Blog Janie Milíčové

Náš druhý den v Ubudu započal královskou snídaní – oproti celkem chudé nabídce v Kutě jsme v našem hotýlku Gana Villa měli na výběr dokonce ze tří variant snídaňového menu, které vždy zahrnovalo nějaké sladké pečivo, vajíčka, toasty na sladko nebo palačinky a džusy z čerstvého ovoce. Zkrátka ideální start nového dne.

Po snidani jsme hned nakopli naši mašinu a vyrazili směr Lesní svatyně posvátných opic. V této husté džungli stojí tři posvátné chrámy a zároveň je i domovem početné tlupy balijských makaků, kteří jsou vždy připraveni ukrást turistům jídlo nebo rovnou celou tašku (toho jsme byli také svědky).

Na ceduli u hlavního vstupu jsme si přečetli řadu varování a rozhodli jsme se mít se před opicemi raději na pozoru. Ve svatyni jich žijí stovky a narážíte na ně skutečně na každém kroku. Moje největší obava samozřejmě byla, aby mi neskočila některá na záda a neukradla něco důležitého z batohu.

Džunglí jsme došli až k zajímavému chrámu Pura Dalem Agung, u něhož byla koncentrace turistů i opic velmi vysoká. Záhy jsme pochopili, proč asi. Před chrámem se pohybovalo několik prodavačů malých banánů, které jste si mohli za pár rupií koupit a opičky jimi nakrmit. Krmení dravé zvěře jsme si samozřejmě nenechali ujít ani my 😀

V džungli jsme strávili docela dost času, ale protože jsme měli ten den naplánováno ještě několik dalších míst, která bychom chtěli navštívit, po poledni byl nejvyšší čas na přesun. Naší další zastávkou se stala tzv. „Sloní jeskyně“ Goa Gajah, ležící asi 2 km jihovýchodně od Ubudu. Starobylá jeskyně je nazvaná podle sochy Šivova syna Ganéši – božstva se sloní hlavou – která se nachází uvnitř. Naleznete zde také nejstarší kamenné řezby na Bali, údajně pocházející z 11. století.

Jeskyni objevili holandští archeologové v roce 1923. Je vytesaná do skalní stěny a vchází se do ní rozměrnými ústy démona. V nádvoří před jeskyní jsou dvě obdélníkové nádrže, do kterých voda přitéká z chrličů, jež drží šest ženských postav.

Pro vstup do chrámu je nezbytný sarong. Většinou bývá u vchodu k zapůjčení, ale na Bali prodávají tolik krásných pestrobarevných vzorů, že by byla škoda neodvézt si domů nějaký jako suvenýr. Proto jsme si v jednom stánku u parkoviště před vstupem do Goa Gajah každý jeden vybrali – já krásně zelený s motivem pávů a Péťa modro-zlatý. Usmlouvali jsme je na 130 000 rupií, což nám přišlo jako celkem výhodná cena za tak univerzální kus látky :-).

Protože už jsme byli v odpoledním vedru celkem zmožení a zatoužili jsme po nějakém osvěžení, vydali jsme se z Goa Gajah zpátky do našeho hotelu, kde jsme natáhli plavky a rovnou skočili do bazénu, kde jsme si relaxovali až dokud nás nevyhnal hlad. Zjistili jsme, že jsme mezi všemi těmi zážitky úplně zapomněli na oběd a vydali jsme se to napravit.

Péťa vygůglil nedaleký warung Laba Laba, který nás příjemně překvapil sympatickým personálem i mimořádně dobrou kuchyní. Péťa zvolil balijskou klasiku nasi goreng (smaženou rýži) a já krevetky ve sladkokyselé omáčce a opět jsme si moc pochutnali. Den ale ještě stále nebyl u konce – naplánovali jsme si strávit podvečer v Campuanské oblasti a pozorovat západ slunce mezi rýžovými poli.

