Listopadové úlovky

Čekání na vyhlašování vítěze ČSMT si zkrátíme listopadovými úlovky, co říkáte ;)? Teda né že bych se na takové soutěže normálně dívala – pravda je ale taková, že díky jistým nejmenovaným finalistům mi tu na blogu lehce stoupla návštěvnost, tak jim samozřejmě musím zafandit a doufat, že se mi v nejlepším nesekne i-vysílání :D…

Pudr Stay Matte Rimmel, odstín 003 Peach Glow – tento pudr už jsem kdysi v minulosti používala a vyhovoval mi, proto jsem se k němu rozhodla opět vrátit. Úplně jsem za tu dobu zapomněla, jak je fajn :-). Nádherně zmatňuje, skvěle drží, dobře se nanáší…dokonce i odstín jsem krásně trefila. Jsem z něj opravdu nadšená a vřele ho doporučuju!


Hydratační pleťové tonikum Lirene – kosmetika Lirene je mým oblíbencem už nějaký ten pátek – všechno, co jsem kdy vyzkoušela, mi moc vyhovovalo, a o této modré hydratační řadě to platí dvojnásob. Na první pohled tonik určitě zaujme úžasnou osvěžující vůní, to ale rozhodně není jeho jediné plus. Neobsahuje alkohol, takže pleť nevysušuje; naopak v něm najdeme výtažky z okurky a aloe a zklidňující alantoin. Hodí se pro všechny typy pleti a opravdu si ho nemůžu vynachválit :-).

Denní pleťový krém s Q10 (orchidej) Alterra – minulý měsíc tu v rubrice „DROGa“ poprvé padnul název „Alterra“, což je značka biokosmetiky oceněné certifikátem BDIH, která je k dostání v drogériích Rossmann. Na biokosmetiku jsem nikdy moc nevěřila, ikdyž pár věcí jsem samozřejmě vyzkoušela. S tímhle pleťovým krémem jsem ale natolik spokojená, že ho prostě musím doporučit i vám. Je opravdu znát, že neobsahuje žádné „ucpavače“ pleti – přestože je hydratační, pleť vůbec nezmastí, naopak se velmi rychle a snadno vstřebává. Krém má lehoučkou konzistenci a dobře se roztírá, dá se v pohodě použít i pod make-up. Vůně není nijak výrazná, ale to je daň za to, že tahle značka opravdu nestrká do svých výrobků žádné chemické hnusy – koneckonců si na obale můžete přečíst složení krému v češtině, s čímž jsem se teda už hodně dlouho nesetkala. Spousta použitých látek pochází z kontrolovaného biologického zemědělství a ve složení nenajdete žádné syntetické konzervanty ani barviva, silikony, parafíny a jiné ropné výrobky. Já na složení na krabičce stejně většinou nedám – stěžejní pro mě je to, jak na výrobek skutečně reaguje moje pleť, ale musím prostě říct, že v tomhle případě té předponě „bio“ stoprocentně věřím. Pleť už se mi tolik neucpává, je hladší a prostě se mi celkově víc líbí.

Léta s Královnou

Na celém světě si dnes fanoušci kapely Queen připomínají, že od smrti jejich frontmana Freddie Mercuryho uplynulo přesně 20 let. I mě tato zpráva přinutila ke vzpomínání… ke vzpomínání na to, jak Queeni kdysi vstoupili do života mně a jaké songy mě nejvíc ovlivnily. Přestože už dneska tuhle kapelu skoro neposlouchám a Freddie ani Brian už mi dávno nevisí ve skříni, byly časy, kdy to byl právě Mercuryho hlas, který podbarvoval spoustu okamžiků, na které nikdy nezapomenu.

Nevěřili byste, kolik práce mi dalo vybrat aspoň trochu slušnou fotku :DDD...tuhle jsem kdysi nosívala v peněžence.
Nevěřili byste, kolik práce mi dalo vybrat aspoň trochu slušnou fotku :DDD...tuhle jsem kdysi nosívala v peněžence.

