Léto v obrazech

Uteklo jako blázen, ale užili jsme si ho na maximum. Výlety, koupání, zmrzlinky a setkávání… Po jaru v izolaci jsme se snažili využít každý den smysluplně a naplno.

Víkendy se vždycky nesly ve znamení výletů a nových zážitků. Navštívili jsme třeba Zetor Gallery v Líšni, Náměšť nad Oslavou, naučnou stezku v Soběšicích, Sonnentor v Čejkovicích, prošli se Údolím Bílého potoka, nevynechali jsme ani naše oblíbené letní festivaly „Kamenka Open“ a „Překročme řeku“ a také se s Olim dvakrát svezli historickou mašinkou a jednou parníkem po přehradě. Řada těch zážitků by si i zasloužila samostatný článek, tak třeba se za dlouhých podzimních večerů hecnu O:-)

Návrat k přírodě a ke kořenům :-)… Po letech zase jahodový samosběr ve Slatině, letošní první skromná sklizeň rajčátek na balkoně (O. se mi o ně vzorně staral a zaléval, ale zároveň občas sabotérsky nějaké ještě zelené utrhnul, takže letos jen nějakých trapných 8 kusů 8-). a krmení králíčků u tety na dědině.

Šumava… zlatý hřeb letošního léta a ta nejbáječnější rodinná dovolená s Vlasákama, na kterou doteď všichni vzpomínáme. Parádní počasí, baby-friendly zázemí na Baurově dvoře, pohled do zeleně, který se nikdy neokouká, a tlupa pěti neúnavných dětí 😀

Když teď koukám ven a za okny jen podzim, sychravo a koronavirus, stejně se musím u těch fotek usmívat. Podmínky už teď budou zcela jistě jiné a nedá se s tím nic dělat, ale kéž by se nám podařilo naplnit i ten podzimní pohár zážitků až po okraj 🙂

Léto v obrazech

Když se snažím vybavit si nějaký pocit z uplynulého léta, v hlavě mi naskakuje: únava, vyhoření, vyčerpání, úzkost… A pak se kouknu na všechny ty fotky a říkám si, že přes všechno to těžký a negativní jsme si užili spoustu krásných okamžiků. To špatné s odstupem vyšumí. Co zůstane a co bych si chtěla zapamatovat?

Léto… V té nejčistší podobě. Azuro na nebi, vlčí máky v obilí, naše procházky s vůní trávy ve vzduchu…

Těch chvilek, které jsme měli jeden na druhého, bylo sice žalostně málo, ale když už se nějaká našla, užili jsme si ji se vší parádou – třeba jako tady v naší oblíbené příbramské kavárně Smoo 🙂

Stejně jako loni, ani letos jsme nevynechali naše oblíbené festivaly Kamenka Open a KrumLoveSka, které jsme si s Olím užili zase o něco víc než před rokem.

Kromě našich tradičních kočárkových výletů bych vypíchla také prémiovou návštěvu areálu „Živá voda“ v Modré u Velehradu, kde se nám moc líbilo – hlavně podvodní tunel, kde Olí fascinovaně pozoroval svět pod hladinou, i venkovní procházka s výhledem na pratury. Určitě se rádi vrátíme a napřesrok třeba zkusíme i koupání v biotopu, jehož návštěva je v ceně vstupného.

V srpnu nás také čekala rodinná dovolená s Vlasákama v Jeseníkách. Během pěti dnů jsme navštívili tolik krásných míst a dokonce jsme s Olíkem vylezli až na Praděd! Počasí nám přálo, penzion byl super baby friendly a Olí se dosyta vyřádil se svýma sestřenicema. Věřím, že máme založeno na novou rodinnou tradici 🙂

Každý volný víkend jsme vyráželi na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí a vůbec nejradši vzpomínám na jeden z těch posledních, kdy jsme se vypravili s Olím poprvé do zahraničí :), do malebné rakouské vesničky Hardegg. Cestou jsme úplnou náhodou narazili na úžasnou restauraci, jen pár dnů po výročí okupace stanuli u pozůstatků železné opony, překročili Dyji, objednali si v Rakousku český kafe, vylezli na hrad a na zpáteční cestě jen o fous utekli bouřce. Tak ráda na ten den vzpomínám 🙂

