Rubrika: Z knihovničky

Tenhle podzim byla nálož. A to nejen literární 🙂 Máme za sebou loučení s našim starým domovem, stěhování i rodinnou dovolenou v Praze. Kus práce je za námi, ale stále nás toho ještě tolik čeká. Těší mě ta cesta a zároveň si teď víc než kdy jindy užívám chvilky klidu, kdy si můžu sednout, začíst se a na chvíli utéct do jiné reality. A tak tu dnes máte můj literární výběr pro tento podzim 😉

Josef Fryš – Svatá hora v proměnách času

Se stěhováním logicky souviselo i redukování věcí a musím říct, že jsem se tentokrát snažila být nekompromisní i co se týče knih a celou řadu jsem jich poslala přes Reknihy do oběhu. To bude i případ této obrazové publikace, která jistě ještě může udělat radost kdejakému milovníkovi umění, pro které je tato kniha určena především. K mému zklamání se v ní nedočtete žádné historické reálie či informace o původu a vzniku tohoto poutního místa, ale opravdu spíše informace o jeho obrazech, sochách a celkové architektuře.

Můžeme dál? – Loutky v nemocnici

Útlá knížečka plná malých i velkých osudů – tak by se možná dala ve stručnosti shrnout tato publikace složená z příběhů, které vypráví členové souboru Loutky v nemocnici. Knížka vznikla u příležitosti 15 let činnosti spolku, který přináší do nemocnic a léčeben loutkové divadlo. Příběhy malých i seniorních pacientů, které přišel soubor do nemocnice rozveselit nebo jen přivést na jiné myšlenky či vytrhnout z neveselé reality, jsou veselé i dojímavé.

Alena Mornštajnová – Slepá mapa

Při poslední objednávce z Reknih jsem šla celkem na jistotu a sáhla po prvotině dnes asi nejčtenější současné české autorky. Slepá mapa možná mezi čtenáři nevzbudila takový rozruch, jako pozdější bestseller Hana, ale přesto je tento generační román se třemi hlavními ženskými hrdinkami mimořádně zdařilou prvotinou. Tři generace žen – babička, matka a dcera – na pozadí bouřlivých dějin naší země v uplynulém století, zní možná jako téma, které tady už bylo, ale autorka je skvělou vypravěčkou, příběh nikde nedrhne, naopak naprosto přirozeně plyne a baví. Nejvíce mne chytnul za srdce životní osud Alžběty, která i navzdory různým osobním tragédiím zůstala po celý život silnou a pragmatickou ženou. Naopak jsem naprosto nesouzněla s její dcerou Anežkou, která pro mne byla takovou ponurou a odevzdanou postavou, která si život ničila a komplikovala sama. Možná i proto jsem byla tak nějak rozladěná ze závěru románu, který jakoby byl do příběhu dosazen někým jiným – zkrátka mi nekorespondoval s celkovým vyzněním knihy. A asi jsem úplně nepochopila, proč se román jmenuje Slepá mapa – trochu mi to připomíná písničky bratří Nedvědů, které jsou vždycky pojmenované podle nějakého random slova, které se jednou jedinkrát vyskytne někde v textu písně 😀 Ale to je jen takový povzdech na okraj 😀 Jinak je rozhodně Slepá mapa výborná a stojí za přečtení.

Tereza Salte – Karamelová džungle

Po vydařených Šlehačkových oblacích další literární počin blogerky Terezy Salte, na který jsem byla moc zvědavá. Přestože literárně se mi autorčina prvotina líbila mnohem více a vyznívala z ní i sympatičtěji, než z jejího pokračování, musím ocenit, že v Karamelové džungli se Tereza čtenářům mnohem více otevírá a nechává je nahlédnout do svého nitra i na některá obzvlášť těžká témata. Nelehké muselo být vzpomínat na šikanu, kterou zažívala na základní škole, stejně jako otevřeně promluvit o tom, že její máma spáchala sebevraždu. V těchto pasážích „na dřeň“ před čtenáři najednou odhaluje úplně jinou tvář, než jakou je ta usměvavá a sebevědomá byznysmenka, na kterou jsou sledující jejího Instagram kanálu zvyklí. A je to silné čtení. Terezin životní příběh sleduji i dál a už teď je jisté, že by vydal na další literární pokračování. Tak uvidíme, zda se ho někdy v budoucnu dočkáme.

Johana Fundová – Hezký, ale narovnej se!

O této knize jsem slyšela, že je must-read pro všechny devadesátkový děti. A kdo jsem já, abych to rozporovala a nevyzkoušela na vlastní kůži :-D? Tři (bývalí) spolužáci, dvě časové linie a tři diametrálně odlišné životní osudy. Kdybychom všichni byli literárním talentem a múzou políbeni, asi by každý z nás mohl vyprávět takový příběh. Popis dětství v devadesátkách byl opravdu trefný (chybělo mi tam snad jen to, aby hlavní hrdinky poslouchaly Luneticy :-D!) a nostalgický. Pak už je to vlastně spíš smutné (byť hezky napsané a místy i napínavé) čtení, protože čtenář vidí, že ani jeden z hrdinů nežije tak úplně život, který by si přál, protože je uvízlý v pasti mnohdy nezdravých až patologických vztahů, ze kterých se nedokáže vymanit. Pokud tedy hledáte nějaké oddechové čtení, co vám zvedne náladu, toto bych spíše nedoporučila.

Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma

Krátký, silný a dnes už klasicky příběh o lásce studenta Pavla a židovské dívky Ester, odehrávající se v době heydrichiády, jsem naposledy četla v maturitním ročníku. Pak jsem knížku někomu půjčila a už se mi nevrátila, tak jsem ji po letech koupila na Reknihách, protože jsem zatoužila mít ji ve své domácí knihovně. I po těch letech se mi příběh moc líbil. Přestože je to novela s tak těžkým tématem, troufám si říct, že vás neuvrhne do deprese. Naopak vás na chvíli vtáhne do příběhu, v němž i navzdory kulisám budete do poslední chvíle s mladickým optimismem věřit, že všechno dobře dopadne.

Hodně mě zaujala kapitola, v níž se Marek Rabij zaobírá problematikou „padělků“, které ale fakticky vůbec padělky nejsou, jedná se pouze o načerno obchodovanou nadprodukci oděvních továren. „Fejková“ Prada kabelka, kterou si přivezete z dovolené v Turecku, tak vůbec nemusí být fejkem. Po přečtení Života na míru si ale pravděpodobně odpustíte i takto „výhodný“ kauf…

Kniha vyznívá poněkud bezútěšně, protože z ní vyplývá, že problém nevyřešíme my jako spotřebitelé – je to o špatně nastavené politice země, neexistujícím sociálním zabezpečení, nedostupném školství či zdravotní péči, všudypřítomné korupci… Situace v bangladéšském oděvním průmyslu je pouhým odrazem bídy celé této země. Přesto jsem pořád přesvědčená, že je toho hodně, co udělat můžeme – minimálně nepodporovat nesmyslnou nadprodukci bezhlavým nakupováním oblečení, které nepotřebujeme, jen proto, že je ve výprodeji. Myslím, že v tomto má každý z nás tak trochu máslo na hlavě.

Za sebe musím tuto reportáž jen a jen doporučit – měl by si ji přečíst každý. Možná se tím ze dne na den nic nezmění, ale pokud nás západní konzumenty donutí k přehodnocení, koho svým příštím nákupem oblečení podpoříme, bude to jen dobře.

Achjo, to léto zase tak uteklo! A s jeho koncem přichází i pravidelná dávka mé knižní inspirace pro všechny knihomoly 🙂

Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány

Myslím, že nebudu přehánět, když prohlásím, že se v současné době jedná o naprosto kultovní bibli o problematice traumatu, jeho vzniku a dopadů na naše životy. Dlouho jsem si nebyla jistá, zda tuto publikaci ve své knihovničce potřebuju, ale nakonec jsem si ji napsala na seznam svých vánočních přání a nelituju, ač to není čtení úplně veselé. Přestože kniha obsahuje i dost odborných informací, je povětšinou psaná velice lidsky a srozumitelně. Velmi zajímavá je především kapitola o dětské mysli, byť číst si o řadě případů brutálního týrání malých dětí je místy opravdu drásající a nebude vám z toho lehko u srdce. Přiznám se, že závěrem už jsem se opravdu těšila, až knihu dočtu, bylo toho prostě moc. Ani nevím, zda bych ji někomu doporučila – asi musíte zvážit sami, zda vás téma natolik zajímá a zda tu četbu unesete. Já se každopádně k této publikaci nehodlám vracet, alespoň ne v nejbližší době.

Markéta Lukášková – Losos v kaluži

Jméno autorky Markéty Lukáškové se tu ve čtenářském koutku objevuje už podruhé v krátké době. Na rozdíl od informacemi nabité sondy do toho, co nás „v dějáku nenaučili“, jsem se rozhodla tentokrát sáhnout po beletrii Losos v kaluži a vlastně jsem byla touto jednohubkou i docela příjemně překvapená. Na jednu stranu bych řekla, že kniha vlastně není úplně originální, ať už svým námětem (hlavní dívčí hrdinka s ne zrovna ideálním rodinným zázemím), formou (dvě ústřední postavy se střídají ve vyprávění svého příběhu) či zpracováním. Ale na stranu druhou… Markéta má zkrátka svůj rukopis a Losos v kaluži je protkaný jejím sarkastickým humorem, kvůli kterému tak žeru její podcasty 😀 Ty občasné vtípky a slovní obraty za mě přidávají jinak ničím nevyčnívající novele originalitu. Stejně tak originální mi přišlo i autorčino vylíčení toho, jak by to mohlo s člověkem fungovat po smrti, přestože ne všechny myšlenky mi přišly dotažené a občas některé věci v ději nedávaly smysl nebo nebyly vysvětleny. Není to asi knížka, ke které bych se hodlala vracet, ale pokud hledáte nějakou fajn oddechovku třeba na dovolenou (a máte rádi černý humor), věřím, že vás nezklame.

