Zimní knihovnička

Člověk by řekl, že přes zimu, kdy se povětšinou sedí doma za pecí, toho člověk přečte nejvíc, ale opak je pravdou. Tak snad to přes jaro v lockdownu trochu doženu 😎

Eva Ehrenbergerová, Markéta Gajdošová – Cesta k opravdovému jídlu

Po dlouhé době jsem si přála k Vánocům kuchařku. Cesta k opravdovému jídlu, hit sociálních sítí, přináší jak poctivou porci receptů, tak trochu té základní teorie z pera výživové poradkyně. Co se týče té teoretické stránky, určitě zde najdete řadu užitečných základních informací, které se vám budou hodit, pokud si chcete začít více hlídat svůj kalorický příjem. Seznámíte se se stručnou charakteristikou jednotlivých živin, kdy a jaké doplňky stravy má smysl tělu dodávat či jak číst etikety výrobků v obchodech. Občas sice kniha sklouzává k takovému tomu nicneříkajícímu stokrát omílanému klišé, že vše je strašně individuální a nakonec je stejně vždy nejlepší vyhledat výživového poradce osobně a nechat si sestavit jídelníček na míru, což je jistě svatá pravda, ale kvůli tomu si tuhle knihu přece nikdo nekupuje 😎 O to nadšeněji jsem se ovšem vrhla na zkoušení receptů, které jsou naopak velmi konkrétní, často se v nich opakují ingredience a celkově mi na první pohled přišly poměrně rychlé k uvaření. Největší ohlas u nás zatím sklidil banánový chlebíček, ten je prostě famózní! Celkem nám i chutnaly cottage bulky (pro mě úspěch už to, že jsem upekla konečně nějaké pečivo, které se dá jíst :D), candát s batátovým pyré nebo cizrnové kari. Naopak propadákem se staly noční jahodové vločky a zpropagované malinové brownies mě tedy taky absolutně nenadchlo. Co naopak velmi kvituji je celá série receptů do krabičky, takže konec výmluv, že na zdravé stravování není prostor 🙂 Suma sumárum jsem od knihy kvůli tomu obrovskému hypu zřejmě čekala trošičku víc, ale už teď jsem si jistá, že tohle nebude ta kuchařka, na kterou by nám doma sedal prach 🙂

David Nicholls – Tři na cestě

Pro knížky Davida Nichollse já mám slabost a ani tato pro mě nebyla zklamáním. Příběh jednoho stárnoucího manželského páru v krizi a složitého vztahu otce se synem byl hlubokým, ale zároveň i humorným čtením. Navíc ve mně nevyvolal pocit, že bych jedné z postav chtěla „nadržovat“ – chvíli jsem se přikláněla tu na stranu Connie, tu na stranu Douglase, nicméně pro oba jsem měla svým způsobem pochopení a netroufla bych si vynést soud, kdo z nich k jejich manželské krizi přispěl větším dílem. David Nicholls má nesmírný talent vykreslit i náročné životní situace tak, že to čtenáře neuvrhne do deprese, a tak myslím, že s touto knihou rozhodně nešlápnete vedle, ať už máte jakékoliv literární preference.

Nicanor Parra – Básně proti plešatění

Poezie tady už dlouho nebyla, co 😎 Menší čistka v mé kroměřížské knihovničce odhalila pár dávno zapomenutých pokladů – mezi nimi i tuto sbírku chilského básníka Nicanora Parry, kterou jsem kdysi dostala od Moniky. Jedná se o poměrně přímočarou, místy humornou poezii, která by se mohla líbit i těm, kteří jinak veršům příliš neholdují.

Poezie musí být
dívka uprostřed klasů
nebo nebýt vůbec nic.

Aino-Maija Metsola – Počítání

Tato autorka s poněkud krkolomným jménem není v naší domácí knihovničce žádným nováčkem. Její knihu Barvy jsem objevila a koupila Olíkovi k loňským Vánocům. Nejen že si ji opravdu zamiloval, ale určitě to byla i jedna z věcí, která přispěla k tomu, že se během pár týdnů krásně naučil barvy poznávat. Usoudila jsem, že letos nazrál čas na Počítání, protože už u nás začínají být čísla docela v kurzu.

Stejně jako v případě Barev, i tady hrají prim překrásné originální ilustrace a stránky s vyklápěcími okénky. Samozřejmě je to u akčnějších dětí trochu risk a některá okénka u Barev máme už pěkně poslepovaná, to nebudu lhát :-). Ale děti to milují a asi se nedá očekávat, že se občas v zápalu nějaká „nehoda“ nestane.

