Zelné hody

U Milíčových se opět vaří :-)! Vzhledem k tomu, že už bezmála tři týdny marodíme a nějak se pořád nemůžeme dokonale vyléčit, rozhodla jsem se zapojit všechny tajné zbraně a babské recepty. Když jsem pak v časopise Ona Dnes objevila speciál o zelí z cyklu Bohyně české kuchyně, rozhodla jsem se přijmout výzvu a vydala se do Alberta na zdravý zelný nákup…Výsledek byl překvapivě chutný, takže pokud zrovna taky marodíte a potřebujete vitamínovou bombu, nechte se inspirovat ;)…

Zelné placičky (zelňáky)

Budeme potřebovat:

  • jednu zavařovačku kysaného zelí
  • 400 g hladké mouky
  • 1/4 lžičky kypřícího prášku
  • 2 vejce
  • sůl a mletý pepř
  • sádlo na opékání

Kysané zelí vymačkáme a překrájíme (já nekrájela a podle mě je to zbytečná práce navíc, takže vy taky nemusíte ;)…). V míse zpracujeme kysané zelí, prosátou mouku s kypřícím práškem (vzhledem k tomu, že naše domáctnost nedisponuje kuchyňskými vahami, sypu vždycky množství podle oka), vejce, sůl a koření na tužší těsto. Já jsem do těsta ještě vmíchala kmín (doporučuju :-)) a trochu majoránky. V pánvi rozpálíme trochu sádla (my jsme dali přednost olivovému oleji) a na něm dozlatova opékáme po obou stranách placičky o velikosti karbanátku nebo menšího bramboráku. Takto postupně upečeme všechny zelňáky, klademe je na papírový ubrousek, aby se odsál přebytečný tuk, a podáváme.

Péťa se po nich mohl doslova utlouct a pravil, že mu chutnají víc než bramboráky, což pro mě byla dobrá zpráva, protože zelňáky nedají ani zpoloviny takovou práci, a musím říct, že byly opravdu výborné hned na první pokus (dělali jsme je už dvakrát :D…). Velebím rubriku Bohyně české kuchyně :D!

Protože jsem z Alberta přinesla opravdu slušnou zásobu zelí, rozhodla jsem se k plackám vyrobit ještě…

Zelný salát se slaninou

Nachystáme si:

  • 1 zavařovačku zelí
  • sůl
  • 4-6 lžic jablečného octa
  • 1-2 lžíce cukru krupice
  • 150 g anglické slaniny na kostičky

Zelí vložíme do mísy, osolíme a můžeme přidat nasekaný svazek čerstvého kopru (ten jsme neměli). Zelí ochutíme octem (já použila balzamikový) a cukrem a necháme chvíli odležet. Slaninu nakrájíme na kostičky a opečeme na lžíci oleje dokřupava. Opečenou slaninu vmícháme do salátu a podáváme…nejlíp s kefírem :-)!

Roald Dahl – Od A do Z (2/2)

Pravidelní čtenáři Milíč-blogu si možná pamatují na mou vánoční ódu na Roalda Dahla, jehož souhrnné vydání nejlepších povídek mi přinesl Ježíšek. Hned na úvod musím konstatovat, že první svazek byl prostě nepřekonatelný a jeho kvalit povídky z druhého svazku zkrátka nedosáhly. Bylo to asi hlavně z toho důvodu, že se zde objevilo více válečné tematiky, což mě už v prvním díle obtěžovalo a kazilo pozitivní dojem z knížky. Na druhou stranu ale Dahl ve druhém svazku nezklamal ani ty, kteří si libují v poutavém vyprávění a hlavně nečekaných koncích :-)…Tentokrát už mi nebude činit problém vypíchnout ty nejzajímavější povídky, které rozhodně stojí za přečtení.

  • Pan Feasey – do poslední chvíle napínavý příběh odehrávající se v prostředí psích závodů a vyprávějící o lidech, kterým lest a podvod nejsou cizí.
  • Paní Bixbyová a kožich od plukovníka – pro mě jeden z vůbec nejpřekvapivějsích a nejzajímavějších příběhů knížky pojednávající o tom, že ženské jsou sice podlé a proradné mrchy, ale to není zdaleka nic proti tomu, jak jim to občas muži dokáží vracet i s úroky 😎 …
  • Paní domácí – na Dahla až téměř hororová povídka, které musím strhnou body snad jen za to, že v čtenáři dokáže vzbudit stupňující se pocit hrůzy a napětí, který kvůli „otevřenému“ závěru vyzní trochu naprázdno. I tak bych ale nedoporučovala číst si zrovna tuto povídku na dobrou noc 😎 …
  • Skopové na porážku – tento příběh mi strašně připomínal povídku A perfect crime z jednoho dílu učebnice Headway, nemůžu si pomoct, ale někdo tady od někoho evidentně musel opisovat :D…Roald Dahl ovšem pro svou povídku vymyslel mnohem zajímavější vražednou zbraň :D…nevěra se holt někdy nevyplácí :D…

