Červnové kosmetické vychytávky

Nadešel červen – čas odměňování :D…

Tělové máslo Mango, Cien je následkem mamčiného nakupování v Lídlu v průběhu wellness týdne :D. Kosmetika Cien se stala poslední dobou docela populární hlavně díky nečekanému vítězství jejich šamponu v dTestu, kde porazila výrobky mnohem věhlasnějších značek 8-). Já osobně jsem z jejich tělového másla docela nadšená a příjde mi mnohem lepší než to z DMka, o kterém jsem psala někdy na jaře. Především není tak tuhé a mnohem lépe se s ním pracuje. Má ideální máslovou konzistenci a při kontaktu s pokožkou taje a dá se tak krásně rozetřít. Hydratace je úplně úžasná. Máslo pokožku nezmastí, ale krásně zjemní a je pak hrozně příjemná na dotek, taková sametová :-). Mamka zvolila vůni manga, protože prý šla nejvíc na dračku :D. Já osobně dávám přednost svěžím ovocným vůním – tahle je spíš sladce ovocná, ale nijak mi to nevadí, je příjemná. Jediné výrazné negativum pro mě představuje balení – možná ta dózička vypadá v koupelně hezky, ale kovová přezka se mi už po pár použitích začala rozpadat a opravit to mě stálo hodně nervů :D. Navíc se  to i hrozně špatně otevírá. Vždycky mám strach, že mě ta přezka klepne přes prsty a nejednou se mi to už stalo, au! Možná se to zdá jako blbost, ale tahle maličkost mi dost otravuje příjemný pocit z používání tohoto výrobku. Přesto vám ho však doporučím, protože je to dosud to nejlepší tělové máslo, které jsem vyzkoušela :-).

Šampon pro zářivé vlasy Yves Rocher jsem si koupila opět přes jakousi slevovou akci a dostala k němu i nějaké ty vzorečky na vyzkoušení. Jsem s ním zatím moc spokojená. Má spíš gelovou konzistenci a stačí ho opravdu jen maličko, aby krásně napěnil. A navíc ta nádherná citrusová vůně O:-)… Se svými vlasy jsem teď spokojená – možná je to spíš zásluhou henny a toho, že zima už je pryč, nicméně věřím, že i tento šampon tvořený složkami rostlinného původu mým vlasům prokazuje dobrou službu. Příjemným plusem je, že výrobek nese ekologické označení Evropské unie, má minimální dopad na životní prostředí a jeho koupí přispějete k zasazení 1 stromu :-).

Pleťový bio-tonik  Aloe Vera, Ziaja
Ziaja šílenství se podepsalo i na mě – přestože tu značku už znám dlouho a nepředstavuje pro mě tedy žádné objevení Ameriky 8-). Po dlouhé době jsem si zase něco pořídila, tentokrát tonik pro normální a suchou pleť. Je bez alkoholu, obsahuje výtažky z čerstvých listů aloe a D-panthenol. Voní trochu oldschoolově, jako prostředek na mytí nádobí :D. Zpočátku mi ta „vůně“ trochu vadila, ale už jsem si zvykla. V jiných ohledech mé pleti vyhovuje – čistí, osvěžuje a moc nevysušuje. A opět musím pochválit to roztomilé balení :D!

NIVEA Soft krém
Má láska ke značce Nivea vzrůstá s každým zakoupeným výrobkem :-). Na léto jsem si pořídila jako noční krém odlehčenou verzi klasického krému v modré plechovce – Nivea Soft. Stejně jako ten klasický je víceúčelový a dá se použít na tvář, tělo i ruce. Vůni má téměř totožnou, jen konzistence je mnohem lehčí. Hydratuje ale stejně dobře a na léto je určitě příjemnější.

Lak na nehty Colorama, Maybelline ( odstín 26 Candy Bar)
Možná víte, že co se týče laků na nehty, jsem minimalista. Nesnáším jejich hromadění, zasychání a následné vyhazování 8-), proto jich mám dohromady míň než 10. K nákupu laku na nehty mě zpravidla dovede „závist“ – uvidím na nějaké ženě hezký odstín, zatoužím po něm a hledám, dokud ho nenajdu (nebo aspoň nějaký podobný :D). Naposledy se mi to stalo na obhajobě diplomky. Slečna, co šla po mě, měla nádherně upravené nehty, nalakované decentním růžovým lakem. Takže jestli se chcete zeptat, co jsem si koupila za magisterský titul 😀 … Z nabídky v drogerii Rossmann jsem nakonec zvolila tenhle mini-lak od Maybelline. Má poměrně tekutou konzistenci, ale lakuje se s ním dobře. Kryje až ve druhé vrstvě. Třetí by neškodila, ale na to já nervy nemám :D. Barva je trošku babrínkovská, nicméně pořád dostatečně decentní. Vydržel mi na nehtech neporušený neuvěřitelný celý týden – a tomu já teda říkám zázrak :O!

