Prázdniny v Itálii

V následujícím týdnu očekávám spoustu společenských akcí, a tak jsem si řekla, že bych se konečně měla dokopat k sepsání všech blogových restů, než se mi nakupí další :-)…Jako první jsem si vybrala možná ten úplně nejkrásnější a také nejpestřejší prázdninový týden, strávený v severní Itálii. Ano, chci se v tomhle pseudobabím létu zahřát alespoň fotkami a vzpomínkami O:-)…

Do Itálie jsem se chtěla podívat už z toho důvodu, že jsem se dva roky učila italštinu, a navíc můj čerstvě odpromovaný brašule získal práci v neurobiologickém vědeckém výzkumu v malebném severoitalském městečku s názvem Rovereto. Shodou okolností se letos do stejné oblasti chystala na dovolenou i Péťova rodina, takže jsme se rozhodli, že pár dnů strávíme s nimi u moře a pak pojedeme za bráchou do vnitrozemí. Tato volba se ukázala být tou nejlepší možnou, protože jsme si tak vychutnali všechno, co k správným prázdninám patří – ráchání v moři, kešování, trochu těch památek a taky nádhernou horskou přírodu.

Poprvé v životě vidím Alpy :-)...
Poprvé v životě vidím Alpy :-)...

Prvních pár dnů jsme tedy trávili v malém turistickém letovisku Rosolina Mare (možná si ho někdo bude pamatovat z letošních reprízovaných Her bez hranic ;)), kde jsme si dosyta užívali sluníčko, moře i výbornou italskou zmrzlinu O.-) ! Pro mě to byl první pobyt u moře po nějakých sedmi letech, takže jsem byla jaksepatří nadšená a cachtala jsem se ve vlnách jako malé dítě společně s modrým nafukovacím balónkem, který jsme překřtili na „Kulihráška“ :D.

Péťa honí Kulihráška :D
Péťa honí Kulihráška 😀

I přes mé nehrané nadšení ale rozhodně nepatřím k plážovým povalečům a mám na dovolené ráda i nějakou tu akci. Sotva jsme tedy prochodili městečko a odlovili všechny kešky, už jsme v Rosolinu neměli stání a těšili jsme se na další místa, která jsme měli v plánu navštívit. Zjistili jsme si tedy vlakové spoje a vydali jsme se na cestu za brašulou do Rovereta – s tím, že si ještě po cestě uděláme celodenní zastávku v Benátkách.

Pod italským nebem
Pod italským nebem

Benátky jsou opravdu nádherné a zajímavé město a stojí určitě za víc, než pouhý jeden den. My jsme ale bohužel neměli víc času a snažili jsme se navštívit zde jak ty klasické pamětihodnosti, tak i zapadlá místa, která běžný turista může opomenout. Z toho důvodu jsme si hned po příjezdu zakoupili mapku města, což byl, jak se později ukázalo, výborný nápad – bez ní bychom se ve spletitých benátských uličkách ztratili raz dva.

Benátská zákoutí
Benátská zákoutí

Hlavní turistické atrakce – Ponte di Rialto a Piazza San Marco – se nachází na trase, která je výborně značena na každém rohu. My jsme ale zatoužili i po benátských keškách a nějakém tom dobrodružství a musím říct, že jsme se dočkali ten den obojího :-). Jako první jsme se vydali hledat Snail tower (jak se to řekne italsky vážně netuším :D), trochu zchátralou, ale velice zajímavou a turistickým očím skrytou stavbu s točitým schodištěm. Když jsme se u ní dostatečně pokochali a vyfotili, pustili jsme se na výpravu po dalších místních keškách, kterou jsme měli zakončit u budovy vlakového nádraží.

