Říjnové úlovky

Tenhle měsíc skoro nic O:-) – Vánoce se blíží, stipendium daleko – tož šetřím :D!

Samozahřívací maska HaM se středomořským jílem a vanilkovými ovocnými výtažky – tento měsíc jsem se rozhodla otestovat samozahřívací masku – usoudila jsem, že v tom podzimním marastu nějaké to zahřátí bodne. Upřímně řečeno jsem ale v tomto speciálním efektu nenašla moc zalíbení. Po nanesení na obličej chvíli opravdu cítíte, jak se vám pokožka prohřívá a pálí – mně to ale bylo popravdě  spíš nepříjemné :(. Dále mi docela vadilo, že maska má dost lepivou konzistenci, takže se špatně nanáší a roztírá na pleť. Naopak příjemný plusem pro mě – jakožto odpůrce vanilky – byla vůně, která mi bůhvíproč připomněla takové ty polské karamelky :D. Ani čistící účinky mě tentokrát moc nenadchly a to jsem testovala za stavu mastnější pleti, kdy by výsledky mohly být vidět tím spíš…no, pro mě tedy vcelku zklamání :(. Pro tuhle masku už si do HaMka určitě nepůjdu.


Rtěnka Essence  (odstín In the nude, č.52) – momentálně můj nejoblíbenější kousek z dekorativní kosmetiky! Rtěnka dělá nádherný přirozený odstín, který se perfektně hodí při výraznějším nalíčení očí. Je skvělá na každodenní nošení i na večer, krásně voní a prý i chutná (říkal Péťa :D…) Jedinou nevýhodu vidím v tom, že dost vysušuje, takže je potřeba si rty před použitím namazat  nějakým kvalitním balzámem. Výdrž samozřejmě není nijak závratná, ale to cena koneckonců taky ne :D, a kvůli tomu odstínu, který musí slušet úplně každému, ji můžu fakt doporučit :-)!


Heřmánkový balzám na rty Alterra –  do momentálního počasí naprostá nezbytnost, alespoň pro mě. V zimě mám rty věčně přesušené a bolavé a vyzkoušela jsem na ně už ledacos. Nakonec mě v Rossmanovi zaujal tenhle heřmánkový balzám s bambuckým máslem, bez syntetických konzervačních látek a parafínů. Značka Alterra by měla nabízet stoprocentně přírodní výrobky, což si můžete ověřit na obale, kde skutečně najdete ocenění certifikátem BDIH. Nakonec mě přesvědčila i cena, protože kupodivu byla ještě nižší než u všelijakých Labell a spol. Tyčinka je na můj vkus trochu tužší, musí se chvíli zahřát, ale rty celkem obstojně hydratuje a snad i chrání.


Krém na ruce a nehty s mučenkou Marks and Spencer – další povinná výbava do zimního období. V Marks and Spencerovi mají zrovna poměrně velké slevy na kosmetiku a to je něco pro mě, že ano :D…Nicméně je to taky dobrá záminka, proč začít s nakupováním vánočních dárků O:-)…a když už jsem byla v tom, rozhodla jsem se vyzkoušet tenhle krém s mučenkou. Voní opravdu nádherně, má spíš tekutou konzistenci a rychle se vstřebává, takže nezanechává ruce moc ulepené. Hydratační vlastnosti hodnotím taky poměrně kladně. A když k tomu ještě přikoupíte mýdlo, tělové mlíko nebo pěnu do koupele (všechno za 27 korun za kus), máte krásnou sadu pro mamku k Vánocům – ale pšššt O:-)!

Ponurá poetika pod kopyty Turínského koně

Ano, konečně tu máme tu dlouho očekávanou analytickou recenzi na Turínského koně :D… A popravdě – byl to děs, nekoukejte na to! Možná z mojí recenze budete mít jiný pocit, ale jistě chápete, že jsem tam nemohla napsat, že jsem půlku filmu prospala a tu druhou strávila myšlenkami na tisíc dalších věcí :D… K artovým filmům mám rozhodně spíš pozitivní vztah, ale tohle jednoduše nebyl můj šálek čaje. Už jen ta hudba vám vystačí na pořádnou depku a vzhledem k momentálnímu ročnímu období, kdy je prakticky celý den tma, vám můžu doporučit milion lepších filmů, z kterých si nebudete chtít hodit mašli 🙂 … Stanovený rozsah (9000 znaků) jsem tentokrát nesplnila, ale když jsem se včera dívala do odevzdávárny, zjistila jsem, že se to nepovedlo skoro nikomu – i tak za to ale asi budou nějaký body dolů.

Ponurá poetika pod kopyty Turínského koně

Máloco člověka vyčerpá tolik, jako sledování nejnovějšího (a údajně také definitivně posledního) snímku výrazného maďarského režiséra Bély Tarra, který nás zavádí do nehostinné pustiny bičované větrem, na místo připomínající předpeklí – na místo, kde by se nikdo z nás nechtěl ocitnout sám. Tarr nabízí divákovi bezmála dvouapůlhodinovou podívanou bez výrazného děje, z které přesto chvílemi až mrazí. Ukazuje totiž lidskou nicotnost ve své nejsyrovější podobě…

Útěky ze stereotypu

Maďarský režisér a scénárista Béla Tarr nikdy nepatřil mezi nejvýraznější osobnosti evropského filmu, jeho snímky se ubíraly svou vlastní cestou nepodobajíce se ničemu z okolní produkce. Často bývá označován za režiséra, který nadále rozvíjí odkaz Andreje Tarkovského. Tarr začínal natáčením amatérských snímků. Krátkometrážní film Hotel Magnezit (1978) mu získal pozornost filmových studií Bély Balázse, které mu pomohly natočit jeho oficiální debut, dokumentaristicky laděný film Rodinné ohniště (1979) o problémech mladé rodiny na sídlišti v Budapešti. Později na svých filmech hojně spolupracoval se spisovatelem László Krasznahorkaiem. Turínský kůň je dle Tarrova vyjádření jeho posledním, desátým snímkem.

