V rytmu reggae

S prvním článkem rekapitulujícím naši svatební cestu jsem si dala celkem načas, já vím. Zažili jsme toho tolik, že bylo třeba to napřed trochu vstřebat. Jako obvykle to bude na několik pokračování a těšit se můžete na krásné fotky, které Péťa postupně upravuje (je jich přes tisíc!).

Po předchozí vynikající zkušenosti s Emirates jsme se rozhodli letět do dálek opět s nimi a znovu musím potvrdit, že jejich servis je prostě bezkonkurenční. Kvůli asi čtyřhodinové pauze na přestup, kterou jsme měli v Dubaji, jsme od nich dokonce dostali vouchery na občerstvení v několika letištních fast foodech, čehož jsme rádi využili. Letenky jsme si koupili pouze do Jakarty – vyšlo to mnohem levněji, než přímo do balijského centra Denpasaru a z Jakarty už nebyl problém sehnat let s nějakou místní společností za pár kaček. My si zvolili Air Asia a byla to celkem fajn volba, ikdyž měl náš let z Jakarty asi hodinové zpoždění. Ale doletěli jsme ve zdraví a to je hlavní :-)!

Na letišti v Denpasaru nás vzali místní taxikáři útokem. Věděli jsme z různých zdrojů, že to nastane, ale stejně nás to svým způsobem šokovalo. Nezbývalo nic jiného, než se naučit velice rychle smlouvat :D. Cestu z letiště až na Legian – hlavní třídu v Kutě, poblíž které ležel náš první hotýlek – jsme usmlouvali na 90 000 rupií, což byla dost začátečnická cena, ale uvidíte sami, že časem jsme se ve smlouvání dost zlepšovali :D!

Náš hotýlek Mangga Bali Inn jsme našli celkem bez problémů. Jednalo se o typické místní ubytování v podobě jednoduchých bungalowů. Interiér velice prostý, ale bylo tam čisto a dokonce i klimatizace, což nám po náročné cestě naprosto stačilo ke štěstí. Ani jsme se moc nevybalovali a rovnou padli do postele.

Na druhý den už nás budilo sluníčko a vůně tropického vzduchu. Poprvé pod rovníkem! Teprve za bílého dne jsme se mohli pokochat krásnou zahradou, která bungalowy obklopovala a k našemu nadšení se vzadu v zahradě dokonce nacházel bazén. Na ubytování na Bali bylo fajn, že vždy v ceně zahrnovalo i snídani. Snídaně byly (stejně jako většina jídla na Bali, jak jsme časem zjistili) víceméně všude ve stejném repertoáru – toast, vajíčka, palačinka, ovoce a džus. Ale hlavně se tu podávaly pod velikánským slunečníkem přímo v rozkvetlé zahradě a to byla nádhera. Jestli si nějak představuju ideální začátek dovolené, tak přesně takhle :-)!

Po snídani vedly naše první kroky na Legian, hlavní třídu lemovanou desítkami hotelů, restaurací a surfařských obchůdků. Kuta a Legian jsou centry turismu na Bali a běloch tu samozřejmě pro místní představuje hlavní zdroj jejich obživy. Proto je třeba připravit se na neustále odhánění všelijakých pouličních prodejců, připravených nabídnout vám cokoliv. Abych byla upřímná, tohle je něco, co mě na Bali opravdu strašně štvalo a za celou dobu jsem si na to nezvykla. Přestože jsem viděla, jaká je na Bali chudoba, nedokázala jsem se smířit s představou, že pro většinu místních tu představujeme jen chodící peněženky.

Zatím ovšem byly naše peněženky prázdné :-D, krom malého obnosu, který jsme si směnili už na letišti v Jakartě – proto jsme rovnou zamířili do banky. Samozřejmě je celý Legian posetý směnárnami s podezřele výhodnými kurzy, ale to jsme riskovat raději nechtěli a navíc kurz v bance byl taky dost příznivý. Vybaveni balíkem rupií, požádali jsme našeho „domácího“, aby nám zajistil nějakou motorku, na které jsme se hodlali po Kutě a okolí dopravovat. Pan domácí nám skutečně sehnal lehce zrezlou modrou Yamahu – ale byl to náš první skůtr, a tak na něj vzpomínáme prostě s láskou :-).