Příběh začal velmi nepoeticky v létě roku 2004, kdy jsme si pořídili domácí kino :-)…kolekce nejlepších queeňáckých videoklipů byla jedním z našich úplně prvních DVDček a já zůstala po jejím shlédnutí unešená :-). A myslím, že pak už mě tahle láska neopustila až do maturity. Sháněla jsem alba kde se dalo – od Mitche, Pepy, od strýca…nakonec jsem dostala pod stromeček MP3ku s kompletní diskografií od Terči :-). Queeny mám spojené s obdobím tanečních a následujícím jarem, s prvním burčákem a fotkama na kolejích, s mýma 18tinama, s Queen-párty 😀 i s několika více či méně náhodnými setkáními… Je to prostě spousta báječných vzpomínek na časy, kdy neexistovaly žádné starosti, potykali jsme si s alkoholem a tím opravdu nejdůležitějším byla hudba, která nám k tomu hrála 😎 …

Těžko se mi tu vybírá těch několik nejsrdcovějších songů, mám ráda spoustu z nich, často i celá alba, ale nemůžu jinak – proto jsem koneckonců chtěla tenhle článek napsat… Kdybych tedy měla prstem ukázat na tu mou jedinou – nejlepší a nejmilejší, byla by to tahle. Vždycky když ji slyším, přesně vím, co jsem cítila, když mi bylo sedmnáct. Že mám před sebou celý život, můžu dokázat cokoliv… a nic mě nezastaví :D!

Don’t stop me now

No copak by tu mohlo tohle chybět :D?? Jestli nějaký song od Queenů skutečně stojí za to, abyste si kvůli němu pořídili domácí kino a ohulili repráky na max, je to Breakthru z mého nejoblíbenějšího alba The Miracle. Navíc se v ní zpívá o nových začátcích a to je prostě můj životní leitmotiv ;)… A abych dokázala hlubokou provázanost Breakthru s mým životem, dokládám ilustrační foto made by Pepa…na promile v krvi se radši neptejte 😎 …

Somehow I have to make this final breakthru...NOW!
Somehow I have to make this final breakthru...NOW!

Breakthru

Můj nejoblíbenější slaďák od Queenů je Save Me, rozbrečela by i kámen. Má mimořádně dojemný a otevřený text. Je to ta nejcitlivější zpověď člověka, který hluboce miluje… Když jsem odcházela do Brna na výšku, uložila jsem si nejkrásnější úryvek do mobilu jako SMSku. Dneska jsem zjistila, že ho tam pořád ještě mám :-)…

Save Me

Tenhle song pro mě ztělesňuje jaro 2005. Co já vím, tak se jedná o poslední klip, který Freddie natočil, než se před smrtí definitivně stáhnul ze světel reflektorů, a člověka z něj docela mrazí. Aspoň mě pokaždé, když na konci Freddie šeptá „I still love you“, přeběhne mráz po zádech. Ale ta písnička je nádherná, vychází z ní takový klid a smíření. Ráda při ní koukám na nebe :-)…

These Are The Days Of Our Lives

No a na závěr malá perlička ;)… Už když jsem ji poprvé slyšela, věděla jsem, že mi jednou protě MUSÍ hrát na svatbě. Jsou sny, z kterých nikdy nevyrostu :D…(ikdyž už vím, že k oltáři mě nepovede princ Barin alias Timothy Dalton, na té hudbě pořád trvám :DD…)

The Wedding March

Jedno vám na závěr teda musím říct . Když jsem si teď všechny tyhle songy pustila, úplně se mi rozbušilo srdce…ta hudba prostě pořád funguje :-)!! Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, jaké jsou ty „vaše“ srdcovky od Queenů. Určitě taky nějakou máte a neříkejte, že ne ;)!

R.I.P. Freddie...
R.I.P. Freddie...

Vítězslav Nezval – Básně noci

„…Noc vyrojila zlatý úl nad sady večerů
nad věžičkami katedrál a ateliérů
hvězdy se třásly tropicky jak nemilostná hrana
noc průvod rakví bez bubnů noc marná karavana…“
(Noci)

Nedělní chvilka poezie :-)…Básně noci asi není třeba představovat, je to mimořádná sbírka. Nějak dneska vůbec nemám povídavou, tak jenom dodám, že jako ukázku jsem tentokrát vybrala dva úryvky, které mám schované ještě z dob, kdy jsme se o Nezvalovi učili k maturitě.

