Červencová knihovnička

Petra Dvořáková – Sítě

Jediné, na co jsem se po dočtení téhle knížky vzmohla, bylo „WOW!“. Jak je možné, že se o autorce Petře Dvořákové víc nemluví a nepíše? Její kniha Sítě je prostě síla a v současné české literatuře něco zcela mimořádného. Hlavním poselstvím, které spojuje všechny tři povídky obsažené v knize, je fakt, jak snadno jsou lidé s nízkým sebevědomím manipulovatelní.

V první povídce to autorka demonstruje na příběhu zakřiknuté Kristýny, která po rozpadlém manželství skončí ve vztahu s úspěšným a na první pohled dokonalým Jáchymem. „Dokonalost“ však brzy získává první trhliny, když Jáchym Kristýnu začíná izolovat od přátel a od rodiny a zároveň si bedlivě střeží tajemství své vlastní minulosti… Nebudu prozrazovat mrazivou pointu, každopádně jen dodám, že na tomhle příběhu mě nejvíc dostala propracovaná psychologie hlavních postav a hlavně věrohodné vylíčení pocitů, s kterými se lidé s nízkým sebevědomím potýkají.

Hrdinkou druhé „povídky v dopisech“ je Karolína, čerstvá maminka čtyř dětí, která, jak se postupně ukazuje, si své několikanásobné mateřství nevybrala tak zcela dobrovolně. V korespondenci se starým knězem se postupně vyznává ze svého komplikovaného manželství se Standou, který po svatbě prožil obrácení na víru a stal se až dogmatickým katolíkem. S tím je samozřejmě spojeno jeho odmítání antikoncepce, ale i další kroky, kterými postupně dělá Karolíně ze života peklo. Tato povídka mě dostala jak zajímavým tématem, tak dialogem o konfliktu mezi katolickou vírou a lidskou svobodou, přestože pro mě byla ze všech tří příběhů asi nejméně uvěřitelná a neumím si moc představit, že by se něco takového reálně stalo.

Třetí, nejkratší příběh je naopak svou reálností nejmrazivější ze všech. Hlavní hrdinka Naďa v něm vypráví svůj životní příběh, na němž demonstruje, jak se lidé s nízkým sebevědomím často uplatňují v „pomáhajících“ profesích, zejména ve zdravotnictví, protože je to naplňuje pocitem moci. Z původně „hodné holky“ a vzorné zdravotní sestřičky se v otupujícím prostředí nemocnice stává cynická bytost, která se neváhá pro peníze sama zaprodat a zapojuje se do eticky sporného obchodování s pupečníkovou krví. Naďa má se svým životem zcela přesné plány, osud si pro ni ale přichystá ráznou facku, která ji srazí nohama zpátky na zem…

Daniel Goleman – Emoční inteligence

Přiznám se, že četba téhle knížky, byť jsem si od ní hodně slibovala, mi ve výsledku nic moc nedala a vlastně se docela divím, že jsem ji neodložila nedočtenou. Téma knihy je přitom tak zajímavé! Poznání, že je to právě schopnost empatie, umění vycházet s lidmi a další sociální dovednosti, které rozhodují o tom, jak budete v životě šťastní a úspěšní, otřáslo světem, v němž byla dosavadním měřítkem inteligence výška IQ. Kniha je ale bohužel zbytečně moc obsáhlá a naplněná teorií a když už dojde na nějaké příběhy z praxe, bohužel nejsou vždycky podány tak čtivě a zajímavě, jak bych si představovala. Za mě tedy trochu zklamání z hlediska zpracování – o emoční inteligenci jako takové bych si ale určitě ještě ráda v budoucnu něco přečetla.

Rybízový klafutis

Rybízová sezóna stále vrcholí a zásoby od babičky se netenčí – rozhodla jsem se tedy krom zavařování a zamrazování vyzkoušet i nějaký rybízový dezert. Tento recept mám z Kuchařky z farmářského trhu a původně jsou v něm použity třešně, mohu ale potvrdit, že rybíz funguje taky výborně!

