Léto v obrazech

Když se snažím vybavit si nějaký pocit z uplynulého léta, v hlavě mi naskakuje: únava, vyhoření, vyčerpání, úzkost… A pak se kouknu na všechny ty fotky a říkám si, že přes všechno to těžký a negativní jsme si užili spoustu krásných okamžiků. To špatné s odstupem vyšumí. Co zůstane a co bych si chtěla zapamatovat?

Léto… V té nejčistší podobě. Azuro na nebi, vlčí máky v obilí, naše procházky s vůní trávy ve vzduchu…

Těch chvilek, které jsme měli jeden na druhého, bylo sice žalostně málo, ale když už se nějaká našla, užili jsme si ji se vší parádou – třeba jako tady v naší oblíbené příbramské kavárně Smoo 🙂

Stejně jako loni, ani letos jsme nevynechali naše oblíbené festivaly Kamenka Open a KrumLoveSka, které jsme si s Olím užili zase o něco víc než před rokem.

Kromě našich tradičních kočárkových výletů bych vypíchla také prémiovou návštěvu areálu „Živá voda“ v Modré u Velehradu, kde se nám moc líbilo – hlavně podvodní tunel, kde Olí fascinovaně pozoroval svět pod hladinou, i venkovní procházka s výhledem na pratury. Určitě se rádi vrátíme a napřesrok třeba zkusíme i koupání v biotopu, jehož návštěva je v ceně vstupného.

V srpnu nás také čekala rodinná dovolená s Vlasákama v Jeseníkách. Během pěti dnů jsme navštívili tolik krásných míst a dokonce jsme s Olíkem vylezli až na Praděd! Počasí nám přálo, penzion byl super baby friendly a Olí se dosyta vyřádil se svýma sestřenicema. Věřím, že máme založeno na novou rodinnou tradici 🙂

Každý volný víkend jsme vyráželi na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí a vůbec nejradši vzpomínám na jeden z těch posledních, kdy jsme se vypravili s Olím poprvé do zahraničí :), do malebné rakouské vesničky Hardegg. Cestou jsme úplnou náhodou narazili na úžasnou restauraci, jen pár dnů po výročí okupace stanuli u pozůstatků železné opony, překročili Dyji, objednali si v Rakousku český kafe, vylezli na hrad a na zpáteční cestě jen o fous utekli bouřce. Tak ráda na ten den vzpomínám 🙂

Tak si říkám, že bych ten první negativní odstavec možná měla smazat. Že jsme se měli opravdu báječně. Ale ono i to špatný patří k životu a bez něj by nebyl obraz našeho léta kompletní. Jen doufám, že pro letošní podzim (a ještě dlouho dopředu) jsme si to špatný už vybrali a máme se ještě na co těšit. Držte nám palce 🙂

Jaro v obrazech

Je to sice fráze, ale stejně nemůžu uvěřit tomu, jak rychle ten čas letí. Ještě včera jsem Olího poprvé držela v náručí a najednou už je mu rok a půl! Je asi jasné, že tohle jaro patřilo především oslavě jeho prvních narozenin. Ale podnikali jsme i spoustu dalších skvělých akcí.

Moc ráda vzpomínám na naši březnovou návštěvu u Terezky v Košířích. Zašly jsme si na oběd, který Olí celý prospal (zázrak!), udělaly si procházku po Cibulce a pak se už jen válely.

My dvě, děti a pes <3

A ano, jarní procházky! Na ty jsem se těšila snad už od prvních zimních plískanic. Každý den naše zamilované trasy, každý den rozněžňování nad vším, co už rozkvetlo. Jaro já prostě miluju…

Naše jarní procházky

Dalším obrovským milníkem se pro nás staly Velikonoce, kdy Olí začal chodit. Asi máloco dojme mámu víc, než chvíle, kdy se ve vaší předsíni vedle velkých dospěláckých bot objeví jedny úplně mrňavoučké a vy si uvědomíte, že to dítě je zase o kus samostatnější.

Malý krok pro lidstvo, velký krok pro O.

