Blog Janie Milíčové

Podzim klepe na dveře, a to je ten pravý čas zachumlat se do deky a vytáhnout co? Knihu!

Petr Ludwig – Od chaosu ke smyslu

Možná si ještě vzpomínáte na boom kolem knihy „Konec prokrastinace“, která byla ve své době fenoménem. Petr Ludwig teď vydal navazující publikaci „Od chaosu ke smyslu“, v níž se snaží předat know-how, jak uspět v dnešní turbulentní a nejisté době. Přestože jsem k těmto instantním návodům na život trochu skeptická, čte se to dobře, text je stručný, doplněný názornými obrázky a jde přímo k jádru věci. Přesto mám pocit, že se mi její obsah nevryl zas tak hluboko pod kůži, protože s odstupem času si vybavím už jen kapitolu o optimistickém vysvětlovacím stylu a přerámování negativních situací, které Ludwig demonstruje na situaci s poškrábáním nového auta 😀 Pokud tedy chcete jít v tématu více do hloubky, kniha vás asi úplně neuspokojí – jako odrazový můstek ale může posloužit dobře.

Eliška Popková – Eko úklid

„Perfekcionistku Elišku“ a její nakažlivá úklidová videa občas sjíždím na Instagramu, když mě zrovna popadne uklízecí rauš. Objevila jsem díky ní kouzlo perkarbonátu sodného, na jehož čistící schopnosti od té doby nedám dopustit 😉 Kniha Eko úklid obsahuje ještě celou řadu dalších praktických tipů, ať už máte rádi v uklízení systém, snažíte se uklízet bez zbytečné chemie nebo třeba jen hledáte návod, jak snadno vyčistit připálený hrnec. Všechny informace z Instagramu zde naleznete přehledně a tematicky srovnané – jinak by to člověk od perfekcionistky ani nečekal :-D!

Alena Wehle – Citlivka

O životě s vysokou citlivostí bych mohla vyprávět – ale pro někoho, kdo s tímto povahovým rysem od malička žije, je možná mnohem cennější si o tom přečíst. Od autorky Aleny Wehle, která to všechno také z osobní zkušenosti zná. Útěky z večírků nebo setkání, kde je moc lidí (a to i přesto, že je máte třeba rádi). Pocity emočního zahlcení ještě několik hodin poté. Ofrňování nad povrchními small talky o ničem a naopak touha po hlubokých rozhovorech. Nasávání nálad lidí okolo. Samota, ticho a klid jako esenciální potřeba, která ale s určitými fázemi života (ehm, mateřství) naprosto nejde dohromady. Pocity nepochopení ze strany většinové společnosti, která to má jinak. Pokud hledáte validaci a pomoc se sebepřijetím, v této knize se vám dostane obojího a jako bonus ještě spousty důvodů, proč se na vysokou citlivost zkusit dívat jako na dar. Citlivka není úplně strukturovaná, autorka občas skáče z tématu na téma, ale přesto se čte lehce a pohladí po duši.

Lenka Chalupová – Když se trhá nebe

Když se trhá nebe je výborný román s pro mne naprosto nečekaným vyústěním, což u knih vždycky cením. Už jen samotné umístění příběhu do Československa předválečných let a sledování osudů židovské rodiny přerovského továrníka Hugo Rosenbauma je předzvěstí dramatu. Děj se točí kolem Hugovy nenaplněné touhy po dědici továrny – pro splnění svého snu se nezalekne takřka ničeho a následky na sebe nenechají dlouho čekat… Autorka umí udržet čtenáře po celou dobu v napětí a přestože tušíte, že se nutně schyluje k tragédii, dlouho absolutně netušíte, odkud to přijde. Kniha působí o to dramatičtěji, že vše vygraduje ještě předtím, než vypukne druhá světová válka, ovšem čtenář už si snadno domyslí, co dalšího bude následovat. Jistou čtenářskou atraktivitu dodává příběhu také fakt, že postava továrníka Rosenbauma není tak úplně smyšlená. Závěrečný epilog, který dovypráví životní osudy některých postav, pak zanechává dojem, jako byste právě skutečně dočetli příběh, který se opravdu stal, a ne román. Uvěřitelnosti napomáhá také fotografická příloha dobových snímků Přerova a míst, kde se děj knihy odehrává.

