Ano, konečně tu máme tu dlouho očekávanou analytickou recenzi na Turínského koně :D… A popravdě – byl to děs, nekoukejte na to! Možná z mojí recenze budete mít jiný pocit, ale jistě chápete, že jsem tam nemohla napsat, že jsem půlku filmu prospala a tu druhou strávila myšlenkami na tisíc dalších věcí :D… K artovým filmům mám rozhodně spíš pozitivní vztah, ale tohle jednoduše nebyl můj šálek čaje. Už jen ta hudba vám vystačí na pořádnou depku a vzhledem k momentálnímu ročnímu období, kdy je prakticky celý den tma, vám můžu doporučit milion lepších filmů, z kterých si nebudete chtít hodit mašli 🙂 … Stanovený rozsah (9000 znaků) jsem tentokrát nesplnila, ale když jsem se včera dívala do odevzdávárny, zjistila jsem, že se to nepovedlo skoro nikomu – i tak za to ale asi budou nějaký body dolů.
Ponurá poetika pod kopyty Turínského koně
Máloco člověka vyčerpá tolik, jako sledování nejnovějšího (a údajně také definitivně posledního) snímku výrazného maďarského režiséra Bély Tarra, který nás zavádí do nehostinné pustiny bičované větrem, na místo připomínající předpeklí – na místo, kde by se nikdo z nás nechtěl ocitnout sám. Tarr nabízí divákovi bezmála dvouapůlhodinovou podívanou bez výrazného děje, z které přesto chvílemi až mrazí. Ukazuje totiž lidskou nicotnost ve své nejsyrovější podobě…
Útěky ze stereotypu
Maďarský režisér a scénárista Béla Tarr nikdy nepatřil mezi nejvýraznější osobnosti evropského filmu, jeho snímky se ubíraly svou vlastní cestou nepodobajíce se ničemu z okolní produkce. Často bývá označován za režiséra, který nadále rozvíjí odkaz Andreje Tarkovského. Tarr začínal natáčením amatérských snímků. Krátkometrážní film Hotel Magnezit (1978) mu získal pozornost filmových studií Bély Balázse, které mu pomohly natočit jeho oficiální debut, dokumentaristicky laděný film Rodinné ohniště (1979) o problémech mladé rodiny na sídlišti v Budapešti. Později na svých filmech hojně spolupracoval se spisovatelem László Krasznahorkaiem. Turínský kůň je dle Tarrova vyjádření jeho posledním, desátým snímkem.
Snímek Turínský kůň je uveden rekapitulací historky o filosofovi Friedrichu Nietzchem, který byl prý roku 1889 svědkem toho, jak vozka týrá svého koně, který odmítal jít dál. Nietzche týrané zvíře objal a záhy ztratil vědomí i rozum. Filosofův příběh nicméně není pro děj filmu nijak zvlášť podstatný. Důležitější roli zde hraje právě onen kůň, který tvrdohlavě odmítá pokračovat v cestě, a jeho majitelé, kteří se naopak ubírají stále dál, přestože už dávno nemají kam. Hlavní postavy vozky Ohlsdorfera a jeho dcery ztvárnili János Derszi a Erika Bóková. Ti dva spolu žijí na nehostinné samotě odříznutí od jakéhokoliv kontaktu s jinou lidskou tváří. Jejich život plyne pomalu a stereotypně v rytmu nejzákladnějších pochodů – pozorujeme, jak ráno vstávají, jdou pro vodu, vaří brambory, perou prádlo, sekají dřevo, starají se o koně…Film je rozčleněn do šesti „kapitol“, potažmo dnů, které divák prožívá na tomto opuštěném místě spolu s nimi. Během těchto dní se řada scén znovu opakuje (opět jsou k večeři brambory, opět se jde pro vodu), což ještě více zdůrazňuje otupující stereotyp vévodící životům vozky a jeho dcery. Postupně se tak divák může vžít do jednotvárnosti panující na tomto bezútěšném místě a v duchu si začít klást otázky, co vlastně ty dva přimělo žít zde, v této pustině? Proč setrvávají stále na jednom místě, když jsou tam očividně oba velmi nešťastní? Tarr se ve svém díle dotýká problému, který ani v dnešní době není zcela ojedinělý – lidé občas ztrácejí sílu pohnout se z místa (ať už ze strachu či z nechuti ke změnám), přestože právě „útěk“ bývá jediným možným řešením, jak se dostat ze situace, která jim nepřináší nic dobrého, ba právě naopak nevyhnutelně ústí v tragédii. Stejný pocit máme i při sledování Turínského koně. Ohlsdorfer a jeho dcera jsou ztrhaní a usoužení těžkou prací, v jejich tvářích se zračí jen prázdnota a rezignace. Z jejich počínání je zřejmé, že život je netěší a už jen čekají, až to všechno skončí. Za celou dobu nezpozorujeme ani náznak úsměvu. Pod jednou střechou spolu žijí dva lidé, kteří by si měli být blízcí, a přitom spolu sotva ztratí slovo. Jestli mezi nimi někdy bylo nějaké pouto, život na této samotě je zřejmě definitivně zpřetrhal. Scény, v nichž dcera obléká otce, který má ochrnutou jednu ruku, nevyvolávají pocit dojetí, ale spíše úzkosti z toho, s jakou automatičností si dcera počíná. V jejím chování není vidět ani kapka citu. Vlastně se zdá, že ani jeden není schopen projevit své city – prostě z nich už dávno vyprchaly…
