Hledání ztracených dveří aneb story z magistrátu

Nějaký ten pátek právnické praxe už mám úspěšně za sebou, a tak si můžu dovolit konstatovat, že běhání po úřadech je občas strašná legrace, někdy otravná povinnost a tu a tam taky boj o život (a o nervy :D…). Historky z poslední kategorie zpravidla bývají nejvýživnější a hlavně nezapomenutelné a na mém osobním žebříčku v tomto směru zatím suverénně kraluje story z brněnského magistrátu…

Do tohoto pekelného podniku jsem byla vyslána s úkolem zachránit jakémusi klientovi řidičák odmazáním bodů a potřebovala jsem na to razítko od odboru dopravy. Když jsem slyšela, že půjdu na magistrát, hned jsem se zaradovala, protože od něj bydlím coby kamenem a ještě jsem se těšila, jak si stihnu skočit vedle do Billy na nákup a na oběd. Leč mise se ukázala poněkud složitější…Hned u dveří jsem se rozhodla, že zamířím na informace, protože jsem tu ještě nikdy nebyla a koneckonců od čeho tam ten člověk stojí, že…No to jsem si ovšem moc nepomohla. Týpek na informacích toho nevěděl o moc víc jak já, a preventivně mě poslal k okýnkům, kde se vydávají řidičáky. Rozhodla jsem se tedy jeho radu ignorovat a pustit se do pátrání odboru dopravy na vlastní pěst. Chvilky mého bezradného postávání u dveří využil jakýsi dědula, pravděpodobně vrátný (ale těžko říct; o funkcích zaměstnanců magistrátu už si myslím své 8-)…), aby ke mně přistoupil s hodnotnou informací, že si musím nechat vyjet papírek s pořadovým číslem. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že já si pro řidičák opravdu nejdu. Vypadalo to, že dědula pochopil, co mi schází, a pravil, že mi ukáže cestu. Vyšel se mnou do chodby a vyslal mě po schodišti o dvě patra výš, kde prý najdu podatelnu. Má radost ale byla předčasná. Odbor, na který mě dědula poslal, totiž neměl s dopravou nic společného…jednalo se o odbor územního plánování a rozvoje 8-)…Uhm, nicméně alespoň tam byly poměrně ochotné slečny, které mě nasměrovaly tím správným směrem – dát se doprava, projít kolem záchodů, pak po schodišti ještě o patro výš…Cedule odkazující na odbor dopravy jsem míjela asi každé tři kroky, takže jejich podatelnu naštěstí nešlo přehlédnout, nicméně už jsem téhle mise měla plné zuby a nemohla jsem se dočkat, až mi na papíře konečně přistane to správné razítko. Na podatelně odboru dopravy mi nicméně opravdu došel dech…za dveřma dvě můry, které očividně neměly do čeho píchnout, mi na mou žádost opáčily, že ony tohleto nedělají, že s tím musím jinam, za  nějakým panem XY, dveře dvěstěcosi a následovala dlouhá instruktáž, jak se na to klíčové místo dostat, u které jsem přestávala registrovat asi po dvou větách…kam že to mám jít ? Doprava, po schodišti o patro níž, projít do protější budovy, pak po schodišti o patro výš, projít okolo záchodů a dát se doleva…nebo to bylo jinak ??? Asi nemusím zdůrazňovat, že následovalo nejméně dvacetiminutové bloudění po chodbách brněnského magistrátu, který jsem v tu chvíli proklínala do horoucích pekel…Snažila jsem se zorientovat alespoň podle čísla dveří, jenže na magistrátě očividně číslují podle úplně jiných pravidel než všude jinde :D…zatoulala jsem se tak do zákoutí, kam se pravděpodobně obyčejný smrtelník jen tak nedostane, a nakonec jsem své vysněné dveře našla spíš náhodou či přičiněním nějaké vyšší síly :D…zaklepala jsem tedy na kancelář pana XY se svou žádostí a ten mě s úsměvem poslal o dveře dál, on se tím prý nezabývá. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se ani nevzmohla na odpověď. Kocourkov hadr !!! Ve vedlejších dveřích jsem skutečně získala potřebné razítko (euforie, kterou to ve mě vyvolalo, mi připomněla hru „Úředníci“, kterou jsme vždycky zbožňovali a hrávali s dětma na táboře v Jabloni :D…) a celá šťastná se pustila po nejbližším schodišti dolů, kde jsem ovšem narazila pouze na jakýsi únikový východ, ale žádné z dveří nebyly odemčené, takže jsem se musela pěkně vrátit po schodišti nahoru a mé bloudění pokračovalo 😀 – pusťte mě veeeeen ! Naštěstí netrvalo dlouho, protože jsem z okna zahlédla budovu své alma mater a to už jsem z magistrátu zdrhala terasou :D…

Z celého zážitku jsem byla tak vytočená, že jsem si při nákupu v Bille v košíku zapomněla zaplacenou debrecínku :_( a aby toho neštěstí nebylo málo, zjistila jsem, že nám v ulici zrušili pizzu do okýnka – zkrátka den blbec 🙁 !!!