Tak si říkám, že bych ten první negativní odstavec možná měla smazat. Že jsme se měli opravdu báječně. Ale ono i to špatný patří k životu a bez něj by nebyl obraz našeho léta kompletní. Jen doufám, že pro letošní podzim (a ještě dlouho dopředu) jsme si to špatný už vybrali a máme se ještě na co těšit. Držte nám palce 🙂

Jaro v obrazech

Je to sice fráze, ale stejně nemůžu uvěřit tomu, jak rychle ten čas letí. Ještě včera jsem Olího poprvé držela v náručí a najednou už je mu rok a půl! Je asi jasné, že tohle jaro patřilo především oslavě jeho prvních narozenin. Ale podnikali jsme i spoustu dalších skvělých akcí.

Moc ráda vzpomínám na naši březnovou návštěvu u Terezky v Košířích. Zašly jsme si na oběd, který Olí celý prospal (zázrak!), udělaly si procházku po Cibulce a pak se už jen válely.

My dvě, děti a pes <3

A ano, jarní procházky! Na ty jsem se těšila snad už od prvních zimních plískanic. Každý den naše zamilované trasy, každý den rozněžňování nad vším, co už rozkvetlo. Jaro já prostě miluju…

Naše jarní procházky

Dalším obrovským milníkem se pro nás staly Velikonoce, kdy Olí začal chodit. Asi máloco dojme mámu víc, než chvíle, kdy se ve vaší předsíni vedle velkých dospěláckých bot objeví jedny úplně mrňavoučké a vy si uvědomíte, že to dítě je zase o kus samostatnější.

Malý krok pro lidstvo, velký krok pro O.

S Olím se toho taky dalo podnikat zase o něco víc. Navštívili jsme tak spolu třeba poprvé program v dětské knihovně (byť ten jsme přežili jen díky přítomnosti dostatečného množství jídla), koncert Richarda Müllera na Palačáku v rámci výročních oslav VUT (překvapivě pohodová akce, kde s námi Olí vydržel až do pozdních nočních hodin) nebo třeba Street Food Festival za Lužánkami (odkud jsme odcházeli za Olího mohutného řevu poté, co spadl čelem na obrubník :-/…)

Potrava pro tělo, duši i uši :))

Jaro zkrátka přineslo spoustu zážitků a my už se nemohli dočkat, až na ně navážeme několika očekávanými letními akcemi. O těch ovšem až příště 😉

S kočárkem po Brně aneb Naše oblíbené procházky I.

Nápad na tento článek nosím v hlavě už strašně dlouho a před nějakým rokem bych si byla bývala ráda něco takového sama přečetla. Zřejmě se v něm nedozvíte nic vyloženě objevného, všechno jsou to poměrně známá a oblíbená místa navštěvovaná nejednou matkou, nicméně třeba sem zabloudí někdo, koho naše vycházky inspirují k vybočení ze svých zajetých tras 🙂

Špilberk

„Špilas“ asi netřeba představovat. Vycházka k této brněnské dominantě je skoro povinnou záležitostí. Pro nás věčně vyčerpané matky je trochu nevýhoda, že je to do kopce, ale zase si pak snáze ospravedlníte tu tabulku čokolády, kterou jste snědly, zatímco dítě po obědě spalo 😎 Vyšplhat nahoru se dá z různých stran – já ráda volím výšlap z ulice Pellicova, která je sama o sobě pěkným a klidným místem na procházku a výstavkou architektonicky zajímavých budov. Další výhodou Špilasu, zejména teď v létě, je spousta laviček k odpočinku/nakojení/přebalení a stín stromů. A samozřejmě krásný výhled do širého okolí.

Centrum

Když se zrovna nepotřebuju uklidnit pohledem do zelené :D, ráda vyrážím na procházku centrem města. Obvykle zahajujeme naši trasu na České a odsud už se pak proplétáme uličkami dle nálady. Často takovou procházku spojujeme s nákupem nebo domluveným obědem s někým známým. V sezóně si zpříjemňujeme venčení zastávkou u Božského kopečku a nakupováním ovoce a zeleniny na Zelňáku, jehož atmosféru mám moc ráda. Bloumáním po centru jsem už objevila nejedno hezké místo, jehož existence mi byla dosud skryta – namátkou třeba Biskupský dvůr, nádvoří Nové radnice (které je průchozí až na Husovu – objev roku!) nebo prostranství vedle Moravské galerie. Tip pro kojící matky: Na všechna tato místa se také můžete uchýlit, pokud potřebujete dítě v centru v ústraní nakrmit 😉

