5 let

Kdy se tohle stalo?? Vždyť je to včera, co se narodil 🙂

  • Pětileťák Oli váží 17,5 kg.
  • Loni na jaře se naučil jezdit na kole (asi na čtvrtý pokus a ještě se zafačovanou rukou, kterou si pořezal ve školce o keramický květináč) a letos v zimě lyžovat.
  • Od září navštěvuje státní školku, ve které si sice zvykal o dost déle než v dětské skupince rok předtím, zato dnes už tam má spoustu kamarádů a tráví v ní čas moc rád. O to víc mi trhá srdce, že ho z ní na podzim nejspíš budeme muset kvůli stěhování zase přemístit jinam.
  • Spánek je u nás pořád tak nějak stejný. Večerka okolo osmé a budíček cca v 6. Oli je holt ranní ptáče a jiný už to asi nebude 😀 Co se nám každopádně už před nějakým časem osvědčilo je zatemňovací roleta. Pokud teď v letních měsících spíme někde, kde ji nemají, vstávání s rozbřeskem nebývá výjimkou 😎
  • S jídlem je to teď občas trochu boj – O. už je mnohem vybíravější, některá jídla, která mi dřív bez problémů jedl, teď jíst odmítá. Pokud mu ale naopak něco chutná, je to stále vděčný strávník, který umí kuchaře i náležitě pochválit, což je motivující 😀 Od té doby, co nám po cestě do školky otevřeli úžasnou novou pekárnu, už vzal O. na milost i pečivo. Pořád ale preferuje variantu s máslem a pokud mu na chleba hodlám namazat cokoliv jiného, tváří se dost nedůvěřivě. Ze školky občas nosívá od kamarádů sladkosti, které já bych mu v životě nekoupila. Z toho moc šťastná nejsem, ale nechci v tomto být úplně despotická matka, zkrátka všeho s mírou.
  • Jestliže v dětské skupince udělal O. největší posun, co se týče samoobslužnosti, po nástupu do státní školky jsem u něj nejvíc pozorovala rozvoj v oblasti grafomotoriky a kreslení (do té doby opravdu jen čmáral, maximálně nakreslil koleje), naučil se používat sám nůžky, lepidlo a celkově si začal sám vymýšlet různé kreativní úkoly. Oprostila jsem se od nějakých svých představ, jak by měl vypadat výsledek, a nechávám ho prostě jen tvořit – s papíry, lepenkou, washi páskami, samolepkami…
  • Celkově jsem s naší státní školkou nakonec moc spokojená, a to i přes počáteční rozpaky. Líbí se mi spousta aktivit, které pro děti pořádají, ať už jsou to divadla, tematická tvoření s rodiči, podzimní jarmark, návštěvy čtecí babičky, kroužky…
  • Přijde mi, že na nějaké kreativnější aktivity doma už naprosto není čas. Kolikrát jen přijdeme ze školky, pořešíme jídlo a je čas se chystat do postele. Na druhou stranu máme mnohem víc možností zábavy, chodíme na výstavy, na dětské akce, vídáme se s kamarády.
  • Došla jsem do stadia, kdy mám pocit, že O. už vůbec nepotřebuje žádné nové hračky. Samozřejmě k nám z různých kanálů stále nějaké věci proudí, jen my už je jaksi nemáme kam ukládat 😀 O. si stejně pořád nejvíc vyhraje s vláčkodráhou a duplem nebo si vymýšlí nějaké své vlastní hry. Jednu dobu měl velkou vášeň pro společenské hry, takže jsme jich pár nakoupili k Vánocům a krátili si jimi dlouhé zimní večery, což bylo fajn zpestření. Obzvlášť karetní hra Spící královny, kterou jsem koupila na doporučení Evky, se u nás doma těší veliké oblibě už téměř rok a vždy ji doprovází bouřlivé emoce 😀
  • Mašiny, již tradičně samostatná kapitola 😀 Novinkou u nás začalo být sledování pořadů s vlakovou tematikou. Obzvlášť Putování s párou, které jsem kdysi našla na iVysílání, když jsem byla nemocná, bylo mi zle a potřebovala jsem O. nějak zabavit, jsme si doma naprosto zamilovali. O. si ke sledování vždy rozloží svoje vlaková kvarteta a hledá příslušnou parní mašinku. Pořad je to ovšem také edukativní a Oli díky tomu získal i řadu znalostí z oblasti geografie naší vlasti :-D! (Dřív chtěl ty edukační pasáže přeskakovat, teď už se na ně rád dívá). Jinak samozřejmě stále rádi navštěvujeme modelářské výstavy, historické jízdy a odebíráme periodika Českých drah 😀
V Semmeringu – vyhlížíme na viaduktu vlak 🙂
  • Na knihy už teď přes den není tolik času, zato čtení před spaním je našim zavedeným rituálem, kterého se O. tvrdohlavě dožaduje i ve dny, kdy pomalu usíná vestoje. Stále rádi navštěvujeme knihovnu, takže témata knížek se u nás často mění, občas ale O. zaloví i ve vodách naší domácí knihovničky, kam jsem už dávno přemístila své oblíbence z mého dětství, jako Děti z Bullerbynu, Pufa a Mufa nebo milovanou Trnkovu Zahradu, která O. naprosto nadchla 🙂
  • Během uplynulého roku se O. naučil naprosto ukázkové R. Na výslovnosti Ř zatím pracujeme, i když i to už se občas povede. Na kroužek logopedie jsem ho nepřihlašovala, oproti jiným dětem ve školce či okolí mluví opravdu luxusně, tak se mi to zdálo zbytečné.
  • Co se týče dalších nárazových zájmů, měli jsme teď celkem dinosauří období a jednu dobu se O. taky dost zajímal o letce Jana Kašpara (děda mu ukazoval na kroměřížském letišti pamětní desku, kde tenkrát přistál :-). Myslím, že O. už je ve věku, kdy by mohl ocenit návštěvu Technického muzea. Ve školce při probírání tématu Vesmír oslňoval svými znalostmi letu Apollo 11 :-D. Rád si listuje i v Dětské encyklopedii, kde narážíme na různá témata. Poslední dobou také párkrát přišly na přetřes otázky smrti a toho, co bude, až umřeme. Jednou mě O. dojal i rozesmál zároveň dotazem, zda v nebi může „sedět vedle mě“ 😀 – došlo mi, že si to představuje asi jako sedadla v kině 😀
  • Čím víc poznávám děti Oliho věku, tím víc oceňuju O. nebojácnou povahu, to, jak je s každým hned kamarád (když tu byli na jaře brácha s Jenn, naprosto bez zábran se s nimi bavil, a to dokonce i navzdory angličtině a tomu, že je oba viděl naposled jako rok a půl staré batole), jak je pro každou špatnost (dobře, to mně jako matku taky občas přivádí k šílenství :-D…) Zkrátka má všechno to, co mně chybí. Je to pro mě radost i výzva zároveň, ale mám přání v něm tuhle lehkost bytí nezadusit. Věřím, že díky tomu bude mít o dost lehčí život. Už teď se moc těším na naše další společné kapitoly 🙂

