Blog Janie Milíčové – 60. stránka

Slavnosti burčáku ve Valticích

Za okny už to dávno nevypadá na to krásné babí léto…Jestli se ale chcete trochu ohřát, můžete si udělat svařák a zavzpomínat se mnou na jednu z nejkrásnějších toulek tohoto roku. Révový les, azůro na nebi, burčák a cimbál…ano, kam jinam, než do Valtic, bychom se mohli v tuhle roční dobu zatoulat :-)?

Hned na úvod je nutno říct, že valtickým slavnostem konkurovaly slavnosti česnekové, odehrávající se v tom samém termínu v nedalekých Rosicích. Oboje zdravé, oboje chutné…nu, bylo to trochu dilema, ale když jsem si vzpomněla na své první babí léto na Pálavě, měla jsem vduchu rozhodnuto. Valtice jsou nádherné i bez burčáku – natož s ním :-)!! V sobotu ráno jsme se tedy za slibného slunečního svitu sbalili a vyrazili na nádraží, kde jsme měli sraz s Frantou, Moe a Sun. Po počátečních zmatcích s nákupem jízdenky jsme nakonec pro sebe urvali kupéčko a výlet mohl začít.

Účastníci zájezdu :) - zleva Franta, Sun, Milíčovi a Moe — Účastníci zájezdu 🙂 - zleva Franta, Sun, Milíčovi a Moe

Cesta do Břeclavi utekla díky svačince, seznamování se Sun a obligátním komickým převodům brněnských pověstí do angličtiny 😀 překvapivě rychle. V Břeclavi už bylo jisté, že do Valtic se dnes krom nás chystá spousta lidu, takže jsme byli rádi, že jsme pro sebe vůbec ulovili místo ke stání. Cesta do Valtic naštěstí netrvala dlouho, motoráček nás vyplivnul na okraji města a my se nechali unášet davem směrem k místům, kde jsme tušili centrum. Naše první kroky vedly neomylně do Infocentra, abychom si nabrali letáčky a přeptali se co a jak :D. Paní nás odkázala do zámecké konírny a tam jsme konečně našli, co jsme hledali – po celé levé straně konírny se táhla řada stánků burčáků všelijakých věhlasných značek :D. Nevěděli jsme honem, který okusit dřív, a tak jsme se rozhodli, že to vezmeme pěkně popořadě O:-). Usoudili jsme také, že si jako správní degustátoři musíme udělat seznam, kde si budeme psát naše osobní poznámky o tom, jak nám který burčák chutnal. A samozřejmě v angličtině – abychom byli mezinárodní :-)!

Měli jsme po cestě žízeň, takže první burčák jsme do sebe kopli než bys řekl švec a už jsme si šli pro druhý. U všech stánků taky kluci jako profíci loudili vizitky, abychom věděli, s kterým vinařstvím máme tu čest :D. Po druhém burčáku, který docela kopal, Franta prohlásil, že už je opilý, proto jsme se rozhodli jít na chvíli ven, aby nám nedělal ostudu :D.

A už ho do sebe kopu! Kolikátý pohárek? Kdo ví...O:)

Před konírnou nás nalákaly stánky s jídlem – koneckonců jsme naposled snídali ve vlaku, takže bylo záhodno nacpat si něčím žaludky, abychom mohli pokračovat v degustaci. Mezitím jsme od ostatních návštěvníků slavností vyzvěděli, že kolem druhé hodiny by měl začít kulturní program vystoupením cimbálové muziky. Libovali jsme si, jak nám to pěkně vyjde – najíst se, ochutnat další dva burčáky, poslechnout si cimbálovku a pak se jít vyvenčit na vinnou naučnou stezku :-). Jak jsme řekli, tak jsme také udělali. Pofotili jsme pár snímků v překrásném zámeckém parku a vydali se za první dnešní keškou. Holky-erasmačky kešování neznaly, takže jsme je nejprve museli zasvětit. Nápad se jim líbil a objevení prvního pokladu v parku na sebe nenechalo dlouho čekat. Pak už nám nic nebránilo vydat se po naučné stezce na procházku okolo Valtic.

Počasí se skutečně vyvedlo, o čemž myslím nejlépe svědčí fotografie. Od valtických vinic bylo nádherně vidět na všechny pálavské kopce i na Mikulov se Svatým kopečkem a samozřejmě jsme si vychutnali i krásný výhled do Rakouska a na samotné Valtice.

Procházka mezi vinicemi proložená hledáním několika kešek byla příjemným bodem programu a její hlavní výhodou bylo to, že jsme díky ní stihli hezky vystřízlivět :D. Zastavili jsme se také u Kolonády na Reistně, abychom holkám mohli alespoň z dálky ukázat Lednici a výhled po okolí.

Sotva jsme se s jazykem na vestě vyšplhali nahoru, zjistili jsme, že jsme někde po cestě museli ztratit flašku s nealkem :(. Ať jsme přemýšleli jak jsme přemýšleli, nevybavovali jsme si, že bysme ji někde vyndávali – krom oběda u stánků před konírnou…Nezbývalo, než s napájením počkat až do konírny :D…Koneckonců už jsme stejně byli na zpáteční cestě – posbírali jsme ještě dvě kešky a vydali se k poslední zastávce – ukázkové vinici místní vinařské školy. Přečetli jsme si tu pár informací o našich oblíbených odrůdách a konečně se vydali zpátky k zámku.

