Chrám na jezeře

Jak už jsem zmínila v některém z předchozích příspěvků, Ubud je skvělým strategickým místem, protože se z něj dá podnikat řada výletů k zajímavým památkám. Během našeho pobytu jsme si naplánovali dva náročnější výlety do vzdálenější horské oblasti a jeden z nich připadnul právě na dnešní den. Moje zažívání se bohužel stále nechtělo umoudřit, ale Péťa už se na výlet moc těšil, takže jsem se pokusila nějak dát dohromady a hned po snídani jsme vyrazili na cestu.

Našim cílem se stal působivý chrám Pura Ulun Danu Bratan vybudovaný na jezeře. Chrám leží v často mlžné horské krajině a dbajíce rad z průvodce jsme se připravovali na chladnější podnebí. Vyráželi jsme nicméně za krásného slunečného počasí. Během stoupání do hor se před námi často otevřely úchvatné výhledy na svěže zelenou krajinu s obrysem posvátné hory Gunung Agung na pozadí.

Na jedné takové krásné vyhlídce nám Péťa zastavil, protože se mu chtělo na záchod. Sešel tedy ze silnice dolů na jakousi louku a za chvilku na mě volal, že na něj mává pán z domku opodál, abychom šli za ním. Váhavě jsem se vydala dolů a čekala, co z toho bude. Tentokrát se obyvatelé Bali ukázali v tom přívětivějším světle – Péťa jim počůral pole a oni nás ještě pozvou na kus řeči :-D!

V malém domečku bydlel pán středního věku, jeho žena a jejich postižená holčička. Očividně byli dost chudí, i když jejich domeček vypadal moc pěkně a navíc na tak krásném místě – s výhledem do údolí a přímo na Gunung Agung. Pán uměl trochu anglicky, a tak jsme z jeho vyprávění pochopili, že je dotuje nějaká holandská rodina, která jim zaplatila ten dům i nějakou zdravotní péči pro jejich holčičku, kterou by si jinak nemohli dovolit.

Nakonec nám každému přinesl voňavý lusk pravé vanilky – vlastní výpěstek :-). Říkali jsme si, že bychom se mu rádi nějak odvděčili a zároveň přispěli na léčbu té holčičky, která z naší návštěvy byla evidentně nadšená. Vanilka by navíc byla i krásným suvenýrem pro příbuzné, a tak jsme se pána zeptali, jestli bychom si od něj mohli vzít těch lusků víc, že mu za ně samozřejmě zaplatíme. Nakonec jsme odjížděli s celým sáčkem omamně voňavé vanilky, která se opravdu stala jedním z vůbec nejlepších jedlých dárků, a hlavně konečně zase s pozitivním pocitem z místních lidí :-).

To už jsme byli nedaleko našeho cíle. I přes strmě stoupající cestu teplota vzduchu zůstávala stále příjemná a hlavně jsme měli ohromné štěstí, že dnes se Pura Ulun Danu Bratan do mlhy rozhodně nehalil!

Tento hinduisticko-budhistický chrám byl založen v 17. století. Je zasvěcen Dewi Danu, bohyni vod, stojí na malých ostrůvcích a je tedy zcela obklopen vodou. Chrám je cílem poutí a konají se u něj obřady, jež mají zemědělcům na celém Bali zajistit dostatek vody.

Umístění na vodě dělá z chrámu opravdu unikátní záležitost a asi bych ho označila za vůbec nejkrásnější chrám, který jsme na Bali navštívili. Nevím, zda to bylo tím, že jsme sem zavítali v neděli, nebo se jedná prostě o tak populární místo, ale park, který chrám obklopuje, byl toho dne plný turistů. A poprvé jsme zde zažili onu kuriozní situaci, která se nicméně během naší dovolené ještě několikrát opakovala – houfy dětí nás žádaly o společnou fotografii. Na dračku jsem šla tentokrát hlavně já – za obzvlášť rafinovanou považuji skupinku roztomilých indonéských holčiček, které si na mě počíhaly před dámskými záchodky a pak se na mě sesypaly jako paparazzi na Angelinu Jolie. Doteď se tomu musím smát :-D!