Byli jsme ten den opravdu úspěšní (a to jindy míváme v geocachingu docela smůlu 😀 !) a obzvlášť já měla ten den na hledání čuch :D. První keš, u které jsme se zasekli, nám jako bonus přinesla i nové kamarády :-). U Ponte dell Accademia to zrovna moc nevonělo a jako na potvoru keš nikde. Pod mostem jsme ale narazili na jakéhosi mladíka a hned nám bylo jasné, že je to kolega. Ani on nebyl o moc úspěšnější, pod mostem prý objevil jen nějakou igelitku, do které si kdosi ukryl deštníky :D…Nahoře na mostě ho čekala a navigovala jeho přítelkyně, tak jsme se dali do řeči a dozvěděli jsme se, že mladý pár je z Belgie, objel velkou část Evropy a teď už se vrací domů. Při pohledu zhora se mi náhle rozbřesklo a zahlédla jsem černou krabičku – no, a keš byla na světě! Po tomto úspěchu jsme se rozhodli, že se vydáme po dalších keškách pátrat společně. Při našem putování se nám podařilo zahlédnout pravé a nefalšované benátské klišé – zpívajícího gondoliéra O:-) !!! Po dalších dvou keškách se ale naše cesty rozešly, popřáli jsme si s Belgičanama hodně štěstí a dál pokračovali sami…a vzápětí jsme se ztratili :D! Ani mapa nám tentokrát neposkytla vodítko, tak jsme se vrátili k jakémusi chrámu, kde se procházela místní policie, a nechali jsme si poradit :-). To už se nezadržitelně blížil čas odjezdu našeho vlaku do Verony. Na nádraží jsme byli zpočátku trochu zmatení, protože na tabuli se pořád ne a ne objevit náš spoj. Další neznámou pro nás byly jízdenky, které se musely označit ještě před nástupem do vlaku – jako u nás v šalině :-). Když jsme navíc konečně uviděli náš vláček – luxusní klimatizovaný vagón, který by si nezadal s našim pendolínem, říkali jsme si, že to bude asi nějaký omyl.

Vlak do Verony...dobrodružství začíná :-)
Vlak do Verony...dobrodružství začíná 🙂

A ani tím dnešní dobrodružství ještě nekončilo. Ve Veroně jsme měli přestoupit na druhý spoj, který už nás měl dovézt až do Rovereta. Problém ovšem byl v tom, že na přestup jsme měli pouhých 8 minut a ještě ke všemu jsme vůbec nevěděli, jakou cílovou stanici ten vlak má mít, čili jakým směrem pojedeme…No, měli jsme z toho trochu nervy :D…Během cesty nás naštěstí uklidnil telefonát od brašule. Zjistil, že kdyby nám náhodou spoj ve Veroně ujel, brzo pojede další, a musíme nastoupit do vlaku mířícího na Bolzano. S těmito informacemi jsme byli hned klidnější a možná i proto jsme přestup ve Veroně bravurně zvládli v mnohem kratším časovém limitu, než jaký nám byl vyměřen. Po nástupu do správného spoje jsem pak poprvé za svůj život využila znalostí z kurzů italštiny a nejblíž sedící slečny jsem se konverzačně optala, zda skutečně jedeme na Rovereto. Slečna sice nevěděla, ale jakýsi mladík nám to potvrdil, a tak jsme s klidným srdcem usedli a nechali se unášet tmou za dalším dobrodružstvím :-).

Na roveretském nádraží jsme se šťastně shledali s bráchou a vydali se na cestu do našeho nového domova. Luk nám během cesty stačil sdělit všechny důležité informace o tom, kde si můžeme nakoupit, kam se máme jít najíst, kde pracuje on i co v Roveretu a blízkém okolí můžeme podniknout. Z jeho bytečku jsem byla jaksepatří nadšená, ale sotva jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, dopadla na mě únava po dlouhém a náročném dni, a tak jsme to brzy zabalili a šli se pořádně vyspat na další dobrodružství :-)…

Na druhý den jsme se s Péťou hned vrhli na prohlídku Rovereta a první kešky :-). Teprve teď, za denního světla, jsme se mohli náležitě pokochat krásou malebného městečka obklopeného ze všech stran horami. Protože jsme se vykopali z postele až kolem poledne, sluníčko nás hned na uvítanou začalo pěkně připíkat, takže jsme se nejprve uchýlili do stínu místního Muzea umění, které se nachází hned vedle budovy Lukovy laboratoře.