Botanická zahrada Masarykovy univerzity

Celkem fajn místem ke krátké procházce je i botanická zahrada, která patří k areálu přírodovědecké fakulty MUNI. Obvykle tu nebývá moc lidí a najde se i klidné posezení ve stínu stromů. No a když dítě spí, můžete se učit poznávat nové rostliny nebo třeba risknout nějakou tu výstavu, co se tu občas konají 😀

Vila Stiassni

Toto není procházka na každý den, zejména z toho důvodu, že do zahrady se platí (byť symbolické) vstupné a hlavně bývá otevřeno jen párkrát do týdne, proto si raději pohlídejte otevírací dobu na internetu. Každopádně pokud jste zde ještě nebyli, návštěvu krásné zahrady obklopující vilu byste si neměli nechat ujít. Ovšem připravte si svaly, protože to bude tentokrát opět do pořádnýho kopce… Menší zrada je, že byť to plánek, co obdržíte na pokladně, tvrdí, rozhodně není celá zahrada bezbariérová a do jedné její části se bez pomoci nedostanete. Ale i tak je toho spoustu k vidění, po celé zahradě jsou informační panely a pokud dítko dovolí (mně Olí jako zázrakem usnul), budete odcházet bohatší i o spoustu informací z historie vily.

Cyklostezkou přes Červený kopec k Anthroposu

Po téhle trase jsem od Olího narození ušla už nesčetně kilometrů. Hlavně když byl ještě miminko, vyhledávala jsem s ním co nejzelenější místa, a tohle jsme měli rádi i proto, že přes pracovní týden, kdy nejezdívá tolik cyklistů, je tu relativně klid. Nádherná procházka v každou roční dobu ve stínu stromů, jen těch míst k posezení by tu mohlo být o něco více. Občas si trasu prodloužíme o odbočku k Riviéře, kde je okolo dopravního hřiště bruslařská dráha s několika lavičkami, které oceníte, když dítě usne. Bohužel tu taky docela chybí nějaká možnost občerstvení, takže svačinku a pití určitě s sebou 🙂

No, a to by asi pro začátek stačilo… O další tipy, které mám v záloze, se podělím třeba zase někdy příště 🙂 Kočárkům zdar!

Na skok v Praze

Opět jedna z akcí, od níž už uběhlo pár měsíců, ale nedá mi to nezavzpomínat a nepodělit se. K posledním Vánocům jsme s Péťou dostali vstupenky na muzikál Mýdlový princ, který se hraje v Praze v divadle Broadway, a tak nás hned napadlo, že bychom si mohli udělat v hlavním městě hezký víkend, protože do Prahy vždycky jezdíme spíš pracovně a za povinnostma než za zábavou.

Výlet do Prahy jsme spojili s návštěvou Káti a Vaška v Pečkách, odkud je to do Prahy cca hodinka vlakem. Vyrazili jsme hned ráno a představení nám začínalo až někdy ve dvě hodiny, takže jsme měli relativně dost času na procházku okolo Staromáku i na plánovaný oběd v restauraci Pasta Fresca v Celetné. Loni dostal Péťa v práci k narozeninám poukaz do sítě restaurací Ambiente a my jsme se rozhodli vyzkoušet právě Pastu, která se zaměřuje na italskou kuchyni a navíc se nachází hned kousek od divadla.

na_skok_v_praze_1

A můžu říct, že to byl fakt prima zážitek. Já si dala polévku minestrone a lasagne s neapolským ragů, které jsou v jídelním lístku doporučované coby „Hvězda Ambiente“. Můžu říct, že tak dobré maso jsem v životě nejedla! A to jsem teda na maso zatraceně náročná :-D! Navíc se ta porce skoro ani nedala sníst, takže jsem byla ráda, že si Péťa objednal jen malý tataráček z mušlí svatého Jakuba (taky moc dobrý), takže jsme se o jídlo hezky podělili. Obsluha byla moc milá a ke každému jídlu mi přišla nastrouhat čerstvý parmazán :-). Ceny tu pravda nejsou nejnižší, takže voucher přišel vhod, ale i tak můžu tuto restauraci moc doporučit a na ty lasagne si tam rozhodně někdy zajděte!