S Olím se toho taky dalo podnikat zase o něco víc. Navštívili jsme tak spolu třeba poprvé program v dětské knihovně (byť ten jsme přežili jen díky přítomnosti dostatečného množství jídla), koncert Richarda Müllera na Palačáku v rámci výročních oslav VUT (překvapivě pohodová akce, kde s námi Olí vydržel až do pozdních nočních hodin) nebo třeba Street Food Festival za Lužánkami (odkud jsme odcházeli za Olího mohutného řevu poté, co spadl čelem na obrubník :-/…)

Potrava pro tělo, duši i uši :))

Jaro zkrátka přineslo spoustu zážitků a my už se nemohli dočkat, až na ně navážeme několika očekávanými letními akcemi. O těch ovšem až příště 😉

S kočárkem po Brně aneb Naše oblíbené procházky I.

Nápad na tento článek nosím v hlavě už strašně dlouho a před nějakým rokem bych si byla bývala ráda něco takového sama přečetla. Zřejmě se v něm nedozvíte nic vyloženě objevného, všechno jsou to poměrně známá a oblíbená místa navštěvovaná nejednou matkou, nicméně třeba sem zabloudí někdo, koho naše vycházky inspirují k vybočení ze svých zajetých tras 🙂

Špilberk

„Špilas“ asi netřeba představovat. Vycházka k této brněnské dominantě je skoro povinnou záležitostí. Pro nás věčně vyčerpané matky je trochu nevýhoda, že je to do kopce, ale zase si pak snáze ospravedlníte tu tabulku čokolády, kterou jste snědly, zatímco dítě po obědě spalo 😎 Vyšplhat nahoru se dá z různých stran – já ráda volím výšlap z ulice Pellicova, která je sama o sobě pěkným a klidným místem na procházku a výstavkou architektonicky zajímavých budov. Další výhodou Špilasu, zejména teď v létě, je spousta laviček k odpočinku/nakojení/přebalení a stín stromů. A samozřejmě krásný výhled do širého okolí.

Centrum

Když se zrovna nepotřebuju uklidnit pohledem do zelené :D, ráda vyrážím na procházku centrem města. Obvykle zahajujeme naši trasu na České a odsud už se pak proplétáme uličkami dle nálady. Často takovou procházku spojujeme s nákupem nebo domluveným obědem s někým známým. V sezóně si zpříjemňujeme venčení zastávkou u Božského kopečku a nakupováním ovoce a zeleniny na Zelňáku, jehož atmosféru mám moc ráda. Bloumáním po centru jsem už objevila nejedno hezké místo, jehož existence mi byla dosud skryta – namátkou třeba Biskupský dvůr, nádvoří Nové radnice (které je průchozí až na Husovu – objev roku!) nebo prostranství vedle Moravské galerie. Tip pro kojící matky: Na všechna tato místa se také můžete uchýlit, pokud potřebujete dítě v centru v ústraní nakrmit 😉

Botanická zahrada Masarykovy univerzity

Celkem fajn místem ke krátké procházce je i botanická zahrada, která patří k areálu přírodovědecké fakulty MUNI. Obvykle tu nebývá moc lidí a najde se i klidné posezení ve stínu stromů. No a když dítě spí, můžete se učit poznávat nové rostliny nebo třeba risknout nějakou tu výstavu, co se tu občas konají 😀

Vila Stiassni

Toto není procházka na každý den, zejména z toho důvodu, že do zahrady se platí (byť symbolické) vstupné a hlavně bývá otevřeno jen párkrát do týdne, proto si raději pohlídejte otevírací dobu na internetu. Každopádně pokud jste zde ještě nebyli, návštěvu krásné zahrady obklopující vilu byste si neměli nechat ujít. Ovšem připravte si svaly, protože to bude tentokrát opět do pořádnýho kopce… Menší zrada je, že byť to plánek, co obdržíte na pokladně, tvrdí, rozhodně není celá zahrada bezbariérová a do jedné její části se bez pomoci nedostanete. Ale i tak je toho spoustu k vidění, po celé zahradě jsou informační panely a pokud dítko dovolí (mně Olí jako zázrakem usnul), budete odcházet bohatší i o spoustu informací z historie vily.