„…Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů…“
(Edison)


Hermelínové trojhránky s brusinkami

Tenhle víkend je takový pochmurný a podzimní, spousta práce do školy, spousta starostí a nechuť k čemukoliv. Stýská se mi po sluníčku :(. Tak si teda něco uvaříme, aby to tu bylo veselejší :). Nebude to nic světoborného ani náročného. Recept jsem objevila při brouzdání na všelijakých blozích o vaření, už si tedy nevzpomínám, kde to bylo, ani jestli je recept přesný, každopádně já se držela tohoto postupu:

  • hermelín (může být ochucený i neochucený, pro každého strávníka jeden)
  • mouka, vajíčko a strouhanka na obalení
  • brusinky
  • brambory/bramborová kaše jako příloha

Hermelínky vybalíme a nakrájíme zhruba na 6 stejně velkých trojúhelníčků. Každý z nich pak postupně obalujeme v trojobalu a smažíme na pánvičce jen velmi krátkou dobu – tak, aby nám trojúhelníčky hezky zezlátly, ale zároveň aby se nám nezačal sýr moc roztékat. A to je vpodstatě vše… Servírujeme s bramborovou kaší a brusinkama a je to moc dobré :-)!

Trojhránky nejsou úplně trojhranné, ale na talíři se to vsákne :D...
Trojhránky nejsou úplně trojhranné, ale na talíři se to vsákne :D...

Sráči z drsného kraje

Minulý týden jsem si na filmové kritice prožila svých 5 minut slávy :D… odcházela jsem domů šťastná jako už dlouho ne a přiblble se usmívala na zbytek světa. Vlastně jsem v tom semináři jediný vetřelec, který není z oboru, a o to víc mě těší, že jsem někomu stála zato, aby si mě našel v ISu a přišel za mnou po hodině, aby mi řekl, proč se zahazuju na právech. No, sama nevím proč…asi proto, že teď už jsem zašla moc daleko na to, abych to mohla vzdát a naši mě nezabili nebo nevydědili (v tomto či opačném pořadí 8-)…). Poslední dobou mi příjde, že moje škola se stává balvanem, který mám přivázaný k noze. Všechno mě tam štve a vytáčí a těším se na okamžik, až z tama budu prchat s diplomem v ruce a radši už se ani neotočím. O tomhle ale tento článek být samozřejmě nemá, jen jsem si musela postěžovat :D. Dneska tu máme recenzi na televizní film Sráči, který běžel zhruba před 14ti dny v televizi, takže ho možná někdo z vás viděl. Shrnula bych ho jednou větou – ještě že jsem si k tomu koukání nachystala dva vrchovatý koše prádla na žehlení 8-)… P.S. Recenze je určená pro denní tisk.

Sráči z drsného kraje

Režisér Robert Sedláček se nám tento podzim rozhodl promlouvat do duše. Stejně jako jeho road movie Rodina je základ státu, která právě běží v kinech, i televizní krimi Sráči přichází s nesmlouvavou kritikou na hlavu prohnilé české společnosti prožrané korupcí a jinými oblíbenými „národními sporty“. Že se bude jednat o dva zpracováním zcela odlišné snímky, je však jasné hned po prvních minutách.

Film nás zavádí do nevábně vykresleného severomoravského Třince, rázovitého města, kde se mísí čeština a polština stejně jako prostitutky, gambleři a všelijaké další pochybné existence. Zde se setkáváme s ústřední dvojicí policistů – mladší Dan (Jaroslav Plesl) zatím ještě nepřišel o všechny ideály, proto jej jeho starší a zkušenější parťák Martin (Jiří Bartoška) pohotově zasvěcuje, jak to v tomto drsném kraji chodí. Oba ochránci spravedlnosti si „přivydělávají“ vybíráním výpalného u místních barmanů. Při jedné takové akci se náhodně dozvídají o plánovaném přepadení banky, ve snaze „pomáhat a chránit“ se tedy snaží dopadnout pachatele přímo při činu. Během přestřelky však Dan zastřelí jednoho z lupičů a kvůli nejasnostem při vyšetřování raději dává výpověď. Novou práci se mu podaří sehnat u bezpečnostní agentury. Shodou okolností se však již při první cestě s ozbrojeným vozidlem setkává s kumpánem zastřeleného zloděje Zidanem (Jaromír Dulava) i s dalším „starým známým“, kterého by tu vůbec nečekal…