Teprve v tuhle chvíli jsem si já hlava děravá vzpomněla, že jsme se vlastně domlouvaly s Pavčou, která se ve Valticích dnes měla taky objevit, že si napíšeme a někde si dáme sraz. Samozřejmě už mi na mobilu asi hodinu blikala SMSka 8-)…Pavča s Tucinem se šli zrovna vyvenčit do zámeckého parku a my se pomalu vraceli ke konírně, která naštěstí nebyla tak velká, abychom se v ní mohli minout. Jaké bylo naše překvapení, když jsme u stánků s jídlem po haluzi narazili nejen na Pavču s Tucinem, ale i na naši zapomenutou flašku od oběda :-)! Honem jsme všechny představili a vydali se opět do konírny na další kolo burčákové ochutnávky (zjistili jsme, že Pavča s Tucinem rovněž použili naši metodu ochutnat všechny burčáky postupně a stejně jako my začínali od nejzadnějšího stánku, takže jsme mohli všichni společně pokračovat tam, kde jsme prve skončili :-)).

O další kulturní vložku se postaral taneční soubor irských tanců, ale bohužel už jsme nemohli zůstat na celé vystoupení, protože nám za půl hodiny ujížděl vlak zpátky do Brna. Honem jsme si ještě běželi koupit domácí brambůrky a petku vítězného burčáku na doma a vyrazili na vlakové nádraží. Tam se nám s Péťou nakonec ještě i podařilo udat Pavči s Tucinem jízdenky, které nám kvůli ranním zmatkům přebývaly. Vlak byl až do Břeclavi narvaný k prasknutí, ale po přestupu jsme si našli prima kupéčko a cesta zpátky utekla ještě rychleji než v opačném směru :-)…

Když si tak prohlížím fotky, říkám si, že musí být každému úplně jasné, co mě do těch jihomoravských končin pořád tak táhne. Je tam klid, který mě před dvěma lety okouzlil a který jsem od té doby nikde jinde nenašla. Všechno je tam tak jednoduché, ruch a starosti tak vzdálené… A víte co? Já mám dojem, že to je kraj, kde pořád svítí slunce, protože jsem se tam ještě nikdy s jiným počasím nesetkala. Možná proto tam taky mají tak dobré víno o:-)…

P.S. Za fotky zatleskáme Frantovi (a jeho super foťáku), protože se mu opravdu moc povedly, ale zároveň ho vytaháme za uši, protože jsme ho kvůli tomu museli měsíc uhánět :D…

Nick Hornby – Dlouhá cesta dolů

Nick Hornby je dalším z mých literárních objevů tohoto léta. Ještě nevím, jestli ho zařadím mezi své oblíbené autory, ale hodlám na tomto zjištění pracovat :-)…V jeho prospěch hraje fakt, že pochází ze Spojeného království a na jeho stylu psaní je to vidět – ironie, sarkasmus i další aspekty pověstného britského humoru Hornbymu rozhodně nejsou cizí. Koneckonců už samotný námět jeho knihy Dlouhá cesta dolů může vyvolat pousmání jedině u podobně laděných jedinců – posuďte sami…

Je mrazivá silvestrovská noc a na střeše londýnského mrakodrapu Topper’s House se schází čtyři zcela rozdílní lidé… přesto se však najde jedna věc, která je spojuje. Každý z nich hledá východisko ze svých životních problémů a všichni do jednoho se rozhodli právě dnes v noci se vším skoncovat a spáchat sebevraždu… Osudovost tohoto podivuhodného setkání čtveřici přiměje na chvíli ještě své rozhodnutí zvážit a nechat postupně ostatní nahlédnout do nitra svých problémů.

Prvním ze čtveřice je Martin, upadající televizní hvězda zmítaná skandály propíranými v bulvárním tisku a názorná ukázka toho, jak se člověku může během chvilky zhroutit celý svět. Stárnoucí svobodná matka Maureen se rozhodne ukončit svůj život především kvůli tomu, že se stále nedokáže srovnat s těžkým mentálním postižením svého syna Mattyho. Ač je nábožensky založená, příjde jí její situace natolik bezvýchodná, že se raději rozhodne spáchat sebevraždu. To bláznivá puberťačka Jess o skutečných životních problémech ještě nemá ani páru. Zhýčkaná a rebelující dcerka vysokého politika chce teatrálním gestem „vyřešit“ své trable s láskou. Posledním nešťastníkem je muzikant JJ, kterému jeho vlastní problémy příjdou v kontextu večera na Topper’s House tak směšné, že si raději vymyslí, že trpí vážnou a nevyléčitelnou chorobou 😎 .

Po společně strávené noci tato skupinka lidí tak nějak cítí, že by se přecejen ještě neměli rozcházet, že by měli zůstat v kontaktu, protože jejich cesty se pravděpodobně nestřetly jen tak náhodou. Jak se ukáže, není to tak úplně šťastný nápad, protože odlišné zkušenosti i pohledy na život jednotlivých postav často ústí v nevyhnutelné konflikty i tragikomické situace. Co je ale hlavní, nakonec ani jeden ze čtveřice svůj původní záměr „skočit“ nedokončí. Lidé, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli sblížit, se společně pomalu vydávají na „dlouhou cestu dolů“, která jim možná nepomůže vyřešit všechny jejich problémy, ale naučí je novému pohledu na život…který vlastně nemusí být zas až tak špatný, když člověk najde pár maličkostí, z kterých je možné se radovat…

Jane Austenová – Anna Elliotová

Po několika dnech nabitých akcemi, školou i povinnostmi jsme konečně mohli strávit pohodový a poklidný víkend plný dobrého jídla, večerního sledování filmů/seriálů a dohánění restů. Začala jsem znovu cvičit, protože moje krční páteř to prostě vyžaduje :(, a když už jsme teda u těch restů, řekla jsem si, že bych zase mohla trochu zapracovat i na blogu. Pořád tu mám z léta nachystané nějaké literární příspěvky a samozřejmě se mi do toho vůbec nechce – tak to asi zfouknu jen tak ve stručnosti :-)…