Míst k pěším procházkám kolem rýžových teras je v Ubudu a okolí řada, ne vždy jsou ale cesty dobře značené. Při našem bloudění na motorce nás odchytil nějaký domorodec a nabídnul nám, že nám ukáže skvělé místo bez davů turistů. Celkem váhavě jsme se ho odhodlali následovat – mou důvěru si získal hlavně tím, že měl na nohou žabky značky Baťa 😀

Skutečně nás zavedl k odlehlému políčku, ale jak se záhy ukázalo, jeho zájmy nebyly tak zcela nezištné. Jeho nadšení jsme tedy utnuli hned zkraje a sdělili mu, že o jeho doprovod nemáme zájem, protože nemáme u sebe peníze (což byla skoro pravda – směněná hotovost už nám pomalu ale jistě docházela). Týpek to vzal celkem sportovně, rozloučil se s námi a vzdálil se pryč a my se jen modlili, aby nám nepropíchnul pneumatiky u naší Hondy zaparkované v keřích opodál.

Brzy se ukázalo, že domorodec nám sice dobře poradil místo, kde o turistu skutečně nezakopneme, ale krásné výhledy nikde. Na chvilku jsme zalitovali, že jsme jeho služby průvodce odmítli, ale protože jsme měli do západu slunce stále ještě dost času, obkroužili jsme políčka, doplnili jsme zásoby pitné vody v obchůdku u silnice a vydali se zpět k naší motorce. Všechny pneumatiky měla naštěstí v pořádku :-), a tak jsme mohli vesele vyrazit k dalším rýžovým polím a terasám Sambahan.

Zde už se nám otevřely ty pravé výhledy ze svěže zelených balijských pohlednic. Palmy, zapadající slunce, vycházející měsíc a šedomodré siluety sopek na pozadí… Idylu narušovala jen má schíza z kokosových palem lemujících chodníček mezi poli, kterou trpím od té doby, co mi někdo řekl, že je větší pravděpodobnost, že mi na hlavu spadne kokosový ořech, než že mě v moři napadne žralok 😀

Procházku jsme si zpestřili posezením v sympatické kavárně s výhledem na rýžové terasy, kde si Péťa dopřál svou pravidelnou dávku kávy a já zázvorový drink. Mezitím nám sluníčko zapadlo a já už se viděla na pokoji u láhve chlazeného Bintangu, ale Péťa ještě stále překypoval energií a naléhal, že by si přál vidět nějaké tradiční balijské představení, která se každý večer hrají u Ubudského královského paláce.

Nechala jsem se tedy přemluvit a vydali jsme se zpátky do centra, kde jsme si koupili vstupenky na klasické tance legong a barong, předváděné doporučovaným tanečním souborem Sadha Budaya a doprovázené hudebním vystoupením tradičního balijského gamelanového orchestru.

Krásné tanečnice legongu prý stráví roky učením na minutu přesně sestavených pohybů všech částí těla, od očí po prsty na nohou. Každý pohyb má svůj význam. Vystoupení jsou potěchou pro uši i pro oči a zaujmou vás nejen precizními sehranými pohyby tanečnic, ale také typickými barevnými kostýmy, kterým vévodí postava baronga – mytické bytosti v podobě napůl lva a napůl psa.

Představení trvalo asi hodinu a půl a po něm už nám opravdu nezbyla energie na nic víc, než rychlou večeři ve warungu. A pak už honem zpátky na hotýlek, vstřebávat zážitky a čerpat síly na další nabitý den…

Po zážitky nabitém dnu stráveném na nejjižnějším cípu Bali jsme se rozhodli následující den pojmout víc odpočinkově. Po snídaní jsme si udělali hezkou procházku k proslulé pláži v Kutě, o které se ve všech průvodcích píše jako o té nejlepší pláži na Bali. Na každém rohu tu narazíte na surfařské školy nebo prodavače kokosů. Mě ale jako obvykle nejvíc nadchlo sbírání mušliček 🙂