Pizza a těstoviny z filcu

S jarem na mne opět po delší době dolehla tvůrčí nálada a pořídila jsem si sadu na křížkové vyšívání. Je to docela retro záležitost, ale zároveň příjemná možnost, jak na chvíli vypnout hlavu a přitom nechat něco vznikat pod rukama. To mě přivedlo na myšlenku podělit se tu zase občas o nějaké naše výtvory s Olim. Dnes to tedy bude spíše výtvor čistě můj, který jsem pro O. připravila už před nějakým časem jako překvapení do kuchyňky. Hry na vaření u nás jednu dobu byly velmi populární (stejně jako krájecí zelenina) a i dnes se k nim O. občas ještě rád vrací (pokud se mu zrovna omrzí vlaky :-D).

Těstovinové motýlky jsem vyráběla podle návodu, který jsem našla na Pinterestu, a je to opravdu jednoduché. Potřebujete jen dostatečně ohebnou filcovou látku (je tedy lepší volit nějakou tenší, nižší gramáže), nůžky, jehlu a světlou nit.

S pizzou jsem si vyhrála více – na ni je zase lepší zvolit filc silnější, aby pizza držela tvar. Na zdobení (pokud chcete mít pizzu variabilní a zdobit ji dle nálady) pak budete potřebovat samolepící suchý zips (sehnala jsem ve Stoklasovi), případně fixy či pigmentované pastelky/voskovky (miluju ty od Stabilo). Já jsem vyrobila na ozdobu cibuli, mozzarellu, lístky bazalky, olivy a žampiony, ale fantazii se meze nekladou 🙂

Polenta se sušenými rajčaty

Tak jsem zase pro jednou zalovila ve vodách zdravých receptů z Bioabecedáře. Ne vždy se u všech mých strávníků shledají s ohlasem :-D, ale tento je zrovna docela fajn a uložím si ho sem minimálně pro ty dny, kdy vařím jen sama pro sebe.

  • 0,5kg kukuřičné biokrupice (množství dolaďte dle počtu strávníků, já dávám míň)
  • 2l vody
  • 2 malé lžičky mořské soli
  • 100ml panenského olivového oleje
  • 150g sušených rajčat
  • 1-2 velké pórky
  • kousek čerstvého oloupaného zázvoru
  • 3-4 stroužky česneku
  • mořská sůl
  • sójová omáčka Shoyu nebo Tamari
  • (bio)vejce

Do vroucí vody přidáme sůl a trochu olivového oleje a postupně pomalu přisypáváme za stálého míchání polentu. Snížíme oheň na minimum a vaříme do zhoustnutí. Do uvařené kukuřičné kaše vmícháme na malé kousky nakrájená sušená rajčátka a olivový olej, dle chuti můžeme ještě dosolit či přidat kousek másla. Polentu je možno takto servírovat buď hned a nebo ji přelít do pekáče předem vypláchnutého studenou vodou a nechat vychladnout. Vychladnutá se pak dá libovolně rozkrájet a opéct na pánvi s olivovým olejem do křupava.