  • 450 g zralého rybízu
  • 100 g hnědého cukru
  • 50 g polohrubé mouky
  • máslo na vymazání formy
  • 250 ml mléka
  • 3 vejce
  • 1 lžička vanilkového extraktu
  • špetka soli
  • moučkový cukr, příp. zakysaná smetana na ozdobení

Troubu předehřejeme na 190 °C. Kulatou zapékací formu vymažeme máslem a vysypeme moukou. V míse dohladka ušleháme vejce, cukr, vanilkový extrakt, sůl a prosátou mouku. Na závěr přidáme mléko a opět prošleháme. Do zapékací formy nalijeme asi 1 cm těsta, v další vrstvě rozprostřeme očištěný rybíz a navrch nalijeme zbytek těsta. Pečeme ve vyhřáté troubě asi 40 minut dozlatova. Podáváme poprášené moučkovým cukrem nebo ozdobené lžičkou zakysané smetany 🙂

Jaro v obrazech

Léto už je sice v plném proudu, ale tady na blogu, jak jste si už jistě mohli povšimnout, všechno přibývá se zpožděním :-D… Tak či tak by byla velká škoda, kdyby všechny ty fotky a krásné zážitky zůstaly zapomenuty v propadlišti dějin, a proto je dnes oprášíme.

Začátkem března jsme uplatnili náš svatební dar od bratrance Ládi – lístky na pražský koncert americké houslistky Lindsey Stirling ve Fóru Karlín. Díky tomu, že termín koncertu se zrovna trefil do mých přednášek na ÚPV, spojili jsme příjemné s užitečným – koncert se služební cestou :-). Poprvé jsem také navštívila luxusní pražské kanceláře STRV a stihli jsme dokonce i předkoncertové pivko s Žánkem!

Péťa slavil v březnu významné životní jubileum! Oslav proběhlo hned několik – rodinná v Příbrami s dortama a brněnská v čajovně Utopia s celým Penoclanem. A já jsem si pro Péťu připravila překvapení v podobě návštěvy brněnského VIDA centra – to aby nezapomněl, že ještě není tak starý, aby si nemohl hrát :-)!

Za jeden z nejlepších gastrozážitků tohoto jara bych určitě označila vynikající sushi v brněnské restauraci Umami, kam jsme si s Péťou vyrazili na velikonoční oběd. Pro milovníky sushi můžeme jedině doporučit!

Naše první „manželské“ Velikonoce a zároveň také první Velikonoce, které jsme společně strávili v Brně – tož jsem dokonce i vajíčka nabarvila :-D! Trocha stresu s beránkem, který mi nešel vyklopit z formy… nakonec si ale dal říct a oblíbila jsem si i jeho lehce nepovedený výraz s ulomeným čumáčkem 🙂

Během jara jsme také vyrazili hned na dvě dovolené – nejprve na prodloužený víkend do Milána a pak na tři dlouhé týdny za bráchou a Jennifer za velkou louži. Ale o to všechno se podělím zase jindy – vzhledem k tomu, že ještě pořád dopisuju sérii z naší svatební cesty, netroufám si úplně odhadovat, kdy přesně to bude, proto stay tuned O:-)

Jarní knihovnička

Za poslední dobu se příspěvky v literární rubrice objevují dost poskrovnu a ještě s minimálně měsíčním zpožděním :-D. Kde jsou ty časy, kdy jsem neměla problém přelouskat třeba čtyři tituly za měsíc! Teď jsem ráda, že s bídou zvládnu jeden… Ale dosti nářků!

V dubnu se do mého hledáčku dostala autorka Petra Dvořáková. Na její knihu Sítě, vydanou v loňském roce, jsem se v knihkupectví už několikrát dívala a nakonec jsem ji jako obvykle objevila v kroměřížské knihovně. A rovnou jsem přibrala i její knižní prvotinu Proměněné sny.

