Zelené fazolky se smetanovou koprovkou

Zdravější varianta na oblíbenou klasiku, kterou jsem se opět inspirovala v BioAbecedáři Hanky Zemanové. Sice je to pro mne spíš takové typicky letní jídlo, ale věřím, že pokud máte stejně jako já bohaté zásoby kopru v mrazáku (a nepatříte k té hrstce lidí, která kopr nesnáší :-D), rádi si koprovku připravíte i v mrazivých zimních dnech. Postup je velmi jednoduchý.

  • 400-500g zelených fazolek
  • 1l vody s 1 lžičkou soli
  • cca 0,5kg světlé zeleniny (teď v zimním období se hodí: 2-3 cibule, 2 petržele, bílé části pórku i 1-2 brambory)
  • 4 lžíce olivového oleje a 1 lžíce ghí
  • 250ml vývaru z fazolek
  • 100-150ml smetany
  • 1-3 lžíce umeocta
  • velká hrst čerstvého kopru

Veškerou bílou zeleninu si očistíme a nakrájíme na větší kostky. Na oleji se lžící ghí cca 15 minut pomalu opékáme zeleninu se lžičkou soli. Poté zalijeme vývarem z fazolek, které jsme si mezitím uvařili ve vroucí osolené vodě, a povaříme společně ještě 5-10 minut, dokud není všechna zelenina dokonale měkká. Nakonec rozmixujeme ponorným mixérem na hladkou krémovou omáčku, kterou už stačí jen dochutit trochou smetany, umeoctem a hrstí najemno nasekaného kopru. Servírujeme se zelenými fazolkami a vajíčkem natvrdo.

Dýňovo-čočková polévka

Pokud hledáte nějaký „trik“, jak do svého jídelníčku nenápadně vpašovat více ne příliš populárních luštěnin, tato polévka je mým tajným tipem! Můžete ji vyzkoušet i tehdy, pokud už vás klasické dýňové krémy nebaví a toužíte po nějaké inovaci 😉 Zdrojem receptu mi byl nedávno zmiňovaný Bioabecedář.

  • 0,5kg očištěné dýně Hokkaido
  • 150g červené čočky
  • 1 větší cibule
  • 3 lžíce ghí
  • čerstvé bylinky – 2 hrsti tymiánu a 2 hrsti rozmarýnu (teď v zimě dávám sušené)
  • 1 zeleninový biobujón
  • 1,5l horké vody nebo vývaru
  • sůl dle chuti
  • česnek a citronová šťáva na dochucení
  • dýňová semínka a smetana k podávání

Omytou a vydlabanou dýni a oloupanou cibuli nakrájíme na větší kostky. Na přepuštěném másle smažíme cibulku 7-10 minut, poté k ní přidáme česnek a opranou čočku a mícháme. Nakonec přidáme kostky dýně a zalijeme vroucí vodou nebo vývarem. Přivedeme k varu, přidáme bylinky a vaříme, dokud není dýně měkká. Poté rozmixujeme ponorným mixérem. Servírujeme s opraženými dýňovými semínky, můžeme přidat smetanu.

Podzimní knihovnička

S blížícím se koncem roku mě tak trochu chytá nostalgie a strach ze všech těch změn, které mě s příštím rokem čekají. Třeba to nakonec budou i povětšinou pozitivní změny – jen jich je najednou v tom mém poklidném životě nějak moc. Knížky jsou každopádně pořád mojí terapií a lékem na vše, a tak vás o literární poklady tohoto podzimu rozhodně neochudím 🙂

Matthew Walker – Proč spíme

„Nejlepším mostem mezi zoufalstvím a nadějí je dobře prospaná noc.“

Již tradičně tu mám jednu „Mellvilovku“, která určitě zaujme všechny příznivce knihy Cirkadiánní kód, jejíž téma ještě prohlubuje a rozvíjí. Na můj vkus už je oproti výše jmenovanému titulu místy trochu moc „vědecká“, ale zároveň si na spánek posvítíte opravdu zevrubně a dozvíte se spoustu souvislostí, které by vás dříve ani nenapadly. Pro mě bylo až nečekané, na co všechno má zdravý (či spíše nezdravý) spánek vliv a jakou může mít spojitost s rozvojem různých onemocnění, kupříkladu Alzheimerovy choroby. Pokud se o spánkovou hygienu vážně zajímáte, tato kniha by vám na osobním to read listu rozhodně chybět neměla.

