Polenta se sušenými rajčaty

Tak jsem zase pro jednou zalovila ve vodách zdravých receptů z Bioabecedáře. Ne vždy se u všech mých strávníků shledají s ohlasem :-D, ale tento je zrovna docela fajn a uložím si ho sem minimálně pro ty dny, kdy vařím jen sama pro sebe.

  • 0,5kg kukuřičné biokrupice (množství dolaďte dle počtu strávníků, já dávám míň)
  • 2l vody
  • 2 malé lžičky mořské soli
  • 100ml panenského olivového oleje
  • 150g sušených rajčat
  • 1-2 velké pórky
  • kousek čerstvého oloupaného zázvoru
  • 3-4 stroužky česneku
  • mořská sůl
  • sójová omáčka Shoyu nebo Tamari
  • (bio)vejce

Do vroucí vody přidáme sůl a trochu olivového oleje a postupně pomalu přisypáváme za stálého míchání polentu. Snížíme oheň na minimum a vaříme do zhoustnutí. Do uvařené kukuřičné kaše vmícháme na malé kousky nakrájená sušená rajčátka a olivový olej, dle chuti můžeme ještě dosolit či přidat kousek másla. Polentu je možno takto servírovat buď hned a nebo ji přelít do pekáče předem vypláchnutého studenou vodou a nechat vychladnout. Vychladnutá se pak dá libovolně rozkrájet a opéct na pánvi s olivovým olejem do křupava.

Na pánvi orestujeme česnek a zázvor nakrájený na malinké kostičky a na šikmo nakrájenou bílou část pórku. Nakonec přidáme i podobně nakrájenou zelenou část pórku a dle chuti sójovou omáčku. Osolíme a společně chvíli opékáme. Podáváme s volským okem.

Jarní knihovnička

Čtvrt roku uplynulo zase jako voda, a tak se hlásím s pravidelnou čtenářskou rubrikou. Budiž vám inspirací 😉

David Sinclair, Matthew LaPlante – Konec stárnutí

Tuto knihu jsem dostala už k předminulým Vánocům, ale nějak jsem na ni stále neměla chuť a došlo na ni tedy až nyní. Tak trochu jsem se obávala, že bude až moc vědecká a vlastně jsem měla z části pravdu – ze všech Mellvilovek, s nimiž jsem se zatím setkala, byla tato čtenářsky asi nejméně přístupná (minimálně její první část, popisující biologické pochody v těle). Na druhou stranu je na knize fascinující, s jakým optimismem autor hledí do budoucnosti, pevně přesvědčený o tom, že lidé se již brzy budou dožívat mnohem vyššího věku a v mnohem lepší fyzické kondici. Celá kniha je totiž postavena na tvrzení, že stárnutí je nemoc, kterou lze léčit. Ať už profesoru Sinclairovi budeme věřit či ne, Konec stárnutí přináší spoustu fascinujících vědeckých poznatků a objevů i ryze praktických tipů, které může do svého životního stylu zařadit prakticky každý. Mé dojmy z knihy jsou však přesto trochu smíšené. Možná se k ní ještě někdy vrátím a v jiném rozpoložení si z ní možná odnesu víc.

Lucie Hušková – Símka

Símka na mne takhle jednou vykoukla z regálu „naší“ městské knihovny. Obvykle oddělením pro dospělé jenom tak rychle propluju, protože mám s sebou vždy O. neomylně směřujícího do dětské sekce, takže knížka si vlastně našla spíš mne, než že bych si já našla ji 🙂 Co mě na ní ale zaujalo především je to, že znám její autorku, která se tenkrát před lety stejně jako já podílela na projektu Ligy lidských práv „Hrdinou může být každý„. Símka je jejím literárním debutem a musím říct, že velice zdařilým. Kniha vypráví příběh toxického vztahu mezi matkou a dcerou. Je rozdělena na dvě části, kdy jedna je Símčinou vzpomínkou na její dětství prožité v domě prarodičů a druhou vypráví již jako dospělá žena, která prožívá první pokus o osamostatnění se od své emočně labilní matky. Její životní plány však citelně nabourává matčina náhlá vážná nemoc, která ji staví před nejedno důležité rozhodnutí… Símka se čte doslova jedním dechem, druhou polovinu jsem zhltla téměř na posezení, jak jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne. Símce jsem celou dobu moc fandila a přála jsem si pro ni nějaký happy end, i když jsem tušila, že takhle prvoplánově to rozhodně neskončí. Nebudu vám ale nic spoilovat 🙂 Každopádně myslím, že na takový debut může být autorka právem pyšná a já se už teď moc těším na její další tituly!

