Robert Fulghum – Ach jo

„Málokdy mám pocit, že jsem šťastný. Zato si často vzpomínám, kdy jsem byl šťastný. Zvláště když sedím v kuchyni zabalený do neviditelného přehozu sešitého z nejlepších chvilek včerejšků. Ty cenné věci – zbytky ze šití – zůstávají, aby pomáhaly srdci a duši přežít. Jenom z nich se žít nedá. Ale bez nich život nestojí za to…“

Robert Fulghum, narozený v roce 1937, vydal svou první knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce v roce 1988 v prestižním nakladatelství Random House v New Yorku. Drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a filosofické postřehy z každodenního života si však psal léta do šuplíku. Kuriózní na jeho spisovatelské dráze je to, že o vydání nějaké své knihy vůbec neusiloval – redaktorka z Random House, jíž se dostal do rukou leták s textem, který je na začátku Mateřské školky, oslovila Fulghuma sama a vybídla ho k sestavení celé knihy…

„Obřad proběhl přesně, jak si to naplánoval. A zazněla tam slova, která napsal v den své smrti:

Dnes ráno jsem si všiml listu ležícího na zemi. Kdysi byl svěže zelený a teď je zářivě žlutý. Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby lidé ze stromu života spadli v ohňostroji barev, místo aby jen zešedli a zplešatěli. Bylo by báječné, kdyby do tváře i vlasů naposledy vstoupil oheň. Proč lidem zbývá jenom ta šeď ? A pokud jde o mě, mít přes sebou ještě týden, nechal bych si vlasy obarvit na purpurovo, jak to nosí mladí lidé , které potkávám na ulici. Víte, purpurová je barva zralosti a plodnosti.

Mrzí mě, že jsme mu nenechali obarvit vlasy na purpurovo – zasloužil si to a komu by to vadilo ? Ale jeho čas se naplnil a tentokrát ten týden nepřežil. Jeho náhrobek teď na hřbitově drží tichou hlídku. Je na něm jeho jméno. Data. A slova, která si přál : „Utrum per hebdomadam perveniam.“

Paulo Coelho – Jako řeka, jež plyne

Vždycky, když dočtu nějakou knížku, mívám ve zvyku opsat si z ní aspoň krátký úryvek, pasáž, zkrátka něco, co mě zaujalo a co bych si ještě někdy chtěla připomenout. Málokdy se mi stane, že bych si nic k zaznamenání nenašla. Před chvílí jsem ale odložila knížku s tím, že bych si ji nejradši opsala celou…což přiznávám je dosti neefektivní řešení, takže vám zkrátka asi jen doporučím, abyste si ji přečetli taky :D. Jednalo se o mé první bližší setkání s jedním z nejčtenějších autorů dneška, ale vzhledem k tomu, že všechno aktuálně populární šlo vždycky mimo mě, nebýt Zdeňky, asi bych se k téhle knížce nikdy nedostala. Jedná se o soubor vyprávění, myšlenek a úvah brazilského autora Paula Coelha. V krátkých textech z posledních let spojuje své zážitky z cest, vyslechnuté příběhy a setkání s neobyčejnými lidmi se zamyšlením nad odvěkými problémy člověka. Čerpá z moudrosti východu, z Bible, z Koránu, z židovských legend i z folkloru různých národů a zároveň komentuje některé současné události. Ideální knížka k předvánočnímu meditování :-)…a aspoň krátká ochutnávka…

Co je na člověku komického

Jeden pán se zeptal mého přítele Jaime Cohena: „Řekněte mi, co je na lidech nejkomičtějšího ?“

Cohen odpověděl: „Uvažují vždycky naopak: chtějí rychle dospět, a potom vzdychají po ztraceném dětství. Utrácejí zdraví, aby měli peníze, a hned nato utrácejí peníze, aby měli zdraví.

Myslí tak usilovně na budoucnost, že nedbají přítomnosti, a tak neprožívají ani přítomnost ani budoucnost.

Žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a umírají, jako by nikdy nebyli žili.“


Tímto bych chtěla poděkovat Zdeničce za krásný vánoční dárek a taky skvělou vánoční slezinu u svařáku…nedá mi to neocitovat Terčinu reakci následující den…“Ty vypiješ litr a půl vína a nebleješ z toho ??? Tomu se říká alkoholismus 😀 !!“ Ale to už asi patří do úplně jiné rubriky :D…