James Altucher – Přeskočte pořadí

Dlouho jsem tu neměla žádnou „motivační“ knihu – dílem asi i proto, že na jejich efekt už moc nevěřím. S nabídkou recenzního titulu „Přeskočte pořadí“ mě oslovily Megaknihy.cz, a přestože teď – po náloži populárně-naučné literatury od Ježíška 😎 – vyhledávám spíš beletrii, nakonec jsem si řekla, že dám pro mne dosud neznámému autorovi šanci.

James Altucher je americký podnikatel, investor, spisovatel i autor podcastů, zároveň je ale také člověkem, který se několikrát octnul na dně, od něhož se dokázal vždy znovu odrazit. V knize čtenářům s podnikavým duchem přináší své zkušenosti, rady a tipy, jak své nadšení a nápady zkusit přetavit v úspěch, na který nebudete muset čekat desítky let. Kniha je poměrně prakticky napsána, ale celkem mi na ní vadila jistá nestrukturovanost – text působí místy dost chaoticky a autor skáče od jednoho tématu k druhému. Jak jsem teď zvyklá na ty „Melvilovky“, tohle na mě z pohledu žánru populárně-naučné literatury působilo trochu „amatérsky“.

Některé kapitoly jsem pročetla, aniž by ve mně vyvolaly jakýkoliv zájem, jiné mě zase naopak svou trefností oslovily velmi – třeba ta o pravidle 50/1, v níž autor medituje nad efektivitou osmihodinové pracovní doby a produktivity práce. Kromě svého osobního příběhu, který v knize James Altucher vypráví (opět ale nijak systematicky či chronologicky, obrázek si čtenář dělá spíš postupně z jednotlivých útržků), přináší také celou řadu příkladů dalších úspěšných a inspirativních lidí, ať už z oblasti sportu, umění či byznysu.

Jistý „aha-moment“ pak přináší kapitola „Staňte se podnikatelem„, v níž autor se sebereflexí přiznává, že podnikání obětoval život a jednou z oblastí, kterou mu to poznamenalo, jsou i pošramocené rodinné vztahy. To ve čtenáři nutně vyvolává otázky, proč si vlastně nechat radit od člověka, s nímž část rodiny přerušila vazby. Vypovídá to víc o něm či o jeho rodině? Dá se vůbec někdo takový považovat za úspěšného, když to, na čem v životě skutečně záleží, mu do jisté míry ztroskotalo?

Nemám na to jednoznačný názor. Každopádně si nejsem jistá, zda právě „Přeskočte pořadí“ je ta kniha, kterou bych doporučila někomu, kdo se chystá rozjet své podnikání. Ačkoliv kniha otevírá zajímavá témata, nepropracovává je dostatečně do hloubky, a tak zde zákonitě ani není prostor pro nějaké objevné myšlenky. A to je u literatury tohoto žánru prostě chyba.

Panenka s omáčkou ze sušených švestek

Za poslední dobu jsem vyzkoušela docela dost nových receptů, které nám doma zachutnaly, ale byla jsem dosud líná si je tady uložit, tak snad to postupně napravím, než je všechny pozapomenu 🙂 Jedním z nich je i tento můj tip na slavnostní oběd, až se budete chtít před někým blýsknout. Alespoň já osobně kombinaci masa a sladké ovocné chuti miluju, i když vím, že to není šálek kávy každého strávníka. Tak třeba se zrovna vám dnes trefí do vkusu.

  • 800g vepřové panenky
  • 150g parmské šunky
  • sůl, pepř
  • 2 lžíce olivového oleje
  • 100ml červeného vína
  • 2 lžíce povidel
  • 50g sušených švestek
  • 60g másla
  • 6 snítek tymiánu

Vepřovou panenku očistíme, nakrájíme na 12 stejných kousků a každý kus obalíme plátkem šunky. Tři kousky napíchneme na špíz, osolíme, opepříme a zprudka opékáme na rozpáleném oleji 2 minuty z každé strany. Poté přendáme na plech vyložený pečicím papírem a dopékáme v předehřáté troubě při 200°C asi 12 minut.

Mezitím do pánve s výpekem přilijeme červené víno a přidáme povidla. Sušené švestky nakrájíme na menší kousky a přidáme do omáčky. Švestkovou omáčku provaříme a vmícháme do ní máslo. Hotové špízy můžeme podávat přelité švestkovou omáčkou a ozdobit tymiánem. Já jsem jako přílohu připravila batátové pyré, ale určitě se budou skvěle hodit i šťouchané brambory.