Karel Čapek – R.U.R./Bílá nemoc/Matka

„Kdyby se za vlast neplatilo životem… kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu…“

Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem při četbě sáhla po nějakém dramatu. A ještě po takové klasice! Čapek je prostě nesmrtelný a zrovna u těchto tří dramat je přímo do očí bijící, jak ohromně je nadčasový! Mně osobně z této trojice nejvíc oslovila Bílá nemoc (možná tou aktuální válečnou situací, ale i jistou paralelou s covidem, a možná tím starým pacifistou ve mně :-), ale úryvek jsem nakonec vybrala z Matky (protože rovněž válečné téma a protože jako matka už to drama vždycky budu vidět v jiném světle, než když jsem ho četla někdy v době kolem maturity poprvé).

Eva Koudelková – Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních

A zase trochu nostalgie a vzpomínek – tentokrát na naši dávnou prázdninovou dámskou jízdu v Adršpachu, odkud jsem si jako suvenýr přivezla tuto knihu lokálních pověstí s hezkými ilustracemi Dagmar Novákové, které mě na ní zaujaly. Původně, když jsem knížku teď po letech vytáhla z knihovničky, jsem myslela, že si ji třeba budeme číst společně s Olíkem na dobrou noc, ale některé pověsti mi přišly poněkud drastické, takže jsem si je pak po večerech spíš pročítala sama 😀

BioAbecedář Hanky Zemanové

O „dovolené“ u našich jsem se prolouskala touto objemnou „encyklopedií“ zdravé stravy, kterou jsem jim kdysi dávno nadělila k Vánocům. Nutno dodat, že v době, kdy vyšla poprvé (2010 tuším?) bylo u nás ještě spoustu surovin, které dnes už běžně koupíte v supermarketu, doménou zdravých výživ a různých alternativních obchůdků. Je skvělé vidět, jak se v tomto směru naše stravování a přemýšlení o surovinách, které nakupujeme, posunulo. V BioAbecedáři se nicméně dočtete spoustu zajímavých informací i o potravinách zcela běžných a české kuchyni odjakživa vlastních. Kniha je rozdělena na vzdělávací, encyklopedickou část a obsáhlý receptář plný spousty praktických tipů. Sama jsem už několik receptů na vlastní kůži vyzkoušela a určitě se k nim budu ráda vracet.

Daisy Mrázková – Slon a mravenec

Po dlouhé době jsem se rozhodla vybrat nějakou hezkou novou knížku pro Olíka. Od té doby, co pravidelně navštěvujeme knihovnu, už mu knihy kupuju jen velice výjimečně. Tuto jsme dostali v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz, a protože Vánoce tu budou coby dup, nechám mu ji nejspíš až pod stromeček. Pokud to tedy do té doby vydržím, protože je opravdu moc krásná :-)…

Od Daisy Mrázkové jsme v minulosti četli knížku Můj medvěd Flóra, kterou jsme si s Olim okamžitě zamilovali. Byla jsem si jistá, že ani s ostatními knihami od autorky nešlápneme vedle. Daisy Mrázková má svůj nezaměnitelný styl, v němž se prolíná lyrika s epikou, a půvabné a neotřelé ilustrace, které ke svým knihám sama vytvořila, dodávají dětským příběhům neopakovatelné kouzlo.