Anna Elliotová patří k trojici pozdních románů Jane Austenové (byl vydán posmrtně, r. 1818 pod názvem Persuasion). Pro mě osobně je to jeden z jejích slabších románů. Velký podíl na tom má především množství postav, ve kterých jsem se už od začátku dost ztrácela. Ústřední milostná dvojice je navíc čtenáři představena hned na počátku příběhu a celou knihu se vpodstatě jen čeká na to, jestli Anna příjde konečně k rozumu a zda jí kapitán Wentworth odpustí :/… Anna Elliotová, jak již vyplývá z názvu knihy, je tedy hlavní hrdinkou celého příběhu. Je to samostatná a hrdá bytost, která přesto v mládí podlehla domluvám starší přítelkyně, varující ji před sňatkem z lásky. Léta běží a Anna se se svým bývalým snoubencem setkává znovu tváří v tvář. Přes její pevné přesvědčení se její city ke kapitánu Wentworthovi vůbec nezměnily. U jejího milého už to samozřejmě zas tak jisté není… Anna za tu dobu zmoudřela a už nechce nikoho nechat stát jejímu štěstí v cestě. Nebudu tu psát o strastech, které musí hlavní hrdinka vytrpět, aby znovu získala to, o co svou vlastní pošetilostí kdysi přišla…stejně všichni dobře víme, jak to dopadne :D!

Pro fanoušky Austenové je tento román samozřejmě nutností, ale mně – toužící po vkusné prázdninové romanci – se tentokrát do vkusu opravdu moc netrefil. Tak zase příští léto, no :-)…

…a z mlhy se vynořil Nebel

Při tvoření druhého úkolu do semináře filmové kritiky jsem byla nucena vcítit se do role skutečného novináře a vyzkoušet si psaní v časové tísni :D. Proto výsledek není takový, jaký jsem si přála, a nejsem s ním tak úplně spokojená. Na hodnocení nicméně stále čekám, tak uvidíme, jak to dopadne. Alois Nebel je film, který se dost těžko interpretuje. Pokud čekáte trhák, jaký z něj předčasně udělala média, budete zklamaní. Pokud ale hledáte příběh, ve kterém důležitější než dialogy je to, co je psáno mezi řádky…myslím, že pak zklamaní určitě nebudete. Snad vám moje recenze, která byla tentokrát určena do intelektuálního plátku typu Respekt, poskytne aspoň malé vodítko, až se budete rozhodovat, zda na Aloise Nebela jít či nejít :-)…

…a z mlhy se vynořil Nebel

Na česká filmová plátna právě vstupuje dlouho očekávaný snímek, který se (nejen) svou vizuální stránkou vymyká všemu, co se v poslední době v našich luzích a hájích natočilo. Spisovatel Jaroslav Rudiš a výtvarník Jaromír 99 přetavili svůj komiks s názvem Alois Nebel ve stejnojmenný film, který se pravděpodobně nestane diváckým hitem, nicméně pozornost, která je mu v médiích věnována, si právem zaslouží.

Lépe si tvůrci vstup snímku do českých kin načasovat snad ani nemohli. Ponurá železniční stanice Bílý Potok zahalená v oblacích mlhy, přízračná černobílá stylizace i posmutnělá postavička jesenického nádražáka Aloise stíhaného traumaty z minulosti – to všechno dohromady dokonale zapadá do sychravé podzimní nálady… V kulisách nevlídných severomoravských hor se velice pozvolna začíná vyprávění plné jakési zvláštní poetiky, chvílemi komické, chvílemi tragické, ale bezesporu velmi působivé…

Píše se podzim roku 1989 a Alois Nebel (Miroslav Krobot) slouží jako výpravčí železniční stanice Bílý Potok v severomoravském pohraničí. Nebel je mlčenlivým snílkem se zálibou v jízdních řádech a často ho přepadají podivné halucinace, ve kterých se mu zjevují obrazy z jeho minulosti. V nich se znovu setkává s Němkou Dorothe (Tereza Voříšková), která mu v dětství nahradila zesnulou maminku a stala se po válce obětí násilného odsunu. Sny a halucinace nakonec Nebela připraví o místo, vydá se tedy do Prahy, kde se po neúspěšném ucházení o nové zaměstnání seznamuje s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková), s kterou jej krom vzájemných sympatií spojuje také osamělost a jakási zahloubanost v sebe samého. Druhou linií příběhu diváka provází rovněž poněkud svérázná postava Němého (Karel Roden), který se vrací do pohraničí pomstít svou matku. Jeho a Nebelovy cesty se podivuhodným způsobem protínají, proplétají a zase rozchází, aby se nakonec jednoho bouřlivého večera, který je vyvrcholením celého příběhu, rozdělily nadobro.

Scénář svého tvůrce opravdu nezapře – a nemluvím pouze o pro Rudiše tak typickém náznakovém vykreslení charakteru jednotlivých postav. Při sledování Aloise Nebela si nelze nevybavit jakousi paralelu s jiným Rudišovým „hrdinou“, a sice outsiderem Fleischmanem z jeho románu (a stejnojmenného filmu) Grandhotel. Fleischman se svou fanatickou zálibou v počasí a grafech není tak zcela nepodobný Nebelovi, který je naopak tělem i duší oddán životu na dráze. Podobnou shodu najdeme i při podrobném zkoumání jmen obou postav – Fleischman je skálopevně přesvědčený, že to, jak se jmenujeme, není náhoda, a že si každý člověk nese ve svém jméně něco o sobě. Nejspíš tedy nebude náhodou ani to, že německé slovíčko „Nebel“ se do češtiny překládá jako „mlha“. Které jiné jméno by mohlo tak dokonale vystihnout postavu obestřenou hustým závojem tajemna – postavu, která nechává řadu svých tajemství z minulosti pečlivě ukrytu pod povrchem?