Marek Torčík – Rozložíš paměť

Minulý školní rok vám fyzikář vyprávěl o paprscích z hvězd, o tom, jak dlouho putují na zem. V hlavě ti utkvěla představa – každá tečka na obloze je miliony let stará, čím déle se na noční nebe díváš, tím víc jich vidíš. Ve skutečnosti tam už dávno nejsou. To, co vidíš, jsou jen další a další vzpomínky. Bez ohledu na to, jak daleko paprsek cestuje, navždy v něm zůstává otisk, vzpomínka na místo odrazu.

Kouzlo nechtěného způsobilo, že se u mě v tu samou dobu sešla ještě jedna kniha, jejíž děj je umístěn do jinak zcela nezajímavého a literaturou opomíjeného městečka Přerova 😀 Rozložíš paměť byl jednu dobu mezi knižními influencery docela hit, ale musím říct, že přestože tato autobiografická próza dosahuje nesporných kvalit, bylo pro mne obtížné se do děje ponořit a začíst se – možná i kvůli autorově specifickému stylu psaní. Dokonce jsem na začátku i uvažovala, jestli knížku úplně neodložím – na první dobrou mě zkrátka vůbec neoslovila. Hlavní hrdina vyrůstá v neúplné sociálně slabé rodině, poznamenané dědečkovým alkoholismem, ve škole se potýká se šikanou a v dospívání i s odlišnou sexuální orientací. Postupně zabředáváme spolu s ním do stále temnější rodinné historie, vynořují se bolestivé vzpomínky odehrávající se v kulisách šedivého maloměsta. Pokud máte chuť na něco velmi syrového a depresivního, tady to je. Ale ujišťuju vás, že se po dočtení budete potřebovat zahojit nějakou duhou a jednorožci 😎

Ewald Arenz – Dva životy

Po posledním literárním setkání s Arenzem (Láska za mizerných dní) jsem se těšila, že si od něj přečtu zase něco tak mimořádného, jako bylo Velké léto. Musím říct, že na pomyslný žebříček bych Dva životy umístila někam na prostřední příčku – líbila se mi jednoduchá zápletka i „retro“ umístění příběhu do Západního Německa začátku 70. let a svým způsobem i autorovo poetické líčení idylického života na venkově, jitřící všechny smysly, ač mi přišlo, že místy trochu tlačí na pilu. Ústředním motivem knihy je milostný příběh dvacetileté Roberty, která se čerstvě vyučila švadlenou, má velké a odvážné sny a plány, ale přesto se s ní setkáváme v okamžiku, kdy se vrací do milované rodné vesnice, aby se stala následovnicí rodinného hospodářství, a jejího starého kamaráda z dětství – Wilhelma. To, co na začátku vyznívá jako červená knihovna, zhruba v poslední třetině knihy protne očekávaná, a přesto šokující tragická událost, která poslouží jako katalyzátor velkých změn nejen v Robertině životě… Víc už asi nemá smysl prozrazovat. Přestože Velké léto je stále nedostižné, Dva životy bych označila za příjemnou letní oddechovku (taky že to byla moje volba na letošní dovolenou na Sicílii) a pokud vás neurazí lehce prvoplánový happy end, věřím, že se vám bude líbit.

Nina Špitálníková – Svědectví o životě v KLDR 2

Druhý díl rozhovorů, které autorka posbírala se skupinou uprchlíků z KLDR, je stejně syrový, informačně nabitý a šokující jako první kniha. Opět zde najdete příběhy Severokorejců z různých sociálních vrstev, s různými zkušenostmi s totalitním režimem, různé nátury… jedno je však spojuje, a to je fakt, že navzdory všemu v určité fázi svého života došli do bodu, kdy se útěk ze země jevil jako jediné možné východisko. Obzvlášť těžce se čtou příběhy, kdy útěkem došlo k rozdělení rodiny, ať už záměrně či vlivem okolností. Také informace o naprosto katastrofické úrovní korejského veřejného zdravotnictví jsou pro nás jen stěží pochopitelné. A za mne asi vůbec nejhorší bylo vyprávění o tom, jak funguje povinná vojenská služba, na které Korejci zpravidla stráví 10 let, a jak nelidské podmínky zde panují. Odlehčené čtení to tedy, jak je vidno, rozhodně není, přesto považuju Svědectví o životě v KLDR za důležitou a zcela mimořádnou studnici informací, kterou by si měl přečíst každý.