  • Stopař – úsměvný příběh o tom, že i dobře vykonané zlo může dojít uznání 😎 …
  • To sladké tajemství života – inspirativní návod pro všechny, kteří zrovna intenzivně pracují na potomstvu :D…
  • Velká šoupaná – povídka, u které jsem se hodně nasmála. Dva sousedé se rozhodnou vyměnit si na jednu noc manželky…aniž by to jejich ženušky ovšem zpozorovaly :D…Jak se jim celá akce podaří a jak jejich noční dobrodružství rozvíří poklidné vody dlouhotrvajícího manželství? Nechte se překvapit :D…
  • Vzhůru k nebesům – při hlasování o nejdrsnější povídku svazku a nejchladnokrevnější postavu suverénně vyhrává tato 😎 . Na první pohled obyčejný příběh dvou stárnoucích manželů – neurotické paní Fosterové a jejího muže Eugena vyžívajícího se v provokacích jeho paranoidní ženušky. Každá sranda ovšem něco stojí…

Tak doufám, že jsem vás svými ódami na Roalda Dahla navnadila a zkusíte si od něj taky něco přečíst. Momentálně s Péťou dočítáme jednu z jeho knížek pro děti, takže je jasné, že Dahlovo jméno rubriku Úryvky asi jen tak neopustí :-)…

Agatha Christie – Deset malých černoušků

Ačkoliv se Agatha Christie objevuje v mojí čtenářské rubrice poprvé, její jméno jistě nebude nikomu neznámé. Přibalila jsem ji ke svým výpůjčkám v knihovně tak nějak náhodou, když jsem bloumala okolo regálů, kde jsme si s holkama svého času s nadšením půjčovaly Stopy Hrůzy :D…Protože mi i název knížky byl docela povědomý, nadchla jsem se pro novou čtenářskou zkušenost. Deset malých černoušků jsem si rozečetla během týdne tráveného na „prázdninách“ v Kroměříži, ale protože jsem pak byla nucená při balení zpátky do Brna volit mezi detektivkou a literaturou k diplomce, zvolila jsem v náhlém zápalu aktivity druhou variantu a celých 14 dnů si pak v Brně nadávala a přemýšlela, kdo je vrahem :D…

Agatha Christie napsala celkem 70 románů, 21 her, 15 povídkových knížek a 2 sbírky veršů. Vrcholu tvůrčí aktivity a popularity dosáhla tato mistryně šarád a falešných stop ve třicátých letech. Z tohoto období pochází i kniha Deset malých černoušků, která byla několikrát zfilmována i zdramatizována a věřte nebo ne, vznikla podle ní dokonce i počítačová hra. Tomu už se říká pořádně inspirující matroš :D! Nechci z děje prozradit příliš, ale když budete knížku číst, stejně vás do toho Agatha postupně tak zamotá, že nebudete vůbec vědět, která bije, natož kdo je strůjcem všech těch vražd…

Tak tedy – do luxusního sídla na odlehlý Černochův ostrov je pod různými záminkami vylákáno deset naprosto odlišných lidí…odlišných, a přesto mají všichni jedno společné. Každý z nich způsobil – ať už náhodou, nedbalostí či úmyslně – smrt jiného člověka, aniž by za to nesl trest. Kdosi organizující celou tuto prapodivnou a zvrhlou hru touží vzít spravedlnost do vlastních rukou…a tak na ostrově začínají návštěvníci jeden po druhém za záhadných okloností umírat. Nejprve to vypadá jako série nešťastných náhod…když ale ze stolu v jídelně začnou postupně s přibývajícími nebožtíky mizet sošky malých černoušků, zbývajícím trosečníkům dochází, že jeden z nich je vrah a šílenec. Jenže který z nich to je? Věřte mi, že do poslední chvíle to nebude vědět ani sám čtenář :D…

Agatha Christie mě svým klasický thrillerem opravdu navnadila, a tak si na letní prázdniny jistě připravím slušnou zásobičku jejích dalších detektivek…do té doby se ovšem budu muset na nějaký čas vrátit k obchodnímu právu , aby mě nějaké prázdniny vůbec čekaly 😛 :D…

Kuřecí prsa s modrým sýrem a polníčkem

Druhý dnešní recept asi vezmu stručně – očka se mi totiž klíží :)…Vařící rubriku nám v tomto případě rovněž obohatil magazín Albert a díky zelené příloze tento pokrm působí jako pastva pro oči a snad i pro žaludek – nevím jak vy, ale já mám barvy na talíři ráda :D. Na nákupní seznam si napište:

  • kuřecí prsa
  • 125 ml balzamikového octa
  • 3 lžíce olivového oleje
  • 2 lžičky mořské soli
  • pepř
  • 200 g sýru s modrou plísní
  • 140 g polníčku
  • 170 g cherry rajčat