Pavel Klusák – Gott

Tak na tuhle knížku jsem se těšila už od té doby, co jsem objevila podcast Gotťák, a jen co jsem ji zahlédla na ReKnihách, věděla jsem, že bude moje 🙂 Hudební publicista Pavel Klusák v ní přináší ucelený a zároveň neotřelý pohled na nejslavnější osobnost naší popové scény v kulisách československých (nejen) hudebních dějin. Dozvíte se v ní spoustu zajímavostí o Gottových jazzových začátcích, jeho působení v divadle Semafor, ale i o jeho „emigraci“ v roce 1971 či událostech kolem Anticharty. Kniha je proložena medailonky osobností, které hrály v Gottově kariéře klíčovou roli, ať už se jedná o německého „hledače talentů“ Ossiho Drechslera či produktivního textaře Jiřího Štaidla. Zároveň jsem si rozšířila obzory o existenci osobností neméně významných – třeba jméno Karel Krautgartner je podle mne na české hudební scéně zcela zapomenuto a přitom šlo o tak významného hudebníka a jednoho z těch, kteří na konci 50. let objevili Gottův talent. Pavel Klusák, jak už mi koneckonců vyplynulo i z výše zmiňovaného podcastu, rozhodně nepatří mezi Gottovy slepé obdivovatele, naopak ve své objektivitě hned na úvod knihy nezapomene zdůraznit, že Gott si vždy pečlivě hlídal svůj mediální obraz a rád ho spoluutvářel, k čemuž neváhal občas vypustit do éteru i informace, které byly zjevně nepravdivé nebo neúplné. Autor musel vynaložit nemalé úsilí a vydal se do probádávání řady pramenů, aby alespoň některé tyto fámy uvedl na pravou míru. Zároveň od Klusáka neočekávejte žádný bulvár dehonestující mrtvou legendu, ale naprosto profesionálně odvedenou žurnalistickou práci. Musím říct, že po přečtení této knížky můj pohled na legendu jménem Gott, ale i na některé další známé osobnosti, které se kolem něj v době jeho slávy pohybovaly, už nikdy nebude stejný.

František Hrubín – Nefritová flétna

Dlouhé letní večery a poezie – to jde k sobě jako nic jiného 🙂 I z toho důvodu jsem zase po nějaké době vytáhla z knihovny tuto útlou sbírku Hrubínova přebásnění staré čínské poezie z doby dynastie Tchang (618-906 n.l.) a nechala se unášet jeho verši…

Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po

Johannes Mario Simmel – Láska je jen slovo

Tento román jsem ulovila v našem antikvariátu snad ještě na střední. Asi mě v mých rozervaných -nácti zaujal ten název nebo nevím 😀 Každopádně jsem knihu po letech znovuobjevila v kroměřížské knihovničce, a přestože jsem si byla téměř jistá, že jsem ji tenkrát četla, nebyla jsem si za nic na světě schopná vybavit, o čem vlastně byla. Na Databázi knih byl román velice dobře hodnocený, a to mě nakonec přimělo se do něj opět začíst. Po dočtení musím přiznat, že tomu všeobecnému hypu vůbec, ale vůbec nerozumím. Možná na románě, jehož ústředním motivem je „zakázaná láska“ vdané ženy a studenta z internátu pro bohaté, zapracoval zub času, ale mně to prostě přišlo takové laciné a stylisticky neumělé. Postavy se nechovaly vůbec autenticky, dialogy byly místy strojené a plné klišé, řada věcí v knize mi přišla nepravděpodobná a nedávala vůbec smysl. Ani žánrově není román úplně ukotvený – na jednu stranu tu máme milostné drama, na straně druhé téměř detektivku, v níž nechybí vydírání, špionáž a nakonec i (sebe)vražda. Za mě zkrátka nic, co bych musela číst potřetí 8-).

Čtvrt roku uplynulo zase jako voda, a tak se hlásím s pravidelnou čtenářskou rubrikou. Budiž vám inspirací 😉

David Sinclair, Matthew LaPlante – Konec stárnutí

Tuto knihu jsem dostala už k předminulým Vánocům, ale nějak jsem na ni stále neměla chuť a došlo na ni tedy až nyní. Tak trochu jsem se obávala, že bude až moc vědecká a vlastně jsem měla z části pravdu – ze všech Mellvilovek, s nimiž jsem se zatím setkala, byla tato čtenářsky asi nejméně přístupná (minimálně její první část, popisující biologické pochody v těle). Na druhou stranu je na knize fascinující, s jakým optimismem autor hledí do budoucnosti, pevně přesvědčený o tom, že lidé se již brzy budou dožívat mnohem vyššího věku a v mnohem lepší fyzické kondici. Celá kniha je totiž postavena na tvrzení, že stárnutí je nemoc, kterou lze léčit. Ať už profesoru Sinclairovi budeme věřit či ne, Konec stárnutí přináší spoustu fascinujících vědeckých poznatků a objevů i ryze praktických tipů, které může do svého životního stylu zařadit prakticky každý. Mé dojmy z knihy jsou však přesto trochu smíšené. Možná se k ní ještě někdy vrátím a v jiném rozpoložení si z ní možná odnesu víc.