Zklidňující denní krém na suchou a citlivou pleť , Nivea Visage mám opět od maminky. Je hodně podobný tomu, který jsem používala doteď – ze stejné řady, jen určený pro normální pleť (viz. Únorová droga). Vůně, konzistence i účinky jsou téměř totožné. Vlastně mezi oběma krémy popravdě nevidím skoro žádný rozdíl a kdybyste mi je vyměnili, asi bych to fakt nepoznala :D. A koneckonců i tento krém musím zahrnout samými superlativy. Obsahuje bio arganiový olej a bio heřmánek (obojí ekologicky pěstované) a je bez parabenů, silikonů, barviv i minerálních olejů. Na pleti je velice příjemný, dobře hydratuje, rychle se vstřebává – nemám zkrátka nic, co bych mu vytknula. Už několik měsíců na pleť používám výhradně krémy od Nivey a jsem spokojená jako nikdy.


Jean-Dominique Bauby – Skafandr a motýl

Slyšela jsem, že po přečtení knihy Skafandr a motýl se člověk znovu bláznivě zamiluje do života. Vznik autobiografického románu bývalého šéfredaktora časopisu ELLE doprovází tak silný příběh, že tento výrok není ani trochu přehnaný. Jean-Dominique Bauby se stane obětí tzv. syndromu uzamčení, což je stav vážné poruchy mozku, kdy dochází u pacienta k paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů s výjimkou svalů okohybných. Postižený tedy není schopný pohybu ani komunikace se svým okolím, přesto však vnímá a je schopen myslet. Baubyho jediným spojením s vnějším světem je právě jeho oční víčko, kterým může mrkat, a díky důmyslnému systému, který vymyslela jeho terapeutka, také komunikovat se svým okolím. Tímto způsobem se mu také podaří doslova „namrkat“ knihu o svém životě ve „skafandru“. Skafandr a motýl vychází ve Francii 7.března 1997 a Jean-Dominique Bauby o pouhé dva dny později umírá na srdeční zástavu. Sama jsem nemohla uvěřit, že se něco takového skutečně stalo…

Když uvážíme, jakým způsobem Baubyho autobiografický román vzniknul, je jasné, že kniha nemůže být příliš obsáhlá, ale přesto dokáže i na těch několika stranách čtenáře naprosto pohltit. Skafandr a motýl je příběh o křehkých okamžicích, které dávají životu smysl, i o vnitřní síle a obrovské vůli člověka uzamčeného ve svém vlastním těle.

V roce 2007 vznikla filmová adaptace, jejíž vysoké ohodnocení na ČSFD mě sice navnadilo, ale zpracování samotné mě nakonec nijak zvlášť neoslovilo. Jak praví mnohaletá zkušenost, literární předloze se většinou žádný film nevyrovná a i v případě Skafandru a motýla se mi to potvrdilo.

Tipy z jarní knihovničky

Tak vám nevím, co je horší – jestli zamračené hnuspočasí nebo tahleta úmorná vedra. Obojí v člověku probouzí akorát tak lenoru :D… Přináším tedy alespoň pár literárních tipů z uplynulého jara, protože čtení je dostatečně nenáročná a zároveň dostatečně intelektuální činnost do momentálního hicu.

Zdeněk Svěrák – Nové povídky

Knížku Svěrákových povídek nadělil Ježíšek Péťovi pod stromeček, předčítat jsem však už musela já :DD… Většina povídek je poněkud melancholicky laděna, všechny jsou však vyprávěný se Svěrákovým typickým vtipem a nadhledem.

Zdena Salivarová – Honzlová

Silný příběh Jany Honzlové, která je pronásledována komunistickým režimem, už je detailněji rozebrán na Terezčině BlogHýsku. Opět jsem se (jako už tolikrát) nechala inspirovat. Inspirujte se také!