na_skok_v_praze_2

Po dobrém obědě jsme měli ještě pořád dost času, a tak Péťa zatoužil po své pravidelné dávce kávy. Naslepo jsme zamířili do Grand Café Orient, stylové kubistické kavárny umístěné v 1. patře domu U Černé Matky Boží. Tady už, pravda, obsluha tak pozorná není (jenom na objednání jsme čekali snad 20 minut), ale zato ty prostory jsou prostě krásné a unikátní.

na_skok_v_praze_3

Pak už byl nejvyšší čas přemístit se do divadla na Mýdlového prince. Neckáře mám moc ráda, ale k představením poskládaným z hitů jednoho interpreta, se kterými se poslední dobou vyloženě roztrhl pytel, jsem mírně skeptická. Naštěstí je muzikál dostatečně zábavný na to, aby se člověk přenesl přes poněkud pochybnou zápletku 😀 A měli jsme určitě štěstí i na výborné alternace, které skutečně umí zpívat (viz Martin Písařík v hlavní roli – jinak ho prý alternuje Martin Dejdar a Sagvan Toffi 8-)… Představení jsme si tedy moc užili, nicméně jinak je divadlo Broadway skutečně tragická záležitost, alespoň co se prostoru týče. Při východu ven jsme uvízli v naprosto neprůchozím a hlavně nehýbajícím se davu, takže cesta ven nám trvala tak čtvrt hodiny. Jak má divadlo vyřešena bezpečnostní opatření, kdyby tam nedejbože někdy vznikl požár, je mi vážně záhadou. Nemluvě o tom, že kvůli naprosto nedostatečnému množství toalet návštěvníci divadla stráví celou přestávku ve frontě na záchod… Ale co už 🙂

Po divadle jsme si udělali procházku přes Karlův most, kde jsem nebyla už ani nepamatuju, a pokračovali dál po Kampě, kde se zrovna odehrával nějaký hudební festival v rámci pálení čarodějnic. A protože nám už od oběda docela vyhládlo a lákavě to tam vonělo, koupili jsme si grilovanou klobásu a hezky na stojáka ji tam zbodli 🙂

na_skok_v_praze_4

Po nábřeží jsme pak došli až k mostu Legií, chvíli koukali na šlapadla na Vltavě a nakonec jsme vyrazili do naší poslední zastávky – pěkně stylově do kavárny Slávie, kde dýchá historie a hraje pianista :-). Na kávičku, limonádu a na zákusky, které tu podávají v nečekaně nadměrných velikostech :-D.

na_skok_v_praze_6

A pak už byl nejvyšší čas sednout na vlak a vrátit se zpět do Peček, kde jsme prožili také většinu neděle.

na_skok_v_praze_5

Na zpáteční cestě do Brna jsme se pak ještě zastavili v nedaleké Kutné Hoře a prošli se historickým centrem, které mi trochu připomínalo Znojmo, až k působivému gotickému chrámu sv. Barbory. Škoda, že jsme neměli na návštěvu víc času. Centrum Kutné Hory se nám moc líbilo a určitě si sem ještě někdy zajedeme na delší výlet.

na_skok_v_praze_7

Myslím, že to byl dost vydařený a zážitky nabitý víkend, který by určitě stálo zato zopakovat. A na dlouhou dobu byl taky naším posledním výletovacím, než mi Péťa zmizel na měsíc do Ameriky.

na_skok_v_praze_8

Mendy v Brně

Od naší cesty na Taiwan už uplynulo více než půl roku, ale stále mi tu na blogu visí jeden rest, a sice zmínka o tom, že krátce před naším odjezdem se v České republice objevila na malou chvíli Mendy. Brno navštívila v rámci své dovolené, kdy cestovala za přítelem Julienem do Paříže, a strávila s námi jeden říjnový víkend.

mendy_v_brne_1
My všichni u brněnské dominanty 😀

Přestože v Brně Mendy strávila celý rok svého života, vzpomínky už vybledly, a tak jsme ji i s Julienem, pro něhož to byla první návštěva Brna, vzali na naše oblíbená místa jako Petrov, Špilberk, Svoboďák, letohrádek Mitrovských nebo do Kamenné kolonie, kam povinně vláčíme všechny naše hosty :-D.

mendy_v_brne_2
A počasí nám přálo.