Snímek Turínský kůň je uveden rekapitulací historky o filosofovi Friedrichu Nietzchem, který byl prý roku 1889 svědkem toho, jak vozka týrá svého koně, který odmítal jít dál. Nietzche týrané zvíře objal a záhy ztratil vědomí i rozum. Filosofův příběh nicméně není pro děj filmu nijak zvlášť podstatný. Důležitější roli zde hraje právě onen kůň, který tvrdohlavě odmítá pokračovat v cestě, a jeho majitelé, kteří se naopak ubírají stále dál, přestože už dávno nemají kam. Hlavní postavy vozky Ohlsdorfera a jeho dcery ztvárnili János Derszi a Erika Bóková. Ti dva spolu žijí na nehostinné samotě odříznutí od jakéhokoliv kontaktu s jinou lidskou tváří. Jejich život plyne pomalu a stereotypně v rytmu nejzákladnějších pochodů – pozorujeme, jak ráno vstávají, jdou pro vodu, vaří brambory, perou prádlo, sekají dřevo, starají se o koně…Film je rozčleněn do šesti „kapitol“, potažmo dnů, které divák prožívá na tomto opuštěném místě spolu s nimi. Během těchto dní se řada scén znovu opakuje (opět jsou k večeři brambory, opět se jde pro vodu), což ještě více zdůrazňuje otupující stereotyp vévodící životům vozky a jeho dcery. Postupně se tak divák může vžít do jednotvárnosti panující na tomto bezútěšném místě a v duchu si začít klást otázky, co vlastně ty dva přimělo žít zde, v této pustině? Proč setrvávají stále na jednom místě, když jsou tam očividně oba velmi nešťastní? Tarr se ve svém díle dotýká problému, který ani v dnešní době není zcela ojedinělý – lidé občas ztrácejí sílu pohnout se z místa (ať už ze strachu či z nechuti ke změnám), přestože právě „útěk“ bývá jediným možným řešením, jak se dostat ze situace, která jim nepřináší nic dobrého, ba právě naopak nevyhnutelně ústí v tragédii. Stejný pocit máme i při sledování Turínského koně. Ohlsdorfer a jeho dcera jsou ztrhaní a usoužení těžkou prací, v jejich tvářích se zračí jen prázdnota a rezignace. Z jejich počínání je zřejmé, že život je netěší a už jen čekají, až to všechno skončí. Za celou dobu nezpozorujeme ani náznak úsměvu. Pod jednou střechou spolu žijí dva lidé, kteří by si měli být blízcí, a přitom spolu sotva ztratí slovo. Jestli mezi nimi někdy bylo nějaké pouto, život na této samotě je zřejmě definitivně zpřetrhal. Scény, v nichž dcera obléká otce, který má ochrnutou jednu ruku, nevyvolávají pocit dojetí, ale spíše úzkosti z toho, s jakou automatičností si dcera počíná. V jejím chování není vidět ani kapka citu. Vlastně se zdá, že ani jeden není schopen projevit své city – prostě z nich už dávno vyprchaly…

Ubíjející rutinu domácích prací za celou dobu prolomí pouze dvě návštěvy – soused filosofující nad stavem současného světa – postava přinášející ve svém monologu nástin nevyhnutelnosti konce – a tlupa kočovníků hledající vodu. Drožka s cikány symbolizuje opačný protipól Ohlsdorfera a jeho dcery – na rozdíl od těch dvou se kočovníci alespoň snaží uprchnout někam pryč a najít za obzorem jakékoliv východisko. Jediný pokus o útěk obou hlavních hrdinů z pustoty jejich nuzné chatrče vzbuzuje v divákovi pocity naděje, nicméně přesto končí rezignovaným návratem dokládajícím, že pohnout se z místa není vždy tak jednoduché, jak si představujeme. Cosi nevyhnutelného Ohlsdorfera i jeho dceru přimělo vrátit se zpět a ze setrvačnosti dožít své životy ve stejné temnotě a vnitřní prázdnotě jako doposud…nebo snad zjistili, že skutečně nemají kam uprchnout? Tarr je ke svým postavám krutý a nesmlouvavý a neponechává jim už ani poslední jiskřičku naděje, že se v jejich životě něco změní. Postavy se snaží vzepřít svému osudu, ale nemají jakoukoliv šanci. Vozka i jeho dcera jsou odkázaní vláčet dál svůj úděl a vyčkávat konce v temnotě a tichu čtyř stěn…

