Blog Janie Milíčové

Už dlouho jsem tu neměla tak nadupaný čtenářský příspěvek – tohle jaro bylo bohaté na literaturu všech možných žánrů od žurnalistických prací přes naučné publikace až po klasickou beletrii a dokonce tu máme i jeden horor :-). Pokud jste si ke mně přišli pro nějaký ten knižní tip na ptázdniny, myslím, že dnes si určitě něco vyberete…

Jessica Bruder – Země nomádů

První Absyntovka, u které se přiznám, že mě úplně nechytla. Možná, kdyby byla kniha o polovinu kratší a kdyby tam těch postav nebylo tolik. Asi mi úplně nesednul ani vypravěčský styl autorky, díky němuž nebyla Země nomádů úplně čtivá. Pokud ve vás slovo nomád evokuje především mladého člověka pracujícího odkudkoliv, možná budete překvapení, jak takový nomádský život také může vypadat. Je to život lidí, kteří své domovy opustili víceméně nedobrovolně v důsledku tíživé ekonomické situace a nevstřícného sociálního a zdravotního systému ve Spojených státech a jsou odkázáni na život v dodávce či karavanu. Na živobytí si často vydělávají coby správci v národních parcích nebo brigádami ve skladech firem jako Amazon, které neváhají své brigádníky (mnohdy seniorního věku) sedřít z kůže. Téma novodobých nomádů by určitě nemělo zapadnout a je jen obdivuhodné, kolik času a energie mu autorka musela věnovat, nicméně zpracování mi v tomto případě úplně nesedlo.

Eva Střihavková – Dýchej za mě

Knížka, po které by mě samotnou určitě nenapadlo sáhnout, ale našla si ke mne cestu sama skrze umělecky založenou kolegyni, která mi ji zapůjčila O:-) Příběh se totiž točí kolem reálné postavy – nadané české malířky Augusty Nekolové, jejíž talent byl bohužel zastíněn historickými kulisami první světové války. Vypravěčkou příběhu je Gustina mladší a o poznání pragmatičtější sestra Milada, s níž ji pojí silné pouto. Přestože román je velice čtivě a kvalitně napsaný, přibližuje život běžných lidí za časů první světové války, což je téma, které se v aktuální české próze rozhodně moc často nevyskytuje a navíc se soustředí na polozapomenutou, ale o to talentovanější malířku, která i přes nepřízeň doby, v níž žila, měla v sobě tolik odhodlání prosadit se v oboru, v němž nebylo pro ženy dost místa, docela mě překvapilo, jak vysoké hodnocení kniha v žebříčcích na internetu má. Přece jen mi v románu chyběla jakási hloubka. Po celou dobu jsem ale oběma sestrám moc fandila, hlavně vypravěčce Miladě, u které jsem měla chvílemi až zlost, jak si sama šlape po štěstí, a doufala jsem, že aspoň u jedné z nich se bude konat trochu happy end. Jestli jsem se ho dočkala ale samozřejmě nehodlám prozrazovat 😉

Dagmar Krišová a Marcela Poláčková – Děti to chtěj vědět taky

Tak trochu v duchu hesla „Kdo je připraven, nebývá překvapen!“ 😀 jsem loni napsala Ježíškovi o tuto publikaci, která se v jednu dobu prohnala sociálními sítěmi. Zdála se mi fajn rozličností témat i podanou formou, jen ty modelové rozhovory rodič vs. dítě mi tedy přišly strašně křečovité 😀 Ale jinak myslím, že pro někoho, kdo tápe, jakým způsobem dětem různého věku nejlépe předat informace o všelijakých ožehavých (nejen) sexuálních tématech, to určitě není špatný odrazový můstek.

Michal Petrov – Retro (Co bylo a nebylo za reálného socialismu)

Jakožto věrný divák magazínu Retro na České televizi jsem tuto publikaci před lety nadělila našim pod stromeček. V knize je víc obrázků než textu, což nostalgickým pamětníkům určitě nevadí, a mladší generace se i tak nějaké zajímavé informace z „běžného“ života za socialismu dozví.