Jestli je na Bali něco fakt levné, tak je to benzín. Za cca 40 Kč jsme natankovali plnou nádrž a vyrazili na náš první výlet – k mořskému chrámu Tanah Lot, který je nejnavštěvovanějším a nejfotografovanějším chrámem na Bali.

Více než třetina skály, na které chrám stojí, je prý umělá. Za odlivu se dá dojít až ke skalnímu ostrovu, dovnitř chrámu však mohou vstoupit pouze Balijci. Ovšem i z pobřeží je na chrám krásná podívaná – minimálně do okamžiku, než přijedou autobusy s davy turistů, dychtivých vyfotit si chrám při západu slunce :-D…

U chrámu nás zastihnul hlad, a tak jsme s chutí vyzkoušeli první místní restauraci. Péťa si poručil mie goreng – smažené nudle, které jsou prakticky národním jídlem. Já jsem si dala vaječnou omeletu se sladkokyselou omáčkou a první setkání s balijskou kuchyní jsem ohodnotila velmi kladně.

Po obědě už jsme se vydali na zpáteční cestu zpět do Legianu. Měli jsme totiž ještě v plánu okusit trochu toho nočního života v proslulém Apache reggae baru. Hodili jsme se do gala a vyrazli nejprve na véču do warungu Totemo, kde jsme si pochutnali na salátu s krevetami a ananasem a na tuňákovi v kokosové omáčce. A k tomu samozřejmě místní pivo Bintang, které je až překvapivě dobré! Jinak jsme ovšem do Totema rádi chodili i na místní džusy z čerstvého ovoce, které byly naprosto bezkonkurenční.

A pak už hurá do Apache! Jestli mě atmosféra hlavní třídy Legianu s opilými australskými surfaři a hlučnými podniky nijak nenadchla, Apache mě svou atmosférou naopak naprosto pohltil.

Přestože bar byl prakticky poloprázdný (přišli jsme tam relativně brzo), místní kapela tam rozjela takovou reggae party, během které se sřídaly nesmrtelné hity od Boba, UB40 a dalších reggae legend, že jsem nestačila zírat. Tady a teď, za rytmů reggae, na parketě ve světle červených, žlutých a zelených reflektorů, započala naše dobrodružná dovolená…

Kateřina Winterová, Linda Rybová – Vaříme podle Herbáře

Vítám vás na svém blogu v novém roce 2017! A čím jiným to tady „otevřít“ než knižní recenzí :)?

Jako věrná divačka pořadu Herbář, který běží pravidelně každý podzim na České televizi, jsem se tentokrát rozhodla vybrat k recenzi první vydanou kuchařku nazvanou příznačně Vaříme podle Herbáře. V knize ovšem nenajdete pouze recepty. Zajímavým bonusem je několik stran věnovaných různým bylinám a rostlinám, doporučením pro jejich sběr i popisům léčivých účinků. V úvodu se také dočtete o historii bylinářství a pro úplné začátečníky je zde k dispozici také seznam pojmů v bylinářství používaných.

Recepty tu ale samozřejmě hrají prim. Spousta z nich je velice snadná, postavená především na čerstvých a lokálních surovinách a jednoduchých chutích. Některé jsou ovšem pro změnu až moc pracné a přiznejme si, že na lisování šťáv přes pláténko nemá moderní žena prostě čas :-). Káča s Lindou si taky dost libují ve vaření s hlívou ustřičnou, což je pro mě kvůli mé alergii rovněž zapovězené území. Najdete zde ale třeba také kapitolu věnovanou výrobě přírodní kosmetiky či léčivých sirupů a mastí.

Celkově se mi koncept knihy i myšlenka návratu k přírodě nejen v kuchyni moc líbí a už se moc těším, až nějaké recepty vyzkouším (zatím kvůli mému marodění a Vánocům nebyl moc prostor) – fotky totiž vypadají více než lákavě!

