V kráteru sopky

Náš poslední den a noc v Ubudu! Uteklo to tak rychle… Od začátku jsme věděli, že s Ubudem se nám bude těžko loučit. Čekal nás ještě poslední velký výlet hloub do vnitrozemí Bali – k vulkánu Gunung Batur ležícímu v centrálním pohoří.

Vyrazili jsme co nejdříve po snídani, protože ještě ten večer jsme museli vrátit naši vypůjčenou motorku. Po cestě jsme opět míjeli rýžové terasy v oblasti Tegalalang. Tentokrát jsme využili denního světla a udělali si tu první velkou přestávku. Zelená rýžová pole představují jednu z vůbec nejkrásnějších scenérií na Bali. Voda neustále protéká z jednoho políčka na druhé, a tak tento typicky balijský systém zaručuje, že každému se dostane podíl vody.

Podél silnice vinoucí se nad terasami bylo rozeseto několik obchůdků. Ne že bychom těch suvenýrů za včerejší den neměli ještě dost :-D. To by ovšem jeden z těch obchodů nemohl být zaměřený na rasta zboží. Takhle jsme dovnitř samozřejmě museli vlézt a Péťa si tam nakonec vybral pletenou čepici v rasta barvách. Nadšený svým úlovkem se několik minut pokoušel sympatickou bábinku, která v obchodě prodávala, naučit českou frázi „Péťa má krásný kulíšek.“ 😀

Poté už jsme pokračovali v cestě až k našemu cíli. Gunung Batur je vlastně sopkou, v jejímž kráteru se nachází ještě jedna sopka a jezero Danau Batur. Za jasného dne je z okraje sopky fantastický pohled do kráteru a my měli na počasí opět ohromné štěstí.

Co je na téhle oblasti Bali nicméně dost ubíjející jsou zástupy mimořádně vtěrných prodejců korálků, ovoce a všelijakých cetek, na něž tu narazíte na každém kroku. V žádné jiné části Bali mi to nepřišlo tak otravné jako právě tady. Proto jsme si honem koupili maracuju a pár banánů na svačinu a dekovali se pryč – dolů do kráteru.

Díky sopečné aktivitě je zdejší půda mimořádně úrodná, takže silnice je lemována plantážemi zelí, cibule nebo třeba chilli papriček. Odvrácenou stranou života v sopce je nicméně fakt, že nikdy nevíte, kdy se probudí k aktivitě. K poslední velké erupci tu došlo v 60. letech a následky sopečného výbuchu jsou místy ještě dobře patrné. Po cestě jsme míjeli hromady lávového kamení a projížděli jsme také jakýmsi „městem duchů“, které tvořily opuštěné ruiny domů, z nichž tu zůstaly už jen kamenné základy.

Krajina kolem jezera se postupem času stávala stále opuštěnější, a tak jsme se rozhodli, že motorku otočíme a zkusíme najít nějaký warung, kde bychom si mohli dát oběd. Nakonec jsme naslepo zamířili na sympatickou zahrádku. Zřejmě jsme byli prvními a možná i jedinými turisty, kteří sem dnes zabloudili. Protože v průvodci doporučovali dát si v oblasti Danau Batur čerstvou rybu vylovenou přímo z jezera, rovnou jsme se obsluhující Balijky zeptali, zda nám může připravit nějakou „fish“. Odpovědí nám byla naprosto vynikající ryba podávaná s rýži, sójovou omáčkou, cibulí a česnekem. Na první pohled totálně jednoduché, ale o to úžasnější jídlo jsme slupli s ohromnou chutí a já ho ještě zapila lahví Coca Coly na svůj věčně rozbouřený žaludek. Ani po třech dnech na Loperonu se nedalo hovořit o nějakém zlepšení a během dne se u mě střídaly stavy, kdy mi bylo líp a měla jsem chuť k jídlu, se stavy, kdy mi bylo prostě jen šoufl.

Naší poslední zastávkou v oblasti Gunung Batur se stal zdejší chrám. Zde jsme se dopustili omylu. Po zaparkování motorky k nám hned přiběhla nějaká balijská bábi s tím, že nám prodá lístky do „Batur temple“. Viděli jsme, že vstup je skutečně zpoplatněn, tak jsme si od ní vstupenky koupili, abychom od ní měli pokoj, protože už se na nás vrhala, aby nám prodala ještě sarong. Argument, že máme svoje vlastní sarongy, ji totiž od jejího úsilí rozhodně neodradil. Když jsme vešli do chrámu, zjistili jsme, že v něm není vlastně nic zajímavého. Jestli ono to nebude tím, že se nacházíme ve špatném chrámu…:-D

A skutečně! Bába nám prodala lístky a poslala nás do chrámu Pura Tuluk Biyu Batur, ale ten „pravý“ Batur temple – celým jménem Pura Ulun Danu Batur – se nachází o kousek dál. I do něj se platilo vstupné, a dokonce ještě dražší. Viděli jsme ale, že u vchodu nikdo nehlídá, tak jsme se vydali dovnitř. Lístek jsme si koneckonců v dobré víře koupili :-D. A představte si, že vevnitř jsme potkali naši babku podvodnici, která ještě měla tu drzost zeptat se nás, jestli jsme zaplatili vstupné. Tak jsme řekli, že jo, a ona na to, jestli by mohla vidět naše vstupenky. To nás teda pěkně nakrklo a rozhodli jsme se ji ignorovat. Milá babka zmizela, ale jen proto, aby nás mohla běžet zatepla nabonzovat hlídači chrámu. U něj už jsme to s lístkama bohužel neukecali, byť jsme se to snažili uhrát na to, jak nás babka sprostě podvedla, a osobně nás vyprovodil z chrámu ven – což byl fakt pech, protože tenhle chrám byl mnohem zajímavější než Pura Tuluk Biyu Batur.

Totálně znechucení babčinou vychytralostí i protivnými nadháněči všude kolem jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky do našeho milého Ubudu, protože tady už nechceme být ani minutu. Náladu jsme si zlepšili hned v Tegalalang, kde jsme si zase udělali zastávku na rýžových terasách, pozdravili naši rasta prodavačku a hlavně si odsud odvezli ten největší suvenýr ze všech – obrovské plátno s obrazem balijské krajiny, které nám dnes visí v ložnici nad postelí. Než se tam ovšem dostalo, dost toho s námi zažilo. A to ani nemluvím o průtrži mračen na Gili, kterou, jak jsme si mysleli, zabalené pouze v roli papíru nemůže přežít. O tom tu ale ještě bude časem řeč 🙂

V Ubudu jsme si pak prošli několik obchůdků s krásnými vyřezávanými maskami, dřevěnými sochami a dalším tradičním uměním a říkala jsem si, kdyby to tak viděl strýc. Navíc tu všechno tohle zboží ani nebylo nijak drahé. Ještě že v bytě nemáme tolik místa (sochy i kusy nábytku z masivního tropického dřeva se dají do Evropy celkem bez problémů poslat lodí)!

Den jsme zakončili večeří v úžasné thajské restauraci Siam. Můj žaludek měl jednu ze svých světlých chvilek, takže jsem se rozhodla využít příležitosti a dopřát mu lahodné pad thai s krevetama. Péťa si poručil poměrně pálivé, ale prý taky výborné vepřové s rýží a sea food omáčkou.

Po večeři už jsme měli nejvyšší čas zavézt motorku, která nám věrně sloužila po celý pobyt v Ubudu, zpátky do půjčovny a začít balit kufry. Už zítra znovu uvidíme moře!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *