„Oblečení má hodnotu etikety, kterou k němu přišijí.“
Co najde průměrný Evropan, když otevře svou šatní skříň a podívá se na štítek každého jednoho kousku oblečení? S největší pravděpodobností cedulku Made in Bangladesh. Aniž bychom si to nějak výrazněji uvědomovali, většina z nás je součástí příběhu, který kniha Život na míru vypráví. Marek Rabij byl jedním z novinářů, kteří se po tragickém zhroucení bangladéšské továrny Rana Plaza (označovaném za nejtragičtější neštěstí v textilním průmyslu na světě) vydal na místo činu, aby ve své reportáži ukázal tragédii v celém kontextu oděvního byznysu. Hovořil s bývalými i současnými zaměstnanci textilních továren i s jejich nadřízenými. Výsledkem je 170 stran informacemi nabitého textu, který vás rozhodně donutí k zamyšlení.
Čtenář se dozvídá mnohé nejen o samotné události v Rana Plaza, ale i o děsivých pracovních podmínkách, které v textilních továrnách v Bangladéši běžně panují. Nekonečná pracovní doba, neplacené přesčasy, nulová bezpečnostní opatření, dětská práce – to je jen malá výseč tamní reality. Tragédie Rana Plaza se skloňuje dodnes, o čem se však vůbec nehovoří jsou požáry, které jsou v technicky špatně zabezpečených dílnách na denním pořádku a při nichž každým rokem zahyne spousta lidí. S několika přeživšími těchto událostí reportér rovněž přináší rozhovor, z něhož mrazí.
Hodně mě zaujala kapitola, v níž se Marek Rabij zaobírá problematikou „padělků“, které ale fakticky vůbec padělky nejsou, jedná se pouze o načerno obchodovanou nadprodukci oděvních továren. „Fejková“ Prada kabelka, kterou si přivezete z dovolené v Turecku, tak vůbec nemusí být fejkem. Po přečtení Života na míru si ale pravděpodobně odpustíte i takto „výhodný“ kauf…
Kniha vyznívá poněkud bezútěšně, protože z ní vyplývá, že problém nevyřešíme my jako spotřebitelé – je to o špatně nastavené politice země, neexistujícím sociálním zabezpečení, nedostupném školství či zdravotní péči, všudypřítomné korupci… Situace v bangladéšském oděvním průmyslu je pouhým odrazem bídy celé této země. Přesto jsem pořád přesvědčená, že je toho hodně, co udělat můžeme – minimálně nepodporovat nesmyslnou nadprodukci bezhlavým nakupováním oblečení, které nepotřebujeme, jen proto, že je ve výprodeji. Myslím, že v tomto má každý z nás tak trochu máslo na hlavě.
Za sebe musím tuto reportáž jen a jen doporučit – měl by si ji přečíst každý. Možná se tím ze dne na den nic nezmění, ale pokud nás západní konzumenty donutí k přehodnocení, koho svým příštím nákupem oblečení podpoříme, bude to jen dobře.
Losos je taková naše obědová stálice a většinou ho dělám jen na 3 způsoby. Aby to nebylo zase až tak fádní, střídám alespoň podávané přílohy a tuto novou si ukládám do své pokladnice receptů, až zase nebude čas vymýšlet něco kreativního. Hráškové pyré je svou přípravou totiž snad to nejjednodušší, co může být. Inspirací mi byl blog My cooking diary. Uvedené množství vystačí na dvě porce.
400g mraženého hrášku
1,5 l vody
½ citronu
čerstvý koriandr
sůl, pepř
Do vroucí osolené vody nasypeme hrášek a vaříme do změknutí asi 2 minuty. Uvařený hrášek scedíme a rozmixujeme spolu s citronovou šťávou a lístky koriandru, trochou soli a pepře. Voilá 🙂
Achjo, to léto zase tak uteklo! A s jeho koncem přichází i pravidelná dávka mé knižní inspirace pro všechny knihomoly 🙂
Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány
Myslím, že nebudu přehánět, když prohlásím, že se v současné době jedná o naprosto kultovní bibli o problematice traumatu, jeho vzniku a dopadů na naše životy. Dlouho jsem si nebyla jistá, zda tuto publikaci ve své knihovničce potřebuju, ale nakonec jsem si ji napsala na seznam svých vánočních přání a nelituju, ač to není čtení úplně veselé. Přestože kniha obsahuje i dost odborných informací, je povětšinou psaná velice lidsky a srozumitelně. Velmi zajímavá je především kapitola o dětské mysli, byť číst si o řadě případů brutálního týrání malých dětí je místy opravdu drásající a nebude vám z toho lehko u srdce. Přiznám se, že závěrem už jsem se opravdu těšila, až knihu dočtu, bylo toho prostě moc. Ani nevím, zda bych ji někomu doporučila – asi musíte zvážit sami, zda vás téma natolik zajímá a zda tu četbu unesete. Já se každopádně k této publikaci nehodlám vracet, alespoň ne v nejbližší době.
