Letní knihovnička

Tohle léto byly úplné literární žně, když se tak s uspokojením dívám na hromádku přelouskaných titulů :-). Zčásti i proto, že jsem si konečně vybrala svou tučnou provizi na ReKnihách a pořídila si za ni… no jak jinak, knihy :-D. Ale nejen o těch to dnes bude.

Johann Wolfgang Goethe – Utrpení mladého Werthera

Mám tak mnoho a mé city k ní pohltí vše; mám tak mnoho a bez ní obrací se mi to vše v pouhé nic.

Úplně na začátek tu mám tenhle poklad z kroměřížského antikvariátu, který jsem si koupila tuším někdy v maturitním ročníku a právem patří ke klasickým a nestárnoucím titulům, které oslovily už tolik generací čtenářů. Opět (stejně jako v případě Milenců a vrahů) mě při čtení moc bavilo pozorovat podtrhané pasáže, které mě oslovovaly v osmnácti, když jsem Werthera četla poprvé… a zjišťovat, že některé z nich mě dnes oslovují úplně stejně jako tenkrát.

Jiří Tomek – Kouzla studánkové víly

Aneb malý ponor do dětství s touto útlou knížečkou sedmi arabských pohádek, které jsem objevila ve své kroměřížské knihovničce. Občas není špatné vyplnit pauzu mezi literaturou faktu a dospěláckou beletrií čtením pohádek 🙂 A to by člověk řekl, že už toho jako máma čtyřleťáka musím mít dost :-D…

Karin Lednická – Životice

Po okouzlení Šikmým kostelem jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít další, byť rozsahem i zpracováním trochu odlišné dílko spisovatelky Karin Lednické. Životická tragédie je ponurou kapitolou českých dějin druhé světové války, o níž se ve školách, na rozdíl od vyhlazení Lidic či Ležáků, vůbec nehovoří, a tak pro většinu čtenářů nejspíš bude celá událost novinkou. Na sklonku války dochází v malé vesnici uprostřed Těšínského Slezska k vyvraždění šestatřiceti nevinných mužů ze Životic a okolí jako odveta za partyzánskou akci v místní hospodě, při níž byli zastřeleni tři příslušníci gestapa. Kniha je zajímavou kombinací předkládaných faktů a beletristického zpracování celé události a je doplněna i bohatou fotografickou přílohou z archivu pozůstalých příbuzných. Rozhodně bych ji doporučila k přečtení už jen pro získání povědomí o této (po)zapomenuté tragédii (jak příznačně stojí v podtitulu knihy), v níž hrála značnou roli i osobní msta a náhoda. Karin Lednická opět odvedla precizní práci, jejíž součástí bylo i zpovídání přímých aktérů události, zejména potomků zavražděných obětí.

Viktorie Hanišová – Houbařka

Viktorie Hanišová je pro mě letošním objevem současné české literatury! Houbařka údajně patří k jejím nejzdařilejším dílům a musím říct, že mě tento román opravdu pohltil. Na první pohled nenápadný příběh o dívce, která žije v Pošumaví odloučená od civilizace a živí se sběrem hub, se postupně mění v mrazivou rodinnou tragédii. Hlavní hrdinka Sára stránku po stránce poodkrývá traumatické zážitky ze svého dětství, a přestože se může na první pohled jevit jako pasivní postava, získala si moje sympatie a upřímně jsem jí celou dobu fandila, aby se její život obrátil k lepšímu. Jediné, co mě na knize zklamalo, byl takový nijaký závěr. Nedochází tam k žádnému nečekanému twistu, ale ani k rozuzlení nebo naznačení, co se bude dít dál. Žádná satisfakce, naděje na happy end nebo naopak tragické vyústění… nic. A přesto je ta kniha prostě skvělá a musíte si ji přečíst!

Jan Urban – Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět

Absyntovka, jež vám připomene, že to vlastně není vůbec tak dávno, co v Evropě zuřila válka, která si s tou současnou co do krutosti rozhodně nezadá. Reportér Jan Urban přináší v této knize soubor krátkých esejů, v nich´ž podává svědectví o konfliktu, který v 90. letech zuřil na Balkáně. Není lehké číst o tom, jak se z lidí vytrácí lidskost. Místy vám z té četby bude opravdu zle. Ale možná právě kvůli kontextu dnešní doby je důležité mít tyhle věci stále na paměti. Nejvíce mě zasáhla velmi osobní reportáž, v níž autor popisuje své pocity z toho, když při své práci hledí tváří v tvář smrti… Jediné, co bych knize vytkla, je to, že alespoň ve zkratce neshrnuje okolnosti vzniku války. Pro nás – generaci, které bylo v době rozpoutání konfliktu asi tolik, kolik je dnes našim dětem – je přece jen nutné dostat se trochu do obrazu a něco málo si k tomu načíst.

Rybí filé pečené v zakysané smetaně

Ryby se u nás na stole objevují pravidelně, ale ráda v tomhle směru zkouším nové a neotřelé variace. Skvělým upgradem je i tento recept z OnaDnes na filé pečené v zakysance – podle mě je úplně geniální pro úpravu ryb, které mají při pečení tendenci se vysušovat, jako treska apod. Neváhejte a vyzkoušejte 😉

  • 600g rybího filé (treska, mořská štika…)
  • 1 citron
  • sůl, pepř
  • 1 lžíce rostlinného oleje
  • 1 lžíce másla
  • 200g zakysané smetany
  • hrst nasekaného čerstvého kopru
  • 1 červená chilli paprička

Rybí filé pokapeme vymačkanou šťávou z citronu, osolíme a opepříme. Na pánvi rozehřejeme olej s máslem a rybu zprudka opečeme po obou stranách dozlatova. Pak ho opatrně přendáme do pekáčku vyloženého pečicím papírem. Zakysanou smetanu smícháme s nasekaným koprem, ochutíme solí a pepřem a touto směsí rybu potřeme. Posypeme očištěnou a na kolečka nakrájenou chilli papričkou a vložíme do trouby předehřáté na 180°C. Necháme zapéct asi 10 minut. Přílohu zvolte dle svých preferencí 🙂

Rajčatová polévka s quinoou

Receptů na syté a chutné polévky není nikdy dost. Tuto jsem objevila v Bioabecedáři, o kterém tu dnes jistě neslyšíte naposled, a hned jsem ji musela přidat do svého polévkového repertoáru.