Lucie Hušková – Símka

Símka na mne takhle jednou vykoukla z regálu „naší“ městské knihovny. Obvykle oddělením pro dospělé jenom tak rychle propluju, protože mám s sebou vždy O. neomylně směřujícího do dětské sekce, takže knížka si vlastně našla spíš mne, než že bych si já našla ji 🙂 Co mě na ní ale zaujalo především je to, že znám její autorku, která se tenkrát před lety stejně jako já podílela na projektu Ligy lidských práv „Hrdinou může být každý„. Símka je jejím literárním debutem a musím říct, že velice zdařilým. Kniha vypráví příběh toxického vztahu mezi matkou a dcerou. Je rozdělena na dvě části, kdy jedna je Símčinou vzpomínkou na její dětství prožité v domě prarodičů a druhou vypráví již jako dospělá žena, která prožívá první pokus o osamostatnění se od své emočně labilní matky. Její životní plány však citelně nabourává matčina náhlá vážná nemoc, která ji staví před nejedno důležité rozhodnutí… Símka se čte doslova jedním dechem, druhou polovinu jsem zhltla téměř na posezení, jak jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne. Símce jsem celou dobu moc fandila a přála jsem si pro ni nějaký happy end, i když jsem tušila, že takhle prvoplánově to rozhodně neskončí. Nebudu vám ale nic spoilovat 🙂 Každopádně myslím, že na takový debut může být autorka právem pyšná a já se už teď moc těším na její další tituly!

Emily Bronteová – Na Větrné hůrce

Tak jsem zase jednou sáhla po staré dobré klasice a musím říct, že jsem zpočátku byla z postav a jejich chování trochu v šoku – čekala jsem nějakou romantiku typu Jany Eyrové a ono to bylo čtení drsné a pochmurné asi jako kulisy, do nichž je děj románu zasazen. Působivou atmosféru mému vydání z roku 1960, které mám po pratetě, ještě dodaly vyloženě depresivní ilustrace Zdeňka Brdlíka. Mé pocity z románu jsou trochu smíšené, každopádně mě příběh hned na začátku vtáhl a nepustil – že bych ho ale musela číst znovu, tak to opravdu ne. Místy jsem konání jednotlivých postav moc nepobírala (v tomto směru na díle asi trochu zapracoval zub času) a krom služebné Nelly – hlavní vypravěčky příběhu – jsem vlastně žádné postavě knihy nijak zvlášť nefandila. Možná potřebujete mít ke čtení Větrné hůrky jen správné naladění, kdo ví. Ve mně ale toto dílo klasické literatury bohužel nezanechalo nějaké hlubší pocity, které by mě přiměly se ke knize ještě někdy v budoucnu vrátit.

Markétu Lukáškovou a její podcast Příběh, který se opravdu stal sleduju už dlouho. Přestože bych občas snesla civilnější projev :-D, témata z moderních českých dějin, kterým se v podcastech často věnuje, jsou skvěle zpracovaná a přinášejí vždy plno zajímavých informací, na které se bohužel, jak všichni dobře víme, v hodinách dějepisu nikdy nedostalo. Když jsem se tedy doslechla, že plánuje vydat knihu Co vás v dějáku nenaučili, nemohla jsem si ji nechat ujít a objednala si ji v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz.

Na první pohled mě překvapilo, že kniha je relativně malá a tenká, přesto je však nadupaná spoustou zajímavostí, které čtenáře neunudí, ale naopak mu poskytnou všeobecný vhled do života obyvatel naší země v té které dekádě. Praktické a barevně odlišené členění na 50. – 80. léta včetně revoluce dodávají knížce přehlednost. V každé dekádě se dozvíte něco o „duchu doby“, o životě běžných lidí či o sportu. Na závěr si pak přečtete rozhovory s 8 pamětníky a jejich vzpomínky na minulý režim.

Pokud nejste historií vyloženě nepolíbení a trochu se o téma zajímáte, určitě pro vás spousta věcí bude již známá. Já jsem se ale v knize přesto dozvěděla i ledacos nového. Zaujala mě třeba kapitola o řadě leteckých neštěstí na našem území v 70. letech, o kauze Olgy Hepnarové, o dopingových kauzách českých sportovců v 80. letech či o teroristických činech za minulého režimu. Poslední stránky věnované sametové revoluci soubor informací hezky uzavírají.

Jako velké plus hodnotím, že autorka předává čtenářům obrázek o neveselých časech našich moderních dějin zábavnou a čtivou formou. Podstatné informace, které by měl znát každý, prokládá perličkami a zajímavostmi. Knížka Co vás v dějáku nenaučili se rozhodně neztratí v knihovničce žádného teenagera, ale dost možná ani nás o nějaký ten pátek starších, kteří jsme se sice narodili ještě do nesvobody, ale už ji známe pouze z vyprávění našich (pra)rodičů…

Vítám vás u slavnostního dvoustého příspěvku této literární rubriky! To by skoro chtělo bouchnout šampáňo 🙂 A že to dneska bude pěkně nadupaný!