V palmovém háji
V palmovém háji

V kešování jsme tentokrát moc úspěšní nebyli, tak jsme si šli spravit náladu alespoň báječnou zmrzlinou, kterou tu měli snad ještě lepší než v Rosolina Mare 🙂 ! Usoudili jsme, že na nějaké velké procházení je teď moc velké hic, navíc ve všech obchodech siesta, a proto jsme se zastavili jen na informacích pro mapku města a jízdní řád do Rivo della Garda, kam jsme chtěli vyrazit hned následující den, a vydali se domů uklohnit si něco k jídlu.

Co se mi v Roveretu opravdu moc líbilo, byly malé fontánky nacházející se na každém rohu. V těch parných letních dnech to byl opravdu ten nejlepší možný zdroj osvěžení. Rozhodli jsme se inspirovat se Italy a po obědě jsme striktně dodrželi siestu :D…Když jsme se probudili :D, usoudili jsme, že je nejvyšší čas zase vyrazit za novými zážitky. Ukořistili jsme mapku, zásoby pití a vydali jsme se na cestu na Ossario di Castel Dante, kruhovitou stavbu tyčící se nad Roveretem, od které vedla naučná stezka ke zvonu Campana dei caduti, místní památce na druhou světovou válku. Každý panel naučné stezky byl věnován nějakému významnému mírovému aktivistovi. Kešování nás po cestě strašně zdrželo, a tak nás na stezce málem zastihla tma (což při průchodu lesíkem bez baterky nebylo zrovna dvakrát příjemné :D). Na druhou stranu se nám ale z výšky naskytl nádherný pohled na noční Rovereto.

Rovereto na dlani
Rovereto na dlani

Vrátili jsme se domů dost pozdě, takže jsme usoudili, že chladící se vínko, které jsme v poledne koupili za rohem v místním obchodě COOP (který brašule trefně překřtil na „Jednotu“ :DDD…), si necháme na zítra, a šli jsme čerpat síly na výlet k Lago di Garda :-)…

Noční Rovereto
Noční Rovereto

Druhého dne jsme se tedy vypravili na jedno z pravděpodobně nejkrásnějších míst na zeměkouli 🙂 – italská karosa 😀 nás vyplivla v městečku Rivo dela Garda a my jsme se s GPSkou vydali najít ten slavný ráj na zemi. Palmičky lemující cestu k pláži nás ujistily v tom, že jsme tu správně :-). Pohled, který se nám naskytl na břehu jezera, vůbec není možné vyjádřit slovy. Na nebi azůro, průzračně čistá voda, do které háže sluníčko třpytivé odlesky a všude kolem zeleň a hory…

Lago di Garda - ráj na zemi o:)
Lago di Garda - ráj na zemi o:)

Nemohla jsem se dočkat, až se v Lagu trochu ochladím. Plavky jsem si s sebou nebrala, ale k mému překvapení měla voda přes dvacet stupňů, takže jsem se šla ráchat do vlnek i v šatech a celou dobu se bavila sbíráním barevných kamínků (jeden červený jsem si odnesla, ale nakonec jsem ho na druhý den vložila do roveretské kešky :-)…). Díky příznivému větru je Lago rájem surfařů a díky nádherné krajině pravděpodobně i oblíbeným italským letoviskem, soudě podle zaplněné pláže.

Den u Laga jsme opět zaplnili kešováním, nakupováním pohledů a nakonec i nějakým tím občerstvením :-). Ochutnali jsme i místní zmrzlinu, ale ta roveretská byla suverénně nejlepší :D! Závěr výletu nám trošku zkazil náladu, protože jsme díky špatnému značení čekali na zpáteční bus na špatné straně ulice a díky tomu nám ujel doslova před nosem :(. Na další spoj jsme museli čekat hodinu. Naštěstí jsem byla vybavena Robertem Fulghumem, takže jsem to nebrala moc tragicky :-)…

V Roveretu jsme se šli ještě podívat k místnímu hradu, který se ale zrovna opravoval, a nafotili jsme cestou spoustu smínků spletitých uliček v historickém centru. Po cestě domů jsme pak narazili na koncert odehrávající se přímo na náměstí, tak jsme se rozhodli završit dnešní den i trochou kultury a dobrou hodinku jsme tam poseděli. Pak už jsme ale zamířili domů za Lukem a za vínkem a olivama 😀 ! Na balkónku jsme si udělali pěkné posezení a kecali až dokud nedošlo víno, ehm :D…

No a už tu byl najednou poslední den dovolené, konec našeho italského dobrodružství :(. Rozhodli jsme se, že ho strávíme procházkou k řece, a po cestě ulovíme posledních pár keškových exponátů a nakoupíme pohledy :).