Sráči jsou Sedláčkovým prvním neautorským celovečerním filmem, k němuž napsal scénář Zdeněk Zapletal. Co se tvůrcům snímku rozhodně podařilo, je příběh perfektně zasazený do zvoleného prostředí a vykreslení celkové atmosféry. Šedivé zaplivané město plné smogu a pochybných individuí funguje a působí na diváka jako místo, kterému by se rozhodně raději vyhnul – a to i za bílého dne. Za zmínku stojí i chytlavá titulní píseň v podání kapely Buty. O něco skeptičtěji se stavím k hereckému obsazení, které není vždy úplně trefné. Jiří Bartoška se přece jen neřadí mezi ty typické „záporňáky“, kteří jsou schopní v divácích vzbudit negativní emoce. Naopak Vladimíra Erbová v roli Danovy manželky není až takovým přešlapem, jak by se zprvu mohlo zdát; nicméně její dialogy s Pleslem působí příliš strojeně – vypadá to, jako kdyby mezi nimi neexistoval vůbec žádný vztah. Naopak Jaromír Dulava, Rober Mikluš, Petr Čtvrtníček i další představitelé „nekalých živlů“ jsou ve svých rolích velmi přesvědčiví.

Jako silné negativum vnímám zvukovou stopu – některým dialogům je velice špatně rozumět, ať už probíhají v polštině či v češtině. Na pováženou je i překolorovaný obraz, který nutí diváka k otázkám, zda by si už přece jen neměl pořídit nějaký lepší televizor -záhy však zjišťuje, že chyba pravděpodobně nebude na jeho přijímači…

Na kriminální drama je tempo filmu (zejména ze začátku) poněkud uspávací. Spíš než nálepku „krimi“ by si Sráči zasloužili přízvisko „ černá komedie“ – i v tomto případě bychom sice našli hluchá místa, kde humor pravda trochu pokulhává, jindy však snímek překvapuje údernými hláškami či jízlivým humorem (např. glosa o mrtvém, který dokázal pětkrát vystřelit). Sráči jsou filmem, který se nesmí brát příliš vážně. Přehnané hloubání nad jistou nelogičností v některých scénách je jen na škodu.  Ve chvílích, kdy se rozhodujete, jestli se smát nebo si zoufat, je prostě lepší se smát. Nejvíce se to projeví při závěrečné přestřelce, která je podbarvená dojemným šlágrem Michala Davida pějícího o tom, že „pár přátel stačí mít“…

SPORT Life, 12.11.2011, Brno – Výstaviště

Než se pustím do psaní recenze na další biják, chci se ještě ve zkratce vrátit k minulému víkendu, který byl nabitý zajímavými akcemi. Jednou z nich byla i výstava SPORT Life, na kterou nás nalákal především cestovatelský festival „Cyklocestování“. Na tyhlety akce chodím moc ráda nasávat cizí zážitky a snít o tom, jak třeba jednou sama někam vyrazím :-)…vždycky si pak musím hned přečíst nějaký cestopis :D…

Festival nám doporučil Míša D., a protože jsme na sobotu ještě neměli žádný program, rádi jsme se připojili. Sešli jsme se přesně v poledne s dostatečným předstihem, abychom stihli najít sál Morava – já jsem na výstavišti vždycky totálně ztracená :D. Ve 12:45 začínala první přednáška, která nás zajímala, takže jsme ještě honem vyplnili lístky do tomboly a šli si hledat místo. Přednášku s názvem „14 let na kole kolem světa“ vedli manželé Francoise a Claude Hervéovi a asi snadno uhodnete, o čem byla řeč :-). Roku 1980 se tento pár rozhodl, že na bicyklu procestuje celý svět. Původně 5ti letá výprava se protáhla na dlouhých 14 let, během kterých Hervéovi dokonce počali dcerku Manon :D. Po návratu z cest pak o svých dobrodružstvích napsali knihu „Na kole kolem světa“, která byla přeložena i do češtiny. O účasti Hervéových na festivale se uvažovalo už dříve, ale teprve letos to vyšlo, takže jsme byli přítomni české premiéře jejich prezentace. Doufali jsme, že se na nás usměje štěstí a knížku vyhrajeme v tombole, ale (jako obvykle :D) nic… Rozhodli jsme se tedy po festivale projít stánky a zkusit ji někde koupit. A tentokrát se na nás štěstí usmálo, protože jsme našli nejen stánek s posledními pár výtisky, ale navíc přímo u něj stáli Hervéovi, a tak jsme si odnášeli knížku navíc i s krásným věnováním :)!!!

