Při tvoření druhého úkolu do semináře filmové kritiky jsem byla nucena vcítit se do role skutečného novináře a vyzkoušet si psaní v časové tísni :D. Proto výsledek není takový, jaký jsem si přála, a nejsem s ním tak úplně spokojená. Na hodnocení nicméně stále čekám, tak uvidíme, jak to dopadne. Alois Nebel je film, který se dost těžko interpretuje. Pokud čekáte trhák, jaký z něj předčasně udělala média, budete zklamaní. Pokud ale hledáte příběh, ve kterém důležitější než dialogy je to, co je psáno mezi řádky…myslím, že pak zklamaní určitě nebudete. Snad vám moje recenze, která byla tentokrát určena do intelektuálního plátku typu Respekt, poskytne aspoň malé vodítko, až se budete rozhodovat, zda na Aloise Nebela jít či nejít :-)…
…a z mlhy se vynořil Nebel
Na česká filmová plátna právě vstupuje dlouho očekávaný snímek, který se (nejen) svou vizuální stránkou vymyká všemu, co se v poslední době v našich luzích a hájích natočilo. Spisovatel Jaroslav Rudiš a výtvarník Jaromír 99 přetavili svůj komiks s názvem Alois Nebel ve stejnojmenný film, který se pravděpodobně nestane diváckým hitem, nicméně pozornost, která je mu v médiích věnována, si právem zaslouží.
Lépe si tvůrci vstup snímku do českých kin načasovat snad ani nemohli. Ponurá železniční stanice Bílý Potok zahalená v oblacích mlhy, přízračná černobílá stylizace i posmutnělá postavička jesenického nádražáka Aloise stíhaného traumaty z minulosti – to všechno dohromady dokonale zapadá do sychravé podzimní nálady… V kulisách nevlídných severomoravských hor se velice pozvolna začíná vyprávění plné jakési zvláštní poetiky, chvílemi komické, chvílemi tragické, ale bezesporu velmi působivé…
Píše se podzim roku 1989 a Alois Nebel (Miroslav Krobot) slouží jako výpravčí železniční stanice Bílý Potok v severomoravském pohraničí. Nebel je mlčenlivým snílkem se zálibou v jízdních řádech a často ho přepadají podivné halucinace, ve kterých se mu zjevují obrazy z jeho minulosti. V nich se znovu setkává s Němkou Dorothe (Tereza Voříšková), která mu v dětství nahradila zesnulou maminku a stala se po válce obětí násilného odsunu. Sny a halucinace nakonec Nebela připraví o místo, vydá se tedy do Prahy, kde se po neúspěšném ucházení o nové zaměstnání seznamuje s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková), s kterou jej krom vzájemných sympatií spojuje také osamělost a jakási zahloubanost v sebe samého. Druhou linií příběhu diváka provází rovněž poněkud svérázná postava Němého (Karel Roden), který se vrací do pohraničí pomstít svou matku. Jeho a Nebelovy cesty se podivuhodným způsobem protínají, proplétají a zase rozchází, aby se nakonec jednoho bouřlivého večera, který je vyvrcholením celého příběhu, rozdělily nadobro.
Scénář svého tvůrce opravdu nezapře – a nemluvím pouze o pro Rudiše tak typickém náznakovém vykreslení charakteru jednotlivých postav. Při sledování Aloise Nebela si nelze nevybavit jakousi paralelu s jiným Rudišovým „hrdinou“, a sice outsiderem Fleischmanem z jeho románu (a stejnojmenného filmu) Grandhotel. Fleischman se svou fanatickou zálibou v počasí a grafech není tak zcela nepodobný Nebelovi, který je naopak tělem i duší oddán životu na dráze. Podobnou shodu najdeme i při podrobném zkoumání jmen obou postav – Fleischman je skálopevně přesvědčený, že to, jak se jmenujeme, není náhoda, a že si každý člověk nese ve svém jméně něco o sobě. Nejspíš tedy nebude náhodou ani to, že německé slovíčko „Nebel“ se do češtiny překládá jako „mlha“. Které jiné jméno by mohlo tak dokonale vystihnout postavu obestřenou hustým závojem tajemna – postavu, která nechává řadu svých tajemství z minulosti pečlivě ukrytu pod povrchem?
Příběh se táhne a rozvíjí velmi pomalu, některé nitky a souvislosti mezi jednotlivými postavami se i pozornému divákovi pospojují až v úplném závěru filmu. Můžeme se nicméně shodnout na tom, že podstatnější roli než děj jako takový zde sehrává celková atmosféra melancholie, osamělosti a prázdnoty, která snímkem prostupuje pozvolna – jako mlha. Je potřeba si uvědomit, že se před námi odehrává příběh vyprávěný spíše než slovy obrazem. Působivá scéna, ve které Alois Nebel utahuje kapající kohoutek, nepotřebuje naprosto žádný komentář. Některé momenty filmu zase dokonale dokresluje sugestivní hudba, kterou má na svědomí kapela Umakart ve spolupráci se skupinou Priessnitz.
Aloisi Nebelovi bychom mohli vytýkat spoustu věcí, já to ale dnes dělat nebudu, protože jsem přesvědčená, že stěžovat si na zmatenost děje a plochost postav, jako to udělala řada jiných po zhlédnutí tohoto snímku, by znamenalo přiznat si, že jsem přijala roli ve skupině konzumentů, kteří si už dávno odvykli při sledování filmů zapojovat svou vlastní fantazii a představivost. Alois Nebel rozhodně není snímek, ke kterému se divák usadí a nechá si vyprávět příběh od začátku až do konce. Je potřeba se na sledování správně naladit, zapojit všechny své smysly a nechat se zcela pohltit atmosférou, která v člověku vyvolává střídavě strach, úžas i dojetí. Filmy, které vyžadují spolupráci a dávají divákovi možnost vlastního zapojení, u nás nevznikají každý den! Proto se také v kritice snímku omezím především na jednu věc, a sice jeho délku – 87 minut je žalostně málo na to, aby se divák stačil nabažit unikátní atmosféry a animovaného prostředí vytvářeného technologií rotoskopie, která kombinuje hraný a kreslený film, přičemž tvůrci nejprve natáčí klasický hraný film s herci a poté scény po jednotlivých filmových okénkách překreslují a animují. Samozřejmě není ani dost dobře možné, aby se ve vyměřeném čase mohly všechny postavy dostatečně projevit, v tom případě je ale zase poskytnut divákovi dostatečný prostor pro jeho vlastní domněnky a fantazii.
Ať už na Aloisi Nebelovi oceňujeme cokoliv, je to právě jeho pocitovost, důraz na drobné detaily, kterých si běžně v životě nevšímáme, a originální vizuální stránka, která tento unikátní počin řadí k nejzajímavějším domácím snímkům poslední doby a byla by škoda zatracovat ho jen (nebo právě) proto, že se vymyká průměru. Věřím, že Alois Nebel je dílo, které pod listím letošního podzimu rozhodně nezapadne…
