A day in a (covid) life

Někteří z vás si možná vzpomenou na můj někdejší pokus zaznamenat jeden den života na mateřské, když byl Olimu cca rok. Už delší dobu jsem si říkala, že by bylo fajn tento experiment zopakovat a porovnat, jak se náš život s Olim zase změnil. Mezitím přišel covid a mám pocit, že tím se změnilo úplně všechno 😎 Takže dnes přináším jednu malou vzpomínku na listopadový den, kdy ještě Péťa pracoval z domu a všichni jsme doufali, že druhou vlnou to všechno skončí…

6:00 Na některých věcech ani covid ani čas nic nezmění. Třeba jako na budíku od O. v 6 ráno 8-)…

6:19 Zjišťujeme, že O. se počural. (To byly ještě staré časy, kdy jsme byli moc líní dávat ho hned po probuzení na nočník.) Po přebalení následuje tulení u nás v posteli a mazlení se s „Kočí“, což je můj plyšový kočičí polštářek, který jsem dostala od paní Shirley – maminky Jennifer k Vánocům, a O. mi ho znárodnil 😎

6:51 Ráno pouštíme Olimu pohádky na tabletu. Asi to není úplně výchovné, ale je to takový pohodový start do nového dne. My rodiče si u toho můžeme ještě v klidu dospat. Dneska už jsem odpočatá, tak si čtu ve zprávách na Seznamu rozhovor s ministrem zdravotnictví.

7:25 Vstávám a jdu dělat snídani. Jako obvykle připravuju ovesnou kaši na dvacátý způsob, ale stále se u nás těší velké oblibě. U míchání kaše většinou projíždím Instagram.

7:50 O. přichází na snídani.

8:00 O. dosnídal, hraje si s krabičkou náplastí. Vždycky chce přelepit nějaké imaginární bebínko a asi za deset sekund už si náplast zase strhává :D. Vybírá si knížky, které si spolu budeme číst. Aktuálně se těší velké oblibě leporelo o životě v mraveništi, náš evergreen Psí knížka od Terezy Říčanové, kterou naprosto milujeme, či Kufříková bible, co dostal od babičky.

8:35 Jako každé ráno se jdu postarat o obsah myčky a pak se pouštím do úklidu v naší skříňce s čajem a kávou, zatímco O. si staví koleje.

9:00 Převlíkám se z pyžama a poklízím, co je zrovna potřeba. Olíček si mezitím prohlíží svůj mašinkový časopis 🙂 Pak jdu zabalit knížku, kterou se chystám odeslat poštou jedné paní. Po dlouhé době se nám zase někdo ozval na inzerát na Bazoši. Vždycky jsem ráda, když se takhle nějaké věci zbavíme, ale zároveň ji ještě někdo využije.

9:45 Péťa vstává (ten čas ani nekomentuju 😎 Já už se pouštím do vaření oběda, krájím zeleninu na polévku. Oli mi asistuje a bere sušené houby, aby je odnesl ukázat do svého vozového parku. Jenom slyším: „Pěkně voní, čuchni si, mašinko!“ 😀 P. jde do ložnice ke svému improvizovanému stolu pracovat.

10:06 Polévka už se vaří, tak si jdeme s Olíčkem hrát. Přichází mi SMSka od PPL – čekám dnes balíček s několika vánočními dárky.

10:45 Kurýr z PPL je tady. Běžím dolů pro balíček. Je to objednávka z Pleasu, kde jsem na podzim poprvé objednávala nějaké nátělníky a tričko pro O. Super, pokud hledáte na děti něco levného, bavlněného, českého a bez potisku komiksových postaviček 😎 Teď jsem udělala velkou objednávku k Vánocům pro celou rodinu. Jako dárek k nákupu přišla funny silikonová chňapka do kuchyně, které se hned zmocní Oli a začne si s ní hrát 😀

11:00 Voláme si na Whatsupu s prarodiči.

11:55 Jdeme všichni společně obědvat. O. si dnes dokonce přidá polívku! A má recht, protože tahleta pohanková se sušenýma houbama je i moje oblíbená 🙂

12:45 Péťa přemisťuje svou kancelář zpátky do obýváku a my s O. jdeme prozměnu okupovat ložnici. Na dobrou noc předčítám naši oblíbenou knížku o Krtečkovi.