Kešování u řeky
Kešování u řeky

Kolem řeky je vybudovaná skvělá cyklostezka, po které se dá údajně dojet až k Lagu. Sluníčko opět připalovalo, takže jsme byli vděční za každý stín, kterých po cestě pravda mnoho nebylo :-)…V poledne jsme si dali sraz s brašulou u hlavního náměstí, protože jsme byli domluvení, že si spolu zajdeme někam na oběd. Objednali jsme si jen tousty, ale byly tak obří a tak bohatě obložené, že se nedaly vůbec sníst…opět jsme nacpaní k prasknutí zatoužili po siestě :D. S brašulou jsme se pak už rozloučili, protože se vydal zpátky do práce, a šli jsme pomalu balit :-)…

Na závěr je nutné zmínit, že po celou dobu nám v Itálii ani jednou nezapršelo, ale sotva jsme se vydali na zpáteční cestu, přihnal se liják a vytrvale a hustě lilo celou dobu až domů. A u nás jsme pak ještě rádi vzpomínali na ta příšerná vedra 😀 !!! Prázdniny v Itálii se zkrátka po všech směrech vyvedly. Zažili jsme spoustu dobrodružství, odlovili spoustu kešek, podívali se na řadu zajímavých míst a užili si prostě to nejlepší, co ke správným prázdninám patří…a tak to má být 🙂 !

:*
:*

Hand-made kořenky

Zjistila jsem, že kreativní rubrika nám tu na blogu už delší dobu krní. Pravdou ale je, že už jsem se taky dlouho do ničeho opravdu tvořivého nepustila. Momentálně se ovšem stále nacházíme ve stádiu budování našeho nového hnízdečka, a tak se naskytla skvělá příležitost. Péťa dovezl z domova retro sadu červenobílých plastových kořenek a řekli jsem si, že je vylepšíme a vyrobíme na ně ve Wordu nějaké hezké štítky s názvy koření. Úkol byl přidělen mně, ale z nechuti k technice jsem se rozhodla namalovat štítky ručně :-)…no, a tady je výsledek mého snažení :-)…

Kořenky v akci

Turecký lilek

Inspirací pro tento recept mi opět byl můj oblíbený pořad „Pod pokličkou“, tentokrát díl věnovaný turecké kuchyni. Maruš říkala, že to je rychlý, zdravý a dobrý, tak jsem si řekla, že to teda taky vyzkouším :D…

  • středně velký lilek
  • hladká mouka
  • sůl
  • velký bílý jogurt
  • kelímek zakysané smetany
  • 4 stroužky česneku
  • čerstvá pažitka

Lilek omejeme, nakrájíme na plátky o tloušťce zhruba 1 cm a nasolíme. Mezitím se můžeme vrhnout na přípravu dressingu. Ten vyrobíme smícháním bílého jogurtu a zakysané smetany, do které prolisujeme 4 stroužky česneku. Možná bych i doporučila dát o jeden stroužek méně – my jsme použili domácí a měli jsme s tím popravdě co dělat :D…na druhou stranu ale aspoň budeme zdraví 😀 ! Do dressingu přimícháme nasekanou pažitku, kterou můžeme případně nahradit koprem nebo petrželkou a pokud nemáme vůbec nic čerstvého, poslouží stejně dobře třeba koření „provensálské bylinky“ nebo bazalka. Dressing tedy máme připravený a můžeme se vrhnout zase na lilky. Ty zlehka obalíme v mouce a smažíme na rozpáleném oleji.  Podáváme přelité dressingem. Jako příloha se výborně hodí třeba čerstvé celozrnné pečivo. Ach, zní to tak zdravě O:) !