Každá strana/dvoustrana je věnována jednomu číslu. Dítě hledá vždy daný počet obrázků na stejné téma, např. dopravní prostředky, zvířata, kusy oblečení. Krom toho ale nabízí další formu zábavy právě vyklápěcí okénka, pod nimiž najdete doplňující otázky a úkoly. Kniha je doporučena pro děti od jednoho roku, ale myslím, že plně její potenciál využije až dítě o něco starší – určitě až v okamžiku, kdy mu začnou čísla něco říkat, což je u nás teprve teď, ve 2 a 3/4 letech.

Už teď jsem si jistá, že Počítání sklidí u Oliho stejný ohlas jako Barvy a nemůžu se dočkat, až si ji spolu budeme číst. Už aby byl Štědrý den :-)!

Matt Haig – Lidé

I dnes to bude výlet tak trochu mimo můj žánr, nicméně anotace této knihy byla natolik filosofická a zároveň nicneříkající, že mi zvědavost nedala a na nabídku recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz jsem bez váhání kývla.

Říkala, že být člověkem je jako být na Štědrý den malým dítětem, které dostane velkolepý hrad. Na krabici je nádherná fotografie toho hradu a člověk netouží po ničem jiném než hrát si s tím hradem, s rytíři a princeznami, protože to vypadá jako dokonalý lidský svět, jediný problém ale spočívá v tom, že ten hrad není sestavený. Je rozložený na záplavu kostek, a i když je tam přiložený návod, člověk ho nechápe. A nechápou ho ani rodiče ani teta Sylvie. Takže se člověk nakonec rozpláče u toho nádherného hradu na krabici, protože ho nikdo nikdy nepostaví.

Román Lidé je prý svým stylem často přirovnáván k Adamsovu Stopařovu průvodci po galaxii. Oprávněnost toho přirovnání bohužel nemůžu posoudit, protože jsem tuto kultovní klasiku dosud nečetla. Jakmile to trochu zavání sci-fi, dávám od toho většinou ruce pryč 🙂 V tomto případě nicméně nebylo dlouho jasné, co se z toho příběhu vlastně vyklube. Identita vypravěče zůstává zpočátku skryta, víme jen to, že není člověkem. Postupně čtenář rozkrývá, za koho se vypravěč vydává, z jakého důvodu a kým byl vyslán na planetu Zemi a čemu má zabránit.

Hlavní linie příběhu je možná nápaditá, nicméně zpracování mělo dost trhlin. Přišlo mi to takové zjednodušené a nedostatečně propracované. Možná i proto mi strašně dlouho trvalo se do příběhu ponořit a začíst. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězených, ne všechno mi do sebe logicky zapadlo.

Na druhou stranu si myslím, že přidaná hodnota knihy je spíš, než ve vyprávěném příběhu, v tom filosofickém přesahu. Zejména v pasážích, kde na běžný život na této planetě pohlíží mimozemská bytost a místy opravdu trefně glosuje určité aspekty lidského chování, nad nimiž se my lidé většinou ani nezamýšlíme. V knize si určitě každý najde nějakou zajímavou myšlenku či pasáž, která s ním bude rezonovat, nicméně třeba právě kapitola Rady lidem, z níž tak nějak cítím, že byla autorem zamýšlena coby jakýsi vrchol díla, mi přišla dost prvoplánově napsaná a pár rad mi přišlo úplně mimo mísu. Byť některé jsou naopak tak pravdivé!

V kterékoli vteřině můžeš zmizet. V téhle. V téhle. Nebo v téhle. Co nejčastěji se přesvědčuj, že děláš věci, při kterých bys zemřel šťastný.

Ve výsledku tedy úplně nevím, kam bych knihu Lidé žánrově zařadila. Celkem bezpečně ale můžu prohlásit, že si hraje na víc, než čím ve skutečnosti je. Tváří se jako hluboce filosofické dílo, ale ta hloubka tam prostě není. Bylo to zajímavé zpestření a vybočení z mých zajetých čtenářských kolejí, ale u toho to asi také skončí…

Podzimní knihovnička

Tento podzim tu mám menší literární smršť 🙂 To víte, co taky dělat jinýho v karanténě… Naštěstí jsem se stihla předzásobit, ještě než se brány knihoven opět zavřely.

Tereza Boučková – Život je nádherný

Tereza Boučková je za mě jedním z top současných českých autorů a navíc je mi blízká i tak nějak lidsky. Často v jejích knihách nacházím názory, s nimiž se ztotožňuji A co na nich miluju úplně nejvíc – ač se nejedná o úplně jednoduchá životní témata, nikdy z nich na mě nedýchá beznaděj, deprese či rezignace nad životem (byť by si to autorka vzhledem ke svému životnímu příběhu asi i mohla dovolit). Jeden z jejích novějších románu Život je nádherný tak byla sázka na jistotu a zhltla jsem ho skoro na posezení (jak jen čas a O. dovolil :).