Čestmír Jeřábek – Alespoň ve snu

Tato knížka, zcela náhodně objevená v kroměřížské knihovničce, pro mne byla velice příjemným překvapením a zhltla jsem ji téměř na posezení. Jedná se o literární zpracování posledních let života spisovatelky Boženy Němcové, konkrétně jejího ne příliš šťastného období, z něhož se zrodilo její nesmrtelné dílo – Babička. Pokud jste sledovali televizní sérii Božena, kterou před nějakou dobou uváděla Česká televize, rozhodně vám to pomůže se mnohem lépe zorientovat ve všech postavách. Bez její znalosti by mi možná chvilkami ucházel kontext, ale že jsem seriál měla ještě v poměrně čerstvé paměti, byla jsem v obraze kdo je kdo a jaký má k Boženě vztah. Rozsahem nevelké dílko je fajn literární jednohubkou, kterou můžu jen doporučit každému, kdo si chce o životě naší slavné spisovatelky trochu rozšířit obzory.

Julie Růžičková, Jiří Devát – Bossing na jehlách

Vánoční dárek od Terezky a další jednohubečka, do které jsem se pustila ještě o svátcích. Julii Růžičkovou i její nadaci Filantia jsem zaznamenala ještě předtím, než se tato knížka (i s věnováním autorky 😉 tak příznačně objevila v mé knihovně 🙂 Zaujal mě rozhovor, který dávala magazínu OnaDnes a v němž mimo jiné zmiňovala, že k šikaně na pracovišti velice často dochází v akademickém prostředí. V tu ránu jsem věděla, že bych si její autobiografickou knihu Bossing na jehlách chtěla přečíst 8-). Ta se sice neodehrává na univerzitní půdě, ale v korporátu, a rovněž i ten způsob, kterým šéfová Kobra šikanuje svou podřízenou, je o dost méně prvoplánový, než si asi většina lidí u pojmu „šikana na pracovišti“ představí. Přesto je v knize hodně momentů, které mi byly tak povědomé…

Začínala chápat apatii některých kolegů. Pomalu začínala rozumět tomu, proč dělají jenom to, co musí, ani o píď víc. Neměli důvěru ve firmu, ve které pracovali. Když vidíte, jak se chová k lidem, k vašim kolegům, nemůžete pro ni pracovat rádi a s nasazením. Pracujete, protože potřebujete peníze, a nevěříte, že to jinde bude lepší. Navíc nemáte jistotu, že najdete místo aspoň na stejné úrovni. A tak zůstáváte.

Ať už v práci zrovna řešíte nějaké trable se svým nadřízeným nebo kolegy, knížka Bossing na jehlách může být dobrou první pomocí, psychickou podporou i motivací hledat z celé situace cestu ven. Někdy si říkám, že bych měla za těch deset let taky materiálu na celou knihu. Možná se někdy hecnu, sepíšu to a pošlu do Filantie 😎 Nejen v korporátu to totiž občas bývá pěknej „Bizár“ 😀

Božena Němcová – Babička
Přečtení knížky Alespoň ve snu mě okamžitě inspirovalo k návratu do dětských let a tedy i k četbě nesmrtelné Babičky, která vlastně ve výsledku vůbec není dětskou literaturou, byť nám ji tak školní osnovy často prezentovaly. Tento již značně ohmataný rodinný poklad – vydání z roku 1964 s ilustracemi Adolfa Kašpara – mě jen utvrdil v tom, že jsou díla, která své kouzlo prostě nikdy neztratí.

John M. Gottman, Nan Silverová – Sedm principů spokojeného manželství

Jako každý rok, i letos jsem si od Ježíška nepřála téměř nic jiného, než balíček tematicky zajímavých a duši i mozek obohacujících knížek 🙂 Tento „Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů“ jednoho z předních amerických odborníků v oblasti výzkumu rodiny a manželství, profesora Gottmana, byl tím prvním, po kterém jsem sáhla. Protože jak odvětila jedna známá, když jsem ji řekla, že jsem ve vztahu už bezmála 14 let, z toho 6 let v manželství: „To musí být pěkná dřina!“ Což asi potvrdí každý, kdo to má podobně. Na každém vztahu (tom dlouhodobém obzvlášť) se musí pracovat a Sedm principů spokojeného manželství přináší velice inspirující a ryze praktické tipy, na jaké oblasti ve vztahu se zaměřit, ale třeba i jak se vypořádat s patovými situacemi, které často nelze nijak uspokojivě vyřešit. Mimořádně přínosná je i kapitola shrnující nejtypičtější problémy, s nimiž se páry v manželství potýkají. Vše samozřejmě doplňují příklady z praxe. Tohle by se mělo stát biblí každého uvědomělého páru. Určitě se ke spoustě kapitol budu vracet – ideálně ve dvou 🙂 Jo a zapomněla jsem zmínit, že to je „Melvilovka“, ale na to už jste u mě asi zvyklí, což 🙂

Karolína Fourová – Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete

Dalším z vánočních knižních dárků byla tato edukační kuchařka foodblogerky Karolíny Fourové. Původně jsem si přála druhý díl, který nedávno vyšel, ale Ježíšek usoudil, že když má něco dva díly, musí se začít tím prvním 😀 Vzdělávací část je tedy poměrně „basic“ a pokud se o stravování trochu víc zajímáte nebo Karolínu sledujete na Instagramu, nedočtete se tam asi zas tolik nového, každopádně recepty vypadají na první pohled super a některé už jsem dokonce stačila i vyzkoušet. Pokud hledáte nějaké ucelené informace týkající se zdravého stravování od někoho, kdo na to má papír, s Jedinou knihou… rozhodně nešlápnete vedle.