Přestože mi bylo střídavě blbě, jíst se musí, a tak jsme po obhlídce chrámu zavítali do sympatické restaurace, ležící přímo v parku nedaleko jezera. Za super cenu jsme tu mohli využít akce „all you can eat“ a nabrat si všeho, čeho hrdlo ráčilo. Moje hrdlo by toho času dalo nevímco za suchej rohlík s jogurtem, ale statečně jsem si nabrala poctivou porci silného vývaru, který mému žaludku udělal tak dobře, že jsem se odvážila záhy otestovat i další pokrmy z nabídky, kterou tvořily především nudle, zelenina, kuřecí satay, rýže, arašídová omáčka – no zkrátka místní klasika.

Po obědě jsme měli ještě dost času na návštěvu nedaleké Balijské botanické zahrady. Zahrada byla založena v roce 1959 a rozkládá se na ploše více než 154 hektarů na dolních svazích hory Gunung Pohen. Roste zde rozsáhlá sbírka stromů a květin a na rozdíl od turisty obléhaného Pura Ulun Danu Bratan představuje hotovou oázu klidu.

U pokladny jsme nafasovali mapku a pak už se jen procházeli v udržovaných sklenících nebo venkovních areálech s gigantickými cypřiši a kapradinami, barevnými orchidejemi nebo různými sukulenty. V zahradě se nám moc líbilo a strávili jsme zde celý zbytek odpoledne.

Po návratu zpátky do Ubudu jsme si ještě vyrazili na večeři do nedalekého warungu. Protože mně už všudypřítomná rýže, nudle, tofu i arašídová omáčka, po které jsem se ještě nedávno mohla utlouct, začaly pomalu lézt krkem, objednala jsem si trapně evropský řecký salát a indické lassi na zklidnění žaludku, zatímco Péťa si pochutnal na nasi campur, což je typický balijský pokrm z rýže, který se warung od warungu liší, ale nejčastěji ho tvoří kombinace různých druhů masa, zeleniny, tofu a ochucených rýžových krekrů.

První týden naší dovolené se oficiálně chýlil k závěru. Ale nebyl důvod ke smutku – celé dva další ještě ležely před námi. A my už se nemohli dočkat, jaké zážitky nám přinesou :)!

Na kávové plantáži

Sobota byla asi prvním dnem, kdy jsem si uvědomila, že s mým zažíváním něco není tak úplně v pořádku. Nepřikládala jsem tomu ale zatím moc velkou důležitost, slupla jsem Loperon a utěšovala se tím, že jsem vyčerpaná spíš z našeho nabitého programu než z nějakých svých zdravotních trablů.

Tentokrát jsme chtěli náš den pojmout zase trošku oddechověji. Po snídani jsme vyrazili do Gunung Kawi, kde se nachází jedna z největších a nejvýznamnějších památek na Bali – deset svatyní vytesaných do skalní stěny. Každá z nich je údajně památníkem člena balijské šlechty z 11. století.

Gunung Kawi leží v údolí mezi terasovými rýžovými poli a schází se k němu dlouhým schodištěm, které je lemováno stánky s výrobky všeho druhu. Po cestě dolů jsme se tu osvěžili čerstvou kokosovou šťávou a při návratu zpět k naší zaparkované motorce jsme tu pro změnu nakoupili Péťovi novou košili s tradičním potiskem a mně černé šatičky (usmlouváno na 60 000 rupií za kus :-)).

Nedaleko chrámu Kawi se nachází Tirta Empul – oblíbený posvátný pramen, objevený v roce 962, o němž se věří, že má posvátnou moc. Pramen probublává do velkého, průzračně čistého jezírka u chrámu, odkud chrliči prýští do (o poznání méně průzračného 😎 koupacího bazénu.

Chrám Pura Tirta Empul, stojící vedle pramenů, je jedním z nejdůležitějších chrámů na Bali. O jeho oblíbenosti svědčí i početné davy návštěvníků, které do chrámu proudí. Setkali jsme se tu s mladým párem z Německa, se kterým jsme evidentně měli podobný plán cesty – předchozí den jsme se s nimi totiž potkali v Goa Gajah a dopoledne v Kawi. Bylo jen otázkou času, kdy se naše cesty znovu střetnou :-D.