Štěpánku a její kanál na Instagramu jsem začala sledovat jen krátce předtím, než jí do života vstoupila vážná nemoc. Původně jsem čerpala z její bohaté studnice literárních tipů. O přečtených knížkách píše přesně tím způsobem, který mám ráda – otevřeně, upřímně, trefně a bez příkras. Ve stejném duchu pak začala postupně sdílet se svými sledujícími i to, jak moc mladému člověku změní život, tělo, vztahy a vůbec všechno diagnóza: rakovina.

To ještě nevíš rozhodně není lehké čtení, Štěpánka má však velký dar zpracovat i tak osobní a náročné téma způsobem, který je přístupný prakticky jakémukoliv čtenáři. Nevyhýbá se žádným otázkám, s přímočarostí líčí nejen celou řadu potupných i bolestivých zkušeností s našim systémem zdravotnictví, ale i strachy spojené s finančními otázkami, přijetím vlastního těla po kompletní mastektomii nebo krizí, do které vážná diagnóza a vlekoucí se léčba uvrhne doposud krásný a fungující partnerský vztah.

Štěpánka píše o věcech, které možná člověk, kterého se tato nemoc bezprostředně netýká, nechce slyšet, ale dalším důvodem, proč si myslím, že je To ještě nevíš čtením vhodným skutečně pro každého, je způsob, jakým autorka popisuje své vnitřní prožívání různých situací, které jsou s nemocí spojené, v kontrastu s reakcemi jejího nejbližšího okolí. Z knihy načerpáte povědomí o tom, co onkologický pacient od svých blízkých třeba právě potřebuje, ale nedokáže si o to říct, nebo jak zraňující mohou být slova, kterými okolí nemocného v dobré víře a snaze o podporu zahrnuje.

Kniha je natolik silná, že jsem ji zhltla během několika málo dnů téměř na posezení. Smekám před autorkou, s jakou otevřeností se se čtenáři podělila o ty nejintimnější a nejtěžší chvíle, které jí do života přinesla rakovina. A moc bych jí přála, aby se tahle náročná etapa definitivně uzavřela a příští kniha, kterou si od ní přečtu, byla na mnohem veselejší téma!

Přináším vám takhle při zamračeném pátku zase pár literárních tipů, třeba přijdou někomu vhod 🙂

Zak Archer – Loggerheads

Mám ráda knížky s příběhem a tato se ke mně dostala vskutku originální cestou. Žánek mi při našem již tradičním lednovém setkání na Ramzové vyprávěl o kamarádovi, který napsal knihu, a zda bych neměla chuť si ji přečíst. Takové nabídce já samozřejmě nikdy neřeknu ne 😀 K mému překvapení mi jen pár dnů po návratu z hor zmiňovanou knížku přivezl kurýr (za což Žánkovi ještě jednou děkuju). Rozsahem i formátem (jako dělaným na cesty vlakem do práce) se jedná o útlou novelu. Manželský pár Carey a Jess během jedné bouřlivé noci havarují s autem. Bouří však toho času prochází i jejich vztah. Na několika málo stranách autor rozehrává drama, které má chvílemi možná až lehce hororový nádech (nejspíš ve mně tento dojem podpořily i poněkud ponuré ilustrace, které novelu doprovázejí). Navzdory slibnému úvodu mi však přijde, že vyprávění postupně ztrácí dech a vyústění je až příliš prvoplánové. Chápu, že ne každý je milovníkem hororu, ale mě by osobně vůbec nezklamalo, kdyby se mrazivou atmosféru doprovázející stoupání ústřední dvojice na vrchol majáku, autorovi podařilo udržet ještě o něco déle a možná i čtenáře překvapit nějakým nečekaným twistem 🙂 Body navíc dávám za originální obálku a vsadím se, že vám dlouho bude vrtat hlavou, co je to na ní vlastně vyobrazené 🙂