Ines de la Fressange – Se šarmem Pařížanky

Opět jeden bestseller, u kterého moc nechápu, proč je bestsellerem :D… Knížka je sice graficky zpracována krásně, doplněna řadou fotografií, ilustrací a nezlobila bych se, kdyby mi zdobila knihovničku, ale… Obsah mi přišel opravdu celkem o ničem. Nedozvěděla jsem se vlastně vůbec nic zajímavého ani nového – zkrátka nic, o čem by se už někdy někde nepsalo. Adresy francouzských obchodů, které plní povážlivou většinu knihy, jsou možná prima pro ty, kdo jezdí do Francie za nákupy. Já osobně bych už spíš uvítala víc stránek s tipy na ubytování ve francouzské metropoli nebo na zajímavá a turistům utajená pařížská zákoutí. Tak či tak to vypadá, že letos o prázdninách u nás přecejen nakonec zvítězí jiná destinace, budu se tedy muset v knihovně příště porozhlédnout po jiném „průvodci“ ;-)…

Louisa May Alcottová – Malé ženy

„Láska je to jediné, co si můžeme vzít s sebou, když odcházíme, a díky ní to vůbec nebolí.“

O knize Malé ženy jsem poprvé slyšela kdysi dávno v jedné epizodě seriálu Přátelé, kde si ji čte Rachel, a nakonec příběh sester Marchových dojme i Joeyho :D. Usoudila jsem, že půjde o nějaký ryze americký bestseller a přibalila jsem ho k výpůjčce knih na před/postátnicové odreagování. Zpočátku jsem myslela, že to ani nedočtu. Přišlo mi to jako strašný brak, asi jako Ptáci v trní 😀. Nakonec jsem do toho ale přecejen nějak zabředla a docela se mi to i líbilo. Pokud od tohoto románku nečekáte nic hlubokého, myslím, že je to ideální četba na pročištění mozku po studiu :D. Hlavními hrdinkami příběhu, který je zasazen do období občanské války v Americe, jsou čtyři sestry – Margareth, Jo, Beth a Amy – každá naprosto odlišné povahy. První část knihy čtenáře provází přelomovým rokem v životě rodiny Marchových – otec odchází bojovat do války a matka Marchová zůstává se svými „malými ženami“ sama. Jejich dřívější pohodlný život končí a dívky musí čelit chudobě, stesku i vážné chorobě jedné z nich. Druhý díl, který tuším vychází v češtině vůbec poprvé, mapuje další osudy sester Marchových při budování jejich vlastních rodin a domovů.

Paulo Coelho – Brida

„Být člověk znamená pochybovat, a přesto pokračovat ve své cestě.“

O knížkách Paula Coelha se hrozně těžce mluví – alespoň já nikdy nevím, co bych o nich vlastně měla napsat. Ani příběh Bridy není výjimkou. Coelhovy knížky popravdě nejsou tak úplně můj šálek čaje, přesto mě něčím přitahují a když je čtu, vím úplně přesně, čím to je. Popsat to ale nedokážu. Zpočátku jsem přemýšlela, proč se právě Coelho stal jedním z nejprodávanějších spisovatelů na světě. Jeho knížky mi nepřipadají o nic výjimečnější než díla řady jiných autorů. Myslím, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dnešní doba spisovatele, jako je Coelho, potřebuje. Lidé chtějí, aby je někdo nenásilně nutil přemýšlet a rozjímat nad životem, tajemnem, duchovnem, nad otázkami, které si už dávno přestali klást… Coelho to dělá specifickým způsobem. Neříkám, jestli líp nebo hůř – zkrátka jinak. Tento příběh vypráví o jednadvacetileté irské dívce jménem Brida, která se jednoho dne rozhodne, že svůj osud spojí s tajemstvím magie. Její život se potácí mezi mnoha volbami a ona se obává, že nepozná, která cesta je pro ni ta správná. Za pomoci Mága z Folku a učitelky Wiccy nachází odpovědi na řadu svých otázek. Na konci knihy ale čtenář zjišťuje, že magie tu vlastně nehraje až tak důležitou roli, a nechá se strhnout a dojmout příběhem o hledání a nacházení lásky – síly mnohem mocnější než všechna magie.