Návštěva řady míst ovšem byla premiérová i pro nás – třeba výstup na věž katedrály sv. Petra a Pavla nebo do tajemných špilberských kasemat. Na Špilberku se také zrovna konala zajímavá výstava „Žít pivo“ o historii pivovarnictví v Brně, kterou jsme si nemohli nechat ujít.

mendy_v_brne_5
Kolik lidí se vejde do jedné budky?

A samozřejmě nesměla chybět ani gastronomická vložka! Halušky ve Skanzenu, velkolepý oběd v Potrefené huse, nejlepší domácí wafle v Kafecu, pečená žebra ve Starobrněnském pivovaru nebo čajový dýchánek v Utopii :-).

mendy_v_brne_3
Na jídle jsme se fakt nešidili 😉

Zkrátka a dobře to byl zážitky nabitý víkend, který nám opět připomněl, že Brno je fajn město, zvlášť když ho můžete znovu „objevovat“ s fajn lidma 🙂

mendy_v_brne_4
Na blbosti nás užije 🙂

Hudební léto 2015

Původně jsem tento příspěvek chtěla věnovat festivalu České Hrady, na které jsme letos po několika letech opět zavítali. Ale než jsem ho stačila dokončit, vyjeli jsme na další festival, bratislavský Uprising. A tak jsem se rozhodla oba zážitky spojit do jednoho článku.

Na Českých Hradech se letos krom několika festivalových stálic typu Skyline nebo Sto zvířat objevila i celá řada interpretů, které jsem dosud naživo neviděla. První mou koncertní premiérou byli Čechomoři. V době jejich vysoupení se po areálu začalo trousit docela povážlivé množství lidí, kteří dorazili na večerní „hvězdné“ koncerty. Horko vrcholilo (Hrady se letos na Veveří konaly o druhém srpnovém víkendu, na který meteorologové předpovídali padání teplotních rekordů), takže mi zpočátku koncert přišel trošičku chcíplý, ale možná to bylo i tím, že Čechomoři moc nekomunikovali s publikem. Navíc se na všechny lidovky pařit nedá :D. Ale postupně se to rozjelo, lidi začali zpívat a když zahráli moji nejmilejší, Hrušku, propadla jsem té atmosféře taky :-).

Po Čechomorech vystoupila Anna K., kterou jsem zatím naživo taky nezažila. Ze všech interpretů na Hradech působila nejsympatičtěji a i přes počáteční technické problémy to byl super koncert. Já jsem teda dost mainstreamový posluchač, takže se mi zavděčila spíš svými rádiovými hity. A nijak se za to nestydím :D.

hudebni_leto_1
Letní pohodička na Veveří

Koncert kapely Chinaski by se dal nejlépe charakterizovat slovy „davové šílenství“. Doteďka jsem si asi nikdy pořádně neuvědomila, jak jsou Chinaski u nás populární. Dostat se do kotle bylo naprosto nereálné, ale uvízli jsme na celkem fajnovém místě někde veprostřed, odkud byl dobrý výhled na kapelu a atmosféra více než hustá :D. To nadšení davu mě úplně strhlo. První půlka koncertu byly spíš věci z nejnovějšího alba – některé jsem měla naposlouchané a ten zbytek mi přišel taky dost dobrý. A pak už přišly starší pecky. Ale těch opravdu archivních mi tam dost chybělo. Zazněly jen Drobná paralela, Stejně jako já… a Punčocháče :D. Závěrečný přídavek Víno mi přišel v kontextu vystoupení u nás na Moravě trochu podbízivý, ale možná by mě ve výsledku zklamalo, kdyby to nezahráli, takže asi nakonec cajk 8-).

Naprostým vrcholem Hradů ale pro mě bylo závěrečné vystoupení kapely Wanastowi Vjecy. Zažít na vlastní oči a uši legendu Roberta Kodyma byl prostě jedinečný zážitek a i kdybych viděla z celých Hradů jen jeho koncert, stálo by to za to! Dneska už Wanastovky vlastně ani neposlouchám, ale i tak jsem skoro všechny songy znala a celý koncert prozpívala. Andělé, Vlkodlak, Nahá… všechny ty starý pecky, který se hrály v Esu, když jsem byla ještě malá. A Sbírka zvadlejch růží, která dodneška dostává fanynky do kolen. Jestli jsem si na něco šetřila hlasivky celej den, tak to bylo přesně na ten moment, kdy Robert Kodym spustil „Netvař se tak na mě že jsi úplně zlá…„.