Cyklostezkou přes Červený kopec k Anthroposu

Po téhle trase jsem od Olího narození ušla už nesčetně kilometrů. Hlavně když byl ještě miminko, vyhledávala jsem s ním co nejzelenější místa, a tohle jsme měli rádi i proto, že přes pracovní týden, kdy nejezdívá tolik cyklistů, je tu relativně klid. Nádherná procházka v každou roční dobu ve stínu stromů, jen těch míst k posezení by tu mohlo být o něco více. Občas si trasu prodloužíme o odbočku k Riviéře, kde je okolo dopravního hřiště bruslařská dráha s několika lavičkami, které oceníte, když dítě usne. Bohužel tu taky docela chybí nějaká možnost občerstvení, takže svačinku a pití určitě s sebou 🙂

No, a to by asi pro začátek stačilo… O další tipy, které mám v záloze, se podělím třeba zase někdy příště 🙂 Kočárkům zdar!

15 měsíců

Občas mám černé svědomí z toho, že nejsem vůbec důsledná v zapisování do Olího vzpomínkové knížky. Ty nejdůležitější milníky většinou zaznamenám, ale je toho tolik, co už zmizelo v nenávratnu… A protože mám dneska trochu času a Olí měl zrovna včera 15 měsíců, řekla jsem si, že tady uchovám aspoň pár aktuálních postřehů.

  • Olí ve svých 15 měsících nosí velikost 86-92.
  • Už dva měsíce zdárně ťapá po svých. V prostředí, kde to zná, se nebojím nechat ho běhat samotného. Na chodníku nebo jiném tvrdším povrchu mám pořád tendenci ho „jistit“, protože už máme za sebou i pár ošklivých pádů.
  • Vyleze sám na gauč a sleze sám z postele.
  • Zhruba ve stejné době, kdy začal chodit, nám začal také spávat celou noc v kuse. Máloco mámě na mateřské zkvalitní život tolik, jako dosažení tohoto milníku :D!
  • Ke spánku ho ukládáme stále okolo 8. hodiny a probouzí se většinou mezi 6. a 7. ráno.
  • Ač jsem si plánovala, že touhle dobou už dávno kojit nebudu, opak je pravdou. Spíš než jakékoliv jiné důvody je to moje lenost a pohodlnost, co mi brání přestat.
  • Olí je stále báječný jedlík. Miluje všechno možné ovoce, speciálně banány je schopný jíst fakt ve velkém. Nepohrdne ani zeleninou, ať už jako přílohu (rajčata, salátovou okurku) nebo i hlavní chod (zeleninová pyré). Maso se u nás doma moc nevaří, naštěstí se ale o jeho přísun starají prarodiče. Pečivo se mu taky snažím necpat každý den, ale má ho rád, stejně jako mléčné výrobky (bílý jogurt, cottage cheese, čerstvý sýr i náš domácí kefír).
  • U žádné hračky moc dlouho nevydrží. Obecně má radši ty mluvící a blikající, které bych mu v životě nekoupila (a tak je máme různě povypůjčované :D), ale vyhraje si i s klasikami typu vkládačka tvarů nebo navlékání kroužků na tyčku. Duplo ho baví spíš rozkládat a komíny z kostek bořit 😀 Hodně si ale oblíbil Péťův hudební set (obzvlášť rád buší do tamburíny). Jo a miluje knížky!!!
  • Období kramaření v šuplících a skříních už ho celkem opouští, ale pračka, myčka a sušička jsou stálice. Miluje je tak moc, že už jsem se je naučila vypojovat ze zásuvky, jinak by nám doma asi jely nonstop 😎
  • Slovní zásobu zatím Olí moc pestrou nemá. Spoustu věcí označuje slovem „BE“ (většinou tak volá na psy), „MAM“ používá, když po mě něco chce a slovem „BA“ označuje balon, bác a spoustu dalších věcí. „TATA“ říká velmi často, leč nahodile. Umí ale krásné „PAAA“ a „MŇAM“ – to by mu šlo :D. Každopádně jsem překvapená tím, že spoustě slov rozumí, ačkoliv je ještě neumí vyslovit.
  • Rád si ťuká svým hrnečkem „na zdraví“ a když mu po jídle zůstane prázdný talíř, roztomile rozkládá rukou, že už „néni“ 😀
  • Venku ho fascinují především pejsci a zvířata obecně, na nebi ukazuje letadla a letící ptáky.
  • Nejšťastnější je ve společnosti dětí. A obecně je velice společenský. Nebojí se ani cizích lidí – často se takhle s někým dává „do řeči“, což přináší spoustu komických situací 😀
  • Umí se už vztekat tak, že bych někdy vyletěla z kůže, ale stejně je to pořád moje malé roztomilé miminko <3
Jídlo vždy a všude – typickej Olí :-)))

