Zázraky nejsou zadarmo

Pohádkou jsme začali a pohádkou taky skončíme… Nevím, jestli ve zkouškovém budu mít dost času zajít do kina na poslední seminářový snímek Poupata, a tak se dnes budeme s filmovou kritikou preventivně loučit 🙂 – a to štědrovečerní pohádkou Micimutr, kterou jste možná shlédli v kruhu rodinném pokojně trávíce kapra a bramborový salát obklopeni rozbalenými dárky…ale dost možná jste ji taky celou prokecali na skypu se zbytkem rodiny jako letos my :D… Na závěr už se snad jen patří říct, že tenhle seminář byl pro mě jednou z největších zkušeností tohoto roku a nejspíš pro mě zůstane taky jednou z nejkrásnějších vzpomínek na výšku :-)…

Zázraky nejsou zadarmo

Letos si Česká televize pro své diváky na Štědrý večer připravila poněkud netradičně pojatou pohádku režiséra Víta Karase s tajemným názvem „Micimutr“, ve které se zázraky nedějí jen tak a o své štěstí se musí každý alespoň trochu zasloužit. Pohádka byla vyslána do kin již v listopadu, na televizních obrazovkách jsme ji však mohli shlédnout teprve po štědrovečerní večeři.

Ocitáme se v království, kde právě vyhlásili státní smutek. Princezna Karolína (Monika Šoposká) má být předhozena do spárů hrozivého draka a skupinka „chrabrých“ princů, která byla sezvána na hrad, se jaksi nemá k zachraňování. Jediným odvážlivcem, který se rozhodne postavit tříhlavé sani, je prostý loutkář Vítek (Ondřej Novák), kterému dodává odvahu láska k princezně. Statečnému loutkáři nabídne při bitvě s drakem pomocnou ruku kouzelnice Micimutr (Libuše Šafránková) – nebude to však jen tak! Vítek se musí zavázat přísahou, že neprozradí, že princezniným zachráncem je právě on. Už to tak vypadá, že veškeré zásluhy si přivlastní chvástavý princ Vladimír (Vojtěch Dyk)…

Tahounem snímku měla být podle všech předzvěstí právě Libuška Šafránková – a její postava hippies-kouzelnice Micimutr je skutečně výrazná, ačkoliv téměř po celou dobu na děj pohlíží zpovzdálí. Zasahuje pouze tehdy, když chce ty, kteří si podle ní zaslouží pomoc, lehce „pošťouchnout“ na správnou cestu, ale dál už je nechává, aby si poradili sami. Micimutr je svérázná a okouzlující (navzdory či právě díky svému poněkud neotřelému kostýmu). To samé se však už bohužel nedá prohlásit o většině dalších postav, které jsou nezajímavé a i přes dobráckou snahu kouzelnice Micimutr také pasivní. Ústřední pár působí nevýrazně a jejich milostnou zápletku naprosto zastiňuje namyšlená sebechvála prince Vladimíra, který na sebe strhává většinu pozornosti – což je na druhou stranu i k dobru věci, protože je znát, že Vojtěch Dyk si svou negativní roli skutečně „užívá“ a postará se tak divákům o nejednu vtipnou scénu. Nepromyšlenost většiny postav je možná způsobena i tím, že se jich na krátkém časovém úseku objevuje příliš mnoho a divák si o nich nestíhá vytvořit ucelenější obrázek. Jednu postavu bychom zde však přece jen ještě mohli vyzdvihnout – a to draka, který je po technické stránce propracovaný, vypadá skutečně a strašidelně. Nejedná se o žádnou parodii na nestvůru, jak tomu často v pohádkách bývá, ale o skutečnou tříhlavou saň, která pouští hrůzu. Je jen škoda, že jí není poskytnuto více prostoru a je „skolena“ hned v úvodu pohádky.

Poněkud rozpačitě a nemístně působí v půlce filmu nečekaný střih do reálného světa – světa lidí. To, co tak báječně fungovalo například v seriálu Arabela, tady jaksi postrádá jakýkoliv hlubší význam. Na scéně se objevuje chlapec Jirka (Josef Weinzettel), který touží zachránit svého nemocného pejska, a tak se nechá kouzelnicí Micimutr přenést do světa pohádek. Obě dějové linie však vedle sebe jaksi nefungují, zápletka se psem je rušivá a pouze zbytečně odvádí pozornost od původního příběhu. Pokud přimhouříme oči nad pokulhávajícím scénářem, můžeme si místy dopřát alespoň pár drobných úsměvných momentů, jako scénu s německy mluvícím loutnistou, sebechvalnou píseň prince Vladimíra či královské Scrabble.