Antonio Rosmini Serbati – Komunismus a socialismus

Byť studujíc na půdě právnické fakulty, do politických debat se zásadně nepouštím, na hodinách politologie jsem si vždycky připadala poněkud nepatřičně a popravdě mě politika vlastně vůbec nebaví. Prokrastinace je ovšem tak mocná činnost, že člověka kolikrát zavede až za hranice všedních dnů 8-)…To jsem se takhle před několika dny poflakovala po domě, samozřejmě v rámci studia, a v obývákové knihovničce jsem narazila na malou červenočernou knížečku. Knihy mě celý život velice lákají a ve zkouškovém to platí dvojnásob – pokud to samozřejmě není literatura k věci 8-)…Ze zvědavosti jsem si přečetla anotaci na obálce a ta mě zaujala natolik, že jsem brožurku okamžitě zabavila a rozhodla se ji „v rámci studia“ přečíst. A to i přes její politologický název 8-)…

A teď tedy konečně k samotnému obsahu: Esej Komunismus a socialismus je myšlenkově bohatým a vpravdě prorockým rozborem totalitních společenských systémů, vycházejících z idejí utopického socialismu a komunismu. Mnohé z toho, nač se v něm varovně ukazuje, se bohužel během 20. století téměř doslova naplnilo. Italský liberální myslitel, katolický kněz Antonio Rosmini přednesl svou řeč v roce 1847 – tedy sto let před komunistickým pučem v Československu i sto let před známou antiutopií 1984 od George Orwella! Knížka je opatřena doslovem, který čtenáře uvádí do Rosminiho životních osudů a do jeho mnohovrstevnatého myšlení. Rosminiho osobnost mě zaujala už z toho důvodu, že je rodákem z Rovereta, severoitalského městečka, které jsem letos měla tu čest navštívit a snad se brzy konečně dokopu k tomu o těch nádherně strávených dnech taky něco sepsat sem na blog :-)…

Velice nadčasová esej popisuje možné důsledky po případném vítězství levicově radikálních myšlenek, které by zásadním způsobem měly vliv na společnost ve všech oblastech. Serbati se z pozice teologa věnuje tématům mravnosti a dobra. Serbati v úvahách o dobru jednoznačně tvrdí, že dobro „nejsme s to plně ohodnotit jinak než v konfrontaci se zlem a že pravda nikdy nezazáří před našima očima tak jasně, jako když ji porovnáváme se lží“. Pro Serbatiho zlo a lež představují falešní mudrcové, lžiproroci a utopisté. Tak vnímá autor následovníky myšlenek C. H. R. de Saint-Simona, Roberta Owena, Charlese Fouriera a dalších. Serbati představuje své vnímání společnosti a obhajuje liberalismus, který vnímá jako „politický i právní systém, jenž všem zabezpečuje vzácný poklad právních svobod“. Právo je popisováno jako projev a záštita svobody. Antonio Serbati upozorňuje na to, že v případě ztráty svobody by se lidé místo ve svobodné společnosti ocitli ve věznici.

Pro současné čtenáře, kteří jsou na rozdíl od Antonia Serbatiho obeznámeni s více než stoletým vývojem levicových koncepcí, které v mnoha případech vedly k fatálním důsledkům, jsou podstatné pasáže, jež celkem trefně představují obtíže v případě vítězství ultralevicových myšlenek. Zcela jednoznačně Serbati tvrdí, že vláda socialistických utopistů by vedla k sociální nespravedlnosti, úpadku morálky, omezování náboženských svobod, zániku práva na osobní vlastnictví,ale i zničení rodinných pout, práv jednotlivců (přirozených, občanských a politických) a mezinárodních práv. Serbati se zamýšlí i nad případným budoucím společenským systémem, přičemž vyvozuje, že jistě budou v novém uspořádání existovat vladaři i ovládaní. První skupině se bude jednat o majetek a kontrolu nad bohatstvím, druhá skupina pak má očekávat péči ze strany příslušníků první skupiny, která bude schopna bohatství spravedlivě rozdělovat. Zmocnit se veškerého majetku je podle Serbatiho mnohem snadnější operací než proces samotného rozdělování v přesně nespecifikované budoucnosti.