Příběh se táhne a rozvíjí velmi pomalu, některé nitky a souvislosti mezi jednotlivými postavami se i pozornému divákovi pospojují až v úplném závěru filmu. Můžeme se nicméně shodnout na tom, že podstatnější roli než děj jako takový zde sehrává celková atmosféra melancholie, osamělosti a prázdnoty, která snímkem prostupuje pozvolna – jako mlha. Je potřeba si uvědomit, že se před námi odehrává příběh vyprávěný spíše než slovy obrazem. Působivá scéna, ve které Alois Nebel utahuje kapající kohoutek, nepotřebuje naprosto žádný komentář. Některé momenty filmu zase dokonale dokresluje sugestivní hudba, kterou má na svědomí kapela Umakart ve spolupráci se skupinou Priessnitz.

Aloisi Nebelovi bychom mohli vytýkat spoustu věcí, já to ale dnes dělat nebudu, protože jsem přesvědčená, že stěžovat si na zmatenost děje a plochost postav, jako to udělala řada jiných po zhlédnutí tohoto snímku, by znamenalo přiznat si, že jsem přijala roli ve skupině konzumentů, kteří si už dávno odvykli při sledování filmů zapojovat svou vlastní fantazii a představivost. Alois Nebel rozhodně není snímek, ke kterému se divák usadí a nechá si vyprávět příběh od začátku až do konce. Je potřeba se na sledování správně naladit, zapojit všechny své smysly a nechat se zcela pohltit atmosférou, která v člověku vyvolává střídavě strach, úžas i dojetí. Filmy, které vyžadují spolupráci a dávají divákovi možnost vlastního zapojení, u nás nevznikají každý den! Proto se také v kritice snímku omezím především na jednu věc, a sice jeho délku – 87 minut je žalostně málo na to, aby se divák stačil nabažit unikátní atmosféry a animovaného prostředí vytvářeného technologií rotoskopie, která kombinuje hraný a kreslený film, přičemž tvůrci nejprve natáčí klasický hraný film s herci a poté scény po jednotlivých filmových okénkách překreslují a animují. Samozřejmě není ani dost dobře možné, aby se ve vyměřeném čase mohly všechny postavy dostatečně projevit, v tom případě je ale zase poskytnut divákovi dostatečný prostor pro jeho vlastní domněnky a fantazii.

Ať už na Aloisi Nebelovi oceňujeme cokoliv, je to právě jeho pocitovost, důraz na drobné detaily, kterých si běžně v životě nevšímáme, a originální vizuální stránka, která tento unikátní počin řadí k nejzajímavějším domácím snímkům poslední doby a byla by škoda zatracovat ho jen (nebo právě) proto, že se vymyká průměru. Věřím, že Alois Nebel je dílo, které pod listím letošního podzimu rozhodně nezapadne…

Babí léto

Jen málokdy mám radost z příchodu podzimu…letos je to ale jinak. Velkou zásluhu na tom má tohle krásné babí léto, které prý má vydržet až do půlky října…a taky burčák, pochopitelně :D. Když si ale tak vduchu rekapituluju právě uplynulý měsíc, zjišťuju, že přinesl vlastně spoustu dalších příjemných momentů. A mám z toho tak velkou radost, že se o ni prostě potřebuju podělit :-)…Následující článek nechť je tedy hitparádou těch nejkrásnějších okamžiků tohoto slunečného září…

Úspěšné zdolání zkoušky z pozemku – haluz na otázky mě ani tentokrát neminula, takže vcházím do finále svého studia na právech pouze s jediným restem. Doufejme, že tenhle úspěšný start semestru mě nakopne k větší pracovitosti a hlavně konečně začnu pilně makat na diplomce O:-)…Navíc jsem se na zkoušce setkala s moc milou slečnou, která si mě pamatovala z loňské vodácké výpravy a z krumlovské hospody :-)…
Pokoření Sněžky – kvůli školním restům jsme si letos prázdnin moc neužili, takže jsme si to na dovolené v Krkonoších mohli konečně vynahradit. Na to, jak nás všichni strašili s počasím, nám nakonec všechno vyšlo báječně a v sobotu, kdy jsme se drápali na Sněžku, jsme si užili opravdu nádherné počasí i výhled z naší nejvyšší hory – o kterou se dělíme s Poláky (vážně jsme to brali v zemáku, Jindro :D??)…
Seminář filmové kritiky – tak to je pro mě jedna z vůbec největších radostí :)! Konečně se můžu v rámci školy věnovat něčemu, co mě maximálně baví a naplňuje. Možná pro mě tenhle seminář bude jen zajímavou zkušeností jako řada jiných PVPček z neprávnických oborů, každopádně se těším, že si rozšířím obzory v oblasti, která mě zajímá, a koneckonců kdo ví, do které kanceláře mi moje vzdělání jednoho dne otevře dveře :D…obávám se, že advokátní kancelář to teda nebude :D…
Intervenční centrum – v pondělí jsem se po jednom rozhovoru na praxi konečně utvrdila v tom, co mi vrtá hlavou už strašně dlouho. Chtěla bych si po škole najít práci v intervenčním centru, které poskytuje právní (i jinou) pomoc obětem domácího násilí. Nechci se zavalovat stohama papírů v kanclu ani psát dokola podle šablony pět typů smluv v bance. Chci dělat někde, kde budu opravdu někomu nápomocná, ikdyž si za to asi nevydělám tolik peněz jako v advokátním kanclu.
Burčákové slavnosti ve Valticích – jižní Morava je místo, kam se kdykoliv ráda vracím a to „vracím“ píšu zcela záměrně, protože se tam opravdu cítím tak nějak „doma“. Proto když jsem se dozvěděla o konání burčákových slavností, o plánu na víkend bylo hned rozhodnuto. Sbalili jsme Frantu a Erasmáky a myslím, že účasti nikdo z nás nelitoval, protože jsme si to skvěle užili, ochutnali všechny možné druhy burčáku, opili se, nafotili spoustu fotek, udělali si krásnou procházku po vinné naučné stezce, poslechli si cimbál a „pohaluzi“ narazili na Pavču s Tucinem :-)...a domů jsme si samozřejmě odvezli petku burčáku značky Valtice – protože ten nám chutná nejvíce :DDD!
První právnický rozkalovák – minulý týden jsem si namalovala svůj POSLEDNÍ rozvrh hodin a začal můj prakticky POSLEDNÍ semestr, protože ten finální, desátý, je věnovaný psaní diplomové práce a dohánění restů 8-). Nastal tedy „nejvyšší čas seznámit se konečně se svými spolužáky“, jak jsme se shodli s Robertem 😎. Právnické akce jsem nikdy nevyhledávala a nehodlám v tom pokračovat ani nadále, přesto si myslím, že párty v Charlie’s byla mimořádně zajímavou zkušeností a jsem ráda, že jsem se Peťkou nechala překecat a šla jsem :D…