Zimní knihovnička

Přiznám se, že v uplynulých dnech a týdnech mě úplně opustila chuť psát a cokoliv tvořit. S událostmi, které začaly plnit média a zpravodajské pořady, mi najednou cokoliv, do čeho jsem se chtěla pustit, přišlo tak nedůležité a banální… Prvotní šok ale samozřejmě postupně vystřídalo přijmutí té situace a myšlenka, že přesně tyhle „banality“ jsou tím, co nás v životě nakonec drží nad vodou, ať se děje co se děje. A literatura a knihy jsou pro mě jednou takovou neotřesitelnou jistotou. Přeju nám všem, ať takových jistot, kterými se můžeme v těžkých časech obklopovat, je co nejvíc…

Vladimír Páral – Milenci a vrazi

K románu Milenci a vrazi mám takový rozporuplný vztah. Na jednu stranu je to určitě jedno z kultovních děl české literární tvorby 60. let, na stranu druhou to není kniha, při jejímž čtení byste si libovali, naopak je to sousto dost těžké a vlastně se vám docela uleví, když dospějete na poslední stránku… Tak či tak si ke mně našla cestu už podruhé. Poprvé jsem ji četla někdy krátce po maturitě a vlastně bylo docela zábavné pozorovat, jak některé pasáže, které mi tehdy přišly zásadní, už se mnou dnes vůbec nerezonují a naopak. To je něco, co mě na knihách opravdu baví – aniž by se na jejich textu změnila jediná řádka, ukazují nám s odstupem, jak se měníme my sami.

…a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem…

Milenci a vrazi mají tolik dějových linií, že obsáhnout je všechny by dalece přesahovalo mou stručnou recenzi, každopádně hlavním motiv knihy vidím v satirickém ztvárnění společnosti, která vlastně není nijak definována dobou, v níž byl román napsán. Naopak se čtenář může přesvědčit, že řada stereotypů zůstává i po letech obecně platná a neměnná.

Vladimír Holan – Ptala se tě…

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem zase sáhla po nějaké poezii, a sice po tomto výboru z veršů Vladimíra Holana, v němž hraje prim především lyrická milostná tvorba.

A to je všechno. Víc jsem toho bohužel během zimy přečíst nestihla. Do budoucna mě tu čeká hned několik „odborných titulů“, které mi přinesl Ježíšek, a tak se snad zase máte na co těšit. Na viděnou v lepších časech!

Hana D. Lehečková – Poupátka

Tak toto byla opět jedna z těch neodložitelných knih, které vás pohltí natolik, že s nimi nějaký čas prostě žijete a pořád vám leží v hlavě, až dokud je nedočtete. Poupátka jsou ve spoustě směrech odvážným a originálním počinem. Nejlépe však knihu asi charakterizuje slovo „zneklidňující“, kterým je román otitulován už na přebale. Téma, o němž Poupátka pojednávají, je samo o sobě dost temné, ale z toho, jak o něm smýšlí a vypráví hlavní hrdinka příběhu – jedenáctiletá Františka – vám chvílemi bude doslova běhat mráz po zádech.

Františka žije v úplné, byť ne zcela dobře fungující rodině. Nedostatek rodičovské lásky a pozornosti si kompenzuje seberealizací v dramatickém kroužku, který vede poněkud svérázným způsobem charismatický Mirek. Postupně vyplouvá najevo jeho manipulativní a predátorská povaha, kterou si krůček po krůčku své svěřenkyně obmotává kolem prstu, aby se na nich posléze mohl dopouštět sexuálního násilí.

Co knize dodává ještě větší autenticitu je fakt, že je částečně autobiografická a vychází ze skutečné kauzy sexuálního zneužívání v dramatickém souboru v jižních Čechách, který autorka v 90. letech navštěvovala. To, o čem v knize píše, tak do jisté míry sama prožila ona nebo její kamarádky z kroužku.