Ani letošní štědrovečerní příběh se přes veškerou snahu tvůrců zřejmě nezařadí do zlatého fondu českých pohádek, na které se s chutí a rádi podíváme při příští repríze. Na některé věci jsou zkrátka i čáry kouzelnice Micimutr příliš krátké…

 

Četnické humoresky, 17.12.2011, Brno

Když přijeli na poslední předvánoční víkend  Péťovi rodiče do Brna, přemýšleli jsme, co zajímavého by se dalo podniknout. Večer jsem si pustila na dobrou noc z i-vysílání nejnovější díl Toulavé kamery a ta problém vyřešila za nás :-). Reportáž o výstavě v Letohrádku Mitrovských, který je vzdálený sotva deset minut od našeho brněnského domova, mě zaujala především díky tomu, že součástí expozice o četnících je i detektivní příběh na motivy Agathy Christie, který mohou návštěvníci v průběhu prohlídky vyřešit :-). Jistě sami uznáte, že něco takového jsem si nemohla nechat ujít a prahla jsem po odhalení vraha pana továrníka!

Letohrádek Mitrovských

Upřímně řečeno detektivní příběh je na celé výstavě skutečně to nejzajímavější, na druhou stranu si ale příjdou na své i milovníci známého seriálu Četnické humoresky, kterým je věnována podstatná část výstavy. Najdete tu celou řadu hereckých kostýmů s popiskem, která postava z „Četníků“ je měla na sobě, stejně jako zajímavé informace o tom, kde všude se seriál natáčel (prý i v Kroměříži, což jsem nevěděla :-)). Zaujmou také ukázky výzbroje a výstroje, administrativní pomůcky, historická technika či dopravní prostředky, které četníci používali. V poslední části výstavy se pak můžete seznámit s vybavením tehdejší četnické stanice, ale naleznete zde také dobový obchod či kadeřnictví. Pro milovníky dnes již kultovního seriálu je Letohrádek Mitrovských určitě zajímavým místem ke strávení nedělního odpoledne. Ti ostatní možná dají přednost detektivce od Agathy 😎 …

P.G. Wodehouse – Šibal Keggs

Dalším kratičkým literárním příspěvkem je kniha Šibal Keggs  od britského humoristy P.G. Wodehouse. Moc vám toho o ní asi stejně neřeknu, protože jsem ji s sebou nosila v kabelce víc jak měsíc a čítávala si vždycky po kouscích v šalině cestou do školy, případně při suplovaných hodinách životního prostředí 8-)… tudíž než jsem se dostala k další kapitole, většinou jsem mezitím zapomněla, o čem byla ta předchozí, a stejně tak jsem se ztrácela v množství postav a lordů všelijakých zvučných jmen :D. Ve stručnosti: příběh vypráví o finančním fondu, tajné sázce a mladých pánech na ženění – výtěžek z fondu však získá pouze jeden z nich. Ten, který se ožení jako poslední :-). A jakou roli tu sehraje vykutálený komorník Keggs ;-)?

Wodehousovy knihy prý v sobě mají jistou poetiku staré dobré Anglie, kterou jsem zatím ještě nestačila objevit. Nu, dám mu v budoucnosti jistě ještě šanci, ale napoprvé mě moc neuchvátil. Kam se Keggs hrabe na našeho českého Saturnina :-)!

Ivo Plaňava – Spolu každý sám (V manželství a rodině)

Tak jsem si řekla, že od zítřka začnu zase s povinnostmi… čeká mě sepsání poslední recenze (na vánoční pohádku Micimutr), diplomka a příprava na zkoušku z mezinárodního práva. Přitom mám nachystáno tolik báječných a zajímavých knížek, které bych si ráda přečetla a napsala tu o nich… Ale co se dá dělat, příští půlrok budu muset blog víc flákat, abych své studium dovedla ke zdárnému konci. Než se tedy vrhnu konečně do práce, zkusím ještě dohnat alespoň několik málo restů, které mi tu visí delší čas.

Už od druháku chodívám pravidelně parazitovat na Fakultu sociálních studií, kterou považuju za svou druhou alma mater. Většinou jsem si zatím rozšiřovala vzdělání v rozličných oblastech psychologie a psychosomatiky a s tím souvisí i dnešní příspěvek do úryvkové rubriky. Na začátku třeťáku jsem se zapsala na předmět, který se zaměřoval na psychologii v partnerských vztazích. Tuto oblast nám přednášel Ivo Plaňava, moudrý to pán, který si mě okamžitě získal historkou, kterak svou kariéru nastartoval v naší kroměřížské psychiatrické léčebně :D. I další jeho historky ovšem stojí za zmínku; má oblíbená je zejména ta, ve které vyprávěl, jak sňatkem se svou ženou vyvrátil všechny mýty o rizikových faktorech v manželství :D. Pokud jste studenty Masarykovy univerzity, rozhodně tento předmět doporučuju, protože Ivo Plaňava dokáže hovořit o nesnázích v manželském i partnerském životě úsměvně, s nadhledem a spoustou zajímavých příběhů z jeho praxe poradenského psychologa a psychoterapeuta. Pokud nemáte čas, chuť nebo možnost navštěvovat jeho přednášky, doporučuju alespoň tuto knihu, která je shrnutím všech témat, která se v rámci daného předmětu probírala. Knížka vás postupně provede jednotlivými etapami partnerského vztahu i života v rodině, je doplněna trefnými citáty i praktickou přílohou. Četla jsem si ji vždycky před spaním a pokaždé jsem se u ní dobře pobavila. Pokud si toužíte rozšířit znalosti v oblasti psychologie přístupné laikům, s touhle knížkou určitě nešlápnete vedle :-)…