Kuřecí maso přendáme do uzavíratelné plastové krabičky. Balzamikový ocet, olej, jednu a půl lžičky soli a 1 lžičku pepře smícháme v misce. Marinádou přelejeme kuřecí maso a krabičku uzavřeme. Necháme marinovat alespoň 10 minut, ideálně ale déle. Poté si rozpálíme pánev, trochu ji potřeme olejem a opečeme na ní maso, které podle chuti ještě můžeme dosolit a dopepřit. Hotové maso přendáme na talíř a každý kousek ozdobíme dvěma plátky plísňového sýru. Podáváme s čerstvým pečivem obložené salátem z polníčku a cherry rajčat. Protože měli zrovna ten den v obchodě pěkné ředkvičky, použila jsem místo rajčat je – barevný efekt splnily stejně dobře a i chuťově se k pokrmu výborně hodily. Zeleninu můžeme ještě před podáváním pokapat olivovým olejem. Lehký a chutný oběd či večeře je na světě :-).

V městě na Dunaji

Šedivých zimních dnů ubylo, sníh nám (už snad definitivně) roztál, a tak to vypadá, že k nám konečně zase přichází jaro a s ním i počasí přející výletům! O víkendu jsme tedy s Péťou podnikli první malý jarní výlet na Slovensko – volba padla na Bratislavu, protože tam ani jeden z nás ještě nikdy nebyl a navíc je to z Brna opravdu kousíček. Ještě teď nemůžu chodit, ale ta spousta zážitků za to určitě stála :-)!

Na cestu jsme se vydali v sobotu ráno a díky uhánějícímu ECčku jsme už za hodinu a půl stáli na bratislavském nádraží. Sluníčko na obloze slibovalo hezký den a sotva jsme se trochu zorientovali, vyrazili jsme do centra hledat náš hostel, abychom se mohli ubytovat a hned se vydat obhlídnout město. Docela mě překvapilo, jak je ve slovenské metropoli v sobotu ráno mrtvo :D. Hostel se nám podařilo nalézt celkem bez obtíží, nachází se v těsné blízkosti prezidentského paláce. Když jsme ale vstoupili dovnitř budovy, vypadalo to, že nejsme vůbec očekáváni 😀 – recepce totiž byla zamčená a nikde ani noha. Protože jsem organizací ubytování byla pověřena já, trochu mě polilo horko a začala jsem uvažovat, kde dnes budeme nocovat, pokud ubytování v hostelu krachne :D…Naštěstí jsme na dveřích objevili nápis s telefonním číslem, na kterém můžeme majitele hostelu v případě nepřítomnosti zastihnout, takže jsme mu poslali SMSku a během dvou minut nám zavolal, že už je na cestě do práce. Trochu se mi ulevilo, ale ne příliš udržované prostředí panelákové chodby ve mně moc důvěry zatím nevzbuzovalo – zvlášť když jsem si vzpomněla na krásné webové stránky hostelu, nad kterýma jsem se rozplývala a jásala, jak se mi povedlo sehnat báječné a levné ubytování :D. Naštěstí se vše brzy osvětlilo, když dorazil majitel – mladý týpek pomalu našeho věku, který nás očekával až v 11, jak jsem uvedla při rezervaci do mailu (nechala jsem nám časovou rezervu, protože jsem si nebyla jistá, jak rychle se nám podaří hostel najít). To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že na webových stránkách měli uvedeno, že recepce je otevřená od 8 do 18ti hodin 😎 …Náš pokoj tedy ještě nebyl uklizený a ubytovat jsme se zatím nemohli. Když nám ale týpek sdělil, že během půl hodiny bude vše připraveno a můžeme zatím počkat v útulném prostředí recepce a využít počítače s internetem, vzali jsme ho na milost 😎 . Volný čas jsme alespoň využili k tomu, že jsme si naplánovali trasu, kterou zvolíme pro obhlídku města, a stáhneme si informace o keškách, na které jsme měli políčeno.

Sotva jsme měli hotovo, už tu byl týpek s tím, že se můžeme jít ubytovat. Ukořistili jsme ještě na recepci mapku a nechali si v ní vyznačit zajímavá místa a dobré restaurace 🙂 a šli se podívat do našeho pokojíčku v prvním patře. Ten mě zase prozměnu příjemně překvapil svou útulností a vybavením včetně televize, wi-fi nebo varné konvice i s několika druhy čaje. Teď už bylo jisté, že máme dnes večer kde hlavu složit a dokonce to bude ve velmi příjemném prostředí, a tak už jsem se celá šťastná nemohla dočkat, až vyrazíme ven.