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.

2016

Co k němu dodat? Asi se nezařadí k nejlepším rokům mýho života. Z nejrůznějších důvodů bolel a jistým způsobem bolí pořád. Ale ať už byl ten letošní rok jakýkoliv, jsem ráda, že ten jedinej den, na kterým záleželo ze všech nejvíc, se nám vyvedl tak, jako by se opravdu najednou celý vesmír spojil a všechno špatný mi chtěl vynahradit. A za tenhle jedinej den to stálo. Proto chci na sklonku roku 2016 hlavně poděkovat všem, kteří ho pro nás udělali tak speciální. Terezce – za její krásný čtení při obřadu a její svatební dárky, který pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu. Bráchovi – za jeho přípitkovej proslov a za to, že se tak rád ujal role mého svědka. Jardovi – za fotky, o kterých jsem s jistotou věděla, že budou překrásný, ještě předtím, než vůbec vznikly. Míšovi – za skvělou zábavnou vložku, protože na organizaci těchhle věcí jsme už neměli sílu ani čas. Ilonce – za to, že mi nevnucovala žádné drdoly a vykouzlila mi účes, ve kterém jsem se poprvé v životě cítila jako bohyně. Ondrovi – za překrásný svatební oznámení (ale hlavně a nejvíc za jeho psychickou podporu po celej rok). Celé naší báječné rodině, která se tak ochotně zapojila do všech příprav od zajišťování cukroví, vína i slivovice, střelení kance na guláš :-), zapůjčení hudební aparatury, výroby dekorací a vůbec za jejich lásku a podporu a nejvíc za skvělou atmosféru, kterou pro nás svou přítomností vytvořili. A především mému teď již manželovi, který to se mnou letos taky neměl zrovna nejlehčí, ale přesto si mě vzal a já jsem tak ráda, že kráčí po mém boku právě on!

A plány do novýho roku? Ty letošní stresy a zklamání nechat daleko za sebou a vykašlat se na věci, který nemají hlubší smysl. Neničit si zdraví kvůli práci ani kvůli lidem, který za to nestojí. Nenechat si ze života zmizet ty, kteří za to stojí. Ale mým hlavním plánem nadále zůstává nic neplánovat :-). A nechat se překvapit tím, co život sám přinese… Tak šťastný nový rok!

Podzim v obrazech

Jako obvykle jsem měla s intenzitou článků v této rubrice velké oči, a tak je najednou čtvrt roku pryč a podzim téměř za námi. Dělo se toho dost a řada akcí si rozhodně zaslouží samostatný článek. Dnes tedy jen několik malých podzimních střípků…

Září, to byla jedna velká párty :D. Tou úplně první, na které jsme se s Péťou ocitli zcela neplánovaně, byla oslava sestřenčiných padesátin na Starém pivovaře. Krom skvělé kapely, na kterou si všichni mladí i staří zařádili, se nám moc líbil zábavný program… a dokonce přišel i kouzelník! Během své show vyčaroval dvě holoubátka (doteď vůbec nechápu, jak to udělal), která nechal následně kolovat v publiku. Tato fotka byla pořízena těsně předtím, než se mi holoubátko vykakalo na nohu :-D. Zkrátka super akce, na kterou moc rádi vzpomínáme!

podzim_v_obrazech_1Září – to znamená taky začátek školy. Ačkoliv jsem doufala, že tohle se mě už nikdy týkat nebude, nakonec jsem letos po dlouhé době do školních lavic usedla znovu. Po prvním zkouškovém si povíme, zda to byl omyl či ne :-D…

podzim_v_obrazech_2Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat z naší svatby a už jsme seděli na další akci – tentokrát to byly křtiny Maruš a Baruš. Povšimněte si prosím vystajlované dekorace – kočárkových jmenovek na stůl a jedlých miminek :-D!

podzim_v_obrazech_3Dostali jsme celou krabici překrásných svatebních gratulací. Největší překvapení na nás ale čekalo až po návratu ze svatební cesty – tak tak jsme si stihli na poště balíček vyzvednout. Bylo v něm tohle krásný handmade blahopřání. Od Moniky. Děkujeme 🙂

podzim_v_obrazech_4

Říjnová knihovnička

O letošní dovolené byl konečně chvilkama čas i energie na trochu té hodnotné literatury – nevídané :)!