Krom těchto nejzajímavějších momentů bych měla v zásobě i pár zcela drobných, všedních, úsměvných…třeba když mě v drogérii u regálu s barvama na vlasy oslovila úplně cizí slečna a ptala se mě, jakou barvu si musí koupit, aby měla vlasy jako já :-)…nebo když jsem si letos konečně mohla pořídit svetrošaty s krátkým rukávem, věc zcela nepraktickou do našich klimatických podmínek, ale letos už ji nesundám až dokud nezačne být opravdu hnusně :D. V záloze mám ještě jedno příjemné překvapení, ale to asi zatím ponechám v tajnosti, aby se neleklo a někam neuteklo :-)…O co se ale můžu podělit už teď je poslední maličkost, která patří k babímu létu a toulkám jižní Moravou jako nic jiného, zvedne mi náladu kdykoliv a kdekoliv a vždycky, když ji slyším, běhá mi mráz po zádech… Pro všechny, kteří dočetli až sem 🙂…

KORUPCE PO ČESKU, 21.9.2011, Brno

Přináším takhle k večeru jenom malou pozvánku na zajímavou výstavu, která stojí za povšimnutí. Potěším s ní tedy především brňáky, protože se koná u nás ve Štatlu v parku u Moravského náměstí. Ostatní ale nemusí smutnit, výstava je putovní, a tak je možné, že k vám brzy doputuje nebo už jste ji dokonce stačili shlédnout. A o čem to je? Jak již název napovídá, cílem výstavy „KORUPCE PO ČESKU aneb Co je doma, to se počítá” je veřejnosti stručně přiblížit 20 nejvýznamnějších českých kauz korupce a zpronevěry od roku 1989, zrekapitulovat je a zejména pak ukázat, jak jednotlivé korupční skandály dopadly. Počtete si tu o tunelování českých bank v 90. letech, „právnících“ z Plzně i o tom, jak Standa Gross ke štěstí přišel 😎 . Výstava zároveň seznamuje se základními rysy korupčního prostředí v České republice a odkazuje na různé iniciativy, poradny či organizace, které v České republice proti korupci aktivně bojují. Výstavu zaštiťuje intelektuální týdeník Respekt a je opravdu zajímavá – takže hurá všichni na Moravák zaplakat si či zanadávat na náš prohnilý stát! A tvůrcům výstavy Respekt ;-)!

Záříjové úlovky

Tento měsíc samé účelové a potřebné nákupy, no vážně! Ani tak toho koukám nebylo málo…ale pro každý výrobek mám přichystanou výmluvu :D! Navíc jsem byla z kraje měsíce hodně doma a z nudy si hrála s foťákem, takže téměř všechny snímky jsou vlastní výroby…teď tedy nevím, jestli to můžete brát zrovna jako výhru, nicméně chtěla jsem to zmínit :D…

Čistící pleťové mléko pro suchou a citlivou pleť Astrid jsem si opět koupila „domů“, kde už se teď tak často nevyskytuju, takže si vystačím vpodstatě s jakoukoliv kosmetikou. Tohle čistící mléko je prostě klasika, která splní svou funkci, ale nevyvolá žádné zázraky ani vlnu nadšení.

Oční roll-on a korektor 2v1 Garnier (odstín 02 – světlá pleť) – to byste nevěřili, jaký je dneska problém sehnat v drogérii tekutý korektor! Léta letoucí byl mou kosmetickou stálicí korektor od Manhattanu, bohužel se ale tato dekorativní kosmetika už nikde v Čechách neprodává, aspoň co já vím :(…A co se týče ostatních značek nabízených v drogérii, mezi nimi jsem nikdy nenašla nic, z čeho bych byla dvakrát nadšená. Při poslední pátrací akci „hledání tekutého korektoru“ jsem opět málem odcházela s prázdnou, ale pak jsem si všimla regálu s tímhle korektorem od Garnieru a rozhodla jsem se ho ze zoufalství vyzkoušet. A docela mě překvapil! Přestože i světlý odstín bych si na své pleti představovala ještě o malilinko světlejší, korektor se dá pěkně rozmazat a nakonec splyne s pokožkou. Obsahuje kofein, výtažky z citronu a UV filtr, příjemně chladí a spokojená jsem i s krycími schopnostmi. Nicméně úplně vám kruhy zpod očí nevyzmizíkuje, s tím zas nepočítejte. Při běžném „provozu“ vám možná nebude připadat tak zázračný, jak slibuje reklama. Když se ale jednoho dne probudíte po opravdu špatné noci, zjistíte, že ona ta reklama přecejen tak úplně nekecá ;-)!