Musím přiznat, že byť se jedná o tak těžké téma, kniha je místy i velice vtipná, obzvlášť v pasážích odehrávajících se mimo dramaťák, kdy se hlavní hrdinka pohybuje mezi svými vrstevníky, je prostě jen sama sebou a nechává čtenáři nahlédnout do svých myšlenek. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí se Hana Lehečková dokázala vcítit do jedenáctileté holky. Někteří v recenzích autorce vyčítají příliš mnoho vulgarismů, nicméně mně to tedy přišlo celkem autentické – já si o slovníku současné mládeže nedělám příliš iluze 😀

Byť vám při čtení nebude zrovna lehko, Poupátka se čtou vyloženě sama. I v pasážích, kde se zdánlivě nic zajímavého neděje, má kniha spád a v závěru, kdy čtenář tuší ve vzduchu dramatické finále, už ho žene kupředu i obrovská zvědavost, kam celý příběh nakonec vyústí. Věřím, že poměrně otevřený konec řadu čtenářů asi příliš nepotěší, ale mně osobně k románu jako celku prostě sednul.

Myslím, že autorka si zaslouží obrovské uznání – jednak za to, že dokázala vyjít ven se svědectvím o něčem tak závažném, čím si sama prošla, a pak také za to, jak dokázala svou traumatizující zkušenost přetavit v opravdu mimořádné literární dílo. Poupátka jsou románem, který by určitě neměl uniknout vaší pozornosti!

Zapečené špenátové noky

Po delší době si jdu na blog uložit zase jeden nový recept, který už se stihnul stát během pár týdnů stálicí v našem domácím jídelníčku. Přiznám se, že bramborové noky jsem nikdy úplně nemusela, ale když jsem na blogu Milluji.cz objevila tento recept, okamžitě jsem dostala chuť ho vyzkoušet. A výsledek byl opět naprosto famózní. Snad si taky pochutnáte 🙂

  • 500g bramborových noků
  • 125g čerstvého špenátu
  • 1 stroužek česneku
  • 200g smetany ke šlehání
  • 100g žervé
  • 100g mozzarely
  • 65g strouhaného parmezánu
  • 1 polévková lžíce olivového oleje
  • sůl, pepř

Troubu předehřejeme na 200°C. Mezitím si na olivovém oleji orestujeme nadrobno nakrájený česnek, přidáme špenát, smetanu a necháme cca 5 minut vařit. Poté ke směsi přidáme žervé a vše rozmixujeme. Zapékací mísu vymažeme máslem, vložíme noky, zalijeme omáčkou a posypeme natrhanou mozzarelou a polovinou parmezánu. Vše promícháme. Nakonec nahoru nasypeme zbytek parmezánu a necháme 20 minut zapéct.

Naše podzimní výlety

Vítám vás na blogu v novém roce 2022! Přelom starého a nového roku vybízí k bilancování a vzpomínání, já mám ale dnes chuť zůstat spíš u toho druhého a ohlédnout se za poslední sérií našich loňských výletů. A že jich dohromady bylo!

Výstava v Klubu modelářů železnic, Mosilana

Na tuhle výstavu asi jen tak nezapomeneme – navštívili jsme ji totiž o volebním víkendu v podvečer, kdy už probíhalo sčítání hlasů. Zatímco Oli tedy běhal od mašinky k mašince a místní šotouši byli ve svém živlu, my s Péťou jsme na mobilu sledovali nervydrásající volební drama s dobrým koncem 😀 Ale zpátky k věci – výstava byla opravdu úžasná, modely jsou propracované do těch nejmenších detailů (včetně cinkajících přejezdů nebo sinchronizace vlakové a autobusové dopravy 🙂 a asi nemusím zdůrazňovat, že O. byl z toho všeho v sedmém nebi. Však jsme taky odcházeli až po zavíračce.

Lamacentrum Hády

Lom Hády je naší oblíbenou výletní destinací, ale v Lamacentru jsme se byli s Olíkem podívat poprvé až teď. Krom stáda lam se tu děti můžou setkat i s dalšími zvířátky – králíky, kozami či ovečkami. My jsme si při vstupu koupili i krmení, aby byl zážitek ještě veselejší 🙂 Prohlídka v lamím výběhu je poměrně krátká, takže jsme ji v pohodě zvládli absolvovat i s neposedným O. V areálu najdete i další vyžití pro děti, třeba bosonohý chodníček či vodní prvky, které ale na podzim už nebyly v provozu. Menší nevýhodou je, že se nedá dojet autem až k Lamacentru. My nechali auto nahoře na Klajdovce a udělali si procházku lomem, což je obzvlášť během zlaté hodinky krásný zážitek.

