Jakuba Katalpa – Zuzanin dech

V posledních týdnech se u mě sešlo celkem dost nových titulů, kterými jsem doplnila svou knihovničku, a tak to snad v literární rubrice bude zase trochu víc žít. Hned na úvod jsem sáhla po poměrně nedávno vydaném románu Zuzanin dech (2020), na který jsem slyšela samé pozitivní recenze, a který jsem si nechala zaslat v rámci spolupráce s e-shopem Megaknihy.cz.

Už obálka s jasně žlutou hvězdou napoví, že klíčová část děje se odehrává za druhé světové války a že to tedy nebude úplně lehká četba. Hlavní hrdinkou příběhu je Zuzana Liebeskindová, dcera ze zámožné rodiny majitele prosperujícího cukrovaru, vychovávaná v hojnosti a blahobytu. Román je chronologicky rozdělen na 3 části – Zuzanino víceméně bezstarostné dětství, dospívání poznamenané nástupem nacismu a zaváděním protižidovských represí, a nakonec dospělost – část odehrávající se v koncentračním táboře a posléze zachycující Zuzanin život v následujících letech po skončení války. Hlavním tématem příběhu však není válka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Klíčovou roli v románu hraje vztahový trojúhelník Zuzany a dvou jejích nejlepších kamarádů, Hanuše a Jana, v němž nechybí milostné vzplanutí – opětované i neopětované…

Kniha je vyprávěna přímočarým jazykem a v přítomném čase, což přispívá k tomu, že přestože má přes 300 stran, nebudete mít daleko k tomu přečíst ji na posezení, natolik je strhující. Autorčin jazyk je vůbec velice zajímavým charakteristickým prvkem románu – místy je velice naturalistický a úsporný, jindy překvapí snovými až poetickými obraty, díky čemuž vybočuje z řady jiných románů s obdobnou tematikou války a holocaustu.

Jediné, co mne na knize možná trochu zklamalo, bylo její finále. Měla jsem určitý tip, kam příběh zřejmě vyústí a že bude v závěru víc gradovat, a pak byl najednou na pár stránkách konec, pro mne až nepatřičně otevřený. To mi přijde na jinak tak výjimečný román opravdu škoda. Nicméně to nic nemění na tom, že Zuzanin dech je vynikající knížka a byla by škoda nechat si ji ujít.

Ráda bych slíbila, že příště se tu můžete těšit na něco oddechovějšího, ale jak tak na to koukám, nevim nevim… Tak čtení pod slunečníkem zdar :-)!

Linguine s omáčkou z pečených paprik

Tuhle bezmasou rychlovku podle Albert magazínu jsem si připravila k obědu minulý víkend, kdy jsem se na chvíli ocitla slaměnou vdovou, a tak mi zachutnala, že si rozhodně zaslouží své místo i tady v mé blogové sbírce receptů.

  • 4 červené kapie
  • 500g těstovin linguine
  • sůl, pepř
  • 4 lžíce olivového oleje
  • 110g strouhaného sýra italského typu
  • 50g kešu natural
  • 1 stroužek česneku
  • 1 hrst čerstvé bazalky

Z kapií vcelku vyřízneme jádřince a dáme je na plech vyložený pečicím papírem. Pečeme v troubě předehřáté na 200°C 20 minut, dokud slupka místy nezčerná a nespálí se. Upečené kapie přesuneme do misky, přikryjeme potravinářskou folií a necháme další 2-3 minuty zapařit, aby šla slupka hezky svléknout. Těstoviny uvaříme ve vroucí osolené vodě se lžící oleje.

Svlečené papriky nahrubo nakrájíme, vložíme do mixéru spolu s 50g sýra, kešu oříšky, zbytkem oleje a oloupaným česnekem a rozmixujeme dohladka. Dle chuti osolíme a opepříme. Uvařené těstoviny promícháme s omáčkou, případně zředíme trochou vody, v níž se těstoviny vařily. Podáváme posypané lístky čerstvé bazalky a strouhaným sýrem.

Jarní knihovnička

Chvilky mého historicky druhého víkendu bez dítěte jsem využila (krom celkem intenzivního jógového kurzu) k sepsání článku o tom, jaké zajímavé knihy mě provázely uplynulým jarem.