Černobílá deprese

Co je na Turínském koni rozhodně potřeba vyzdvihnout, je mistrovská kamera Freda Kelemena. Už úvodní scéna diváka spolehlivě pohltí a vtáhne, natolik je působivá. Záběr na unavené zvíře razící si cestu valící se mlhou dává tušit, že se před námi začíná odehrávat silný, ale depresivní příběh. Poté, co vozka s koněm konečně dorazí domů, seznamujeme se s hlavním dějištěm celého filmu – stavením na opuštěné samotě, kde je pánem a stálým společníkem pouze prudký vichr a poletující listí. Fakt, že je snímek černobílý, činí toto místo na pohled ještě mnohem odpudivějším a ponurejším. Rovněž mimořádně sugestivní scéna, ve které jde dcera ke studni pro vodu a silný vichr jí cuchá dlouhé vlasy, se může zařadit k těm, na které divák po shlédnutí snímku jen tak nezapomene. Jak lépe vyjádřit malost člověka lopotícího se v místě, kde má vždycky navrch přírodní živel?  Až hororově pak může působit záběr, ve kterém se dcera prázdným pohledem dívá z okna a lze jen těžko odhadnout, co vlastně pozoruje či jaké myšlenky se jí při tom honí hlavou.

Neméně důležitou práci zde odvádí rovněž pohřební hudba Víga Mihályho, která ještě více prohlubuje atmosféru absolutní bezmoci a zmaru. Jednoduchý, dokola se opakující motiv, vzbuzuje stupňující se pocit hrůzy, zejména v závěrečných scénách, kdy čekáme nevyhnutelné tragické vyústění. Pokud děj filmu právě nepodbarvuje hudba, důležitou zvukovou kulisu zde vytváří až hororové kvílení větru. Spolu s Vígem má své neodmyslitelné místo v tvůrčím týmu rovněž spisovatel a spoluscénárista László Krasznahorkai a Tarrova životní partnerka Ágnes Hranitzky, která kromě střihu zastává od Muže z Londýna i pozici druhé režisérky.

Mistrovská apokalypsa

Vražedných 146 minut je ale přecejen příliš mnoho na to, aby divák udržel po celou dobu promítání pozornost. Některé scény působí až natahovaně a jejich absence by rozhodně celkovému vyznění filmu nijak neuškodila. Tarrův styl je nicméně postaven na dlouhých a nepřerušovaných záběrech, které dokáží vyjádřit mnohem více než slova, kterými Tarr tentokrát skutečně šetří. Po shlédnutí snímku se vyčerpaného diváka může zmocnit pocit, že si těch šest dnů s postavami skutečně „odžil“, což také vypovídá o profesní genialitě režiséra.

Turínský kůň je dost možná Tarrovým nejpesimističtějším dílem. Zobrazuje život v celé své tíze – život jako břemeno, které se dá jen těžko unést, a přesto člověka i přes ono absurdní vyznění něco pořád žene „dál“. Marnost, v níž jsou uzamčeny hlavní postavy snímku, se postupně přenáší z filmového plátna i na diváka. Tarr nám ukazuje svět, který je plný beznaděje, rezignace a úpadku – svět, ve kterém zemřel Bůh a následovat může už jen apokalypsa. Těžko říct, zda tímto snímkem svérázný maďarský režisér skutečně ukončí svou filmařskou kariéru. Pokud je tomu ale opravdu tak, nabídnul divákům na rozloučenou skutečně mistrovskou, byť ničivou závěť. Ne každý se se snímkem vyrovná hned po prvním shlédnutí. Turínský kůň je dílem, jehož genialitu a hloubku je člověk schopen ocenit teprve s odstupem času. Ale stojí za to si na tento okamžik počkat.

Turínský kůň
Drama, Maďarsko/Švýcarsko, 2011
Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Hrají: János Derzsi, Erika Bók

Rodina je základ státu: nová česká road-movie nebo tvrdá realita?

Tento týden jsem se za bijákem musela trmácet až do Olympie, ale vůbec toho nelituju, protože se mi tak nějak hezky trefil do vkusu. Opět jsem si užila poloprázdného sálu a vůbec se mi to chození do biografu o samotě začíná docela líbit :-)… Na programu bylo české rodinné drama Rodina je základ státu a recenze se tentokrát psala do internetového deníku typu aktualne.cz. Zase jsem se musela trochu potýkat s rozsahem, ale nakonec se mi po menších úpravách snad podařilo vtěsnat tam všechno, co jsem chtěla. A jestli se náhodou někdo těšíte na další recenzi, tak se netěšte, protože to bude Turínský kůň a už dvakrát jsem u toho usnula 8-)…

Rodina je základ státu: nová česká road-movie nebo tvrdá realita?

Dlouhá léta si jen tak poklidně žil se svou rodinkou v luxusní vile kousek za Prahou. Jednoho dne mu ale začíná jít po krku policie, která zjistila, že peníze, za které si vilku postavil, nebyly tak úplně poctivě vydělané. Rozhodne se tedy tu svou rodinu vzít a místo na Bahamy s ní zamíří na dovolenou na Slovácko. A možná tomu vduchu nebude říkat dovolená, ale útěk…

Robertu Sedláčkovi, který se ujal režie nového dramatu Rodina je základ státu, se podařilo umně převést na filmové plátno nejeden palčivý problém dnešní doby – ať už se jedná o korupcí prožraná „vyšší místa“, pocity odcizení v nejužším rodinném kruhu či hledání odpovědí na otázku, co vlastně činí člověka v životě šťastným. Dílko, které se na první pohled tváří velmi nenápadně, v sobě ukrývá varovně vztyčený prst, který nás bez přehnaného moralizování nutí k zamyšlení nad svými vlastními činy i svědomím.