Velké Bílovice

Naše podzimní výletování by nebylo kompletní bez alespoň jednoho výjezdu do vinařské oblasti 🙂 Tentokrát volba padla na Velké Bílovice, které mají co nabídnout malým i velkým výletníkům. My jsme naše putování zahájili u místního rozsáhlého hřiště a sportoviště (odrážedla s sebou!) – najdete tu báječnou pumptrackovou dráhu (i pro mrňata), skvělou jízdní dráhu pro malé cyklisty či bruslaře, minigolf, skatepark i klasické dětské hřiště. Až se O. dostatečně vyřádil, vydali jsme se k dalšímu povinnému zastavení – a sice ke známé kapli na Hradišťku, k níž vede malebná cesta mezi vinicemi a výhledy přímo od kapličky jsou dechberoucí neméně – obzvlášť v záři ospalého, podzimního zapadajícího slunce.

Zukalův rybník

Tohle nenápadné místo leží mezi Mariánským údolím a obcí Podolí u Brna. Naleznete zde výletní hospůdku s vybaveným dětským hřištěm, Zukalův mlýn se spoustou zvířátek i malebnou stezku vhodnou pro malé cyklisty. Nevím, jestli to bylo tím krásným podzimním dnem, ale nás tohle místo svým klidem okouzlilo a rádi sem zase někdy zavítáme.

Výstava Óóó Indiáni, Pavilon Anthropos

Na závěr tady mám jeden tip na výstavu, která bude probíhat ještě několik měsíců, a tak ji třeba také stihnete. Výstava si klade za cíl představit historii a kulturu původních obyvatel Severní Ameriky – zejména významných indiánských národů a kmenů z hlediska různých kulturních okruhů, rozmanitosti prostředí a dalších životních zvyklostí. Zatím s O. na výstavy moc nechodíme, přecejen on není ten typ, který by vydržel procházet se mezi exponáty a poslouchat můj výklad. Byl to tedy trochu punk vzít ho sem, nicméně musím říct, že díky spoustě interaktivních prvků to docela šlo a byť jsem si osobně nepřečetla z panelů skoro nic, strávili jsme na výstavě dobrou hodinu a bylo to moc fajn. Mohli jsme si třeba vyzkoušet postavit totem, podívat se, jak to vypadá uvnitř iglů či si zahrát na indiánské hudební nástroje a domů jsme si odnesli ilustrovanou brožurku s těmi nejzajímavějšími informacemi o jednotlivých kmenech.

Že by přece jen trocha toho bilancování na závěr :-)? Byl to nabitý rok. Místy náročný a intenzivní. A mám pocit, že kolem mě jen tak profrčel, jako bych seděla v rychlíku. Naštěstí jsem ale měla vedle sebe ty nejlepší spolupasažéry 🙂 Už teď se těším, co nového spolu letos zase zažijeme.

Chevy Stevens – Temné cesty

Po delší době tu mám opět něco ze žánru napínavých thrillerů. Jméno Chevy Stevens se tu na blogu neobjevuje prvně – někteří si možná vzpomenout na mou starší recenzi ke knize Nenechám tě odejít, kterou mě dosud neznámá autorka příjemně překvapila. Přestože tento žánr moc často nevyhledávám, když přišla nabídka na recenzi další knihy od této spisovatelky, byla jsem zvědavá, zda Temné cesty nabídnou stejně mrazivý čtenářský zážitek…

Hlavní motiv knihy je inspirován skutečnou událostí, respektive silnicí v kanadské Britské Kolumbii, kde od 70. let docházelo k vraždám nebo zmizením žen a většina těchto případů zůstala dodnes nevyřešena. Už jen z toho samotného faktu člověku docela běhá mráz po zádech. Hlavní hrdinkou románu je svérázná teenagerka Hailey, který po smrti svých rodičů žije u příbuzných v Cold Creek a je pod neustálou šikanou svého strýce, místního policisty Vaughna. Postupně se situace vyhrotí natolik, že se Hailey rozhodne utéct do kanadské divočiny, kde hodlá nějakou dobu žít – mezi lidmi ale vzbudí dojem, že se stala novou obětí silničního vraha.

Druhá dějová linie sleduje příběh Beth, jejíž sestra byla v Cold Creek skutečně zavražděna. Beth se vydává do městečka, aby vypátrala sestřina vraha. Při tom se setkává s Hailey a jejich cesty a osudy se postupně proplétají, až vyústí v napínavé finále, během něhož jde oběma dívkám o život.