A day in a life

Tento formát mě už kdysi dávno zaujal na několika sledovaných blozích. A tak jsem se jedno pondělí, jen tak pro zpestření jinak všedního dne, rozhodla zaznamenat také naše běžné aktivity – „minutu po minutě“… Pro někoho to možná bude nudné čtení, ale pokud vás zajímá, jak vypadá takový obyčejný den na mateřské, čtěte směle dál…

5:55 Olík se budí. Péťa k němu vstává a přebaluje ho, zatímco já se loučím s vidinou delšího spánku. Náš den začíná. Jako každé ráno si beru Olího k sobě, kojím ho a pomalu se probouzím.

6:20 Ve snaze oddálit nevyhnutelné – totiž opuštění vyhřáté postele – jako obvykle nanosím Olímu do postele různé hračky.

6:45 Olí už je v posteli k neudržení. Vstávám s ním a nechám ho chvilku hrabošit po ložnici. Otvírá Péťovu prádelní skříň a rabuje ponožky, natahuje se po zácloně nebo vytahuje z proutěného koše časopisy. Že přitom nadělá spoustu bince asi nemusím zmiňovat, že.

7:00 Jdu si do koupelny vyčistit zuby. Olí jde poslušně se mnou a mezitím si hraje s pračkou. Je dneska nějaký nešikovný, takže dvakrát za sebou upadne a já ho musím utěšovat. Z pyžama se stihnu převlíct jen tak napůl, Olího hlad je silnější 😀

7:15 Jdeme společně do kuchyně, chystám čaj a snídani. Olí mezitím kramaří v přebalovací tašce, což ho poslední dobou velmi baví, hraje si s magnetkama na lednici a následně jde rabovat do kuchyňských šuplíků, což také patří k našemu každodennímu koloritu 😀

7:25 Snídaně je hotová. Olí dostane rozmašírovaný banán, já chleba s chorizem. Dala bych si k němu i nějakou zeleninu a celkově ráda vymýšlím kreativnější snídaně, když O. dovolí – to dnes ale bohužel není ten případ, takže rychle ke stolu.

7:45 Jsme po jídle a jdeme si hrát. Oblíbenou zábavou je teď aktuálně stavění komínů z kostek a hlavně honění se kolem našeho konferenčního stolku 😀

8:15 Jdu si uvařit další čaj. Olí hned běží za mnou. Péťa právě vstává.

8:30 Kojím Olího. Uvědomuju si, že pro něj na dnešek nemám žádný oběd, tak honem vytahuju hotovou porci z mrazáku. Olí rejdí po bytě.

9:10 Péťa odchází do práce. O. svačí přesnídávku od Hippu (kterou jsem důvěrně překřtila na „hipíka“ :D). Pak je čas na přebalování. Po akci dávám Olího na chvíli do postýlky, odkud mě rád pozoruje, jak stelu postele. Chvíli si ještě hrajeme, ale O. už je evidentně unavený, tak s ním jdu do postele, nakojím ho a během chvilky je tuhej.

10:15 Olí spinká. Já jdu žehlit a nahodit trochu make-upu, protože po obědě půjdeme ven.

10:50 O. se budí. Ještě ho zkouším na chvilku uspat a jdu dožehlit zbývající prádlo a ohřát si cibulačku, co mi zbyla z víkendu. Stihnu se najíst a dokonce i vytáhnout čisté nádobí z myčky a naládovat do ní zase to špinavé. Olí spí dneska nezvykle dlouho, takže to teď bude vypadat, že mám doma těžkou pohodu, ale věřte, že to tak rozhodně není každý den 😀

12:30 Po 2,5 hodině Olí konečně vstává a jdeme se spolu naobědvat. Moje menu tvoří zbytky z víkendu a Olí má rozmraženou domácí zeleninku.

