Naše jarní výlety

S jarem (a dalším lockdownem) jsme rozjeli výletovou sezonu (z počátku v mezích našeho okresu 😎 ve velkém. Až mám obavy, aby se mi sem všechny ty zážitky vlezly 🙂

Rozhledna Chvalovka

Nejprve jsem byla trochu nešťastná, když jsem přemýšlela, kam budeme ty tři týdny jezdit na výlety, aniž bychom se tam potkali se zbytkem Brna… Ale brzy jsme zjistili, že i v rámci okresu Brno-město je stále spoustu hezkých míst, kde jsme dosud nebyli a kde by to nemusela být úplně boxovaná v davu. Jedním z těch míst je i vyhlídka Chvalovka nad Bystrcí. Hned na začátku stezky najdete několik dřevěných postaviček, mezi nimiž nechybí Krteček nebo králíci z klobouku, což dětské účastníky výletu dobře naladí 🙂 A pak už cesta pokračuje hezky do kopce a lesem. Nutno podotknout, že rozhledna jako taková je dost punk – v podstatě se jedná o jakýsi posed, takže s malými dětmi bych se až nahoru určitě nedrápala. Procházka lesem byla každopádně moc příjemná, ač cíl nás mírně zklamal.

Pozořické slámové Velikonoce a Santon

O Pozořicích a jejich slámovém umění už jsem tady psala v článku o našich zimních výletech, kdy jsme navštívili zdejší proslulý Betlém. Na Velikonoce si místní rovněž připravili tematickou výzdobu, a protože o Vánocích se nám tu moc líbilo, rádi jsme si sem udělali výlet znovu. Vyšlo to právě na den Olího narozenin 🙂 Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na Santonu, kolem kterého vždycky jezdíme po dálnici, ale dosud jsme tam nebyli. Na kopečku nás čekal pěkný rozhled a kousek pod vrcholem i stylová keška, byť v poněkud náročnějším terénu.

Rajhradská bažantnice

Tenhle výlet byl dalším příjemným překvapením. Rajhrad sám o sobě je super výletním cílem a vůbec by mě nenapadlo, že na cestě po bažantnici nás čeká tolik vyžití. Jednak to tam je naprosto skvělé pro malé cyklisty, protože tu není velký provoz, takže Oli tam mohl drandit hlava nehlava. Bažantnici jsme navíc navštívili v době, kdy začínal růst medvědí česnek, takže to v lese nádherně vonělo a odnášeli jsme si plnou tašku, z níž jsem pak doma vyráběla lahodné pesto. A i ty bažanty jsme nakonec viděli :-)! Baby bonus navíc: Před vstupem do bažantnice potkáte pěkné nové hřiště s výhledem na klášter.

Naučná stezka Pohádkový potok, Nebovidy

Na tuto stezku jsme se chystali už na podzim, ale došli jsme pouze ke studánce u víly Vrbičky a vrátili se, protože les byl po deštích moc rozbahněný. Tentokrát jsme nevyráželi z Moravan, ale z Nebovid, a přestože se zpočátku zdálo, že jsme si možná naplánovali až moc velký okruh, O. to ušel úplně v pohodě. Naučná stezka je totiž opravdu zábavná a krásně ztvárněná – každé zastavení odkazuje na nějakou pohádku (jak napovídá samotný název stezky) a doplňují ho různé interaktivní prvky, jako dendrofon nebo „pavoučí síť“ na prolézání.

Židlochovický zámecký park

Další vydařený výlet jsme podnikli do nedalekých Židlochovic. Rozsáhlý zámecký park překvapí především tím, že se v něm zcela volně prohánějí jeleni a mufloni. Naše dítě pak zaujalo také to, že kousek za zdmi parku vedou koleje, takže zde můžete pozorovat i o víkendu ne příliš čilý železniční ruch 🙂 Doporučuji přibalit odrážedlo a pečlivě se rozhlížet kolem sebe, protože tu hodně frčí hra s malovanými kamínky, která příjemně zpestří každý výlet 🙂

Rusalčino jezírko, Vysoká u Příbrami

A teď výjimečně jeden středočeský výlet, a sice do Vysoké u Příbrami, která je známá jako venkovské sídlo Antonína Dvořáka. Právě při procházkách okolními lesy k rašelinovému jezírku, které dnes nese přízvisko „Rusalčino“, prý Antonín Dvořák čerpal inspiraci pro jedno ze svých nejslavnějších děl – operu Rusalka. Procházka hustým lesem v ponurém odpoledni měla své kouzlo a navíc byla vyšperkována i honbou za ukrytými malovanými kamínky – bojovkou, kterou tu pro malé turisty vytvořil Sokol Příbram.

Rozhledna na Kobylím vrchu

No a zakončit to tu nemůžeme ničím jiným, než výletem mezi vinice, který má své kouzlo i na jaře, kdy do vinobraní je ještě daleko 🙂 Rozhledna na Kobylím vrchu je báječná především svým netypickým tvarem a bezbariérovostí – nemusíte se sem bát vystoupat ani s těmi nejmenšími (ač na vrcholku se to tedy povážlivě kýve :D). Dechberoucí výhled na okolní vinice a Pálavu na obzoru je už jen třešinkou na dortu. Z Kobylí jsme odjížděli bohatší o další krásný zážitek a 6 lahví vína. A to na těch výletech na jih milujeme především :D!

