Blog Janie Milíčové

„…Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce; řekl bych, etický defétismus. Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou…“

Návštěva Památníku Karla Čapka na Strži mě inspirovala k tomu, přečíst si zase po dlouhé době něco od jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších českých autorů. Protože jsem šla do knihovny s malou kabelkou, byl výběr mých výpůjček limitován rozměry a váhou knihy – sáhla jsem tedy po tenkém vydání Čapkovy divadelní hry s názvem Věc Makropulos :D. Tato hra zabývající se otázkou lidské nesmrtelnosti měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze. Její hlavní postavou je obletovaná zpěvačka Emilia Marty, která nevysvětlitelným způsobem zasáhne do devadesát let starého sporu o dědictví. Vynese na povrch svědectví, o jejichž pravdivosti nelze pochybovat, nicméně je minimálně zarážející, jak se mladá žena mohla dozvědět o událostech, které se musely odehrát v době, kdy ještě nebyla na světě. Postupně vychází najevo, že za tváří třicetileté zpěvačky se skrývá žena, která žije na zemi již víc než tři sta let! Celé tajemství spočívá v návodu na elixír, který zaručuje tomu, kdo jej požije, tři sta let mládí. Je ale takto prodloužený život skutečně záviděníhodný? Činí člověka šťastnějším?

„…Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“ (Prus)

Čapek ve svém dramatu vyslovuje názor, že není rozhodující délka života, ale jeho kvalita. Kvalitu života pak staví do střetu se smrtí. Hlavní postava Emilia svůj život již nepovažuje za šťastný, přesto však z obavy ze smrti stále touží po elixíru, aby mohla svůj konec ještě na nějaký čas odvrátit. Smrt je koneckonců něčím, co vymezuje naše možnosti a rozhoduje o tom, co všechno za život stihneme. Ta jistota je sice svazující, ale vyřešila by dlouhověkost skutečně všechny problémy na světě? Zbavila by lidi sobectví, strachu a nenávisti? Čas přece nedokáže napravit všechny lidské chyby…

Emilia: „…My – my staří víme příliš mnoho; ale vy znáte víc než my, vy hlupáci! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko! Vždyť ani nemůžete víc chtít! Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál – Bože, ta hrozná samota!“
Prus: „Proč tedy jste si přišla…pro Věc Makropulos? Proč chcete ještě jednou žít?“
Emilia: „– Protože se strašně bojím smrti…“

Emilia je znavena životem, její city za ta léta otupěly, není už ani schopná cítit lásku. V ničem nenachází smysl, její myšlenky jsou plné nihilismu a i přes své četné vztahy a známosti zjišťuje, že nakonec stejně zůstává sama. Přesto se do poslední chvíle nechce Věci Makropulos vzdát… Jak to s Emilií a elixírem mládí nakonec dopadne samozřejmě nechci vyzrazovat, budete si to muset dostudovat ;-). Už teď vám ale zaručuji, že tohle Čapkovo dílo díky svému zajímavému námětu stojí za přečtení i trochu toho filosofování ;-)…

„Nakládání a zavařování je duševní porucha, právě tak jako každá jiná forma hromadění věcí.“

Tento všeříkající výrok hlavní postavy – Betty – a potažmo tedy i autorky autobiografické knihy Vejce a já, hovoří za vše :-). Vejce se pravidelně umisťuje na předních příčkách všech žebříčků nejoblíbenějších, nejčtenějších a nejhumornějších knížek, ke kterým se čtenáři (především ženského pohlaví) nejčastěji vracejí. Realita to potvrzuje, nezřídka potkávám v autobuse nebo jiném dopravním prostředku ženy, které si právě tímto titulem krátí cestu. Od minulého týdne se k těmto ženám hrdě přidávám – Vejce je totiž kultovní a návyková záležitost, ke které se určitě hodlám v budoucnu vracet.

Betty vypráví příběh mladé městské ženy, která zamilovaně následuje svého muže na opuštěnou slepičí farmu ležící uprostřed divoké přírody. Krom náročného životního rytmu, na který není vůbec připravena, se musí vyrovnávat s řadou dalších nesnází, ať už se jedná o pocit naprostého odříznutí od civilizace, pochybné sousedy či nešikovnost při běžných denních úkonech na farmě. Betty zavádí čtenáře do drsné pustiny, kde není pánem člověk, nýbrž slepice, a lidské potřeby jsou až na druhém místě. Všechny těžkosti však nakonec překonává především díky svému všudypřítomnému, leckdy sarkastickému humoru a dokáže o nich vyprávět tak poutavě a vtipně, že to člověku okamžitě zvedne náladu. Příklady táhnou, a protože svérázná Betty svůj nelehký životní úděl zvládá s humorem, máte pak automaticky taky chuť nad všemi svými starostmi mávnout rukou. To je podle mě i hlavní důvod, proč se z knížky Vejce a já stal světový bestseller 🙂 …

„Mary prodávala smetanu továrnám na výrobu sýrů. Jednoho rána našla v padesátilitrové bandasce smetany utopeného skunka. Jednou rukou vytáhla skunka za ocas a druhou rukou pečlivě vyždímala z chlupů všechnu smetanu. „Mezi náma skunkama, smetana je smetana,“ pravila a odhodila mrtvolku na dvůr. Smetanu prodala a zapřísahala se, že to nikdy neprozradí živé duši, ale čeledín Bill to vyprávěl kdekomu a zejména zákazníkům, které viděl vycházet z továrny na sýry s tříkilovým bochníkem sýra.“