Kuličky Raffaelo aneb Dnes trochu vánočně

Už máte nakoupené dárky? Zapálené svíčky, nazdobenou chvojku a v přehrávači vánoční playlist s Kájou Gottem? Jestli ne, nesmutněte, protože díky tomuhle receptu si doma vyrobíte malé Vánoce během jediné hodiny. A co je na tom ze všeho nejlepší? Že výroba téhle dobroty je ideální prokrastinační činností, a tak můžete kokosové kuličky mlsat kdykoliv se vám zamane… ideální do nastávajícího zimního zkouškového ;-). Za nápad děkujeme již mnohokrát blahořečeným receptům.cz!!!

  • konzerva kondenzovaného mléka Salko
  • 1-2 pytlíčky strouhaného kokosu
  • pytlík loupaných mandlí

Lehčí už to snad ani nemůže být. Mlíčko vylijeme do středně velké mísy, zahustíme zhruba jedním pytlíkem strouhaného kokosu, promícháme a necháme přes noc uležet v lednici. Na druhý den pak z hmoty tvarujeme kuličky, do každé ukryjeme mandli nebo jiný oříšek dle libosti a na závěr kuličku obalíme ve zbytku strouhaného kokosu a uložíme do papírového košíčku (nebo do pusy).

Tipněte si, co bylo na celém receptu nejsložitější… Papírové košíčky jsou snad podpultové zboží nebo co! Sháněla jsem ve dvou obrovských Tesco hypermarketech, prošla oddělení papírnictví, kuchyňské potřeby… nikde NIC. Nakonec se mi poštěstilo až v IKEA a i tam byly tak nenápadně skryty, že jsem je div nepřehlídla. Na závěr bych jen doporučila kuličky dobře schovat, pokud chcete, aby vám z nich na svátky aspoň něco málo zbylo… mizí totiž nevysvětlitelnou rychlostí! Achjo, to abych šla zítra koupit další Salko :D…

Uchovávejte v suchu, chladu a pod zámkem…

Viktor Dyk – Krysař

„A vaše jméno?“ „Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Někomu z vás se možná při tomto úryvku vybaví muzikál Dana Landy z 90.let, jinému krátká novela od Viktora Dyka inspirovaná německou pověstí ze 13. století. Tak či tak příběh asi není třeba přliš představovat – do města Hameln přichází mladý tajemný krysař, aby místní obyvatele zbavil odporných hlodavců hrou na svou magickou píšťalu. V Hameln se seznamuje s krásnou leč zadanou dívkou Agnes, do které se okamžitě zamiluje. Příběh se přehupuje do tragické roviny ve chvíli, kdy radní města Hameln odmítají krysařovi zaplatit za vykonanou práci a Agnes otěhotní s milencem Kristiánem. Krysař je zmítán rozjitřenými city a nechává naposledy rozeznít svou píšťalu… K příběhu existuje několik alternativních závěrů, Viktor Dyk si pro svou novelu zvolil jeden z těch méně šťastných…

Krysař je velice krátká novela. TAK krátká, že není problém najít celé její znění na internetu a přečíst ji během jediné hodiny. Trochu nabourala mé předsevzetí zásobit se na podzim jen optimistickou a happy endovou literaturou, ale tu snad za pár dnů přinese Ježíšek O:-)…

…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…

Tak tu máme jednu z posledních recenzí tohoto semestru, už se nám to krátí :-). Tentokrát jsem využila úterních slev od T-mobilu a šla vyvenčit taťku do Špalíčku :D. Od Vendety jsem nic moc neočekávala, ale nakonec jsem byla docela překvapená. Film měl spád a celou dobu mě udržel v napětí, přestože nejsem vyloženě příznivcem tohoto žánru. Čím dýl jsem si nechala film rozležet v hlavě, tím mi přišel lepší. Určitě ho chci vidět ještě jednou… a věřte, že o většině filmů, které jsem letos viděla, to prohlásit nemůžu :D. Recenze je opět určená do intelektuálního plátku typu Reflex/Týden.