Libor (Igor Chmela), bývalý učitel dějepisu, který se shodou okolností stal významným bankovním manažerem, se zaplete do nelegálních machinací s penězi klientů, protože se mu zdá, že „by to mohlo vyjít“. A ono to nějaký čas skutečně vychází. Libor zařídí pro svou rodinku luxusní život, nicméně idylka netrvá věčně. Ve chvíli, kdy Libor cítí, že podvod se provalil a už není úniku, vezme svou dosud nic netušící manželku Ivu (Eva Vrbková) a děti na dovolenou po jižní Moravě, aby si s nimi užil posledních pár klidných dní a připravil je na fakt, že se brzy ocitne za mřížemi.

Libor se po celou dobu tváří jako poněkud rozporuplná bytost. Ze scén, které tráví se svou rodinou, je znát, že ve svém jádru není zlý. Vystupuje jako vzdělaný člověk, z kterého udělaly amorálního alibistu teprve příležitosti, ke kterým se během svého kariérního růstu přichomýtl, a touha zabezpečit rodině „hezký život“. Iva působí nejen jako sebejistá a spokojená žena, ale především jako milující manželka. Tím více může překvapit, že nemá ani tušení o Liborových potížích, což z Ivy ve výsledku činí těžko uvěřitelnou postavu a slabší bod celého snímku.

Důležitý náboj filmu dodává především pasáž odehrávající se ve Strážnici na návštěvě u starých kamarádů ze studií. Manželé Lenka (Simona Babčáková) a Jura (Jiří Vyorálek) představují zajímavý protipól. Ona vduchu sní o lepší kariéře, ale bojí se nových začátků a ze všeho nejvíc touží po nalezení vnitřního klidu. On má pocit, že se v maloměstě, kde si s nikým pořádně nepromluví, zahrabal a přiznává si, že sebou celý život jen nechává orat. Jeho stěžejním mottem je dělat všechno pro to, aby „byl doma klid“. Setkání obou manželských párů je zajímavou konfrontací dvou světů a čtyř různých pohledů na život i na podobu štěstí. Když pak máme na chvíli možnost nahlédnout hlouběji do nitra jednotlivých postav, zjišťujeme, že se vlastně ani o jednom z nich nedá s jistotou prohlásit, že by byl skutečně šťastný. Potvrzuje to především upřímná výpověď obou otců opíjejících se v kumbále pálenkou nenápadně „ukrytou“ v kanystru…

Na druhou stranu však Robert Sedláček projevuje talent vylíčit i závažné okamžiky, které život přináší, s notnou dávkou (černého) humoru – vzpomeňme na kozu promenádující se ve vypjatém okamžiku mezi Jurou a Liborem, kteří v kumbále filosofují o nevěře a jiných veskrze závažných tématech, nebo na bázlivého policistu zatýkajícího v závěrečné scéně Libora téměř s omluvou a provinilým výrazem ve tváři. O tom, že film je třeba brát i s trochou nadhledu, svědčí také vtipně pojaté reklamní plakáty, které teprve v kulisách multikina, kde na diváka ze všech stran svítí zelený „únikový východ“, dostávají ten správný význam.

Film Rodina je základ státu můžeme bez rozpaků zařadit mezi zajímavé a upřímné počiny reagující na aktuální „krizové“ období – ať už hovoříme o krizi ekonomické, krizi společnosti či krizi důvěry uvnitř úzkého rodinného kruhu. Jedním ze smutných poselství, které si z kina po zhlédnutí snímku můžeme odnést, je fakt, že někteří lidé v naší zemi si už dávno zvykli na to, že finanční kriminalita, zpronevěra a tunelování bank je veskrze normálním jevem. A že na tom vlastně není nic až tak špatného, pokud své činy zaštítíme dotčeným výkřikem „Dělal jsem to přece všechno pro rodinu!“…

Joe Bar Blues Street, Hudební Sklep – Brno, 30.9.2011

Už dlouho Péťovi slibuju zaznamenání této nezapomenutelné akce a jelikož zrovna trávím několik zevlovacích dnů v KM, usoudila jsem, že bych se konečně mohla pustit do něčeho užitečného O:-)… Kapelu Joe Bar Blues Street snad nemusím představovat, psala jsem tu o nich zhruba před rokem, když jsme poprvé navštívili jejich brněnský koncert na Staré Pekárně. Ani letos jsme si pochopitelně jejich návštěvu v moravské metropoli nemohli nechat ujít!

Celý den jsme pojali ryze kulturně. Nejprve jsme si s Péťou zašli do kina na Aloise Nebela a poté jsme se vydali na Dvořákovu přemluvit k návštěvě koncertu další bluesomily. Bohužel jsme tentokrát nepochodili (týden byl velmi náročný na akce i na finance :D) a museli jsme tedy vyrazit do Hudebního sklepa sami dva. Zpočátku to vypadalo, že sami dva taky zůstaneme po celý večer :D… Přestože jsme dorazili s mírným zpožděním, ve Sklepě krom barmanky a štelující se kapely nebyla ani noha :O. Dali jsme si tedy první rozehřívací pivko, vybrali si stůl a prohlédli si prostory Hudebního sklepa. Mezitím ještě dorazila menší skupinka fanoušků z Valmezu a koncert mohl začít.