Emily Bronteová – Na Větrné hůrce

Tak jsem zase jednou sáhla po staré dobré klasice a musím říct, že jsem zpočátku byla z postav a jejich chování trochu v šoku – čekala jsem nějakou romantiku typu Jany Eyrové a ono to bylo čtení drsné a pochmurné asi jako kulisy, do nichž je děj románu zasazen. Působivou atmosféru mému vydání z roku 1960, které mám po pratetě, ještě dodaly vyloženě depresivní ilustrace Zdeňka Brdlíka. Mé pocity z románu jsou trochu smíšené, každopádně mě příběh hned na začátku vtáhl a nepustil – že bych ho ale musela číst znovu, tak to opravdu ne. Místy jsem konání jednotlivých postav moc nepobírala (v tomto směru na díle asi trochu zapracoval zub času) a krom služebné Nelly – hlavní vypravěčky příběhu – jsem vlastně žádné postavě knihy nijak zvlášť nefandila. Možná potřebujete mít ke čtení Větrné hůrky jen správné naladění, kdo ví. Ve mně ale toto dílo klasické literatury bohužel nezanechalo nějaké hlubší pocity, které by mě přiměly se ke knize ještě někdy v budoucnu vrátit.

Markéta Lukášková – Co vás v dějáku nenaučili

Markétu Lukáškovou a její podcast Příběh, který se opravdu stal sleduju už dlouho. Přestože bych občas snesla civilnější projev :-D, témata z moderních českých dějin, kterým se v podcastech často věnuje, jsou skvěle zpracovaná a přinášejí vždy plno zajímavých informací, na které se bohužel, jak všichni dobře víme, v hodinách dějepisu nikdy nedostalo. Když jsem se tedy doslechla, že plánuje vydat knihu Co vás v dějáku nenaučili, nemohla jsem si ji nechat ujít a objednala si ji v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz.

Na první pohled mě překvapilo, že kniha je relativně malá a tenká, přesto je však nadupaná spoustou zajímavostí, které čtenáře neunudí, ale naopak mu poskytnou všeobecný vhled do života obyvatel naší země v té které dekádě. Praktické a barevně odlišené členění na 50. – 80. léta včetně revoluce dodávají knížce přehlednost. V každé dekádě se dozvíte něco o „duchu doby“, o životě běžných lidí či o sportu. Na závěr si pak přečtete rozhovory s 8 pamětníky a jejich vzpomínky na minulý režim.

Pokud nejste historií vyloženě nepolíbení a trochu se o téma zajímáte, určitě pro vás spousta věcí bude již známá. Já jsem se ale v knize přesto dozvěděla i ledacos nového. Zaujala mě třeba kapitola o řadě leteckých neštěstí na našem území v 70. letech, o kauze Olgy Hepnarové, o dopingových kauzách českých sportovců v 80. letech či o teroristických činech za minulého režimu. Poslední stránky věnované sametové revoluci soubor informací hezky uzavírají.

Jako velké plus hodnotím, že autorka předává čtenářům obrázek o neveselých časech našich moderních dějin zábavnou a čtivou formou. Podstatné informace, které by měl znát každý, prokládá perličkami a zajímavostmi. Knížka Co vás v dějáku nenaučili se rozhodně neztratí v knihovničce žádného teenagera, ale dost možná ani nás o nějaký ten pátek starších, kteří jsme se sice narodili ještě do nesvobody, ale už ji známe pouze z vyprávění našich (pra)rodičů…

Čokoládové muffiny z červené řepy

Už dlouho jsme tu neměli žádný sladký recept. Po přípravě rizota z červené řepy mi zbylo pár uvařených kousků, pro které jsem hledala využití, a na mém oblíbeném kulinářském blogu Milluji jsem narazila na tento recept na naprosto báječné muffiny, po kterých se u nás doma jen zaprášilo 🙂