Pavol Rankov – Matky

Když listuju zpátky literární rubrikou, říkám si, že tato knížka patří určitě mezi to nejlepší, co mi v tomto ruce přišlo pod ruku. Tím spíš, že pochází ze slovenských luhů a hájů. Hlavní hrdinkou příběhu je Slovenka Zuzana, která na sklonku války prožije románek a následně otěhotní s ruským partyzánem. Po osvobození je na základě křivého obvinění z jeho udání Němcům poslána do ruského gulagu, kterému velí fanatická důstojnice. Kniha líčí dramatické události sedmi let, které Zuzana v gulagu stráví. Navzdory naprosto otřesným podmínkám se jí zde podaří (mnohdy dílem šťastné náhody) donosit a následně i porodit zdravé dítě. Jaký bude jeho další osud nemůžu prozrazovat. Matky mají i pár slabších momentů – to když se do Zuzanina příběhu chvilkami promítá dle mého názoru zcela zbytečná dějová linie ze současnosti, v níž vystupuje studentka Lucia, která o Zuzaniných osudech píše diplomovou práci a do toho řeší svá vlastní vztahová dilemata. Všechno je ale odpuštěno, jakmile se kniha začne chýlit k závěru, který popisuje Zuzanin návrat z gulagu, a totálně vás odbourá silnou pointou…

rijnova_knihovnicka_1

Ladislav Zibura – 40 dní pěšky do Jeruzaléma

Druhý titul je o poznání méně tragický a určitě vaší pozornosti také neunikl. Ladislav Zibura je blázen v tom dobrém slova smyslu, který našel zalíbení v pěším putování a navíc má ten dar, že o svých zážitcích z cest dovede poutavě psát. A protože to není typický dobrodruh, cestuje po rozpálené Turecké krajině bez mapy i bez orientačního smyslu, což ho leckdy zavádí do kuriózních situací.

Snad ani není ostuda nesnažit se změnit k lepšímu životy ostatních, ale rozhodně je ostuda promarnit ten svůj.

Můžu říct, že lepší četbu jsem si do Indonésie snad vzít ani nemohla. Vždycky, když mi zrovna bylo špatně z požití kdovíčeho nebo jsem seděla v pochybné rybářské bárce houpající se na proslulých vlnách okolo Bali bez záchranné vesty nebo jsem zmoklá až na kost sestupovala z vrcholu sopky Ijen (jen počkejte na ty zážitky :D!), myšlenka na Ladislavovy všudypřítomné puchýře a izraelskou krajinu plnou obrovských pavouků ve mně vykřesala poslední špetky síly, abych to všechno přežila. Kniha je doplněna kreslenými vtipy, u kterých jsem kolikrát brečela smíchy. Aktuálně už se na pultech knihkupectví objevuje Ziburova nová knížka o cestě po Číně a Nepálu a já prosebně mrkám na Ježíška 😉

rijnova_knihovnicka_2

Špagety arrabiata

Někdy je fajn místo vymýšlení složitých receptů vzít pár surovin a zjistit, že to ve výsledku vlastně úplně stačí 🙂

  • 1-2 chilli papričky
  • 2-3 stroužky česneku
  • 4 lžíce olivového oleje
  • 1 plechovka drcených rajčat
  • 400g špaget
  • sůl
  • hrst čerstvé bazalky
  • 4 lžíce strouhaného parmazánu

Chilli papričky podélně rozřízneme, vydlabeme z nich semínka a odřízneme stopku. Nadrobno nakrájíme. Česnek oloupeme a nasekáme. Na pánvi rozehřejeme olej, orestujeme na něm krátce česnek s nasekanými papričkami, přidáme drcená rajčata a směs společně prohříváme na mírném plameni asi 10-15 minut. Hotovou rajčatovou směs promícháme s uvařenými špagetami a podáváme ozdobené bazalkou a sýrem.