Člověk v umění vždycky hledá svoji zkušenost, to, s čím může souznít, čemu rozumí, co ho baví anebo čemu se může stejně vysmát; člověk přece vždycky hledá v knížce svůj příběh, i když je jeho životu fakticky na hony vzdálený.

Děj románu se odehrává v časovém horizontu od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 a volně navazuje na autobiografický Rok kohouta i předešlý Indiánský běh. Výraznou linií, kolem které se příběh odvíjí, je onemocnění autorčiny maminky Alzheimerovou chorobou, ale kniha naznačí také vývoj životních příběhů autorčiných adoptivních synů. Pro fanoušky literatury je kniha prodchnuta také celou řadou knižních tipů (hned jsem si rozšířila svůj „to read“ list :-), ale také glosami na politické události výše zmiňovaného období, na které už jste možná zapomněli (třeba nechvalně proslulá krádež protokolárního pera tehdejším prezidentem Klausem 😎 Příběh se uzavírá na Vánoce 2011, které zůstanou ve vzpomínkách řady lidí spojené s úmrtím Václava Havla. I proto je zajímavé číst, jak vnímala toto období Tereza Boučková, která ho z dob minulého režimu dobře znala a jeho odchod reflektovala jako pomyslný konec jedné éry.

Blanka Pöslová – Tolerantní výchova

Titul, který mě na první prolistování spíš odradil než zaujal, nicméně když jsem po něm sáhla o něco později v jiném rozpoložení, nakonec jsem ho celkem se zájmem přelouskala. Určitě není přístup, který je v něm popsán, něčím, s čím bych se stoprocentně ztotožňovala a ani tón, kterým autorka, psycholožka a rodinná terapeutka, knihu napsala, mi příliš nesednul. Jednou za čas ale ráda po takové knize sáhnu, abych se víc utvrdila v cestě, po které se jako máma hodlám ubírat.

Michal Konečný, Alexandr Brummer – Brno okupované

Dosud poslední díl z brněnské série, kterou jsem četla těsně před porodem, tentokrát rekapitulující významné události let 1968 a 1969 v kulisách moravské metropole.

Petra Soukupová – Nejlepší pro všechny

Tak opět nemůžu než smeknout před touto českou autorkou. Nevím, jestli už jsem si na její styl psaní zvykla a trochu se obrnila nebo tahle knížka mělo o něco optimističtější vyznění, ale už se mi při jejím čtení nestahoval žaludek depresí jako u těch předchozích. Člověk by řekl, že to není zrovna pozitivní recenze, ale někdy prostě i ty těžké příběhy k životu patří a dokázat je vykreslit tak silně a věrohodně je nemalé umění. Nejlepší pro všechny je opět kniha plná osvědčených autorčiných ingrediencí – složité rodinné vztahy, zátěžové situace, vzájemné nepochopení… Příběh o tom, že jsou chvíle, v nichž neexistuje to jediné správné řešení…

Alfonso Casas – Freddie Mercury: Ilustrovaný životopis

Tak tohle je asi ta nejhezčí knížka o Freddiem, kterou jsem kdy držela v ruce 🙂 Nádherná a nápaditá po grafické stránce, výstižná po stránce obsahové. Ve Freddieho příběhu, který je zde poměrně stručně vylíčen, z mého pohledu nic zásadního nechybí – zároveň jsem se ale dočetla i několik nových, nebo možná z mé strany už zapomenutých informací (třeba že pro „pobuřující“ klip k písničce I want to break free tento song v puritánské Americe totálně propadl 🙂 Pro všechny fanoušky Queen naprosté must-have, to snad ani nemusím dodávat 🙂

Tereza Ramba – Dobrodruhům

Poetický cestopis, který mě okouzlil nejen tím, že se mi dostal do rukou v době, která cestování do dalekých krajů zrovna nepřeje, ale hlavně netradičním zpracováním a svérázným jazykem. Pokud hledáte klasický cestovní deník, budete zklamaní, ale pár užitečných informací určitě mezi řádky vyčtete i tak. Spíš než cestovní deník je to prostě deník jedné životní etapy. Spíš než o životě na cestách je to o tom, že život je cesta. Tato kniha nejspíš nesedne každému, ale já tleskám, mně chytla za srdce.

Když se ztratíš, nikdy se nevracej zpátky. Lepší je jít dál. Řídit se podle moře a hor. Nebo jinejch záchytnejch bodů. Určitě se někde, někdy prostě napojíš.