  • 250g uvařené červené řepy
  • 3 vejce
  • 100g oleje
  • 150g kefíru
  • 180g krupicového cukru
  • 180g hladké mouky
  • 50g kakaa
  • špetka soli
  • 1/4 kávové lžičky jedlé sody
  • 8g prášku do pečiva
  • 100g vysokoprocentní čokolády

Řepu rozmixujeme spolu s vejci a olejem, poté přidáme cukr, kefír a důkladně promícháme. Do větší mísy prosejeme mouku a kakao, přidáme sůl, jedlou sodu a kypřící prášek. K sypkým ingrediencím přidáme tekutou směs a vše důkladně promícháme, aby vzniklo krásně tekuté těsto. Nakonec do těsta přidáme na kousky nasekanou čokoládu (1/4 si odložíme na posypání muffinů). Do vymazané formy na muffiny přendáme pomocí naběračky těsto a vrch každého muffinu posypeme čokoládou. Pečeme při 180°C asi 20 minut.

Zapečená dýně s jáhlami a kysanou zeleninou

Po zážitky nadupaném týdnu a našich obligátních rýmičkách přišel čas zase na chvíli zvolnit a odpočívat. A k tomu neodmyslitelně patří taky poctivé domácí jídlo, co zasytí, zahřeje a zahubí všechny bacily. Můžete si ho dnes uvařit spolu se mnou 🙂 Inspirací mi byl opět Bioabecedář.

  • 1kg očištěné dýně Hokkaido
  • 150g jáhel
  • 350ml vody
  • 200g pickles nebo kysaného zelí
  • 3 velké cibule
  • 100ml bio olivového oleje
  • 2 lžíce ghí
  • 3 lžičky soli
  • 200g parmazánu nebo tvrdého ovčího/kozího sýru
  • hrst vlašských ořechů

Nejprve si uvaříme jáhly v poměru 1 díl jáhel na 2 díly vody cca 15 minut. Hokkaido nakrájíme na kostičky a uvaříme s trošičkou soli doměkka na páře. Mezitím si nakrájíme cibuli na velké půlměsíce a restujeme ji na oleji s máslem a solí doměkka. Smažíme na velmi mírném ohni 10-15 minut. Sundáme z ohně a osmaženou cibuli i s olejem přidáme do uvařených jáhel. Dále přidáme na jemnější kousky nakrájené pickles/zelí, půl nastrouhaného sýru, polovinu ořechů a uvařenou dýni. Vše trochu rozmačkáme a dle chuti doladíme solí a olivovým olejem. Směs vložíme do vymazané zapékací mísy a posypeme zbytkem sýra. Pečeme v troubě vyhřáté na 180°C asi 30 minut. Nakonec 5 minut před dokončením posypeme zbylými ořechy a necháme zapéct pod grilem. Servírujeme se zbytkem pickles (skvěle se hodí také kimchi).

Risotto s červenou řepou

Přestože se toto rizoto u Olíka nesetkalo s příliš velkým ohlasem, nám s Péťou chutnalo moc a třeba by mohlo i vám. Při aktuálních cenách zeleniny je řepa surovinou, ke které si myslím stojí za to znovu najít cestu 😉

  • 2 upečené červené řepy
  • 140g sýra Gran Moravia
  • 40g másla
  • olivový olej
  • 2 lžíce mascarpone + trochu k servírování
  • zeleninový vývar
  • 500g rýže na rizoto
  • bílé víno
  • 3 šalotky
  • 2 stonky řapíkatého celeru
  • sůl, pepř

Jednu řepu rozmixujeme dohladka, půlku druhé nakrájíme na plátky a druhou půlku na kostičky. Na olivovém oleji zpěníme nakrájenou šalotku, nakrájený řapíkatý celer a přidáme rýži a společně osmahneme. Přimícháme kostičky červené řepy i rozmixované řepné pyré. Zaléváme postupně vínem a vývarem, dokud není rizoto hotové. Na závěr do něj vmícháme máslo, cca polovinu strouhaného sýra a 2 lžíce mascarpone. Podáváme zasypané zbytkem sýra a ozdobené plátky řepy a kouskem mascarpone.