V kapitole “Monopol moci” Serbati upozorňuje na důsledky Fourierových koncepcí, z kterých vyplývá, že “vláda bude přesně určovat a kontrolovat každý den i každou hodinu života všech jednotlivců, a tak nikdo nebude mít ani chvilku sám pro sebe”. Jiná kapitola týkající se rodiny, výchovy a vzdělávání je kritická k myšlenkám, které jsou známy již od Platóna. Těmito myšlenkami jsou například požadavky, aby děti v komunistických systémech neznaly své rodiče, aby byla uplatňována důsledně veřejná výchova atp. V dalších oddílech eseje se Serbati zaměřuje na témata, která jsou pro komunismus, socialismus a fourierismus spjata s popřením přirozenosti, a upozorňuje na fakt, že tyto skupiny nemohou otevřeně vystoupit na světlo, protože od těchto společenských systémů svět nemůže očekávat žádné svobodné volby nebo čestné svobodné soupeření o politické funkce.

Serbati jakoby popisoval následný vývoj v některých zemích Evropy po r. 1945. Jeho slova nejsou slova vizionáře, ale filozofa a teologa, který reagoval na myšlenky prvních radikálních socialistů. Z úvah o uspořádání společnosti podle koncepcí, které prezentoval Saint-Simon, Robert Owen a další Serbati usuzuje, že tito reformátoři “místo toho, aby lidi pozvnášeli, chějí z nich nakonec udělat tažná zvířata; místo toho, aby zajistili mír, chystají válku proti všem; místo vlády práva má podle nich nastoupit vláda síly; místo toho, aby spravedlivě rozdělili bohatství země, chtějí ho ve skutečnosti bezbřehým způsobem akumulovat; místo ohraničení pravomocí vlád chtějí vytvořit naprosto nekontrolovatelnou a nikým neodvolatelnou vševládu; reformátoři také nechtějí žádnou spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné vševlády”. Serbati zkrátka popsal precizně vývoj, který by následoval po převzetí vlády v jednotlivých státech ze strany ultralevice.

Ani nadále se nehodlám pouštět do nějakých politických debat, ovšem Rosminiho esej bych doporučila k přečtení každému, minimálně pro zamyšlení. Z toho, s jakou přesností tento italský myslitel předpověděl na základě idejí utopického socialismu některé důsledky a vývoj ve 20. století docela mrazí…

P.S. Později jsem přemýšlela, kde se u nás v knihovně toto dílko vůbec vzalo, protože za jediný zdroj politiky v naší domáctnosti jsem dosud považovala pouze plátek MF Dnes :D…Po důkladném přezkoumání tiráže jsem ale zjistila, že se na vydání této eseje podílel jeden z mých bratránků :-)…

Karel Čapek – Povětroň, Obyčejný život

Konečně se mi povedlo dočíst slavnou Čapkovu trilogii a musím hned na úvod konstatovat, že první dílo noetické trilogie – Hordubal – nasadil laťku hodně vysoko a zbytek knížky už ho prostě nepřekonal. Děj zde asi není potřeba zmiňovat, protože ho stejně všichni dobře znají z hodin středoškolské literatury, tudíž se asi omezím jen na pár svých dojmů z četby.

Na trilogii mě obecně zaujalo, že nebyla tak úplně psaná čapkovským stylem, alespoň ve srovnání s tím, co jsem kdy od Čapka předtím přečetla. Příběh Povětroně mě obecně moc nezaujal ani jsem si z něj neodnesla žádnou větší myšlenku krom těch, které celou trilogii spojují a které jsem už zmiňovala v rubrice Úryvky u Hordubala. Obyčejný život ve mě přecejen zanechal silnější dojem, ikdyž to dlouho vypadalo jako „obyčejné“ poklidné vzpomínání starého úředníka. V závěru knihy ale najednou všechno začínáme vidět z více úhlů a pohled, který se nám naskytne, je minimálně překvapivý (na mě působil téměř depresivně a byla jsem z toho nečekaného zvratu tak nějak zkroušená :D!). Na druhou stranu se mi ale líbila myšlenka, že v každém člověku se nachází více identit a  záleží na tom, která v nás převáží, protože ta pak formuje náš život. Každý z nás má jakousi třináctou komnatu, kterou se snaží skrývat navenek i před sebou samým. Když ale tuhle část našeho já celý život skrýváme a potlačujeme, stáváme se někým jiným, než kým ve skutečnosti jsme, a musíme si tak klást otázku, zda skutečně známe svoji pravou tvář. Problematika možnosti lidského poznání je koneckonců tématem, na kterém celá Čapkova trilogie stojí. Poznat pravdu je totiž velmi obtížné, neboť k ní vedou různé cesty a každý z nás vkládá do takzvané „pravdy“ kus sebe…