spagety_arrabiata_1

Beskyde, Beskyde

Se značným zpožděním, ale přece, Péťa konečně zpracoval fotky z naší červnové minidovolené. A tak tu dnes budeme vzpomínat na léto, na prázdniny a na staré „svobodné“ časy :-D…

Vzhledem k všelijakým událostem, které nás koncem roku s Péťou čekaly, jsme toto léto dovolenou docela šetřili. O naše tradiční toulky po krásách Čech a Moravy jsme se ale ochudit nechtěli, a tak jsme i letos vyrazili na malý prodloužený víkend – tentokrát do Beskyd.

Našli jsme si hezký hotýlek v Horní Bečvě, která se ukázala být strategickým výchozím bodem pro naše další výlety. První den našeho pobytu jsme navštívili skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, který nabízí hned 3 turistické okruhy. Pro začátek jsme se rozhodli zvolit „Dřevěné městečko“, jehož areál prezentuje charakter malého venkovského městečka v období 19. a na počátku 20. století.

beskyde_beskyde_10
Fojtství z Velkých Karlovic

Najdete tu jak originální přenesené stavby, tak i kopie objektů včetně expozic, které návštěvníky seznamují s podobou tehdejšího bydlení i každodenního života. Jedná se o nejstarší areál rožnovského Valašského muzea v přírodě, které bylo otevřeno v roce 1925. V „městečku“ nechybí budova radnice, poštovna, hospoda, tradiční hospodářské stavby či kostel.

beskyde_beskyde_1
Kostel sv. Anny

Okolo kostela sv. Anny se rozprostírá symbolický hřbitov, v jehož areálu je umístěn tzv. Valašský Slavín s hroby významných rodáků i lidí spojených s historií skanzenu.

beskyde_beskyde_2
Jan Karafiát

Ve Skanzenu jsme zůstali skoro až do zavíračky. Pak už jsme si jen koupili na večer poctivý valašský frgál a vyrazili čerpat síly do nového dne.

Na pátek jsme si naplánovali povinnou beskydskou túru – výšlap na Radhošť. Dobrá zpráva je, že auto se dá zaparkovat na Pustevnách, odkud vede k vrcholu 4 km dlouhá hřebenová trasa, takže vystoupat až nahoru ke kapličce odsud zvládne i méně fyzicky zdatný jedinec ;-).

beskyde_beskyde_11
Cesta vzhůru

Pustevny – horské sídlo s dřevěnými secesními stavbami lidového architekta Dušana Jurkoviče – se bohužel zatím stále zotavují z požáru, který zde vypukl a způsobil obrovské škody v březnu 2014. Teprve nyní se rozbíhá rekonstrukce a počítám, že ještě nějakou chvíli potrvá, než toto místo získá zpět svůj původní ráz.

beskyde_beskyde_6
Pustevny

Při stoupání na Radhošť není možné jen tak minout proslulou sochu pohanského boha Radegasta a nedat si u vedle stojícího stánku jedno pívo na osvěžení :-).

beskyde beskyde_1
Život je hořký 🙂

K Radegastovi jsem se poprvé vydrápala už jako dítě, ale výstup ke kapličce Cyrila a Metoděje byl pro mě turistickou premiérou. Kolem poledne už začalo sluníčko docela slušně připékat, ale měli jsme radost, že nám vyšlo tak krásné počasí, a ta panoramata za to stála!

beskyde_beskyde_5
Krása…

Navíc jsme se mohli v krizových chvilkách osvěžit čerstvýma borůvkama, které rostly všude široko daleko. Před posledním cílovým stoupáním jsme si pak dali jako motivaci pořádný kus langoše :-).

beskyde_beskyde_3
Poslední posilnění před zdoláním vrcholu

A to už jsme byli v cíli – na vrcholku Radhoště, kde stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1896 a také sousoší těchto věrozvěstů.