Markéta Lukášková – Losos v kaluži
Jméno autorky Markéty Lukáškové se tu ve čtenářském koutku objevuje už podruhé v krátké době. Na rozdíl od informacemi nabité sondy do toho, co nás „v dějáku nenaučili“, jsem se rozhodla tentokrát sáhnout po beletrii Losos v kaluži a vlastně jsem byla touto jednohubkou i docela příjemně překvapená. Na jednu stranu bych řekla, že kniha vlastně není úplně originální, ať už svým námětem (hlavní dívčí hrdinka s ne zrovna ideálním rodinným zázemím), formou (dvě ústřední postavy se střídají ve vyprávění svého příběhu) či zpracováním. Ale na stranu druhou… Markéta má zkrátka svůj rukopis a Losos v kaluži je protkaný jejím sarkastickým humorem, kvůli kterému tak žeru její podcasty 😀 Ty občasné vtípky a slovní obraty za mě přidávají jinak ničím nevyčnívající novele originalitu. Stejně tak originální mi přišlo i autorčino vylíčení toho, jak by to mohlo s člověkem fungovat po smrti, přestože ne všechny myšlenky mi přišly dotažené a občas některé věci v ději nedávaly smysl nebo nebyly vysvětleny. Není to asi knížka, ke které bych se hodlala vracet, ale pokud hledáte nějakou fajn oddechovku třeba na dovolenou (a máte rádi černý humor), věřím, že vás nezklame.
Pavel Klusák – Gott
Tak na tuhle knížku jsem se těšila už od té doby, co jsem objevila podcast Gotťák, a jen co jsem ji zahlédla na ReKnihách, věděla jsem, že bude moje 🙂 Hudební publicista Pavel Klusák v ní přináší ucelený a zároveň neotřelý pohled na nejslavnější osobnost naší popové scény v kulisách československých (nejen) hudebních dějin. Dozvíte se v ní spoustu zajímavostí o Gottových jazzových začátcích, jeho působení v divadle Semafor, ale i o jeho „emigraci“ v roce 1971 či událostech kolem Anticharty. Kniha je proložena medailonky osobností, které hrály v Gottově kariéře klíčovou roli, ať už se jedná o německého „hledače talentů“ Ossiho Drechslera či produktivního textaře Jiřího Štaidla. Zároveň jsem si rozšířila obzory o existenci osobností neméně významných – třeba jméno Karel Krautgartner je podle mne na české hudební scéně zcela zapomenuto a přitom šlo o tak významného hudebníka a jednoho z těch, kteří na konci 50. let objevili Gottův talent. Pavel Klusák, jak už mi koneckonců vyplynulo i z výše zmiňovaného podcastu, rozhodně nepatří mezi Gottovy slepé obdivovatele, naopak ve své objektivitě hned na úvod knihy nezapomene zdůraznit, že Gott si vždy pečlivě hlídal svůj mediální obraz a rád ho spoluutvářel, k čemuž neváhal občas vypustit do éteru i informace, které byly zjevně nepravdivé nebo neúplné. Autor musel vynaložit nemalé úsilí a vydal se do probádávání řady pramenů, aby alespoň některé tyto fámy uvedl na pravou míru. Zároveň od Klusáka neočekávejte žádný bulvár dehonestující mrtvou legendu, ale naprosto profesionálně odvedenou žurnalistickou práci. Musím říct, že po přečtení této knížky můj pohled na legendu jménem Gott, ale i na některé další známé osobnosti, které se kolem něj v době jeho slávy pohybovaly, už nikdy nebude stejný.