Verena Kesslerová – Eva

Přiznám se, že tím, jak jsem za poslední dobu knih s tematikou (ne)mateřství přečetla tolik, mi tato s odstupem času už trochu splývá. Byla by ale chyba ji kvůli tomu zavrhnout, protože přináší hned několik náhledů na situace, kterým čelí současné ženy. Eva, která propůjčila celé knize jméno, je učitelkou otevřeně hovořící o tom, že vzhledem ke klimatické krizi není rozumné přivádět na svět další děti. Za tento svůj „kontroverzní“ světonázor však sklízí nepochopení a kritiku. Jako protiváha k Evě je tu novinářka Mona, která se s partnerem o dítě snaží, ale nedaří se to, a její sestra Sina, která je (byť několikanásobná matka) všechno, jen ne šťastná. Mozaiku příběhů uzavírá příběh Sininy sousedky, která o své jediné dítě přijde. Pokud máte obavy, že kniha by vás mohla závažností svých témat semlít, musím přiznat, že je poměrně stručná a (možná i v rámci pudu sebezáchovy) tak trochu klouže po povrchu. Rozhodně však hraje na citlivé struny, které rezonují společností, a stojí za vaši pozornost i přečtení.

Paolo Giordano – Osamělost prvočísel

Velmi zajímavá kniha, která se však vůbec nečte lehce. Motiv, který se jí vine od začátku až do konce, je jedno rozhodnutí a jeho důsledky, které vás provázejí po celý zbytek života. Ta dvě osaměla prvočísla, to jsou Alice a Mattia. Každý si v sobě od dětství nese jiné trauma a každý z nich má jiný způsob, jakým se s ním vyrovnat. Jejich „jinakost“ je v průběhu dospívání svede dohromady, nečeká vás ale love story v pravém slova smyslu, spíš hodně bolavé čtení o dospívání, osamělosti, hledání a nepochopení. Moc bych přála oběma „hrdinům“ lepší závěr jejich příběhu, takhle na mě celé to vyústění působilo příliš beznadějně.

Ewald Arenz – Láska za mizerných dní

Jediný a naprosto famózní román Velké léto, o kterém jsem vám zde básnila tak dva roky zpátky, katapultoval Ewalda Arenze mezi autory, jejichž další knihy rozhodně nesmí uniknout mé pozornosti. Hned na úvod předesílám, že Láska za mizerných dní kvalit Velkého léta v mých očích zkrátka nedosahuje. Příběh – střídavě vyprávěný ústředním mileneckým párem Clarou a Eliasem – přináší těžká témata (věkový rozdíl ve vztahu, péče o rodiče s Alzheimerem, vážná nemoc), která jsou ale vyprávěna vlídným jazykem a je to celkově takové milé čtení, které vás spíš pohladí po duši než uvrhne do deprese. Začátek románu mě docela pohltil, zhruba v polovině však bohužel kniha trochu ztrácí tempo a začíná to celé působit strašně uměle a nepravděpodobně, což je škoda. Pokud máte chuť na trochu červené knihovny mezi všemi těmi detektivkami, válečnou literaturou a rodinnými dramaty, klidně po Lásce za mizerných dní sáhněte. Jinak mi ale přijde, že je celá řada lepších knih, které čekají ve frontě, až si na ně uděláte čas a na tento román ho plýtvat nemusíte 🙂