beskyde_beskyde_4
Cyril s Metodějem

Sobotu jsme zahájili dalším, i když o poznání méně náročným, výstupem – a sice na Jurkovičovu rozhlednu. Pokud si vzpomínáte na mé články z projektu „Hrdinou může být každý“, asi se vám vybaví, že otevření této rozhledny před pár lety bylo lehce kontroverzní záležitostí. Rozhledna stojící na Karlově kopci je tak nízká, že se kvůli ní bohužel muselo hojně kácet, aby se zbavila své nálepky „Jurkovičova hvězdárna“ ;-)… Dnes už je z rozhledny krásný výhled do okolí, a tak usuzuji, že místní aktivisté ve svém boji asi nebyli příliš úspěšní :(.

beskyde_beskyde_7
Jurkovičova rozhledna

Po sestupu dolů jsme se opět vrátili do rožnovského skanzenu, tentokrát do areálu „Mlýnská dolina“, kde právě probíhaly Sklářské slavnosti. Mlýnská dolina je nejmladší částí skanzenu, která byla otevřena v roce 1982. Najdete zde dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon – mlýn, pilu či hamr. Krom ukázek tradičních řemesel v areálu ten den probíhal také kulturní program v podobě lidových tanečních vystoupení a koncertů.

beskyde_beskyde_8
Mlýnská dolina

Ze skanzenu jsme vyrazili rovnou do informačního centra, kde jsme si nechali poradit, jaká místa bychom mohli tady v Rožnově nebo okolí ještě navštívit a nad obědem jsme vymysleli plán. Nakonec jsme se rozhodli přesunout do Frenštátu pod Radhoštěm a vydat se na doporučenou 3 kilometry dlouhou naučnou stezku „Beskydské nebe“, která vede okolo známých skokanských můstků i korunami stromů 🙂

beskyde_beskyde_9
Areál Jiřího Rašky ve Frenštátě

Poslední den naší dovolené počasí bohužel už úplně nepřálo, takže jsme z Horní Bečvy odjížděli za deště a náš původní plán na túru na vrch Soláň jsme pozměnili na výlet do Valašského Meziříčí. Z města jako takového jsme ale byli docela zklamaní. Nejvíc nás dojalo to, že bylo prakticky nemožné najít tu nějakou slušně vypadající a zároveň v neděli otevřenou restauraci, kde bychom se mohli naobědvat. Naše rozhořčení naštěstí utlumila koupě frgálů – nejlepšího lokálního suvenýru, který se nikdy nepřejí :).

A to už byl pomalu čas vydat se na cestu domů. V Beskydech je krásně. Tolik let jsem tam nebyla, že jsem na to úplně zapomněla. Asi budeme do hor vyrážet častěji :)…

beskyde_beskyde_12
Beskyde, Beskyde 🙂

Dýňová polévka s pórkem

Vím, že dýňových receptů už je tady na blogu několik, ale tahle polévka je zase malinko jiná a navíc jsem tentokrát poprvé vyzkoušela dýni máslovou. A opečená dýňová semínka jsou výborná i jen tak na zobání třeba k filmu 😉

  • 1 kg máslové dýně
  • 1 menší cibule
  • 1 malý pórek
  • 1 stroužek česneku
  • 1 hrnek zelených dýňových semínek
  • 1/2 lžičky mletého chilli
  • špetka mletého pepře
  • 1/2 lžičky soli
  • 2 lžičky citronové šťávy
  • 2 lžíce másla
  • 2 lžíce oleje
  • 1 lžička kari pasty
  • 1 l zeleninového nebo kuřecího vývaru
  • 1 plechovka kokosového mléka
  • krutony

Dýni zbavíme semen, oloupeme a pokrájíme na kousky. Oloupanou cibuli nakrájíme na kostičky, pórek na kolečka (trochu odložíme na ozdobu). Česnek oloupeme a nakrájíme na plátky. Troubu předehřejeme na 180°C. V misce promícháme dýňová semínka s chilli, pepřem, solí a citronovou šťávou, rozložíme je na plech vyložený pečicím papírem a pečeme asi 8 minut ve vyhřáté troubě. V hrnci mezitím rozehřejeme máslo a olej a opečeme na něm cibuli, pórek a česnek. Přidáme kari pastu a nakonec přisypeme kousky dýně. Zalijeme vývarem a vaříme asi 15 minut. Do hrnce přilijeme kokosové mléko a vaříme dalších 10-15 minut, dokud není dýně měkká. Polévku dochutíme solí a pepřem a rozmixujeme tyčovým mixérem.

dynova_polevka_s_porkem_1

Jednotlivé porce polévky dozdobíme dýňovými semínky, krutony a pórkem.