13:13 O. vytuhnul, hurá! Jdu nahodit trochu make-upu. Péťa má pracovní hovor, takže musím počkat, až ho vyřídí, a pak se teprve můžu vrhnout na myčku, zaneřáděnou linku a vůbec provést malý rychloúklid. Protože mám dnes kreativní plány, stihnu ještě vyrobit várku slaného těsta na odpolední tvoření 🙂

15:20 O. se budí. Náš malý otesánek dnes slupne na svačinu tři (malý) jogurty jako nic 😀 To říkám, že už dlouho je výhodnější ho šatit než živit.

16:00 K tátově úlevě vyrážíme ven 😎 – na poštu s balíkem. Po cestě potkáváme tetu Janu, se kterou se známe z batolecího cvičení. Přes léto jsme spolu hodně chodívali ven, ale teď se bohužel kvůli covidu moc nepotkáváme 🙁 Postěžujeme si, jak to (ne)zvládáme a my pokračujeme na poštu. Tam O. šíleně zlobí, plazí se tam po zemi, já zpocená až na zadku a ještě narazíme na dost nepříjemnou ženskou za přepážkou. Naštěstí tam nejsou skoro žádný lidi, takže trapas není velikej 😎

17:00 Konečně doma. Vytahuju těsto a nadšeně se pouštíme do výroby ozdob ze slaného těsta. Mám teda bohužel jen dvě srdíčková vykrajovátka, ale Olimu to vůbec nevadí, nadšeně testuje těsto a tuhle aktivitu si vyloženě užívá… Dokud mu nepodjede pod nohama stolička a on se při pádu nekousne do rtu… Z pusy mu valí krev a musí to pekelně bolet. Honem ohledávám ústa a uleví se mi, když vidím, že to nebude nic horšího. Běžíme do koupelny to umýt a pak vytahuju z mrazáku svůj svatý grál – chladící tělesa do termotašky. O. je začne olizovat a hned je po řevu 🙂

18:00 Péťa pro dnešek končí s prací. Whatsupujeme s tetou, která má dnes svátek. Ohřívám večeři a pak mám v plánu poklidit si noční stolek a vytáhnout už i nějakou vánoční výzdobu.

20:25 Čtu Olimu na dobrou noc.

21:05 O. je konečně tuhej a já se jdu vyvalit na gauč. Mám v telefonu stažený Příběh skříně – krátký e-book o zákulisí oděvního průmyslu a je to tedy docela mazec.

22:15 Už toho dneska bylo až až, tak jdu taky spát.

Zima v obrazech

Přijde mi, že ta letošní zima byla vlastně docela krátká a ani mi nevadila tolik jako obvykle. Nevím, jestli je to tím, jak jsme se opět snažili co nejvíc času trávit venku (a má zásoba oblečení do mrazu se letos rozrostla o pár nových hřejivých kousků) nebo tou štědrou sněhovou nadílkou, která nám možná měla vynahradit tu studenou sprchu, která přišla po Vánocích s dalšími uzávěrami… Každopádně tu jdu zakonzervovat pár milých vzpomínek na všechno to hezké, co nás během této zimy potkalo.

Před Vánocemi jsem chytla nějakou tvořivou vlnu. Kromě toho, že jsme hodně doma vyráběli s Olim, jsem se letos vrhla i na dlouho plánovaný projekt adventní věnec. A ač nebyl zrovna dokonalý, přesto ho zbožňuju a měla jsem z něj ohromnou radost.

Ještě před rokem by nás asi ani nenapadlo, že se tyto Vánoce budeme scházet v Podzámce, s rouškama v kapse a svařákama v termosce. Ale naše tradiční setkání na Štěpána už je tak vžitou tradicí, že nás ani covid nezastavil. Díky, holky moje 🙂

To letošní nadšení u vánočního stromečku bych přála zažít každému. Doteď jsem nechápala, co je pravdy na tom, že s dětma člověk znovu objevuje dávno zapomenuté kouzlo Vánoc. Ale letos, kdy je Oli celé opravdu naplno vnímal a prožíval, mě to vážně dostalo. A všichni jsme si to ohromně užili spolu s ním.

