Zelné hody

U Milíčových se opět vaří :-)! Vzhledem k tomu, že už bezmála tři týdny marodíme a nějak se pořád nemůžeme dokonale vyléčit, rozhodla jsem se zapojit všechny tajné zbraně a babské recepty. Když jsem pak v časopise Ona Dnes objevila speciál o zelí z cyklu Bohyně české kuchyně, rozhodla jsem se přijmout výzvu a vydala se do Alberta na zdravý zelný nákup…Výsledek byl překvapivě chutný, takže pokud zrovna taky marodíte a potřebujete vitamínovou bombu, nechte se inspirovat ;)…

Zelné placičky (zelňáky)

Budeme potřebovat:

  • jednu zavařovačku kysaného zelí
  • 400 g hladké mouky
  • 1/4 lžičky kypřícího prášku
  • 2 vejce
  • sůl a mletý pepř
  • sádlo na opékání

Kysané zelí vymačkáme a překrájíme (já nekrájela a podle mě je to zbytečná práce navíc, takže vy taky nemusíte ;)…). V míse zpracujeme kysané zelí, prosátou mouku s kypřícím práškem (vzhledem k tomu, že naše domáctnost nedisponuje kuchyňskými vahami, sypu vždycky množství podle oka), vejce, sůl a koření na tužší těsto. Já jsem do těsta ještě vmíchala kmín (doporučuju :-)) a trochu majoránky. V pánvi rozpálíme trochu sádla (my jsme dali přednost olivovému oleji) a na něm dozlatova opékáme po obou stranách placičky o velikosti karbanátku nebo menšího bramboráku. Takto postupně upečeme všechny zelňáky, klademe je na papírový ubrousek, aby se odsál přebytečný tuk, a podáváme.

Péťa se po nich mohl doslova utlouct a pravil, že mu chutnají víc než bramboráky, což pro mě byla dobrá zpráva, protože zelňáky nedají ani zpoloviny takovou práci, a musím říct, že byly opravdu výborné hned na první pokus (dělali jsme je už dvakrát :D…). Velebím rubriku Bohyně české kuchyně :D!

Protože jsem z Alberta přinesla opravdu slušnou zásobu zelí, rozhodla jsem se k plackám vyrobit ještě…

Zelný salát se slaninou

Nachystáme si:

  • 1 zavařovačku zelí
  • sůl
  • 4-6 lžic jablečného octa
  • 1-2 lžíce cukru krupice
  • 150 g anglické slaniny na kostičky

Zelí vložíme do mísy, osolíme a můžeme přidat nasekaný svazek čerstvého kopru (ten jsme neměli). Zelí ochutíme octem (já použila balzamikový) a cukrem a necháme chvíli odležet. Slaninu nakrájíme na kostičky a opečeme na lžíci oleje dokřupava. Opečenou slaninu vmícháme do salátu a podáváme…nejlíp s kefírem :-)!

Roald Dahl – Od A do Z (2/2)

Pravidelní čtenáři Milíč-blogu si možná pamatují na mou vánoční ódu na Roalda Dahla, jehož souhrnné vydání nejlepších povídek mi přinesl Ježíšek. Hned na úvod musím konstatovat, že první svazek byl prostě nepřekonatelný a jeho kvalit povídky z druhého svazku zkrátka nedosáhly. Bylo to asi hlavně z toho důvodu, že se zde objevilo více válečné tematiky, což mě už v prvním díle obtěžovalo a kazilo pozitivní dojem z knížky. Na druhou stranu ale Dahl ve druhém svazku nezklamal ani ty, kteří si libují v poutavém vyprávění a hlavně nečekaných koncích :-)…Tentokrát už mi nebude činit problém vypíchnout ty nejzajímavější povídky, které rozhodně stojí za přečtení.