Temné cesty mi na rozdíl od Nenechám tě odejít připadaly spíš jako čtení pro teenagery. Charakterizovala bych je jako „jednodušší“ a méně propracované – byť mrazivé byly obě knihy srovnatelně. Román vás svým napínavým dějem rozhodně strhne a donutí k přemítání, kdo je pravým pachatelem všech těch vražd. Body dolů ovšem dávám za to, že ten příběh prostě nebyl úplně uvěřitelný. Postavy místy jednaly dost nelogicky a nepravděpodobně a navíc mi ani jedna z nich nebyla nijak zvlášť sympatická. Obzvlášť Beth a její nulový smysl pro zodpovědnost mě doslova vytáčel 😀

Myslím, že Chevy Stevens má bezpochyby talent pro vystavění napínavé zápletky, jen to zpracování mě v tomto případě nepřesvědčilo úplně na 100%, jako tomu bylo v případě knihy Nenechám tě odejít. Temné cesty jsou pro mě sice čtivým, ale stále jen lehce nadprůměrným thrillerem, který si asi klidně můžete nechat ujít.

Vánoční perníčky

Přestože letos před Vánocema jsem s časem na štíru víc než kdy dřív, konečně u nás doma došlo i na vánoční perníčky. Asi nějaký lepší time management nebo co 😀 Recept mám ale samozřejmě na ty, co se nemusí nechat odležet a jsou hned měkký. Není čas ztrácet čas 😀

  • 500g hladké mouky
  • 1 balíček prášku do perníku
  • 3 lžíce kakaa
  • 50g čokolády na vaření
  • 120g másla (příště bych dala o trošku víc, protože těsto se trochu trhalo a některé perníčky byly trochu popraskané – víc másla by prý mělo pomoct)
  • 120g moučkového cukru
  • 2 velká vejce
  • 3 lžíce medu
  • bílková poleva

Mouku prosejeme společně s kakaem a práškem do perníku. Čokoládu najemno nastrouháme. Máslo ušleháme s cukrem, přidáme vejce, med a čokoládu. Smícháme se sypkými surovinami a vypracujeme hladké těsto. Troubu předehřejeme na 190°C, plech vyložíme pečicím papírem. Těsto rozválíme na plát vysoký 5mm a vykrajujeme z něj perníčky. Pečeme ve vyhřáté troubě asi 6-8 minut. Upečené perníčky ještě horké potřeme mlékem (budou se pak hezky lesknout) a necháme vychladnout. Na druhý den ozdobíme bílkovou polevou. Tu jsem připravila umixováním následujících surovin:

  • 1 bílek
  • 200g cukru moučka
  • 1 polévková lžíce citronové šťávy

Chuťově jsou perníčky vynikající a opravdu krásně měkoučké. Příště ještě zkusím trochu líp vychytat to těsto. A taky vylepšit techniku zdobení perníčků 😀 Tak šťastné a veselé!!!

Podzimní knihovnička

Těch pár týdnů opět uteklo jako voda a najednou tu máme zase konec podzimu. Dnes to tedy bude o knížkách, které mi tohle jinak dost neoblíbené a letos vyloženě divoké roční období ve volných chvilkách zpříjemňovaly. A taky o mém prvním nákupu na Reknihách 🙂

James Clear – Atomové návyky

My všichni čelíme nesmírně silnému tlaku, abychom se podřídili normám své skupiny. Odměna za to, že nás druzí přijmou mezi sebe, je obvykle větší než odměna za to, že vyhrajeme spor, oslníme svým intelektem nebo nalezneme pravdu. Ve většině případů se budeme raději mýlit s davem, než mít pravdu o samotě.

Další „Melvilovka“, kterou jsem dostala k loňským Vánocům od Péti, byly mnohými opěvované Atomové návyky. V kostce je to kniha o tom, jak za pomoci drobných každodenních návyků krůček po krůčku postupně dosahovat svých vysněných cílů (nebo se naopak zbavovat svých zlozvyků). Nechci říct, že by kniha nebyla zajímavá, ale zkrátka ve mně nevyvolala takovou tu očekávanou reakci zkusit ji aplikovat v praxi. Dostatečně mě neinspirovala. Možná to bylo i tím, že na věci, které bych aktuálně ráda na sobě změnila, se mi autorovy tipy úplně nepodařilo naroubovat. Tím ovšem netvrdím, že na vás bude kniha působit stejně a že by nestála za přečtení. Jen mě bohužel v aktuální životní etapě tak nějak minula.