13:05 Jsme po obědě, venku prší 🙁

14:15 Zdá se, že za oknem se konečně vyjasnilo, takže hned vyrážíme ven. Namířím si to k výstavišti, našemu oblíbenému vycházkovému cíli, ale než tam dorazíme, začne zase poprchávat. Napadne mě naskočit na trolej do Bohunic a projít se pěšky zpátky domů po cyklostezce – určitě nebude pršet dlouho. Od nápadu k činu je jen krok a za chvíli jsme v kampusu. Protože je pořád škaredě, jdu nakoupit do DMka nějaké drobnosti. V prodejně potkáme „zoubkovou vílu“, která mi dá pro Olího aktuálních 6 zubů kartáček a pastu. Tiše pomlčím, že zuby jsme zatím ještě vůbec čistit nezačali a zubaře pro něj ještě nemám ani vybraného, a zapluju mezi regály 😀 Venku se mezitím spustí brutální vichřice a vzduchem poletuje něco mezi kroupama a sněhem. Raduju se, že jsem pod střechou, a jdu ještě prohrabošit oddělení oblečení do Tesca. Samozřejmě nakupuju pro Olího, ne pro sebe :D. Vyberu mu ve slevách prima komplet bodýčka a tepláčků, a protože mezitím venku vysvitne slunce, honem zaplatím a frčíme ven. Procházíme se kolem nových budov, které v kampusu v poslední době vyrostly, ale nakonec usoudím, že je čas zamířit na cyklostezku. Než se k ni ovšem dostanu, aprílové počasí se přižene zpět a s ním i vánice s dešťo-sněho-kroupama.

15:30 Jak už to tak bývá, dítě v tom nejhorším počasí poklidně usíná. Typické! Zpruzená a celá mokrá vlezu pod nejbližší krytou zastávku a čekám na trolej. Plán s příjemnou procházkou přírodou padá.

16:00 Stojíme zase před domem, Olí spí, slunce svítí, a tak vytahuju z kočárku Nový prostor a jdu si číst, zatímco pomalu kroužím kolem bloku.

16:45 Zima mě vyžene domů. Olí se tváří, že by ještě spal, ale na chodbě potkáváme sousedku a hlasy ho vzbudí. Nevadí, stejně už je čas na svačinu.

17:30 Po jídle si voláme s dědou přes WhatsUp.

18:00 Péťa se vrací z práce. Dostávám világoš za to, že Olí dopoledne urval ventil na topení 😎 Pouklízím všechny rozkrámované věci, které Olí porůznu roztrousil po bytě a kochám se dnešním úspěšným nákupem 😀

19:00 Koupeme společně Olího. Poté následuje kaše na dobrou noc a čtení pohádky, které se pokoušíme včlenit mezi jeho pravidelné uspávací rutiny, leč zatím neúspěšně. O. už je unavený a řve, takže rezignuju a jdu ho nakojit.

20:00 Olí spí, jdu se navečeřet.

20:30 Jediný čas dne, který na sebe s Péťou máme. Dneska ho trávíme zařazováním nové várky našich společných fotek, které každoročně Péťa vyvolává k našemu výročí, do alba. Prohlížíme si je, vzpomínáme…

20:50 Jdu spáchat večerní hygienu a pak se sklátím do postele 😀

Rok Berana

Je za námi. Ten dost možná nejnáročnější rok našeho dosavadního společného života. Za ten rok jsem se nesčetněkrát pokoušela dát dohromady aspoň jeden článek, ve kterém bych popsala, co život na mateřské obnáší. Vypsala se ze svých aktuálních frustrací. Vyplodila nějakou nekýčovitou ódu na téma, jak jsem vlastně i přes to všechno hrozně šťastná. Jenže časem jsem zjistila, že zformulovat tu směs pocitů, okamžiků a paradoxů do vět, je asi prostě mimo moje síly.

V posledních dnech často vzpomínám na počáteční dny toho šíleného mateřského kolotoče. A přemítám, kam jsem se od té doby posunula. V práci jsem se nikdy nikam nehnala. Byla jsem ten nejmíň ambiciozní člověk široko daleko. Ale na mateřské se ze mě (zcela nechtěně) stal tak trochu workoholik 😀 Někdy bych možná ráda vrátila čas, dala si nohy nahoru a hodinu jen tak koukala do prázdna. Nebo se vyspala třeba dvanáct hodin v kuse! Jenže dítě si žádá celého člověka 😀 A i když jsem za ten rok určitě udělala spoustu chyb a ledacos bych s dnešním odstupem dělala jinak (to by ovšem bylo na úplně jiný článek), vím, že jsem Olímu věnovala maximum svého času, své energie, své lásky… Nikdy o tom nejspíš nebudu schopná psát, ale navždy si to budu pamatovat.