To bratislavský reggae festival Uprising byl celý jedna velká koncertní premiéra. Že tam letos prostě musíme mi došlo někdy v květnu, když jsem cestou na Zvonařku zahlídla obrovský plakát a na něm 2 jména: Anthony B a Matysiahu. Kdo tam bude hrát dál už nám bylo vlastně celkem fuk :).

hudebni_leto_2
Naše festivalová parta 🙂

Naši koncertní plavbu zahájil svým koncertem Jah Sun, jedna z největších reggae hvězd Kalifornie a za mě určitě jeden z nejlepších koncertů na Uprisingu. Hudební objev léta :-)!

Hlavním lákadlem festivalu a nejspíš také největší vystupující reggae legendou byl Bunny Wailer, jeden ze zakládajících členů kapely The Wailers, se kterými hrál Bob Marley! Vzhledem k tomu, že Bunnymu už táhne skoro na sedmdesát, byli jsme na jeho koncert dost zvědaví a docela nás překvapilo, jak to na pódiu ještě rozbalil :D!

hudebni_leto_3Na festivale byla hojně zastoupena také česká a slovenská reggae a dancehall scéna. Kromě roztančeného koncertu slovenských Medial Banana jsme si nejvíc užili vystoupení Mr. Rolla, který patří k našim oblíbencům už od časů Žízníkova. Bohužel k nám na Moravu na koncerty moc nejezdí :(. Byli jsme tedy rádi, že si na něho můžeme zapařit alespoň tady. Jen škoda, že vynechal pár našich oblíbených letních hitů, které by se podle mě k atmosféře festivalu skvěle hodily.

A teď už k tomu, na co jsme se těšili úplně nejvííííc! Hvězda z Jamajky, Anthony B, rozhodně nezklamal – jeho vystoupení bylo skvělé, nabité energií a zaznělo všechno, na co jsem se těšila. Nejvíc fascinující bylo ale to, jak si totálně snadno podmanil publikum. Po téhle, ale i po všech ostatních stránkách jednoduše nepřekonatelné vystoupení.

hudebni_leto_6

Oproti tomu, ač to nerada přiznávám, pro mě byl koncert Matysiahu docela zklamáním. Těšila jsem se na podobně nabitou show, silný hity, kterých má v repertoáru celou řadu… místo toho nás čekalo poněkud pesimisticky laděné komorní vystoupení. Teprve později jsem se dozvěděla, že moje očekávání byla trochu mimo a většina koncetů Matysiahu se nese právě v tomto duchu. Trošku jsem roztála, až když zazněla One Day, ale i tak jsem se nemohla zbavit pocitu, že bych šla na Matysiahu příště raději někam do klubu. Na festival se mi tohle prostě nějak nehodilo.

hudebni_leto_4

Celý festival uzavíralo vystoupení UB40. Proč to nepřiznat – že se název této doposud tajemnem obestřené kapely „úbé čtyřicet“ rovná už o mnoho povědomější britské kapele „júbí forty“ mi došlo asi až hodinu před jejich koncertem. Bylo to vskutku šokující prozření :D! O to víc jsem se na ně těšila. Jednalo se o nejdelší vystoupení festivalu, trvající neuvěřitelné dvě hodiny. Ty nejlepší hity si staroušci samozřejmě šetřili až na úplný konec, což nás dost znervóznilo. Byli jednou z mála kapel festivalu, která se vrátila na přídavek. A teprve v tu chvíli konečně vystřihli „Red red wine“ a taky tu pecku od Elvise a dav měl zase proč šílet :-D. Dokonalá festivalová tečka.