Joan Didion – Slouching Towards Bethlehem

Další knížka v angličtině pokořena 😀 Tentokrát tato kniha esejů americké autorky Joan Didion, kterou mi koupil brácha při naší poslední návštěvě New Yorku na jaře 2017. Musím říct, že tohle pro mě byl po jazykové stránce asi dosud největší oříšek. Jednak se v knize celkem často objevují různé „filosofující“ pasáže a pak samozřejmě i bohatá slovní zásoba, na kterou jsem moc nestačila. Když jsem měla po ruce slovník, neměla jsem s porozuměním větší problém, ale bez něj jsem se v textu místy celkem ztrácela, takže i to se asi odráží na mém celkovém hodnocení knihy. Sjednocujícím tématem celé této sbírky non-fiction esejů je život v Kalifornii v 60. letech minulého století. Najdete zde jak konkrétní příběhy, tak autorčiny filosofické úvahy a autobiografická vyprávění. Nejvíc mě zaujala asi to nejobsáhlejší, pojmenovaná stejně jako celá kniha Slouching Towards Bethlehem, v němž autorka sdílí svou zkušenost ze setkání s hnutím hippies v San Franciscu a drogovou scénou.

Anna Bykova – Líná máma

A ještě jedna „výchovná“ publikace, byť jsem si dřív nemyslela, že něco takového někdy budu číst, ale znáte to 8-)… Každopádně tato knížka je opravdu plná praktických a užitečných tipů pro všechny příliš opečovávající rodiče, kteří si někdy ani neuvědomují, jakou medvědí službu svým dětem prokazují, když za ně řeší či dělají věci, které by ve svém věku už bez problémů zvládly samy. V jistém smyslu to pro mě bylo velké prozření a byť je někdy strašně těžké vystoupit ze zažitých vzorců, které vám třeba i předávali vaši vlastní rodiče, je důležité si uvědomit všechny důsledky… a občas být prostě líná máma a nechat děti, ať se s životem poperou samy (za našeho láskyplného dohledu) 😎

Pavel Kohout – Smyčka

Je to trochu s podivem, protože z české klasiky už mám načteno ledacos, ale toto bylo moje úplně první setkání s Pavlem Kohoutem. A laťka je vysoko! V centru dění tohoto stručného románu, jak zní v podtitulu, je milostný trojúhelník – mladý, zapálený komunistický básník, sociální demokrat – ikona první republiky a jeho žena, slavná herečka. Mohlo by to být možná tuctové melodrama, ale to by se nesměl psát rok 1948… Pozitivně hodnotím zejména to, jak je vlastně celý příběh uvěřitelný a dokážu si představit, že by se něco takového skutečně mohlo stát, byť kritici vytýkají knize určitou schematičnost. Jistou měrou k tomu přispívá i to, že ústřední postava poety z proletářského Karlína nese autobiografické rysy autora (dočetla jsem se, že některé jeho verše uvedené v textu jsou skutečně dobovou tvorbou Pavla Kohouta, jehož komunistická minulost je obecně známá věc). Ať už si o jeho poněkud kontroverzní osobnosti myslíte cokoliv, Smyčka je strhující příběh, od něhož nebudete chtít odejít, dokud nedospěje ke svému dramatickému konci.

Veronika Blabla Hubková – Příběh skříně

A na samý závěr tu mám ještě jeden e-book, na který jsem narazila celkem náhodou na sociálních sítích, byť o jeho existenci už delší dobu vím. Autorka jej nyní nově dala volně ke stažení, takže jsem neváhala a ještě ten večer se začetla. Pokud vás zajímá pozadí oděvního průmyslu, co se skrývá za všemi těmi certifikacemi materiálů, ale také ekologická stránka vašich nových silonek, rozhodně doporučuji k pročtení. Dnes už se o udržitelném šatníku sice hovoří mnohem víc než kdy dřív a sama už se při nakupování oblečení snažím řetězcům spíš vyhýbat, ale není na škodu si stále připomínat, že se vyplatí přečíst si cedulku na vyhlédnutém tričku a zamyslet se nad materiálem, ze kterého bylo vyrobeno…

Renée Carlino – Než jsme se odcizili

Do četby romantických příběhů, nebo minimálně těch prvoplánových, se zas až tak často nepouštím, ale tentokrát jsem s novou nabídkou recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz udělala výjimku. Koneckonců podzim a tahle divná doba je jako stvořená na menší útěk z reality všedních dnů…

Grace a Matt jsou staří známí z časů, kdy oba studovali v New Yorku na univerzitě. Dnes, o 15 let později, na sebe náhodou narazí v metru a toto krátké setkání roztáčí kolotoč vzpomínek, z nichž se čtenář dozvídá, jak se jejich vztah během těch prvních měsíců v minulosti vyvíjel a co zásadního se mezi nimi odehrálo, že se pak od sebe na dlouhých 15 let odloučili…

První polovina knihy, která vypráví tu dávnou historii jejich vztahu, se mi opravdu líbila, přečetla jsem ji jedním dechem a i ta romantika tam byla dávkována v takové nepřeslazené a nekýčovité míře, že mě to opravdu docela chytlo za srdce a vlastně mi to přišlo i jako poměrně uvěřitelný a hezký příběh.