František Hrubín – Nefritová flétna
Dlouhé letní večery a poezie – to jde k sobě jako nic jiného 🙂 I z toho důvodu jsem zase po nějaké době vytáhla z knihovny tuto útlou sbírku Hrubínova přebásnění staré čínské poezie z doby dynastie Tchang (618-906 n.l.) a nechala se unášet jeho verši…
Bez názvu
Člověk je tady hostem, přejde práh a zakrátko se znovu vrátí v prach, jejž nespočetné věky navrstvily: celá ta cesta trvá jenom chvíli. Nikdo nám živé vody nepodal, strom života červ dávno rozhlodal. Kosti jsou němé. O jaru ví stěží jehličí stále zelené a svěží. Smutně se dívám dopředu i zpět: co cenného má pomíjivý svět?
Li Po
Johannes Mario Simmel – Láska je jen slovo
Tento román jsem ulovila v našem antikvariátu snad ještě na střední. Asi mě v mých rozervaných -nácti zaujal ten název nebo nevím 😀 Každopádně jsem knihu po letech znovuobjevila v kroměřížské knihovničce, a přestože jsem si byla téměř jistá, že jsem ji tenkrát četla, nebyla jsem si za nic na světě schopná vybavit, o čem vlastně byla. Na Databázi knih byl román velice dobře hodnocený, a to mě nakonec přimělo se do něj opět začíst. Po dočtení musím přiznat, že tomu všeobecnému hypu vůbec, ale vůbec nerozumím. Možná na románě, jehož ústředním motivem je „zakázaná láska“ vdané ženy a studenta z internátu pro bohaté, zapracoval zub času, ale mně to prostě přišlo takové laciné a stylisticky neumělé. Postavy se nechovaly vůbec autenticky, dialogy byly místy strojené a plné klišé, řada věcí v knize mi přišla nepravděpodobná a nedávala vůbec smysl. Ani žánrově není román úplně ukotvený – na jednu stranu tu máme milostné drama, na straně druhé téměř detektivku, v níž nechybí vydírání, špionáž a nakonec i (sebe)vražda. Za mě zkrátka nic, co bych musela číst potřetí 8-).
Loňské léto jsme si mimořádně užívali. Dvě báječné dovolené – jedna v horách a druhá „skoro u moře“ – a do toho kupa zážitků a dojmů z navštívených míst. Letos nás kvůli finišování na baráčku téměř nic nečeká, a tak nezbývá, než oprášit loňské vzpomínky a cestovat alespoň v duchu znovu 🙂
Nekonečný Balaton
Balaton jsme doma svorně označili za naši zatím nejlepší rodinnou dovolenou s O. A to se přitom jednalo o totální hurá akci zcela spontánně naplánovanou asi 4 dny před odjezdem. Tak už to s těmi nejlepšími zážitky bývá 🙂 Cestu jsme zvládli i s O. celkem na pohodu a se dvěma většími zastávkami – v Bratislavě na oběd a v Győru na kafe. V lázeňském městečku Győr se ten víkend právě konala nějaká akce pro děti na zahájení prázdnin, a tak bylo centrum městečka krásně vyzdobené a plné různých atrakcí, což bylo fajn zpestření dlouhé cesty.
Zastávka v Győru
První část pobytu jsme strávili v malebném městečku Balatonlelle, kde jsme si užívali především koupání v neuvěřitelně mělkých a teplých vodách Balatonu. Bydleli jsme v malém apartmánku jen kousek od pláže. Přes den jsme se koupali a jezdili na šlapadle, večer seděli na terase a grilovali. Jídlo jsme řešili nákupy v nedalekém Lidlu. Letos už by to asi vzhledem k inflaci nebyla tak laciná dovolená, ale loni to (snad až na ty vystřelené ceny benzínu) vycházelo cenově srovnatelně jako tady u nás v ČR, což bylo super.
Maďarské moře
Krom koupání jsme z Lelle podnikali i menší výlety – třeba na nedalekou rozhlednu netradičních tvarů v Balatonboglár, odkud je nádherný výhled na jezero.
Vzhůru na rozhlednu!
Výlet, na který O. dodneška vzpomíná jako na největší zážitek z Maďarska, vznikl také jako celkem spontánní nápad, jak vyplnit jedno deštivé dopoledne. Vyrazili jsme do lázní Zalakaros, kde je naprosto úžasný aquapark s triliardou atrakcí pro malé i velké. Krom léčivého bazénu, kam je povolen vstup pouze pro 14+, je celý areál maximálně baby friendly – všechny bazény jsou vyhřívané a areál je plný dětských atrakcí od různých klouzaček, tobogánů, vodních děl a další hracích prvků. Dokonce i já jsem se po sto letech odhodlala a šla na tobogán, což považuji za nejvíce adrenalinový zážitek celé dovolené :-D. Dali jsme si tu také náš první a jediný langoš 🙂
Na tom zeleném jsem jela :-)!
