Blog Janie Milíčové

Přináším vám takhle při zamračeném pátku zase pár literárních tipů, třeba přijdou někomu vhod 🙂

Zak Archer – Loggerheads

Mám ráda knížky s příběhem a tato se ke mně dostala vskutku originální cestou. Žánek mi při našem již tradičním lednovém setkání na Ramzové vyprávěl o kamarádovi, který napsal knihu, a zda bych neměla chuť si ji přečíst. Takové nabídce já samozřejmě nikdy neřeknu ne 😀 K mému překvapení mi jen pár dnů po návratu z hor zmiňovanou knížku přivezl kurýr (za což Žánkovi ještě jednou děkuju). Rozsahem i formátem (jako dělaným na cesty vlakem do práce) se jedná o útlou novelu. Manželský pár Carey a Jess během jedné bouřlivé noci havarují s autem. Bouří však toho času prochází i jejich vztah. Na několika málo stranách autor rozehrává drama, které má chvílemi možná až lehce hororový nádech (nejspíš ve mně tento dojem podpořily i poněkud ponuré ilustrace, které novelu doprovázejí). Navzdory slibnému úvodu mi však přijde, že vyprávění postupně ztrácí dech a vyústění je až příliš prvoplánové. Chápu, že ne každý je milovníkem hororu, ale mě by osobně vůbec nezklamalo, kdyby se mrazivou atmosféru doprovázející stoupání ústřední dvojice na vrchol majáku, autorovi podařilo udržet ještě o něco déle a možná i čtenáře překvapit nějakým nečekaným twistem 🙂 Body navíc dávám za originální obálku a vsadím se, že vám dlouho bude vrtat hlavou, co je to na ní vlastně vyobrazené 🙂

Verena Kesslerová – Eva

Přiznám se, že tím, jak jsem za poslední dobu knih s tematikou (ne)mateřství přečetla tolik, mi tato s odstupem času už trochu splývá. Byla by ale chyba ji kvůli tomu zavrhnout, protože přináší hned několik náhledů na situace, kterým čelí současné ženy. Eva, která propůjčila celé knize jméno, je učitelkou otevřeně hovořící o tom, že vzhledem ke klimatické krizi není rozumné přivádět na svět další děti. Za tento svůj „kontroverzní“ světonázor však sklízí nepochopení a kritiku. Jako protiváha k Evě je tu novinářka Mona, která se s partnerem o dítě snaží, ale nedaří se to, a její sestra Sina, která je (byť několikanásobná matka) všechno, jen ne šťastná. Mozaiku příběhů uzavírá příběh Sininy sousedky, která o své jediné dítě přijde. Pokud máte obavy, že kniha by vás mohla závažností svých témat semlít, musím přiznat, že je poměrně stručná a (možná i v rámci pudu sebezáchovy) tak trochu klouže po povrchu. Rozhodně však hraje na citlivé struny, které rezonují společností, a stojí za vaši pozornost i přečtení.

Paolo Giordano – Osamělost prvočísel

Velmi zajímavá kniha, která se však vůbec nečte lehce. Motiv, který se jí vine od začátku až do konce, je jedno rozhodnutí a jeho důsledky, které vás provázejí po celý zbytek života. Ta dvě osaměla prvočísla, to jsou Alice a Mattia. Každý si v sobě od dětství nese jiné trauma a každý z nich má jiný způsob, jakým se s ním vyrovnat. Jejich „jinakost“ je v průběhu dospívání svede dohromady, nečeká vás ale love story v pravém slova smyslu, spíš hodně bolavé čtení o dospívání, osamělosti, hledání a nepochopení. Moc bych přála oběma „hrdinům“ lepší závěr jejich příběhu, takhle na mě celé to vyústění působilo příliš beznadějně.