„…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…“

Verše jednoho z největších českých (a moravských) básníků uzavírají nové napínavé drama režiséra Miroslava Ondruše. Stejně jako Skácelova „Píseň o nejbližší vině“, i Vendeta se pokouší neotřelým způsobem naznačit, jak tenká je hranice mezi odplatou a křivdou, mezi touhou po pomstě i výčitkami svědomí, mezi zločinem a trestem… Tím tady však veškerá poetika končí…

Hned v úvodu jsme svědky brutálního násilného činu, kterého se trojice čtrnáctiletých mladíků dopustí na své spolužačce (Lucie Šteflová). Pod záminkou ji vylákají do opuštěné továrny, kde ji hromadně znásilní. Film však neukazuje přímočarou brutalitu. Divák se dozvídá o okolnostech a o tom, co se vlastně ve staré továrně přesně odehrálo, postupně a spíše v náznacích, což ve výsledku působí ještě znepokojivěji.  Díky nastavené hranici trestní odpovědnosti mladí pachatelé uniknou potrestání ze strany justice. S tím se ale nedokáže vyrovnat otec nevinné oběti (Ondřej Vetchý), který se odhodlává vzít spravedlnost do vlastních rukou. Podplacená policie mu umožní vykonat na mladících pomstu dle libosti. Odhodlat se k vendetě však vyžaduje více odvahy, než si vůbec kdy dokázal představit…

Podle ohlasů byla spousta diváků po zhlédnutí snímku rozladěná z toho, že se jim nedostalo podívané, kterou očekávali na základě oficiálních trailerů k filmu. Zpětně jsem tedy ocenila, že jsem usedala do kinosálu v tomto směru „nepřipravená“ a bez jakýchkoliv předsudků. Kdo se těšil na souboj dua Vetchý-Kaiser v rolích otce a lesního správce, ten pravděpodobně odcházel z kina zklamaný. Skutečný boj, který se nám odehrává před očima, přece není reálnou potyčkou při výměně názorů ani odplatou za spáchaný zločin vykonanou na trojici mladíků. Je to vnitřní boj, který vede otec sám se sebou – boj s touhou pomstít smrt své dcery a s vlastním svědomím a lidskostí, které nelze potlačit. Rozhodnutí mu nijak neusnadňuje ani fakt, že je lékařem a ve svém povolání tedy naopak bojuje za záchranu lidských životů.  

Co se týče hereckého obsazení, sázelo se ve většině případů na jistotu. Ondřej Vetchý v roli zlomeného a zoufalého otce podává mimořádně emotivní výkon. Přesvědčivě působí i v pravděpodobně nejsilnější scéně celého filmu, kdy spoutaným pachatelům pouští z nahrávky jejich výpovědi, které divákům osvětlují brutální okolnosti aktu znásilnění. Nezaostávají ani Igor Chmela a Marek Taclík v rolích podplacených policistů. Oldřich Kaiser na plátně rovněž exceluje, přestože jeho postava se na scéně objevuje zbytečně pozdě a nemá tak možnost se dostatečně projevit, což je svým způsobem hlavní problém celého filmu. O jednotlivých postavách se nedozvídáme nic osobního – názor si na ně musíme učinit pouze na základě toho, jak jednají ve vypjatých situacích, jichž jsme svědky. Režisér sice nerozvíjí všechny zápletky a nepřináší odpovědi na otázky, které se divákovi honí hlavou, na druhou stranu ale možná právě díky tomu si film udržuje po celou dobu strhující tempo a stupňuje napětí, které vrcholí téměř až hororovou scénou odehrávající se v rákosí. Na celkové vypjaté atmosféře má samozřejmě obrovský podíl i vynikající kamera a dokonce ani občasné „dramatické“ roztřesené záběry nepůsobí v tomto případě příliš rušivě.  

Můžeme se ptát společně s jiným českým poetou „kdo je vrah a kdo je nevinný“. Vendeta nám však na tuto otázku neodpoví. Nesnaží se moralizovat a ukazovat prstem na ty „dobré“ a „špatné“ a to jí slouží ke cti. Je na každém z nás, jak posoudíme (či odsoudíme?) pohnutky jednotlivých aktérů. Přimhuřme oči nad občasnými chybami a nelogičností (Hned úvodní scéna, ve které čtrnáctiletý chlapec řídí auto, způsobí v kinosále nejedno pozvednuté obočí.), nad méně sebejistými hereckými výkony představitelů mládeže i nad nedořešenými motivy. Vendeta je na české poměry netypickým a originálním projektem, za který se debutující režisér Ondruš rozhodně stydět nemusí!