Podobnou, ikdyž už méně napínavou story, jsem zažila tento týden na městském soudě, který se nedávno přestěhoval z Rooseveltovy do nového justičního areálu na Polní. Když jsem tam byla poprvé, idealisticky jsem si říkala, že nějak takhle si představuju své budoucí pracoviště :D…Na městský soud jsem byla tentokrát vyslána s rozsudkem a žádostí na vyznačení právní moci. Mé první kroky opět směřovaly na informace…a dlužno říct, že jsem tam opět pohořela :D. Ikdyž ne na první pohled…milá paní mě suverénně nasměrovala do druhého patra, sdělila mi i přesné číslo dveří a pravila, že mám jet modrým výtahem. Instrukce zněly tak přesvědčivě, že jsem neměla důvod ji neposlechnout. Vydala jsem se tedy výtahem do druhého patra, ale ať jsem hledala jak jsem chtěla, dveře s mým vyvoleným číslem nikde. Podle klasického číslování měly ležet někde v prosklené oblasti vyhrazené pouze personálu, ale po zážitku na magistrátě už jsem byla poučená, že na úřadech se dveře číslují všelijak 8-)…vydala jsem se tedy dolů na podatelnu, že se tam pro jistotu přeptám ještě jednou – třeba jsem se přeslechla. Na podatelně mě ale bohužel odkázali přesně na ty samé dveře, jako pani od informací…No, co naplat. Rozhodla jsem se, že se do druhého patra vypravím ještě jednou, třeba jsem něco přehlídla. Bohužel ani na druhý pohled nebylo mé pátrání po ztracených dveřích úspěšné. Nicméně se mi u záchodů podařilo odchytit nějakou paní z personálu a rozhodla jsem se ji požádat o pomoc. Paní napřed vypadala, že moc neví, ale nakonec mi prozradila, že areál není kolem dokola průchozí, čili se musím vrátit zpátky do přízemí a zkusit bílý výtah – podatelna, kterou hledám, by měla být přímo naproti. A skutečně 😀 ! Jak málo stačí k tomu, aby byl člověk dokonale zmaten…a aby pak našel ty správné dveře :D…

Z obou historek plyne jisté poučení – nevěřte lidem na informacích…tedy alespoň jim nevěřte zcela slepě 😀 ! A hlavně neztrácejte naději…ikdyž to vypadá, že zrovna ty vaše dveře se propadly někam do země o:)…

Vercors – Nepřirozená zvířata

„Všechna naše neštěstí pocházejí z toho, že lidé nevědí, co jsou, a nemohou se dohodnout o tom, čím být chtějí…“

…a právě otázka po definici lidského tvora je tou klíčovou v díle francouzského spisovatele Jeana Brullera, který si zvolil pseudonym Vercors. O obsahu jeho utopického a filosofického románu „Nepřirozená zvířata“ se zde asi ani nebudu moc zmiňovat, protože je skvěle shrnut na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/ Naznačím alespoň, že stěžejní zápletkou je úžasný objev dosud neznámých bytostí s vysokou inteligencí, které žijí v ostrovních pralesích, a přispěji sem spíš úryvky, které mě při čtení zaujaly a přišly mi inspirující.

„Nutno přiznat, že se nikdy neptáme, co vlastně dělá člověka člověkem. Stačí nám, že jsme: fakt, že jsme, je jaksi tak samozřejmý, že nepotřebuje definice…“


Prozradím ještě alespoň tolik, že celá kniha začíná vraždou a to ne jen tak ledajakou. Tento násilný čin se totiž záhy dostane před ctihodný soudní dvůr, kde vyvolá diskuzi nejen o původu zavražděného, ale také o tom, co vlastně činí člověka člověkem a kde vede ta pomyslná hranice mezi lidstvem a zvířaty.