Ewald Arenz – Láska za mizerných dní

Jediný a naprosto famózní román Velké léto, o kterém jsem vám zde básnila tak dva roky zpátky, katapultoval Ewalda Arenze mezi autory, jejichž další knihy rozhodně nesmí uniknout mé pozornosti. Hned na úvod předesílám, že Láska za mizerných dní kvalit Velkého léta v mých očích zkrátka nedosahuje. Příběh – střídavě vyprávěný ústředním mileneckým párem Clarou a Eliasem – přináší těžká témata (věkový rozdíl ve vztahu, péče o rodiče s Alzheimerem, vážná nemoc), která jsou ale vyprávěna vlídným jazykem a je to celkově takové milé čtení, které vás spíš pohladí po duši než uvrhne do deprese. Začátek románu mě docela pohltil, zhruba v polovině však bohužel kniha trochu ztrácí tempo a začíná to celé působit strašně uměle a nepravděpodobně, což je škoda. Pokud máte chuť na trochu červené knihovny mezi všemi těmi detektivkami, válečnou literaturou a rodinnými dramaty, klidně po Lásce za mizerných dní sáhněte. Jinak mi ale přijde, že je celá řada lepších knih, které čekají ve frontě, až si na ně uděláte čas a na tento román ho plýtvat nemusíte 🙂

Lucie Hušková – Símka: Druhý začátek

Na pokračování příběhu Símky od Lucie Huškové jsem se také už dlouho těšila a tolik jsem jí přála, aby ji v druhé knize konečně čekal nějaký happy end! Jestli se ho Símka dočká či ne nebudu vyzrazovat, každopádně vás můžu ubezpečit, že se opět jedná o velice čtivý román, jehož samozřejmostí je svižný děj a krátké kapitoly, které vás budou vybízet do čtení, takže se pravděpodobně stane, že Símku zhltnete na posezení. Smím snad ještě prozradit, že z vývoje Símčina příběhu, stejně jako z toho, jak se nakonec „vyloupnou“ některé z postav z předchozí knihy, jsem nakonec moc šťastná nebyla a další pokračování už si asi neprosím. Ale na to, čím nás autorka ještě v budoucnu překvapí, se těším velmi 🙂

Oliver Burkeman – Čtyři tisíce týdnů

Ve světě, kde se jede na výkon a čas, který nestrávíte produktivně, je promrhaný, může tahle kniha působit jako zjevení. Pokud je pro vás time management už pomalu sprosté slovo, bude se vám líbit. Jestli ovšem hledáte návod, jak konečně v životě začít stíhat všechno to důležité, ten tu nenajdete. Oliver Burkeman vás už po prvních stránkách přesvědčí, že to není dost dobře možné a že vlastně ani není moudré o to usilovat. Možná to nezní vašim uším jako objevná myšlenka, ale uvést ji do praxe je jedna z největších výzev, jaké v dnešní době čelíme. Spousta situací, o kterých autor píše, vám bude připadat důvěrně známá. Ani si nemyslím, že je nutné Čtyři tisíce týdnů přečíst naráz – je to spíš takový ten text, ke kterému se můžete vracet ve chvílích, kdy budete mít pocit, že vám to zase všechno padá na hlavu a nic nestíháte, nebo ji předčítat nahlas svým blízkým, kteří zrovna v kolečku běhají své křeččí závody. Ne vždy se to však úplně setká s kýženým ohlasem – vyzkoušeno za vás :-))

Gisèle Pelicot – Óda na život

Nevím, zda je třeba ke jménu Gisèle Pelicot ještě vůbec něco dodávat – asi s každým otřásl její médii propíraný životní příběh, kdy byla po několik dlouhých let pod vlivem léků, které jí podával vlastní manžel, znásilňována desítkami mužů. Její memoár Óda na život však vypráví mnohem víc než jen popis této šokující soudní kauzy. Gisèle se v knize vrací do svého dětství, mládí, vzpomíná na seznámení s dnes již bývalým manželem i první roky jejich vztahu a hledá v nich odpovědi na otázku, jak je možné žít tolik let ve zdánlivě spokojeném manželství a nevidět vodítka, že je něco fatálně špatně. Postupně vyplouvá na povrch, že i sám predátor byl obětí násilnického otce, což samozřejmě jeho vinu žádným způsobem neumenšuje. Po dočtení si možná budete klást otázku, jak je možné, že žena, se kterou se život opravdu nemazlil, v sobě nemá ani trochu hořkosti a hlavně se nestaví do role oběti, ale s ohromnou vnitřní silou čelí mediálnímu tlaku i soudům veřejnosti. V Ódě na život jde doslova s kůží na trh a vychází z ní v mých očích ještě silnější a s životem srovnanější. Odpověď na to nemám, ale je jisté, že v tom může být Gisèle Pelicot ohromnou inspirací pro každého z nás, ať už si s sebou neseme jakýkoliv osud.

Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina

Tuhle klasiku jste tu asi nečekali, popravdě ani já, protože v záplavě stále nových a nových knížek, které vycházejí, se snadno zapomene na díla, o kterých jste naposledy slyšeli ještě ve školních lavicích 😊 Anna Karenina je můj úlovek z ReKnih a byť se nejedná úplně o knihu do kabelky (a v MHD já toho přečtu nejvíc, takže byla hned od začátku odkázaná na chvilky před spaním) a měla jsem obavy, jak se mi podaří tím bezmála 1000 stránkovým románem prokousat, je to dílko docela čtivé. Problém jsem měla jen s tím množstvím postav, které se na vás na začátku navalí, všichni se jmenují Alexej nebo nějak podobně a vy se ztrácíte v tom, kdo je kdo. Brzy se naštěstí rozjede děj, Anna podlehne Vronskému a už se to čte samo (i díky krátkým kapitolám to hezky odsýpá). Musím ale přiznat, že víc než dějová linka Anny a Vronského mě bavila ta o Levinovi a Kitty. (Kdybych Annu Kareninu četla v maturitním ročníku, bylo by to zcela jistě naopak 😎 Po odhalení Anniny nevěry mě ta její postava začala tak nějak otravovat, stala se z ní hrozná tragédka. Na linii Levinova příběhu mě naopak bavilo jeho zasazení do kontextu doby, politické a sociální situace – čtenář se díky tomu mnohem lépe zorientuje v době, kdy se děj románu odehrává.

Vzhledem k tomu, že už máme doma malého čtenáře, snažím se vycházet jeho zájmům na poli literárním maximálně vstříc. Před Vánoci v družině zrovna trendovala knižní komiksová série o Dogmanovi, která dokonce inspirovala Oliho k tvorbě vlastních komiksů o dobrodružstvích s jeho nejlepším kamarádem 😀

Snažím se udržovat si o současné literární tvorbě pro děti docela přehled, ale přiznám se, že o Dogmanovi jsem do té doby neslyšela a asi bych po této knize na první dobrou ani nesáhla. Jednak jsem nikdy úplně nepropadla žánru komiksu (tedy pominu-li samozřejmě legendární časopis Čtyřlístek, který jsme s bráchou jako děti zbožňovali) a vlastně mě úplně nezaujala ani vizuální stránka knihy. Děti mají ale samozřejmě jiný vkus a obvykle se jim tyhle prvoplánové kresby prostě líbí víc než propracované a vkusné ilustrace 🙂

Pro začínající čtenáře je komiks úplně ideální, protože: málo textu, hodně obrázků, rychlý spád. Děj hezky odsýpá a dítě má pocit, že toho za chvilku přečetlo hrozně moc. Kniha obsahuje 4 samostatné příběhy, jejichž hlavním hrdinou je policejní pes Dogman (kuriozní okolnosti jeho „zrození“ asi nebudu prozrazovat :-D). Zápletky jsou vyhnané do extrému, ale nechybí jim vtip, byť občas rovněž poněkud prvoplánový. Místy se ale ani jako dospělí neubráníte smíchu – můj nejoblíbenější je poslední příběh o vzpouře oživlých párků 😀

Jako bonus dítě v knize najde několik stránek, jejichž listováním může postavičky „rozpohybovat“ a dodat příběhu zase o trochu víc dynamiky, a závěrečná „škola“ pro malé komiksové kreslíře, kde se může čtenář v několika jednoduchých krocích naučit nakreslit své oblíbené knižní hrdiny. Kredit je třeba přiznat i českému překladu, který do děje propašoval i pár vtípků z české kotliny (reportérka Emma Podmáslí). Velmi cením také pojmenování obchodu Zlosyn a syn 😀

Suma sumárum: za mne to asi nebude úplně nejoblíbenější položka naší domácí dětské knihovničky, na druhou stranu mezi dětmi Dogman určitě sklízí zasloužený ohlas a pokud dopomůže další generaci dětí ke čtenářské gramotnosti a lásce ke knihám, rozhodně splnila svůj účel.