Bonn

V posledních týdnech se můj život odehrával buď na cestách nebo mezi věčně nevybalenými kufry. Jak jsem teď vděčná, že si můžu zase na nějakou dobu užívat domova, pečovat o kytky, zkoušet nové recepty a vůbec věnovat se všem těm „nudným“ věcem :-)! Včera ráno jsem vybalila kufr na dlouhou dobu naposledy.

Pro svou letošní účast na nějaké mezinárodní IP konferenci jsem měla jasná kritéria – musí to být blízko a nesmí mi to kolidovat se svatebníma přípravama, s líbankama ani se studiem. Už to spolu s finančním limitem značně zúžilo výběr. První konference, která splňovala všechny moje požadavky, se konala v Bonnu. A tak jsem minulou středu vyrazila do Německa.

Svou první cestu do Německa jsem zahájila „vyhlídkovým letem“ přes Berlín a z výšky jsem koukla i na kousek Kolína, kde jsem přistávala, protože přímo v Bonnu bohužel není letiště.

bonn_1
Nebe nad Berlínem

Počasí mé cestě úplně nepřálo – v Praze i v Berlíně krásně svítilo sluníčko, Bonn mě ale vítal nepříjemným mrholením. I tak mi ale padnul do oka na první pohled svými čistými ulicemi i zajímavou architekturou.

bonn_9
Při procházce kolem Rýna

Jak je obecně známo, Bonn se stal v roce 1949 „dočasným“ hlavním městem západního Německa. Co pro mě osobně však bylo překvapením, Bonn je významný mimo jiné i tím, že se zde narodil skladatel Ludwig van Beethoven. Jeho nepřehlédnutelný památník na náměstí Münsterplatz byl jedním z prvních turisticky zajímavých objektů, ke kterým jsem se během tří dnů, které jsem v Bonnu strávila, zatoulala.

bonn_2
Beethovenův památník

Náměstí Münsterplatz krom Beethovena vévodí také překrásná, původně románská katedrála Münster Basilica, která byla postavena na hrobech dvou umučených římských vojáků, kteří byli později prohlášeni za svaté a stali se patrony města. Svůj gotický vzhled získala ve 13. století a v roce 1346 zde byl korunován na římského krále náš Karel IV.

bonn_3
Chrám Münster
bonn_4
Ani se mi nevešel do objektivu 🙂

Další zajímavou budovou na tomto náměstí, která stojí za zmínku, je žlutý barokní palác – dnes pošta, která tvoří fotogenické pozadí pro Beethovenův památník :-).

bonn_5
Pošta

Historické centrum je překvapivě malé a dá se v poklidném tempu prochodit během jednoho dopoledne a ještě při tom stihnete oběhat pár obchodů a nakoupit suvenýry :-). V pauze mezi přednáškami jsem stihla zavítat k rokokové budově Staré radnice z druhé poloviny 18. století, která se nachází na náměstí Marktplatz.

bonn_6
Stará radnice

Hned za rohem stojí nepřehlédnutelný rezidenční palác s jasně žlutou fasádou – právě zde sídlí bonnská univerzita, na níž dnes studuje přes třicet tisíc studentů a patří k nejprestižnějším univerzitám v Německu. Měla jsem možnost prohlédnout si její hlavní budovu i zevnitř, protože právě zde konference probíhala.

bonn_7
Univerzita Bonn

Na poslední den jsem si nechala procházku ke břehům Rýna, který za nevlídného počasí nepůsobí zrovna dvakrát fotogenicky, ale přesto je svým způsobem fascinující.

bonn_8
Na břehu Rýna

Odjet z Bonnu bez návštěvy Beethovenova rodného domu je naprosto nemyslitelné! A tak jsem se na závěr vydala do ulice Bonngasse, kde tento hudební velikán v roce 1770 (přesné datum narození není známo) poprvé spatřil světlo světa. Dnes uvnitř naleznete muzeum věnované skladateli.

bonn_11
Po menším hledání v dešti…
bonn_10
…nalezeno! Beethovenův rodný dům!