V pohádce Slon a mravenec sledujeme společnou domácnost tří zvířátek – slona, veverky a mravence – a peripetie, které jejich vzájemné soužití přináší. Pro slona je všechno moc malé, pro mravence zase moc velké a komplikované. Pouze pro veverku je všechno „tak akorát“ a celé dny se snaží hledat cesty, jak svým kamarádům vyhovět. Dokud jednoho dne neunese veverku z jejich domečku v jeskyni cizí lovec…

Slon a mravenec je vlastně vyprávěním o takové běžné rodině, v níž každý má svoje vlastní potřeby a preference. O neustálém hledání balancu, aby byli všichni její členové pokud možno spokojení. O tom, že každý jsme rozdílní, ale i přesto k sobě můžeme zkoušet hledat cestu a mít se rádi.

Kniha mne příjemně překvapila svým velkým formátem – Můj medvěd Flóra, kterého jsme měli půjčeného z knihovny, byl velikosti mnohem menší. Na velkém formátu samozřejmě lépe vyniknou půvabné ilustrace, díky kterým je i pro dospělého radost knihou listovat.

Celkově jsem zpracováním i poselstvím příběhu nadšená. Myslím, že je to ta pravá knížka pod stromeček a jsem si jistá, že i Oli si ji zamiluje.

Lečo s klobásou

Trochu netradičně, když zima už klepe na dveře, přináším jeden ryze letní recept. Přestože uzeniny prakticky nekupuju, čas od času se u nás vždycky nečekaně zjeví nějaké klobásy a tentokrát mě napadlo, že bych je místo obligátní večeře mohla použít do leča. Doma jsem zrovna měla nějaké archaické vydání OnaDnes s maďarskými recepty, a tak bylo rozhodnuto.

  • 800g paprik (směs několika barev)
  • 400g rajčat
  • 1 cibule
  • 1 stroužek česneku
  • 100g slaniny
  • 2 klobásky (podle počtu strávníků – klobása/osobu)
  • 2 lžíce oleje
  • 1 lžička mleté papriky
  • sůl
  • 1 lžička rajského protlaku

Papriky omyjeme, podélně rozpůlíme, očistíme od semínek a středu se stopkou a pokrájíme na proužky. Rajčata omyjeme, rozpůlíme a nakrájíme na plátky. Cibuli oloupeme, rozpůlíme a nakrájíme na měsíčky. Česnek prolisujeme. Slaninu nakrájíme nadrobno. Klobásky podélně rozpůlíme. V širší pánvi s rozehřátým olejem orestujeme slaninu a cibuli, vmícháme mletou papriku, zalijeme trochou vody a promícháme. Přidáme pokrájenou papriku, osolíme a pod pokličkou podusíme asi 8-10 minut. Přidáme rajčata, rajský protlak a česnek a dusíme, dokud není zelenina měkká. Lečo servírujeme s opečenou klobáskou.

Polohovací stůl Delso Projuster

Dnes tento svůj virtuální prostor pro změnu propůjčím svému muži, aby se s vámi podělil o dojmy z testování své nové pracovní plochy 🙂 Pokud stejně jako on pracujete u počítače a pozorujete na svém těle řadu neblahých důsledků sedavého zaměstnání, možná vás jeho recenze inspiruje.

Dnešní článek bude vlastně o prvním kusu nábytku, který jsme si pořídili do nového domu. Jak již název napovídá, řeč je o pracovním výškově nastavitelném stole Delso, který se dá využívat jako klasický kancelářský stůl i dnes čím dál víc populární „standing desk“. Původně jsem chtěl s jeho koupí počkat, až budeme nastěhovaní v Ptačím hnízdě, ale nakonec to uspíšily mé vleklé zdravotní problémy, zhoršující se dlouhodobým sezením. Tomu se bohužel při svém převážně sedavém zaměstnání zcela vyhnout nemůžu, co se ale ovlivnit dá, je možnost občas si k práci prostě stoupnout – a přesně to mi stůl Delso umožňuje.