Saul Bellow – Seize the Day

Americký židovský spisovatel Saul Below, byť je nositelem Nobelovy ceny za literaturu, v našich končinách podle mě není nijak zvlášť známý. Jeho kořeny sahají do Ruska, odkud jeho rodiče krátce před jeho narozením emigrovali do USA. Vliv ruské literatury a především ruských románů, které se zálibou četl, se propsal i do jeho díla. K útlé novele Seize the day mám takový rozporuplný vztah. Mám ji v knihovničce už pekelně dlouho (od naší poslední návštěvy New Yorku), ale docela dlouho mi trvalo, než jsem se k ní konečně propracovala a vlastně mě od začátku nějak moc nezaujala (možná kvůli té komplikované angličtině), takže i začíst se do ní mi zabralo nějaký čas. Jinými slovy, než jsem se trochu zorientovala v postavách a ději, najednou už byl konec… Hlavním hrdinou příběhu je neúspěšný muž, jemuž se rozpadlo manželství, je ve finanční krizi a cítí, že na jeho životním pádu se krom jeho vlastní neobratnosti podílí i prostředí dravého New Yorku. Právě onen kontrast rozkolísanosti a přílišného přemítání stojící proti mýtu úspěchu a amerického snu jsou charakteristické pro autorovy literární postavy. Musím říct, že bych si novelu ráda přečetla ještě jednou v českém překladu – obávám se, že mi tím čtením v angličtině dost myšlenek uteklo.

Veronika Ježková, Nikol Francová – Kvítka v bytě

Po řadě mých pěstitelských neúspěchu konečně kniha, která vás polopatě, prakticky a k tomu ještě přátelskou a zábavnou formou zasvětí do všech tajů pěstování pokojových rostlin. Od té doby, co ji mám přečtenou, mi má monstera po letech trucování konečně vyplodila dva nové listy :-D! Pochopíte mnohé zákonitosti světa rostlin, naučíte se, co která kytka vyžaduje a čemu se u vás doma nikdy dařit nebude, ale také v jakém květináči je kytkám dobře a proč, jak hnojit, bojovat proti škůdcům a mnoho mnoho dalšího. A bonus navíc – Kvítka v bytě – jsou krásná i po vizuální stránce. A ta vaše zelená budou s touto praktickou příručkou určitě brzy taky 🙂

Ferdinand Leffler – Žijte ve své zahradě

A aby tady té zeleně nebylo málo, vrhla jsem se hned po té interiérové zeleni na naši…ehm, zahradu. Jednoho dne z ní tedy určitě krásná zahrada bude. Alespoň na tom intenzivně pracujeme díky Ferdinandově stejnojmenném kurzu Žijte ve své zahradě. Tato kniha kurz hezky doplňuje, ale přijde mi, že se z ní žádné informace navíc, které by v kurzu nezazněly, nedozvíte. Je to zkrátka jen hezká publikace plná inspirujících obrázků, ale kurz jako takový se mi zdá určitě jako lepší investice.

Viktorie Hanišová – Dlouhá trať

Po přečtení Houbařky jsem měla jasno v tom, že si od Viktorie Hanišové rozhodně chci ještě něco přečíst a v knihovně jsem narazila na její soubor krátkých povídek, které spojuje téma smrti, respektive sebevraždy. Nezní to zrovna jako veselé čtení a oddechovku na dovolenou od toho nečekejte, většina povídek se nečte úplně lehce. I na nevelké ploše povídky ale autorka umí rozehrát příběh, který se vás hluboce dotkne. Některé povídky mají až hororový nádech (Díra), všechny mají každopádně znepokojivou, emoce jitřící atmosféru.