William Stixrud a Ned Johnson – Dítě na vlastní pohon

První „Melvilovka“ z vánoční nadílky, do které jsem se pustila. Inspirující, byť zaměřená spíše už na děti školou povinné/v americkém systému školství, ale každopádně obzory rozšiřující. Určitě se k ní dá vracet. Na konci každé kapitoly najde rodič praktické tipy, které může doma okamžitě aplikovat. Obzvlášť zajímavá mi přišla kapitola Online 24/7, která se zaměřuje na technologie, kterým jsou v dnešní době děti vystaveny už odmala, a jejich dopadům na lidský mozek.

Mirjam Presslerová – Když přichází štěstí…

Pro odlehčení jsem vyhrabala ze své dětské knihovničky tuto útlou knížečku německé spisovatelky Mirjam Presslerové, i když téma to vlastně moc odpočinkové není. Příběh se odvíjí pár let po skončení druhé světové války v dětském domově a jeho vypravěčkou je dvanáctileté židovská holčička Halinka. Z různých střípků si čtenář postupně utváří obraz o Halinčině neveselé minulosti, byť toho spoustu zůstává nevyřčeno či jen mezi řádky. Melancholickou poetiku příběhu hezky doplňují černobílé ilustrace Zdeny Táborské.

Hans Rosling – Faktomluva

A toto je za mne překvapivě asi zatím nejlepší „Melvilovka“! Mimořádně zábavná a čtivá – a to vážně nejsem člověk, který by si liboval v grafech (na rozdíl od Péti, který mi ji vybral :-D). Kniha plná konkrétních důkazů o tom, že náš svět na tom vlastně není tak špatně, jak se domníváme, a že máme spoustu důvodů k optimismu, je proložena spoustou zajímavých příběhů ze života a lékařské praxe autora, Hanse Roslinga. Jediné smutné na tom je, že Hans Rosling zemřel v roce 2017 na rakovinu slinivky. Tak ráda bych si od něj přečetla názor na pandemii covidu nebo aktuální válečný konflikt v Evropě – dvě z pěti hrozeb, které by nám, dle jeho názoru, skutečně měly dělat vrásky na čele (ty další 3 jsou finanční kolaps, klimatická změna a extrémní chudoba). Tak či tak vám Faktomluvu moc doporučuji – je to jedna z těch méně nápadných knih, která by snadno mohla proklouznout vaší pozornosti a to by byla vážně škoda!

4 roky

Další rok plný novinek a zlomů je za námi a já si ho sem jdu pro radost zaznamenat, protože děti rostou tak rychle a zítra už to všechno určitě zase nebude pravda 🙂