Tolik sněhu napadlo, že jsme vytáhli dokonce i staré saně ještě po nás s bráchou! Za sněhem jsme nemuseli ani daleko – občas stačilo i vylézt před barák, na což tady v Brně nejsme moc zvyklí :D. Jindy stačilo popojet pár kiláčků za Brno a všude bílá nádhera.

Snad jste si tu letošní zimu i přes všechny ty komplikace taky užili. A teď už vítám jaro s otevřenou náručí 🙂

Léto v obrazech

Uteklo jako blázen, ale užili jsme si ho na maximum. Výlety, koupání, zmrzlinky a setkávání… Po jaru v izolaci jsme se snažili využít každý den smysluplně a naplno.

Víkendy se vždycky nesly ve znamení výletů a nových zážitků. Navštívili jsme třeba Zetor Gallery v Líšni, Náměšť nad Oslavou, naučnou stezku v Soběšicích, Sonnentor v Čejkovicích, prošli se Údolím Bílého potoka, nevynechali jsme ani naše oblíbené letní festivaly „Kamenka Open“ a „Překročme řeku“ a také se s Olim dvakrát svezli historickou mašinkou a jednou parníkem po přehradě. Řada těch zážitků by si i zasloužila samostatný článek, tak třeba se za dlouhých podzimních večerů hecnu O:-)

Návrat k přírodě a ke kořenům :-)… Po letech zase jahodový samosběr ve Slatině, letošní první skromná sklizeň rajčátek na balkoně (O. se mi o ně vzorně staral a zaléval, ale zároveň občas sabotérsky nějaké ještě zelené utrhnul, takže letos jen nějakých trapných 8 kusů 8-). a krmení králíčků u tety na dědině.

Šumava… zlatý hřeb letošního léta a ta nejbáječnější rodinná dovolená s Vlasákama, na kterou doteď všichni vzpomínáme. Parádní počasí, baby-friendly zázemí na Baurově dvoře, pohled do zeleně, který se nikdy neokouká, a tlupa pěti neúnavných dětí 😀

Když teď koukám ven a za okny jen podzim, sychravo a koronavirus, stejně se musím u těch fotek usmívat. Podmínky už teď budou zcela jistě jiné a nedá se s tím nic dělat, ale kéž by se nám podařilo naplnit i ten podzimní pohár zážitků až po okraj 🙂

Jaro v obrazech

Na první pohled by se dalo říct, že všechno to zajímavé, co normálně do této rubriky dávám, už je obsaženo v článku o našich výletech mimo civilizaci. Že jsme krom toho nic jiného nezažili. Nebylo kde. Svět se smrsknul na těch našich pár bezpečných metrů čtverečních, kde jsme spolu byli přes dva měsíce „zavření“. Někdy nám to všem lezlo na mozek, ale jindy jsem se až sama divila, jak hladce některé věci běžely a co všechno jsme spolu za těch několik týdnů dokázali. Proto v rámci psychohygieny jen malé shrnutí, jak dobře jsme se – navzdory všemu – tohle jaro měli 🙂