Druhou přednášku vedli Renáta a Martin Stillerovi, další bicyklu holdující pár, který se tentokrát vydal na cestu Severní Amerikou. I jejich přednáška byla hodně zajímavá, ikdyž mi z ní místy vstávaly vlasy hrůzou na hlavě – to když se náhle u stanu objevil chřestýš, nocleh jim nabídl podivín chovající tarantule nebo přes silnici přeběhnul medvěd :D… Ne že by mě opustila touha někam vyrazit, ale zrovna v těchto divokých končinách bych se na kole radši nepohybovala :D.

Přednášky uběhly jako nic a najednou tu byl skoro večer, tak jsme ještě honem s klukama proběhli výstaviště, omrknuli, co je nového ve světě sportu, nahrabali několik letáčků, koupili mapu Pálavy a pak už hurá domů do tepla :-).

Taje TAJe

Čtvrteční návštěva indické restaurace TAJ mě inspirovala k založení nové gurmánské rubriky, do které bych chtěla psát něco jako krátké „recenze“ na (především) brněnské podniky, kavárny, hospody atd., které jsem navštívila a které bych mohla doporučit i vám. S návrhem „gurmánských čtvrtků“ přišel Žánek a hned na úvod jsme začali pěkně „zvostra“ a vyrazili do asi nejznámější indické restaurace v Brně s názvem TAJ :-)… TAJ najdete přímo v centru Brna na ulici Běhounská (kousek od Veselé Vačice) a určitě ho nepřehlédnete. Restaurace se nachází v patře a je docela hezky a stylově zařízená. Tentokrát jsme s Péťou výjimečně někam přišli včas a trochu trapně jsme se usadili k obrovskému stolu, který byl pro nás zarezervovaný, a vyčkávali příchodu ostatních. Nakonec se nás sešlo sedm odvážlivců a myslím, že pro většinu to bylo první setkání s indickou kuchyní.

Míša + Chicken pakoda
Míša + Chicken pakoda
Janie + Chicken tandoori
Janie + Chicken tandoori

Pánové jakožto fanoušci Červeného trpaslíka se těšili především na kuřecí vindaloo :D, my se Zuzejkem jsme se coby jediné zástupkyně něžného pohlaví držely víc při zemi a nepouštěly se do velkých experimentů. Po zdlouhavém prozkoumávání jídelníčku jsem se nakonec rozhodla pro kuřecí tandoori, což je kuřecí stehno marinované v jogurtu s kořením a připravované ve speciální peci – tandooru. Nebylo to pravda až tak exotické, ale alespoň mi neshořely útroby a mohla jsem si jídlo skutečně vychutnat :D.

Óóóóóm :)
Óóóóóm 🙂
Žánka ta dobrota úplně dojala!
Žánka ta dobrota úplně dojala!

K indickým pokrmům se doporučuje k utlumení příliš silného koření podávat indický jogurtový nápoj Lassi. Dělá se ve sladkém i slaném provedení a obě varianty jsou moc dobrý…a hlavně to prý skutečně pomáhá :-)! Péťovi s Žánkem přišlo vhod, protože si oba objednali ono slavné vindaloo a docela se u toho nabrečeli a nasmrkali :D… když jsem trochu od Péti ochutnala, musela jsem se fakt pochválit, že jsem si dala míň pálivé kuře z tandooru, protože vindaloo bych asi nesnědla. Péťa říkal, že už by si to asi taky podruhé neobjednal (a to ještě nevěděl, co je pravdy na tom, že vindaloo pálí „dvakrát“ :DDD…). Na druhou stranu se traduje i cosi o afrodiziakálních účincích kořeněného indického jídla…a tak je dost možné, že po požití vzplane oheň nejen ve vašem trávicím traktu :D…