Lucie Hušková – Símka: Druhý začátek

Na pokračování příběhu Símky od Lucie Huškové jsem se také už dlouho těšila a tolik jsem jí přála, aby ji v druhé knize konečně čekal nějaký happy end! Jestli se ho Símka dočká či ne nebudu vyzrazovat, každopádně vás můžu ubezpečit, že se opět jedná o velice čtivý román, jehož samozřejmostí je svižný děj a krátké kapitoly, které vás budou vybízet do čtení, takže se pravděpodobně stane, že Símku zhltnete na posezení. Smím snad ještě prozradit, že z vývoje Símčina příběhu, stejně jako z toho, jak se nakonec „vyloupnou“ některé z postav z předchozí knihy, jsem nakonec moc šťastná nebyla a další pokračování už si asi neprosím. Ale na to, čím nás autorka ještě v budoucnu překvapí, se těším velmi 🙂

Oliver Burkeman – Čtyři tisíce týdnů

Ve světě, kde se jede na výkon a čas, který nestrávíte produktivně, je promrhaný, může tahle kniha působit jako zjevení. Pokud je pro vás time management už pomalu sprosté slovo, bude se vám líbit. Jestli ovšem hledáte návod, jak konečně v životě začít stíhat všechno to důležité, ten tu nenajdete. Oliver Burkeman vás už po prvních stránkách přesvědčí, že to není dost dobře možné a že vlastně ani není moudré o to usilovat. Možná to nezní vašim uším jako objevná myšlenka, ale uvést ji do praxe je jedna z největších výzev, jaké v dnešní době čelíme. Spousta situací, o kterých autor píše, vám bude připadat důvěrně známá. Ani si nemyslím, že je nutné Čtyři tisíce týdnů přečíst naráz – je to spíš takový ten text, ke kterému se můžete vracet ve chvílích, kdy budete mít pocit, že vám to zase všechno padá na hlavu a nic nestíháte, nebo ji předčítat nahlas svým blízkým, kteří zrovna v kolečku běhají své křeččí závody. Ne vždy se to však úplně setká s kýženým ohlasem – vyzkoušeno za vás :-))

Gisèle Pelicot – Óda na život

Nevím, zda je třeba ke jménu Gisèle Pelicot ještě vůbec něco dodávat – asi s každým otřásl její médii propíraný životní příběh, kdy byla po několik dlouhých let pod vlivem léků, které jí podával vlastní manžel, znásilňována desítkami mužů. Její memoár Óda na život však vypráví mnohem víc než jen popis této šokující soudní kauzy. Gisèle se v knize vrací do svého dětství, mládí, vzpomíná na seznámení s dnes již bývalým manželem i první roky jejich vztahu a hledá v nich odpovědi na otázku, jak je možné žít tolik let ve zdánlivě spokojeném manželství a nevidět vodítka, že je něco fatálně špatně. Postupně vyplouvá na povrch, že i sám predátor byl obětí násilnického otce, což samozřejmě jeho vinu žádným způsobem neumenšuje. Po dočtení si možná budete klást otázku, jak je možné, že žena, se kterou se život opravdu nemazlil, v sobě nemá ani trochu hořkosti a hlavně se nestaví do role oběti, ale s ohromnou vnitřní silou čelí mediálnímu tlaku i soudům veřejnosti. V Ódě na život jde doslova s kůží na trh a vychází z ní v mých očích ještě silnější a s životem srovnanější. Odpověď na to nemám, ale je jisté, že v tom může být Gisèle Pelicot ohromnou inspirací pro každého z nás, ať už si s sebou neseme jakýkoliv osud.

Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina

Tuhle klasiku jste tu asi nečekali, popravdě ani já, protože v záplavě stále nových a nových knížek, které vycházejí, se snadno zapomene na díla, o kterých jste naposledy slyšeli ještě ve školních lavicích 😊 Anna Karenina je můj úlovek z ReKnih a byť se nejedná úplně o knihu do kabelky (a v MHD já toho přečtu nejvíc, takže byla hned od začátku odkázaná na chvilky před spaním) a měla jsem obavy, jak se mi podaří tím bezmála 1000 stránkovým románem prokousat, je to dílko docela čtivé. Problém jsem měla jen s tím množstvím postav, které se na vás na začátku navalí, všichni se jmenují Alexej nebo nějak podobně a vy se ztrácíte v tom, kdo je kdo. Brzy se naštěstí rozjede děj, Anna podlehne Vronskému a už se to čte samo (i díky krátkým kapitolám to hezky odsýpá). Musím ale přiznat, že víc než dějová linka Anny a Vronského mě bavila ta o Levinovi a Kitty. (Kdybych Annu Kareninu četla v maturitním ročníku, bylo by to zcela jistě naopak 😎 Po odhalení Anniny nevěry mě ta její postava začala tak nějak otravovat, stala se z ní hrozná tragédka. Na linii Levinova příběhu mě naopak bavilo jeho zasazení do kontextu doby, politické a sociální situace – čtenář se díky tomu mnohem lépe zorientuje v době, kdy se děj románu odehrává.