Nejprve jsem se samozřejmě pustil do důkladného průzkumu trhu, z něhož mi jako pomyslný vítěz nakonec vyšel model Delso Projuster. Stůl je stabilní a má robustní konstrukci. Deska je z laminátu v dekoru dubu a má rozměry 160 x 80 cm, což je naprosto dostačující pro to, aby se vám na něj vešel monitor, laptop, lampa, reproduktory a ještě zbylo dost místa pro další nezbytnosti. Deska působí kvalitně, ale do budoucna bych ji přesto rád nahradil za dubové dřevo, protože v domě se chceme vyhýbat imitacím a preferujeme přírodní materiály. To už je ale spíše věcí vkusu uživatele.

Co se týče pohybových vychytávek, stůl má 2 elektromotory, anti-kolizní systém (s dětmi člověk ocení) a paměťový ovladač. Do paměti lze uložit 3 polohy, ale reálně používám jen 2: sezení na 72 cm a stání na 108 cm. Ovladač zatím nemám ke stolu přišroubovaný, abych jej mohl schovávat před naším malým neposedou, který rád mačká tlačítka, zvláště ta, která svítí. Ke stolu jsem od Delso objednal také box na kabely, do něhož mám v plánu umístit pětipsa s přepěťovou ochranou. Jak lze vidět na fotce výše, cable management zatím není úplně dořešený, ale pracuje se na tom 😉


Montáž mi dala poměrně zabrat, ale bylo to z velké části i proto, že jsme museli nábytek v našem obývacím pokoji (který ale slouží zároveň i jako pracovna a dětský kout) trochu přeskládat a přeorganizovat, aby místnost dál mohla plnit všechny své funkce. Po 3 měsících poctivého testování můžu prohlásit, že jsem zatím velmi spokojen a stůl splňuje má očekávání. Snažím se pravidelně střídat sezení a stání – přes den více stojím a k večeru už spíše přecházím k sezení.

A na závěr jedna dobrá zpráva pro ty, kterým by se výškově nastavitelný stůl od Delso Interiéry také líbil. Se slevovým kódem „PTACI HNIZDO“ získáte na svůj nákup na delso.cz 5% slevu.

Vděčnost

Už delší dobu to tu na blogu docela stagnuje. Nebyl čas, energie a vlastně ani chuť na nějaké psaní. Tenhle podzim nám dává celkem zabrat. Asi to znáte. Jsou dny a týdny, které uplynou a vlastně máte pocit, že proletěly jak mžik a nic zásadního nepřinesly. A pak se během pár dnů odehraje celý život. Tak nějak tak to teď mám. Do toho jsem narazila na jeden starší nevydaný článek, který mi tu visí už přes rok v konceptech. A zdá se mi vlastně aktuální natolik, že ho sem asi nakonec i po té době zveřejním.

Srpen 2021

Poslední dobou jsem se potácela v takové prazvláštní „postcovidové“ depresi. Na vině je asi víc věcí – nejen celej ten divnej rok, co za sebou máme. Ale i fakt, že v poslední době nějak v mém světě nic nejde podle plánu. Není to tak, jak by to mělo být

Dnešní den mi ale připomněl, že ty nejlepší věci v životě, se mi prostě staly. Nijak zvlášť jsem o ně neusilovala. Neměla jsem je vytyčené někde ve svém pomyslném harmonogramu s deadlinem pro splnění. Zkrátka mě potkaly. Moje nejlepší kamarádky, které mám od dětství až dodnes. Celkově dobrý kolektiv na gymplu, díky kterému vzpomínám na léta na střední v dobrém – a že je na co vzpomínat :-)! Práva – moje alma mater, na kterou jsem si dala přihlášku vyloženě jen z hecu a ani by mě nenapadlo, že to jednou doklepu až ke zdárné promoci. Nijak zvlášť mě za srdce nechytly, ale právě díky nim jsem získala svou současnou práci a s ní i nové přátele, a to bych za nic nevyměnila. Náhodné setkání jednoho večera v Yachtu, kde jsem se octla shodou celé řady okolností a potkala tam muže svého života. A nakonec i Oli, který mezi nás přišel s takovou lehkostí a samozřejmostí včetně toho, jak nekomplikovaně jsem prožila těhotenství a vlastně i porod (ač o tom bych rozhodně neprohlásila, že proběhl bez mého úsilí :D)…

„Někdy má člověk chuť udělat ve svém životě změnu, ale je potřeba být vděčný i za všechno to dobré, co je tady a teď.“ A tak jsem vděčná – především za tahle dnešní slova, která mi umožnila podívat se na tu svou bublinu zase z jiné perspektivy. A znovu uvěřit v to, že ty dobré věci se prostě stanou.