Protože jsme nechtěli strávit celou dovolenou válením u vody, na druhou polovinu pobytu jsme se přesunuli z jižního břehu Balatonu na ten severní, který je méně vhodný na koupání, ale zase tu najdete rozmanitější možnosti pro výlety. Cestou jsme se ještě (zčásti kvůli tomu názvu, přiznávám :-D), zastavili na krásné vyhlídce v městečku Balatonvilágos a pak už hurá na sever za dalšími zážitky. O těch ovšem zase až příště 😉
Po delší době tu mám zase jeden nový polévkový recept, který se sice možná hodí spíše k podzimu, ale proč si koneckonců nepřipravit tento hutný zeleninový krém, který zasytí, i teď uprostřed prázdnin :)…?
1 cibule
200g celeru
100g mrkve
100g kořenové petržele
1l zeleninového vývaru
50g másla
sůl, pepř
Cibuli zbavíme slupky a nakrájíme nadrobno. Kořenovou zeleninu rovněž oloupeme a nakrájíme na malé kostky. V hrnci rozehřejeme máslo, přidáme cibuli a necháme zesklovatět. Přisypeme nakrájenou zeleninu, orestujeme ji a pak zalijeme vývarem. Vaříme asi 15 minut doměkka. Polévku rozmixujeme na hladký krém a dochutíme solí a pepřem. Můžeme na talíři dozdobit lístky bazalky.
Další ze série „prošlých“ výletů 😀 – tentokrát na téma jaro 2022…
Hrad Veveří a stezka Zouvalka
Hrad Veveří je taková klasická výletní destinace každého Brňáka, takže jsme se sem jeden jarní, ale stále ještě mrazivý víkend rozhodli poprvé vzít i O. Našim cílem ale nebyl hrad jako takový, nýbrž stezka Zouvalka, která vede nad přehradou, měří necelých 900 m a nabízí pěkné výhledy na hrad zase z trochu jiné strany. My nakonec prošli pouze její část, ale aspoň máme důvod se sem zase brzy vrátit.
Naučná stezka veverky Čiperky, Barbořina
Moc pěkná a interaktivní naučná stezka nedávno vznikla v Kroměříži v lesoparku Barbořina. Je asi 1 km dlouhá a vede nenáročným terénem. Stanoviště jsou poutavá a děti se z informačních tabulí ledacos dozvědí. Lesopark prochází rozsáhlejší revitalizací a již teď má našlápnuto, aby se z něj stala příjemná relaxační zóna, která v této lokalitě celkem chybí.
Čechova stodola, Buková u Příbramě
Pokud vás to někdy zavane do středočeského kraje, Čechova stodola je hezký tip na výlet s dětmi. V průběhu celého roku se zde konají tematické akce, přednášky a workshopy se zaměřením na lidové tradice. My jsme zde byli o Velikonočních prázdninách, takže jsme se dozvěděli mnoho o zvycích spjatých s tímto obdobím a v dílničkách jsme si pak vyrobili malovanou slepičku. Můžete si zde dát i drobné občerstvení a posedět v teple u kamen nebo se naopak s dětmi proběhnout po hezky udržované a vyzdobené zahradě, kde narazíte i na nějaká ta zvířátka 🙂
Naučná stezka Klucanina, Tišnov
Jedna z vizuálně nejkrásnějších naučných stezek pro děti v okolí Brna je jednoznačně tato v Tišnově, která vede až k rozhledně Klucanina, o níž jsem tu už kdysi psala. Bohužel jsme tenkrát trochu zabloudili a došli k rozhledně z druhé strany, takže k panelům jsme se dostali až za tmy. Tentokrát jsme raději neponechali nic náhodě a na výlet se řádně připravili 😀 Stezku tvoří celá řada krásně vyvedených interaktivních tabulí, které Olíka nesmírně bavily. Výšlap nahoru tak utíká jako nic a než se nadějete, jste na rozhledně. Rozhledna je volně přístupná a za pěkného počasí nabízí opravdu malebné výhledy.