  • Oli ve čtyřech letech váží 15,5 kila a nosí oblečení v rozmezí velikostí 104-116.
  • Největším milníkem uplynulého roku byl bezpochyby můj návrat do práce a Oliho nástup do školky. Obavy byly přirozeně na místě, ale zároveň jsem si byla jistá, že O. pobyt v kolektivu skvěle zvládne. Naše dětská skupinka, do které dochází, je spíše komorní, a přístup personálu i celková atmosféra zcela splňuje má očekávání o předškolní péči. O. se okamžitě začlenil a našel si tam spoustu nových kamarádů, ve školičce tráví čas rád a to je pro mne klíčové. Tety ho často chválí, jak je komunikativní a jaký má rozhled. Zároveň se i moc hezky chová k ostatním dětem.
  • Uplynulou zimu jsme ho poprvé postavili na lyže a docela ho to i bavilo. Příští rok se opět chystáme na Ramzovou, tak určitě využijeme místní lyžařskou školičku. Pod stromečkem taky O. objevil opravdové šlapací kolo – uvidíme, jak mu to na něm půjde 🙂
  • Co se týče spaní, od té doby, co chodí O. do školky, už na jeho odpoledním spánku nijak nelpím. Občas si ještě rád odpoledního šlofíčka dá, jindy máme nabitý program a zvládne to až do večera i bez něj. Funguje nám večerka okolo 8. hodiny – budíček pak zpravidla bývá okolo šesté, klasika 😀 Ale snažím se si nestěžovat, protože v období změny času se nám pravidelně budíval hned po páté 😀
  • Co se týče jídla, asi u nás žádné velké změny neproběhly. Oli je pořád vděčný strávník, který miluje polévky, maso, lososa, mléko, jogurty a samozřejmě všechno sladké – od knedlíků přes kompoty až po gumové medvídky. Na pečivo moc není, stejně tak šunku si dá spíš sporadicky, ale už vzal trochu na milost sýry. Samozřejmě se všemožně snažím omezovat sladkosti, ale zároveň mu je nechci nijak striktně zakazovat. Spíš se snažím jít cestou zdravějších alternativ a samozřejmostí je každý den nějaké ovoce či zelenina. Myslím, že v porovnání s jinými dětmi se O. stravuje pořád velice zdravě.
  • Díky školce jsme zase udělali velký posun v samoobslužnosti – zejména co se týče oblékání, hygienických návyků a podobně.
  • Mým aktuálně nejambicioznějším cílem je zbavit O. plen na spaní. Často přemýšlím nad tím, že by je už třeba dávno nepotřeboval, kdybych mu je prostě ze dne na den přestala dávat. Na druhou stranu mě v tuto chvíli neláká představa obden měnit ložní prádlo a jinak v tomto směru experimentovat. Věřím, že přes léto bude příznivá konstelace a nějak to dáme 🙂
  • Mrzí mě, že co jsem v práci, nemám už tolik času ani energie připravovat pro O. různé tvořivé aktivity jako dřív, ač vím, že je má tak rád. Ve školce ale samozřejmě často také malují a tvoří. Doma teď už druhým rokem odebíráme časopis Puntík – v něm je také spousta hezkých kreativních nápadů. Perfektní samolepkové sešity kupuji čas od času Olimu v Tigeru a dvě lepící sady od značky Djeco dostal i k Vánocům a narozeninám – lepení je prostě u nás pořád top 🙂 A pak taky naprosto milujeme pískové omalovánky – ty většinou objednáváme z Aliexpressu.
  • Tak co myslíte, pominula u nás za ten rok Oliho záliba v mašinkách :-)? Samozřejmě ani o píď! Naopak se jeho znalosti ještě více prohloubily – jsem pořád stejně fascinovaná tím, jak dokáže od sebe rozeznat všelijaké mašinky, které na první pohled vypadají naprosto stejně. Za Péťovy body na Inkartě jsme O. předplatili (nesmějte se) šotoušský měsíčník „Železničář„. Ten když objevíme ve schránce, tak je to pro nás radost největší a čteme si v něm a listujeme až do večera. Na FB už sleduju všelijaké železničářské spolky a nedočkavě vyhlížím nejrůznější akce, které by se Olimu mohly líbit, ať už jde o modelářské výstavy či historické jízdy. V Modelovém světě na Josefské už máme věrnostní kartu 😀
  • Mezi nejoblíbenější hračky (krom vláčkodráhy, samozřejmě) aktuální patří lego, puzzle a krájecí zelenina, nejvíc ze všeho teď ale Oliho baví hrát nejrůznější společenské hry, ať už jde o pexesa, kvarteta, zjednodušené verze Člověče, nezlob se, Kloboučku hop nebo karetní Prší. Rádi také využíváme možnosti půjčování her v místní knihovně – ušetříme tak dost peněz i prostoru doma a můžeme stále zkoušet něco nového.
  • Registrace do knihovny pro nás vůbec byla obrovským milníkem! Odhodlala jsem se k tomu loni na jaře, když veřejné knihovny byly jednou z prvních institucí, která se lidem po pandemii otevřela. Trochu jsem váhala, jestli už je na to O. dostatečně „zralý“, ale tím, jak je na knihy odmalička zvyklý a chová se k nim hezky, to byly zbytečné obavy. V knihovně jsme od té doby stálými hosty a nové knihy už prakticky nekupuju.
  • Už někdy před rokem, kdy začal Oli projevovat první zájem o písmena, jsem mu pořídila dřevěnou vkládací abecedu. Od té doby spolehlivě pozná všechna písmena a dokáže i říct příklad slova, které na dané písmeno začíná.
  • Na podzim se O. začal hodně zajímat o lodě (myslím, že to odstartoval klip k písni My heart will go on, který mu Péťa často pouštěl :-D) a také o vesmír a kosmické rakety. I tady se brzo začal projevovat jeho smysl pro detail, který už dobře známe v souvislosti s mašinkami. V různých encyklopediích bezpečně pozná raketu, ve které vzlétl do vesmíru Gagarin, nebo lunární modul, který poprvé přistál na měsíci. Zná dokonce i jména několika amerických kosmonautů 😀 Vždycky se snažím jeho aktuálním zájmům vycházet vstříc a nabízet mu knížky, ale třeba i tvoření s tematikou, která je mu zrovna blízká.
  • Hrozně hezký zpívá a už si fakt říkám, že ho musím přihlásit na nějaký hudební kroužek. Nedávno jsme vyrazili na první koncert do divadla (na Smejka a Tanculienku 🙂 a bylo úžasný pozorovat, jak si to užívá, řádí a zplna hrdla zpívá.
  • Aniž bych ho s tím někdy nějak zvlášť „buzerovala“, většinou už celkem automaticky zdraví, prosí i děkuje. Nemá problém přijít s omluvit se, pokud něco vyvede. A umí i zalichotit! Když se vrátím od kadeřníka, nikdy nezapomene říct: „Vypadáš krásně, mami!“ 😀
  • Nikdy jsem zatím v mateřství neměla takové to období, že bych si přála zastavit čas. Vždycky jsem se těšila na nějaké další „AŽ“, na nějaký milník, s nímž náš život bude jednodušší. Nevím, jestli je to tím návratem do práce a tím, že je mi čas s Olim najednou mnohem vzácnější, ale každý den s ním mě teď tak moc baví! O. už je opravdový parťák, dá se toho s ním spousta podnikat, dokážeme se už ale spolu i na spoustě věcech domluvit a vyjít si vstříc, když zrovna jeden z nás nemá svůj den. A i když jsou i tak některé dny pořád náročné, nakonec stejně odpadám do postele s nesmírnou vděčností za to, že ho máme <3