Byla s otcem na pláži a on chtěl, aby zjistila, jestli je voda dost teplá. Tehdy pětiletá dívenka byla celá šťastná, že může být užitečná; šla k moři a namočila si nohy po kotníky.
Stoupla jsem si tam, je studená, hlásila.
Otec ji vzal do náručí, znovu s ní šel na břeh a bez varování ji hodil do vody. Nejdřív se lekla, ale pak se jí ten žert zalíbil.
Jaká je voda? zeptal se otec.
Prima, odpověděla.
Odteďka tedy, když budeš chtít o něčem něco vědět, tak se do toho ponoř celá.“ 

Happy birthday, Paul!

Konečně jsem se rozhoupala k tomu, abych založila na blogu novou rubriku… a vlastně se upřímně divím, proč jsem ji nevytvořila už dávno! Vždyť dlouhý čas byli Beatles mým poznávacím znamením a hlavní specializací, přečetla jsem kdejakou biografii a věděla jsem o nich všecko :D… Ty znalosti časem trochu vybledly. A „můj“ Beatle Paul dnes tedy slaví 70tiny! Sama bych si na to sotva vzpomněla, kdybych o víkendu neotevřela noviny. S tím vydáním se vynořila také spousta vzpomínek –  na sešit plný vystřižených novinových článků, dnes ležící na dně skříně, na kazety (chápete, kazety :D!), na které už dlouho sedá prach, nemluvě o VHSkách s koncertem Back to the World, skleněný přívěsek s Paulovým jménem od Pavči, diskuzní fórum na brouci.com (ano, pořád funguje :-)!) a nadšené sledování klipů na STV v pořadu Staré, ale hity (tvrdé časy bez stálého připojení k internetu a youtube :D…). Mimo to si vždycky na svou starou mánii vzpomenu ve chvíli, kdy někomu s uzarděním diktuju svou emailovou adresu :D…

Tak tedy všechno nejlepší, Paule. Doufám, že i přes svůj požehnaný věk dáš světu ještě několik hitů a mně pár romantických slaďáků, protože ty tvoje mám i po těch letech prostě nejradši ;-)!

Jahodový pohár

Aneb mé první postátnicové kulinářské dílko, na oslavu! Příležitost k dobrému jídlu se ovšem najde vždycky, že O:-)… Recept je z Albert magazínu – přijde mi, že poslední dobou ani podle ničeho jiného nevařím :D.

Potřebovat budeme:
  • 100g krupicového cukru + 2 lžíce navíc
  • 60ml čerstvé citronové šťávy
  • 1-1,5 kg čerstvých jahod (či jiného ovoce dle sezony)
  • 500ml smetany ke šlehání
  • 1-2 sáčky dětských piškotů
  • několik jahod na ozdobu

Suroviny by měly vystačit na 4 menší poháry/nebo 2 veliké :-). A teď už jak na to: V malém rendlíku smícháme 100g cukru, 60 ml vody a citronovou šťávu a přivedeme k varu. Mícháme, aby se cukr rozpustil a vaříme 1-2 minuty. Necháme zchladnout. V míse si rozmačkáme čerstvé či mražené jahody (já je nerozmačkávala, nakrájela jsem je jen na menší kousky). Smetanu ušleháme se dvěma lžícemi cukru dotuha. Třetinu piškotů dáme na dno větší misky, pokapeme je třetinou svařené citronové šťávy, navrch dáme třetinu ovoce a na ně šlehačku. Pokračujeme ve vrstvení tak dlouho, dokud nespotřebujeme všechny ingredience tak, abychom končili šlehačkou. Poháry dáme přes noc vychladit  a podáváme ozdobené čerstvými jahodami :-)!

Květnové kosmetické vychytávky

Tak jsem se konečně dokopala k sepsání květnových kosmetických úlovků, ale nebude toho moc, protože minulý měsíc mě tak „povrchní“ věc, jako kosmetika, nechávala zcela chladnou, což jistě chápete :D…

Odličovací mléko Pure Camille, Yves Rocher je moje stará srdcovka. Má nádhernou jemnou květinovou vůni, skvěle odličuje (i oči!!) a je přírodní – co víc si přát :-)? Jediná věc, která mi trochu vadí, je na můj vkus poměrně řídká konzistence produktu, ale dá se na to zvyknout. Tenhle odličovač je tak báječný, že mu to prostě musím odpustit :-)!