No, co dodat závěrem? Letošní hudební léto prohlašuji za více než vydařené – tolik úžasných a rozmanitých koncertů jsem ani nečekala! Na obou festivalech jsme měli výbornou společnost, počasí nám přálo a ani po organizační stránce nebylo moc co vytknout. Tak snad zase někdy někde v kotli na viděnou :-)!

hudebni_leto_5

Korajunglejazz, 11.6.2015, Café Atlas

Přestože kulturu teď poslední dobou moc nestíhám, jeden červnový večer jsme se s Péťou vydali do Café Atlas na krátký koncert skupiny Korajunglejazz, v níž hraje Péťův učitel na djembe. Korajunglejazz ve svých skladbách mísí prvky hudby africké tradice a současné world music. Tento večer na koncertě hostoval také Djakali Kone, mistr západoafrické hudby z Burkiny Faso. Nástroj kora, který v kapele hraje prim, má velice příjemný a uklidňující zvuk, podobný harfě. Ostatně posuďte sami…

Prostředí Café Atlas mi sice přijde jako takový chladný vestibul a koncert by se líp vyjímal v nějakém útulnějším prostoru, ale aspoň tu točí dobrý pivo :). A hudba byla neskutečně pohodová, takže to jednoznačně stálo za to a určitě rádi na Korajunglejazz zajdem zas.

Noc na Karlštejně, 12.2.2015, Městské divadlo Brno

Je to už hodně dávno, co jsem byla naposledy v Městkém divadle… Je to tak ostudně dávno, že se ke mně musely docela náhodou dostat dva volňásky na jeden klasický kus, abych si uvědomila, že to byla veliká chyba se MDB tak dlouho vyhýbat. Na Noc na Karlštějně jsem vytáhla Verunku a myslím, že jsme si to hodně užily 🙂 Zpracování se docela věrně drželo dnes již kultovního filmu z roku 1973, což nás obě potěšilo.

noc_na_karlstejne

Samozřejmě bylo místy těžké ubránit se srovnání s filmovým zpracováním, protože některé postavy, jako třeba Alenu, mám neodmyslitelně spojenou s úžasnou Danielou Kolářovou – včetně jejích pěveckých partů. A takový Matuška taky postavil laťku pěkně vysoko :-). Ale celková atmosféra spolu s živou muzikou a nesmrtelnými hity Karla Svobody mě prostě strhla a myslím, že se tohoto klasického kusu MDB chopilo s citem. Naše představení bylo vyprodané do posledního místa. Pokud se do Městského také chystáte, Noc na Karlštejně můžu jen a jen doporučit. Zařadila se mezi moje oblíbené nestárnoucí klasiky West Side Story nebo Jesus Christ Superstar, které MDB vždycky umělo a umí pořád.

Švihadlo, 2.12.2014, Brno

Na začátku tohoto týdne nás po dlouhé době opět zaskočilo počasí. Krom poeticky zamrzlých stromů to přineslo taky trable s kolabujícíma šalinama DPMB. Naštěstí tu máme v Brně taky Metro, které 2. prosince díkybohu zůstalo v provozu. A konal se tam koncert Švihadla. Sluníčkovej :-).

Na Švihadle už jsem byla víckrát, ovšem pokaždé ve větší grupě lidí. Tentokrát s náma nikdo jít nechtěl, a tak jsme se vypravili s Péťou na koncert sami dva. Bylo to romantické jako za starých studentských časů – k večeři jsme si koupili v hladovým okýnku párek v rohlíku a ráno poté jsem nemusela vstávat, protože jsem si vzala v práci volno. (Následující den jsme dokonce jeli na Palačák a obědvali jsme v kolejní menze – a to bylo teprve retro :D!) Nicméně přízrak našeho stáří nás neomylně pronásledoval, protože nám chvilku trvalo, než jsme ten vchod do Metra vůbec našli.

O Metru se vypráví všelijaké děsivé historky. On to opravdu není úplně vhodný lokál pro koncerty a když se nevelký prostor zaplní po strop, nepochybuju o tom, že se tam nedá moc dýchat. Proto jsem byla docela nadšená, když jsme ještě o půl deváté našli klub poloprázdný a dokonce i nějaké to volné místo k sezení. Během koncertu se parket před pódiem sice zaplnil, ale pořád zbývalo dost místa k pohybu i k odvážnějším tanečním kreacím.

Koncert jsem si hrozně užila. Švihadlo je přesně ta kapela, která vás svými songy vytrhne ze smutné zimní šedi a na konci už se přistihnete se širokým úsměvem na rtu a sluncem v duši. Zahráli víceméně samé známé hitovky, takže jsem si s nima i docela zazpívala. A u závěrečného songu zavzpomínala na to, že je znám vlastně už straaašně dlouho (není divu, na české reggae scéně působí už 30 let!). Pusťte si ho a zavzpomínejte taky – ten klip vážně stojí zato ;-)!