Suma sumárum to byl moc příjemný a zajímavý večer, ochutnali jsme něco nového a dost se u toho nasmáli (někteří i naplakali) :D… Negativa byla jen dvě – vyšší cena (a to se nám ještě podařilo ulovit na slevovém portálu vouchery) a hlavně dost nepříjemná a neprofesionální obsluha, což vždycky naštve v podniku, kde uděláte docela velkou útratu. Každopádně doufám, že tradice gurmánských čtvrtků bude pokračovat a příště ochutnáme zase nějakou jinou pochoutku :-)!

Nikos Kazantzakis – Poslední pokušení

„Slyšte svého starého rabína, přátelé, pravda je jedna: člověk musí dojít až na okraj propasti, jinak mu křídla nenarostou!“

Mám za sebou poměrně hektický týden plný skvělých zážitků i zklamání. Jsem rozladěná z toho, že jsem chtěla psát diplomku svým stylem a jinak a stvořit něco originálnějšího, než těch deset šablonovitých prací, co bylo napsáno přede mnou. Bohužel se zdá, že i já se budu muset držet šablony 😎 … Proto si jdu užít tvůrčí svobodu alespoň sem na blog a hodlám strávit hezký odpočinkový víkend bez právnické literatury 😎 !

„Jidáš sklonil hlavu a za chvíli se zeptal: „Kdybys ty měl zradit svého Učitele, udělal bys to?“ Ježíš zůstal dlouhou chvíli zamyšlený a konečně řekl: “ Ne. Bojím se, že bych to nemohl udělat. Proto se Bůh nade mnou slitoval a dal mi ten lehčí úkol: být ukřižován.“

Moje první setkání s Kazantzakisem…vlastně jsem Poslední pokušení původně nechtěla číst. Měla jsem v plánu podívat se na zfilmovanou verzi, kterou natočil Martin Scorsese. Jenže v komentářích na ČSFD jsem se setkala s názorem, že knížka je prostě (jak už to tak často bývá) LEPŠÍ. Vytanula mi na mysli taky matná vzpomínka na Kateřinu, která nám Poslední pokušení doporučovala na gymplu – no a bylo rozhodnuto, při příští návštěvě knihovny jsem se vrhnula po regálu s Kazantzakisem…

„Ach, ubožáku, Bůh není v klášterech. Bůh je v příbytcích lidí! Kde je muž a žena, tam je Bůh. Kde jsou děti, starosti, vaření, hádky a smiřování, tam je Bůh. Neposlouchej kleštěnce. Pomlouvají to, co nemohou mít. Skutečný Bůh je ten, o kterém mluvím já, domácký, a ne klášterní. K tomu se modli. Ten druhý je pro kleštěnce a pro lenochy.“

Abych byla upřímná, od knížky, kterou římskokatolická církev umístila na index a kvůli které byl Nikos Kazantzakis exkomunikován z řecké pravoslavné církve, jsem čekala trochu větší odvaz :D…Vpodstatě se jedná o „trochu jinou“ verzi Nového Zákona, který je určitě dobré před čtením Kazantzakise alespoň trochu znát. Knížka má poměrně zdlouhavý a rozvláčný rozjezd a zpočátku jsem se skutečně docela nudila a říkala jsem si, že Poslední pokušení asi nebude nic pro mě. Bohužel to ale bylo spolu s časákem Svět potravin a turistickým průvodcem jediné čtivo, které jsem si vzala s sebou na dovču do Krkonoš, takže mi nezbylo nic jiného než zatnout zuby a prolouskat se nudnými pasážemi až k jádru věci :D!