Prošlejší příspěvek tu snad ani nemůže být. Rok se s rokem sešel a já se teprve teď dostala ke vzpomínkám na naši (před)loňskou zimu. A vy víte, že zimu zrovna nemiluju. I ta minulá ale přinesla spoustu příležitostí k výletování a s nimi i řadu hezkých zážitků.
Naučná stezka na Kuřimské hoře
Tento výlet mám ještě v živých barvách. Byl to náš předloňský Silvestr, léčili jsme se z covidu, ale už nám bylo natolik dobře, abychom vyrazili někam do přírody. A tuto naučnou stezku v Kuřimi jsem měla v hledáčku už tak dlouho! Na svačinu vánoční cukroví do krabičky (chuť se mi, na rozdíl od čichu, vrátila docela brzy :-D) a hurá do lesa! Kuřimská naučná stezka patří určitě mezi ty zajímavější v brněnském okolí. Unikátní nám přišly zejména ptačí pozorovatelny, kde jsme kukátkem hledali v lese různé druhy ptáčků a za pomoci mobilní aplikace jsme si mohli i pustit zvuk, který vydávají. Stezka je poměrně dlouhá, ale velmi zábavně udělaná a na jejím konci jsme ještě našli důmyslně ukrytou kešku 🙂
Slezským Semmeringem do Horní Lipové
Zbytek mých výletních tipů už se vztahuje k naší zimní dovolené na Ramzové, kam jsme opět vyráželi s partou z Ratíškovic. Stejně jako před dvěma lety v Orličkách, i tento pobyt na Ramzové jsme si s Olim náramně užili. O to víc, že naše ubikace byla jen coby kamenem od sjezdovky a (hlavně!) železniční stanice. Z okna našeho pokoje jsme tak mohli pozorovat každého Brejlovce, který projel okolo 😀 Když jsme se doslechli, že zdejší železniční trati se přezdívá Slezský Semmering a v nedaleké stanici Horní Lipová mají malé železniční muzeum, rozhodli jsme se, že to si rozhodně nemůžeme nechat ujít! Železniční muzeum je tedy opravdu maličké a spíše než pro děti je určeno pro zaryté šotouše, takže podruhé bychom ho vidět asi už nemuseli, ale výlet to byl i tak moc hezký a jízda vlakem zasněženou krajinou měla své kouzlo.
Branná
Tuto malebnou horskou obec jsme navštívili už při zpáteční cestě domů a prošli jsme se jejím „centrem“ okolo zříceniny hradu a zámku Kolštejn a kostela sv. Michala. Údajně se jedná o nejmalebnější náměstí v Jeseníkách a mně osobně přišlo úplně jako z pohlednice od Josefa Lady 🙂 Branná je také starým poutním místem, a tak jsme si procházku protáhli poněkud svažitým a zasněženým terénem k Mariánskému prameni, kterému prý byla přisuzována řada zázraků. Zázraky nemůžeme potvrdit, ovšem od pramene je hezký výhled na koleje a projíždějící vlaky, což je (minimálně podle O.) velké plus 😀
Kdy se tohle stalo?? Vždyť je to včera, co se narodil 🙂
Pětileťák Oli váží 17,5 kg.
Loni na jaře se naučil jezdit na kole (asi na čtvrtý pokus a ještě se zafačovanou rukou, kterou si pořezal ve školce o keramický květináč) a letos v zimě lyžovat.
Od září navštěvuje státní školku, ve které si sice zvykal o dost déle než v dětské skupince rok předtím, zato dnes už tam má spoustu kamarádů a tráví v ní čas moc rád. O to víc mi trhá srdce, že ho z ní na podzim nejspíš budeme muset kvůli stěhování zase přemístit jinam.
Spánek je u nás pořád tak nějak stejný. Večerka okolo osmé a budíček cca v 6. Oli je holt ranní ptáče a jiný už to asi nebude 😀 Co se nám každopádně už před nějakým časem osvědčilo je zatemňovací roleta. Pokud teď v letních měsících spíme někde, kde ji nemají, vstávání s rozbřeskem nebývá výjimkou 😎
S jídlem je to teď občas trochu boj – O. už je mnohem vybíravější, některá jídla, která mi dřív bez problémů jedl, teď jíst odmítá. Pokud mu ale naopak něco chutná, je to stále vděčný strávník, který umí kuchaře i náležitě pochválit, což je motivující 😀 Od té doby, co nám po cestě do školky otevřeli úžasnou novou pekárnu, už vzal O. na milost i pečivo. Pořád ale preferuje variantu s máslem a pokud mu na chleba hodlám namazat cokoliv jiného, tváří se dost nedůvěřivě. Ze školky občas nosívá od kamarádů sladkosti, které já bych mu v životě nekoupila. Z toho moc šťastná nejsem, ale nechci v tomto být úplně despotická matka, zkrátka všeho s mírou.