  • Pan Feasey – do poslední chvíle napínavý příběh odehrávající se v prostředí psích závodů a vyprávějící o lidech, kterým lest a podvod nejsou cizí.
  • Paní Bixbyová a kožich od plukovníka – pro mě jeden z vůbec nejpřekvapivějsích a nejzajímavějších příběhů knížky pojednávající o tom, že ženské jsou sice podlé a proradné mrchy, ale to není zdaleka nic proti tomu, jak jim to občas muži dokáží vracet i s úroky 😎 …
  • Paní domácí – na Dahla až téměř hororová povídka, které musím strhnou body snad jen za to, že v čtenáři dokáže vzbudit stupňující se pocit hrůzy a napětí, který kvůli „otevřenému“ závěru vyzní trochu naprázdno. I tak bych ale nedoporučovala číst si zrovna tuto povídku na dobrou noc 😎 …
  • Skopové na porážku – tento příběh mi strašně připomínal povídku A perfect crime z jednoho dílu učebnice Headway, nemůžu si pomoct, ale někdo tady od někoho evidentně musel opisovat :D…Roald Dahl ovšem pro svou povídku vymyslel mnohem zajímavější vražednou zbraň :D…nevěra se holt někdy nevyplácí :D…

  • Stopař – úsměvný příběh o tom, že i dobře vykonané zlo může dojít uznání 😎 …
  • To sladké tajemství života – inspirativní návod pro všechny, kteří zrovna intenzivně pracují na potomstvu :D…
  • Velká šoupaná – povídka, u které jsem se hodně nasmála. Dva sousedé se rozhodnou vyměnit si na jednu noc manželky…aniž by to jejich ženušky ovšem zpozorovaly :D…Jak se jim celá akce podaří a jak jejich noční dobrodružství rozvíří poklidné vody dlouhotrvajícího manželství? Nechte se překvapit :D…
  • Vzhůru k nebesům – při hlasování o nejdrsnější povídku svazku a nejchladnokrevnější postavu suverénně vyhrává tato 😎 . Na první pohled obyčejný příběh dvou stárnoucích manželů – neurotické paní Fosterové a jejího muže Eugena vyžívajícího se v provokacích jeho paranoidní ženušky. Každá sranda ovšem něco stojí…

Tak doufám, že jsem vás svými ódami na Roalda Dahla navnadila a zkusíte si od něj taky něco přečíst. Momentálně s Péťou dočítáme jednu z jeho knížek pro děti, takže je jasné, že Dahlovo jméno rubriku Úryvky asi jen tak neopustí :-)…

Agatha Christie – Deset malých černoušků

Ačkoliv se Agatha Christie objevuje v mojí čtenářské rubrice poprvé, její jméno jistě nebude nikomu neznámé. Přibalila jsem ji ke svým výpůjčkám v knihovně tak nějak náhodou, když jsem bloumala okolo regálů, kde jsme si s holkama svého času s nadšením půjčovaly Stopy Hrůzy :D…Protože mi i název knížky byl docela povědomý, nadchla jsem se pro novou čtenářskou zkušenost. Deset malých černoušků jsem si rozečetla během týdne tráveného na „prázdninách“ v Kroměříži, ale protože jsem pak byla nucená při balení zpátky do Brna volit mezi detektivkou a literaturou k diplomce, zvolila jsem v náhlém zápalu aktivity druhou variantu a celých 14 dnů si pak v Brně nadávala a přemýšlela, kdo je vrahem :D…

Agatha Christie napsala celkem 70 románů, 21 her, 15 povídkových knížek a 2 sbírky veršů. Vrcholu tvůrčí aktivity a popularity dosáhla tato mistryně šarád a falešných stop ve třicátých letech. Z tohoto období pochází i kniha Deset malých černoušků, která byla několikrát zfilmována i zdramatizována a věřte nebo ne, vznikla podle ní dokonce i počítačová hra. Tomu už se říká pořádně inspirující matroš :D! Nechci z děje prozradit příliš, ale když budete knížku číst, stejně vás do toho Agatha postupně tak zamotá, že nebudete vůbec vědět, která bije, natož kdo je strůjcem všech těch vražd…