Zimní knihovnička

Vítám vás u slavnostního dvoustého příspěvku této literární rubriky! To by skoro chtělo bouchnout šampáňo 🙂 A že to dneska bude pěkně nadupaný!

Čestmír Jeřábek – Alespoň ve snu

Tato knížka, zcela náhodně objevená v kroměřížské knihovničce, pro mne byla velice příjemným překvapením a zhltla jsem ji téměř na posezení. Jedná se o literární zpracování posledních let života spisovatelky Boženy Němcové, konkrétně jejího ne příliš šťastného období, z něhož se zrodilo její nesmrtelné dílo – Babička. Pokud jste sledovali televizní sérii Božena, kterou před nějakou dobou uváděla Česká televize, rozhodně vám to pomůže se mnohem lépe zorientovat ve všech postavách. Bez její znalosti by mi možná chvilkami ucházel kontext, ale že jsem seriál měla ještě v poměrně čerstvé paměti, byla jsem v obraze kdo je kdo a jaký má k Boženě vztah. Rozsahem nevelké dílko je fajn literární jednohubkou, kterou můžu jen doporučit každému, kdo si chce o životě naší slavné spisovatelky trochu rozšířit obzory.

Julie Růžičková, Jiří Devát – Bossing na jehlách

Vánoční dárek od Terezky a další jednohubečka, do které jsem se pustila ještě o svátcích. Julii Růžičkovou i její nadaci Filantia jsem zaznamenala ještě předtím, než se tato knížka (i s věnováním autorky 😉 tak příznačně objevila v mé knihovně 🙂 Zaujal mě rozhovor, který dávala magazínu OnaDnes a v němž mimo jiné zmiňovala, že k šikaně na pracovišti velice často dochází v akademickém prostředí. V tu ránu jsem věděla, že bych si její autobiografickou knihu Bossing na jehlách chtěla přečíst 8-). Ta se sice neodehrává na univerzitní půdě, ale v korporátu, a rovněž i ten způsob, kterým šéfová Kobra šikanuje svou podřízenou, je o dost méně prvoplánový, než si asi většina lidí u pojmu „šikana na pracovišti“ představí. Přesto je v knize hodně momentů, které mi byly tak povědomé…

Začínala chápat apatii některých kolegů. Pomalu začínala rozumět tomu, proč dělají jenom to, co musí, ani o píď víc. Neměli důvěru ve firmu, ve které pracovali. Když vidíte, jak se chová k lidem, k vašim kolegům, nemůžete pro ni pracovat rádi a s nasazením. Pracujete, protože potřebujete peníze, a nevěříte, že to jinde bude lepší. Navíc nemáte jistotu, že najdete místo aspoň na stejné úrovni. A tak zůstáváte.

Ať už v práci zrovna řešíte nějaké trable se svým nadřízeným nebo kolegy, knížka Bossing na jehlách může být dobrou první pomocí, psychickou podporou i motivací hledat z celé situace cestu ven. Někdy si říkám, že bych měla za těch deset let taky materiálu na celou knihu. Možná se někdy hecnu, sepíšu to a pošlu do Filantie 😎 Nejen v korporátu to totiž občas bývá pěknej „Bizár“ 😀

Božena Němcová – Babička
Přečtení knížky Alespoň ve snu mě okamžitě inspirovalo k návratu do dětských let a tedy i k četbě nesmrtelné Babičky, která vlastně ve výsledku vůbec není dětskou literaturou, byť nám ji tak školní osnovy často prezentovaly. Tento již značně ohmataný rodinný poklad – vydání z roku 1964 s ilustracemi Adolfa Kašpara – mě jen utvrdil v tom, že jsou díla, která své kouzlo prostě nikdy neztratí.