Gel na vlasy Garnier Fructis Style – Survivor
Přiznávám, že mám docela velkou spotřebu gelů na vlasy :D… používám je prakticky každý den, vpodstatě už jen ze zvyku, ale holt to patří k mému dennímu rituálu napatlat si něco do vlasů, než vyrazím z domu :D…S mým křovím na hlavě se koneckonců stejně velice nic jiného dělat nedá. Tentokrát jsem šla shánět náhradníka za gel od Lybaru, který mi došel. V Rossmanovi mi padla do oka tahle poměrně nová řada gelů na vlasy Garnier s výtažky z kaktusu a dostala jsem chuť nějaký z těchto výrobků vyzkoušet. Survivor mi přišel dle popisu na obalu tak nějak nejsympatičtější. Jak již název napovídá, měl by přežít všechno – vítr, vlhko i hic :D…Usoudila jsem, že by to mohl být ten pravý společník do Krkonoš a rozhodla jsem se podrobit ho v horách zatěžkávací zkoušce. S tužícími schopnostmi jsem byla poměrně spokojená, to jó, ale po celodenní túře na Sněžku samozřejmě z „účesu“ krom slepených vlasů nezbylo vůbec nic :(…Takže z mého pohledu spíš průměr, znám mnohem lepší gely.

Slupovací pleťová maska HaM (granátové jablko a mučenka)

Druhým kosmetickým výrobkem z řad HaM, který jsem se rozhodla vyzkoušet, byla tahleta ovocná slupovací maska. Sáhla jsem po ní proto, že slupovací masky jsou mi prostě ze všeho nejsympatičtější. Nic s nima neupatláte ani nezmastíte a slupování je prostě hrozná sranda :D… Maska má lehce narůžovělou barvu, gelovou konzistenci a navíc krásně voní po ovoci. Po uplynutí nějakých těch doporučených 20ti minut jde krásně sloupnout a pleť je po ní příjemně vyhlazená i vyčištěná, ikdyž ta čokoládová maska mi přišla – co se týče čistících účinků – asi o malinko lepší. Tahle ale zase dostává více plusových bodů za snadnější manipulaci O:-)…

Hloubkově čistící maska HaM (aloe vera, vrba, habr obecný a rozmarýn) – no a aby těch masek nebylo málo, rozhodla jsem se v HaMku otestovat ještě jednu. Jak již název napovídá, nejedná se tentokrát o nějak extra voňavý zážitek, ale důležitější jsou koneckonců výsledky, že ano :D…Maska má výbornou krémovou konzistenci, takže se snadno aplikuje (postačí i tenká vrstva) a vůní opravdu spíš než lesní porost připomíná mast na bolavé klouby :D. Má světle béžovou barvu, která se po nanesení postupně mění na bílou, jak maska usychá a tvrdne. Po nějakých 15ti minutách se dá snadno smýt, protože ztvrdlá maska se při kontaktu s vodou opět mění v krém – to je pro mě rozhodně velké plus. Čistící účinky jsou podle mě taky více než dobré – asi jako u všech HaM masek, které jsem dosud vyzkoušela. Jen mám po použití této pocit, že mám pleť trochu vysušenou. Celkově se mi zatím masky z HaM víc než zamlouvají a těším se, až zase vyzkouším nějakou další O:-)…

Čistící mléko+tonik 2v1 Green Line – protože jsem s sebou na dovču do Krkonoš nechtěla tahat všechny ty kosmetické zbytečnosti, které mi stojí v Brně v koupelně na poličce, naskytl se mi dobrý důvod, proč navštívit drogérii a pořídit tam nějaké malé víceúčelové pomocníky na cesty O:-)…Proč tahat dvě lahvičky s pleťovým mlíkem a tonikem, když můžu táhnout jen jednu, která zastane práci za dva, že. Musím říct, že kroměřížské drogérie zrovna dvakrát neoplývají sortimentem těchto víceúčelových výrobků 2v1, takže jsem se musela spokojit s výběrem ze tří možností. Vyhrálo to tohle mléko Green Line, protože jsem si vzpomněla, že jsem ho už kdysi dávno měla a nepřišlo mi špatný. Je trochu mastnější, což tak obecně nemám u pleťové kosmetiky moc ráda, ale v odstraňování make-upu a nečistot z pleti je to jednička!

Okurkový pleťový krém Ziaja – minulý měsíc jsem tu pěla chválu na pleťový tonik stejné značky a nakonec jsem při výběru nějakého malého lehkého krému, který by nezatížil batoh do Krkonoš ani mou peněženku, skončila u tohoto okurkového zázraku. Používala jsem ho celé loňské léto a výborně se mi osvědčil. Jako všechny krémy Ziaja, které jsem zatím vyzkoušela, i tento má poněkud hustší konzistenci, ale při aplikaci je jinak lehoučký, dobře se roztírá, hydratuje, hodí se i pod make-up a hlavně opravdu krásně okurkově voní :D! Za tu cenu (okolo 50 korun) se určitě vyplatí ho vyzkoušet, ale pleťový krém od Nivea, který jsem ulovila v některém z předchozích příspěvků, je pro mě zatím po všech směrech nepřekonatelný, takže dosti lichotek :-)…

Dexempo multo šumpoplex po 40ti letech?