Tak tedy – do luxusního sídla na odlehlý Černochův ostrov je pod různými záminkami vylákáno deset naprosto odlišných lidí…odlišných, a přesto mají všichni jedno společné. Každý z nich způsobil – ať už náhodou, nedbalostí či úmyslně – smrt jiného člověka, aniž by za to nesl trest. Kdosi organizující celou tuto prapodivnou a zvrhlou hru touží vzít spravedlnost do vlastních rukou…a tak na ostrově začínají návštěvníci jeden po druhém za záhadných okloností umírat. Nejprve to vypadá jako série nešťastných náhod…když ale ze stolu v jídelně začnou postupně s přibývajícími nebožtíky mizet sošky malých černoušků, zbývajícím trosečníkům dochází, že jeden z nich je vrah a šílenec. Jenže který z nich to je? Věřte mi, že do poslední chvíle to nebude vědět ani sám čtenář :D…

Agatha Christie mě svým klasický thrillerem opravdu navnadila, a tak si na letní prázdniny jistě připravím slušnou zásobičku jejích dalších detektivek…do té doby se ovšem budu muset na nějaký čas vrátit k obchodnímu právu , aby mě nějaké prázdniny vůbec čekaly 😛 :D…

Kuřecí prsa s modrým sýrem a polníčkem

Druhý dnešní recept asi vezmu stručně – očka se mi totiž klíží :)…Vařící rubriku nám v tomto případě rovněž obohatil magazín Albert a díky zelené příloze tento pokrm působí jako pastva pro oči a snad i pro žaludek – nevím jak vy, ale já mám barvy na talíři ráda :D. Na nákupní seznam si napište:

  • kuřecí prsa
  • 125 ml balzamikového octa
  • 3 lžíce olivového oleje
  • 2 lžičky mořské soli
  • pepř
  • 200 g sýru s modrou plísní
  • 140 g polníčku
  • 170 g cherry rajčat

Kuřecí maso přendáme do uzavíratelné plastové krabičky. Balzamikový ocet, olej, jednu a půl lžičky soli a 1 lžičku pepře smícháme v misce. Marinádou přelejeme kuřecí maso a krabičku uzavřeme. Necháme marinovat alespoň 10 minut, ideálně ale déle. Poté si rozpálíme pánev, trochu ji potřeme olejem a opečeme na ní maso, které podle chuti ještě můžeme dosolit a dopepřit. Hotové maso přendáme na talíř a každý kousek ozdobíme dvěma plátky plísňového sýru. Podáváme s čerstvým pečivem obložené salátem z polníčku a cherry rajčat. Protože měli zrovna ten den v obchodě pěkné ředkvičky, použila jsem místo rajčat je – barevný efekt splnily stejně dobře a i chuťově se k pokrmu výborně hodily. Zeleninu můžeme ještě před podáváním pokapat olivovým olejem. Lehký a chutný oběd či večeře je na světě :-).

V městě na Dunaji

Šedivých zimních dnů ubylo, sníh nám (už snad definitivně) roztál, a tak to vypadá, že k nám konečně zase přichází jaro a s ním i počasí přející výletům! O víkendu jsme tedy s Péťou podnikli první malý jarní výlet na Slovensko – volba padla na Bratislavu, protože tam ani jeden z nás ještě nikdy nebyl a navíc je to z Brna opravdu kousíček. Ještě teď nemůžu chodit, ale ta spousta zážitků za to určitě stála :-)!