„Jsem vinen…jsem vinen, sestro…já tě zachráním…bečíš uboze a nepodíváš se pravdě do očí jako muž! Toužíš po mém těle, a nemáš odvahu si to přiznat a staráš se o mou duši, a tu chceš zachránit! Jakou duši, snílku? Duší ženy je její tělo, a ty to víš. Víš to, ale neodvažuješ se vzít tu duši do náručí a políbit ji. Polib ji a zachráníš ji. Hnusíš se mi a lituji tě!“

Nemohla už dále, rozplakala se. Rozzuřeně si utírala slzy, ale tekly dál, rozmazávaly jí líčidla a stékaly po prostěradle. Mladíkovi se sevřelo srdce. Ach, kdyby se nebál Boha, chytil by Magdalénu do náručí, utřel jí slzy, pohladil by ji po vlasech, utěšil ji a odvedl pryč. Opravdu, tohle musí udělat, jestli je muž a chce ji zachránit. Ne se postit a modlit v klášterech. Co jí je po tom? Jak ji mohou zachránit kláštery a modlitby? Měl by ji vzít tady z téhle postele a odejít s ní. V odlehlé vsi by mohli pracovat a žít jako muž a žena, mít děti, trpět a radovat se jako lidé…Tohle je jediná možnost, jak ženu zachránit a spolu s ní zachránit i muže. Jiné cesty není.“

Opravdu netuším, co církev na téhle knížce tak pohoršilo. To, že Ježíš projevil svou lidskost a zatoužil po něčem tak prostém a přirozeném, po čem v koutku duše touží každý z nás? Pobouřil církev popis Kristova vnitřního boje, boje těla a ducha? Vždyť teprve vedle výpovědi o štěstí prostého života může dostatečně vyniknout síla Ježíšovy dobrovolné oběti. Myslím, že to už by si víc pobouření zasloužil muzikál Jesus Christ Superstar :D…ikdyž scéna Lazarovy vraždy mě teda docela šokla :D… V závěru knížky mi pak přišlo, že některé postavy už jsou trochu moc překroucené, pořád ale za účelem učinit ten nadpřirozený příběh uvěřitelnějším a přístupnějším čtenářům. Kazantzakis neudělal nic jiného, než to, že vdechnul všem postavám lidskost. A protože lidé jsou chybující a hřešící, ne každému se pak takovéto nastavení zrcadla muselo líbit. I přes pozvolný rozjezd mě Poslední pokušení nakonec dostalo a především v posledních kapitolách děj nabral nečekané obrátky. Asi to není knížka pro každého, každopádně pokud jste aspoň trochu filosofující typ, v knihovničce se vám tahle klasika rozhodně neztratí 😉 …

(Rozpačité) Perfektní dny českých žen

No a aby toho růžovýho kýče nebylo málo, na tento týden jsme měli vyrazit do kina na nejnovější počin Alice Nellis – docela jsem se na to těšila čekajíce něco jako Ženy v pokušení, ve svém očekávání jsem ale zapomněla, že mi všechny filmy od Alice Nellis, co jsem zatím viděla, přišly strašný :D… Tenhle z toho tudíž ještě vychází docela dobře, ale žádné velké nadšení se přesto nekonalo 😉 …

(Rozpačité) Perfektní dny českých žen

O tom, že „i ženy mají své (perfektní) dny“, nás má přesvědčit nový snímek známé české režisérky a scénáristky Alice Nellis. Film Perfect Days vzniknul podle předlohy skotské dramatičky Lizy Lochhead. Už v roce 2003 Nellis tento příběh zrežírovala v Divadle Na zábradlí, kde se hra držela v repertoáru neuvěřitelných sedm let a představení byla navíc neustále vyprodaná. O to větší očekávání pak mohlo vyvolat převedení tak zdařilého díla na filmové plátno.

Celý děj filmu se točí okolo životem zklamané čtyřicátnice Eriky (Ivana Chýlková) – hvězdy televizního pořadu „Před a po“ a zároveň majitelky kadeřnického salónu. Ve své práci je úspěšná, co ji však trápí, jsou neodbytně tikající biologické hodiny. Erika věří, že dítě dá jejímu životu konečně smysl a směr a je pevně odhodlána pořídit si ho – ať už přirozenou cestou nebo za pomoci jiných metod, které nabízí moderní doba. Když selže původní plán svést bývalého manžela (Bohumil Klepl), nastupuje alternativní metoda oplodnění homosexuálním kamarádem Richardem (Ondřej Sokol). Nejvíce však Eričiným životem otřese utajený poměr s mladičkým barmanem Adamem (Vojta Kotek), synem její bývalé švagrové (Zuzana Bydžovská)…