Docela jsme se divili, že kapela značně pozměnila sestavu a byli jsme zvědaví, jestli se změnil i repertoár. Tentokrát jsme opravdu skoro žádné songy neznali, ale to vůbec nebylo na překážku, protože i nové pecky byly výborné a naučili jsme se je za pochodu – třeba Hárlej :D. Doma jsme si je hnedka museli postahovat a naposlouchat. No a samozřejmě jsme si vydupali i našeho Prašivého psa O:-) – bez toho by to prostě nebylo ono.

Komorní atmosféra v Hudebním Sklepě i ne příliš početné publikum nakonec nebylo tak úplně k zahození, protože jsme si aspoň o přestávce pokecali se zpěvákem Pepínem, který si nás ještě pamatoval z loňského koncertu na Staré Pekárně :D… Osvětlil nám změnu sestavy i co plánuje kapela do budoucna a lákal nás na panáka i na další brněnský koncert Joe Baru do Metra :-).

Abychom udrželi tradici, i letos jsme si na památku uloupili plakát (letos žlutý) a všichni určitě dobře víte, kde nám bude viset 8-)… Už teď se těšíme na další porci blues v Brně a doufáme, že příště bude účast konečně vyšší!

Více infa o kapele naleznete na http://www.bluesstreet.cz/

Slavnosti burčáku ve Valticích

Za okny už to dávno nevypadá na to krásné babí léto…Jestli se ale chcete trochu ohřát, můžete si udělat svařák a zavzpomínat se mnou na jednu z nejkrásnějších toulek tohoto roku. Révový les, azůro na nebi, burčák a cimbál…ano, kam jinam, než do Valtic, bychom se mohli v tuhle roční dobu zatoulat :-)?

Znám jen málo krásnějších pohledů :)...
Znám jen málo krásnějších pohledů :)...

Hned na úvod je nutno říct, že valtickým slavnostem konkurovaly slavnosti česnekové, odehrávající se v tom samém termínu v nedalekých Rosicích. Oboje zdravé, oboje chutné…nu, bylo to trochu dilema, ale když jsem si vzpomněla na své první babí léto na Pálavě, měla jsem vduchu rozhodnuto. Valtice jsou nádherné i bez burčáku – natož s ním :-)!! V sobotu ráno jsme se tedy za slibného slunečního svitu sbalili a vyrazili na nádraží, kde jsme měli sraz s Frantou, Moe a Sun. Po počátečních zmatcích s nákupem jízdenky jsme nakonec pro sebe urvali kupéčko a výlet mohl začít.

Účastníci zájezdu :) - zleva Franta, Sun, Milíčovi a Moe
Účastníci zájezdu 🙂 - zleva Franta, Sun, Milíčovi a Moe

Cesta do Břeclavi utekla díky svačince, seznamování se Sun a obligátním komickým převodům brněnských pověstí do angličtiny 😀 překvapivě rychle. V Břeclavi už bylo jisté, že do Valtic se dnes krom nás chystá spousta lidu, takže jsme byli rádi, že jsme pro sebe vůbec ulovili místo ke stání. Cesta do Valtic naštěstí netrvala dlouho, motoráček nás vyplivnul na okraji města a my se nechali unášet davem směrem k místům, kde jsme tušili centrum. Naše první kroky vedly neomylně do Infocentra, abychom si nabrali letáčky a přeptali se co a jak :D. Paní nás odkázala do zámecké konírny a tam jsme konečně našli, co jsme hledali – po celé levé straně konírny se táhla řada stánků burčáků všelijakých věhlasných značek :D. Nevěděli jsme honem, který okusit dřív, a tak jsme se rozhodli, že to vezmeme pěkně popořadě O:-). Usoudili jsme také, že si jako správní degustátoři musíme udělat seznam, kde si budeme psát naše osobní poznámky o tom, jak nám který burčák chutnal. A samozřejmě v angličtině – abychom byli mezinárodní :-)!

Měli jsme po cestě žízeň, takže první burčák jsme do sebe kopli než bys řekl švec a už jsme si šli pro druhý. U všech stánků taky kluci jako profíci loudili vizitky, abychom věděli, s kterým vinařstvím máme tu čest :D. Po druhém burčáku, který docela kopal, Franta prohlásil, že už je opilý, proto jsme se rozhodli jít na chvíli ven, aby nám nedělal ostudu :D.

A už ho do sebe kopu! Kolikátý pohárek? Kdo ví...O:)
A už ho do sebe kopu! Kolikátý pohárek? Kdo ví...O:)

Před konírnou nás nalákaly stánky s jídlem – koneckonců jsme naposled snídali ve vlaku, takže bylo záhodno nacpat si něčím žaludky, abychom mohli pokračovat v degustaci. Mezitím jsme od ostatních návštěvníků slavností vyzvěděli, že kolem druhé hodiny by měl začít kulturní program vystoupením cimbálové muziky. Libovali jsme si, jak nám to pěkně vyjde – najíst se, ochutnat další dva burčáky, poslechnout si cimbálovku a pak se jít vyvenčit na vinnou naučnou stezku :-). Jak jsme řekli, tak jsme také udělali. Pofotili jsme pár snímků v překrásném zámeckém parku a vydali se za první dnešní keškou. Holky-erasmačky kešování neznaly, takže jsme je nejprve museli zasvětit. Nápad se jim líbil a objevení prvního pokladu v parku na sebe nenechalo dlouho čekat. Pak už nám nic nebránilo vydat se po naučné stezce na procházku okolo Valtic.