John M. Gottman, Nan Silverová – Sedm principů spokojeného manželství

Jako každý rok, i letos jsem si od Ježíška nepřála téměř nic jiného, než balíček tematicky zajímavých a duši i mozek obohacujících knížek 🙂 Tento „Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů“ jednoho z předních amerických odborníků v oblasti výzkumu rodiny a manželství, profesora Gottmana, byl tím prvním, po kterém jsem sáhla. Protože jak odvětila jedna známá, když jsem ji řekla, že jsem ve vztahu už bezmála 14 let, z toho 6 let v manželství: „To musí být pěkná dřina!“ Což asi potvrdí každý, kdo to má podobně. Na každém vztahu (tom dlouhodobém obzvlášť) se musí pracovat a Sedm principů spokojeného manželství přináší velice inspirující a ryze praktické tipy, na jaké oblasti ve vztahu se zaměřit, ale třeba i jak se vypořádat s patovými situacemi, které často nelze nijak uspokojivě vyřešit. Mimořádně přínosná je i kapitola shrnující nejtypičtější problémy, s nimiž se páry v manželství potýkají. Vše samozřejmě doplňují příklady z praxe. Tohle by se mělo stát biblí každého uvědomělého páru. Určitě se ke spoustě kapitol budu vracet – ideálně ve dvou 🙂 Jo a zapomněla jsem zmínit, že to je „Melvilovka“, ale na to už jste u mě asi zvyklí, což 🙂

Karolína Fourová – Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete

Dalším z vánočních knižních dárků byla tato edukační kuchařka foodblogerky Karolíny Fourové. Původně jsem si přála druhý díl, který nedávno vyšel, ale Ježíšek usoudil, že když má něco dva díly, musí se začít tím prvním 😀 Vzdělávací část je tedy poměrně „basic“ a pokud se o stravování trochu víc zajímáte nebo Karolínu sledujete na Instagramu, nedočtete se tam asi zas tolik nového, každopádně recepty vypadají na první pohled super a některé už jsem dokonce stačila i vyzkoušet. Pokud hledáte nějaké ucelené informace týkající se zdravého stravování od někoho, kdo na to má papír, s Jedinou knihou… rozhodně nešlápnete vedle.

Fredrik Backman – Medvědín

Nečekala bych, že příběh, točící se kolem hokejového klubu v zapadlém švédském městečku, může strhnout i takového sportovního analfabeta, jako jsem já, nicméně je tomu tak :-). Na Medvědín jsem slyšela spoustu pozitivních ohlasů, takže když jsem dělala objednávku na Reknihách a měli ho skladem, bez váhání jsem ho přihodila do košíku.

Když se člověk stane rodičem, už se pak napořád cítí jako moc malá peřina. Ať se snaží přikrýt všechny sebelíp, vždycky je někomu zima.

Medvědín je dramatický příběh juniorského hokejového mužstva – chlapců, pro které je hokej vším. Příběh o hledání hranic, za které ještě člověk může zajít v touze po vítězství. Ale nejen to. V románu je nahuštěno tolik dějových linií a myšlenek, až se v tom čtenář chvílemi ztrácí. Rodiče a sourozenci mladých hokejistů, trenéři, přátelé i random obyvatelé Medvědína, kteří jsou nějakým způsobem spjati s hokejovým klubem… těch postav je tam zkrátka hrozně moc a na začátku vám asi bude dělat trochu problém zorientovat se kdo je kdo. To je možná knize trochu na škodu. Co mi také místy vadilo, bylo jakési moralizování a patetické pasáže, které si mohl autor odpustit. Jinak je ale Medvědín doslova strhujícím počtením a zejména v závěru jsem byla opravdu napjatá a zvědavá, kam to celé vyústí, zda „zlo“ bude potrestáno a pravda zvítězí… ve sportu i v životě.

Thajská kuřecí polévka

U asijské kuchyně ještě chvíli zůstaneme a já si sem odložím tento recept z OnaDnes na lehce pikantní, ale naprosto božskou polévku, kterou jsme si s Péťou doma okamžitě zamilovali. Ideální do tohoto chladného počasí, při nachlazení nebo kdykoliv, kdy potřebujete pořádně prohřát 🙂

  • 500g kuřecích prsou
  • 3 lžíce rybí omáčky nam pla
  • 1 a 1/2 lžíce limetkové šťávy
  • 1l kuřecího vývaru
  • 3 stonky citronové trávy
  • 2cm čerstvého zázvoru
  • 2 čerstvé chilli papričky
  • 3 lžíce koriandru
  • 1/2 hrnku rýže
  • 400g plechovka kokosového mléka