Tělové mléko Pur Blanca, Avon jsem dostala k Vánocům od Pepy. Líbí se mi skladné a praktické balení i šikovná uzavíratelná krabička, kterou možná v budoucnu nějak zrecykluju a využiju :-). Na druhou stranu je ale poměrně hluboká, takže nevím nevím, jak dobře se mi z ní časem bude mléko dostávat. Co se týče samotného tělového mléka, má dost výraznou květinovou vůni, což nemám úplně ráda a při častějším používání by se mi asi zprotivila. To se mi ostatně kdysi dávno stalo i s parfémem ze stejné řady a musela jsem ho pak někomu věnovat. Jinak je ale na pokožce mléko příjemné a po natření už nevoní tak silně jako v krabičce. S hydratací to tedy taky není žádná sláva, takže pro milovnice parfému Pur Blanca asi super volba, ale pokud od tělového mléka očekáváte něco víc, než jen hezkou vůni, tak se asi radši poohlédněte po jiné značce.

Voděodolná tužka na oči Pierre René – tuto značku jsem nikde jinde, než v kroměřížské Tetě, neviděla – což mě vůbec nepřekvapuje :D… Nakonec jsem ji na zkoušku vzala, protože lepší jsem si tam prostě nevybrala, a musím říct, že mě docela příjemně překvapila – především svou výdrží. Krom toho, že pěkně a výrazně maluje, není potřeba na ni moc tlačit, ale zároveň se ani příliš nerozmazává. A hlavně opravdu na víčku dlouho vydrží, což je pro mě největší plus. No a za ty peníze (okolo pade)? Možná přestanu tu naši oldschool Tetu tolik zatracovat :D…

Pleťová voda AB Cosmetics na citlivou pleť – protože pleťová voda z řady pro mastnou pleť (viz. dubnová DROGa) mi hodně vyhovovala, rozhodla jsem se vyzkoušet nějaký jiný přípravek stejné značky, tentokrát nejlépe určený opravdu pro můj typ pleti :-). A jako na zavolanou jsem v Rossmanovi narazila na výprodej řady pro pleť suchou a citlivou – ukořistila jsem úplně poslední kus :-). Na první pohled mě zaujala poměrně výraznou sladkou vůní – připomíná mi jednu mamčinu voňavku z Avonu. Nevím nevím, jestli se mi taky časem nezprotiví :D. Přecejen u odličovačů si na parfemaci moc nepotrpím. Voda je bez barviv i bez parabenů a obsahuje extrakt ze sladké mandle a grapefruitu a také provitamín B5. Když se vám náhodou dostane do oka, vůbec neštípe, nevysušuje a pleť vyčistí také slušně, ale kvůli té vůni už bych si ji nejspíš podruhé nekoupila, což je škoda, protože jinak je fajn.


Kuskus

Dnes to bude takový malý kulinářský hokus-pokus… teda vlastně kuskus :D. Jak jsem se již zmínila v minulém článku, k nápadu mě přivedl Péťa krásný a recept je vlastně celý inspirován jeho vyprávěním, kterak si kuskus připravuje on, takže mu tímto děkuji za tip :-)! Brzy po našem posezení v čajovně jsem se vydala do Tesca, pořídila si krabičku kuskusu a vrhla se na to…

  • balíček kuskusu
  • cherry rajčátka
  • jarní cibulka
  • balkánský sýr
  • koření dle chuti (kari, koření pěti vůní…)

Nejprve jsem si tedy připravila kuskus dle návodu na krabici – tzn. odměřila jsem si tak 2 větší porce a ty jsem smíchala asi se 3mi lžícemi olivového oleje. Mezitím jsem si dala vařit na sporáku v kastrůlku trochu vody a pak jsem do ní kuskus přisypala. Byla jsem docela překvapená, jak rychle se voda do kuskusu vsákla a celkově jak úžasně rychle to bylo hotové O:-). Pak jsem nechala kuskus chvilku odstát a nakonec do něj vmíchala trochu másla. Poté přišel důležitý krok – musela jsem kuskus něčím okořenit. Sáhla jsem do našich domácích zásob po kari a archaickém pytlíčku koření 5ti vůní, které mi přišlo (stejně jako kuskus) dostatečně exotické :D. Výsledek chutnal dobře, a tak už stačilo ke kuskusu jen přimíchat nakrájenou jarní cibulku, pár cherry rajčátek a kostičky balkánského sýra. Výsledný pokrm jsem si nemohla vynachválit – bylo to fakt vynikající a bleskurychlé! Pokud máte nějaký další zajímavý recept na kuskus, budu moc ráda, když se podělíte. Určitě ho vyzkouším :-)…

