První čínská dynastie vznikla už v době bronzové, ještě před vydáním první desky Heleny Vondráčkové.
Tento literární rest mi tu visí už od minulého měsíce, ale nějak poslední dobou nestíhám nic číst, natož pak to zaznamenávat. Nová knížka o Láďově putování po Nepálu a Číně mému hledáčku samozřejmě neunikla a neunikla ani Ježíškovi, který mi ji nadělil loni pod stromeček spolu s lístky na Láďovu březnovou přednášku v brněnském divadle Scala (děkuju :))!
Knížka mě zaujala hned při prvním setkání v knihkupectví – svou grafickou stránkou s půvabnými ilustracemi od Tomski&Polanski skutečně vyčnívá z davu ostatních cestopisů. Po obsahové stránce je však vydařená neméně – opět přináší spoustu nečekaných zážitků, kuriozních momentů i zajímavých faktů o navštívených zemích i zdejších obyvatelích. A pochopitelně nechybí ani Láďův specifický humor. Jeden ukázkový příklad za všechny :-D…
Tentokrát jsem spal v zapadlém guest housu, který vlastní Tibeťan. Zatímco mi jeho milá manželka vařila večeři, povídali jsme si o světě. „Znáš Beatles?“ zeptal jsem se ho, když si zvědavě prohlížel má sluchátka. Odvětil, že nezná. A tak jsem mu Beatles pustil. „She’s got a ticket to ride but she don’t care,“ ozývalo se z reproduktorů a Tibeťan pohupoval nohou do rytmu. Nebyl jsem o nic méně nadšený než on. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím někoho, jak ve svých pětatřiceti poprvé v životě poslouchá Beatles. Začal jsem mu pouštět i další klenoty světové hudby. „Tohle se mi tolik nelíbí. Ale ty Beatles byli super… Mohl bys mi nějaké stáhnout do telefonu?“ skočil do zpěvu Elvisi Presleymu. Připojil jsem jeho telefon k počítači, ale v paměti nebyl dostatek místa ani na jednu skladbu. „To nevadí, smaž tu hudbu, co tam je,“ řekl mi Tibeťan. A tak jsem začal mazat písničky s názvy v tradičním písmu a nahrazoval je Beatles. Myslím, že podobná situace definuje proces postupného zániku původních kultur. Co na tom. Kdo jsem, abych někomu bránil poslouchat Beatles? Je to jako šířit evangelium. Jen Beatles zná víc lidí.
Oproti první knize o putování do Jeruzaléma jsem zde trochu postrádala formu deníkových zápisků den po dni, přestože děj je vyprávěn klasicky chronologicky. Taky tu chybí zábavné „komiksové“ vsuvky, ale to je prostě tím, že tato kniha je postavena graficky jinak než ta předchozí. Všem, co rádi cestují, byť by to mělo být jen prstem po mapě, se Láďovo druhé asijské dobrodružství určitě bude líbit.
A jaká byla přednáška? Vtipným převyprávěním knihy spojeným s promítáním fotek, z něhož jsem si odnesla svůj výtisk s Láďovým vlastnoručním podpisem O:) Už hořím nedočkavostí, na jaký kontinent povedou kroky pana Zibury příště a jaké zajímavé dílko z toho zase vznikne!