Je 30. března, tři minuty po osmé. Pro tuhle chvíli jsem ta nejsilnější žena na celé zeměkouli. Přivedla jsem na tenhle svět to nejcennější. Nový život. Olího.

Malování v sáčku

Nastal čas být po delší době zase trochu kreativní, a tak jsem pro Olíka zhruba v jeho 8 měsících připravila tuto aktivitu. Celé kouzlo spočívá v troše tempery vytlačené na tvrdém kartonu vloženém do uzavíratelného „zip-sáčku“ (které prodává třeba IKEA, ale zcela jistě se vám jich bude i pár válet doma). Pak už jen stačí sáček nastražit, pozorovat kreativní řádění malého umělce a radovat se z toho, že dítě po akci není třeba umývat 🙂

Podzim v obrazech

Musím říct, že podzim byl z mého pohledu zatím to nejpohodovější období od Olího narození. Vyhovoval mi režim, který jsme měli v té době nastavený i jeho lepší noční spánek. Pořídili jsme nosítko a tím se mi otevřely úplně nové možnosti a do té doby bariérové trasy 😀 Oli ještě nelezl, ale zároveň už se dokázal na nějakou dobu sám zabavit předměty, které ho obklopovaly. A velkou část podzimu jsme si ještě užívali krásné teplé počasí…

Opět jsem nachodila desítky a desítky kilometrů… S kočárem, s nosítkem, po lese, po městě, ráno i v podvečer, za slunečního svitu i v kupkách spadaného listí. A pořád mi procházky přijdou jako jedna z nejlepších aktivit na mateřské 🙂

Vyrazili jsme na naši první dovolenou ve třech, do Orlických hor. Užili jsme si výhledy ze stezky v oblacích, viděli ty nejkrásnější a nejkrvavější západy slunce, navštívili klášter v Králíkách, působivý chrám s příběhem v Neratově, poměli se na zvěřinových hodech (Péťa na svého „pomalu taženého muflona“ vzpomíná dodnes :-D) a celé to završili zmrzlinovým pohárem v Olomouci.

Upekla jsem po dlouhé době koláč – jak jinak než jablečný a podzimní! Malý krok pro lidstvo, velký krok pro matku…

S přípravou na Vánoce jsem letos začala prozíravě brzo… Jako bych tušila, že cca týden před Štědrým dnem skončím na antibiotikách, neschopná postarat se ani sama o sebe, natož o dítě. Naštěstí jsem zjistila, že Vánoce se dají přežít i bez stromečku, bez kapra, ba skoro i bez dárků 😀 A těch pár záchvěvů vánočního ladění jsem si tentokrát docela užila.

Právě probíhající zima mě pravda už tak moc netěší. Ale kdoví, třeba na nás ještě do jejího konce pár fajn zážitků čeká. Uvidíme příště 🙂

Jak přišel Olí na svět aneb POROD

Je to už bezmála sedm měsíců, co se nám život obrátil naruby tím nejkrásnějším způsobem. A protože to řadu z vás zajímalo, rozhodla jsem se konečně sepsat tento článek a zavzpomínat na to, jak Oli přišel na svět. Zdá se mi to najednou strašně dávno 🙂

Od druhého ultrazvuku jsem měla stanovený termín porodu na 29. března, tak trochu jsem ale počítala s tím, že jako prvorodička budu pár dnů přenášet. Ve středu 27. jsem absolvovala poslední monitor v porodnici, kde vše vypadalo dobře nachystané, ale krom občasných poslíčků se zatím z mého pohledu vůbec nic nedělo.

V den termínu jsem měla večer zase bolestivější poslíčky, Péťa mě jako obvykle káral, že skuhrám, pařil na počítači Slither.io, tak jsem šla uraženě spát snad o půl 10 :-D… což se ukázalo být velmi prozíravé. Poslední noci před porodem bývaly krušné, kvůli nesnesitelnému pálení žáhy už jsem často nemohla spát, ale v den porodu jsem vstávala skutečně dobře odpočatá.

Jako ke konci těhotenství každé ráno mě i ten den vyhnal z postele hlad. Naložila jsem nádobí do myčky, ale to už mi zase začalo tvrdnout břicho, tak jsem se rozhodla vrátit se do postele a nasnídat se, až to přejde. Bolest ale tentokrát nějak nepřecházela. Když už se Péťovi mé skuhrání zdálo nějak podezřele časté, rozhodl se mi začít počítat kontrakce. Jako správný geek si na to hned stáhnul mobilní appku 😀 K našemu překvapení kontrakce přicházely pravidelně cca po 4 minutách. To Péťu vyděsilo a že musíme okamžitě jet do porodnice. Tak jsem se ho snažila uklidnit, že i kdyby už to porod byl, určitě není nutné tak chvátat, že prvorodičky rodí přece vždycky dlouho. Každopádně jsem si i já začala v tu chvíli připouštět, že už je to možná opravdu tady a v pauze mezi kontrakcemi jsem tedy postupně dobalila tašky do porodnice a oblékla se. Měla jsem dobrou vůli se ještě nasnídat, ale v tu chvíli už to nešlo. A tak jsme v pravé poledne vyrazili…

V porodnici nás v ambulanci přijala moc milá porodní asistentka. Vyšetřila mě, došla k závěru, že porod je teprve na začátku, ale k mé úlevě si mě už v porodnici nechají. To byla asi první pozitivní zpráva, která mi pomohla k tomu, abych se hodila do pohody. Ta druhá zpráva přišla hned vzápětí, když dorazila mladá lékařka, která mě měla u porodu doprovázet. Byla to totiž dcera naší rodinné známé. Věděla jsem, že v porodnici pracuje, ale bylo mi jasné, že by byla obrovská náhoda, kdyby se můj porod trefil právě do její služby. Náhody se ale dějí a mně to v tu chvíli přišlo jako dobré znamení. Byť se osobně neznáme, jakmile jsem uslyšela známé jméno, opadl ze mě velký kus strachu. Doktorka mě dokonce povzbudila, že nález je ještě lepší, než říkala porodní asistentka, a že teda můžeme jít na porodní box.

Když trpíte jako zvíře na monitoru, zatímco váš muž si fotí grafy :D…

I tady se na nás neuvěřitelně usmálo štěstí, protože porodní asistentka nás zavedla na box č. 1. Je to jediný box u Milosrdných, kde je vana. A jak nám kladli na srdce na předporodním kurzu, mít při porodu k dispozici vanu je výhra!

Co se pak dělo na porodním boxu už mi trochu splývá. Zpočátku se vyřizovala administrativa. Musela jsem znovu podepsat papíry k porodu. Museli mi vzít krev, protože nebyli schopní v mojí těhotenské průkazce najít stránku, kde mám uvedenou krevní skupinu (věděla jsem, že ji tam uvedenou mám, ale v tu chvíli už jsem to nedokázala řešit). Na doporučení porodní asistentky jsem kývla na klystýr, byť jsem měla v porodním plánu uvedeno, že ho nechci. Zpětně jsem za to ale ráda, protože mi to asi opravdu pomohlo porod trochu rozjet. Vlastně jsem ohledně toho výkonu měla dost zbytečný předsudky a přitom se naprosto nebylo čeho bát. Pak mi porodní asistentka napustila vanu a v ní jsem strávila moře času. Kontrakce přicházely po celou dobu se stejnou pravidelností a začínaly mi dávat docela zabrat.

Cca po 4 hodinách od příjmu mě přišla zkontrolovat lékařka. K mému zděšení zkonstatovala, že se nám porod zatím nikam moc neposouvá a protože viděla (a asi hlavně i slyšela, hehe), že už mě to fakt hodně bolí, navrhla, že by mi dala něco od bolesti (ne zrovna epidural, ale nějaké alternativy). Chtěla jsem porod co nejpřirozenější, ale v tuhle chvíli jsem byla trochu nalomená si nechat dát nějaké ty drogy 😀 Vidina bůhvíkolika hodin v takových bolestech mě trochu děsila. Domluvili jsme se s doktorkou, že si vezmu chvíli na rozmyšlenou a uvidíme.

