Tento týden jsem se za bijákem musela trmácet až do Olympie, ale vůbec toho nelituju, protože se mi tak nějak hezky trefil do vkusu. Opět jsem si užila poloprázdného sálu a vůbec se mi to chození do biografu o samotě začíná docela líbit :-)… Na programu bylo české rodinné drama Rodina je základ státu a recenze se tentokrát psala do internetového deníku typu aktualne.cz. Zase jsem se musela trochu potýkat s rozsahem, ale nakonec se mi po menších úpravách snad podařilo vtěsnat tam všechno, co jsem chtěla. A jestli se náhodou někdo těšíte na další recenzi, tak se netěšte, protože to bude Turínský kůň a už dvakrát jsem u toho usnula 8-)…
Rodina je základ státu: nová česká road-movie nebo tvrdá realita?
Dlouhá léta si jen tak poklidně žil se svou rodinkou v luxusní vile kousek za Prahou. Jednoho dne mu ale začíná jít po krku policie, která zjistila, že peníze, za které si vilku postavil, nebyly tak úplně poctivě vydělané. Rozhodne se tedy tu svou rodinu vzít a místo na Bahamy s ní zamíří na dovolenou na Slovácko. A možná tomu vduchu nebude říkat dovolená, ale útěk…
Robertu Sedláčkovi, který se ujal režie nového dramatu Rodina je základ státu, se podařilo umně převést na filmové plátno nejeden palčivý problém dnešní doby – ať už se jedná o korupcí prožraná „vyšší místa“, pocity odcizení v nejužším rodinném kruhu či hledání odpovědí na otázku, co vlastně činí člověka v životě šťastným. Dílko, které se na první pohled tváří velmi nenápadně, v sobě ukrývá varovně vztyčený prst, který nás bez přehnaného moralizování nutí k zamyšlení nad svými vlastními činy i svědomím.
Libor (Igor Chmela), bývalý učitel dějepisu, který se shodou okolností stal významným bankovním manažerem, se zaplete do nelegálních machinací s penězi klientů, protože se mu zdá, že „by to mohlo vyjít“. A ono to nějaký čas skutečně vychází. Libor zařídí pro svou rodinku luxusní život, nicméně idylka netrvá věčně. Ve chvíli, kdy Libor cítí, že podvod se provalil a už není úniku, vezme svou dosud nic netušící manželku Ivu (Eva Vrbková) a děti na dovolenou po jižní Moravě, aby si s nimi užil posledních pár klidných dní a připravil je na fakt, že se brzy ocitne za mřížemi.
Libor se po celou dobu tváří jako poněkud rozporuplná bytost. Ze scén, které tráví se svou rodinou, je znát, že ve svém jádru není zlý. Vystupuje jako vzdělaný člověk, z kterého udělaly amorálního alibistu teprve příležitosti, ke kterým se během svého kariérního růstu přichomýtl, a touha zabezpečit rodině „hezký život“. Iva působí nejen jako sebejistá a spokojená žena, ale především jako milující manželka. Tím více může překvapit, že nemá ani tušení o Liborových potížích, což z Ivy ve výsledku činí těžko uvěřitelnou postavu a slabší bod celého snímku.
Důležitý náboj filmu dodává především pasáž odehrávající se ve Strážnici na návštěvě u starých kamarádů ze studií. Manželé Lenka (Simona Babčáková) a Jura (Jiří Vyorálek) představují zajímavý protipól. Ona vduchu sní o lepší kariéře, ale bojí se nových začátků a ze všeho nejvíc touží po nalezení vnitřního klidu. On má pocit, že se v maloměstě, kde si s nikým pořádně nepromluví, zahrabal a přiznává si, že sebou celý život jen nechává orat. Jeho stěžejním mottem je dělat všechno pro to, aby „byl doma klid“. Setkání obou manželských párů je zajímavou konfrontací dvou světů a čtyř různých pohledů na život i na podobu štěstí. Když pak máme na chvíli možnost nahlédnout hlouběji do nitra jednotlivých postav, zjišťujeme, že se vlastně ani o jednom z nich nedá s jistotou prohlásit, že by byl skutečně šťastný. Potvrzuje to především upřímná výpověď obou otců opíjejících se v kumbále pálenkou nenápadně „ukrytou“ v kanystru…
Na druhou stranu však Robert Sedláček projevuje talent vylíčit i závažné okamžiky, které život přináší, s notnou dávkou (černého) humoru – vzpomeňme na kozu promenádující se ve vypjatém okamžiku mezi Jurou a Liborem, kteří v kumbále filosofují o nevěře a jiných veskrze závažných tématech, nebo na bázlivého policistu zatýkajícího v závěrečné scéně Libora téměř s omluvou a provinilým výrazem ve tváři. O tom, že film je třeba brát i s trochou nadhledu, svědčí také vtipně pojaté reklamní plakáty, které teprve v kulisách multikina, kde na diváka ze všech stran svítí zelený „únikový východ“, dostávají ten správný význam.
Film Rodina je základ státu můžeme bez rozpaků zařadit mezi zajímavé a upřímné počiny reagující na aktuální „krizové“ období – ať už hovoříme o krizi ekonomické, krizi společnosti či krizi důvěry uvnitř úzkého rodinného kruhu. Jedním ze smutných poselství, které si z kina po zhlédnutí snímku můžeme odnést, je fakt, že někteří lidé v naší zemi si už dávno zvykli na to, že finanční kriminalita, zpronevěra a tunelování bank je veskrze normálním jevem. A že na tom vlastně není nic až tak špatného, pokud své činy zaštítíme dotčeným výkřikem „Dělal jsem to přece všechno pro rodinu!“…