Jako první vedly naše kroky k prezidentskému paláci, který se nacházel od našeho hostelu coby kamenem. K paláci patří i nádherný park, kam jsme si šli ulovit první bratislavskou kešku :-)! Zajímavostí tohoto parku je prezidentská alej, která vznikla za vlády prezidenta Schustera a tvoří ji stromy zasazené hlavami států různých zemí – mimo jiné je tu k vidění také strom zasazený našim bývalým prezidentem Havlem.

Před Prezidentským palácem
Před Prezidentským palácem

S první odlovenou keškou jsme pokračovali do poněkud méně malebné části Bratislavy a cestou jsme míjeli například děsivě obrovskou a děsivě zanedbanou fontánu, která vypadala, že dobře pamatuje minulý režim, nebo chemickou fakultu, u které nás zaujala vtipná Mendělejevova socha s periodickou soustavou prvků :-).

Mendělejev a bývalý chemik :)
Mendělejev a bývalý chemik 🙂

Během prvního dne jsme velice rychle zjistili, že centrum Bratislavy je vpodstatě strašně maličké a všude je to blízko. Všechny důležité památky jsou od sebe vzdálené většinou jen pár minut chůze. Proto jsme se při kešování neustále motali v centru a ikdyž jsme měli dojem, že jsme nachodili spoustu mil, nevzdálili jsme se od hostelu víc než na půl hodinky cesty. Bratislava jako město na mě zapůsobila dost rozporuplně – na jednu stranu tu člověk narazí na nádherné a zajímavé stavby, zejména v historickém centru, na druhou stranu ale může zabloudit i do míst, která působí dost zanedbaně a neudržovaně, prostě tak nějak průmyslově a socialisticky. Když pak takové dvě kontrastní budovy stojí vedle sebe, člověk z toho má dost rozpačitý dojem. Historické centrum je ale opravdu velice hezké a upravené a navíc nabízí i zajímavou kuriozitu v podobě několika vtipných soch rozmístěných v uličkách Starého Města :-)…

Péťa a Napoleonský voják :)
Péťa a Napoleonský voják 🙂
Lehárko na Hlavním náměstí
Lehárko na Hlavním náměstí
Švihák ;)
Švihák 😉
Péťa a Čumil :)
Péťa a Čumil 🙂

Krom těchto bratislavských kuriozit jsme samozřejmě viděli i řadu klasických památek, jako Slovenské národní divadlo, Michalskou bránu a vedle ní nejužší bratislavský dům, který měří v průčelí jen 130 cm :O…Na dlažbě pod Michalskou bránou nás pak ještě zaujal kompas se zakreslenými světovými metropolemi, a tak jsme pro naši kamarádku Phyllis vyfotili, jak daleko to máme z Bratislavy do Hong Kongu :))…

Mooooooc daleko :)!
Mooooooc daleko :)!
Asi taaaaakhle!
Asi taaaaakhle!

V sobotu jsme centrum prolezli jen tak zlehka s tím, že na druhý den si ho ještě dosyta užijeme, a vpodvečer jsme se vydali na procházku po nábřeží, dokud nám sluníčko přálo. Na břehu Dunaje mi znovu došlo, jak kontrastní město Bratislava je. Protože z mého pohledu nám tady slovenská metropole ukázala svou nejkrásnější tvář :-)…

Dunaj a my
Dunaj a my

Na nábřeží a řeky jsem tak trochu ujetá (o řece Moravě jsem psala i maturitní slohovku :D), ale ospalé sluníčko ten den vylákalo k Dunaji spoustu lidí, což mě jen utvrdilo v tom, že se skutečně nacházíme na jednom z nejkrásnějších míst v Bratislavě a nejsem až tak moc zaujatá :D. Při této procházce si nešlo nepovšimnout rozsáhlého komplexu budov, který se táhne téměř po celé délce břehu mezi starým a novým mostem. Zpočátku jsem si myslela, že se v něm nachází jen nějaké kavárny a restaurace, ale když jsme došli blíž, zjistili jsme, že se jedná o obří nákupní galerii na způsob naší brněnské Vaňkovky, ale mnohem větší, hezčí a luxusnější. Docela se nám hodila do krámu, protože u řeky dosti přituhlo, a za touhou podívat se dovnitř honosného obchoďáku Eurovea jsem skrývala skromné přání pořádně se ohřát :D. Nebyla jsem zklamána, Eurovea byla krásně přetopená přesně podle mého gusta :D! Protože sluníčko už začalo zapadat, rychle jsme vyrobili několik posledních romantických fotek s Dunajem, a vypravili jsme se pro kešku k novému mostu.

Trocha romantiky o:-)
Trocha romantiky o:-)

Při lovu jsme byli úspěšní a to i přesto, že jsme si popletli hinty a hledali jsme podle špatné nápovědy 😀 – prolomili jsme tak naši smůlu mostových kešek a mohli jsme se šťastní a ztuhlí zimou vydat domů. Cestou jsme se ještě stavili v Eurovee pro vínečko, brambůrky a olivy na večer a nakonec jsme zapadli do jedné stylové hospůdky na náměstí Slovenského národního povstání, kterou nám doporučil týpek z hostelu, a pořádně se tam nadlábli :-). To už jsme přecejen začali pociťovat únavu a bolavé nožky, takže není divu, že jsme záhy po příchodu na pokoj odpadli na postel. Nakopla nás jenom vidina vínečka, po kterém se nám spalo ještě líp :-)!