  • Byli jsme víc než kdy dřív spolu. Byli jsme POŘÁD spolu 🙂 Kolikrát jsem jen za ty dva roky nadávala, jak jsem tu celé dny na O. sama, jak by O. prospělo, kdyby trávil víc času s tátou. A vesmír vyslyšel mé prosby.
  • Spotřebovávali jsme s mnohem větším rozmyslem – s tím, jak nebylo možné některé věci sehnat online a okamžitě, jak jsme byli zvyklí, pozorovala jsem sama na sobě, že mnohem míň plýtvám jídlem. Prošlou věc, kterou bych jindy bez rozmyslu hodila do koše, jsem teď vždycky sama zhodnotila bez ohledu na datum na obalu. S tím souvisí i to, že jídlo a vaření jsme víc plánovali a protože to bylo maximálně v mé režii, jedli jsme zdravěji. Míň masa, víc trvanlivých věcí jako luštěniny nebo rýže. Víc jsme si vážili čerstvého ovoce a zeleniny a pečiva, které se najednou stalo nedostatkovým zbožím.
  • Začala jsem po nekonečně dlouhé době zase pravidelně cvičit – jógu. Dokonce se mi tu a tam stane, že si jdu zacvičit hned ráno po probuzení – do té doby pro mě naprosté sci-fi :D! Předsevzetí jsem si dala tedy už na začátku března, ještě než nastala karanténa, ale právě aktuální situace pro mě asi byla dobrým impulsem k tomu vytrvat. Cvičení je jeden z mých návyků, který zatím úspěšně přežívá i po karanténě, tak snad to vydrží 🙂
  • Myslím, že významný pokles výdajů pocítil asi každý z nás. Tím, že jsem vařila doma pro všechny, dost jsme ušetřili. Žádné restaurace, žádná kafíčka, žádné impulzivní nákupy ve slevách. Obstarávali jsme si online jen to opravdu nejnutnější a myslím, že tahleta pauza od konzumního života nám taky docela prospěla.
  • Návrat k přírodě. Tahle slova ve mně rezonují, když přemýšlím nad významem toho všeho. Jak nám tak „obyčejná“ věc, jako procházka v lese, vždycky zlepšila náladu. Jak bylo krásný sundat si v přírodě roušku a vdechovat jaro. A dokonce jsem začala na balkoně pěstovat rajčata :-D!
  • Vděčnost. Za to, že jsme „zamlada“ měli možnost bez strachu procestovat tolik míst. Za to, že jsem před dvěma lety mohla mít u porodu svého muže. Za to, že jsem nerodila dítě do světa plného strachu a otazníků, co bude dál. (Teď, s odstupem pár týdnů, když už je všechno zase relativně „v pořádku“ to zní možná až moc hystericky, ale vzpomeňte si na atmosféru koncem března.) Za to, že dnes, tady a teď, jsme zdraví. Naši zaměstnavatelé se vzniklou krizí s největší pravděpodobností protlučou a nemusíme se tak bát o práci ani řešit akutní existenciální nouzi. Vděčnost za to, že se máme.

Zima v obrazech

Musím říct, že jsem sama překvapená, s jakou lehkostí jsme oproti loňsku překonali tuhle zimu. A to navzdory našim nenaplněným plánům vycestovat někam do tepla. Navzdory tomu, že jsme se věčně potýkali s nějakýma bacilama. A že jsme ani toho hlídání moc neměli.

Myslím, že velký podíl na tom má i to, jak mírná letošní zima byla. A že moje zimní výbavička se po loňském úlovku nejteplejších bot na světě rozrostla o nejteplejší péřový kabátek na světě (tímto děkuji tchýni :-)! A tak i ty procházky byly zase o něco radostnější. Přestože našim nejčastějším výletním cílem se stalo nádraží. Protože „mašina pojede“ 8-).

Tyhle Vánoce jsem si, navzdory tomu, že nás neustále na střídačku atakovaly různé bacily, moc užila, hlavně co se týče sociálního života. Poprvé jsme s Peťou nechali Olího na hlídání i večer a vyrazili na firemní vánoční večírek. Jeli jsme nasát předvánoční atmosféru do Českých Budějovic. Procvičili jsme si angličtinu s návštěvou bráchy, Jennifer a její rodiny v Brně. A v KM jsem se zase po delší době setkala s vetší částí rodiny i mýma holkama. Všechna tahle setkání jsou tak vítaným osvěžením v mém aktuálně lehce rutinním životě mámy, že z nich vždycky žiju ještě dlouho poté. A samozřejmě jsme si ohromně užili i Olího radost ze stromečku (k němuž jsme se letos už odhodlali – a přežil!) a dárků.

