Slyším to, co jiní neslyší
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která obléká se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvést růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že příjde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
(Jaroslav Seifert)