Na druhý den jsme se pěkně odpočatí vydali prozkoumat pravděpodobně nejznámější bratislavskou památku – místní hrad. Dovnitř se budeme muset podívat někdy příště, protože na hradě právě probíhá rozsáhlá rekonstrukce, ale výhled na město byl nádherný.

My a hrad :)
My a hrad 🙂

V parku pod hradem se nám málem podařilo ztratit 😀 – chvíli nám trvalo, než jsme narazili na tu správnou cestičku, která by nás zavedla k zámeckým schodům vedoucím do centra. Nakonec se nám ale podařilo najít ten správný chodník a vylezli jsme přímo u mostu s „UFEM“ :D. Na něm se skrývala další keška a přestože byla „mostová“, našli jsme ji celkem hravě :-). Při procházce po nábřeží nám už celkem vyhládlo, a tak jsme se rozhodli vrátit do centra a navštívit další z doporučených podniků a naobědvat se. Obě dvě restaurace, které jsme v Bratislavě navštívili, byly obrovské a stylově zařízené. První vítězila interiérem – vypadalo to, že se jedná o nějaký přebudovaný kulturák s bárem přímo pod pódiem. Co se ale týče jídla, suverénně zvítězila Slovak pub na Obchodné ulici. Dali jsme si stylově bryndzové halušky a během minuty se po nich doslova zaprášilo 😀 – mno, mám ještě v kuchyni co zdokonalovat :D!

Co dodat - dobrota :)!
Co dodat - dobrota :)!

Takto posilněni jsme se opět vydali zkoumat malebné uličky bratislavského centra a posbírat při té příležitosti několik kešek. Díky kešování jsme objevili další zajímavou místní kuriozitu – zvonkohru – devět „dlaždiček“, které po došlápnutí hrály :D! Tahle atrakce fascinovala hlavně děti a byli jsme svědky toho, že už způsobila nejedno rozbité koleno :D. Solidárně jsem si taky trochu zafňukala, protože jsem chytla křeč do nohy :D. Naše další kroky vedly na Františkánské náměstí, jehož zajímavost se rovněž nachází na dlažbě – jedná se o několik dlaždiček ozdobených všemožnými obrázky – například ústy Franka Sinatry, hehe :D. Čas se pomalu nachýlil, a protože jsme chtěli stihnout vlak v 6 hodin, vydali jsme se za poslední zajímavou bratislavskou památkou – secesním Modrým kostelíkem. Je skutečně modrý od hlavy až k patě (včetně střechy), a protože jsme nakoukli i dovnitř, můžeme potvrdit, že má dokonce i modré lavice :)!!! Vypadá zkrátka jako vyloupnutý z nějaké pohádky :-)…

Modrá je dobrá :)
Modrá je dobrá 🙂

Tato optimistická modrá tečka byla příjemným završením našeho výletu do Bratislavy a navzdory bolavé noze a vlaku nacpanému k prasknutí jsem byla šťastná, že se nám to takhle pěkně vyvedlo – včetně počasí :-). Bratislava je rozhodně město, které stojí za vidění, a protože jsme už nestihli plánovaný výlet na Děvínský hrad, určitě se sem ještě někdy vrátíme. Do té doby budeme alespoň vzpomínat na tenhle příjemný březnový víkend :-)…

Jestřábovi a Bratislava :)
Jestřábovi a Bratislava 🙂

Federico García Lorca – Písně na andaluskou notu

“ …I srdce, studna touhy mé, se rozplyne…“
(
A potom)

Španělský básník F.G. Lorca nejspíš není v našich českých luzích a hájích zrovna dvakrát provařeným autorem, ale možná si vybavíte, že jste o něm kdysi něco zaslechli na střední při hodině literatury 😎 . Já si pamatuju přibližně toto: „Lorca už je mrtvý…ale ani za života byste nebyly objekty jeho tužeb!“ pravila naše třídní Kačenka, přičemž šibalsky pomrkávala na dívčí polovinu naší třídy 😎 . Ovšem Lorcovu sexuální orientaci vem čert – uvedla jsem ji jen jako názornou ukázku toho, že člověk si ze střední nejlíp pamatuje docela zcestné věci :D…

„Já hledám na svém těle
stopy tvých retů.
Pramen se líbá s větrem
bez doteku…“
(Mrtev za svítání)