Okolo poledne jsme se vydali zpátky do hotýlku sbalit si věci, protože už jsme měli domluvený odvoz do Ubudu. Přes Peťového kolegu z práce jsme dostali ještě doma v Čechách kontakt na taxikáře Antoka. O Antokovi zde neslyšíte naposledy – jeho služeb jsme využili hlavně ke konci dovolené, kdy jsme se potřebovali přesunout z Bali na Jávu. Upřít se mu nedá, že na něho byl stoprocentní spoleh a na čemkoliv jsme se domluvili, to platilo. Jinak mi ovšem Antok k srdci moc nepřirostl. Navzdory všem našim očekáváním ohledně obyvatel Indonésie na nás působil dost rezervovaně a hlavně jsme s ním museli neúnavně smlouvat, jinak by z nás sedřel kůži 😀

Cesta do Ubudu nám hezky utekla a než jsme se nadáli, už jsme vystupovali před hotýlkem Gana Villa, který se měl na následující týden stát našim novým domovem. Gana Villa je místo jako stvořené pro líbánky! Krásná zelená zahrada s venkovní restaurací a moderními bungalowy, venkovní bazén, welcome drink a hlavně mimořádně milý personál – to všechno nás okamžitě naplnilo jistotou, že v Ubudu se nám bude hodně líbit 🙂

Ubud je vyhlášeným kulturním centrem Bali a díky své poloze také dobrým výchozím bodem pro řadu výletů. Nabízí neuvěřitelné množství dobrých restaurací a obchůdků s všemožnými výrobky regionálních řemeslníků, se suvenýry či oblečením. O tom, že Ubud je město, z nehož se turistům nechce odjíždět, svědčí i početná komunita zde žijících cizinců. Je to zkrátka po všech směrech zajímavé místo a my už se nemohli dočkat, až začneme s jeho objevováním.

Rychle jsme se osvěžili v bazénu a vyrazili nejprve najít něco dobrého na zub a hned poté na první obhlídku města. Po cestě do centra jsme narazili na nepřehlédnutelný warung Enak, který doporučovali v průvodci, tak jsme se tu zastavili na polévku s mořskými plody, která sice byla pekelně pálivá, ale přesto strašně dobrá.

Na Monkey Forest Road jsme poprvé narazili na obyvatele zdejšího lesa – opice. O těch ale více až příště – procházku fascinující i trochu strašidelnou Lesní svatyní posvátných opic jsme si naplánovali hned na následující den. Pokračovali jsme tedy po hlavní třídě až do samotného srdce Ubudu, kde stojí Ubudský palác. Místní královská rodina zde stále žije a je významnou součástí ubudského života – pomáha např. financovat kulturní a náboženské události. V prostředí královského paláce se navíc každý večer konají tradiční taneční představení. Procházku po Ubudu jsme zakončili večeří v italské restauraci, kde jsme si pochutnali na tofu s tempehem a rybce s rýží a zeleninou.

Na zpáteční cestě do hotelu jsme se ještě zastavili v půjčovně a zajistili si na náš pobyt v Ubudu nové přibližovadlo. Naši Hondu jsme zkušeně usmlouvali na 200 000 rupií na 5 dnů. Jako profíci :-D! Nutno dodat, že pěší pohyb po Ubudu se tu a tam stával adrenalinovou záležitostí. Chodníky tu sice občas i jsou, ale jejich kvalita je nevalná. Hned první večer jsem málem zahučela do díry – nebýt Péti, který mě pohotově zachytil, asi bych tam skončila celá, takhle to schytal jenom podřenej nárt.

Poslední zajímavostí o Ubudu, o kterou se s vámi dnes podělím, je fakt, že Ubud se stal kulisou děje známé knihy Jíst, meditovat, milovat. Sama jsem ji nečetla, takže její kvality nemůžu soudit, co je ale nezpochybnitelné je to, že kniha k popularitě Ubudu značnou měrou přispěla a dodnes sem kvůli ní přijíždí spousta jejích fanoušků. My jsme si Ubud zamilovali od první chvíle i bez knížky. A všeho, co nám nabízel, jsme užívali plnými doušky. O tom víc zase příště 🙂

Bali bylo prvním místem v Asii, kde se začalo sufrovat, a dodnes nabízí desítky vyhlášených surfařských oblastí. A právě do jedné z nich jsme se rozhodli vypravit během našeho druhého výletu z výchozího bodu Legianu.