Ne že bych měla ve zvyku si úplně dávat předsevzetí, ale do letošního roku přece jen vstupuju s přáním začít zase více psát a celkově věnovat víc času činnostem, u nichž cítím to příjemné „flow“. Tak doufám, že se to trochu odrazí i tady na blogu a nebo třeba mému psaní dám nějakou novou formu, kdo ví 😊? Pro začátek tu mám každopádně pravidelný přehled toho nejzajímavějšího z mé knihovničky za uplynulou zimu.

Veronika Opatřilová – Počkej na moře

Řekneš: „Ale tak je to dobře, že nic nezůstává stejné,“ a já vím, že mi rozumíš, ze všech lidí právě ty, protože kdyby všechno zůstávalo stejné, jaký význam by měly všechny ty nezapomenutelné okamžiky, které znamenají věčnost?

Veronika Opatřilová je jedním z mých literárních objevů uplynulého roku. Počkej na moře je poetickým romantickým příběhem zakázané lásky mezi univerzitním profesorem literatury a výměnným studentem ze Švédska, který se odehrává na konci 60. let v Anglii, kdy homosexuální vztahy byly společností stále vnímány jako veliké tabu. Co na románě zaujme na první pohled je originální du-forma a celkově opět jazyk, jakým autorka píše, i důraz na prostředí, do něhož je děj zasazen. V Příběhu L. to byl les, do něhož hlavní hrdina utíká – tady důležitou roli sehrává, jak ostatně sám název napovídá, moře. Garantuju vám, že na konci knihy zatoužíte navštívit ostrov Wight, Brighton a další místa, o kterých zde budete číst – natolik podmanivě autorka vykresluje jejich atmosféru. Počkej na moře je výjimečný román o krásnu, lásce, bolesti i konečnosti, který se dotkne každé citlivé duše…

Možná máš pravdu. Možná opravdu jen hledám něco nezachytitelného, co mě naplňuje pocitem života, něco skutečného, intenzivního. Jak jinak bych ale dokázal najít podobný pocit než tak, že nebude trvalý? Jedině to, co skončí, může trvat věčnost.

Guadalupe Nettel – Jedináček

Možná už jste trochu unuděni tou řadou knih na téma mateřství, jeho různé podoby a úskalí, které v posledních letech na knižním trhu vychází. Jedináček je ale přece jen v něčem jiný. Mexická spisovatelka Guadalupe Nettel píše úsporně, přesto na několika málo stranách dokáže rozehrát hned několik životních osudů. Ten ústřední se točí okolo vypravěčky Laury, která si kdysi se svou kamarádkou Alinou slíbila, že nepodlehnou společenskému tlaku a dobrovolně se vzdají role matky. Zatímco Laura se tohoto svého předsevzetí v následujících letech drží, Alina po dítěti časem zatouží tak moc, že kvůli peripetiím s otěhotněním neváhá absolvovat několik pokusů o umělé oplodnění. Její touha po mateřství nakonec přinese do života Aliny i jejího partnera nečekaný zvrat… Laura se v mezičase seznamuje s komplikovanou sousedkou Doris a jejím osmiletým synem Nicolasem, který trpí záchvaty vzteku, a rozhodne se, že se pokusí oběma pomoci. Autorka přináší neotřelý pohled na různé aspekty i podoby mateřství, především ale píše o potřebě lásky, přátelství a komunity. Přestože je příběh Aliny drásající a tíživý, četba vás nerozloží, ale naopak pohladí po duši. A takových knih rozhodně potřebujeme více :-)!

Veronika González – Blízcí

Další vynikající autorka (můžu-li tak soudit na základě pouhých dvou románů, které dosud vydala) z českých luhů a hájů a byť Blízcí přináší už trochu otřepané téma toxických rodinných vztahů, stále je na tomto poli prostor pro osobitý přístup a originalitu. Minimálně ta pointa celého příběhu je v tomto případě skutečně nečekaná (i když za mě už dost přitažená za vlasy, nebudu vám ale vyzrazovat žádné spoilery :-D). Hlavní hrdinkou příběhu je fotografka Barbora, která se v životě ocitá v jakési slepé uličce – odstěhovala se z ruchu a možností velkoměsta na venkov za svým partnerem Igorem. Igorova rodina, která ve vesnici žije, jí však postupně začíná ze života dělat peklo. Krok za krokem Bára odhaluje podhoubí pokřivených rodinných vztahů a dochází jí, že aby ji úplně nestrávily, musí se konečně začít bránit. Při tom nachází nečekaného spojence ve švagrové Petře, která neskrývá navenek pouze to, že je obětí domácího násilí, ale má i jiné nečekané tajemství…