Kuřecí maso nakrájíme na proužky a vložíme do skleněné misky a necháme marinovat v rybí omáčce promíchané s limetkovou šťávou. Mezitím si očistíme citronovou trávu a nakrájíme na kousky. Zázvor pokrájíme na plátky, chilli papričku zbavíme stopky, podélně ji rozřízneme, vyškrábneme semínka a pokrájíme na tenké proužky. Koriandr najemno nasekáme. Kuřecí vývar, do kterého vložíme citronovou trávu a zázvor, přivedeme k varu, vsypeme propláchnutou rýži a povaříme asi 15 minut. Pak přilijeme kokosové mléko, přidáme kuře s marinádou a povaříme asi 6-8 minut. Ke konci varu přidáme do polévky chilli (já dávám až do hotové polévky na talíři, aby s námi mohl polévku i Oli) a koriandr a můžeme servírovat.

Zelené curry s kuřecím masem

Mezi staršími recepty tu na blogu můžete najít recept na jedno docela podobné „vege“ kari, pokud se ale řadíte mezi masožravce nebo máte zkrátka jen chuť na změnu, toto je velice jednoduchý a rychlý recept, který zaručeně nezklame. Inspirace z Albert magazínu 🙂

  • 320g rýže basmati
  • 200g kuřecích prsou
  • 2 lžičky bramborového škrobu
  • 1/4 dýně Hokkaidó
  • 2 mrkve
  • 3 lžíce slunečnicového oleje
  • 2 lžičky zelené curry pasty
  • 2 stroužky česneku
  • 3cm kousek zázvoru
  • 15g másla
  • 1 lžíce třtinového cukru
  • 2 hrsti čerstvého koriandru
  • 400ml kokosového mléka
  • 1 lžíce rybí omáčky
  • sůl

Rýži uvaříme dle návodu na obalu. Kuřecí maso si nakrájíme na nudličky, osolíme, zasypeme škrobem a promícháme. Omytou dýni nakrájíme na kostičky a mrkev na kolečka. V hluboké pánvi rozehřejeme olej na mírném ohni, přidáme curry pastu, rozmělněný česnek a najemno nakrájený zázvor. Za stálého míchání opékáme 1 minutu. Vsypeme maso, máslo a zvýšíme plamen. Zprudka opékáme 2 minuty. Přisypeme zeleninu, cukr a další 3 minuty opékáme. Nakonec přimícháme nasekaný koriandr a kokosové mléko a dochutíme rybí omáčkou. Zmírníme plamen a necháme probublávat 10 minut. Podáváme s rýží, posypané koriandrem.

Zelené fazolky se smetanovou koprovkou

Zdravější varianta na oblíbenou klasiku, kterou jsem se opět inspirovala v BioAbecedáři Hanky Zemanové. Sice je to pro mne spíš takové typicky letní jídlo, ale věřím, že pokud máte stejně jako já bohaté zásoby kopru v mrazáku (a nepatříte k té hrstce lidí, která kopr nesnáší :-D), rádi si koprovku připravíte i v mrazivých zimních dnech. Postup je velmi jednoduchý.

  • 400-500g zelených fazolek
  • 1l vody s 1 lžičkou soli
  • cca 0,5kg světlé zeleniny (teď v zimním období se hodí: 2-3 cibule, 2 petržele, bílé části pórku i 1-2 brambory)
  • 4 lžíce olivového oleje a 1 lžíce ghí
  • 250ml vývaru z fazolek
  • 100-150ml smetany
  • 1-3 lžíce umeocta
  • velká hrst čerstvého kopru

Veškerou bílou zeleninu si očistíme a nakrájíme na větší kostky. Na oleji se lžící ghí cca 15 minut pomalu opékáme zeleninu se lžičkou soli. Poté zalijeme vývarem z fazolek, které jsme si mezitím uvařili ve vroucí osolené vodě, a povaříme společně ještě 5-10 minut, dokud není všechna zelenina dokonale měkká. Nakonec rozmixujeme ponorným mixérem na hladkou krémovou omáčku, kterou už stačí jen dochutit trochou smetany, umeoctem a hrstí najemno nasekaného kopru. Servírujeme se zelenými fazolkami a vajíčkem natvrdo.