Vzhledem k tomu, že už máme doma malého čtenáře, snažím se vycházet jeho zájmům na poli literárním maximálně vstříc. Před Vánoci v družině zrovna trendovala knižní komiksová série o Dogmanovi, která dokonce inspirovala Oliho k tvorbě vlastních komiksů o dobrodružstvích s jeho nejlepším kamarádem 😀

Snažím se udržovat si o současné literární tvorbě pro děti docela přehled, ale přiznám se, že o Dogmanovi jsem do té doby neslyšela a asi bych po této knize na první dobrou ani nesáhla. Jednak jsem nikdy úplně nepropadla žánru komiksu (tedy pominu-li samozřejmě legendární časopis Čtyřlístek, který jsme s bráchou jako děti zbožňovali) a vlastně mě úplně nezaujala ani vizuální stránka knihy. Děti mají ale samozřejmě jiný vkus a obvykle se jim tyhle prvoplánové kresby prostě líbí víc než propracované a vkusné ilustrace 🙂

Pro začínající čtenáře je komiks úplně ideální, protože: málo textu, hodně obrázků, rychlý spád. Děj hezky odsýpá a dítě má pocit, že toho za chvilku přečetlo hrozně moc. Kniha obsahuje 4 samostatné příběhy, jejichž hlavním hrdinou je policejní pes Dogman (kuriozní okolnosti jeho „zrození“ asi nebudu prozrazovat :-D). Zápletky jsou vyhnané do extrému, ale nechybí jim vtip, byť občas rovněž poněkud prvoplánový. Místy se ale ani jako dospělí neubráníte smíchu – můj nejoblíbenější je poslední příběh o vzpouře oživlých párků 😀

Jako bonus dítě v knize najde několik stránek, jejichž listováním může postavičky „rozpohybovat“ a dodat příběhu zase o trochu víc dynamiky, a závěrečná „škola“ pro malé komiksové kreslíře, kde se může čtenář v několika jednoduchých krocích naučit nakreslit své oblíbené knižní hrdiny. Kredit je třeba přiznat i českému překladu, který do děje propašoval i pár vtípků z české kotliny (reportérka Emma Podmáslí). Velmi cením také pojmenování obchodu Zlosyn a syn 😀

Suma sumárum: za mne to asi nebude úplně nejoblíbenější položka naší domácí dětské knihovničky, na druhou stranu mezi dětmi Dogman určitě sklízí zasloužený ohlas a pokud dopomůže další generaci dětí ke čtenářské gramotnosti a lásce ke knihám, rozhodně splnila svůj účel.

Ne že bych měla ve zvyku si úplně dávat předsevzetí, ale do letošního roku přece jen vstupuju s přáním začít zase více psát a celkově věnovat víc času činnostem, u nichž cítím to příjemné „flow“. Tak doufám, že se to trochu odrazí i tady na blogu a nebo třeba mému psaní dám nějakou novou formu, kdo ví 😊? Pro začátek tu mám každopádně pravidelný přehled toho nejzajímavějšího z mé knihovničky za uplynulou zimu.

Veronika Opatřilová – Počkej na moře

Řekneš: „Ale tak je to dobře, že nic nezůstává stejné,“ a já vím, že mi rozumíš, ze všech lidí právě ty, protože kdyby všechno zůstávalo stejné, jaký význam by měly všechny ty nezapomenutelné okamžiky, které znamenají věčnost?