Fredrik Backman – Medvědín

Nečekala bych, že příběh, točící se kolem hokejového klubu v zapadlém švédském městečku, může strhnout i takového sportovního analfabeta, jako jsem já, nicméně je tomu tak :-). Na Medvědín jsem slyšela spoustu pozitivních ohlasů, takže když jsem dělala objednávku na Reknihách a měli ho skladem, bez váhání jsem ho přihodila do košíku.

Když se člověk stane rodičem, už se pak napořád cítí jako moc malá peřina. Ať se snaží přikrýt všechny sebelíp, vždycky je někomu zima.

Medvědín je dramatický příběh juniorského hokejového mužstva – chlapců, pro které je hokej vším. Příběh o hledání hranic, za které ještě člověk může zajít v touze po vítězství. Ale nejen to. V románu je nahuštěno tolik dějových linií a myšlenek, až se v tom čtenář chvílemi ztrácí. Rodiče a sourozenci mladých hokejistů, trenéři, přátelé i random obyvatelé Medvědína, kteří jsou nějakým způsobem spjati s hokejovým klubem… těch postav je tam zkrátka hrozně moc a na začátku vám asi bude dělat trochu problém zorientovat se kdo je kdo. To je možná knize trochu na škodu. Co mi také místy vadilo, bylo jakési moralizování a patetické pasáže, které si mohl autor odpustit. Jinak je ale Medvědín doslova strhujícím počtením a zejména v závěru jsem byla opravdu napjatá a zvědavá, kam to celé vyústí, zda „zlo“ bude potrestáno a pravda zvítězí… ve sportu i v životě.

S blížícím se koncem roku mě tak trochu chytá nostalgie a strach ze všech těch změn, které mě s příštím rokem čekají. Třeba to nakonec budou i povětšinou pozitivní změny – jen jich je najednou v tom mém poklidném životě nějak moc. Knížky jsou každopádně pořád mojí terapií a lékem na vše, a tak vás o literární poklady tohoto podzimu rozhodně neochudím 🙂

Matthew Walker – Proč spíme

„Nejlepším mostem mezi zoufalstvím a nadějí je dobře prospaná noc.“

Již tradičně tu mám jednu „Mellvilovku“, která určitě zaujme všechny příznivce knihy Cirkadiánní kód, jejíž téma ještě prohlubuje a rozvíjí. Na můj vkus už je oproti výše jmenovanému titulu místy trochu moc „vědecká“, ale zároveň si na spánek posvítíte opravdu zevrubně a dozvíte se spoustu souvislostí, které by vás dříve ani nenapadly. Pro mě bylo až nečekané, na co všechno má zdravý (či spíše nezdravý) spánek vliv a jakou může mít spojitost s rozvojem různých onemocnění, kupříkladu Alzheimerovy choroby. Pokud se o spánkovou hygienu vážně zajímáte, tato kniha by vám na osobním to read listu rozhodně chybět neměla.

Karel Čapek – R.U.R./Bílá nemoc/Matka

„Kdyby se za vlast neplatilo životem… kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu…“

Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem při četbě sáhla po nějakém dramatu. A ještě po takové klasice! Čapek je prostě nesmrtelný a zrovna u těchto tří dramat je přímo do očí bijící, jak ohromně je nadčasový! Mně osobně z této trojice nejvíc oslovila Bílá nemoc (možná tou aktuální válečnou situací, ale i jistou paralelou s covidem, a možná tím starým pacifistou ve mně :-), ale úryvek jsem nakonec vybrala z Matky (protože rovněž válečné téma a protože jako matka už to drama vždycky budu vidět v jiném světle, než když jsem ho četla někdy v době kolem maturity poprvé).

Eva Koudelková – Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních

A zase trochu nostalgie a vzpomínek – tentokrát na naši dávnou prázdninovou dámskou jízdu v Adršpachu, odkud jsem si jako suvenýr přivezla tuto knihu lokálních pověstí s hezkými ilustracemi Dagmar Novákové, které mě na ní zaujaly. Původně, když jsem knížku teď po letech vytáhla z knihovničky, jsem myslela, že si ji třeba budeme číst společně s Olíkem na dobrou noc, ale některé pověsti mi přišly poněkud drastické, takže jsem si je pak po večerech spíš pročítala sama 😀

BioAbecedář Hanky Zemanové

O „dovolené“ u našich jsem se prolouskala touto objemnou „encyklopedií“ zdravé stravy, kterou jsem jim kdysi dávno nadělila k Vánocům. Nutno dodat, že v době, kdy vyšla poprvé (2010 tuším?) bylo u nás ještě spoustu surovin, které dnes už běžně koupíte v supermarketu, doménou zdravých výživ a různých alternativních obchůdků. Je skvělé vidět, jak se v tomto směru naše stravování a přemýšlení o surovinách, které nakupujeme, posunulo. V BioAbecedáři se nicméně dočtete spoustu zajímavých informací i o potravinách zcela běžných a české kuchyni odjakživa vlastních. Kniha je rozdělena na vzdělávací, encyklopedickou část a obsáhlý receptář plný spousty praktických tipů. Sama jsem už několik receptů na vlastní kůži vyzkoušela a určitě se k nim budu ráda vracet.