Jestliže v dětské skupince udělal O. největší posun, co se týče samoobslužnosti, po nástupu do státní školky jsem u něj nejvíc pozorovala rozvoj v oblasti grafomotoriky a kreslení (do té doby opravdu jen čmáral, maximálně nakreslil koleje), naučil se používat sám nůžky, lepidlo a celkově si začal sám vymýšlet různé kreativní úkoly. Oprostila jsem se od nějakých svých představ, jak by měl vypadat výsledek, a nechávám ho prostě jen tvořit – s papíry, lepenkou, washi páskami, samolepkami…
Celkově jsem s naší státní školkou nakonec moc spokojená, a to i přes počáteční rozpaky. Líbí se mi spousta aktivit, které pro děti pořádají, ať už jsou to divadla, tematická tvoření s rodiči, podzimní jarmark, návštěvy čtecí babičky, kroužky…
Přijde mi, že na nějaké kreativnější aktivity doma už naprosto není čas. Kolikrát jen přijdeme ze školky, pořešíme jídlo a je čas se chystat do postele. Na druhou stranu máme mnohem víc možností zábavy, chodíme na výstavy, na dětské akce, vídáme se s kamarády.
Došla jsem do stadia, kdy mám pocit, že O. už vůbec nepotřebuje žádné nové hračky. Samozřejmě k nám z různých kanálů stále nějaké věci proudí, jen my už je jaksi nemáme kam ukládat 😀 O. si stejně pořád nejvíc vyhraje s vláčkodráhou a duplem nebo si vymýšlí nějaké své vlastní hry. Jednu dobu měl velkou vášeň pro společenské hry, takže jsme jich pár nakoupili k Vánocům a krátili si jimi dlouhé zimní večery, což bylo fajn zpestření. Obzvlášť karetní hra Spící královny, kterou jsem koupila na doporučení Evky, se u nás doma těší veliké oblibě už téměř rok a vždy ji doprovází bouřlivé emoce 😀
Mašiny, již tradičně samostatná kapitola 😀 Novinkou u nás začalo být sledování pořadů s vlakovou tematikou. Obzvlášť Putování s párou, které jsem kdysi našla na iVysílání, když jsem byla nemocná, bylo mi zle a potřebovala jsem O. nějak zabavit, jsme si doma naprosto zamilovali. O. si ke sledování vždy rozloží svoje vlaková kvarteta a hledá příslušnou parní mašinku. Pořad je to ovšem také edukativní a Oli díky tomu získal i řadu znalostí z oblasti geografie naší vlasti :-D! (Dřív chtěl ty edukační pasáže přeskakovat, teď už se na ně rád dívá). Jinak samozřejmě stále rádi navštěvujeme modelářské výstavy, historické jízdy a odebíráme periodika Českých drah 😀
V Semmeringu – vyhlížíme na viaduktu vlak 🙂
Na knihy už teď přes den není tolik času, zato čtení před spaním je našim zavedeným rituálem, kterého se O. tvrdohlavě dožaduje i ve dny, kdy pomalu usíná vestoje. Stále rádi navštěvujeme knihovnu, takže témata knížek se u nás často mění, občas ale O. zaloví i ve vodách naší domácí knihovničky, kam jsem už dávno přemístila své oblíbence z mého dětství, jako Děti z Bullerbynu, Pufa a Mufa nebo milovanou Trnkovu Zahradu, která O. naprosto nadchla 🙂
Během uplynulého roku se O. naučil naprosto ukázkové R. Na výslovnosti Ř zatím pracujeme, i když i to už se občas povede. Na kroužek logopedie jsem ho nepřihlašovala, oproti jiným dětem ve školce či okolí mluví opravdu luxusně, tak se mi to zdálo zbytečné.