Letní knihovnička

Tohle léto byly úplné literární žně, když se tak s uspokojením dívám na hromádku přelouskaných titulů :-). Zčásti i proto, že jsem si konečně vybrala svou tučnou provizi na ReKnihách a pořídila si za ni… no jak jinak, knihy :-D. Ale nejen o těch to dnes bude.

Johann Wolfgang Goethe – Utrpení mladého Werthera

Mám tak mnoho a mé city k ní pohltí vše; mám tak mnoho a bez ní obrací se mi to vše v pouhé nic.

Úplně na začátek tu mám tenhle poklad z kroměřížského antikvariátu, který jsem si koupila tuším někdy v maturitním ročníku a právem patří ke klasickým a nestárnoucím titulům, které oslovily už tolik generací čtenářů. Opět (stejně jako v případě Milenců a vrahů) mě při čtení moc bavilo pozorovat podtrhané pasáže, které mě oslovovaly v osmnácti, když jsem Werthera četla poprvé… a zjišťovat, že některé z nich mě dnes oslovují úplně stejně jako tenkrát.

Jiří Tomek – Kouzla studánkové víly

Aneb malý ponor do dětství s touto útlou knížečkou sedmi arabských pohádek, které jsem objevila ve své kroměřížské knihovničce. Občas není špatné vyplnit pauzu mezi literaturou faktu a dospěláckou beletrií čtením pohádek 🙂 A to by člověk řekl, že už toho jako máma čtyřleťáka musím mít dost :-D…

Karin Lednická – Životice

Po okouzlení Šikmým kostelem jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít další, byť rozsahem i zpracováním trochu odlišné dílko spisovatelky Karin Lednické. Životická tragédie je ponurou kapitolou českých dějin druhé světové války, o níž se ve školách, na rozdíl od vyhlazení Lidic či Ležáků, vůbec nehovoří, a tak pro většinu čtenářů nejspíš bude celá událost novinkou. Na sklonku války dochází v malé vesnici uprostřed Těšínského Slezska k vyvraždění šestatřiceti nevinných mužů ze Životic a okolí jako odveta za partyzánskou akci v místní hospodě, při níž byli zastřeleni tři příslušníci gestapa. Kniha je zajímavou kombinací předkládaných faktů a beletristického zpracování celé události a je doplněna i bohatou fotografickou přílohou z archivu pozůstalých příbuzných. Rozhodně bych ji doporučila k přečtení už jen pro získání povědomí o této (po)zapomenuté tragédii (jak příznačně stojí v podtitulu knihy), v níž hrála značnou roli i osobní msta a náhoda. Karin Lednická opět odvedla precizní práci, jejíž součástí bylo i zpovídání přímých aktérů události, zejména potomků zavražděných obětí.

Viktorie Hanišová – Houbařka

Viktorie Hanišová je pro mě letošním objevem současné české literatury! Houbařka údajně patří k jejím nejzdařilejším dílům a musím říct, že mě tento román opravdu pohltil. Na první pohled nenápadný příběh o dívce, která žije v Pošumaví odloučená od civilizace a živí se sběrem hub, se postupně mění v mrazivou rodinnou tragédii. Hlavní hrdinka Sára stránku po stránce poodkrývá traumatické zážitky ze svého dětství, a přestože se může na první pohled jevit jako pasivní postava, získala si moje sympatie a upřímně jsem jí celou dobu fandila, aby se její život obrátil k lepšímu. Jediné, co mě na knize zklamalo, byl takový nijaký závěr. Nedochází tam k žádnému nečekanému twistu, ale ani k rozuzlení nebo naznačení, co se bude dít dál. Žádná satisfakce, naděje na happy end nebo naopak tragické vyústění… nic. A přesto je ta kniha prostě skvělá a musíte si ji přečíst!