Stephen King – Gerald’s Game

S tímto Kingovým hororem jsem si dala pěkně na čas. Byl to dárek, ehm, k osmnáctinám :-D… Asi jsem si na tu angličtinu moc netroufala, ale musím nakonec zpětně říct, že King se čte i v angličtině velmi dobře. Samozřejmě občas jsem si musela nějaká slovíčka vyhledat, ale asi bych i bez nich pochopila tu základní message příběhu. Příběhu, který je místy opravdu nervy drásající, zejména v pasážích, kde se hlavní hrdinka Jessie vrací do temné minulosti svého dětství a vzpomíná na traumatické události jednoho letního večera… Někteří knize vyčítají její rozvláčnost a pravdou asi je, že by román mohl být o něco kratší a některé pasáže by se daly klidně vypustit. I tak mě ale Geraldova hra velmi bavila a udržela v napětí až do posledních stránek.

Caroline Criado Perez – Neviditelné ženy

Tato kniha, byť z pera britské autorky a zohledňující jiný než český kontext, krásně navazuje na mnou nedávno adorovanou publikaci Proč jsme tak naštvané? A bohužel musím konstatovat, že vás (pokud jste tedy žena) naštve ještě víc. Ve výčtu oblastí, kde jsou protěžování nebo zvýhodňování muži, jde totiž ještě mnohem dál. Na mušku si bere farmaceutický průmysl, kde jsou léky určené primárně pro ženy z neznámých důvodů testovány na mužích, což zkresluje jejich účinnost. Ochranné pracovní pomůcky, automobily, mobilní telefony – to všechno je koncipováno na průměrné mužské tělo a můžeme se jen dál bezmocně ptát PROČ. Všechen životní optimismus, že jsme na tom v dnešní době jako ženy už vlastně docela dobře a mnoho věcí se pohnulo kupředu, z vás se čtením Neviditelných žen rychle vyprchá. Nemusíte se přitom bát, že by šlo o nějaký naštvaný feministický pamflet – každé tvrzení je podloženo fakty, analýzami a daty napříč celým světem.

Petra Dvořáková – Chirurg

Tahle na první pohled oddechovka mé oblíbené české autorky Petry Dvořákové, která ale vlastně vůbec nepřináší oddechové téma, mě velmi chytla. Drsně a prý velmi realisticky vykreslené (autorka coby vystudovaná zdravotní sestra prý čerpala z vlastních zkušeností) prostředí nemocnice (což člověku vezme zbývající iluze o českém zdravotnictví 😎 se stává kulisami pro osobní drama „ztroskotaného“ chirurga, kterého vlastní profesní selhání a koketování s alkoholem připravilo o prestižní místo v pražské nemocnici, finanční stabilitu i poklidný rodinný život. Odvelen do zapadlého kraje, kde nebude příliš na očích, se pokouší ze všeho toho životního bahna vyhrabat, aby čtenář mohl pozorovat, jak místy zase zapadá hloub a hloub… Přestože milý pan chirurg není zrovna příkladem těch nejlepších ctností, musím říct, že si jistým způsobem získal mé sympatie a dost jsem mu při čtení fandila, aby se mu podařilo poskládat svůj život zase dohromady.

Ferdinand Leffler – Zelené pokoje

Druhý díl Ferdinandovy zahradní bible mi přišel o poznání praktičtější a užitečnější než ten první, který je za mne spíše předraženou knihou plnou krásných obrázků. V Zelených pokojích už můžete načerpat opravdu hodně konkrétních informací a velkým bonusem knihy je pro mne i závěrečná část s prakticky rozepsanou ukázkou několika realizací trvalkových záhonů, roztříděných podle toho, zda chcete sázet spíše na slunném nebo stinném stanovišti.

Po delší době tu mám jedno literární zklamání. Nebo spíš příklad toho, jak to vypadá, když máte z recenzí na internetu předem příliš velká očekávání.

Erika jednou řekla: „Pořídili jsme si dítě jako pojistku před pozdější lítostí.“ Ale je správné někoho donutit žít, abychom nepocítili lítost?