Veronika Opatřilová je jedním z mých literárních objevů uplynulého roku. Počkej na moře je poetickým romantickým příběhem zakázané lásky mezi univerzitním profesorem literatury a výměnným studentem ze Švédska, který se odehrává na konci 60. let v Anglii, kdy homosexuální vztahy byly společností stále vnímány jako veliké tabu. Co na románě zaujme na první pohled je originální du-forma a celkově opět jazyk, jakým autorka píše, i důraz na prostředí, do něhož je děj zasazen. V Příběhu L. to byl les, do něhož hlavní hrdina utíká – tady důležitou roli sehrává, jak ostatně sám název napovídá, moře. Garantuju vám, že na konci knihy zatoužíte navštívit ostrov Wight, Brighton a další místa, o kterých zde budete číst – natolik podmanivě autorka vykresluje jejich atmosféru. Počkej na moře je výjimečný román o krásnu, lásce, bolesti i konečnosti, který se dotkne každé citlivé duše…

Možná máš pravdu. Možná opravdu jen hledám něco nezachytitelného, co mě naplňuje pocitem života, něco skutečného, intenzivního. Jak jinak bych ale dokázal najít podobný pocit než tak, že nebude trvalý? Jedině to, co skončí, může trvat věčnost.

Guadalupe Nettel – Jedináček

Možná už jste trochu unuděni tou řadou knih na téma mateřství, jeho různé podoby a úskalí, které v posledních letech na knižním trhu vychází. Jedináček je ale přece jen v něčem jiný. Mexická spisovatelka Guadalupe Nettel píše úsporně, přesto na několika málo stranách dokáže rozehrát hned několik životních osudů. Ten ústřední se točí okolo vypravěčky Laury, která si kdysi se svou kamarádkou Alinou slíbila, že nepodlehnou společenskému tlaku a dobrovolně se vzdají role matky. Zatímco Laura se tohoto svého předsevzetí v následujících letech drží, Alina po dítěti časem zatouží tak moc, že kvůli peripetiím s otěhotněním neváhá absolvovat několik pokusů o umělé oplodnění. Její touha po mateřství nakonec přinese do života Aliny i jejího partnera nečekaný zvrat… Laura se v mezičase seznamuje s komplikovanou sousedkou Doris a jejím osmiletým synem Nicolasem, který trpí záchvaty vzteku, a rozhodne se, že se pokusí oběma pomoci. Autorka přináší neotřelý pohled na různé aspekty i podoby mateřství, především ale píše o potřebě lásky, přátelství a komunity. Přestože je příběh Aliny drásající a tíživý, četba vás nerozloží, ale naopak pohladí po duši. A takových knih rozhodně potřebujeme více :-)!

Veronika González – Blízcí

Další vynikající autorka (můžu-li tak soudit na základě pouhých dvou románů, které dosud vydala) z českých luhů a hájů a byť Blízcí přináší už trochu otřepané téma toxických rodinných vztahů, stále je na tomto poli prostor pro osobitý přístup a originalitu. Minimálně ta pointa celého příběhu je v tomto případě skutečně nečekaná (i když za mě už dost přitažená za vlasy, nebudu vám ale vyzrazovat žádné spoilery :-D). Hlavní hrdinkou příběhu je fotografka Barbora, která se v životě ocitá v jakési slepé uličce – odstěhovala se z ruchu a možností velkoměsta na venkov za svým partnerem Igorem. Igorova rodina, která ve vesnici žije, jí však postupně začíná ze života dělat peklo. Krok za krokem Bára odhaluje podhoubí pokřivených rodinných vztahů a dochází jí, že aby ji úplně nestrávily, musí se konečně začít bránit. Při tom nachází nečekaného spojence ve švagrové Petře, která neskrývá navenek pouze to, že je obětí domácího násilí, ale má i jiné nečekané tajemství…