Filmový festival FI, 17.5.2012, Brno

Letos se uskutečnil již 12. festival studentských filmů na fakultě informatiky MU, na kterém studenti každoročně představují svou tvorbu, která vznikla v rámci několika volitelných předmětů. Všechny etapy tvorby filmu – od námětu přes scénář až po produkci – jsou zcela v rukou studentů a jejich úsilí hodnotí téměř tisícovka diváků, které festival rok co rok přiláká do budovy fakulty informatiky. Ani my jsme si letos festival nenechali ujít. Přestože v předchozích ročnících se mi filmy asi líbily malinko víc, našla jsem si pár favoritů, které stojí za zhlédnutí.

Nebojte se do knihovny

První jarní den

Třetí snímek, který mě zaujal, jsem bohužel nenašla na youtube :(, tak snad vám bude stačit aspoň tato malá ochutnávka. Filmy oceňuje odborná porota i diváci, ale ani jeden z mých favoritů první místo nezískal. „Knihovna“ se ale tuším umístila v první trojce.

Po festivale jsme se vydali ještě posedět do jedné útulné čajovny za fakultou spolu s Péťou krásným, který mě nadchnul pro kuskus a inspiroval k přečtení další knížky od Paola Coelha. Ale o tom zase někdy příště :-)…

Muzejní noc, 19.5.2012, Brno

Brněnská muzejní noc byla mou poslední malou předstátnicovou kratochvílí. Letos jsme se nejvíc těšili na nově zrekonstruovanou hvězdárnu a planetárium, vydali jsme se tedy najisto rovnou na Kraví horu. Fronta, která se táhla kolem celého areálu, nás bohužel odradila hned zkraje, takže jsme si koupili jen pivko a poseděli v parčíku na úžasných kravích lavičkách. Odtud také pochází jediné fotky, které jsme za celý večer pořídili :D…

Kraví lavičky...
Kraví lavičky...
...na Monte Bu
...na Monte Bu

Naše další kroky vedly do Domu umění města Brna, který byl dostatečně alternativní na to, aby tam po sobě nešlapaly davy lidí, ale zároveň alternativní až moc na to, abychom si z výstavy odnesli nějaký hlubší dojem 😀 . Do třetice jsme tedy vsadili na Palác šlechtičen, kde jsme měli sraz s Žánkem a Zuzejkem. Vevnitř sice bylo opět příšerně narváno, ale program nás zaujal. Nejprve jsme shlédli ukázku židovských tanců a pak jsme se šli podívat, jaké výstavy Palác šlechtičen nabízí. Výstava Život na brněnské ulici byla vytvořena z fotografií studentů Filosofické fakulty, které zachycovaly brněnské pouliční umělce. Druhá expozice s názvem V utrpení a boji/brněnští Židé v osudových momentech XX. století přilákala spoustu návštěvníků, takže jsme neměli čas (a popravdě ani chuť) prodírat se těmi davy, abychom si mohli všechno pečlivě projít a přečíst. Rozhodně se ale jednalo o nejzajímavější výstavu, kterou nám letos Muzejní noc nabídnula. V prvním patře se pak nacházel noční ateliér VOŠ restaurátorské Brno, který jsme si také prošli, a pak už jsme se vydali k poslední noční zastávce, kterou bylo nádvoří Domu pánů z Kunštátu. Zde se konal Artjarmark, kde mladí výtvarníci prodávali své ruční práce, originální šperky i netradiční dárky. Bylo tu opravdu na co koukat, takový „oživlý“ Fler :D. Naštěstí jsem usoudila, že už mám doma spoustu náušnic i bižu a stejně to nestíhám všecko unosit, takže jsem odolala pokušení :D. Nazávěr už jsme si jen zašli posedět do hospody vedle Trojky a pak se vydali pěšky domů.

Co se týče programu, tak letos byla Muzejní noc trochu slabší a navíc v některých muzejích vybírali vstupné (ikdyž spíš symbolické). Hvězdárna nám tedy protentokrát nevyšla, ale nemusíme smutnit – v kapesním průvodci jsme letos objevili několik slevových kupónu do brněnských muzejí a mezi nimi také 1+1 vstupenku zdarma na jakýkoliv astronomický pořad v planetáriu, takže o ten zážitek nakonec nepřijdeme :-).