Kešování...hlavně nenápadně O:)
Kešování...hlavně nenápadně O:)

Počasí se skutečně vyvedlo, o čemž myslím nejlépe svědčí fotografie. Od valtických vinic bylo nádherně vidět na všechny pálavské kopce i na Mikulov se Svatým kopečkem a samozřejmě jsme si vychutnali i krásný výhled do Rakouska a na samotné Valtice.

Mezi vinicemi...
Mezi vinicemi...

Procházka mezi vinicemi proložená hledáním několika kešek byla příjemným bodem programu a její hlavní výhodou bylo to, že jsme díky ní stihli hezky vystřízlivět :D. Zastavili jsme se také u Kolonády na Reistně, abychom holkám mohli alespoň z dálky ukázat Lednici a výhled po okolí.

Kolonáda na Reistně
Kolonáda na Reistně

Sotva jsme se s jazykem na vestě vyšplhali nahoru, zjistili jsme, že jsme někde po cestě museli ztratit flašku s nealkem :(. Ať jsme přemýšleli jak jsme přemýšleli, nevybavovali jsme si, že bysme ji někde vyndávali – krom oběda u stánků před konírnou…Nezbývalo, než s napájením počkat až do konírny :D…Koneckonců už jsme stejně byli na zpáteční cestě – posbírali jsme ještě dvě kešky a vydali se k poslední zastávce – ukázkové vinici místní vinařské školy. Přečetli jsme si tu pár informací o našich oblíbených odrůdách a konečně se vydali zpátky k zámku.

On the road
On the road

Teprve v tuhle chvíli jsem si já hlava děravá vzpomněla, že jsme se vlastně domlouvaly s Pavčou, která se ve Valticích dnes měla taky objevit, že si napíšeme a někde si dáme sraz. Samozřejmě už mi na mobilu asi hodinu blikala SMSka 8-)…Pavča s Tucinem se šli zrovna vyvenčit do zámeckého parku a my se pomalu vraceli ke konírně, která naštěstí nebyla tak velká, abychom se v ní mohli minout. Jaké bylo naše překvapení, když jsme u stánků s jídlem po haluzi narazili nejen na Pavču s Tucinem, ale i na naši zapomenutou flašku od oběda :-)! Honem jsme všechny představili a vydali se opět do konírny na další kolo burčákové ochutnávky (zjistili jsme, že Pavča s Tucinem rovněž použili naši metodu ochutnat všechny burčáky postupně a stejně jako my začínali od nejzadnějšího stánku, takže jsme mohli všichni společně pokračovat tam, kde jsme prve skončili :-)).

O další kulturní vložku se postaral taneční soubor irských tanců, ale bohužel už jsme nemohli zůstat na celé vystoupení, protože nám za půl hodiny ujížděl vlak zpátky do Brna. Honem jsme si ještě běželi koupit domácí brambůrky a petku vítězného burčáku na doma a vyrazili na vlakové nádraží. Tam se nám s Péťou nakonec ještě i podařilo udat Pavči s Tucinem jízdenky, které nám kvůli ranním zmatkům přebývaly. Vlak byl až do Břeclavi narvaný k prasknutí, ale po přestupu jsme si našli prima kupéčko a cesta zpátky utekla ještě rychleji než v opačném směru :-)…

Když si tak prohlížím fotky, říkám si, že musí být každému úplně jasné, co mě do těch jihomoravských končin pořád tak táhne. Je tam klid, který mě před dvěma lety okouzlil a který jsem od té doby nikde jinde nenašla. Všechno je tam tak jednoduché, ruch a starosti tak vzdálené… A víte co? Já mám dojem, že to je kraj, kde pořád svítí slunce, protože jsem se tam ještě nikdy s jiným počasím nesetkala. Možná proto tam taky mají tak dobré víno o:-)…

Révička
Révička

P.S. Za fotky zatleskáme Frantovi (a jeho super foťáku), protože se mu opravdu moc povedly, ale zároveň ho vytaháme za uši, protože jsme ho kvůli tomu museli měsíc uhánět :D…

Nick Hornby – Dlouhá cesta dolů

Nick Hornby je dalším z mých literárních objevů tohoto léta. Ještě nevím, jestli ho zařadím mezi své oblíbené autory, ale hodlám na tomto zjištění pracovat :-)…V jeho prospěch hraje fakt, že pochází ze Spojeného království a na jeho stylu psaní je to vidět – ironie, sarkasmus i další aspekty pověstného britského humoru Hornbymu rozhodně nejsou cizí. Koneckonců už samotný námět jeho knihy Dlouhá cesta dolů může vyvolat pousmání jedině u podobně laděných jedinců – posuďte sami…

Je mrazivá silvestrovská noc a na střeše londýnského mrakodrapu Topper’s House se schází čtyři zcela rozdílní lidé… přesto se však najde jedna věc, která je spojuje. Každý z nich hledá východisko ze svých životních problémů a všichni do jednoho se rozhodli právě dnes v noci se vším skoncovat a spáchat sebevraždu… Osudovost tohoto podivuhodného setkání čtveřici přiměje na chvíli ještě své rozhodnutí zvážit a nechat postupně ostatní nahlédnout do nitra svých problémů.