Čokoládová pěna

Tohle je taková malá léčka na mé mlsné dítě – aneb jak vyrobit zdravou čokoládovou pěnu, po které se bude každý oblizovat, bez čokolády 😀

  • 1 zralé avokádo
  • 1 banán
  • 1 lžička citronové šťávy
  • 3 vrchovaté lžíce kvalitního kakaa
  • 1 lžička skořice
  • ovoce a máta na dozdobení

Avokádo rozkrojíme, vyjmeme pecku a vydlabeme dužinu. Banán nakrájíme na kousky. Všechny suroviny dáme do mixéru/rozmixujeme tyčovým mixérem dohladka. Krém rozdělíme do misek, ozdobíme ovocem a můžeme podávat.

Těstoviny s chřestem

Po delší době jsem se rozhodla dát kulinářskou rubriku trochu do kupy a ponechat si tu pro přehlednost pouze ty recepty, podle nichž opravdu pravidelně vařím, které korespondují s tím, jak se dnes stravuju, a ke kterým se i po delší době ráda vracím. Je tedy možné, že některé ze svých oblíbených pochoutek ze studentských časů zde již nenajdete – věřím, že to pro vás nebude příliš bolavá ztráta 🙂

A teď už k aktuálnímu chřestovému tématu. Kdysi dávno jsem se o jakýsi recept s bílým chřestem v kuchyni pokusila, ale příliš mne to nenadchlo. Když jsem se ale dozvěděla, že můj oblíbený bezobalový obchůdek teď nabízí čerstvý zelený chřest z jižní Moravy, znovu mi to začalo hlodat v hlavě a nakonec jsem se rozhodla, že mu dám šanci. A vznikl tento naprosto jednoduchý pokrm, jehož kouzlo tkví v několika obyčejných surovinách co nejlepší kvality.

  • 500g zeleného chřestu
  • 4 lžíce kvalitního olivového oleje
  • sůl, pepř
  • 400g celozrnných těstovin
  • 4-6 lžic strouhaného parmazánu nebo balení čerstvého kozího sýra

Z omytého a osušeného chřestu odřízneme dřevnaté konce a škrabkou na brambory oloupeme spodní třetinu výhonku. Stonky obalíme v oleji, osolíme a opepříme. Na rozehřáté pánvi chřest opékáme asi 3 minuty. Mezitím si uvaříme těstoviny na skus. Z chřestu odkrojíme hlavičky, stonky podélně přepůlíme a pokrájíme. Promícháme s uvařenými těstovinami a ozdobíme nastrouhaným parmazánem nebo rozdrobeným kozím sýrem.

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Uff… tak na tento román jsem se opravdu těšila, byť musím přiznat, že tak těžké sousto jsem nečekala. Po naprosto famózní Haně byla laťka nastavená vysoko, nicméně Tiché roky mě jen utvrdily v přesvědčení, že Aleně Mornštajnové patří místo na výsluní současných českých autorů zcela právem.

Román Tiché roky v sobě nenese tak silné historické téma jako Hana – naopak se jedná o intimní rodinné drama, vyprávěné na přeskáčku dvěma hlavními postavami, do sebe uzavřenou Bohdanou a jejím nepřístupným otcem, přesvědčeným komunistou Svatoplukem. Postupně čtenář rozkrývá tragické tajemství jejich rodinné minulosti. Zhruba od poloviny knihy, kdy se odehraje rozhodující dějový zvrat, se román stává prakticky neodložitelným, příběh vás pohltí a pak už nemůžete jinak, než s očima dokořán sledovat, zda se vztahy v rodině Žákových vyvinou nějakým příznivějším směrem nebo zůstanou stejně bezútěšné jako doposud.

Právě ta tíha a bezvýchodnost neuspokojivých rodinný vztahů mě po celou dobu dost deprimovala. Od této knihy rozhodně neočekávejte oddechovou četbu, u které by mohla hlava „vypnout“. Při čtení mě zpočátku rušilo, že na mě příběh nepůsobil dostatečně věrohodně (trochu v rozporu s tímto tvrzením: trvalo mi opravdu dlouho, než mi došlo, že hlavní hrdinka skutečně nemluví), ale od poloviny knihy už mi to vlastně nepřišlo nijak podstatné. Tiché roky byly strhující až do poslední stránky. Přesto musím říct, že z konce jsem byla malinko rozpačitá, že byl na mne možná až příliš otevřený a některé věci by si asi zasloužily dovyprávět. Výsledný dojem z knihy mi to ale každopádně nepokazilo.

Suma sumárum – po tak mimořádném literárním počinu, jakým byla Hana, musí zákonitě každý další román Aleny Mornštajnové vyvolat dojem, že to „není úplně ono“, jakkoli je výborný. Bravurní je jednoznačně propracované vykreslení jednotlivých postav, kdy žádná z nich nepůsobí černobíle, stejně jako zdůraznění síly a důležitosti mezilidské komunikace. Tiché roky rozhodně stojí za přečtení! Ale přesto se přiznám, že mně osobně bude (hlavně kvůli té celkové pochmurné atmosféře) stačit přečtení jen jedno…