Autor: Jana

Po delší době tu mám jedno literární zklamání. Nebo spíš příklad toho, jak to vypadá, když máte z recenzí na internetu předem příliš velká očekávání.

Erika jednou řekla: „Pořídili jsme si dítě jako pojistku před pozdější lítostí.“ Ale je správné někoho donutit žít, abychom nepocítili lítost?

Dalo by se říct, že kniha Mateřství kanadské novinářky Sheily Heti vznikala jako taková autorčina vlastní „terapie“, vyprávění má atmosféru deníkových záznamů. Autorka se ocitá na prahu čtyřicítky a uvědomuje si, že je nejvyšší čas rozhodnout se, zda podlehnout tlaku společnosti a tikajících biologických hodin a pořídit si s partnerem dítě. Ve hře je ale zároveň varianta dítě vůbec nemít, k níž se přiklání její partner, nicméně finální rozhodnutí ponechává alibisticky na Sheile. Celá kniha je tak jakýmsi záznamem autorčina několikaletého dilematu, tím, jak se její náhled na věc mění nejen v čase, ale také v průběhu cyklu. Při svém rozhodování neváhá brát v potaz nejen reálné příběhy blízkých žen ve svém okolí, ale do hry vstupují také jakési „ezo“ prvky v podobě tarotových karet, setkání s věštkyní či házení třemi mincemi, které na autorčiny otázky „odpovídají“ buď „ano“ nebo „ne“ (jedná se o věštecký systém mající původ v Číně).

Neřekla bych, že Mateřství je vyloženě špatná kniha. Spíš jen k tématu, které předestírá, přistupuje jiným způsobem, než by člověk očekával. Téma, které kniha otevírá, je skvělé, neotřelé, pro spoustu žen mého věku v dnešní době tolik aktuální a potřebné. Osobně bych ale uvítala trochu jinou formu zpracování. Na mě kniha působila jako takový neuspořádaný proud myšlenek (což vlastně, přiznávám, možná dost dobře vystihuje reálné pocity řady žen, které řeší stejné dilema, jako Sheila), mezi kterými se samozřejmě mihla řada zaznamenání hodných pravd (třeba ta, že ať už se jako žena rozhodnete jakkoliv, vždycky to bude z nějaké strany vnímáno jako špatné rozhodnutí), ale výsledný dojem mám bohužel takový rozpačitý. V poslední třetině knihy už mě to popravdě ani moc nebavilo, zdálo se mi, že se autorka pořád tak nějak točí v kruhu, nevyzná se sama v sobě a v tématu se pitvá ze všech stran. A vlastně se mi ulevilo, když jsem Mateřství dočetla.

Na druhou stranu je určitě třeba smeknout před tak upřímnou ženskou výpovědí. Sheila čtenáře vpouští hluboko do svého soukromí i své mysli a odhaluje mu své pocity ohledně mateřství zcela bez cenzury. V dnešní době je tento anti-mateřský „coming out“ pořád tak nějak tabu… Že bych knihu vyloženě doporučila, to mi úplně nejde přes pusu. Pokud by pro vás téma z nejrůznějších důvodu mohlo být aktuální, asi by stála za přečtení. Ale já čekala bohužel víc.

Tak se zdá, že zima to má pro letošek spočítané. Je tedy nejvyšší čas na pravidelné čtvrtletní shrnutí knih, které mi tentokrát dělaly společnost nejen za dlouhých zimních večerů a líných zimních rán, ale také při mých cestách vlakem do práce. Jednou z výhod dojíždění je totiž více času na čtení 🙂

Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ

„Co mi radíte, abych navštívil?“ zeptal se.
„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

Kdo by neznal Malého prince – knížku, kterou jsme alespoň jednou během života četli všichni? Můj dávný úlovek z kroměřížského antikvariátu se po letech zase dočkal oprášení. „Pohádka pro dospělé“ nevelkého rozsahu s půvabnými ilustracemi a řadou nenápadně včleněných životních mouder je prostě nestárnoucí…

Absolutní design Kateřiny Šindelářové

Tuhle knížku si pořídil někdy během loňského roku Péťa. Byl to asi nějaký hype ze sociálních sítí a po jejím pročtení musím říct, že za ty peníze absolutně nestojí. Vizuálně je samozřejmě moc hezká, je to taková ta kniha, kterou si rádi někde vystavíte a je příjemné v ní listovat (velký formát, kvalitní papír, hodně fotek…) Informačně přínosná ale z mého pohledu nijak zvlášť není. Minimálně pokud se o interiérový design už trochu víc zajímáte a máte něco načteno. Kniha jde se svými doporučeními velmi po povrchu, skáče z tématu na téma a žádným se přitom nezaobírá víc do hloubky. Na druhou stranu tam místy najdete různé „random“ informace zcela konkrétního rázu, třeba podle jakého vzorce si spočítat spotřebu rolí při tapetování :-D. Předpokládala bych ale, že tuhle informaci vám snad sdělí každé tapetové studio, když přijde na věc 😎 Kniha se zaobírá zejména plánováním realizace a jde místnost po místnosti, což možná může navést někoho, kdo je s projektem v úplných začátcích, ale v naší fázi, kdy už prakticky bydlíme, kniha valný přínos nemá. Popravdě se mi ani moc nelíbily ty autorčiny realizace, které jsou velmi luxusní, ale na mě to působí až neosobně, chladně a nezabydleně, tak nějak „katalogově“… S tím souvisí i to, že řada doporučovaných řešení je sice krásná, čistá, elegantní, ale taky nákladná a řadu z nich si může dovolit jen ten, kdo neřeší peníze. Abych ale pouze nehanila, nadchla mě kapitola Atmosféra a styl, která se zabývá barvami v interiéru a výběrem doplňků. Její součástí je i kapitola věnující se nejslavnějším designérům a jejich ikonickým kouskům. Ta mi přišla opravdu informačně přínosná a hlavně jsem se konečně dozvěděla, proč je mezi lidmi, zajímajícími se o moderní design, tak populární ta „ptačí soška“ („Eames House Bird“, kterého proslavil americký designerský pár Charles a Ray Eames). Kdyby kniha tomuto tématu věnovala více prostoru, asi by moje hodnocení nebylo tak přísné. Takto to pro mě bylo bohužel spíš zklamání.