„…Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce…“
(Mezi řádky)

Dnešní den jsem z převážné části zasvětila uklízení. Vždycky když uklízím, narazím zpravidla na něco, co mě přenese v čase o několik let zpátky. A dnešek byl retro v mnoha směrech :-). Proto navrhuju vrátit se v čase zpět, někam do maturitního ročníku, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, Václav Hrabě byl ještě neobjeven, ve skříni mi visel Freddie Mercury a mou velkou zálibou byly Seifertovy verše…

Ruce

Pět půlměsíčků bílých nehtů
líbal jsem zkroušený,
zatímco hvězdy plné smoly
rudými žhnuly plameny.

Svět padal s námi do propasti.
já neslyšel jsem hran,
poslední pil jsem kapky vína,
jež zbyly ještě v Kanaán.

Pět prstů ruky mé je lyra
tichá a nesmělá,
chviličku lyra, chvilku hřeben,
vlasy ti spadly do čela.

Do pěti  prstů pláčem spolu,
šeptáme zklamáni,
ale ten vesmír bílých nehtů
ještě ti svítí na dlani.

„…Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat…“
(Verše o růži)

Slíbený článek s tipy do dětské knihovničky je tu :-). Pokud vás chytne senilní chvilka, snad si něco vyberete 😉 …

Ivona Březinová – Držkou na rohožce

Začala bych titulem, který mám v nejčerstvější paměti, neboť jsem ho dočetla teprve včera odpoledne – na lavičce před výstavištěm :-). Ivona Březinová je jedna z nejúspěšnějších současných autorek píšících pro děti a mládež. Její knížky jsem „zamlada“ hodně četla, některé mám dokonce i doma. Držkou na rohožce je docela odvážným počinem, který jsem ulovila v dospěláckém oddělení knihovny v KM a pevně věřím, že v dětském tahle knížka k dostání není :D! O čem že to tedy je? O klukovi jménem Tony, který vyrůstá v dětském domově, všechno ho tam příšerně štve, a proto jakmile konečně dovrší plnoletosti, sbalí batoh a zmizí pryč…láká ho svět tam venku, svět, ve kterém ho nebude pořád někdo buzerovat a nutit ho dělat něco, co nechce. Zpočátku si všechno maluje dost růžově, ačkoliv nemá kde bydlet, ke komu jít, nikdy nepracoval…Zamíří do Prahy a rozhodne se ochutnávat dospělácký život plnými doušky – jeho plán mu vychází pouze do té chvíle, dokud mu nedojdou peníze. Pak se začíná rozbíhat nezadržitelný kolotoč průšvihů, který k happy endu moc nesměřuje…Mezi Tonyho pražská dobrodružství jsou vkládány retrospektivní epizodky z jeho ne příliš šťastného dětství s otcem – alkoholikem i z jeho pobytu v dětském domově. Knížka vyznívá dost drsně a sugestivně, ale možná právě proto od ní nelze odejít, dokud ji nedočtete. Tony je z děcáku zvyklý na to, že za něj každý všechno udělá, o nic se nemusí sám starat a vpodstatě žije jakoby v jiném světě. Díky sponzorům a obětavým „tetám“, které se snaží všemožně dětem vynahradit často velmi kruté zážitky z dětství, se můžou obklopovat drahými značkovými věcmi nebo jezdit na dovolené. Zároveň si ale díky tomu přestávají čehokoliv vážit, získávají naprosto zkreslený pojem o hodnotě peněz ale i života. Pokud činí dětem z dětských domovů skutečně takové potíže začlenit se do normální společnosti, je to velký sociální problém a autorce lze určitě přičíst k dobru, že se na něj pokusila upozornit.

Vojtěch Steklač – Dáda a spol.

Tak teď zas radši něco z veselejšího soudku :-)…Knížka Dáda a spol. vypráví příběh šestice neohrožených holek z pražských Holešovic, které se v náhlé vlně emancipace rozhodnou založit si své vlastní hokejové mužstvo…teda spíš družstvo :D…Celá kniha vlastně mapuje jejich počáteční impulzy a cestu od nápadu k jeho realizaci. Děvčata si nejprve musí najít trenéra, sponzora, sehrát první „přátelák“… Kniha svým laskavým humorem určitě pobaví i ty, kteří sportu vyloženě nefandí. Btw. Vojtěch Steklač je dalším z mých oblíbených příbramských rodáků 😉 …

Stanislav Rudolf – Metráček

No kdo by neznal nestárnoucího Metráčka, žejo :-)! Je asi zbytečné tady představovat příběh o „nemožně tlusté“ Jitce Pažoutové, která to nakonec všem natře ve vybíjené i vrhu koulí, a ze svého komplexu udělá přednost. Všichni jsme to četli a jestli ne, tak jsme to minimálně viděli v televizi. Kvalita Rudolfových knížek je značně kolísavá, ale Metráček díky svému humoru určitě patří k tomu lepšímu, co kdy napsal. A některým pasážím odkazujícím na minulý režim se dnes člověk musí vážně smát :D…