Dalo by se říct, že kniha Mateřství kanadské novinářky Sheily Heti vznikala jako taková autorčina vlastní „terapie“, vyprávění má atmosféru deníkových záznamů. Autorka se ocitá na prahu čtyřicítky a uvědomuje si, že je nejvyšší čas rozhodnout se, zda podlehnout tlaku společnosti a tikajících biologických hodin a pořídit si s partnerem dítě. Ve hře je ale zároveň varianta dítě vůbec nemít, k níž se přiklání její partner, nicméně finální rozhodnutí ponechává alibisticky na Sheile. Celá kniha je tak jakýmsi záznamem autorčina několikaletého dilematu, tím, jak se její náhled na věc mění nejen v čase, ale také v průběhu cyklu. Při svém rozhodování neváhá brát v potaz nejen reálné příběhy blízkých žen ve svém okolí, ale do hry vstupují také jakési „ezo“ prvky v podobě tarotových karet, setkání s věštkyní či házení třemi mincemi, které na autorčiny otázky „odpovídají“ buď „ano“ nebo „ne“ (jedná se o věštecký systém mající původ v Číně).

Neřekla bych, že Mateřství je vyloženě špatná kniha. Spíš jen k tématu, které předestírá, přistupuje jiným způsobem, než by člověk očekával. Téma, které kniha otevírá, je skvělé, neotřelé, pro spoustu žen mého věku v dnešní době tolik aktuální a potřebné. Osobně bych ale uvítala trochu jinou formu zpracování. Na mě kniha působila jako takový neuspořádaný proud myšlenek (což vlastně, přiznávám, možná dost dobře vystihuje reálné pocity řady žen, které řeší stejné dilema, jako Sheila), mezi kterými se samozřejmě mihla řada zaznamenání hodných pravd (třeba ta, že ať už se jako žena rozhodnete jakkoliv, vždycky to bude z nějaké strany vnímáno jako špatné rozhodnutí), ale výsledný dojem mám bohužel takový rozpačitý. V poslední třetině knihy už mě to popravdě ani moc nebavilo, zdálo se mi, že se autorka pořád tak nějak točí v kruhu, nevyzná se sama v sobě a v tématu se pitvá ze všech stran. A vlastně se mi ulevilo, když jsem Mateřství dočetla.

Na druhou stranu je určitě třeba smeknout před tak upřímnou ženskou výpovědí. Sheila čtenáře vpouští hluboko do svého soukromí i své mysli a odhaluje mu své pocity ohledně mateřství zcela bez cenzury. V dnešní době je tento anti-mateřský „coming out“ pořád tak nějak tabu… Že bych knihu vyloženě doporučila, to mi úplně nejde přes pusu. Pokud by pro vás téma z nejrůznějších důvodu mohlo být aktuální, asi by stála za přečtení. Ale já čekala bohužel víc.

Tak se zdá, že zima to má pro letošek spočítané. Je tedy nejvyšší čas na pravidelné čtvrtletní shrnutí knih, které mi tentokrát dělaly společnost nejen za dlouhých zimních večerů a líných zimních rán, ale také při mých cestách vlakem do práce. Jednou z výhod dojíždění je totiž více času na čtení 🙂

Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ

„Co mi radíte, abych navštívil?“ zeptal se.
„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

Kdo by neznal Malého prince – knížku, kterou jsme alespoň jednou během života četli všichni? Můj dávný úlovek z kroměřížského antikvariátu se po letech zase dočkal oprášení. „Pohádka pro dospělé“ nevelkého rozsahu s půvabnými ilustracemi a řadou nenápadně včleněných životních mouder je prostě nestárnoucí…