Naše cesta tentokrát vedla na poloostrov Bukit – nejjižnější cíp Bali – až do oblasti Ulu Watu, nejslavnějšího surfařského zlomu s proslulými vlnami. Po zaparkování naší káry na parkovišti se nám naskytnul pohled na dramatický útes, od něhož vedou schody dolů k legendárnímu příboji. Při sestupu dolů k pláži jsme míjeli spousty lákavě vyhlížejících kavárniček a warungů a samozřejmě také celou řadu surfařských obchůdků a půjčoven. Na surfaře tu narazíte opravdu na každém kroku (a je to hezká podívaná :)). A co teprve ty výhledy na moře!

Sestoupali jsme po kamenných schodech až k „tajné“ pláži Blue Point Beach, která leží v romantické zátoce mezi útesy, a nemohli se dočkat, až se konečně vrhneme do vln. Takhle teplé moře jsem ještě nikdy nikde nezažila. Zároveň jsem ale měla i obrovský respekt z gigantických vln, které nás svou silou vytrvale vytlačovaly zpátky na břeh. Spíš jsme se teda jen tak cachtali při pobřeží, než že bychom si šli zaplavat.

Po nějaké době nás hlad vyhnal do jednoho z místních stylových warungů s překrásným výhledem na moře a surfaře prohánějící se v jeho vlnách. K této fascinující podívané jsme si objednali polévku s mořskými plody a směs mořských plodů s rýží a posilněni a odpočatí jsme pak pokračovali k chrámu Pura Luhur Ulu Watu.

Tento významný chrám je usazen na jihozápadním cípu poloostrova na kolmém srázu, který spadá přímo do ustavičného příboje. Do chrámu bohužel mohou vstoupit pouze hinduisté, nicméně pro turisty toto místo nabízí spoustu jiných atrakcí. Tou první, před kterou je třeba mít se na pozoru, jsou všudypřítomné opice, které se zde volně pohybují a sami jsme byli svědky toho, že turistům neváhají ukradnout sluneční brýle z hlavy nebo třeba láhev na pití z batohu.

V Ulu Watu se na nás nalepil místní „průvodce“, který vycítil příležitost k přivýdělku. Nechali jsme si od něj udělat pár fotek a povyprávět něco o místních opicích. Nicméně poté, co nám sdělil, kolik od nás bude chtít peněz, pokud nám bude dělat doprovod až nahoru k chrámu, jsme se ho razantně zbavili. A za peníze, co jsme mu za jeho služby dali, nám ani nepoděkoval a zmizel! Pak že jsou všichni na Bali pozitivní a milí! Dál jsme tedy pokračovali sami a užívali si překrásný výhled na nekonečný příboj Indického oceánu.

Při západu slunce se v areálu chrámu pořádá představení tradičního tance kecak, který jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít. Zakoupili jsme si tedy lístky a vydali se do amfiteátru, abychom ukořistili nějaká dobrá místa. Představení s kulisou oceánu a zapadajícího slunce mělo úžasnou atmosféru, ale přiznám se, že hlavně v první polovině jsem tam trochu pospávala – nějak na mě asi dolehl časový posun a vstřebávání všech nových zážitků.