Prvním ze čtveřice je Martin, upadající televizní hvězda zmítaná skandály propíranými v bulvárním tisku a názorná ukázka toho, jak se člověku může během chvilky zhroutit celý svět. Stárnoucí svobodná matka Maureen se rozhodne ukončit svůj život především kvůli tomu, že se stále nedokáže srovnat s těžkým mentálním postižením svého syna Mattyho. Ač je nábožensky založená, příjde jí její situace natolik bezvýchodná, že se raději rozhodne spáchat sebevraždu. To bláznivá puberťačka Jess o skutečných životních problémech ještě nemá ani páru. Zhýčkaná a rebelující dcerka vysokého politika chce teatrálním gestem „vyřešit“ své trable s láskou. Posledním nešťastníkem je muzikant JJ, kterému jeho vlastní problémy příjdou v kontextu večera na Topper’s House tak směšné, že si raději vymyslí, že trpí vážnou a nevyléčitelnou chorobou 😎 .

Po společně strávené noci tato skupinka lidí tak nějak cítí, že by se přecejen ještě neměli rozcházet, že by měli zůstat v kontaktu, protože jejich cesty se pravděpodobně nestřetly jen tak náhodou. Jak se ukáže, není to tak úplně šťastný nápad, protože odlišné zkušenosti i pohledy na život jednotlivých postav často ústí v nevyhnutelné konflikty i tragikomické situace. Co je ale hlavní, nakonec ani jeden ze čtveřice svůj původní záměr „skočit“ nedokončí. Lidé, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli sblížit, se společně pomalu vydávají na „dlouhou cestu dolů“, která jim možná nepomůže vyřešit všechny jejich problémy, ale naučí je novému pohledu na život…který vlastně nemusí být zas až tak špatný, když člověk najde pár maličkostí, z kterých je možné se radovat…

 

Jane Austenová – Anna Elliotová

Po několika dnech nabitých akcemi, školou i povinnostmi jsme konečně mohli strávit pohodový a poklidný víkend plný dobrého jídla, večerního sledování filmů/seriálů a dohánění restů. Začala jsem znovu cvičit, protože moje krční páteř to prostě vyžaduje :(, a když už jsme teda u těch restů, řekla jsem si, že bych zase mohla trochu zapracovat i na blogu. Pořád tu mám z léta nachystané nějaké literární příspěvky a samozřejmě se mi do toho vůbec nechce – tak to asi zfouknu jen tak ve stručnosti :-)…

Anna Elliotová patří k trojici pozdních románů Jane Austenové (byl vydán posmrtně, r. 1818 pod názvem Persuasion). Pro mě osobně je to jeden z jejích slabších románů. Velký podíl na tom má především množství postav, ve kterých jsem se už od začátku dost ztrácela. Ústřední milostná dvojice je navíc čtenáři představena hned na počátku příběhu a celou knihu se vpodstatě jen čeká na to, jestli Anna příjde konečně k rozumu a zda jí kapitán Wentworth odpustí :/… Anna Elliotová, jak již vyplývá z názvu knihy, je tedy hlavní hrdinkou celého příběhu. Je to samostatná a hrdá bytost, která přesto v mládí podlehla domluvám starší přítelkyně, varující ji před sňatkem z lásky. Léta běží a Anna se se svým bývalým snoubencem setkává znovu tváří v tvář. Přes její pevné přesvědčení se její city ke kapitánu Wentworthovi vůbec nezměnily. U jejího milého už to samozřejmě zas tak jisté není… Anna za tu dobu zmoudřela a už nechce nikoho nechat stát jejímu štěstí v cestě. Nebudu tu psát o strastech, které musí hlavní hrdinka vytrpět, aby znovu získala to, o co svou vlastní pošetilostí kdysi přišla…stejně všichni dobře víme, jak to dopadne :D!

Pro fanoušky Austenové je tento román samozřejmě nutností, ale mně – toužící po vkusné prázdninové romanci – se tentokrát do vkusu opravdu moc netrefil. Tak zase příští léto, no :-)…

 

…a z mlhy se vynořil Nebel

Při tvoření druhého úkolu do semináře filmové kritiky jsem byla nucena vcítit se do role skutečného novináře a vyzkoušet si psaní v časové tísni :D. Proto výsledek není takový, jaký jsem si přála, a nejsem s ním tak úplně spokojená. Na hodnocení nicméně stále čekám, tak uvidíme, jak to dopadne. Alois Nebel je film, který se dost těžko interpretuje. Pokud čekáte trhák, jaký z něj předčasně udělala média, budete zklamaní. Pokud ale hledáte příběh, ve kterém důležitější než dialogy je to, co je psáno mezi řádky…myslím, že pak zklamaní určitě nebudete. Snad vám moje recenze, která byla tentokrát určena do intelektuálního plátku typu Respekt, poskytne aspoň malé vodítko, až se budete rozhodovat, zda na Aloise Nebela jít či nejít :-)…

…a z mlhy se vynořil Nebel

Na česká filmová plátna právě vstupuje dlouho očekávaný snímek, který se (nejen) svou vizuální stránkou vymyká všemu, co se v poslední době v našich luzích a hájích natočilo. Spisovatel Jaroslav Rudiš a výtvarník Jaromír 99 přetavili svůj komiks s názvem Alois Nebel ve stejnojmenný film, který se pravděpodobně nestane diváckým hitem, nicméně pozornost, která je mu v médiích věnována, si právem zaslouží.