Katarzyna Surmiak-Domańska – Ku-klux-klan (Tady bydlí láska)

S touto knihou jsem si odbyla hned dvě premiéry – jednak je to moje první „Absyntovka“ – publikace z vydavatelství světové reportážní literatury – a také jsem si ji vybrala v rámci své první objednávky z knižního „second-handu“ Reknihy, což je projekt, kterému z celého srdce fandím. Díky Reknihám se mi podařilo prodat spoustu knih (především středoškolských učebnic), které mi měsíce marně visely na Bazoši a už jsem ani nevěřila, že by je někdo mohl chtít.

Téma rasismu ve Spojených státech mi přišlo zajímavé tím spíš, že jsem především jeho historickými souvislostmi poměrně nepolíbená a tato kniha, byť není vyprávěná úplně chronologicky, což by pochopení problematiky dost napomohlo, mi přinesla v tomto směru spoustu nových informací a „aha“ momentů. Na začátku je čtenář vhozen do současné reality amerického Ku-klux-klanu (už jen fakt, že toto hnutí v USA stále funguje, pro mě byl poměrně šokující), aby postupně zabředával do americké historie, kde na začátku stojí brutální chování bílých k otrokům z Afriky a na konci jsou soudní procesy, v nichž prokazatelně dochází k rasismu „naruby“. Netvrdila bych rozhodně, že po přečtení knihy přehodnotíte na Ku-klux-klan v jeho aktuální podobě názor, ale minimálně dojdete k poznání, že nic není černobílé (což je v kontextu této problematiky docela vtipný slovní obrat 😎 a že rasismus je v USA stále obrovským (dost možná čím dál větším) problémem, s nímž se bude zákonitě potýkat ještě několik dalších generací Američanů. A že „Bible Belt“ je v jistém smyslu naprosto bizarním krajem, který my průměrní Středoevropané asi nemáme vůbec šanci pochopit. Klobouk dolů před reportéry, kteří se nám jej pokouší aspoň trochu přiblížit.

Jodi Picoultová – Velké maličkosti

Aniž by to byl záměr, hlavním tématem druhé knihy, kterou jsem si na Reknihách vybrala je… rovněž rasismus v Americe. Tentokrát mistrně zpracovaný – tak, jak to Jodi Picoult umí – do čtivé beletrie. Příběh je vyprávěn z pohledu hned 3 hlavních hrdinů – zkušené afroamerické zdravotní sestry Ruth, která je obviněna ze smrti novorozence, amerického fašisty Turka, o jehož mrtvého syna se zde jedná a konečně právničky Kennedy, která dostane Ruthinu obhajobu na starosti. Od první do poslední stránky strhující příběh bude vaše nervy napínat k prasknutí. Milovníci soudních dramat si zde rovněž přijdou na své, protože významnou část knihy tvoří líčení soudního procesu (nepřestává mě fascinovat, jak moc se od procesu podle kontinentálního práva, jak ho známe my, liší). Téma rasismu je v knize zpracováno sice možná trochu teatrálně, ale rozhodně se nejedná o pohled černobílý. Pokud hledáte v knihách něco víc, než jen prvoplánový příběh, s Velkými maličkostmi určitě nešlápnete vedle. V mojí hlavě rezonovaly ještě dlouho.

Olíkova knihovnička

Tenhle článek se chystám sepsat už tak strašně dlouho! Co bych to byla za knihomola, kdybych si nezakládala na domácí knihovničce našeho nejmenšího a pravidelně do ní nepřispívala novými kousky? Olí naštěstí mé nadšení pro věc zdědil a u knížek vydrží sedět skutečně dlouho (což je u našeho jinak neustále aktivního dítěte věc naprosto nevídaná). A já už taky za ty cca dva roky, co ho knihy skutečně zajímají, tak nějak vypozorovala jeho vkus a dokážu odhadnout, co se bude líbit číst nejen mně, ale taky hlavně jemu. A o našich literárních „pokladech“ to dnes bude 🙂

Na úvod bych ještě chtěla zmínit, že skutečně nepatřím k těm rodičům, u kterých se knihy prohlíží jen „v rukavičkách“. Oli má ke knihám prakticky odjakživa volný přístup, může si je kdykoliv brát a listovat s nimi, čehož hojně využívá. Často s námi také knihy někam cestují a vždycky míváme minimálně jednu v kapsáři v autě pro případ náhlého čekání. Samozřejmě pak podle toho ty knížky i občas vypadají, už teď ale vidím, že v něm tenhle přístup opravdu probudil zájem o čtení – na rozdíl od dětí v našem okolí, které si knížky smí prohlížet jen s rodiči. Určitě ho nenechávám knížky ničit, ale když musím občas nějakou stránku přelepit, nijak mě to nevzrušuje. U nás platí přímá úměra – čím je knížka ohmatanější, tím víc ji Oli miluje :-D!