A letos jsem taky naprosto podlehla kouzlu zimy na horách. Já – zarytý letní člověk :-)! Svůj podíl na tom mělo i to, že Olí měl zrovna začátkem února jedno ze svých nejklidnějších období za poslední týdny, takže jsme si dovolenou v Orlických horách opravdu užili. O. se sice víc než na bobech líbilo ve vířivce (přece jen je to můj člověk), ale mezi partou vinařů z „Ratěk“ se nám líbilo všem. Snad nás napřesrok vezmou s sebou zas 🙂

Loni jsme slavili kulaté desetileté výročí našeho seznámení s Péťou na kávičce v RebelBeanu, letos nám ale bohužel hlídání nevyšlo, a tak jsem aspoň udělala zamilované jednohubky. Česnekové. Anebo romantika po 11 letech :D. Servírováno na stole mezi mašinama a kolejema. Vítejte v mateřské realitě 8-)…

Podzim v obrazech

Hrozně ráda bych sem napsala, že to nejhorší, co nás tenhle podzim potkalo, bylo úmrtí Karla Gotta 😎 Bohužel se občas dějou věci, které vám ve vteřině obrátí život vzhůru nohama. Ty dva úrazy, které se během jednoho měsíce v naší rodině staly, naštěstí nebyly úplně fatální. Ale změnily nás asi už navždycky. Jak mi ale napsala L., která si v té samé době procházela taky těžkou životní zkouškou – jsou mnohem, mnohem horší věci, věci, co už nejdou vrátit. Ta slova povzbuzení právě od ní mě dojala. Věřím a vím, že každá taková zkouška nás má v životě posunout. Bez ní bychom si nikdy neuvědomili, kolik ohromné síly v sobě máme…

Letos jsme s Péťou oslavili neuvěřitelných 10 let od našeho seznámení a tři roky od svatby! To už je tedy skutečně pěkný kus života a společných zážitků 🙂

Podzimní procházky mají tak neskutečné kouzlo! Barevné stromy, brouzdání ve spadaném listí, řádění na hřištích až do večera… A samozřejmě nesměl chybět ani výlet na Pálavu!

Víkendy jsme se snažili trávit aktivně, pokud to počasí dovolilo. A co může k podzimu patřit víc než pouštění draka? Drakiáda na Kraví hoře se nám všem strašně líbila a napřesrok určitě vyrazíme zas!

Kvůli Olího rekonvalescenci jsme propásli tradiční „Penohory“. Hezkou útěchou nám ale bylo několik dnů strávených v milé společnosti Linhartů na Šumavě. Díky příznivému počasí jsme i v listopadu zažili Šumavu zalitou sluncem a ač bylo naše dítě mimořádně neposedné (což v kontrastu s kliďasem Davídkem o to víc vyniklo), pohled do zeleně/večerní sklenice vína vždycky uklidnil 😀

S kočárkem po Brně aneb Naše oblíbené procházky II.

Konečně jsem se dokopala ke slibovanému druhému dílu tipů na kočárkové procházky po Brně. Se zkracujícími se dny bude toho času stráveného venku míň a míň, takže se teď snažíme využívat každý slunečný den na maximum. Jaké jsou naše aktuální oblíbené trasy se můžete dočíst níže 🙂

Mariánské údolí

Pokud nejste zrovna z Líšně či blízkého okolí, vyrazíte si sem asi spíš o víkendu, protože cesta z centra zabere poměrně dost času a ten chceme samozřejmě trávit spíš venku než v MHD. Každopádně jestli potřebujete z města uprchnout někam do zeleně, určitě se sem vypravte. S většími dětmi se dá vyzkoušet i nová bobová dráha, ty nejmenší zase určitě ocení různá zvířátka, která můžete po cestě potkat. Pro nás rodiče divokých mláďat je tu i dost míst, kam můžete potomky bez obav „vypustit“ a nechat je lítat a dovádět. A je tu prostě krásně 🙂

Cyklostezka do Komárova a Modřic

Cyklostezka na Anthropos je naše vycházková stálice, ale stejně rádi vyrážíme podél řeky i opačným směrem. Teď, když Olí navíc „objevil“ dopravní prostředky, sem vyrážíme i koukat na vláčky, protože se na několika místech potkává s železnicí, a na letadla, která přistávají v Tuřanech. Naší nejmilejší zastávkou na trase je „farma“ v Komárově, kde rádi pozorujeme zvířátka. Mají tu oslíky, kozy, prasátka a všelijaký další zvěřinec a taky je tu hezké hřiště. Pokud je dost sil a dítě v náladě, ráda si procházku protáhnu až k Avionu (tam se dá O. uplatit ještě návštěvou dětského koutku s kuličkama :-)) a do IKEA, odkud zpravidla neodcházím s prázdnou 😀 A když mi náhodou dojdou síly na zpáteční cestu, nasednu na bus a svezu se zase hezky do centra.