Ubíjející rutinu domácích prací za celou dobu prolomí pouze dvě návštěvy – soused filosofující nad stavem současného světa – postava přinášející ve svém monologu nástin nevyhnutelnosti konce – a tlupa kočovníků hledající vodu. Drožka s cikány symbolizuje opačný protipól Ohlsdorfera a jeho dcery – na rozdíl od těch dvou se kočovníci alespoň snaží uprchnout někam pryč a najít za obzorem jakékoliv východisko. Jediný pokus o útěk obou hlavních hrdinů z pustoty jejich nuzné chatrče vzbuzuje v divákovi pocity naděje, nicméně přesto končí rezignovaným návratem dokládajícím, že pohnout se z místa není vždy tak jednoduché, jak si představujeme. Cosi nevyhnutelného Ohlsdorfera i jeho dceru přimělo vrátit se zpět a ze setrvačnosti dožít své životy ve stejné temnotě a vnitřní prázdnotě jako doposud…nebo snad zjistili, že skutečně nemají kam uprchnout? Tarr je ke svým postavám krutý a nesmlouvavý a neponechává jim už ani poslední jiskřičku naděje, že se v jejich životě něco změní. Postavy se snaží vzepřít svému osudu, ale nemají jakoukoliv šanci. Vozka i jeho dcera jsou odkázaní vláčet dál svůj úděl a vyčkávat konce v temnotě a tichu čtyř stěn…
Černobílá deprese
Co je na Turínském koni rozhodně potřeba vyzdvihnout, je mistrovská kamera Freda Kelemena. Už úvodní scéna diváka spolehlivě pohltí a vtáhne, natolik je působivá. Záběr na unavené zvíře razící si cestu valící se mlhou dává tušit, že se před námi začíná odehrávat silný, ale depresivní příběh. Poté, co vozka s koněm konečně dorazí domů, seznamujeme se s hlavním dějištěm celého filmu – stavením na opuštěné samotě, kde je pánem a stálým společníkem pouze prudký vichr a poletující listí. Fakt, že je snímek černobílý, činí toto místo na pohled ještě mnohem odpudivějším a ponurejším. Rovněž mimořádně sugestivní scéna, ve které jde dcera ke studni pro vodu a silný vichr jí cuchá dlouhé vlasy, se může zařadit k těm, na které divák po shlédnutí snímku jen tak nezapomene. Jak lépe vyjádřit malost člověka lopotícího se v místě, kde má vždycky navrch přírodní živel? Až hororově pak může působit záběr, ve kterém se dcera prázdným pohledem dívá z okna a lze jen těžko odhadnout, co vlastně pozoruje či jaké myšlenky se jí při tom honí hlavou.
Neméně důležitou práci zde odvádí rovněž pohřební hudba Víga Mihályho, která ještě více prohlubuje atmosféru absolutní bezmoci a zmaru. Jednoduchý, dokola se opakující motiv, vzbuzuje stupňující se pocit hrůzy, zejména v závěrečných scénách, kdy čekáme nevyhnutelné tragické vyústění. Pokud děj filmu právě nepodbarvuje hudba, důležitou zvukovou kulisu zde vytváří až hororové kvílení větru. Spolu s Vígem má své neodmyslitelné místo v tvůrčím týmu rovněž spisovatel a spoluscénárista László Krasznahorkai a Tarrova životní partnerka Ágnes Hranitzky, která kromě střihu zastává od Muže z Londýna i pozici druhé režisérky.
Mistrovská apokalypsa
Vražedných 146 minut je ale přecejen příliš mnoho na to, aby divák udržel po celou dobu promítání pozornost. Některé scény působí až natahovaně a jejich absence by rozhodně celkovému vyznění filmu nijak neuškodila. Tarrův styl je nicméně postaven na dlouhých a nepřerušovaných záběrech, které dokáží vyjádřit mnohem více než slova, kterými Tarr tentokrát skutečně šetří. Po shlédnutí snímku se vyčerpaného diváka může zmocnit pocit, že si těch šest dnů s postavami skutečně „odžil“, což také vypovídá o profesní genialitě režiséra.
Turínský kůň je dost možná Tarrovým nejpesimističtějším dílem. Zobrazuje život v celé své tíze – život jako břemeno, které se dá jen těžko unést, a přesto člověka i přes ono absurdní vyznění něco pořád žene „dál“. Marnost, v níž jsou uzamčeny hlavní postavy snímku, se postupně přenáší z filmového plátna i na diváka. Tarr nám ukazuje svět, který je plný beznaděje, rezignace a úpadku – svět, ve kterém zemřel Bůh a následovat může už jen apokalypsa. Těžko říct, zda tímto snímkem svérázný maďarský režisér skutečně ukončí svou filmařskou kariéru. Pokud je tomu ale opravdu tak, nabídnul divákům na rozloučenou skutečně mistrovskou, byť ničivou závěť. Ne každý se se snímkem vyrovná hned po prvním shlédnutí. Turínský kůň je dílem, jehož genialitu a hloubku je člověk schopen ocenit teprve s odstupem času. Ale stojí za to si na tento okamžik počkat.
Turínský kůň
Drama, Maďarsko/Švýcarsko, 2011
Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Hrají: János Derzsi, Erika Bók