James Altucher – Přeskočte pořadí

Dlouho jsem tu neměla žádnou „motivační“ knihu – dílem asi i proto, že na jejich efekt už moc nevěřím. S nabídkou recenzního titulu „Přeskočte pořadí“ mě oslovily Megaknihy.cz, a přestože teď – po náloži populárně-naučné literatury od Ježíška 😎 – vyhledávám spíš beletrii, nakonec jsem si řekla, že dám pro mne dosud neznámému autorovi šanci.

James Altucher je americký podnikatel, investor, spisovatel i autor podcastů, zároveň je ale také člověkem, který se několikrát octnul na dně, od něhož se dokázal vždy znovu odrazit. V knize čtenářům s podnikavým duchem přináší své zkušenosti, rady a tipy, jak své nadšení a nápady zkusit přetavit v úspěch, na který nebudete muset čekat desítky let. Kniha je poměrně prakticky napsána, ale celkem mi na ní vadila jistá nestrukturovanost – text působí místy dost chaoticky a autor skáče od jednoho tématu k druhému. Jak jsem teď zvyklá na ty „Melvilovky“, tohle na mě z pohledu žánru populárně-naučné literatury působilo trochu „amatérsky“.

Některé kapitoly jsem pročetla, aniž by ve mně vyvolaly jakýkoliv zájem, jiné mě zase naopak svou trefností oslovily velmi – třeba ta o pravidle 50/1, v níž autor medituje nad efektivitou osmihodinové pracovní doby a produktivity práce. Kromě svého osobního příběhu, který v knize James Altucher vypráví (opět ale nijak systematicky či chronologicky, obrázek si čtenář dělá spíš postupně z jednotlivých útržků), přináší také celou řadu příkladů dalších úspěšných a inspirativních lidí, ať už z oblasti sportu, umění či byznysu.

Jistý „aha-moment“ pak přináší kapitola „Staňte se podnikatelem„, v níž autor se sebereflexí přiznává, že podnikání obětoval život a jednou z oblastí, kterou mu to poznamenalo, jsou i pošramocené rodinné vztahy. To ve čtenáři nutně vyvolává otázky, proč si vlastně nechat radit od člověka, s nímž část rodiny přerušila vazby. Vypovídá to víc o něm či o jeho rodině? Dá se vůbec někdo takový považovat za úspěšného, když to, na čem v životě skutečně záleží, mu do jisté míry ztroskotalo?

Nemám na to jednoznačný názor. Každopádně si nejsem jistá, zda právě „Přeskočte pořadí“ je ta kniha, kterou bych doporučila někomu, kdo se chystá rozjet své podnikání. Ačkoliv kniha otevírá zajímavá témata, nepropracovává je dostatečně do hloubky, a tak zde zákonitě ani není prostor pro nějaké objevné myšlenky. A to je u literatury tohoto žánru prostě chyba.