Na cestu jsme se vydali v sobotu ráno a díky uhánějícímu ECčku jsme už za hodinu a půl stáli na bratislavském nádraží. Sluníčko na obloze slibovalo hezký den a sotva jsme se trochu zorientovali, vyrazili jsme do centra hledat náš hostel, abychom se mohli ubytovat a hned se vydat obhlídnout město. Docela mě překvapilo, jak je ve slovenské metropoli v sobotu ráno mrtvo :D. Hostel se nám podařilo nalézt celkem bez obtíží, nachází se v těsné blízkosti prezidentského paláce. Když jsme ale vstoupili dovnitř budovy, vypadalo to, že nejsme vůbec očekáváni 😀 – recepce totiž byla zamčená a nikde ani noha. Protože jsem organizací ubytování byla pověřena já, trochu mě polilo horko a začala jsem uvažovat, kde dnes budeme nocovat, pokud ubytování v hostelu krachne :D…Naštěstí jsme na dveřích objevili nápis s telefonním číslem, na kterém můžeme majitele hostelu v případě nepřítomnosti zastihnout, takže jsme mu poslali SMSku a během dvou minut nám zavolal, že už je na cestě do práce. Trochu se mi ulevilo, ale ne příliš udržované prostředí panelákové chodby ve mně moc důvěry zatím nevzbuzovalo – zvlášť když jsem si vzpomněla na krásné webové stránky hostelu, nad kterýma jsem se rozplývala a jásala, jak se mi povedlo sehnat báječné a levné ubytování :D. Naštěstí se vše brzy osvětlilo, když dorazil majitel – mladý týpek pomalu našeho věku, který nás očekával až v 11, jak jsem uvedla při rezervaci do mailu (nechala jsem nám časovou rezervu, protože jsem si nebyla jistá, jak rychle se nám podaří hostel najít). To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že na webových stránkách měli uvedeno, že recepce je otevřená od 8 do 18ti hodin 😎 …Náš pokoj tedy ještě nebyl uklizený a ubytovat jsme se zatím nemohli. Když nám ale týpek sdělil, že během půl hodiny bude vše připraveno a můžeme zatím počkat v útulném prostředí recepce a využít počítače s internetem, vzali jsme ho na milost 😎 . Volný čas jsme alespoň využili k tomu, že jsme si naplánovali trasu, kterou zvolíme pro obhlídku města, a stáhneme si informace o keškách, na které jsme měli políčeno.

Sotva jsme měli hotovo, už tu byl týpek s tím, že se můžeme jít ubytovat. Ukořistili jsme ještě na recepci mapku a nechali si v ní vyznačit zajímavá místa a dobré restaurace 🙂 a šli se podívat do našeho pokojíčku v prvním patře. Ten mě zase prozměnu příjemně překvapil svou útulností a vybavením včetně televize, wi-fi nebo varné konvice i s několika druhy čaje. Teď už bylo jisté, že máme dnes večer kde hlavu složit a dokonce to bude ve velmi příjemném prostředí, a tak už jsem se celá šťastná nemohla dočkat, až vyrazíme ven.

Jako první vedly naše kroky k prezidentskému paláci, který se nacházel od našeho hostelu coby kamenem. K paláci patří i nádherný park, kam jsme si šli ulovit první bratislavskou kešku :-)! Zajímavostí tohoto parku je prezidentská alej, která vznikla za vlády prezidenta Schustera a tvoří ji stromy zasazené hlavami států různých zemí – mimo jiné je tu k vidění také strom zasazený našim bývalým prezidentem Havlem.

Před Prezidentským palácem
Před Prezidentským palácem

S první odlovenou keškou jsme pokračovali do poněkud méně malebné části Bratislavy a cestou jsme míjeli například děsivě obrovskou a děsivě zanedbanou fontánu, která vypadala, že dobře pamatuje minulý režim, nebo chemickou fakultu, u které nás zaujala vtipná Mendělejevova socha s periodickou soustavou prvků :-).

Mendělejev a bývalý chemik :)
Mendělejev a bývalý chemik 🙂

Během prvního dne jsme velice rychle zjistili, že centrum Bratislavy je vpodstatě strašně maličké a všude je to blízko. Všechny důležité památky jsou od sebe vzdálené většinou jen pár minut chůze. Proto jsme se při kešování neustále motali v centru a ikdyž jsme měli dojem, že jsme nachodili spoustu mil, nevzdálili jsme se od hostelu víc než na půl hodinky cesty. Bratislava jako město na mě zapůsobila dost rozporuplně – na jednu stranu tu člověk narazí na nádherné a zajímavé stavby, zejména v historickém centru, na druhou stranu ale může zabloudit i do míst, která působí dost zanedbaně a neudržovaně, prostě tak nějak průmyslově a socialisticky. Když pak takové dvě kontrastní budovy stojí vedle sebe, člověk z toho má dost rozpačitý dojem. Historické centrum je ale opravdu velice hezké a upravené a navíc nabízí i zajímavou kuriozitu v podobě několika vtipných soch rozmístěných v uličkách Starého Města :-)…

Péťa a Napoleonský voják :)
Péťa a Napoleonský voják 🙂
Lehárko na Hlavním náměstí
Lehárko na Hlavním náměstí
Švihák ;)
Švihák 😉
Péťa a Čumil :)
Péťa a Čumil 🙂

Krom těchto bratislavských kuriozit jsme samozřejmě viděli i řadu klasických památek, jako Slovenské národní divadlo, Michalskou bránu a vedle ní nejužší bratislavský dům, který měří v průčelí jen 130 cm :O…Na dlažbě pod Michalskou bránou nás pak ještě zaujal kompas se zakreslenými světovými metropolemi, a tak jsme pro naši kamarádku Phyllis vyfotili, jak daleko to máme z Bratislavy do Hong Kongu :))…

Mooooooc daleko :)!
Mooooooc daleko :)!
Asi taaaaakhle!
Asi taaaaakhle!

V sobotu jsme centrum prolezli jen tak zlehka s tím, že na druhý den si ho ještě dosyta užijeme, a vpodvečer jsme se vydali na procházku po nábřeží, dokud nám sluníčko přálo. Na břehu Dunaje mi znovu došlo, jak kontrastní město Bratislava je. Protože z mého pohledu nám tady slovenská metropole ukázala svou nejkrásnější tvář :-)…

Dunaj a my
Dunaj a my

Na nábřeží a řeky jsem tak trochu ujetá (o řece Moravě jsem psala i maturitní slohovku :D), ale ospalé sluníčko ten den vylákalo k Dunaji spoustu lidí, což mě jen utvrdilo v tom, že se skutečně nacházíme na jednom z nejkrásnějších míst v Bratislavě a nejsem až tak moc zaujatá :D. Při této procházce si nešlo nepovšimnout rozsáhlého komplexu budov, který se táhne téměř po celé délce břehu mezi starým a novým mostem. Zpočátku jsem si myslela, že se v něm nachází jen nějaké kavárny a restaurace, ale když jsme došli blíž, zjistili jsme, že se jedná o obří nákupní galerii na způsob naší brněnské Vaňkovky, ale mnohem větší, hezčí a luxusnější. Docela se nám hodila do krámu, protože u řeky dosti přituhlo, a za touhou podívat se dovnitř honosného obchoďáku Eurovea jsem skrývala skromné přání pořádně se ohřát :D. Nebyla jsem zklamána, Eurovea byla krásně přetopená přesně podle mého gusta :D! Protože sluníčko už začalo zapadat, rychle jsme vyrobili několik posledních romantických fotek s Dunajem, a vypravili jsme se pro kešku k novému mostu.