Suma sumárum musím trilogii doporučit – minimálně kvůli její vynikající první části :-). Skutečný obrázek nechť si ovšem udělá každý sám – pravda je totiž relativní ;-)…

Kuřecí po švédsku

Tento víkend je bohatý na kulinářské pokusy, takže se tu na blogu asi zase objeví hodně receptů :-). Věřím, že během semestru poslouží jako fajn inspirace, až nebudete vědět, co vařit ;-)…Hned první tip je celkem slavnostního ražení, takže jím můžete ohromit, až se naskytne příležitost O:-).

  • kuřecí řízky
  • plátkový tvrdý sýr typu eidam
  • plechovka kompotovaných broskví
  • olej na smažení
  • sůl a oregano

Na těstíčko budeme potřebovat:

  • 2 vejce, sůl
  • 1 lžíci hladké mouky
  • 1 lžíci strouhanky
  • 200 ml bílého vína

Kuřecí maso naporcujeme na několik tenkých plátků, které naklepeme a nasolíme. Na maso položíme plátek sýra, posypeme oreganem, přehneme a spojíme jehlou či za pomoci párátek. Z vajec, mouky, stouhanky, bílého vína a špetky soli připravíme těstíčko. Myslím, že bílé víno se klidně může vynechat, protože ve výsledku nebylo vůbec cítit…ikdyž možná to bude tím, že jsme použili laciné čůčo z Tesca :D. Každopádně zbytek vína můžete vypít u večeře, takže marná investice to není :D…Maso tedy obalíme v těstíčku a smažíme v rozehřátém oleji. Ve vyšším hrnci prohřejeme kompotované broskve spolu s nálevem a kuřecí podáváme obložené teplými broskvemi. Mně se broskve prohřívat nechtělo, takže jsem je servírovala jen tak z plechovky a bylo to taky luxusní 😉 ! Vhodnou přílohou ke kuřecím závitkům je dušená rýže.

Joe Bar Blues Street, Stará Pekárna – Brno, 2.9.2010

Tak tu máme konečně zase jeden zážitek kulturního ražení, a to ne jen tak ledajaký 😉 ! Do Brna se poprvé vypravila naše oblíbená bluesová kapela z Valmezu, s kterou jsme se seznámili loni v létě na festivale Hrachovka. Jejich vystoupení bylo vůbec tím prvním, co jsme na festivale viděli a slyšeli, a ačkoliv jsme v Hrachovci načerpali ještě spoustu dalších nezapomenutelných zážitků (třeba vystoupení Jardy Uhlíře, na které dodneška vzpomínám jako na nejlepší koncert v mém životě :D!!!), blues nás zaujalo a z webovek kapely jsme si záhy postahovali jejich songy. Písničky jsem si brzo oblíbila, zvlášť když jsem je poslouchala v Péťově chraplákovém podání o:D ! Našimi favority se stal především „Prašivej pes“ a „Broadway“. Když jsme se doslechli, že Joe Bar Blues Street se na podzim chystá do Brna, samozřejmě jsme si koncert nemohli nechat ujít !