Jan Urban – Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět

Absyntovka, jež vám připomene, že to vlastně není vůbec tak dávno, co v Evropě zuřila válka, která si s tou současnou co do krutosti rozhodně nezadá. Reportér Jan Urban přináší v této knize soubor krátkých esejů, v nich´ž podává svědectví o konfliktu, který v 90. letech zuřil na Balkáně. Není lehké číst o tom, jak se z lidí vytrácí lidskost. Místy vám z té četby bude opravdu zle. Ale možná právě kvůli kontextu dnešní doby je důležité mít tyhle věci stále na paměti. Nejvíce mě zasáhla velmi osobní reportáž, v níž autor popisuje své pocity z toho, když při své práci hledí tváří v tvář smrti… Jediné, co bych knize vytkla, je to, že alespoň ve zkratce neshrnuje okolnosti vzniku války. Pro nás – generaci, které bylo v době rozpoutání konfliktu asi tolik, kolik je dnes našim dětem – je přece jen nutné dostat se trochu do obrazu a něco málo si k tomu načíst.

Rybí filé pečené v zakysané smetaně

Ryby se u nás na stole objevují pravidelně, ale ráda v tomhle směru zkouším nové a neotřelé variace. Skvělým upgradem je i tento recept z OnaDnes na filé pečené v zakysance – podle mě je úplně geniální pro úpravu ryb, které mají při pečení tendenci se vysušovat, jako treska apod. Neváhejte a vyzkoušejte 😉

  • 600g rybího filé (treska, mořská štika…)
  • 1 citron
  • sůl, pepř
  • 1 lžíce rostlinného oleje
  • 1 lžíce másla
  • 200g zakysané smetany
  • hrst nasekaného čerstvého kopru
  • 1 červená chilli paprička

Rybí filé pokapeme vymačkanou šťávou z citronu, osolíme a opepříme. Na pánvi rozehřejeme olej s máslem a rybu zprudka opečeme po obou stranách dozlatova. Pak ho opatrně přendáme do pekáčku vyloženého pečicím papírem. Zakysanou smetanu smícháme s nasekaným koprem, ochutíme solí a pepřem a touto směsí rybu potřeme. Posypeme očištěnou a na kolečka nakrájenou chilli papričkou a vložíme do trouby předehřáté na 180°C. Necháme zapéct asi 10 minut. Přílohu zvolte dle svých preferencí 🙂

Rajčatová polévka s quinoou

Receptů na syté a chutné polévky není nikdy dost. Tuto jsem objevila v Bioabecedáři, o kterém tu dnes jistě neslyšíte naposled, a hned jsem ji musela přidat do svého polévkového repertoáru.

  • 100g quinoy
  • 1 velká cibule, nakrájená na měsíčky
  • 1 velká mrkev, nakrájená na kousky
  • 5 lžic olivového nebo avokádového oleje
  • plechovka loupaných rajčat
  • 1,5 lžičky soli
  • 2 l zeleninového vývaru
  • kostka zeleninového biobujonu
  • 200g řapíkatého celeru, nakrájeného nadrobno
  • 4-5 stroužků česneku
  • rozmarýn (ideálně čerstvý, ale dávám i sušený, když nemám)

Propereme quinou a necháme ji okapat v cedníku. Očištěnou zeleninu nakrájíme a dáme opékat na olej cibuli, česnek a mrkev a rozmarýn. Po chvíli přidáme okapanou quinou a za stálého míchání ji restujeme společně s cibulí a mrkví. Osolíme, přidáme rajčata, vývar, bujon a přivedeme k varu. Po 10 minutách přidáme řapíkatý celer a vaříme dalších 10 minut. Vypneme, můžeme přidat jemnější lístky řapíkatého celeru, dochutíme dle potřeby solí, pepřem a olejem. Podávat můžeme ozdobené kozím či ovčím sýrem nebo parmazánem.