Někteří z vás už možná ví, jaký „sen“ si budu plnit tento semestr. Byla jsem přijatá do semináře filmové kritiky, který mě nadchnul hned první přednáškou. Z úvodního vyřazovacího úkolu jsem pravda už tak nadšená nebyla – svůj talent jsme měli projevit na recenzi do deníku typu MF Dnes a ohodnotit jsme měli nový film Václava Vorlíčka Saxána a Lexikon kouzel. Po menším váhání jsem se tedy nakonec na poslední chvíli dokopala a vyrazila do Špalíčku shlédnout tento snímek. Obávala jsem se rušivého elementu v podobě bandy dětí, když jsem však deset minut před začátkem filmu vešla do sálu, byl úplně prázdný. Chvíli jsem z toho byla dost v šoku, brzy jsem si ale začala tento luxus užívat :D…nakonec se nás v hledišti sešlo něco okolo deseti kusů. Mou ostrou kritiku :D, která se mi stala vstupenkou do semináře, přináším níže…každý týden by tu teď měla přibýt jedna další, tak doufám, že se najde někdo, koho bude bavit je číst :-)…

Dexempo multo šumpoplex po 40ti letech?

Když se na filmové plátno po letech navrací slavní hrdinové, divák tak nějak automaticky zpozorní. Nezřídka totiž pokračování oblíbené filmové komediální klasiky vyvolává spíš než salvy smíchu poněkud rozpačitý úsměv na tvářích pamětníků a protočení panenek ze strany generace o něco mladší. Při shlédnutí Saxány a Lexikonu kouzel se však musí divák od jakýchkoliv asociací se „starou“ Saxanou z počátku 70. let odprostit. Doba pokročila, obecenstvo se změnilo a především – Vorlíček tentokrát natočil film opravdu jen pro děti…

Z rozverné dívky na koštěti nám vyrostla maminka (Petra Černocká), která společně s manželem Honzou (Jan Hrušínský) vychovává dcerku Saxánku (Helena Nováčková) – žákyni 2.B. Malá Saxánka o maminčině čarodějnické minulosti pochopitelně netuší, z touhy po strašidelné pohádce se však jednoho večera vydá pátrat na půdu a propadne se až do Říše pohádek, z které její maminka kdysi utekla, aby nemusela zůstat 300 let po škole. V podzemní říši ke svému překvapení potkává svou tetu Irmu (Jiřina Bohdalová), ne příliš úspěšnou spisovatelku knížek pro děti, která se zde také ocitá úplnou náhodou. Zatímco ale malá Saxánka usiluje o záchranu svého dědečka netopýra a návrat zpátky do říše lidí, vdavek chtivá teta Irma v pohádkovém světě shání nové nápadníky – ať už se jedná o ředitele školy kouzel (Josef Somr) nebo komiksového zloducha Crashmana (Jaromír Dulava).

Vorlíček se při tvorbě Saxány a Lexikonu kouzel rozhodl vsadit na jistotu v podobě narážek na své dřívější slavné počiny – krom postav z Dívky na koštěti se tu objevuje např. rovněž pan Vigo ze seriálu Arabela. I méně pozorný divák si však nemůže nepovšimnout, že některé momenty pohádky rovněž naráží na filmovou ságu o poněkud slavnějším čaroději Harry Potterovi – připomenou ji např. „oživlé“ obrázky v knížce, létající vlak nebo pád studnou do podzemní říše (a našlo by se toho ještě mnohem více). České pohádky vždycky sršely novými a neotřelými nápady, je tedy s podivem, že tvůrci snímku najednou pocítili potřebu kopírovat západní tvorbu…

Stejně tak málo invenčně působí i celý scénář. Filmu prakticky chybí jakákoliv smysluplná zápletka a některé části děje naprosto postrádají pointu (ať už se jedná o scénu v čarodějnickém doupěti či zápletku s ohořelým šekem), takže mohou vyvolat dojem, že byly do filmu přidány jen proto, aby natáhly jeho celkovou délku. Saxána a Lexikon kouzel tak ve výsledku vyznívá spíše jako zmatený sled neprovázaných scén, které ve výsledku nemůže zachránit ani sázka na jistotu v podobě hereckého obsazení. Představitelka malé Saxánky z 2.B je nepřirozená a její projev působí spíše jako vzorně naučená recitace. Překvapivě však ani většina „dospělých“ herců svými výkony neohromí. Těžko říct, zda to nedávat za vinu spíš slabému scénáři, každopádně drtivá většina postav působí příliš strojeně a pramálo emotivně. Jejich dialogy děj nikam neposouvají, naopak jej spíše brzdí, protože se z nich o postavách vlastně nic zásadního nedovídáme, a divák tak brzy získává pocit, že snímek místo slíbených 90ti minut trvá mnohem déle. Neurčitost postav platí nejen ve světě lidí, ale především v podzemní Říši pohádek, kde se hned na začátku vyrojí množství bytostí, které ale tvůrci už nijak nerozvíjí, takže se můžeme jen domýšlet, jaký přínos pro děj pohádky vlastně představují.