V té druhé půlce jsem se trochu zasekla, kniha začala váznout, děj postrádat logiku a postavy uvěřitelnost. Ale už jsem byla lapena, a tak jsem stejně pořád musela pokračovat ve čtení, protože jsem byla zvědavá, jak to bude s Mattem a Grace dál. Ačkoliv pro mě bylo to finální vyústění slabší a chování postav místy přitažené za vlasy, všichni víme, že tyhle romány jinak než happy endem skončit ani nemůžou (to si sem dovolím napsat i bez předchozího upozornění na spoiler :D) a mě by tady vlastně jiný typ konce asi dost rozhořčil.

Tak či tak se autorce rozhodně nedá upřít talent udržet čtenářovu pozornost a zájem o osud hlavních postav. To rozhodně nedokáže každý spisovatel. Příjemným zpestřením knihy je i to, že chvíli se slova ve vyprávění ujímá Matt a pak zase Grace.

Pokud tedy hledáte nějakou nenáročnou oddechovku na pošmurné koronavirové dny, určitě vás román Než jsme se odcizili v tomto směru nezklame. Koneckonců nikdo nemáme v knihovničce pouze díla nositelů Nobelovy ceny za literaturu, že 😉

Michaela Kramolišová, Markéta Popovičová – Zamilujte si svůj domov

Autorky této publikace už nějakou dobu sleduji na Instagramu, kde se pod profilem „Mámami“ dělí o své tipy v péči o domácnost a organizaci domova. Co si budeme povídat, od té doby, co jsem na mateřské a trávím doma většinu svého času, mnohem častěji přemýšlím nad tím, co by se u nás dalo vylepšit a čím se vůbec chci obklopovat. Tak nějak celkově inklinuji k minimalismu, ledacos už mě naučila mnohokrát opěvovaná Terapie domova a postupně zjišťuju, jak výrazně má dobrá organizace a uspořádání věcí vliv na jejich údržbu.

Asi nikdo netouží trávit veškerý svůj volný čas úklidem. „Zamilujte si svůj domov“ se tak stala publikací, do níž jsem vkládala naděje na další vylepšení toho našeho „doma“. Netvrdím, že se v ní dozvíte něco úplně revolučního, ale jako inspirace fungovala každopádně. Kniha je psaná tak příjemným a motivujícím jazykem, že vás doslova vybízí uvařit si k četbě hrnek bylinkového čaje a jen tak relaxovat a snít o tom vašem dokonalém domově… a pak se z gauče zvednout a aspoň trochu vylepšit ten aktuální stav, ať už je jakýkoliv 🙂

Co pro mě bylo také hodně povzbuzující – autorky (obě trojnásobné mámy) často zmiňují, jak se v tom během jejich vlastní mateřské mnohdy plácaly, což tak nějak podvědomě tušíte, ale stejně vás to naplní nadějí v lepší a uklizenější zítřky i vašeho domova 🙂 Celkově je podle mě kniha tvořena převážně pro maminky na mateřské. Pokud bych se nacházela v jiné životní etapě, asi bych vyhledala jinou publikaci s touto tematikou. Takto si ale ráda přečtu zkušenosti někoho, kdo už má tu fázi zvelebování domova s dětmi za zády odžitou. Zároveň ale v „Zamilujte si svůj“ domov určitě najdete také pasáže, k nimž se dá po čase znovu vracet.

Příjemným bonusem publikace je i hezká grafická stránka a přehledné rozčlenění kapitol. Autorky se věnují např. denním rutinám, organizaci dle jednotlivých místností, ale také tomu, jak zabránit vyhoření, když už vám to doma někdy všechno přerůstá přes hlavu.

Věřím, že kniha nebude pro každého, ale mě osobně nezklamala a ráda s ní budu i v budoucnu krůček po krůčku vylepšovat to naše „doma“. Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz.

Letní knihovnička

Je neuvěřitelné, jak rychle letos to léto uteklo. Ale stihli jsme toho víc než dost – báječnou dovolenou, spoustu výletů, setkání – a i na čtení se dostalo 🙂

Petra Dvořáková – Já jsem hlad

Byť mě předchozí knížky Petry Dvořákové opravdu zaujaly, touto jsem zůstala z nějakého důvodu jaksi nedotčena, a to navzdory silnému tématu, kdy se autorka velmi otevřeně přiznává ke svému boji s mentální anorexií. Já osobně jsem z textu tak úplně nepochopila, co u ní vlastně nemoc odstartovalo – kniha nemá románový, vyprávěcí charakter, ale zaměřuje se spíš na popis autorčiných pocitů. To je na jednu stranu velmi neotřelý pohled, se kterým jsem se zatím v literatuře na toto téma nesetkala. Na druhou stranu jsem se ve všech těch pocitech občas dost ztrácela a moc nevěděla, co si z toho vlastně odnést. Já jsem hlad vnímám hlavně jako osobní terapii autorky a jsem pořád trochu v šoku z toho, že tak intimní zpověď vyšla knižně. Klobouk dolů před tou odvahou…