Tanec kecak předvádí sbor mužů a chlapců, sedících v soustředných kruzích a během zpěvu několika slabik, napodobujících tlupu opic, upadají do transu. Je to jediná hudba, jež doprovází ztvárnění hinduistického eposu Rámájana, slavného milostného příběhu o princi Rámovi a princezně Sítě. K představení dostanete prospekt s převyprávěným dějem, aby vám něco neuniklo 🙂

Po kecaku, který trval asi dvě hodiny, už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky do Kuty. Na zpáteční cestě jsme se ale ještě chtěli zastavit na večeři ve vyhlášené oblasti zálivu Jimbaran. Zdejší pláž s bílým pískem lemuje řada warungů připravujících čerstvé plody moře a různé rybí speciality. Stoly jsou rozestavěné přímo na pláži a tak můžete za světla svíček a šumění moře vychutnávat ryby na sto způsobů. Je to romantika jak blázen, ale zároveň má Jimbaran takovou poklidnou a nekýčovitou atmosféru, na hony vzdálenou živé a turistické Kutě.

Na večeři jsme se pěkně rozšoupli, ale bylo to vynikající do posledního sousta. Zvolili jsme si menu pro dva, které zahrnovalo od každého něco – mušle, královské krevety, rybu, chobotnici a humra, který byl naší gastro premiérou. K tomu všemu ohromná porce rýže, která mi na Bali moc chutnala, úžasné čerstvé džusy a ovoce jako dezert. Zpětně to hodnotím jako jeden z vůbec nejlepších gurmánských zážitků na této dovolené.

Odcházeli jsme sytí a spokojení – lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát :-). Ještě honem vyráchat nožky v moři a pak už jen nakopnout mašinu a vydat se na cestu zpátky do Kuty, kde nás čekala poslední noc před našim přesunem do Ubudu…

S prvním článkem rekapitulujícím naši svatební cestu jsem si dala celkem načas, já vím. Zažili jsme toho tolik, že bylo třeba to napřed trochu vstřebat. Jako obvykle to bude na několik pokračování a těšit se můžete na krásné fotky, které Péťa postupně upravuje (je jich přes tisíc!).

Po předchozí vynikající zkušenosti s Emirates jsme se rozhodli letět do dálek opět s nimi a znovu musím potvrdit, že jejich servis je prostě bezkonkurenční. Kvůli asi čtyřhodinové pauze na přestup, kterou jsme měli v Dubaji, jsme od nich dokonce dostali vouchery na občerstvení v několika letištních fast foodech, čehož jsme rádi využili. Letenky jsme si koupili pouze do Jakarty – vyšlo to mnohem levněji, než přímo do balijského centra Denpasaru a z Jakarty už nebyl problém sehnat let s nějakou místní společností za pár kaček. My si zvolili Air Asia a byla to celkem fajn volba, ikdyž měl náš let z Jakarty asi hodinové zpoždění. Ale doletěli jsme ve zdraví a to je hlavní :-)!

Na letišti v Denpasaru nás vzali místní taxikáři útokem. Věděli jsme z různých zdrojů, že to nastane, ale stejně nás to svým způsobem šokovalo. Nezbývalo nic jiného, než se naučit velice rychle smlouvat :D. Cestu z letiště až na Legian – hlavní třídu v Kutě, poblíž které ležel náš první hotýlek – jsme usmlouvali na 90 000 rupií, což byla dost začátečnická cena, ale uvidíte sami, že časem jsme se ve smlouvání dost zlepšovali :D!

Náš hotýlek Mangga Bali Inn jsme našli celkem bez problémů. Jednalo se o typické místní ubytování v podobě jednoduchých bungalowů. Interiér velice prostý, ale bylo tam čisto a dokonce i klimatizace, což nám po náročné cestě naprosto stačilo ke štěstí. Ani jsme se moc nevybalovali a rovnou padli do postele.

Na druhý den už nás budilo sluníčko a vůně tropického vzduchu. Poprvé pod rovníkem! Teprve za bílého dne jsme se mohli pokochat krásnou zahradou, která bungalowy obklopovala a k našemu nadšení se vzadu v zahradě dokonce nacházel bazén. Na ubytování na Bali bylo fajn, že vždy v ceně zahrnovalo i snídani. Snídaně byly (stejně jako většina jídla na Bali, jak jsme časem zjistili) víceméně všude ve stejném repertoáru – toast, vajíčka, palačinka, ovoce a džus. Ale hlavně se tu podávaly pod velikánským slunečníkem přímo v rozkvetlé zahradě a to byla nádhera. Jestli si nějak představuju ideální začátek dovolené, tak přesně takhle :-)!