Na druhou stranu je potřeba podívat se na film i tak trochu dětskýma očima – vždyť těm je Vorlíčkova pohádka určena především. Řada animovaných postaviček je opravdu roztomilá (Chlupáček, trpaslík či hospodský-kostlivec jako vystřižený z Mrtvé nevěsty Tima Burtona) a u dětí jistě zafunguje, stejně jako několik jednoduchých vtipů. I přes absenci spádu si divák může ve filmu najít pár opravdu úsměvných momentů, o něž se postará především strýček Evžen v podání Petra Nárožného. Celkový rozpačitý dojem z filmu rovněž trochu pozvedává vtipně vyvedený závěr, kdy teta Irma vyřeší své milostné trilema ku spokojenosti všech nápadníků. Závěrečné titulky však přichází tak náhle, že si divák toto osvěžení málem ani nestihne vychutnat…

Jaroslav Rudiš – Grandhotel

Jsou knížky, na které musí být nálada, abyste je pořádně docenili. Grandhotel k nim patří. Jeho podtitul „román nad mraky“ docela trefně vystihuje, že člověk se musí při čtení zkusit podívat na život a na všechno, co přináší, trochu jinak…z výšky…

„Někdy mám pocit, že právě tady přímo nad námi nebe krvácí. Ale možná to je jen západ slunce…“

Hlavní postavou románu je třicetiletý samotář Fleischman, pro většinu lidí zaostalý exot pohybující se ve světě mraků a tlakových výší, ve svém nitru ale opuštěný a nepochopený snílek hledající cestu ven ze svého rodného města, ve kterém se cítí uvězněn. Právě Fleischmanův netypický pohled na život vnáší do příběhu jakousi zvláštní, někdy smutnou, jindy komickou poetiku. Fleischman jakoukoliv životní situaci dokáže pohotově vyhodnotit a přitovnat k jediné oblasti, které skutečně rozumí – a sice k počasí :-). Jeho životu dává řád meteorologický graf a postupem času i Franz, starý sudetský Němec, který jezdí do Liberce pohřbívat své spolužáky. Při pozorování oblohy z Grandhotelu na Ještědu Fleischman konečně zjišťuje, že jediná cesta, kterou může z Liberce uniknout a zvítězit tak sám nad sebou, vede skrz mraky. Fleischmanův plán ale lehce nabourává servírka Ilja, která se jednoho dne objevuje v hotelové recepci…

„Jestli je to tak, pak láska je něco jako blesk. Protože každý blesk, který se spouští z nebe a je vidět, má svého bratra, který vidět není, neviditelný protiblesk, který mu v ten samý okamžik vyjíždí ze země naproti. A když se ty dva blesky setkají, tak to zajiskří. Zasvítí. A pak to taky pěkně bouchne.“

Podle námětu knihy vznikl scénář pro film Davida Ondříčka Grandhotel, a tak možná řada z vás ví, jestli se Fleischmanovi nakonec podaří vznést „nad mraky“ nebo ne. Podle mě ale filmový Grandhotel kvalit knížky ani zdaleka nedosahuje, protože některé myšlenky a pocity se zkrátka na plátno převádějí jen těžko. Ty nejkrásnější jsem pro vás vybrala jako úryvky…

„…lidé jsou jako mraky…taky se tak proplítaj…ztrácej…opouštěj…nacházej…“

Grandhotel jsem četla už dvakrát. Fotky z tohoto článku vznikaly v létě, kdy se mi Rudišova knížka dostala do rukou poprvé a já zjistila, že má v sobě ukrytou jakousi zvláštní, ale příjemnou nostalgii, která člověka přiměje pozvednout oči vzhůru a fascinovaně koukat na nebe. Možná to pro vás bude dobrý důvod, abyste po ní taky sáhli a nechali se unést někam vysoko nad mraky…

Stieg Larsson – Muži, kteří nenávidí ženy

Ano, přiznávám, i já jsem tomuto švédskému fenoménu nakonec podlehla a Larsson si našel své čestné místo v mojí knihovničce…Na ostatních zpřátelených blozích už bylo o Miléniu napsáno víc než dost, proto bych se jako obvykle zaměřila spíš než na vylíčení děje na mé drobné osobní postřehy z četby. Hned na úvod musím říct, že jsem Larssonovu detektivku nevnímala jako dílo, od kterého se nedá odejít. Naopak jsem měla v plánu nezhltnout ji za den, ale pěkně si ji vychutnat, což se mi i povedlo – vpodstatě mě knížka přibila do křesla až tehdy, když započal „hon“ na hlavníhu hrdinu – novináře Mikaela – a teprve v tu chvíli mi přišlo, že příběh konečně dostal ten správný spád. Knížku jsem většinou odkládala při nástupu zbytečných popisných pasáží, ve kterých se nic podstatného nedělo. Na druhou stranu si myslím, že je přecejen dobré přečíst knihu v kratším časovém úseku, aby člověk mezitím nepozapomněl důležité souvislosti. Jako ne příliš pozorný čtenář jsem rovněž ocenila báječné schémátko části rodokmenu klanu Vangerových, ke kterému jsem se zpočátku často vracela, protože jinak bych se v tom množství postav totálně ztrácela.

Co se týče násilných a sexuálních scén, tak ty mi při čtení nijak nevadily, spíš mě šokoval celkový přístup hlavních hrdinů k těmto věcem – především pak celá škála milostných trojúhelníků a fakt, že si to tam Mikael rozdával s kdekým na potkání a nikomu to nepřišlo divné :D. Myslím, že při čtení této knihy jsem pochopila skutečný význam spojení „švédská trojka“ :D…

I přes tuto lehkou vlnu pohoršení však Larssonovi musíme přičíst k dobru, že se pokusil odvážně upozornit na mnohé nešvary naší moderní doby – ať už se jedná o brutální činy páchané na ženách, počítačové pirátství, nebezpečný vliv médií ale i konflikt morálky a osobních zájmů…

No a za co musím rozhodně Larssonovi a jeho bestselleru přidat body, je tloušťka knihy – já zkrátka miluju bichle a dlouho jsem hledala knihu, do které by takhle krásně pasovala sbírka brašulových záložek z Harvard Book Store – a jistě už správně tušíte, že tahle (530 stran!!!) je ta pravá :D…

P.S. Při čtení jsem se naladila na „severskou“ vlnu, takže příště asi sáhnu po Dětech z Bullerbynu :D…