Veveří

Místa, která mi jsou tak nějak souzená, protože je mám spojená se svou alma mater i s dnes již bývalým pracovištěm, ráda navštěvuju i nyní. A musím říct, že v uličkách okolo Veveří to jen kvete – spousta nových obchůdku (třeba knihkupectví Dlouhá punčocha <3) a „fancy“ podniků přímo láká k návštěvě. Většinou začínáme procházku na Konečného náměstí, potažmo v Björnsonově sadu, kde je opět super dětské hřiště s pískovištěm i možnost občerstvit se v Piknik Boxu. Pamatuju časy, kdy byl tento park spíš ostudou Brna a dneska je to příjemné místo, kde se dá s klidem strávit půl dne. My ale obvykle pokračujeme s procházkou dál – podle nálady bloumáme Jiráskovou, Čápkovou, Jaselskou… No a když tudy mám čirou náhodou cestu bez dítěte, jen stěží odolávám návštěvě mého oblíbeného obchůdku PlaceBaby na Čápkově O:-)

Obora Holedná

Místo, které je obzvlášť teď na podzim naprosto kouzelné 🙂 Courat se ve spadaném listí, podívat se na divoká prasátka a číhat na srnky, které se zde volně pohybují… To už pomalu patří k našemu podzimnímu koloritu. Loni jsme zde testovali naše nové nosítko, letos už si tu Olí běhal pěkně po svých. Hlavní pěšinky jsou sjízdné i s kočárkem, ačkoliv místy by se možná šikla ruční brzda, kterou náš kočár nedisponuje.

No a vzhledem k tomu, že už se pomalu blíží roční období, které objevování nových vycházkových tras zas tak moc nepřeje, na další pokračování kočárkové rubriky si asi budete muset počkat do jara. Snad nám ta zima rychle uteče 🙂

Léto v obrazech

Když se snažím vybavit si nějaký pocit z uplynulého léta, v hlavě mi naskakuje: únava, vyhoření, vyčerpání, úzkost… A pak se kouknu na všechny ty fotky a říkám si, že přes všechno to těžký a negativní jsme si užili spoustu krásných okamžiků. To špatné s odstupem vyšumí. Co zůstane a co bych si chtěla zapamatovat?

Léto… V té nejčistší podobě. Azuro na nebi, vlčí máky v obilí, naše procházky s vůní trávy ve vzduchu…

Těch chvilek, které jsme měli jeden na druhého, bylo sice žalostně málo, ale když už se nějaká našla, užili jsme si ji se vší parádou – třeba jako tady v naší oblíbené příbramské kavárně Smoo 🙂

Stejně jako loni, ani letos jsme nevynechali naše oblíbené festivaly Kamenka Open a KrumLoveSka, které jsme si s Olím užili zase o něco víc než před rokem.

Kromě našich tradičních kočárkových výletů bych vypíchla také prémiovou návštěvu areálu „Živá voda“ v Modré u Velehradu, kde se nám moc líbilo – hlavně podvodní tunel, kde Olí fascinovaně pozoroval svět pod hladinou, i venkovní procházka s výhledem na pratury. Určitě se rádi vrátíme a napřesrok třeba zkusíme i koupání v biotopu, jehož návštěva je v ceně vstupného.