Marie Kondo – Zázračný úklid

Úklid je jedním z věčných témat života na mateřské 😀 Ti, co mě znají, vědí, že už delší dobu koketuji s Terapií domova, která mi pomohla spoustu (převážně organizačních) záležitostí v naší domácnosti vylepšit. Metoda Marie Kondo je takovou nadstavbou, vyšším levelem, pokud to s reorganizací svého domova myslíte smrtelně vážně 😉 Ale taky to není metoda pro každého, to si řekněme na rovinu. Podstatou tohoto přístupu je (zjednodušeně) zbavit se všech věcí, které ve vás nevyvolávají příjemné pocity. Jsem člověk, na něhož vyhazování nepotřebností působí až ozdravně a sama jsem při čtení přehodnotila, zda má opravdu smysl nechávat si doma některé věci, na druhou stranu je to pro mě už prostě moc radikální. Taky se mi nelíbí, že autorka nabádá k vyhazování věcí, ale už vůbec neřeší ten aspekt, jak se nepotřebného zbavit nějak ekologicky. Zkrátka nesouzním se vším, co je v knize řečeno, přesto si myslím, že Zázračný úklid je „must-read“ záležitost pro každého, kdo vážně uvažuje o větší reorganizaci svého domova a chce se vymanit ze zajetí nepotřebných krámů.

Laurent Binet – HHhH

Obrovským překvapením pro mne byl tento román zpracovávající téma z českých dějin – atentát na Heydricha – francouzským spisovatelem Laurentem Binetem. Z knihy je cítit jak autorův upřímný zápal pro tuto tragickou kapitolu naší historie, s nímž dává dohromady dílek po dílku ucelený obrázek o celé události, tak obrovská láska k České republice, kde několik let žil. Pokud vás téma zajímá, Binetova informačně přínosná rekonstrukce vás zcela jistě obohatí i několika fakty, o nichž jste možná dosud neslyšeli.

Barbora Tlustá – Bez obalu (Jak žít zero waste)

Brněnský bezobalový obchůdek FriendlyPlace mám v hledáčku už téměř rok, ale teprve nedávno jsem se tam konečně vypravila nakoupit – mimochodem naprosto úžasný stáčený repelent „Lesa pán“ na naši šumavskou expedici. Zhruba ve stejné době se mi také dostala do rukou tato kniha, která pochází z pera zakladatelky FriendlyPlace, Barbory Tlusté. Je plná skvělých a inspirativních tipů na udržitelnější chování ve všech možných aspektech života a ač jsem v otázkách zero waste a udržitelnosti velmi nenásilná, určité své zažité zvyky se přecejen po krůčcích snažím měnit k lepšímu. Pokud se o toto téma také začínáte zajímat, kniha Bez obalu je skvělým odrazovým můstkem, který můžu jen doporučit!

Lucie Hlavinková – Sestry Foxovy (Skutečný příběh zakladatelek spiritismu)

Přiznám se, že tato knížka pro mě byla celkem zklamáním a dočetla jsem ji asi jen z nedostatku lepší literatury na dovolené. „Duchařské“ téma je přitom plné potenciálu na fantastický román (navíc podle skutečné události), jen to zpracování nějak pokulhává. Charaktery jednotlivých postav mi přijdou málo propracované a tudíž i krajně nesympatické. Byť je to celé vlastně velice tragická story, příběh sester Foxových se mě nijak výrazněji nedotkl ani ve mně nic nezanechal. Škoda toho potenciálu!

Adam Gopnik – Paris to the Moon

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna na mateřské přečtu tolik leta nedotčených knížek v angličtině. Možná je to přecejen někdy trochu dovolená 😉 Byl to i případ této knihy esejů amerického novináře Adama Gopnika, kterou jsem dostala od bráchy k Vánocům před bezmála osmi lety. Adam Gopnik prožil druhou polovinu 90.let se svou ženou a malým synem v Paříži a právě o této své životní etapě, o odlišnostech americké a francouzské mentality, ale tak trochu i o různých kapitolách rodičovství, vypráví v Paris to the Moon – souboru esejí, kterými přispíval Gopnik do magazínu The New Yorker. Po stránce jazykové to bylo trochu náročnější čtení než třeba v případě Paula Austera, ale příběhu jsem přesto většinou porozuměla i bez většího vyhledávání slovíček.