Panenka s omáčkou ze sušených švestek

Za poslední dobu jsem vyzkoušela docela dost nových receptů, které nám doma zachutnaly, ale byla jsem dosud líná si je tady uložit, tak snad to postupně napravím, než je všechny pozapomenu 🙂 Jedním z nich je i tento můj tip na slavnostní oběd, až se budete chtít před někým blýsknout. Alespoň já osobně kombinaci masa a sladké ovocné chuti miluju, i když vím, že to není šálek kávy každého strávníka. Tak třeba se zrovna vám dnes trefí do vkusu.

  • 800g vepřové panenky
  • 150g parmské šunky
  • sůl, pepř
  • 2 lžíce olivového oleje
  • 100ml červeného vína
  • 2 lžíce povidel
  • 50g sušených švestek
  • 60g másla
  • 6 snítek tymiánu

Vepřovou panenku očistíme, nakrájíme na 12 stejných kousků a každý kus obalíme plátkem šunky. Tři kousky napíchneme na špíz, osolíme, opepříme a zprudka opékáme na rozpáleném oleji 2 minuty z každé strany. Poté přendáme na plech vyložený pečicím papírem a dopékáme v předehřáté troubě při 200°C asi 12 minut.

Mezitím do pánve s výpekem přilijeme červené víno a přidáme povidla. Sušené švestky nakrájíme na menší kousky a přidáme do omáčky. Švestkovou omáčku provaříme a vmícháme do ní máslo. Hotové špízy můžeme podávat přelité švestkovou omáčkou a ozdobit tymiánem. Já jsem jako přílohu připravila batátové pyré, ale určitě se budou skvěle hodit i šťouchané brambory.

Zimní knihovnička

Přiznám se, že v uplynulých dnech a týdnech mě úplně opustila chuť psát a cokoliv tvořit. S událostmi, které začaly plnit média a zpravodajské pořady, mi najednou cokoliv, do čeho jsem se chtěla pustit, přišlo tak nedůležité a banální… Prvotní šok ale samozřejmě postupně vystřídalo přijmutí té situace a myšlenka, že přesně tyhle „banality“ jsou tím, co nás v životě nakonec drží nad vodou, ať se děje co se děje. A literatura a knihy jsou pro mě jednou takovou neotřesitelnou jistotou. Přeju nám všem, ať takových jistot, kterými se můžeme v těžkých časech obklopovat, je co nejvíc…

Vladimír Páral – Milenci a vrazi

K románu Milenci a vrazi mám takový rozporuplný vztah. Na jednu stranu je to určitě jedno z kultovních děl české literární tvorby 60. let, na stranu druhou to není kniha, při jejímž čtení byste si libovali, naopak je to sousto dost těžké a vlastně se vám docela uleví, když dospějete na poslední stránku… Tak či tak si ke mně našla cestu už podruhé. Poprvé jsem ji četla někdy krátce po maturitě a vlastně bylo docela zábavné pozorovat, jak některé pasáže, které mi tehdy přišly zásadní, už se mnou dnes vůbec nerezonují a naopak. To je něco, co mě na knihách opravdu baví – aniž by se na jejich textu změnila jediná řádka, ukazují nám s odstupem, jak se měníme my sami.

…a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem…

Milenci a vrazi mají tolik dějových linií, že obsáhnout je všechny by dalece přesahovalo mou stručnou recenzi, každopádně hlavním motiv knihy vidím v satirickém ztvárnění společnosti, která vlastně není nijak definována dobou, v níž byl román napsán. Naopak se čtenář může přesvědčit, že řada stereotypů zůstává i po letech obecně platná a neměnná.

Vladimír Holan – Ptala se tě…

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem zase sáhla po nějaké poezii, a sice po tomto výboru z veršů Vladimíra Holana, v němž hraje prim především lyrická milostná tvorba.

A to je všechno. Víc jsem toho bohužel během zimy přečíst nestihla. Do budoucna mě tu čeká hned několik „odborných titulů“, které mi přinesl Ježíšek, a tak se snad zase máte na co těšit. Na viděnou v lepších časech!