V srpnu nás také čekala rodinná dovolená s Vlasákama v Jeseníkách. Během pěti dnů jsme navštívili tolik krásných míst a dokonce jsme s Olíkem vylezli až na Praděd! Počasí nám přálo, penzion byl super baby friendly a Olí se dosyta vyřádil se svýma sestřenicema. Věřím, že máme založeno na novou rodinnou tradici 🙂

Každý volný víkend jsme vyráželi na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí a vůbec nejradši vzpomínám na jeden z těch posledních, kdy jsme se vypravili s Olím poprvé do zahraničí :), do malebné rakouské vesničky Hardegg. Cestou jsme úplnou náhodou narazili na úžasnou restauraci, jen pár dnů po výročí okupace stanuli u pozůstatků železné opony, překročili Dyji, objednali si v Rakousku český kafe, vylezli na hrad a na zpáteční cestě jen o fous utekli bouřce. Tak ráda na ten den vzpomínám 🙂

Tak si říkám, že bych ten první negativní odstavec možná měla smazat. Že jsme se měli opravdu báječně. Ale ono i to špatný patří k životu a bez něj by nebyl obraz našeho léta kompletní. Jen doufám, že pro letošní podzim (a ještě dlouho dopředu) jsme si to špatný už vybrali a máme se ještě na co těšit. Držte nám palce 🙂

Jaro v obrazech

Je to sice fráze, ale stejně nemůžu uvěřit tomu, jak rychle ten čas letí. Ještě včera jsem Olího poprvé držela v náručí a najednou už je mu rok a půl! Je asi jasné, že tohle jaro patřilo především oslavě jeho prvních narozenin. Ale podnikali jsme i spoustu dalších skvělých akcí.

Moc ráda vzpomínám na naši březnovou návštěvu u Terezky v Košířích. Zašly jsme si na oběd, který Olí celý prospal (zázrak!), udělaly si procházku po Cibulce a pak se už jen válely.

My dvě, děti a pes <3

A ano, jarní procházky! Na ty jsem se těšila snad už od prvních zimních plískanic. Každý den naše zamilované trasy, každý den rozněžňování nad vším, co už rozkvetlo. Jaro já prostě miluju…

Naše jarní procházky

Dalším obrovským milníkem se pro nás staly Velikonoce, kdy Olí začal chodit. Asi máloco dojme mámu víc, než chvíle, kdy se ve vaší předsíni vedle velkých dospěláckých bot objeví jedny úplně mrňavoučké a vy si uvědomíte, že to dítě je zase o kus samostatnější.

Malý krok pro lidstvo, velký krok pro O.

S Olím se toho taky dalo podnikat zase o něco víc. Navštívili jsme tak spolu třeba poprvé program v dětské knihovně (byť ten jsme přežili jen díky přítomnosti dostatečného množství jídla), koncert Richarda Müllera na Palačáku v rámci výročních oslav VUT (překvapivě pohodová akce, kde s námi Olí vydržel až do pozdních nočních hodin) nebo třeba Street Food Festival za Lužánkami (odkud jsme odcházeli za Olího mohutného řevu poté, co spadl čelem na obrubník :-/…)

Potrava pro tělo, duši i uši :))

Jaro zkrátka přineslo spoustu zážitků a my už se nemohli dočkat, až na ně navážeme několika očekávanými letními akcemi. O těch ovšem až příště 😉

Zima v obrazech

Tahle zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím – hlavně z toho důvodu, že nás zastihla ve fázi, kdy Olík začal aktivně lozit, stavět se, zkrátka objevovat svět na vlastní pěst. Oč snadnější by bylo trávit s ním teď celé dny venku, než ho doma věčně odhánět od nebezpečných předmětů a situací! Do toho moje otravná angína jen pár dnů před Vánocemi a tradiční lednová deprese… Ale aby se neřeklo, přineslo nám tohle temné období i pár highlightů, které stojí za zaznamenání 🙂

Především jsme do naší rodiny oficiálně přivítali Jennifer spolu s jejími rodiči, kteří v prosinci vůbec poprvé navštívili Českou republiku. Strávili jsme spolu jen pár dnů, ale věřím, že si místní předvánoční atmosféru užili a jednou se za nimi třeba vypravíme do Číny 🙂

Naše první Vánoce ve třech. Nebyly ve všem perfektní, ale byli jsme spolu – já i mí dva nejmilejší dárečci 🙂

Samozřejmě jsem i zimě navzdory vyrážela s Olím na naše oblíbené dlouhé procházky…

…které byly o to radostnější, když jsem v povánočních výprodejích ulovila nejteplejší boty svého života! Jak by řekl táta Šebek: „Ty jsou, co?“ 😀