Kupodivu ani na internetu se mi nepodařilo o Lorcovi vygůglit mnoho informací. Za zmínku každopádně stojí, že Lorca nezemřel přirozenou smrtí, nýbrž byl zastřelen falangisty brzy po vypuknutí Francova povstání. Nádherná krajina jižního Španělska, kterému dominují olivové háje, tohoto andaluského rodáka (*1898) při tvorbě dozajista inspirovala nejvíce. V jeho básních nechybí motivy z přírody – zvířata, stromy, moře, ovoce… Celkově je však sbírka laděna spíše tesklivě a melancholicky. Překlad Lumíra Čivrného krásně vystihnul melodičnost a zvučnost španělského jazyka a řada básní je proto jako dělaná ke zhudebnění. Na závěr bych vám ráda představila svou nejmilejší báseň sbírky. Třídní, která nám ji v maturitním ročníku poutavě přednesla na hodině literatury, na mě udělala takový dojem, že jsem si výše zmíněnou sbírku ještě ten týden běžela vypůjčit do knihovny. Takto vypadá ta nejpoetičtější óda na ten nejpoetičtější hudební nástroj, co znám O:-)…Ach, kytara!

Kytara

Kytara sténá,
začíná plakat.
Pukají číše
časného rána.
Kytara sténá,
začíná plakat.
K mlčení lákat
je marné,
chce plakat.
Tak monotónně,
jak voda chladná,
jak v horách vítr
do nenávratna.
K mlčení darmo
ji lákat.
Lká nad tím, co vzala
dálka.
Horká písčina jihu
po kaméliích si zalká.
Pláče zbloudilou střelu,
noc, jež nespatří rána,
prvního ve větvích
mrtvého ptáka.
Ach, kytara!
Srdce, jež pětice mečů
proklála.


Ira Levin – Stepfordské paničky

Po pátečním nájezdu na místní knihovnu jsem se domů vracela s pořádnou náručí literárních pokladů různých žánrů. Při procházení okolo police Iry Levina jsem z nostalgie sáhla po jeho slavné hororové próze Stepfordské paničky, kterou jsem už sice kdysi dávno četla a dokonce si i pamatovala hlavní pointu, ale to mi nezabránilo v tom, abych si ji se stejnou chutí a napětím přečetla během tohoto víkendu znovu. Všem, co ještě neměli tu čest, tuto krátkou, nicméně velmi působivou novelu vřele doporučuju :)!

Celý příběh se odehrává v americkém městečku Stepford, kam se přistěhuje hlavní hrdinka Joanna Eberhartová se svým mužem Walterem. Joanna je mladá emancipovaná žena, která zastává názor, že v domácnosti by si manželé měli navzájem pomáhat a dělit se o všechny povinnosti. Záhy však zjišťuje, že její filosofie se ve Stepfordu nejspíš nesetká s pochopením. Místní ženy jsou jedna jako druhá dokonalými hospodyňkami, jejichž hlavním smyslem života je pečování o domáctnost a manžela, a proto tráví veškerý svůj volný čas uklízením a domácími pracemi. Joanna, která je z velkoměsta zvyklá na společenský život, je zpočátku stepfordskými paničkami šokována, brzy však přecejen nachází dvě zpřízněné duše v rovněž čerstvě přistěhovaných mladých ženách – Bobbie a Charmain. S jejich pomocí se bezvýsledně pokouší probudit v místních obyvatelkách zájem o dění ve Stepfordu a vytvořit tak jakýsi protipól Mužského sdružení. Postupně se Joanna pokouší přijít celé věci na kloub – ze starých novin objevených ve sklepě totiž zjišťuje, že ve Stepfordu před několika lety ženský spolek skutečně existoval a vedly ho dokonce ty samé ženy, které dnes o místní dění nejeví sebemenší zájem! Co se tedy s nimy přihodilo, že tak radikálně změnily své názory i způsob života? Abych z děje neprozradila příliš, dodám už jen, že Joanně se skutečně podaří zjistit, co se ve městě děje a co vězí za nepřirozenou dokonalostí a poslušností stepfordských paniček – to už se ovšem rozbíhá hra s časem – nebo s Joanninou vlastní paranoiou ;-)???

Literární kritika vyzdvihuje, že Ira Levin je ve svých zastřeně hororových prózách schopen vyslovit i cosi podstatného o „chorobách“ naší doby. V případě „lehce sci-fi“ Stepfordských paniček brilantním způsobem vyjádřil, jak se sen o skvělém „americkém“ životě a zdánlivá dokonalost může snadno a rychle změnit v noční můru…

How to make „guláš“

Julia wanted to know how to prepare „guláš“ so I’ve tried to translate the recipe of one of the most common types of  „guláš“ cooked in our country. I hope she will be pleased and try her own and send us a photo :-)! The recipe is from Peter’s mum. We will need:

  • about 1 kilo of potatoes
  • 3 onions
  • 5 cloves of garlic
  • some vegetables from a can – we prefare the Bonduelle Mexicana can with beans and corn in the chilli sauce but you can try also something else 🙂
  • one cream for cooking in the beaker
  • 2 cubes of bouillon
  • 3 big spoons of flour
  • 3 big spoons of spice „red pepper“
  • marjoram
  • „kabanos“ which is a special kind of sausage but you can replace it by any sausage you will have 🙂
  • oil
  • salt
  • water

And now we can start! First of all we clean and peel the potatoes. Then we cut the potatoes on smaller pieces and put them into a stockpot (a pot for a soup) which should be big enough. The potatoes should fill approximately one fifth of the pot. Then we add the peeled and sliced onions and the pot fill with water into the half (maybe a little bit more). We shouldn’t forget to add a little bit of salt. Now we put the pot on the cooker. The cooking should take about half of hour and it’s good to blend the mixture regularly. When the water starts to boil we can add two cubes of bouillon (In our country we have special one for preparing of „guláš“ but I think it’s not a neccesity.) and blend it again. Now we can add garlic sliced on small pieces and shredded sausage. In the meantime we can fire the pan with oil and admix the flour and red pepper very slowly. We originate some „mash“ which we blend into the mixture in the big spot as soon as the potatoes are floppy enough. At the end we add the vegetables from the can, cream and little bit of marjoram spice. And now we have to taste it, of course :-)! We should add more spices, salt or flour in the case that our „guláš“ is too thin. If everything’s okay we can serve our delicious dish with fresh bread or rolls :-)…

Yummi!
Yummi!

There are many many kinds of  „guláš“ and maybe you can create your own taiwanese recipe with different sausage and different vegetable :-)…

Filmové tipy na prázdniny

Komu se ještě nerozjel nový semestr, jistě má moře volného času a byla by škoda nezpříjemnit si ho nějakým zajímavým filmem. Opět přináším tipy napříč různými žánry, tak věřím, že si vyberete :-)…

Život je krásný

Hned na úvod vám nabídnu to nejlepší…Kolik znáte filmů o druhé světové válce? Určitě pěknou hromadu. Všechny jsou ale tak trochu stejné, ne? Stísněná atmosféra, stupňující se napětí, strach a pak spousta přehnané brutality, krve a násilí. Nekouká se na to hezky. Ale přes všechny tyto aspekty válečné filmy zbožňuju a ty nejlepší jako je Pianista nebo Romeo, Julie a tma jsem schopná vidět posté a stejně mě vždycky dostanou. Život je krásný se z kolonky válečných filmů vymyká neuvěřitelným způsobem. Představte si válečný film zalitý italským sluncem, plný lásky a laskavého humoru, u kterého se budete přihlouple usmívat a místy dokonce hlasitě smát! Tak přesně takový tento snímek je a dokazuje, že kvalitní film o válce může vzniknout i bez pořádné dávky naturalismu, z kterého vám běhá mráz po zádech.

Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice přijíždí z venkova do velkého města, kde se na první pohled zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, ale z jejich plánovaného sňatku moc nadšená není. Energický Guido, který se zjeví v jejím životě jako blesk z čistého nebe, udělá vše pro to, aby si získal její lásku, a tak se nakonec vezmou. Po pěti letech šťastného manželství je však Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem Giosuém do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám…

Život je krásný bez přehnaného sentimentu a kýče vypráví příběh o tom, že tím posledním, co člověku ve válce zbývá, je smát se i tváří v tvář smrti. Že je celý film jen stěží uvěřitelný podle mě není na škodu – lidé chtějí dobré konce. A přestože vám poradím nachystat si na tento konec balíček papírových kapesníků, nemusíte mít strach – dobrý bezpochyby bude :-)…

Rosemary má děťátko

Dnes už klasický snímek Romana Polanského jsem viděla poprvé a naposledy asi v šestnácti ve filmovém klubu. Film mě naprosto dostal a i přes domáckou atmosféru našeho starého maloměstského kina jsem se pekelně bála. Děj se mi po těch letech vykouřil z hlavy, ale pocit strachu jsem měla s Rosemary spojený ještě dlouho. Když jsem večer před zkouškou z rodinného práva zvažovala, co si pustit na dobrou noc, volba padla na Rosemary má děťátko, protože „je to přece k tématu“ :D… (U zkoušky jsem si vytáhla „osvojení“ a dostala jsem za A, takže tak úplně mimo mísu ten můj výběr nebyl :D…)