  • 100g quinoy
  • 1 velká cibule, nakrájená na měsíčky
  • 1 velká mrkev, nakrájená na kousky
  • 5 lžic olivového nebo avokádového oleje
  • plechovka loupaných rajčat
  • 1,5 lžičky soli
  • 2 l zeleninového vývaru
  • kostka zeleninového biobujonu
  • 200g řapíkatého celeru, nakrájeného nadrobno
  • 4-5 stroužků česneku
  • rozmarýn (ideálně čerstvý, ale dávám i sušený, když nemám)

Propereme quinou a necháme ji okapat v cedníku. Očištěnou zeleninu nakrájíme a dáme opékat na olej cibuli, česnek a mrkev a rozmarýn. Po chvíli přidáme okapanou quinou a za stálého míchání ji restujeme společně s cibulí a mrkví. Osolíme, přidáme rajčata, vývar, bujon a přivedeme k varu. Po 10 minutách přidáme řapíkatý celer a vaříme dalších 10 minut. Vypneme, můžeme přidat jemnější lístky řapíkatého celeru, dochutíme dle potřeby solí, pepřem a olejem. Podávat můžeme ozdobené kozím či ovčím sýrem nebo parmazánem.

Roman Sandgruber – Hitlerův otec

Literatura faktu se tu u mě na blogu zas tak často neobjevuje, byť se jí rozhodně nebráním, pokud mě tematicky zaujme. To byl i případ letní nabídky recenzního výtisku z knihkupectví Megaknihy.cz. Dějiny druhé světové války a nacistického Německa určitě patří k tématům, o nichž by měl mít povědomí každý z nás. Kniha Hitlerův otec s podtitulem Jak se syn stal diktátorem slibuje možnost poprvé autenticky nahlédnout do životních podmínek Hitlerovy rodiny.

Sandgruberův výzkum vychází z jednatřiceti dopisů Hitlerova otce, Aloise Hitlera, které byly po více než sto letech objeveny, a v nichž popisuje svůj každodenní život i „hospodaření“. Autor tvrdí, že tyto dopisy vrhají na dětství a mládí obávaného diktátora nové světlo a jsou dostatečně zajímavé na to, aby na jejich podkladě mohla vzniknout kniha. Nutno hned na úvod říct, že já jeho názor bohužel nesdílím…

Jednak naprosto nemám pocit, že by se jednalo o tak přelomový nález, který by přinášel nečekaná fakta. Kniha je plná fádních a nic neříkajících dat, finančních rodinných otázek a z mého pohledu naprosto irelevantních a nezáživných informací. Naopak témata, která by mohla být opravdu zajímavá, autor příliš nerozvíjí. Přijde mi, že v tomto ohledu si publikace Hitlerův otec (soudě dle anotace) hraje na něco zcela jiného, než čím ve skutečnosti je. Šokující odhalení tady opravdu nečekejte.

O něco záživnější mi přišla až druhá polovina knihy, která se více věnuje dětství Adolfa Hitlera a letům jeho školní docházky, letmo se dotkne i vztahů v rodině, nicméně opět nemám pocit, že by v ní do tématu více ponořený čtenář objevil něco, co ještě nikdy předtím jinde nečetl. A hlavně – u knihy, která se tváří jako historii popularizující dílo, bych čekala, že bude psaná čtivou a zábavnou formou. Bohužel se i v tomto ohledu koná zklamání, Sandgruberův jazyk je spíše fádní a nezáživný.

Kniha oplývá bohatou obrazovou přílohou i rozsáhlým seznamem zdrojů a literatury, ale tím už si u čtenáře skóre bohužel moc nevylepší. Za mne se opravdu nejedná o nějak přelomové dílo, které by stálo za víc než jedno přečtení.

Lehká rybí polévka

Po červencovém dovolenkování nás teď čeká zbytek léta převážně doma, a tak bude zase i víc příležitostí pro domácí vaření. Polévky jsou u nás stálým evergreenem, který můžeme jíst klidně k snídani, obědu i večeři, a tak tipů na nové recepty není nikdy dost. Třeba i vás inspiruje můj nejnovější objev z OnaDnes 🙂

  • 2 střední mrkve
  • 4 stonky řapíkatého celeru
  • 1/2 pórku
  • 2 kořenové petržele
  • 1 cibule
  • 3 stroužky česneku
  • čerstvé bylinky na dochucení
  • 300g tresky
  • 2 lžíce olivového oleje
  • 1,2l zeleninového vývaru
  • 8 tygřích krevet
  • sůl, pepř

Všechnu zeleninu si očistíme a pokrájíme na menší kousky. Bylinky omyjeme, osušíme a nasekáme nahrubo. Tresku rovněž očistíme a překrájíme na kousky. V hrnci rozehřejeme olej a orestujeme na něm kousky zeleniny. Přilijeme vývar, přivedeme k varu a na mírném stupni vaříme 5 minut. Nakonec do hrnce vložíme krevety s tresčím masem a pozvolna vaříme ještě 15 minut. Nakonec polévku dochutíme bylinkami, případně solí a pepřem. Můžeme podávat s krutonky.