A víc už jsem toho bohužel v Bonnu nestihla :-). Celkově mám z tohoto města velice hezký pocit, všichni mi tu přišli moc milí a přátelští (ne jako v Rakousku!), cítila jsem se tam bezpečně i po setmění a zamilovala jsem si zdejší pečivo. Myslím, že i z těch mých pochmurných podzimních fotek je vidět, jak je Bonn krásné město. A já bych se vůbec nebránila se do něj zase někdy (nepracovně :-)) vrátit…

Srpnová a záříjová knihovnička

Náš velký Den je konečně za námi a to znamená mimo jiné i to, že zase budu mít čas soustředit svou energii na spoustu jiných věcí – jako třeba blog, který jsem poslední dobou ostudně zanedbávala :-)!

Asi nejvíc zanedbanou rubrikou je tato literární, do které nicméně za poslední dobu skoro ani nebylo čím přispět. Že se mi tu sešly alespoň dva knižní tituly považuji za malý zázrak a osobní výhru, že jsem si i v posledních svatebními přípravami našlapaných týdnech našla chvilku na svůj nejmilejší koníček.

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner – Freakonomie

Tato kniha s podtitulem „Skrytá ekonomie všeho“ už je vcelku starou záležitostí. Prvně jsem se setkala s jejím americkým originálem, který kdysi do Čech přivezl brácha, ale nepřišla mi hodná bližšího ohledání. Později jsem četla příznivé ohlasy už na její české vydání a nakonec jsem si ji jednoho dne odnesla z knihovny. Autoři knihy za pomoci ekonomie hledají příčiny různých fenoménů běžného života a odpovědi na zapeklité otázky. Některé jevy jsou docela zajímavé (např. fakt, že u srovnávacích testů amerických školáků se pravděpodobně nedopouštěli podvodů pouze studenti, ale také učitelé + vysvětlení, co je k tomu vedlo a jak byly jejich podvody odhaleny), jiné méně. Celkově bych Freakonomii asi neoznačila za takovou pecku, za jakou ji mnozí vydávají a asi se bez jejího přečtení v pohodě objedete, pokud zrovna nepatříte k těm jedincům, kteří ve společnosti rádi ohromují různými statistickými perličkami a podobně 🙂

srpnova_a_zarijova_knihovnicka_1

Izzeldin Abuelaish – Nebudu nenávidět

Kniha z úplně jiného soudku, kterou jsem přečetla prakticky na dva zátahy – při cestě do školy do Prahy a zase zpátky. Nabízí pohled na izraelsko-palestinský konflikt očima palestinského lékaře a mírového aktivisty z Gazy, který přišel při bombovém útoku v roce 2009 o své dcery. Přesto se dokázal s životní tragédií vyrovnat obdivuhodným způsobem. Kniha je autobiografická a doktor Abuelaish v ní vypráví svůj příběh od úplného začátku, kdy vzpomíná na své dětství v uprchlickém táboře v pásmu Gazy, přes události, které ho nasměrovaly ke kariéře lékaře, v něhož se vypracoval především svou pílí a vytrvalostí. Už to by samo o sobě vystačilo na fascinující příběh. Když Abuelaish popisuje každodenní těžkosti, které musí překonávat coby Palestinec pracující v Izraeli, zdá se to až neuvěřitelné. Kolik překážek je házeno pod nohy člověku, který se jen snaží co nejlépe dělat svou práci! Přes všechny nesnáze, které ho v životě potkaly, však nezahořknul a nadále se snaží veřejně propagovat mírové řešení konfliktu, který se vleče už od roku 1948, kdy vzniknul samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy.

srpnova_a_zarijova_knihovnicka_2