Výlet do Lednice

Po dlouhé době den plný lenošení :-). Už to bylo potřeba, cítím se tak vyčerpaná, že jsem ani nebyla schopná doplazit se dnes někam na oběd. Válím se v peřinách a přemýšlím, co všechno jsem v posledních týdnech a měsících zanedbávala a těším se, jak si to teď všechno vynahradím. A samozřejmě postupně zkusím dohnat všechny blogové resty, které se mi tu nakupily. Abych jen tak planě nekecala, začnu radši hned teď :-).

Někdy v průběhu dubna jsme se s Péťou rozhodli využít krásného počasí a necvaknutých lístků na vlak, co nám zbyly z podzimní výpravy na burčákové slavnosti, a vypravit se na výlet do Lednice. Měli jsme v plánu dopravit se vlakem do Podivína a odsud pak pěšky až do Lednice. Kuriozní bylo, že jsme v Podivíně na nádraží při dokupování zón ke zpátečním lístkům zjistili, že ty naše z podzimu už jsou asi měsíc neplatné. Průvodčí si toho nevšimnul, ale nechtěli jsme riskovat a radši jsme si tedy koupili lístky nové. (A dobře jsme udělali, protože při zpáteční cestě jsme narazili na revizorku. To se mně osobně ještě nikdy ve vlaku nestalo a ani jsem nevěděla, že něco jako vlakoví revizoři vůbec existuje :O…)

Židovský hřbitov v Podivíně
Židovský hřbitov v Podivíně

Naší první zastávkou byl podivínský židovský hřbitov, kde na nás čekala první keška :-). V rámci hledání otevřeného obchodu jsme narazili na trafiku, kde jsme si nakoupili pití a poptali se místního nabušeného prodavače na cestu :D. Moc nás nepotěšilo, že prakticky celou dobu až do Lednice budeme muset jít po úzké silnici (která byla mimochodem v mapě vyznačená jako cyklostezka!), kde si to řidiči nepříjemně hasili. Poté, co jsme se neúspěšně pokoušeli někoho si stopnout, se nám nakonec podařilo uhnout z cesty kamsi do pole a pokračovali jsme k Lednici po břehu Dyje.

Na břehu Dyje
Na břehu Dyje

U řeky bylo tak krásně, že jsme si tam udělali na chvíli pauzu na pár fotek. To už se mezitím objevila mezi stromy věžička lednického minaretu, což nás nakoplo k pokračování v cestě, protože do parku už to bylo opravdu coby kamenem.

U řeky
U řeky

K parku jsme přicházeli ze zadní strany a dle rady bouchače z trafiky jsme se pokusili najít nějakou díru v plotě, kterou bychom se mohli protáhnout do areálu a nemuseli tak celý park obcházet dokola. Poštěstilo se nám hned zkraje… to jsme ovšem ještě netušili, že jen o kousek dál je otevřená branka :DD…

Netradiční vstup do parku :D
Netradiční vstup do parku 😀

Po dvou či po čtyřech – dostali jsme se dovnitř parku a naše první kroky vedly k minaretku (a zmrzlině :D).

Minaret
Minaret

Protože bylo ten den opravdu horko, výstup nahoru jsme si protentokrát odpustili a rozhodli se radši kochat krásným rozkvetlým parkem.

Květena v parku

Květena v parku

Kešce na stopě
Kešce na stopě
U viaduktu
U viaduktu

Nakonec nás cesta dovedla až k lednickému zámku, který je krásně opravený a je opravdovou dominantou celého areálu. Teď na jaře, když jsou všechny záhony rozkvetlé, je to mimořádně hezká podívaná. Pokud se vám navíc poštěstí, možná před zámkem potkáte sovu, která na vás bude šibalsky pomrkávat, jako se to stalo nám (no fakt :D!).

Lednický zámek
Lednický zámek

Při procházce parkem nám docela vyhládlo, takže další zastávku jsme si udělali velmi záhy, přičemž nám milou společnost dělali guláš a smažák :-). Nacpaní k prasknutí jsme se nakonec odkutáleli zpátky do parku, roztáhli si deku a předčítali si Vandr s Reflexem a slunili se, až dokud nebyl čas jít na autobus.

Popletený strom
Popletený strom

Lednicko-valtický areál je opravdu báječným místem pro víkendový výlet, zvlášť pokud přeje počasí. Lednický park je tak obrovský, že ani za celý den jsme si ho nestihli celý projít, ale aspoň máme o důvod víc, proč se tam zase někdy zajet podívat :-).