Lépe si tvůrci vstup snímku do českých kin načasovat snad ani nemohli. Ponurá železniční stanice Bílý Potok zahalená v oblacích mlhy, přízračná černobílá stylizace i posmutnělá postavička jesenického nádražáka Aloise stíhaného traumaty z minulosti – to všechno dohromady dokonale zapadá do sychravé podzimní nálady… V kulisách nevlídných severomoravských hor se velice pozvolna začíná vyprávění plné jakési zvláštní poetiky, chvílemi komické, chvílemi tragické, ale bezesporu velmi působivé…

Píše se podzim roku 1989 a Alois Nebel (Miroslav Krobot) slouží jako výpravčí železniční stanice Bílý Potok v severomoravském pohraničí. Nebel je mlčenlivým snílkem se zálibou v jízdních řádech a často ho přepadají podivné halucinace, ve kterých se mu zjevují obrazy z jeho minulosti. V nich se znovu setkává s Němkou Dorothe (Tereza Voříšková), která mu v dětství nahradila zesnulou maminku a stala se po válce obětí násilného odsunu. Sny a halucinace nakonec Nebela připraví o místo, vydá se tedy do Prahy, kde se po neúspěšném ucházení o nové zaměstnání seznamuje s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková), s kterou jej krom vzájemných sympatií spojuje také osamělost a jakási zahloubanost v sebe samého. Druhou linií příběhu diváka provází rovněž poněkud svérázná postava Němého (Karel Roden), který se vrací do pohraničí pomstít svou matku. Jeho a Nebelovy cesty se podivuhodným způsobem protínají, proplétají a zase rozchází, aby se nakonec jednoho bouřlivého večera, který je vyvrcholením celého příběhu, rozdělily nadobro.

Scénář svého tvůrce opravdu nezapře – a nemluvím pouze o pro Rudiše tak typickém náznakovém vykreslení charakteru jednotlivých postav. Při sledování Aloise Nebela si nelze nevybavit jakousi paralelu s jiným Rudišovým „hrdinou“, a sice outsiderem Fleischmanem z jeho románu (a stejnojmenného filmu) Grandhotel. Fleischman se svou fanatickou zálibou v počasí a grafech není tak zcela nepodobný Nebelovi, který je naopak tělem i duší oddán životu na dráze. Podobnou shodu najdeme i při podrobném zkoumání jmen obou postav – Fleischman je skálopevně přesvědčený, že to, jak se jmenujeme, není náhoda, a že si každý člověk nese ve svém jméně něco o sobě. Nejspíš tedy nebude náhodou ani to, že německé slovíčko „Nebel“ se do češtiny překládá jako „mlha“. Které jiné jméno by mohlo tak dokonale vystihnout postavu obestřenou hustým závojem tajemna – postavu, která nechává řadu svých tajemství z minulosti pečlivě ukrytu pod povrchem?

Příběh se táhne a rozvíjí velmi pomalu, některé nitky a souvislosti mezi jednotlivými postavami se i pozornému divákovi pospojují až v úplném závěru filmu. Můžeme se nicméně shodnout na tom, že podstatnější roli než děj jako takový zde sehrává celková atmosféra melancholie, osamělosti a prázdnoty, která snímkem prostupuje pozvolna – jako mlha. Je potřeba si uvědomit, že se před námi odehrává příběh vyprávěný spíše než slovy obrazem. Působivá scéna, ve které Alois Nebel utahuje kapající kohoutek, nepotřebuje naprosto žádný komentář. Některé momenty filmu zase dokonale dokresluje sugestivní hudba, kterou má na svědomí kapela Umakart ve spolupráci se skupinou Priessnitz.

Aloisi Nebelovi bychom mohli vytýkat spoustu věcí, já to ale dnes dělat nebudu, protože jsem přesvědčená, že stěžovat si na zmatenost děje a plochost postav, jako to udělala řada jiných po zhlédnutí tohoto snímku, by znamenalo přiznat si, že jsem přijala roli ve skupině konzumentů, kteří si už dávno odvykli při sledování filmů zapojovat svou vlastní fantazii a představivost. Alois Nebel rozhodně není snímek, ke kterému se divák usadí a nechá si vyprávět příběh od začátku až do konce. Je potřeba se na sledování správně naladit, zapojit všechny své smysly a nechat se zcela pohltit atmosférou, která v člověku vyvolává střídavě strach, úžas i dojetí. Filmy, které vyžadují spolupráci a dávají divákovi možnost vlastního zapojení, u nás nevznikají každý den! Proto se také v kritice snímku omezím především na jednu věc, a sice jeho délku – 87 minut je žalostně málo na to, aby se divák stačil nabažit unikátní atmosféry a animovaného prostředí vytvářeného technologií rotoskopie, která kombinuje hraný a kreslený film, přičemž tvůrci nejprve natáčí klasický hraný film s herci a poté scény po jednotlivých filmových okénkách překreslují a animují. Samozřejmě není ani dost dobře možné, aby se ve vyměřeném čase mohly všechny postavy dostatečně projevit, v tom případě je ale zase poskytnut divákovi dostatečný prostor pro jeho vlastní domněnky a fantazii.

Ať už na Aloisi Nebelovi oceňujeme cokoliv, je to právě jeho pocitovost, důraz na drobné detaily, kterých si běžně v životě nevšímáme, a originální vizuální stránka, která tento unikátní počin řadí k nejzajímavějším domácím snímkům poslední doby a byla by škoda zatracovat ho jen (nebo právě) proto, že se vymyká průměru. Věřím, že Alois Nebel je dílo, které pod listím letošního podzimu rozhodně nezapadne…