Oli se ale rozhodl, že mě v tomhle dilematu dlouho nenechá. Chvilku poté, co za doktorkou zaklaply dveře, mi praskla voda 🙂 Od té chvíle začal můj porod z mého pohledu připomínat jízdu rychlovlakem. Kontrakce nabraly větší grády a začala jsem ztrácet pojem o čase. Nějakou dobu jsem trpěla na lůžku, pak se mi začalo chtít zvracet a od toho okamžiku už jsem do sebe nedokázala dostat vůbec nic – ani přeslazený nemocniční čaj (který mi při porodu zvrhle chutnal :D), ani vodu a už ani ten hroznový cukr ne.

Když se mi udělalo trochu líp, šla jsem se znovu naložit do vany, v níž se zdály kontrakce skutečně o něco snesitelnější. Z téhle pasáže si vybavuju vtipný moment, kdy mě přišla zkontrolovat porodní asistentka a povzbuzovala mě, že už mám půlku za sebou. A já už celá zoufalá po ní loudila, aby mi slíbila, že porodím ještě dnes. „No to musíte, já už jsem vám zamluvila ten nadstandard!“ na to ona :D.

Bylo asi něco kolem šesté, když už se mi absolutně nedařilo kontrakce prodýchávat a můj řev musel znít na celou porodnici 😀 (real story, hned druhou částí těla, která mě následující den po porodu bolela nejvíc, byly moje hlasivky). Na doporučení porodní asistentky jsem se přemístila do sprchy a houpala se na fitballu. Asi za půl hodiny se bohužel střídaly směny a „moje“ PA se se mnou přišla rozloučit a povzbudit mě slovy, že zítra má noční a už mě tu na porodním boxu nechce vidět :D.

Nová porodní asistentka byla starší a bohužel už zdaleka ne tak milá a příjemná – přesto mi na ni utkvěla vzpomínka, jak mě, když už bylo po všem a doktorka mě šila, mateřsky hladí po noze a říká, jak jsem byla statečná. Tak či tak myslím, že mě vedla a radila do finiše moc dobře.

To už jsem se kolem sedmé přemístila s fakt nesnesitelnými bolestmi na porodní lehátko, všechno už bylo zdánlivě nachystáno, ale jak se ukázalo, Olí ještě nebyl dostatečně sestoupený dolů. Chudák Péťa, kterému jsem při každé kontrakci drtila ruku jako o život :D! Když už jsem opravdu myslela, že horší bolest už být ani nemůže, přišla porodní asistentka a že teda jdeme na to.

Jak mi všichni zkušení říkali, že závěrečné tlačení je rychlovka a za odměnu, tak pro mě ta nejtěžší část porodu měla teprve přijít. Jednak mi nějakou chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak mám při kontrakci dýchat a tlačit, jednak mi celou dobu jely kontrakce po 3-5 minutách a ke konci se intenzita nijak nezrychlovala. To byl i důvod, proč jsem nakonec kývla na podání umělého oxytocinu, přestože jsem do porodního plánu napsala, že žádné umělé urychlování porodu nechci, stejně jako na nástřih. Ale za obojí jsem vlastně zpětně ráda, protože pak už to šlo opravdu ráz na ráz a v 8 večer, 8 hodin po příjmu, byl Olí konečně na světě :-).

Přiložili mi ho jen na tak krátký okamžik, že si to skoro ani nepamatuju. Napil se už zkalené plodové vody, takže mu ji museli odsát z pusinky, ale pak jsem koukala, že Apgar skóre měl 8-9-10, tak je mi zpětně trochu líto, že nám ten bonding nedopřáli. Ale jsem člověk, co ctí slovo lékaře, a hlavně jsem týmu, který nás u porodu doprovázel, vděčná, že všechno dobře dopadlo 🙂 Celkově jsem s přístupem během porodu v NMB byla moc spokojená – chovali se s respektem, všechny zákroky se mnou předem konzultovali, netrápili mě v průběhu monitorem a opravdu měli snahu o co nejpřirozenější porod. Oddělení šestinedělí už je pravda trochu jiná story… ale to by bylo taky na jiný článek 🙂

Tak doufám, že jsem ukojila vaši zvědavost či rozptýlila případné obavy 😀 Docela by mě zajímalo přečíst si podobný článek z pohledu Péti – protože to mám přecejen celé trochu v mlze, zato on byl „při smyslech“ celou dobu. No, možná ho zkusím přemluvit k nějaké „otcovské“ glose, co říkáte :D…?