J. K. Rowwlingová – Harry Potter a Ohnivý pohár

Ohnivý pohár je asi jedna z mých nejoblíbenějších HP knížek a na prvním místě mám jednoznačně i její filmové zpracování. Oli si ji přál za první vysvědčení a málem s námi musela odcestovat i na Rhodos (kam jsem nakonec prozíravě přibalila čtečku). Četli jsme poctivě skoro každý večer na dobrou noc, takže nám trvalo ji přelouskat asi jen půl roku 🙂

Sudety: Ztracený ráj

Tento soubor povídek současných českých autorů zvučných jmen, které spojuje společné téma česko-německého pohraničí a vztahů zdejších obyvatel z dob, kdy ještě nebyly pošramocené druhou světovou válkou, mi doporučila a zapůjčila kolegyně z práce a opravdu se mi trefila do vkusu. Formát povídky je za mne královská disciplína, kdy na omezeném prostoru musí autor rozehrát příběh, vtáhnout čtenáře a vybrousit pointu. V Sudetech se to zdařilo skvěle. Každá povídka má přitom jinou atmosféru, odehrává se v různých pohraničních lokacích a má jiný vypravěčský styl. Příběh, který se mnou nejvíce rezonoval a zároveň i rozesmál svým vyústěním, byla povídka Petry Klabouchové S křížkem po funuse. Nezklamala mne ani Kateřina Tučková, jejíž závěrečná emotivní povídka Čas raků, v níž se hlavní hrdina vrací po letech na místo své rodné vesnice Mušov, která musela ustoupit stavbě vodní nádrže Nové Mlýny, je dokonalou tečkou celé knihy. Povídkový soubor je vymazlený i po vizuální stránce, a to zejména díky použitému modrotisku a ilustracím Jaromíra 99, které jsou inspirované dobovými fotografiemi.

John Gottman, Julie Schwartz Gottman – Vitamín L

Tuto „melvilovku“ jsem ulovila na povelikonočním výprodeji přímo v nakladatelství a je to rozhodně jedna z těch knih, která se neztratí v žádné knihovničce. Jedná se o poměrně útlou a ryze prakticky orientovanou „příručku“ od uznávaných vztahových terapeutů, která nabízí týdenní „kurz lásky“, který by měl zlepšit váš partnerský vztah. Pokud si vzpomínáte na 7 principů spokojeného manželství od Gottmanových, o kterých jsem tu kdysi psala, dá se říct, že Vitamín L je jakási zhuštěná a více prakticky orientovaná verze této knihy. Nenabízí rozvláčnou teorii, ale zcela konkrétní tipy, které můžete okamžitě aplikovat. Ve většině případů se nejedná o nic objevného, ovšem přiznejme si, že v pěně všedních dní není vždycky chuť hledat, za co druhého můžeme ocenit, ani inspirace pro hluboké diskuze jiného typu, než kdo zítra vyzvedne děti a kdo zaplatí poplatek za popelnice 8-). Minimálně vás tedy čtení této knihy může ponouknout k vykročení ze zaběhlých stereotypů a k práci na sobě, což se koneckonců hodí, ať už řešíte jakýkoliv vztah 🙂

Kateřina Trávníček, Martina Mašková – Přetíženy

Letos jsem si od Ježíška přála jen jednu jedinou knihu, a to Přetíženy – titul, který rezonoval sociálními sítěmi už nějakou chvíli před svým vydáním a myslím si, že zcela oprávněně. Těch témat, která tato knížka otevírá, je tolik! Od čistě vědeckého vhledu do fungování naší nervové soustavy přes vysokou citlivost, fenomén intenzivního rodičovství… Je to kniha, kterou by si měl přečíst skutečně každý – ne jen ženy a matky, i když zejména ony asi v knize najdou tu tolik potřebnou úlevu a pochopení, kterých se jim od společnosti obvykle tak žalostně nedostává. Kniha je proložena příběhy konkrétních žen a garantuju vám, že se v řadě situací důvěrně poznáte. Pokud autorky sledujete na sociálních sítích, možná těch nových informací pro vás nebude tolik, ale je jen dobře, že vznikla publikace, která vše podstatné shrnuje na jednom místě a z mentálního přetížení žen je konečně téma, které začíná víc a víc rezonovat společností.