Tahounem celého filmu je bezesporu Ivana Chýlková, jíž role charismatické kariéristky, v níž se náhle probouzí mateřské pudy, výborně sedla. Zajímavým překvapením je však i Vojta Kotek, kterého máme zafixovaného spíše jako svůdníka z komedií pro teenagery, kupodivu je ale přesvědčivý i při „balení“ ženy o generaci starší. V roli homosexuálního kamaráda Richarda překvapuje i baví Ondřej Sokol, který se své úlohy zhostil skutečně s (čtyřprocentní) grácií.

Herecké obsazení bezpochyby nebylo šlápnutím vedle, vydařené hudbě v podání kapely Circus Ponorka se rovněž nedá nic vytknout, něco tady však přesto nefunguje… Už při úvodních scénách filmu se vtírá nutkavá myšlenka, že na plátně se neodehrává nic novátorského, něco takového tady přece už bylo… Nabízí se srovnání s Vejdělkovými Ženami v pokušení či Románem pro ženy (zejména několik prvních minut odehrávajících se v kadeřnickém salóně až nepříjemně připomíná tento Renčův počin). Na rozdíl od výše uvedených snímků však Perfect Days chybí potřebná „šťáva“, což ani několik vydařených momentů a vtípků nezachrání. Alice Nellis má rozhodně výjimečný dar vykreslit vypjaté scény mezi ústředními postavami s citem, bez zbytečného kýče a hysterie – komediální poloha jí ale příliš nesedí. Zvolený žánr může na diváka působit trochu zmateně. Na to, aby film mohl být čistokrevnou komedií, obsahuje až příliš mnoho dramatických vsuvek a úsměv často hořkne na rtech. Část filmu Alice Nellis natočila v prostředí La Fabriky a využila ukázku z představení La Putyka, což je pro divácké oko jistě zajímavé, na druhou stranu to však působí jako určitý druh nepatřičné reklamy – a podobných momentů by se bohužel v Perfect Days našlo více. Když si připomeneme filmy, které Alice Nellis natočila dříve (Tajnosti, Výlet), tak trochu to vypadá, jako by se tentokrát přecejen chtěla trochu přiblížit (a podbízet) masám diváků, dělá to však zároveň velice opatrně a zůstává stát nakročená kdesi na půl cesty k mainstreamu. Je to poloha, která jejím filmům nesedí ani nesluší, a tak „Perfektní dny“ i přes veškerou snahu zůstávají jen slabým odvarem podobných „dámských“ komedií, které se u nás v posledních letech natočily…

Celkový dojem po opuštění kinosálu je tedy poněkud rozpačitý – místy silné momenty, místy zklamání.  Na jednu stranu vynikající herecké výkony, jinde čiší z Perfect Days komerčnost, křečovitost a kýč. Kdoví, jakým směrem se tvorba Alice Nellis bude ubírat do budoucna. Zdá se však, že tudy cesta k nadšeným divákům nepovede…

Sophie Kinsellová – Báječný svět shopaholiků

Tuhle knížku jsem původně vybrala jako oddechovou četbu pro mamku do nemocnice (taky vaše mamka tak ráda nakupuje :D??), nakonec jsem se ale rozhodla také si ji přečíst a musím přiznat, že už dlouho jsem se tak nenasmála. Těžko říct, zda to bylo aktuálním rozpoložením nebo chmurným počasím za oknem, ale příběh naivňoučké Rebeccy s chorobnou zálibou v nakupování mi skutečně zlepšil náladu o sto procent. Nevím jak vy, ale já čtu na podzim vždycky hroznej brak (loni to byli Ptáci v trní) – padající listí a ranní mlha mě prostě deptá a je potřeba ten životní pesimismus vykompenzovat něčím veselým, růžovým a happyendovým :D. Odpusťte tedy mou malou brakovou glosu – třeba vám nebo někomu z vašich blízkých příjde vhod, až na vás taky padne podzimní depka :-)…