Po dlouhé době jsem se rozhodla vybrat nějakou hezkou novou knížku pro Olíka. Od té doby, co pravidelně navštěvujeme knihovnu, už mu knihy kupuju jen velice výjimečně. Tuto jsme dostali v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz, a protože Vánoce tu budou coby dup, nechám mu ji nejspíš až pod stromeček. Pokud to tedy do té doby vydržím, protože je opravdu moc krásná :-)…

Od Daisy Mrázkové jsme v minulosti četli knížku Můj medvěd Flóra, kterou jsme si s Olim okamžitě zamilovali. Byla jsem si jistá, že ani s ostatními knihami od autorky nešlápneme vedle. Daisy Mrázková má svůj nezaměnitelný styl, v němž se prolíná lyrika s epikou, a půvabné a neotřelé ilustrace, které ke svým knihám sama vytvořila, dodávají dětským příběhům neopakovatelné kouzlo.

V pohádce Slon a mravenec sledujeme společnou domácnost tří zvířátek – slona, veverky a mravence – a peripetie, které jejich vzájemné soužití přináší. Pro slona je všechno moc malé, pro mravence zase moc velké a komplikované. Pouze pro veverku je všechno „tak akorát“ a celé dny se snaží hledat cesty, jak svým kamarádům vyhovět. Dokud jednoho dne neunese veverku z jejich domečku v jeskyni cizí lovec…

Slon a mravenec je vlastně vyprávěním o takové běžné rodině, v níž každý má svoje vlastní potřeby a preference. O neustálém hledání balancu, aby byli všichni její členové pokud možno spokojení. O tom, že každý jsme rozdílní, ale i přesto k sobě můžeme zkoušet hledat cestu a mít se rádi.

Kniha mne příjemně překvapila svým velkým formátem – Můj medvěd Flóra, kterého jsme měli půjčeného z knihovny, byl velikosti mnohem menší. Na velkém formátu samozřejmě lépe vyniknou půvabné ilustrace, díky kterým je i pro dospělého radost knihou listovat.

Celkově jsem zpracováním i poselstvím příběhu nadšená. Myslím, že je to ta pravá knížka pod stromeček a jsem si jistá, že i Oli si ji zamiluje.

Tohle léto byly úplné literární žně, když se tak s uspokojením dívám na hromádku přelouskaných titulů :-). Zčásti i proto, že jsem si konečně vybrala svou tučnou provizi na ReKnihách a pořídila si za ni… no jak jinak, knihy :-D. Ale nejen o těch to dnes bude.

Johann Wolfgang Goethe – Utrpení mladého Werthera

Mám tak mnoho a mé city k ní pohltí vše; mám tak mnoho a bez ní obrací se mi to vše v pouhé nic.

Úplně na začátek tu mám tenhle poklad z kroměřížského antikvariátu, který jsem si koupila tuším někdy v maturitním ročníku a právem patří ke klasickým a nestárnoucím titulům, které oslovily už tolik generací čtenářů. Opět (stejně jako v případě Milenců a vrahů) mě při čtení moc bavilo pozorovat podtrhané pasáže, které mě oslovovaly v osmnácti, když jsem Werthera četla poprvé… a zjišťovat, že některé z nich mě dnes oslovují úplně stejně jako tenkrát.

Jiří Tomek – Kouzla studánkové víly

Aneb malý ponor do dětství s touto útlou knížečkou sedmi arabských pohádek, které jsem objevila ve své kroměřížské knihovničce. Občas není špatné vyplnit pauzu mezi literaturou faktu a dospěláckou beletrií čtením pohádek 🙂 A to by člověk řekl, že už toho jako máma čtyřleťáka musím mít dost :-D…

Karin Lednická – Životice

Po okouzlení Šikmým kostelem jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít další, byť rozsahem i zpracováním trochu odlišné dílko spisovatelky Karin Lednické. Životická tragédie je ponurou kapitolou českých dějin druhé světové války, o níž se ve školách, na rozdíl od vyhlazení Lidic či Ležáků, vůbec nehovoří, a tak pro většinu čtenářů nejspíš bude celá událost novinkou. Na sklonku války dochází v malé vesnici uprostřed Těšínského Slezska k vyvraždění šestatřiceti nevinných mužů ze Životic a okolí jako odveta za partyzánskou akci v místní hospodě, při níž byli zastřeleni tři příslušníci gestapa. Kniha je zajímavou kombinací předkládaných faktů a beletristického zpracování celé události a je doplněna i bohatou fotografickou přílohou z archivu pozůstalých příbuzných. Rozhodně bych ji doporučila k přečtení už jen pro získání povědomí o této (po)zapomenuté tragédii (jak příznačně stojí v podtitulu knihy), v níž hrála značnou roli i osobní msta a náhoda. Karin Lednická opět odvedla precizní práci, jejíž součástí bylo i zpovídání přímých aktérů události, zejména potomků zavražděných obětí.