J. K. Rowwlingová – Harry Potter a Ohnivý pohár

Ohnivý pohár je asi jedna z mých nejoblíbenějších HP knížek a na prvním místě mám jednoznačně i její filmové zpracování. Oli si ji přál za první vysvědčení a málem s námi musela odcestovat i na Rhodos (kam jsem nakonec prozíravě přibalila čtečku). Četli jsme poctivě skoro každý večer na dobrou noc, takže nám trvalo ji přelouskat asi jen půl roku 🙂

Sudety: Ztracený ráj

Tento soubor povídek současných českých autorů zvučných jmen, které spojuje společné téma česko-německého pohraničí a vztahů zdejších obyvatel z dob, kdy ještě nebyly pošramocené druhou světovou válkou, mi doporučila a zapůjčila kolegyně z práce a opravdu se mi trefila do vkusu. Formát povídky je za mne královská disciplína, kdy na omezeném prostoru musí autor rozehrát příběh, vtáhnout čtenáře a vybrousit pointu. V Sudetech se to zdařilo skvěle. Každá povídka má přitom jinou atmosféru, odehrává se v různých pohraničních lokacích a má jiný vypravěčský styl. Příběh, který se mnou nejvíce rezonoval a zároveň i rozesmál svým vyústěním, byla povídka Petry Klabouchové S křížkem po funuse. Nezklamala mne ani Kateřina Tučková, jejíž závěrečná emotivní povídka Čas raků, v níž se hlavní hrdina vrací po letech na místo své rodné vesnice Mušov, která musela ustoupit stavbě vodní nádrže Nové Mlýny, je dokonalou tečkou celé knihy. Povídkový soubor je vymazlený i po vizuální stránce, a to zejména díky použitému modrotisku a ilustracím Jaromíra 99, které jsou inspirované dobovými fotografiemi.

John Gottman, Julie Schwartz Gottman – Vitamín L

Tuto „melvilovku“ jsem ulovila na povelikonočním výprodeji přímo v nakladatelství a je to rozhodně jedna z těch knih, která se neztratí v žádné knihovničce. Jedná se o poměrně útlou a ryze prakticky orientovanou „příručku“ od uznávaných vztahových terapeutů, která nabízí týdenní „kurz lásky“, který by měl zlepšit váš partnerský vztah. Pokud si vzpomínáte na 7 principů spokojeného manželství od Gottmanových, o kterých jsem tu kdysi psala, dá se říct, že Vitamín L je jakási zhuštěná a více prakticky orientovaná verze této knihy. Nenabízí rozvláčnou teorii, ale zcela konkrétní tipy, které můžete okamžitě aplikovat. Ve většině případů se nejedná o nic objevného, ovšem přiznejme si, že v pěně všedních dní není vždycky chuť hledat, za co druhého můžeme ocenit, ani inspirace pro hluboké diskuze jiného typu, než kdo zítra vyzvedne děti a kdo zaplatí poplatek za popelnice 8-). Minimálně vás tedy čtení této knihy může ponouknout k vykročení ze zaběhlých stereotypů a k práci na sobě, což se koneckonců hodí, ať už řešíte jakýkoliv vztah 🙂

Kateřina Trávníček, Martina Mašková – Přetíženy

Letos jsem si od Ježíška přála jen jednu jedinou knihu, a to Přetíženy – titul, který rezonoval sociálními sítěmi už nějakou chvíli před svým vydáním a myslím si, že zcela oprávněně. Těch témat, která tato knížka otevírá, je tolik! Od čistě vědeckého vhledu do fungování naší nervové soustavy přes vysokou citlivost, fenomén intenzivního rodičovství… Je to kniha, kterou by si měl přečíst skutečně každý – ne jen ženy a matky, i když zejména ony asi v knize najdou tu tolik potřebnou úlevu a pochopení, kterých se jim od společnosti obvykle tak žalostně nedostává. Kniha je proložena příběhy konkrétních žen a garantuju vám, že se v řadě situací důvěrně poznáte. Pokud autorky sledujete na sociálních sítích, možná těch nových informací pro vás nebude tolik, ale je jen dobře, že vznikla publikace, která vše podstatné shrnuje na jednom místě a z mentálního přetížení žen je konečně téma, které začíná víc a víc rezonovat společností.