Tereza Salte – Šlehačková oblaka

Terezu jsem „objevila“ v jednomu z dílů Deep talks Petra Ludwiga a vlastně teprve díky ní jsem podlehla fenoménu podcastů a začala ji poslouchat při nekonečných procházkách s kočárkem. Má opravdu příjemný hlas a navíc podobně staré dítě 🙂 Že vydala knihu jsem zjistila až později, ale s radostí jsem po ní sáhla hned, jak jsem ji objevila v knihovně. Šlehačková oblaka jsou spíš takovou víkendovou oddechovkou, určitě nečekejte nějakou hlubokou literaturu. Pro mě byla spíš zajímavá z toho hlediska, že jsem se o autorce dozvěděla něco víc, než co na sebe dosud „práskla“ ve svých podcastech. Terezin životní příběh je každopádně inspirující a stejně jako u jejích podcastů i u knížky Šlehačková oblaka se dá skvěle vypnout a relaxovat 🙂

Glennon Doyle – Bojovnice za lásku

Už se mi do rukou opravdu dlouho nedostal žádný „motivační“ titul z žánru seberozvoje. Bojovnice za lásku se v tomto směru nachází tak trochu na pomezí, jedná se totiž o autobiografii, v níž je ale víc než dost prostoru věnováno myšlenkovým pochodům a pocitům hlavní postavy, která bojuje se sebepřijetím a prochází manželskou krizí.

Co jsem dnes prožila? Ten den byl dlouhý jako celý život. Byl ze všeho nejlepší i ze všeho nejhorší. Byla jsem osamělá, a přitom jsem nezůstala ani na okamžik sama. Smrtelně jsem se nudila a současně mě to úplně drtilo. Byla jsem přesycená doteky – zoufale jsem toužila, aby mě miminko nechalo na pokoji, ale jakmile jsem ho odložila, hned jsem zatoužila znovu čichat jeho milou vůni. Tenhle den ode mě žádal víc, než kolik jsem toho schopná fyzicky i emocionálně obsáhnout, a přitom vůbec nezaměstnal můj mozek.

Hned na úvod jeden hezký citát, kterým Glennon – sama matka tří dětí – trefně glosuje atmosféru života na mateřské (A to je v USA mnohem kratší než tady u nás – chce se mi na to odpovědět :-))…) Ale teď už k samotné knize.

Glennon prakticky od dětství prochází šílenými zkušenostmi – nejprve bulimie, později alkoholismus, dobrovolný potrat… Celá úvodní část knihy, kde popisuje tyto zážitky, je dost těžce stravitelným soustem. Musím říct, že jsem vlastně ani moc nepochopila, jak mohla do něčeho takového spadnout, protože z jejího popisu měla báječné rodinné zázemí. Celkově pro mne byla Glennon tak neuchopitelnou postavou, že ani nedokážu říct, že bych jí na její cestě k „osvobození“ nějak zvlášť fandila.

Kdo mně ale vrtal hlavou mnohem víc, byla postava jejího manžela Craiga, který se v knize několikrát projevil jako někdo, koho by každá soudná žena měla poslat do háje, po odhalení jeho nevěry ale zase začal z vyprávění Glennon působit jako muž snů… Moc nevím, co si o jeho charakteru myslet a naprosto se mi nechce věřit, že by někdo mohl projít takovým morálním „prozřením“. Možná jsem moc skeptik 🙂

Tak či tak mě tato kniha bohužel úplně neoslovila. Nějak nesouzním s tím, že se konkrétní manželský příběh dvou konkrétních lidí zobecňuje na nějaké stereotypní pravdy o mužích a ženách. Já čekala od Bojovnice za lásku něco hlubšího – tohle bylo na mě až moc „americké“, a to včetně poněkud kýčovitého happy endu…

Jarní knihovnička

Byť tohle jaro chvilkám s knížkou mimořádně přálo, brány knihoven zůstaly zavřené, a tak jsem musela sáhnout pro čtivo do naší domácí knihovničky. Naštěstí i v ní je stále co objevovat 🙂

Josef Škvorecký – Zbabělci

To všechno, co jsem prožil, bylo hezké a šťastné. To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už to bylo krásné. Takové to bylo vždycky. Věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.

Další dědictví po stěhování našich sousedů 😎 Od Škvoreckého mě ještě nikdy nic nezklamalo a Zbabělci jsou z mé dosavadní čtenářské zkušenosti absolutní top. Dokonale vykreslená atmosféra posledních dnů druhé světové války na maloměstě, jazz na pozadí, uvěřitelné charaktery a především odzbrojující upřímnost hlavního mladého hrdiny, který se stane účastníkem „revoluce“ tak trochu z frajerství, náhody i nešťastné lásky, dělá ze Zbabělců mnohem víc než jen položku na seznamu povinné četby k maturitě. Myslím, že kdyby se mi tahle kniha dostala do rukou někdy v těch osmnácti, v mnohém bych se s Dannym ztotožnila. Geniální debut, který právem ve své době vzbudil u soudruhů pohoršení, a během let nezestárnul ani o píď. Moc doporučuji!