Viktorie Hanišová – Houbařka

Viktorie Hanišová je pro mě letošním objevem současné české literatury! Houbařka údajně patří k jejím nejzdařilejším dílům a musím říct, že mě tento román opravdu pohltil. Na první pohled nenápadný příběh o dívce, která žije v Pošumaví odloučená od civilizace a živí se sběrem hub, se postupně mění v mrazivou rodinnou tragédii. Hlavní hrdinka Sára stránku po stránce poodkrývá traumatické zážitky ze svého dětství, a přestože se může na první pohled jevit jako pasivní postava, získala si moje sympatie a upřímně jsem jí celou dobu fandila, aby se její život obrátil k lepšímu. Jediné, co mě na knize zklamalo, byl takový nijaký závěr. Nedochází tam k žádnému nečekanému twistu, ale ani k rozuzlení nebo naznačení, co se bude dít dál. Žádná satisfakce, naděje na happy end nebo naopak tragické vyústění… nic. A přesto je ta kniha prostě skvělá a musíte si ji přečíst!

Jan Urban – Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět

Absyntovka, jež vám připomene, že to vlastně není vůbec tak dávno, co v Evropě zuřila válka, která si s tou současnou co do krutosti rozhodně nezadá. Reportér Jan Urban přináší v této knize soubor krátkých esejů, v nich´ž podává svědectví o konfliktu, který v 90. letech zuřil na Balkáně. Není lehké číst o tom, jak se z lidí vytrácí lidskost. Místy vám z té četby bude opravdu zle. Ale možná právě kvůli kontextu dnešní doby je důležité mít tyhle věci stále na paměti. Nejvíce mě zasáhla velmi osobní reportáž, v níž autor popisuje své pocity z toho, když při své práci hledí tváří v tvář smrti… Jediné, co bych knize vytkla, je to, že alespoň ve zkratce neshrnuje okolnosti vzniku války. Pro nás – generaci, které bylo v době rozpoutání konfliktu asi tolik, kolik je dnes našim dětem – je přece jen nutné dostat se trochu do obrazu a něco málo si k tomu načíst.

Literatura faktu se tu u mě na blogu zas tak často neobjevuje, byť se jí rozhodně nebráním, pokud mě tematicky zaujme. To byl i případ letní nabídky recenzního výtisku z knihkupectví Megaknihy.cz. Dějiny druhé světové války a nacistického Německa určitě patří k tématům, o nichž by měl mít povědomí každý z nás. Kniha Hitlerův otec s podtitulem Jak se syn stal diktátorem slibuje možnost poprvé autenticky nahlédnout do životních podmínek Hitlerovy rodiny.

Sandgruberův výzkum vychází z jednatřiceti dopisů Hitlerova otce, Aloise Hitlera, které byly po více než sto letech objeveny, a v nichž popisuje svůj každodenní život i „hospodaření“. Autor tvrdí, že tyto dopisy vrhají na dětství a mládí obávaného diktátora nové světlo a jsou dostatečně zajímavé na to, aby na jejich podkladě mohla vzniknout kniha. Nutno hned na úvod říct, že já jeho názor bohužel nesdílím…

Jednak naprosto nemám pocit, že by se jednalo o tak přelomový nález, který by přinášel nečekaná fakta. Kniha je plná fádních a nic neříkajících dat, finančních rodinných otázek a z mého pohledu naprosto irelevantních a nezáživných informací. Naopak témata, která by mohla být opravdu zajímavá, autor příliš nerozvíjí. Přijde mi, že v tomto ohledu si publikace Hitlerův otec (soudě dle anotace) hraje na něco zcela jiného, než čím ve skutečnosti je. Šokující odhalení tady opravdu nečekejte.

O něco záživnější mi přišla až druhá polovina knihy, která se více věnuje dětství Adolfa Hitlera a letům jeho školní docházky, letmo se dotkne i vztahů v rodině, nicméně opět nemám pocit, že by v ní do tématu více ponořený čtenář objevil něco, co ještě nikdy předtím jinde nečetl. A hlavně – u knihy, která se tváří jako historii popularizující dílo, bych čekala, že bude psaná čtivou a zábavnou formou. Bohužel se i v tomto ohledu koná zklamání, Sandgruberův jazyk je spíše fádní a nezáživný.

Kniha oplývá bohatou obrazovou přílohou i rozsáhlým seznamem zdrojů a literatury, ale tím už si u čtenáře skóre bohužel moc nevylepší. Za mne se opravdu nejedná o nějak přelomové dílo, které by stálo za víc než jedno přečtení.