Jak se tak dívám a rekapituluju, neměla jsem tento podzim úplně šťastnou ruku na vybrané tituly. To ovšem člověk dopředu nikdy neví 🙂 Třeba tu i tak načerpáte trochu inspirace nebo si minimálně odnesete info, s jakými knihami není třeba ztrácet čas 🙂

Leo Rosten – Pan Kaplan má stále třídu rád

Tuhle knížku jsem kdysi dávno dostala od bráchy k Vánocům a musím říct, že mě vlastně nikdy úplně neoslovila, přestože má tak dobré recenze a všeobecně je pochvalně hodnocena. Jedná se o humoristický román, odehrávající se v předválečném New Yorku, jehož hlavním hrdinou je evropský přistěhovalec pan Kaplan, který navštěvuje večerní školu, aby se zdokonalil v anglickém jazyce. Hrátky s jazykem jsou také ústředním tématem celé knihy a na nečekaných slovních konstrukcích je celý humor vystavěn. Klobouk dolů před českým překladatelem! Jinak je ovšem na románu patrný zub času – před lety by možná pan Kaplan mohl být považován za komickou postavu, očima dnešního čtenáře je to však spíš trapný prudič, který nebohého pana profesora Parkhilla každou hodinu něčím tvrdohlavě trollí a není schopný přiznat svoje chyby. Pokud hledáte knihu s dějem a situační humor vám nestačí, doporučuji raději zalovit v jiných vodách 🙂

Åsne Seierstad – Afghánci

Reportáže norské novinářky Åsne Seierstad jsou vždy sázkou na jistotu a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Jak již název napovídá, v knize Afghánci se vrací opět do Afghánistánu, země zmítané za poslední desetiletí nejprve nadvládou sovětského svazu, posléze občanskou válkou, nadvládou islamistů, po 11. září válkou s USA a nakonec po odchodu amerických vojsk rychlým nástupem tálibánské diktatury. Jaké životní osudy žili v Afghánistánu na pozadí těchto událostí „běžní“ lidé ukazuje Åsne na příbězích Džamíly, Bašíra a Ariany. Každý z příběhů je úplně jiný, dohromady však skládají zajímavou mozaiku, která možná ledacos napoví o aktuálním směřování této země. Zatímco Džamíla je aktivistkou za ženská práva, Bašír se stane už jako mladý chlapec talibánským bojovníkem. Ariana zase netouží po ničem jiném, než dosažení vysněného vzdělání a kariéře právničky – nástup Talibánu k moci v roce 2021 jí však v jejích plánech udělá velkou čáru přes rozpočet… Afghánci je opět jedna z těch knih, která vás naprosto pohltí a vtáhne do děje a s jejímiž postavami budete ještě nějakou dobu žít. A to je vždycky záruka kvality 🙂

Petra Dvořáková – Pláňata

Musím říct, že Pláňata mi přišla jako jedna z nejslabších knih, které jsem od Petry Dvořákové četla, a to mě většinou její tvorba nezklame. Příběh jedné obyčejné české rodiny vyprávěný střídavě z pohledu otce, matky a dospívající dcery nepřináší nic zajímavého tématem ani zpracováním. Postavy mi přišly takové nemastné neslané a prvky toxicity, které se v rodině vyskytovaly (alkoholismus, náznak zneužívání, citově chladná matka), recyklované z autorčiných předchozích románů. Jen tak mimoděk se na pozadí odehraje Sametová revoluce, bohužel však ani vykreslení vyrůstání v devadesátých letech nepřinese očekávané plusové body příjemné nostalgie.