Na Starou Pekárnu jsem se chystala poprvé, a protože jsem byla varována, že tam mají drahé pivo (nojo, Plzeň je ale Plzeň O:-)…), načala jsem se ještě cestou petkovým Zlatopramenem, který připravil dobré podloží pro koncertní atmosféru :-)…Jako obvykle jsme měli s Péťou menší zpoždění, ale nic jsme nepromeškali a Zuzejk dokonce dorazila ještě o nějakou chvilku po nás (už ví, proč nechodit na čas :D). Sotva si stihla dojít na bár pro pívo, koncert začal. Atmosféra Staré Pekárny se mi hodně líbila, ale byla jsem dost překvapená sporadickou účastí. Kapela si pro koncert nevybrala úplně nejvhodnější datum, protože studentům už předchozí den začala škola a vysokoškoláci ještě do Brna nedorazili. Navíc tady ve Štatlu zatím nejsou Joe Bar Blues Street moc známí. Tahle malá vada na kráse se ale nakonec ukázala být i výhodou, protože jsme si alespoň mohli užít celý koncert v příjemné komorní atmosféře. V průběhu první série jsme si skočili k baru doplnit hladinku, abychom se vzápětí mohli „vrhnout“ na parket za zvuků naší oblíbené „Broadwaye“ :-)…Náš pokus o roztančení Pekárny kapela ocenila a hned v další sérii nás příjemně překvapila písničkou na přání 🙂 ! Péťa totiž stránky Joe Bar Blues Street na Facebooku vytrvale spamoval, takže si ho kapela zapamatovala a věnovala mu ten večer svůj nejlepší song – Prašivýho psa !!! Teď teprve začala ta správná jízda ! Kapela si koncert očividně užívala a my s ní. Naše nadšení inspirovalo i ostatní dosud sedící posluchače, takže se prostor před pódiem rychle zaplnil.

Plakát
Plakát

V další přestávce si pak k našemu stolu přišel sednout basák následovaný bubeníkem, dali jsme řeč, jak jsme vlastně Joe Bar Blues Street objevili, co studujeme v Brně a tak, a po koncertě jsme prohodili pár slov i s dalšími členy kapely. Péťa si odnesl jako vzpomínku na tento výborný večer taky podepsaný pivní tácek 🙂 ! Před Starou Pekárnou se nám pak i podařilo úspěšně si servat plakát kapely, který nám už visí v našem novém bytečku na toaletě (je to čestné místo 🙂 !!!!). Koncert byl opravdu skvělý a moc jsem si ho užila. Všem, kteří chtějí objevit kouzlo blues můžu kapelu Joe Bar Blues Street jen doporučit ! Pro Brňáky upozorňuju na koncert 13.9. v Metru a pro ty, kteří mají Brno z ruky alespoň přihazuju odkaz na kapelové webovky, kde si můžete jejich písničky poslechnout a sami zhodnotit :-)…http://www.bluesstreet.cz/. A mimo jiné se tu můžete dočíst také o atmosféře vystoupení na Staré Pekárně z pohledu samotné kapely ;-)…

Jeffrey Steingarten – Nejspíš to bude tím, co jsem snědl

Dnešní článek by se spíše hodil do rubriky „Studentská kuchařka“, protože krom porce čtiva obsahuje také řádku receptů a pojednává o…no o jídle 😀 ! Jeffrey Steingarten je vystudovaný právník (z Harvardu ;-)) a dlouho jako právník i působil, současně však proslul jako kulinář. Přestože měl za sebou i politickou kariéru, láska ke gastronomii a psanému slovu nakonec zvítězila. Od roku 1989 píše sloupky o jídle pro americký Vogue. Ze Steingartenových jídelních esejů byla později sestavena jeho první kniha Muž, který snědl všechno (vyšla u nás před dvěma lety), která byla nominována na prestižní ceny v oblasti kulinářské literatury. Tento soubor je vpodstatě jejím pokračováním. Autor si tentokrát bere na paškál takové laskominy, jako horkou čokoládu, sýry, nejlepší bagety na světě nebo kaviár.

Moje dojmy z knížky, kterou jsem dostala od Zdeničky k narozeninám (zdravím na Elbu :-)!) jsou následující: čtení přežijete jen tehdy, pokud se obklopíte dostatečnými zásobami jídla. Bude vás honit nezvladatelná mlsná. Je dost možné, že vám ze čtení Steingartenových gurmánských zážitků stoupne apetit a dokonce i přiberete :D…To ovšem nic nemění na tom, že u kapitoly, ve které Steingarten porovnává různé druhy a chuti soli (!!!) si budete tak trochu klepat na čelo a říkat si, že ten právník už je trochu „ujetej“ – ano, dokud mě nekdo nepřesvědčí o opaku, budu si stát za tím, že sůl je prostě sůl a chutná všechna stejně :D. Někdy je jeho zapálení pro jídlo pro mě až nepochopitelné a legrační. Každopádně nezbývá, než mu jeho úžasné gurmánské prožitky tiše závidět, protože o nich píše s takovou láskou a zapálením, že zkrátka ani nemáme jinou možnost :-)…