Jedná se vlastně o desítku interview s lidmi, které spojuje jakási deziluze ze života v církvi, v křesťanské komunitě. Co rozhovor, to jiný osud – prostřednictvím mimořádně otevřených výpovědí se čtenář setkává s bývalým knězem, řeholní sestrou s drogovou minulostí a jednou ze zpovídaných osob je dokonce i sama autorka, která jako velmi mladá vstoupila do kláštera. Většina příběhů mi přišla strašně depresivní, spojená bezútěšným rodinným zázemím a emoční labilitou jejich hrdinů – přesto jsem knížku přečetla prakticky na posezení, protože jsem od ní nebyla schopná odejít. Spíše než za obecnou kritiku zkostnatělosti a přetvářky v církvi bych knihu označila za mimořádně čtivou výpověď o víře, o lidskosti a chybování, o úloze duchovního rozměru v našem životě…

V květnu jsme jeli na dovolenou, ale jak už to tak bývá, knížky zůstaly celé tři týdny v kufru prakticky netknuté (včetně studijních materiálů na mé červnové zkoušky, ehm). Jedinou knihu tohoto měsíce jsem stihla přelouskat ještě večer před odjezdem – Fabriku od Kateřiny Tučkové.

Publikace byla vydána u příležitosti výstavy Brno – moravský Manchester, uspořádané na přelomu let 2014 a 2015 v Moravské galerii v Brně. Zpočátku jsem si nebyla úplně jistá, jestli mě příběh brněnských textilních baronů bude bavit, ale pochyby se rozplynuly hned, jakmile se v příběhu začaly objevovat reálie naší jihomoravské metropole. Celkově je ta textilní historie Brna ohromně zajímavá a dnes se o ní moc neví a nemluví. Vždyť právě v dobách největšího průmyslového rozmachu tu vznikly dodnes slavné vily, ulice a industriální objekty! Autorka v knize představuje osudy několika generací rodu Offermanů, významných brněnských textilních magnátů. Poutavě líčený příběh báječně doplňuje i bohatá příloha fotografií z brněnských archivů. Přestože se jedná o literaturu faktu, příběh je podán tak čtivou a napínavou formou, že můžu před autorkou jedině smeknout.

No a po mých červnových zkouškách (které jsem – až se to stydím napsat – zvládla na výbornou O:-) jsem se konečně opět mohla ponořit také do čtení nějaké klasické beletrie. A nezvolila jsem nic méně klasického, než Choderlose de Laclose a jeho Nebezpečné známosti.

Kultovní román v dopisech mám po své pratetě a ač bylo kvůli komplikovanému jazyku a poněkud rozvláčnému rozjezdu zpočátku těžší se do knihy začíst, brzy jsem intrikářským hrám vypočítavých šlěchticů propadla a čím víc jsem se blížila závěru, tím těžší bylo knihu odložit. Byť jsem kdysi dávno viděla její zfilmovanou verzi, děj už jsem si prakticky nepamatovala, a tak pro mě bylo vyústění příběhu docela překvapivé (ačkoliv třeba Formanův Valmont se knižní předlohy zas až tak přesně nedrží). Jedná se sice o dílko historické, ale při jeho čtení nepochybně usoudíte, že co se týče pokleslosti lidských mravů, od konce 18. století se toho zas až tak moc bohužel nezměnilo…

Rybíz v rumu

S letošní mimořádnou úrodou babiččina skvělého rybízu jsem se vypořádala po svém. Zavařila jsem ho na způsob brusinek – do bílého jogurtu nebo třeba jako příloha k hermelínu bude určitě super.

  • 1 kg rybízu
  • 80 g třtinového cukru
  • 1 vanilkový cukr
  • 1-2 kousky celé skořice
  • 2 lžíce rumu
  • 1 lžička kyseliny citronové

Lehčí už to snad ani být nemůže. Otrhaný a očištěný rybíz proláchneme a vložíme do kastrolu. Přivedeme jej k varu a necháme na mírném ohni, dokud nepustí šťávu. Poté přidáme oba cukry a skořici a vaříme asi 8 minut, dokud se cukr úplně nerozpustí. Nakonec přidáme rum a kyselinu citronovou. Hotovou směsí plníme připravené sklenice, které pevně uzavřeme víčky. Skladujeme v chladu.