Co se týče dalších nárazových zájmů, měli jsme teď celkem dinosauří období a jednu dobu se O. taky dost zajímal o letce Jana Kašpara (děda mu ukazoval na kroměřížském letišti pamětní desku, kde tenkrát přistál :-). Myslím, že O. už je ve věku, kdy by mohl ocenit návštěvu Technického muzea. Ve školce při probírání tématu Vesmír oslňoval svými znalostmi letu Apollo 11 :-D. Rád si listuje i v Dětské encyklopedii, kde narážíme na různá témata. Poslední dobou také párkrát přišly na přetřes otázky smrti a toho, co bude, až umřeme. Jednou mě O. dojal i rozesmál zároveň dotazem, zda v nebi může „sedět vedle mě“ 😀 – došlo mi, že si to představuje asi jako sedadla v kině 😀
Čím víc poznávám děti Oliho věku, tím víc oceňuju O. nebojácnou povahu, to, jak je s každým hned kamarád (když tu byli na jaře brácha s Jenn, naprosto bez zábran se s nimi bavil, a to dokonce i navzdory angličtině a tomu, že je oba viděl naposled jako rok a půl staré batole), jak je pro každou špatnost (dobře, to mně jako matku taky občas přivádí k šílenství :-D…) Zkrátka má všechno to, co mně chybí. Je to pro mě radost i výzva zároveň, ale mám přání v něm tuhle lehkost bytí nezadusit. Věřím, že díky tomu bude mít o dost lehčí život. Už teď se moc těším na naše další společné kapitoly 🙂
S jarem na mne opět po delší době dolehla tvůrčí nálada a pořídila jsem si sadu na křížkové vyšívání. Je to docela retro záležitost, ale zároveň příjemná možnost, jak na chvíli vypnout hlavu a přitom nechat něco vznikat pod rukama. To mě přivedlo na myšlenku podělit se tu zase občas o nějaké naše výtvory s Olim. Dnes to tedy bude spíše výtvor čistě můj, který jsem pro O. připravila už před nějakým časem jako překvapení do kuchyňky. Hry na vaření u nás jednu dobu byly velmi populární (stejně jako krájecí zelenina) a i dnes se k nim O. občas ještě rád vrací (pokud se mu zrovna omrzí vlaky :-D).
Těstovinové motýlky jsem vyráběla podle návodu, který jsem našla na Pinterestu, a je to opravdu jednoduché. Potřebujete jen dostatečně ohebnou filcovou látku (je tedy lepší volit nějakou tenší, nižší gramáže), nůžky, jehlu a světlou nit.
S pizzou jsem si vyhrála více – na ni je zase lepší zvolit filc silnější, aby pizza držela tvar. Na zdobení (pokud chcete mít pizzu variabilní a zdobit ji dle nálady) pak budete potřebovat samolepící suchý zips (sehnala jsem ve Stoklasovi), případně fixy či pigmentované pastelky/voskovky (miluju ty od Stabilo). Já jsem vyrobila na ozdobu cibuli, mozzarellu, lístky bazalky, olivy a žampiony, ale fantazii se meze nekladou 🙂
Tak jsem zase pro jednou zalovila ve vodách zdravých receptů z Bioabecedáře. Ne vždy se u všech mých strávníků shledají s ohlasem :-D, ale tento je zrovna docela fajn a uložím si ho sem minimálně pro ty dny, kdy vařím jen sama pro sebe.
0,5kg kukuřičné biokrupice (množství dolaďte dle počtu strávníků, já dávám míň)
2l vody
2 malé lžičky mořské soli
100ml panenského olivového oleje
150g sušených rajčat
1-2 velké pórky
kousek čerstvého oloupaného zázvoru
3-4 stroužky česneku
mořská sůl
sójová omáčka Shoyu nebo Tamari
(bio)vejce
Do vroucí vody přidáme sůl a trochu olivového oleje a postupně pomalu přisypáváme za stálého míchání polentu. Snížíme oheň na minimum a vaříme do zhoustnutí. Do uvařené kukuřičné kaše vmícháme na malé kousky nakrájená sušená rajčátka a olivový olej, dle chuti můžeme ještě dosolit či přidat kousek másla. Polentu je možno takto servírovat buď hned a nebo ji přelít do pekáče předem vypláchnutého studenou vodou a nechat vychladnout. Vychladnutá se pak dá libovolně rozkrájet a opéct na pánvi s olivovým olejem do křupava.
Na pánvi orestujeme česnek a zázvor nakrájený na malinké kostičky a na šikmo nakrájenou bílou část pórku. Nakonec přidáme i podobně nakrájenou zelenou část pórku a dle chuti sójovou omáčku. Osolíme a společně chvíli opékáme. Podáváme s volským okem.