Film byl natočený podle knižní předlohy Iry Levina, kterou jsem kdysi měla půjčenou z knihovny, ale nedočetla jsem ji, protože mi přišlo, že na plátně bylo téma ztvárněno mnohem lépe. Dnes bych to už třeba posuzovala jinak, tak se chystám dát Levinově Rosemary druhou šanci. Filmové zpracování je každopádně nestárnoucí klasikou, která dokonale vystihuje atmosféru stupňujícího se napětí, podbarvovaného vynikající hudbou. Není to jen Rosemary, kdo se usilovně a bezvýsledně snaží zjistit, co je ještě reálné, a kde už začíná paranoia. Díky spoustě drobných náznaků a nejednoznačností je divák do poslední chvíle zmaten a sám neví, kde je pravda. Mia Farrow je v roli Rosemary, nastávající maminky sužované nepřirozenými stavy a navíc v neustálém obležení podivínských sousedů, skutečně báječná. Konec, který mi kdysi (zamlada :D) přišel tak strhující a děsivý mi při druhém podívání vyzněl trochu rozpačitě…co mě ale skutečně šokovalo a přivodilo husí kůži byla jiná perlička. Celý hororový příběh byl umístěn do newyorského domu Dakota, což jsem se bohužel dozvěděla až po shlédnutí filmu a je to pro mě o důvod víc, proč se na Rosemary zase brzy podívat! Když Rosemary a Guy na úplném začátku filmu vcházejí s realitním makléřem do domu, procházejí se přesně v místech, kde byl o několik let později zavražděn John Lennon…trochu děsivé, ne…? Interiéry Polanského filmu vznikly nicméně ve filmovém studiu, protože mu nebylo povoleno natáčet uvnitř. Ponurý příběh bohaté nájemce zřejmě nevystrašil ani nepřiměl ke změně adresy, za sebe ale říkám, že bych v tomhle domě bydlet teda nechtěla 8-)…

Sedm životů

Tento snímek mě popravděřečeno dost zklamal. Z popisku na ČSFD i celkového hodnocení vycházel jako zajímavá mysteriózní podívaná, ale zpětně musím konstatovat, že pod touto lákavou slupkou se skrýval sice poměrně originální, ale příliš rozvleklý a zmatený příběh o muži, který své vlastní hříchy napravuje tím, že nezištně poskytuje pomoc těm, kteří ji potřebují. Film očividně usiluje o to, zanechat v divácích hluboký dojem, dohnat je k slzám, ohromit je…nějak to ale ve výsledku nefunguje a bohužel zůstane pouze u té snahy. Ano, závěr je skutečně dojímavý, ale myslím, že nejsem jediná, kdo vyústění odhalí už v polovině filmu 8). Nějaké to malé plus bych připsala hudbě podbarvující některé scény, ale ani ta nicméně nenapomohla tomu, aby mě Sedm životů vzalo za srdce tak, jak jsem očekávala. Resumé: podruhé už bych se na to určitě nekoukala. Znám mnohem lepší a působivější filmy, u kterých se může člověk dojímat. Každopádně vysoké hodnocení na ČSFD svědčí o tom, že na spoustu lidí tento žánr funguje, tak zkrátka nezbývá než vyzkoušet na vlastní kůži ;-)…

Ross Benson – Paul McCartney, odvrácená strana mýtu

O Lennonovi, a to je pravda, se říkalo, že trousí sžíravé poznámky – když Epstein řekl, že přemýšlí o vlastním životopise, a ptal se, jak by ho měl nazvat, John odpověděl: „Teplej Žid“.

Není to ještě ani týden, co mi začaly prázdniny, ale konečně už jsem schopná začíst se do knížky, aniž by mě sžíralo nutkání cucat v puse zvýrazňovačku a přemýšlet nad tím, co je v textu nejdůležitější a co bych si měla podtrhnout 8). V poslední době mě občas chytá trochu retro-nálada a s ní i chuť věnovat se starým koníčkům a vůbec věcem, které dřív tvořily významnou část mého života. Možná proto jsem z knihovničky vylovila Paulův životopis, který jsem kdysi dávno objevila v antikvariátu za neuvěřitelných padesát korun! (Bylo to v dobách, kdy jsem si čehokoliv, co se týkalo Beatles, cenila mnohonásobně víc :D…) Usoudila jsem, že už jsem dlouho žádnou Beatles-bibli nečetla a své lety nabité znalosti by bylo záhodnou oprášit. A tak jsem se pustila do čtení :-)…

Nedá se říct, že by mě ještě o Beatles něco mohlo překvapit, ale člověk si rád připomene věci, které ho dřív bavily a na které časem zapomněl – třeba jak McCartney důmyslně pašoval do zahraničí marihuanu 8). Mě Beatles bavili a baví pořád stejně jako všechno, co o nich kdy bylo napsáno. Bensonovo podání Paula je pokusem o pravdivý pohled na Paulovu složitou a protikladnou povahu a pokus je to poměrně zdařilý. Nakonec stejně dojdete k závěru, že je těžké udělat si obrázek o tom, jaký Paul je a byl doopravdy – jako fanoušek ho vždycky budu zbožňovat pro báječnou hudbu, kterou složil, ať už s Beatles nebo sólově, a nikdy nebudu dost stará na to, abych neměla chuť pověsit si jeho plakát nad postel 8)…