Po snídani vedly naše první kroky na Legian, hlavní třídu lemovanou desítkami hotelů, restaurací a surfařských obchůdků. Kuta a Legian jsou centry turismu na Bali a běloch tu samozřejmě pro místní představuje hlavní zdroj jejich obživy. Proto je třeba připravit se na neustále odhánění všelijakých pouličních prodejců, připravených nabídnout vám cokoliv. Abych byla upřímná, tohle je něco, co mě na Bali opravdu strašně štvalo a za celou dobu jsem si na to nezvykla. Přestože jsem viděla, jaká je na Bali chudoba, nedokázala jsem se smířit s představou, že pro většinu místních tu představujeme jen chodící peněženky.

Zatím ovšem byly naše peněženky prázdné :-D, krom malého obnosu, který jsme si směnili už na letišti v Jakartě – proto jsme rovnou zamířili do banky. Samozřejmě je celý Legian posetý směnárnami s podezřele výhodnými kurzy, ale to jsme riskovat raději nechtěli a navíc kurz v bance byl taky dost příznivý. Vybaveni balíkem rupií, požádali jsme našeho „domácího“, aby nám zajistil nějakou motorku, na které jsme se hodlali po Kutě a okolí dopravovat. Pan domácí nám skutečně sehnal lehce zrezlou modrou Yamahu – ale byl to náš první skůtr, a tak na něj vzpomínáme prostě s láskou :-).

Jestli je na Bali něco fakt levné, tak je to benzín. Za cca 40 Kč jsme natankovali plnou nádrž a vyrazili na náš první výlet – k mořskému chrámu Tanah Lot, který je nejnavštěvovanějším a nejfotografovanějším chrámem na Bali.

Více než třetina skály, na které chrám stojí, je prý umělá. Za odlivu se dá dojít až ke skalnímu ostrovu, dovnitř chrámu však mohou vstoupit pouze Balijci. Ovšem i z pobřeží je na chrám krásná podívaná – minimálně do okamžiku, než přijedou autobusy s davy turistů, dychtivých vyfotit si chrám při západu slunce :-D…

U chrámu nás zastihnul hlad, a tak jsme s chutí vyzkoušeli první místní restauraci. Péťa si poručil mie goreng – smažené nudle, které jsou prakticky národním jídlem. Já jsem si dala vaječnou omeletu se sladkokyselou omáčkou a první setkání s balijskou kuchyní jsem ohodnotila velmi kladně.

Po obědě už jsme se vydali na zpáteční cestu zpět do Legianu. Měli jsme totiž ještě v plánu okusit trochu toho nočního života v proslulém Apache reggae baru. Hodili jsme se do gala a vyrazli nejprve na véču do warungu Totemo, kde jsme si pochutnali na salátu s krevetami a ananasem a na tuňákovi v kokosové omáčce. A k tomu samozřejmě místní pivo Bintang, které je až překvapivě dobré! Jinak jsme ovšem do Totema rádi chodili i na místní džusy z čerstvého ovoce, které byly naprosto bezkonkurenční.

A pak už hurá do Apache! Jestli mě atmosféra hlavní třídy Legianu s opilými australskými surfaři a hlučnými podniky nijak nenadchla, Apache mě svou atmosférou naopak naprosto pohltil.

Přestože bar byl prakticky poloprázdný (přišli jsme tam relativně brzo), místní kapela tam rozjela takovou reggae party, během které se sřídaly nesmrtelné hity od Boba, UB40 a dalších reggae legend, že jsem nestačila zírat. Tady a teď, za rytmů reggae, na parketě ve světle červených, žlutých a zelených reflektorů, započala naše dobrodružná dovolená…