Na pánvi orestujeme česnek a zázvor nakrájený na malinké kostičky a na šikmo nakrájenou bílou část pórku. Nakonec přidáme i podobně nakrájenou zelenou část pórku a dle chuti sójovou omáčku. Osolíme a společně chvíli opékáme. Podáváme s volským okem.

Jarní knihovnička

Čtvrt roku uplynulo zase jako voda, a tak se hlásím s pravidelnou čtenářskou rubrikou. Budiž vám inspirací 😉

David Sinclair, Matthew LaPlante – Konec stárnutí

Tuto knihu jsem dostala už k předminulým Vánocům, ale nějak jsem na ni stále neměla chuť a došlo na ni tedy až nyní. Tak trochu jsem se obávala, že bude až moc vědecká a vlastně jsem měla z části pravdu – ze všech Mellvilovek, s nimiž jsem se zatím setkala, byla tato čtenářsky asi nejméně přístupná (minimálně její první část, popisující biologické pochody v těle). Na druhou stranu je na knize fascinující, s jakým optimismem autor hledí do budoucnosti, pevně přesvědčený o tom, že lidé se již brzy budou dožívat mnohem vyššího věku a v mnohem lepší fyzické kondici. Celá kniha je totiž postavena na tvrzení, že stárnutí je nemoc, kterou lze léčit. Ať už profesoru Sinclairovi budeme věřit či ne, Konec stárnutí přináší spoustu fascinujících vědeckých poznatků a objevů i ryze praktických tipů, které může do svého životního stylu zařadit prakticky každý. Mé dojmy z knihy jsou však přesto trochu smíšené. Možná se k ní ještě někdy vrátím a v jiném rozpoložení si z ní možná odnesu víc.

Lucie Hušková – Símka

Símka na mne takhle jednou vykoukla z regálu „naší“ městské knihovny. Obvykle oddělením pro dospělé jenom tak rychle propluju, protože mám s sebou vždy O. neomylně směřujícího do dětské sekce, takže knížka si vlastně našla spíš mne, než že bych si já našla ji 🙂 Co mě na ní ale zaujalo především je to, že znám její autorku, která se tenkrát před lety stejně jako já podílela na projektu Ligy lidských práv „Hrdinou může být každý„. Símka je jejím literárním debutem a musím říct, že velice zdařilým. Kniha vypráví příběh toxického vztahu mezi matkou a dcerou. Je rozdělena na dvě části, kdy jedna je Símčinou vzpomínkou na její dětství prožité v domě prarodičů a druhou vypráví již jako dospělá žena, která prožívá první pokus o osamostatnění se od své emočně labilní matky. Její životní plány však citelně nabourává matčina náhlá vážná nemoc, která ji staví před nejedno důležité rozhodnutí… Símka se čte doslova jedním dechem, druhou polovinu jsem zhltla téměř na posezení, jak jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne. Símce jsem celou dobu moc fandila a přála jsem si pro ni nějaký happy end, i když jsem tušila, že takhle prvoplánově to rozhodně neskončí. Nebudu vám ale nic spoilovat 🙂 Každopádně myslím, že na takový debut může být autorka právem pyšná a já se už teď moc těším na její další tituly!

Emily Bronteová – Na Větrné hůrce

Tak jsem zase jednou sáhla po staré dobré klasice a musím říct, že jsem zpočátku byla z postav a jejich chování trochu v šoku – čekala jsem nějakou romantiku typu Jany Eyrové a ono to bylo čtení drsné a pochmurné asi jako kulisy, do nichž je děj románu zasazen. Působivou atmosféru mému vydání z roku 1960, které mám po pratetě, ještě dodaly vyloženě depresivní ilustrace Zdeňka Brdlíka. Mé pocity z románu jsou trochu smíšené, každopádně mě příběh hned na začátku vtáhl a nepustil – že bych ho ale musela číst znovu, tak to opravdu ne. Místy jsem konání jednotlivých postav moc nepobírala (v tomto směru na díle asi trochu zapracoval zub času) a krom služebné Nelly – hlavní vypravěčky příběhu – jsem vlastně žádné postavě knihy nijak zvlášť nefandila. Možná potřebujete mít ke čtení Větrné hůrky jen správné naladění, kdo ví. Ve mně ale toto dílo klasické literatury bohužel nezanechalo nějaké hlubší pocity, které by mě přiměly se ke knize ještě někdy v budoucnu vrátit.