Absolutní design Kateřiny Šindelářové

Tuhle knížku si pořídil někdy během loňského roku Péťa. Byl to asi nějaký hype ze sociálních sítí a po jejím pročtení musím říct, že za ty peníze absolutně nestojí. Vizuálně je samozřejmě moc hezká, je to taková ta kniha, kterou si rádi někde vystavíte a je příjemné v ní listovat (velký formát, kvalitní papír, hodně fotek…) Informačně přínosná ale z mého pohledu nijak zvlášť není. Minimálně pokud se o interiérový design už trochu víc zajímáte a máte něco načteno. Kniha jde se svými doporučeními velmi po povrchu, skáče z tématu na téma a žádným se přitom nezaobírá víc do hloubky. Na druhou stranu tam místy najdete různé „random“ informace zcela konkrétního rázu, třeba podle jakého vzorce si spočítat spotřebu rolí při tapetování :-D. Předpokládala bych ale, že tuhle informaci vám snad sdělí každé tapetové studio, když přijde na věc 😎 Kniha se zaobírá zejména plánováním realizace a jde místnost po místnosti, což možná může navést někoho, kdo je s projektem v úplných začátcích, ale v naší fázi, kdy už prakticky bydlíme, kniha valný přínos nemá. Popravdě se mi ani moc nelíbily ty autorčiny realizace, které jsou velmi luxusní, ale na mě to působí až neosobně, chladně a nezabydleně, tak nějak „katalogově“… S tím souvisí i to, že řada doporučovaných řešení je sice krásná, čistá, elegantní, ale taky nákladná a řadu z nich si může dovolit jen ten, kdo neřeší peníze. Abych ale pouze nehanila, nadchla mě kapitola Atmosféra a styl, která se zabývá barvami v interiéru a výběrem doplňků. Její součástí je i kapitola věnující se nejslavnějším designérům a jejich ikonickým kouskům. Ta mi přišla opravdu informačně přínosná a hlavně jsem se konečně dozvěděla, proč je mezi lidmi, zajímajícími se o moderní design, tak populární ta „ptačí soška“ („Eames House Bird“, kterého proslavil americký designerský pár Charles a Ray Eames). Kdyby kniha tomuto tématu věnovala více prostoru, asi by moje hodnocení nebylo tak přísné. Takto to pro mě bylo bohužel spíš zklamání.

Petra Střelecká – Filtrovaná káva

Když v roce 2022 vyšla tato kniha, hned mi bylo jasné, že by to mohl být perfektní dárek pro Péťu, našeho kávového fajnšmekra. Tento „kompletní průvodce přípravou filtrované kávy“, jehož autorkou je zakladatelka brněnské kavárny Industra Coffee, je podle mě skvělý jak pro ty, kteří se o přípravu kvalitní kávy zajímají více do hloubky, tak i pro kávové laiky jako jsem já. Obsahuje totiž velmi přesné a polopatistické návody na přípravu filtrované kávy různými způsoby a s různými pomůckami. Dozvíte se z ní ale i spoustu zajímavostí o kávě jako plodině, o její cestě od zrnka až po nápoj ve vašem šálku, ale třeba i o tom, jak ji správně degustovat. Knihu doplňuje i série receptů, a to jak na kávové nápoje, tak i na dezerty, které kávu skvěle doplní. Publikace je moc pěkná i po grafické stránce a doplňuje ji spousta fotek. Myslím, že se rozhodně neztratí v knihovničce žádného kávového nadšence. A já jsem se podle ní konečně naučila připravovat dobrou kávu v chemexu :-)!

Linda Bartošová – Novinářky

I tady u nás na „dědině“ 🙂 máme knihovnu a musím říct, že dle výběru titulů je to knihovna velice dobrá! Obzvlášť oceňuji, že dětské oddělení je nahoře na „galerii“, takže když tam s O. vybíráme, pokukuju po očku dolů na vystavené knihy v oddělení pro dospělé a vybírám a při odchodu už jen rychle zaběhnu pro to, co mě na dálku zaujalo 😀 Takto jsem tam při naší minulé návštěvě „ulovila“ Novinářky. Jedná se o sérii interview s ženami, které se prosadily v oblasti médií. V inspirativních rozhovorech líčí, s jakými překážkami se musely v tomto odvětví, kde převládá dravá mužská energie, potýkat, co jim pomohlo nebo čeho se naopak musely v životě vzdát. Jak záhy uvidíte, téma ženství a postavení žen ve společnosti je leitmotivem, který propojuje hned několik dalších titulů, které (vlastně vcelku neplánovaně) našly tuto zimu cestu do mé knihovničky.