Hana D. Lehečková – Poupátka

Tak toto byla opět jedna z těch neodložitelných knih, které vás pohltí natolik, že s nimi nějaký čas prostě žijete a pořád vám leží v hlavě, až dokud je nedočtete. Poupátka jsou ve spoustě směrech odvážným a originálním počinem. Nejlépe však knihu asi charakterizuje slovo „zneklidňující“, kterým je román otitulován už na přebale. Téma, o němž Poupátka pojednávají, je samo o sobě dost temné, ale z toho, jak o něm smýšlí a vypráví hlavní hrdinka příběhu – jedenáctiletá Františka – vám chvílemi bude doslova běhat mráz po zádech.

Františka žije v úplné, byť ne zcela dobře fungující rodině. Nedostatek rodičovské lásky a pozornosti si kompenzuje seberealizací v dramatickém kroužku, který vede poněkud svérázným způsobem charismatický Mirek. Postupně vyplouvá najevo jeho manipulativní a predátorská povaha, kterou si krůček po krůčku své svěřenkyně obmotává kolem prstu, aby se na nich posléze mohl dopouštět sexuálního násilí.

Co knize dodává ještě větší autenticitu je fakt, že je částečně autobiografická a vychází ze skutečné kauzy sexuálního zneužívání v dramatickém souboru v jižních Čechách, který autorka v 90. letech navštěvovala. To, o čem v knize píše, tak do jisté míry sama prožila ona nebo její kamarádky z kroužku.

Musím přiznat, že byť se jedná o tak těžké téma, kniha je místy i velice vtipná, obzvlášť v pasážích odehrávajících se mimo dramaťák, kdy se hlavní hrdinka pohybuje mezi svými vrstevníky, je prostě jen sama sebou a nechává čtenáři nahlédnout do svých myšlenek. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí se Hana Lehečková dokázala vcítit do jedenáctileté holky. Někteří v recenzích autorce vyčítají příliš mnoho vulgarismů, nicméně mně to tedy přišlo celkem autentické – já si o slovníku současné mládeže nedělám příliš iluze 😀

Byť vám při čtení nebude zrovna lehko, Poupátka se čtou vyloženě sama. I v pasážích, kde se zdánlivě nic zajímavého neděje, má kniha spád a v závěru, kdy čtenář tuší ve vzduchu dramatické finále, už ho žene kupředu i obrovská zvědavost, kam celý příběh nakonec vyústí. Věřím, že poměrně otevřený konec řadu čtenářů asi příliš nepotěší, ale mně osobně k románu jako celku prostě sednul.

Myslím, že autorka si zaslouží obrovské uznání – jednak za to, že dokázala vyjít ven se svědectvím o něčem tak závažném, čím si sama prošla, a pak také za to, jak dokázala svou traumatizující zkušenost přetavit v opravdu mimořádné literární dílo. Poupátka jsou románem, který by určitě neměl uniknout vaší pozornosti!

Zapečené špenátové noky

Po delší době si jdu na blog uložit zase jeden nový recept, který už se stihnul stát během pár týdnů stálicí v našem domácím jídelníčku. Přiznám se, že bramborové noky jsem nikdy úplně nemusela, ale když jsem na blogu Milluji.cz objevila tento recept, okamžitě jsem dostala chuť ho vyzkoušet. A výsledek byl opět naprosto famózní. Snad si taky pochutnáte 🙂

  • 500g bramborových noků
  • 125g čerstvého špenátu
  • 1 stroužek česneku
  • 200g smetany ke šlehání
  • 100g žervé
  • 100g mozzarely
  • 65g strouhaného parmezánu
  • 1 polévková lžíce olivového oleje
  • sůl, pepř

Troubu předehřejeme na 200°C. Mezitím si na olivovém oleji orestujeme nadrobno nakrájený česnek, přidáme špenát, smetanu a necháme cca 5 minut vařit. Poté ke směsi přidáme žervé a vše rozmixujeme. Zapékací mísu vymažeme máslem, vložíme noky, zalijeme omáčkou a posypeme natrhanou mozzarelou a polovinou parmezánu. Vše promícháme. Nakonec nahoru nasypeme zbytek parmezánu a necháme 20 minut zapéct.

Naše podzimní výlety

Vítám vás na blogu v novém roce 2022! Přelom starého a nového roku vybízí k bilancování a vzpomínání, já mám ale dnes chuť zůstat spíš u toho druhého a ohlédnout se za poslední sérií našich loňských výletů. A že jich dohromady bylo!