V chrámu zrovna probíhala ceremonie a jako u většiny hinduistických svatyní na Bali, i tady jsme měli do vnitřních prostor coby turisté vstup zakázán. Nakonec se nám nicméně dovnitř podařilo zcela náhodně zabloudit, když jsme se šli projít okolo chrámu. Mimochodem jsme tu také zahlédli scénu, kterou bych radši z paměti vymazala. U hinduistických chrámů se celkem běžně setkáte s výjevy, jak balijské ženy připravují různé pokrmy a další druhy obětin. Takže zatímco opodál Pura Tirta Empul se na rožni opékalo sele, za zdmi chrámu jsme byli svědky toho, jak skupina balijců kuchá nádhernou velikou karetu…

Přestože karety jsou chráněné, na Bali je jejich maso tradiční a velmi oblíbenou pochoutkou. Bali prý bohužel patří mezi nejkrvavější jatka karet obrovských na světě. Ačkoliv situace už se oproti dřívějšku, kdy se odhadovalo, že ročně je na Bali zabito více než 30 000 karet, údajně lepší, nelegální obchod zde stále funguje.

Půlka dne se přehoupla jako nic a byl zase čas na trochu toho odpočinku. Bohužel jsme se ocitli v oblasti, kde nebylo moc možností se najíst a vzhledem ke svým nevolnostem jsem si nechtěla dávat cokoliv pochybné kvality ze stánku. Naštěstí jsme na kopci nad chrámem našli celkem sympatický warung, kde jsme si dali mie goreng a tofu se zeleninou. Porce byly sice na náš vkus trochu malé, ale spokojili jsme se s tím a odpočatí jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Bali je celkem proslulé produkcí tzv. cibetkové kávy, která se vyrábí z kávových zrn, která prošla zažívacím traktem cibetky, nebo spíše kočky luwak, která je cibetce podobná a dala místní kávě název – kopi luwak.

My jsme za cibetkami vyrazili na kávové plantáže Satria. Hned po zaparkování motorky se tam na nás opět nalepil nějaký „průvodce“, a protože jsme měli obavy, že nás za své služby bude chtít zkasírovat, rovnou jsme mu na férovku řekli, že se tu chceme procházet radši sami. Kluk se ale nedal odradit a začal nám vyprávět o místních plantážích a chovu cibetek, tak jsme ho váhavě následovali. Nakonec se ukázalo, že to (výjimečně) nebyla žádná léčka na turisty, ale skutečně tu mladí balijci provádí výklad a nabízí degustaci kávy (ovšem ne té cibetkové) a čaje pro návštěvníky zdarma. Samozřejmě se čeká, že si tu cibetkovou kávu koupíte, ale s tím záměrem jsme sem stejně jeli.

Šálek pravé (údajně :-)) cibetkové kávy vás vyjde na 50 000 rupií. Za ten zážitek to určitě stojí, nicméně jinak musím říct, že chuťově není cibetková káva rozhodně ničím mimořádným. A hlavně mi bylo cibetek, chovaných v klecích, docela líto :(.

Než jsme dopili kávu, začalo se pomalu smrákat, a tak byl nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky do Ubudu. Po cestě jsme projížděli kolem krásných rýžových teras Tegalalang, ale protože už bylo šero a nemohli jsme si je pořádně prohlédnout, rozhodli jsme se, že se sem ještě některý den vrátíme.

Protože to ani tentokrát nebylo tak úplně odpočinkové, i když jsem byla ráda, že jsme viděli tolik zajímavých míst, na večer jsme si naplánovali sladkou a skutečně relaxační odměnu. Ubud je vyhlášený svými spa a masážními salony, a tak jsme náš den zakončili ve spa Widjane párovou masáží zad za neuvěřitelných 110 000 rupií za hodinu. Za tyhle peníze bych si v Čechách dopřávala masáž každý týden :-)!!! Masáž byla naprosto skvělá a dokonale mě zrelaxovala. Prvních deset minut jsem pravda strávila v křeči z potlačovaného smíchu – ne snad proto, že by mě masáž tolik lechtala. Otvorem v masážním lehátku jsem však zahlédla růžově nalakované nehty na nohách své masérky a vzpomněla jsem si na díl Přátel, ve kterém se Phoebe při masáži Monicy vydává za švédskou masérku Ikeu :-D…

Večer už mi nicméně zase bylo špatně, a tak mou večeři suplovalo pouze chlazené pivo Bintang. Stále jsem věřila v léčivou sílu Loperonu a litr domácí slivovice propašované v kufru. Jak jsem byla naivní!