Trocha romantiky o:-)
Trocha romantiky o:-)

Při lovu jsme byli úspěšní a to i přesto, že jsme si popletli hinty a hledali jsme podle špatné nápovědy 😀 – prolomili jsme tak naši smůlu mostových kešek a mohli jsme se šťastní a ztuhlí zimou vydat domů. Cestou jsme se ještě stavili v Eurovee pro vínečko, brambůrky a olivy na večer a nakonec jsme zapadli do jedné stylové hospůdky na náměstí Slovenského národního povstání, kterou nám doporučil týpek z hostelu, a pořádně se tam nadlábli :-). To už jsme přecejen začali pociťovat únavu a bolavé nožky, takže není divu, že jsme záhy po příchodu na pokoj odpadli na postel. Nakopla nás jenom vidina vínečka, po kterém se nám spalo ještě líp :-)!

Na druhý den jsme se pěkně odpočatí vydali prozkoumat pravděpodobně nejznámější bratislavskou památku – místní hrad. Dovnitř se budeme muset podívat někdy příště, protože na hradě právě probíhá rozsáhlá rekonstrukce, ale výhled na město byl nádherný.

My a hrad :)
My a hrad 🙂

V parku pod hradem se nám málem podařilo ztratit 😀 – chvíli nám trvalo, než jsme narazili na tu správnou cestičku, která by nás zavedla k zámeckým schodům vedoucím do centra. Nakonec se nám ale podařilo najít ten správný chodník a vylezli jsme přímo u mostu s „UFEM“ :D. Na něm se skrývala další keška a přestože byla „mostová“, našli jsme ji celkem hravě :-). Při procházce po nábřeží nám už celkem vyhládlo, a tak jsme se rozhodli vrátit do centra a navštívit další z doporučených podniků a naobědvat se. Obě dvě restaurace, které jsme v Bratislavě navštívili, byly obrovské a stylově zařízené. První vítězila interiérem – vypadalo to, že se jedná o nějaký přebudovaný kulturák s bárem přímo pod pódiem. Co se ale týče jídla, suverénně zvítězila Slovak pub na Obchodné ulici. Dali jsme si stylově bryndzové halušky a během minuty se po nich doslova zaprášilo 😀 – mno, mám ještě v kuchyni co zdokonalovat :D!

Co dodat - dobrota :)!
Co dodat - dobrota :)!

Takto posilněni jsme se opět vydali zkoumat malebné uličky bratislavského centra a posbírat při té příležitosti několik kešek. Díky kešování jsme objevili další zajímavou místní kuriozitu – zvonkohru – devět „dlaždiček“, které po došlápnutí hrály :D! Tahle atrakce fascinovala hlavně děti a byli jsme svědky toho, že už způsobila nejedno rozbité koleno :D. Solidárně jsem si taky trochu zafňukala, protože jsem chytla křeč do nohy :D. Naše další kroky vedly na Františkánské náměstí, jehož zajímavost se rovněž nachází na dlažbě – jedná se o několik dlaždiček ozdobených všemožnými obrázky – například ústy Franka Sinatry, hehe :D. Čas se pomalu nachýlil, a protože jsme chtěli stihnout vlak v 6 hodin, vydali jsme se za poslední zajímavou bratislavskou památkou – secesním Modrým kostelíkem. Je skutečně modrý od hlavy až k patě (včetně střechy), a protože jsme nakoukli i dovnitř, můžeme potvrdit, že má dokonce i modré lavice :)!!! Vypadá zkrátka jako vyloupnutý z nějaké pohádky :-)…

Modrá je dobrá :)
Modrá je dobrá 🙂

Tato optimistická modrá tečka byla příjemným završením našeho výletu do Bratislavy a navzdory bolavé noze a vlaku nacpanému k prasknutí jsem byla šťastná, že se nám to takhle pěkně vyvedlo – včetně počasí :-). Bratislava je rozhodně město, které stojí za vidění, a protože jsme už nestihli plánovaný výlet na Děvínský hrad, určitě se sem ještě někdy vrátíme. Do té doby budeme alespoň vzpomínat na tenhle příjemný březnový víkend :-)…

Jestřábovi a Bratislava :)
Jestřábovi a Bratislava 🙂