Panenka s omáčkou ze sušených švestek

Za poslední dobu jsem vyzkoušela docela dost nových receptů, které nám doma zachutnaly, ale byla jsem dosud líná si je tady uložit, tak snad to postupně napravím, než je všechny pozapomenu 🙂 Jedním z nich je i tento můj tip na slavnostní oběd, až se budete chtít před někým blýsknout. Alespoň já osobně kombinaci masa a sladké ovocné chuti miluju, i když vím, že to není šálek kávy každého strávníka. Tak třeba se zrovna vám dnes trefí do vkusu.

  • 800g vepřové panenky
  • 150g parmské šunky
  • sůl, pepř
  • 2 lžíce olivového oleje
  • 100ml červeného vína
  • 2 lžíce povidel
  • 50g sušených švestek
  • 60g másla
  • 6 snítek tymiánu

Vepřovou panenku očistíme, nakrájíme na 12 stejných kousků a každý kus obalíme plátkem šunky. Tři kousky napíchneme na špíz, osolíme, opepříme a zprudka opékáme na rozpáleném oleji 2 minuty z každé strany. Poté přendáme na plech vyložený pečicím papírem a dopékáme v předehřáté troubě při 200°C asi 12 minut.

Mezitím do pánve s výpekem přilijeme červené víno a přidáme povidla. Sušené švestky nakrájíme na menší kousky a přidáme do omáčky. Švestkovou omáčku provaříme a vmícháme do ní máslo. Hotové špízy můžeme podávat přelité švestkovou omáčkou a ozdobit tymiánem. Já jsem jako přílohu připravila batátové pyré, ale určitě se budou skvěle hodit i šťouchané brambory.

Zimní knihovnička

Přiznám se, že v uplynulých dnech a týdnech mě úplně opustila chuť psát a cokoliv tvořit. S událostmi, které začaly plnit média a zpravodajské pořady, mi najednou cokoliv, do čeho jsem se chtěla pustit, přišlo tak nedůležité a banální… Prvotní šok ale samozřejmě postupně vystřídalo přijmutí té situace a myšlenka, že přesně tyhle „banality“ jsou tím, co nás v životě nakonec drží nad vodou, ať se děje co se děje. A literatura a knihy jsou pro mě jednou takovou neotřesitelnou jistotou. Přeju nám všem, ať takových jistot, kterými se můžeme v těžkých časech obklopovat, je co nejvíc…

Vladimír Páral – Milenci a vrazi

K románu Milenci a vrazi mám takový rozporuplný vztah. Na jednu stranu je to určitě jedno z kultovních děl české literární tvorby 60. let, na stranu druhou to není kniha, při jejímž čtení byste si libovali, naopak je to sousto dost těžké a vlastně se vám docela uleví, když dospějete na poslední stránku… Tak či tak si ke mně našla cestu už podruhé. Poprvé jsem ji četla někdy krátce po maturitě a vlastně bylo docela zábavné pozorovat, jak některé pasáže, které mi tehdy přišly zásadní, už se mnou dnes vůbec nerezonují a naopak. To je něco, co mě na knihách opravdu baví – aniž by se na jejich textu změnila jediná řádka, ukazují nám s odstupem, jak se měníme my sami.

…a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem…

Milenci a vrazi mají tolik dějových linií, že obsáhnout je všechny by dalece přesahovalo mou stručnou recenzi, každopádně hlavním motiv knihy vidím v satirickém ztvárnění společnosti, která vlastně není nijak definována dobou, v níž byl román napsán. Naopak se čtenář může přesvědčit, že řada stereotypů zůstává i po letech obecně platná a neměnná.

Vladimír Holan – Ptala se tě…

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem zase sáhla po nějaké poezii, a sice po tomto výboru z veršů Vladimíra Holana, v němž hraje prim především lyrická milostná tvorba.

A to je všechno. Víc jsem toho bohužel během zimy přečíst nestihla. Do budoucna mě tu čeká hned několik „odborných titulů“, které mi přinesl Ježíšek, a tak se snad zase máte na co těšit. Na viděnou v lepších časech!