Simon Mawer – Mendelův trpaslík

Po delší době tu mám další kousek od Simona Mawera, který se odehrává v brněnských reáliích a jehož příběh vás udrží v napětí až do poslední strany!

Kniha má tentokrát hned dva hlavní hrdiny, jejichž životní osudy se do sebe prolínají. Tím prvním je samozřejmě sám otec genetiky – Johann Gregor Mendel – a tím druhým jeho vzdálený příbuzný (fiktivní postava) – profesor Benedict Lambert, trpící dědičnou poruchou. Ben, který sám sebe vidí jako oběť zlomyslné hříčky matky přírody, se rozhodne svůj život zasvětit vědě zkoumající zákonitosti, které ho od malička ovlivňují. Mimo přednáškové sály a laboratoře prožívá zahořklý sarkastický muž milostný románek se svou dávnou platonickou láskou, aniž by tušil, že si to vyžádá své následky…

Kniha mi přišla skvělá hned v několika aspektech – především se z ní český čtenář dozvídá, jak významnou a ve své době nedoceněnou osobností našich dějin Gregor Mendel byl a s jakými životními osudy se potýkal. To vše je podané velmi poutavě a ne jako nudný životopis z učebnice biologie. Výborné je také propojení dvou časových rovin a dvou životních příběhů – tak odlišných a přesto plných paralel! A do toho všeho samozřejmě důvěrně známé kulisy naší moravské metropole 🙂 Zároveň ale autor v knize otevírá i řadu morálních a etických otázek, na které není jednoznačná odpověď. Tímhle filosofickým přesahem a nečekanou pointou si mě Mawer opět získal a přestože mám jeho Skleněný pokoj pořád asi malinko radši, Mendelův trpaslík s ním statečně drží krok.

Zima v obrazech

Jaro už nezadržitelně klepe na dveře, a tak je čas probrat snímky, které se mi podařilo zachytit foťákem mého telefonu a naposledy se ohlédnout za ročním obdobím, které je pro mě tím nejméně oblíbeným. A přitom byl tentokrát fakt problém navybírat těch pár nejhezčích vzpomínek, dělo se toho totiž strašně moc!

Především jsme slavili naše první opravdové Vánoce, se stromečkem a sami dva. Stromeček jsme chtěli co nejvíc jednoduchý, nepřezdobený a v kombinaci dvou barev a z minimalistického výsledku jsem byla moc nadšená :-).

V lednu jsme slavili taťkovy 60tiny. Největším překvapením, ze kterého byla unešená (a posléze i nasycena :-D) celá široká rodina, byl tenhle obří ovocný koš z Příbrami.

Můj aktuálně nejoblíbenější koutek na nočním stolku – svatební fotka s rodinou, kočičí stojánek na šperky od Jennifer, kaštánek pro štěstí od Péti a nový Láďa Zibura od Ježíška :-)!

Protože jsme s Péťou fanoušci projektu #prsakoule, neváhali jsme ani minutu, když jsme zjistili, že koncem února se bude v Brně konat jejich workshop zaměřený na včasné odhalení rakoviny. Vše bylo podáno odlehčenou a zábavnou formou, dostali jsme manuál s důležitýmu informacemi a na závěr jsme si samozřejmě mohli modely prsou i koulí vlastnoručně prohmatat 🙂

Má největší pěstitelská pýcha –  introvertní bílá orchidej, která se tu na blogu čas od času objeví, když se zrovna rozhodne vykvést. Introvertní proto, že zpravidla vyhodí šlahouny vždycky, když jsme na delší čas z domova pryč :-). Letos však s rekordním počtem sedmi květů!