Åsne Seierstad – Knihkupec z Kábulu

A tentokrát o postavení žen zase ze zcela jiné roviny a diametrálně odlišné kultury. Tato knižní reportáž z pera norské novinářky je unikátní už jen tím, že se jí podařilo proniknout do jinak dost uzavřené afghánské komunity. S rodinou hlavního hrdiny – knihkupce Sultána – žila půl roku v jedné domácnosti, a tak měla spoustu příležitostí pozorovat život jejích členů v jejich každodenní realitě. Smluvená manželství, zakázaná láska, obtížný přístup ke vzdělání, rodinné tradice i zvyklosti spjaté s islámským způsobem života – to vše pro nás tak vzdálené a často naprosto nepochopitelné je samozřejmou součástí příběhů hlavních hrdinů. Sultánova rodina je velmi rozvětvená (dvě manželky, spousta sourozenců a dětí…) a tak jsem se v těch jednotlivých postavách chvílemi až ztrácela. Možná by nebylo od věci, kdyby přílohou knihy byl rozkreslený rodokmen 🙂 Některé historky jsou úsměvné, z jiných až mrazí. Spousta scén ve vás svou bezvýchodností vyvolá pocity vzteku a bezmoci. Krom osudů jedné kábulské rodiny autorka přibližuje také pohnuté dějiny Afghánistánu, které jsou tak komplikované, že jsem občas musela sáhnout po Wikipedii a studovat a i tak v tom dodneška trochu tápu. Jak už to u knih z nakladatelství Absynt bývá, rozhodně se můžete připravit na kvalitní, obzory rozšiřující četbu.

Šárka Homfray – Proč jsme tak naštvané?

Jediný knižní dárek, který jsem si loni přála od Ježíška. Myslím, že z té cenovky se Ježíškovi asi musely protočit panenky 😀 – kniha stojí skoro 900, přitom se nejedná o žádnou bichli, spíše kabelkový formát. Byť je svým obsahem opravdu velmi hutná, jak si ještě povíme, ta cena za mě není moc ospravedlnitelná – přecejen by mělo být v zájmu všech, aby se dostala mezi co nejvíc čtenářů, a ta cena ji prostě činí pro spoustu z nich nedostupnou. Na ReKnihách jsem ji ale neobjevila a opravdu jsem po ní moc toužila. Krom té cenovky už totiž přijdou jen samá superlativa. Jednak mi přijde tento literární počin tak moc důležitý! Přestože témata, která přináší, už se ve společnosti nějakou dobu otevírají, pořád to není dost. Gender pay gap, neviditelná práce, stigmatizace žen bezdětných, ale zároveň i sociální vyloučenost matek s dětmi… co stránka, to pravda, kterou konečně někdo komplexně pojmenoval, podložil studiemi a zformuloval tak, jak já bych nikdy nedokázala. Už teď jsem si jistá, že tuhle knížku budu číst ještě mockrát. A vnucovat ji všem. Všem, kteří si myslí, že feminismus je sprosté slovo, že ženy v naší společnosti už dnes žádnou diskriminaci nezažívají a hlavně že musí tiše a úkorně všechno zvládat a na nic si nestěžovat.

Daniel Prokop – Slepé skvrny

Z podobného ranku je rovněž tato sociologická sonda do české společnosti, byť se zaobírá mnohem širším spektrem aktuálních společenských problémů a výzev současného Česka i světa. Přiznám se, že Prokopův jazyk je pro mne trochu komplikovanější a celou první kapitolu jsem bojovala s nutkáním knihu odložit a vrátit zpátky do knihovny. Nakonec jsem ale vytrvala, byť kniha místy vyžadovala hodně soustředění a asi i obecnější vhled do problematiky, kterým jsem ne vždy disponovala. Slepé skvrny jsou každopádně v mnoha ohledech oči otevírající a k zamyšlení nutící publikací, zaobírající se tématy jako je chudoba či vzdělávací systém, problematikou menšin i populismem. Pro všechny zaseknuté ve své sociální bublině to může být skvělá příležitost, jak si rozšířit obzory a podívat se na některé současné společenské problémy z jiné perspektivy.