Výstava v Klubu modelářů železnic, Mosilana

Na tuhle výstavu asi jen tak nezapomeneme – navštívili jsme ji totiž o volebním víkendu v podvečer, kdy už probíhalo sčítání hlasů. Zatímco Oli tedy běhal od mašinky k mašince a místní šotouši byli ve svém živlu, my s Péťou jsme na mobilu sledovali nervydrásající volební drama s dobrým koncem 😀 Ale zpátky k věci – výstava byla opravdu úžasná, modely jsou propracované do těch nejmenších detailů (včetně cinkajících přejezdů nebo sinchronizace vlakové a autobusové dopravy 🙂 a asi nemusím zdůrazňovat, že O. byl z toho všeho v sedmém nebi. Však jsme taky odcházeli až po zavíračce.

Lamacentrum Hády

Lom Hády je naší oblíbenou výletní destinací, ale v Lamacentru jsme se byli s Olíkem podívat poprvé až teď. Krom stáda lam se tu děti můžou setkat i s dalšími zvířátky – králíky, kozami či ovečkami. My jsme si při vstupu koupili i krmení, aby byl zážitek ještě veselejší 🙂 Prohlídka v lamím výběhu je poměrně krátká, takže jsme ji v pohodě zvládli absolvovat i s neposedným O. V areálu najdete i další vyžití pro děti, třeba bosonohý chodníček či vodní prvky, které ale na podzim už nebyly v provozu. Menší nevýhodou je, že se nedá dojet autem až k Lamacentru. My nechali auto nahoře na Klajdovce a udělali si procházku lomem, což je obzvlášť během zlaté hodinky krásný zážitek.

Velké Bílovice

Naše podzimní výletování by nebylo kompletní bez alespoň jednoho výjezdu do vinařské oblasti 🙂 Tentokrát volba padla na Velké Bílovice, které mají co nabídnout malým i velkým výletníkům. My jsme naše putování zahájili u místního rozsáhlého hřiště a sportoviště (odrážedla s sebou!) – najdete tu báječnou pumptrackovou dráhu (i pro mrňata), skvělou jízdní dráhu pro malé cyklisty či bruslaře, minigolf, skatepark i klasické dětské hřiště. Až se O. dostatečně vyřádil, vydali jsme se k dalšímu povinnému zastavení – a sice ke známé kapli na Hradišťku, k níž vede malebná cesta mezi vinicemi a výhledy přímo od kapličky jsou dechberoucí neméně – obzvlášť v záři ospalého, podzimního zapadajícího slunce.

Zukalův rybník

Tohle nenápadné místo leží mezi Mariánským údolím a obcí Podolí u Brna. Naleznete zde výletní hospůdku s vybaveným dětským hřištěm, Zukalův mlýn se spoustou zvířátek i malebnou stezku vhodnou pro malé cyklisty. Nevím, jestli to bylo tím krásným podzimním dnem, ale nás tohle místo svým klidem okouzlilo a rádi sem zase někdy zavítáme.

Výstava Óóó Indiáni, Pavilon Anthropos

Na závěr tady mám jeden tip na výstavu, která bude probíhat ještě několik měsíců, a tak ji třeba také stihnete. Výstava si klade za cíl představit historii a kulturu původních obyvatel Severní Ameriky – zejména významných indiánských národů a kmenů z hlediska různých kulturních okruhů, rozmanitosti prostředí a dalších životních zvyklostí. Zatím s O. na výstavy moc nechodíme, přecejen on není ten typ, který by vydržel procházet se mezi exponáty a poslouchat můj výklad. Byl to tedy trochu punk vzít ho sem, nicméně musím říct, že díky spoustě interaktivních prvků to docela šlo a byť jsem si osobně nepřečetla z panelů skoro nic, strávili jsme na výstavě dobrou hodinu a bylo to moc fajn. Mohli jsme si třeba vyzkoušet postavit totem, podívat se, jak to vypadá uvnitř iglů či si zahrát na indiánské hudební nástroje a domů jsme si odnesli ilustrovanou brožurku s těmi nejzajímavějšími informacemi o jednotlivých kmenech.

Že by přece jen trocha toho bilancování na závěr :-)? Byl to nabitý rok. Místy náročný a intenzivní. A mám pocit, že kolem mě jen tak profrčel, jako bych seděla v rychlíku. Naštěstí jsem ale měla vedle sebe ty nejlepší spolupasažéry 🙂 Už teď se těším, co nového spolu letos zase zažijeme.