Stephen Hawking
Leonardo da Vinci
Albert Einstein

Naše oblíbená trojice, kterou odstartovala teta Terezka, od níž jsme dostali první díl o vědci Stephenu Hawkingovi a pak jsme Olimu ke druhým narozeninám dokoupili další dva díly. Knihy zábavnou a inspirující formou vypráví čtenáři o životě tří světově proslulých vědců a seznamují je s objevy, kterými se proslavili. Nebyla jsem si zpočátku jistá, jak moc taková knížka malé dítě zaujme, ale kombinace velkých obrázků s minimem textu zafungovala báječně a Oli si všechny 3 knihy zamiloval ještě dávno před nástupem jeho období fascinace vesmírem 🙂

R is for Railway
Šmalcova abeceda

Když se před třetími narozeninami začal Oli zajímat o písmenka, měla jsem hned jasno v tom, jakou knihou jeho zájem podpořím. Šmalcova abeceda je literárním skvostem, který si musí zamilovat dítě i dospělý. Každá dvoustrana je věnována jednomu písmenu. Pro menší děti je zde vždy vtipná básnička, pro starší pak hádanka či úkol a k tomu krásná ilustrace, na níž můžete hledat předměty začínající na dané písmenko. Verš „Babi! V bazénu jsou krabi!“ už u nás doma dočista zlidověl 😀 Máme ji už přes půl roku a stále nás ohromně baví a nalézáme v ní při každém čtení něco nového.

Druhé leporelko přivezl Olimu Péťa z konference v Coloradu, když mu byl sotva rok, takže v té době ho ještě tolik nezaujalo – na učení písmenek je ale také bezva, jen tedy pochopitelně vychází z anglické abecedy 🙂 Celá kniha je na téma velké průmyslové revoluce, čemuž odpovídají i půvabné ilustrace. Časem si ji O. zamiloval a rád si nechával vyprávět o všem, co se na obrázcích odehrává.

Barvy

Naše zamilovaná, kterou Oli dostal k druhým Vánocům a naučil se díky ní krásně poznávat barvy. Otvírací okénka s krátkými texty a líbivé, ale nekýčovité ilustrace, jsou zárukou úspěchu, a přestože dneska už u nás pro svou jednoduchost není tolik v kurzu, kolem těch dvou let to byla jedna z našich suverénně nejoblíbenějších knížek. (Což je na ní poměrně znát – už je hojně poslepovaná 🙂 Stejné oblibě se těšila i kniha té samé autorky na téma čísla, o níž jste se tu mohli dočíst v samostatné recenzi.

This is New York
To je Hong Kong

Knihy Miroslava Šaška mám moc ráda a časem třeba naši knihovničku obohatím o další kousky z našich oblíbených destinací 🙂 Ta o Hong Kongu O. až tak nebere, ale New York, který dostal od tety Shirley, maminky Jennifer, k Vánocům, je opět jednou z našich suverénně nejčtenějších knížek. Oli ji většinou vyžaduje číst v angličtině, občas mu jen česky něco dovysvětlím nebo okomentuju, pokud ho něco víc zaujme. V některých oblastech už je sice knížka dost retro a neaktuální, koneckonců vyšla už v 60. letech, ale i to jí dodává jisté kouzlo a ty krásné ilustrace jsou stejně nestárnoucí 🙂

Můj svět (Otázky a odpovědi pro malé děti)

A nakonec jedna „edukační“ kniha plná okének s dětskými otázkami na rozličná témata, kterou dostal O. od tety k posledním narozeninám. Rozsah textu vs poměr obrázků je tak akorát pro tříleté dítě, ale zároveň knížka zábavnou formou předá i dost informací.

A tady to pro dnešek asi ukončím. Materiálu by bylo ještě dost, ale zkusím něco nechat i na příště 🙂 Věřím, že i tak mezi našimi tipy najdete dost inspirace – třeba pro nadcházející Vánoce 😉