A mimoto – pro právníky je knížka zajímavá ještě z jednoho hlediska – vykresluje povahu soudního procesu v zemi, kde vládne common law ;)…

„Co nám dovoluje soudit ? Oč se opíráme ? Jak definovat základní pojem viny ? A ten nesmysl: když duševní méněcennost oslabí odpovědnost provinilce, omlouvá zčásti jeho čin a my ho soudíme méně tvrdě. Ale proč ho omlouvá ? Protože je méně schopen odolávat svým pudům; dopustí se tudíž zločinu znovu. Bylo by tedy naopak třeba jemu více než komukoliv jinému vzít možnost škodit; uložit mu tvrdší a delší trest než tomu, kdo nemá omluvy: protože ten druhý najde potom ve svém rozumu a vzpomínce na přivozený trest sílu, aby se přemohl. Ale cit nám říká, že by to nebylo ani lidské ani spravedlivé. Tak obecné dobro a spravedlnost stojí nesmiřitelně proti sobě…“

Jiří Weil – Život s hvězdou

„Nemohl jsem dlouho usnout a marně jsem se pokoušel číst. Bylo mi všechno protivné a hnusné v bytě, i vlhké kolo, které se nyní v létě zmenšilo. A pak jsem zhasil světlo, vytáhl zatemnění a plakal pro Tomáše z lítosti, vzteku a bezmoci…“

Už z názvu knížky a úvodní úkazky je asi jasné, že dneska do literární rubriky nepřispěju ničím z veselého soudku. To ale vůbec neznamená, že si tohle mimořádné dílo nezaslouží pozornost čtenářů. Vždycky když čtu nebo slyším někde něco o holocaustu za druhé světové války, kroutím hlavou nad tím, že je něco takového vůbec možné. Přesto mě toto téma hodně zajímá a myslím, že lidé by o něm měli vědět co nejvíc, a četba je vhodný způsob, jak si rozšířit obzory.

U Života s hvězdou jsem tou hlavou kroutila často. Čím dál víc. „Přežívání“ bývalého bankovního úředníka Josefa Roubíčka, hlavní postavy knížky, v Protektorátě,  je natolik absurdní, že se dnešnímu čtenáři zdá jen stěží uvěřitelné, kam až tenkrát mohlo zajít lidské ponížení. Román Život s hvězdou je Weilovým autobiografickým dílem. Autor, stejně jako hlavní hrdina jeho románu Josef Roubíček, je Žid, který odmítl nastoupit do transportu a válku prožil v úkrytech. Weil se nejdříve vyhnul perzekuci tzv. smíšeným sňatkem roku 1942, v listopadu téhož roku fingoval sebevraždu a poté se až do konce války ukrýval.

Román vyvolávající atmosféru tísně, strachu a samoty vychází z reálií protektorátní Prahy. Josef Roubíček je postavou společensky nenápadnou, pro níž se citová osamělost (byl vychován strýcem a tetou bez vytvoření opravdových citových vazeb, žije bez rodiny) mění stupňováním rasistických zákonů v izolaci, zesilovanou hmotným strádáním. Své osamění přijímá jako nutnost, vyhýbá se okolnímu světu, poškozuje zařízení svého příbytku, aby po předpokládaném nástupu do transportu zanechal zabavovatelům jen bezcenné trosky. Reálný svět mu postupně splývá se sny a vzpomínkami, kontakt s lidmi z valné části suplují imaginární rozhovory (nejčastěji s dávnou láskou Růženou) a péče o kocoura Tomáše, kterého v závěru knihy zastřelí jeden z protektorátních mocných…

„Jsou to věci,“ řekl jsem, „mrtvé věci, nemohou mluvit. A nemohou vám nic vyčítat, nemůžete přece za to, že vám přidělili tuto práci.“
„A to zase ne, to se náramně mýlíte. Ty věci křičí, povídám vám, vyčítají mi, že pomáhám jim. Ti koně jsou nevinní, nemohou se ozvat, ale já bych tuhle práci neměl dělat, měl bych s ní praštit, měl bych se dát raději zabít než vozit hračky, které vyrvali dětem z rukou.“
„Jsou ještě horší věci, ke kterým nás nutí. Nedávno řekl u nás na hřbitově nějaký člověk, že člověk je mocný, že je možno ho donutit ke všemu, ale koně že nikdo nedonutí. A vidíte, i koně donutili, nač byste si dělal výčitky.“

Závěrem bych chtěla poděkovat Terči, která mě k Životu s hvězdou přivedla (její dojmy z četby si můžete přečíst na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/page/2 ) a knížku mi zapůjčila…v mojí kabelce pak přežila jednu z nejvypitějších nocí za poslední dobu (tímto zdravím náš jablůnkovský tým 8-)…) a když jsem ji na druhý den po „obědě“ ještě v draku vytáhla z tašky a začetla se, vůbec jsem se nemohla odtrhnout. Ve Weilově románu je cosi tak naléhavého, že vás to spolehlivě vytáhne i z té nejtěžší kocoviny. Na internetu jsem se setkala s názory, že se knížka čte špatně. Je pravda, že ani já jsem si ji zrovna nenechávala na dobrou noc místo večerníčku. To ale nic nemění na faktu, že se jedná o mimořádné dílo české literatury, o kterém se v učebnicích moc nemluví. A mělo by…