Veronika González – Mezi nimi

Mám tu jeden literární objev z českých luhů a hájů – to pokud byste těch toxických rodinných vztahů náhodou neměli ještě dost. V tomto případě je ústředním motivem knihy komplikovaný vztah tří sester, který se čtenáři odhaluje postupně, jak při čtení rozplétá nečekanou rodinnou historii. Přiznám se, že ta „pointa“ mi přišla dost přitažená za vlasy, ale i tak jsem se velmi dobře bavila. Autorka má totiž chytlavý styl psaní i dar vtáhnout do děje – je to jedna z těch knih, nad kterou budete přemýšlet v mezičasech, kdy zrovna nebudete mít možnost číst dál. Veronika González na poli české literatury tímto románem debutovala a já už se rozhodně moc těším na její další tvorbu!

Markéta Lukášková – Vlaštovka v bublině

A nakonec opět jedno lehké zklamání, ačkoliv už nějakou dobu tuším, že Markéta Lukášková není na poli literárním můj šálek čaje (stále jí však dávám šanci a nechci to vzdát :). Vlaštovka v bublině za mě začala velmi ambiciózně, až jsem si po prvních pár stranách říkala, že tohle bude wow… No a pak bohužel přišlo vystřízlivění, seznámení s hrdinčinými dětmi, jejichž životní peripetie mi byly tak nějak jedno a necítila jsem sympatie ani k jednomu z nich… a hlavně je ten příběh líznutý science fiction a vy co mě znáte, víte, že jestli se s nějakým žánrem totálně míjím, je to právě sci-fi. Jediná dějová linka, která mě z celého příběhu zaujala a donutila knihu dočíst, byl návrat hlavní hrdinky Báry do minulosti, protože jsem prostě byla zvědavá, co způsobilo rozpad jejího manželství. Nakonec mi však celé to rozuzlení přišlo strašně zjednodušené, odbyté a nepravděpodobné. Nadále zůstávám věrnou posluchačkou Markétiných podcastů, ale od jejích knih si teď dávám zas na nějakou chvíli pauzu.

Ještě pár let zpátky bylo téma odvrácené stránky mateřství i dobrovolné bezdětnosti tabu – dnes mám pocit, že se minimálně na poli literárním s touto tematikou roztrhnul pytel, a je to jen dobře. O tom, jak ve společnosti stále chybí respekt k jinakosti, by koneckonců hlavní hrdinka knihy Nikdy, nikdy, nikdy mohla vyprávět…

Když se staneš matkou, zůstaneš jí až do smrti, říká moje máma. Přestat být matkou nejde. Od tvého narození až do dne, kdy umřu, budu vždycky tvoje máma.

Kniha, psaná ich formou z pohledu pětatřicetileté mladé ženy (teprve zpětně mi došlo, že se čtenář vlastně za celou dobu nedozví, jak se jmenuje), která je odjakživa pevně ukotvena ve svém rozhodnutí, že nechce mít děti, postupně rozebírá téma mateřství na součástky, obrací je ze všech stran a znovu přeskládává do pestré mozaiky pocitů a situací, s nimiž se musí ztotožnit snad každá žena. Obavy o přátelství, která skončí s prvním narozeným potomkem, prarodiče marně čekající na vnouče, budoucnost vztahu, v němž každý z páru touží po něčem jiném… Ale i bolavá rodinná historie a zkušenosti žen, které se matkami staly. Mateřství ve všem tom krásném i hrozném, co přináší.

„Rozčiluje mě, jak rychle čas utíká, kéž by ho tak někdo zastavil. Někdy když uložíme děti a já mám konečně chvilku sama pro sebe, mám chuť je zase probudit, protože nechci, aby vyrostly a opustily mě, mám totiž pocit, že v noci rostou nejvíc.“

V mnohém mi Nikdy, nikdy, nikdy připomnělo knihu Mateřství od Sheily Heti, o níž jsem zde psala před nějakou dobou – Linn Stromsborg mi však svým méně černobílým pohledem na věc přišla mnohem bližší a svým literárním stylem také mnohem přístupnější. Knihu jsem zhltla během pár dnů a to jsem se ještě snažila si ji trochu „šetřit“ a zajímavé myšlenky v ní si dávkovat postupně. A především se mi oproti Mateřství líbilo, že zde se čtenář dočká rozuzlení a dozví se, jak to s hrdinkou a jejím přítelem Philipem nakonec dopadlo 🙂

Nikdy, nikdy, nikdy je svým tématem natolik vyhraněná, že asi neosloví každého, přesto si myslím, že by neměla pozornosti čtenářů uniknout.