Ing. Iva Bastlová, DiS. – Tvoříme interiér s českou designérkou

Ne že by byl interiér právě na pořadu dne, ale přece jen už se pomalu posouváme na cestě za našim vysněným hnízdem. Touto knihou, kterou jsem dostala k Vánocům, se mě Péťa snažil namotivovat k samostudiu :)) Pro naprostého laika je tento průvodce myslím dobrou volbou, protože obsahuje skutečně ucelené praktické informace a konkrétní tipy při zařizování interiéru. Kniha je přehledně rozčleněna na několik kapitol dle typu místnosti a vždy ji prochází velmi zevrubně z hlediska vybavení, osvětlení, možných materiálů včetně jejich výhod či nevýhod i finanční náročnosti. Nedozvíte se zde žádné převratné tajné tipy ani nic, co by se nedalo zjistit někde na internetu, ale zase tu máte všechny ty informace v jedné publikaci, což je rozhodně plus. Jediné, z čeho jsem dost rozpačitá, je to, že na mě kniha působila jako reklamní katalog. Čekala bych, že když je autorka známou českou interiérovou designérkou, bude kniha obsahovat fotografie jejích realizovaných interiérů, místo toho je ale plná reklamních fotografií sponzorů knihy 😎 Proto na mě i různá doporučení nepůsobí úplně věrohodně a vnímám je víc jako reklamu. Kalkulace rekonstrukce s možností financování úvěrem od Buřinky už je jen taková trochu trapná tečka 😎 Nemůžu říct, že by Tvoříme interiér nebyla informačně přínosná publikace, nicméně pokud už máte o svém interiéru velmi konkrétní představu, asi si spíš informace pozjišťujete z jiných zdrojů.

Ladislav Zibura – Prázdniny v Evropě

Stejně jako má Sisyfos svůj kámen, já mám svou samotu. Není veselá ani smutná, vřelá ani chladná, náročná ani snadná. Je to jen stav věcí. Samota je však jediná jistota mého života, která není závislá na ostatních lidech. Zůstane se mnou až do smrti. Proto ji objevuji, abych zjistil, kdo vlastně jsem.

A na závěr druhý knižní dárek od Ježíška a další publikace od prince Ládíka do mojí sbírky O:-) Četbu jsem si mimořádně užila už proto, že pro letošek asi bude cestování do většiny vysněných destinací naprosté tabu, a tak jsem s Láďou cestovala alespoň vduchu. Díky knize jsem si našla spoustu nových cílů a míst, kam bych se jednou ráda podívala. Dlužno říct, že i v Evropě je ještě celá řada turisty „neobjevených“ pokladů a možná je chyba, že nás to často táhne někam do dálek spíš než na odlehlá místa našeho kontinentu. Co u pana Zibury nikdy nesmí chybět, je dobrý humor i trocha toho filosofování, díky němuž se s ním ráda vydám na stránkách jeho další knihy třeba světa kraj 😀

Tereza Říčanová – Velikonoční knížka

Psí knížka, o níž jste se tu mohli dočíst loni v létě, je u nás stále jedna z nejoblíbenějších dětských knih a jednou z mála, kterou mě pořád baví předčítat, a to i přesto, že už ji točíme třeba poněkolikáté za týden. A tak bylo jen otázkou času, kdy se v naší knihovničce objeví nějaký další autorský počin Terezy Říčanové.

Vzhledem k aktuálnímu ročnímu období tedy padla volba na Velikonoční knížku, která svérázným způsobem vypráví biblický příběh o ukřižování Ježíše, ale zároveň malé čtenáře seznamuje i s různými lidovými zvyky a tradicemi, které jsou s Velikonocemi spjaté.

Tentokrát mi, na rozdíl od Psí knížky, kniha přišla pro čtenáře-batole ještě moc složitá a to nejen tím, že zpracovává mnohem složitější téma, než jakým je psí život, ale i ve stylistické rovině. Místy je vyprávění až příliš zjednodušené a vyspělejší dětský čtenář, než je ten náš, by asi vyžadoval dovysvětlení souvislostí. Ilustrace jsou opět úžasné, ale z celé knihy našeho Oliho nejvíce zaujala vajíčka namalovaná na obálce a dál už o obsah nejevil příliš zájem 😀

Přesto mám z Velikonoční knížky v naší knihovně radost, protože knih s podobnou tematikou (na rozdíl třeba od Vánoc) na trhu moc není a můžeme se k ní každý rok vracet. A já se do té doby můžu aspoň kochat tímhle dalším literárním pokladem z nakladatelství Baobab 🙂