Den našeho přesunu z vnitrozemí Bali zpátky na pobřeží byl tu. Nasnídali jsme se a nechali si personálem hotelu zavolat Bluebird taxi. Jedná se o místní taxi službu, na kterou jsou nejlepší reference a máte tak jistotu, že vás nenatáhnou. Kdykoliv jsme měli možnost, přesouvali jsme se na našich cestách po Indonésii jen s nimi a můžeme je vřele doporučit.
Času, který nám zbýval do odjezdu taxíku, jsme využili k poslední návštěvě našeho oblíbeného obchůdku s dřevěnými maskami. Péťa už několik dnů básnil o masce bohyně Cili a tady se nám ji nakonec podařilo (s úplatkem v podobě oplatků Kolonáda :-D) usmlouvat na 300 000 rupií. Bylo to i tak hodně peněz, ale pan prodejce byl moc sympatický a ještě nám masku nabarvil a nalakoval, aby nám barevně ladila do páru k masce bájné postavy baronga, kterou jsme si koupili v uplynulých dnech v jiném krámku.
Z Ubudu se nám odjíždělo těžce. Na rozloučenou jsme se aspoň ještě vyfotili s našimi oblíbenými Balijkami z hotelu a pak už vstříc novým dobrodružstvím! Namířeno jsme měli do východobalijského přístavního města Padangbai, které bylo v průvodcích doporučováno jako dobrá základna k dalším výletům a zároveň nabízelo i spoustu krásných pláží ke koupání. Po moři už se mi opravdu stýskalo – byla to ta jediná věc, která nám v Ubudu chyběla. Z Padangbai vyplouvají trajekty spojující Bali s Lombokem i s turisty vyhledávanými ostrovy Gili, které byly hned další v pořadí v našem cestovatelském itineráři. V Padangbai jsme se nicméně chtěli zdržet déle a navštívit několik zajímavých památek, k nimž se odsud dá pohodlně dojet na motorce. A samozřejmě zase na chvíli zvolnit a strávit pár příjemných chvil povalováním se na pláži 🙂
Péťa nám vybral vskutku romantické ubytování ve Ville Mimba. Jednalo se o tak těžkou romantiku ve stylu na samotě u lesa, že dostat se až k vile taxíkem byl téměř nadlidský výkon – náš taxikář se však pochybnou úzkou polňačkou nenechal odradit a v okamžiku, kdy český řidič už by chrlil jednu nadávku za druhou, se jenom smál. Klobouk dolů!
Vila ležela už vlastně zcela mimo město, uprostřed přírody a nedaleko oceánu. Nedá se říct, že by byla úplně na samotě – pár dalších vilek v okolí rozeseto bylo, nicméně rozhodně se nejednalo o žádnou hustou zástavbu. Teď mě asi spousta z vás ukamenuje, ale já nejspíš v tomto směru nejsem úplně romantička. Na mě totiž tahle vila v Padangbai svou odlehlou polohou působila mnohem spíš jako dům hrůzy než jako ideální místo pro líbánky. Fakt jsem se tu každou noc bála. Zvuky oceánu, které se přes den člověku jeví jako rajská hudba, v noci dosahovaly děsivé intenzity a já si s každým zaduněním příboje představovala přinejmenším vlny tsunami. Zvuky zvířat, které za denního světla působily nevinně jako u nás švitoření ptáčků, mi přes noc naháněly husí kůži. A to už vůbec nemluvím o nočním vytí divokých psů, kteří se potulovali všude kolem. O nich ostatně ještě bude řeč…
Co mě na našem na první pohled tak luxusním apartmánu ještě lehce znepokojilo, byla absence skla v oknech naší ložnice. Byly tu pouze dřevěné žaluzie, které se sice daly pootočit tak, aby dovnitř nešlo světlo, ale mezi jednotlivými dřívky byly samozřejmě škvíry a nad postelí nebyla moskytiéra. Naše sympatická bytná Niluh nás sice uklidnila, že si tu na komáry ještě nikdo nestěžoval, ale čert tomu věř.
Domluvili jsme se, v kolik si zítra budeme přát snídani, Niluh nám slíbila zajistit na ráno vypůjčenou motorku a pak už si to odfrčela pryč a zanechala nás svému osudu. No a my na sebe honem natáhli plavky a vyrazili na nejbližší pláž – White sand beach 🙂
Byli jsme zatím bez motorky, takže jsme museli po svých, ale za nějakých 20 minut chůze už jsme stáli na místě. Maličká pláž ukrytá v zátoce nás na první pohled okouzlila. Na druhý pohled mi hned bylo jasné, že ani tady to na plavání díky obrovským vlnám tak úplně nebude. Začínala jsem mít pocit, že jediné místo, kde se tady na Bali dá bezpečně plavat, je bazén 😀 Ale ani velké vlny nezchladily naše nadšení – tím spíš, když jsme se ujistili, že voda je jako kafe! A přímo na pláži se nachází sympatický warung. A my od snídaně nic nejedli :-D!
Odpoledne jsme tedy strávili slastným nicneděláním, blbnutím na mělčině, vysedáváním ve warungu a masáží, kterou přímo na pláži nabízelo několik Balijek a ke které mě nemusely moc dlouho přemlouvat 😀
Když se začal blížit večer, pobalili jsme si svých pár švestek a vyrazili na zpáteční cestu do naší vilky. A tahle cesta se záhy proměnila v cestu hrůzy. Už cestou na pláž jsem si všimla, že se okolím potuluje několik toulavých psů, kteří zjevně nikomu nepatří. To je ostatně na Bali celkem normální. Většinou jsou ale neškodní a nijak si vás nevšímají. Tady nám bohužel na úzké opuštěné pěšině k naší vile zkřížil cestu pes, který na nás začal dost agresivně štěkat. A nebylo moc možností, kudy ho obejít. Pokoušeli jsme se dostat k naší vile z druhé strany, směrem od pláže, jenže tam jsme narazili na několik dalších toulavých psů, kteří se spojili do tlupy a začali nás se štěkotem pronásledovat. Zařadili jsme tedy honem zpátečku a vraceli se na původní silnici, kde na nás zatím čekal pes jenom jeden. Abych to zkrátila, neměli jsme jinou možnost, jak se dostat k naší vilce, než kolem toho zuřivě štěkajícího psa prostě projít. Ale ještě teď se klepu hrůzou, když si na to vzpomenu.
Po tomhle zážitku bylo jasné, že mě ven z vily bez motorky už nikdo nedostane. Byli jsme ale bohužel bez jídla. Naštěstí nás napadlo napsat na messenger Niluh, jestli by nám mohla objednat nějaké jídlo s dovážkovou službou. Večeři nám tak přivezly dvě holčičky, které snad ani nemohly mít ještě řidičák – ikdyž na to se tady na Bali nejspíš moc nehraje :-D. Já jsem byla ale pořád v takovým stresu, že jsem do sebe dostala sotva pár soust. Moc dobře nám to tady v Padangbai teda nezačalo. Když jsem se v noci převalovala na posteli v marné snaze usnout, s láskou jsem vzpomínala na dny strávené v Ubudu…