Petra Střelecká – Filtrovaná káva

Když v roce 2022 vyšla tato kniha, hned mi bylo jasné, že by to mohl být perfektní dárek pro Péťu, našeho kávového fajnšmekra. Tento „kompletní průvodce přípravou filtrované kávy“, jehož autorkou je zakladatelka brněnské kavárny Industra Coffee, je podle mě skvělý jak pro ty, kteří se o přípravu kvalitní kávy zajímají více do hloubky, tak i pro kávové laiky jako jsem já. Obsahuje totiž velmi přesné a polopatistické návody na přípravu filtrované kávy různými způsoby a s různými pomůckami. Dozvíte se z ní ale i spoustu zajímavostí o kávě jako plodině, o její cestě od zrnka až po nápoj ve vašem šálku, ale třeba i o tom, jak ji správně degustovat. Knihu doplňuje i série receptů, a to jak na kávové nápoje, tak i na dezerty, které kávu skvěle doplní. Publikace je moc pěkná i po grafické stránce a doplňuje ji spousta fotek. Myslím, že se rozhodně neztratí v knihovničce žádného kávového nadšence. A já jsem se podle ní konečně naučila připravovat dobrou kávu v chemexu :-)!

Linda Bartošová – Novinářky

I tady u nás na „dědině“ 🙂 máme knihovnu a musím říct, že dle výběru titulů je to knihovna velice dobrá! Obzvlášť oceňuji, že dětské oddělení je nahoře na „galerii“, takže když tam s O. vybíráme, pokukuju po očku dolů na vystavené knihy v oddělení pro dospělé a vybírám a při odchodu už jen rychle zaběhnu pro to, co mě na dálku zaujalo 😀 Takto jsem tam při naší minulé návštěvě „ulovila“ Novinářky. Jedná se o sérii interview s ženami, které se prosadily v oblasti médií. V inspirativních rozhovorech líčí, s jakými překážkami se musely v tomto odvětví, kde převládá dravá mužská energie, potýkat, co jim pomohlo nebo čeho se naopak musely v životě vzdát. Jak záhy uvidíte, téma ženství a postavení žen ve společnosti je leitmotivem, který propojuje hned několik dalších titulů, které (vlastně vcelku neplánovaně) našly tuto zimu cestu do mé knihovničky.

Åsne Seierstad – Knihkupec z Kábulu

A tentokrát o postavení žen zase ze zcela jiné roviny a diametrálně odlišné kultury. Tato knižní reportáž z pera norské novinářky je unikátní už jen tím, že se jí podařilo proniknout do jinak dost uzavřené afghánské komunity. S rodinou hlavního hrdiny – knihkupce Sultána – žila půl roku v jedné domácnosti, a tak měla spoustu příležitostí pozorovat život jejích členů v jejich každodenní realitě. Smluvená manželství, zakázaná láska, obtížný přístup ke vzdělání, rodinné tradice i zvyklosti spjaté s islámským způsobem života – to vše pro nás tak vzdálené a často naprosto nepochopitelné je samozřejmou součástí příběhů hlavních hrdinů. Sultánova rodina je velmi rozvětvená (dvě manželky, spousta sourozenců a dětí…) a tak jsem se v těch jednotlivých postavách chvílemi až ztrácela. Možná by nebylo od věci, kdyby přílohou knihy byl rozkreslený rodokmen 🙂 Některé historky jsou úsměvné, z jiných až mrazí. Spousta scén ve vás svou bezvýchodností vyvolá pocity vzteku a bezmoci. Krom osudů jedné kábulské rodiny autorka přibližuje také pohnuté dějiny Afghánistánu, které jsou tak komplikované, že jsem občas musela sáhnout po Wikipedii a studovat a i tak v tom dodneška trochu tápu. Jak už to u knih z nakladatelství Absynt bývá, rozhodně se můžete připravit na kvalitní, obzory rozšiřující četbu.

Šárka Homfray – Proč jsme tak naštvané?

Jediný knižní dárek, který jsem si loni přála od Ježíška. Myslím, že z té cenovky se Ježíškovi asi musely protočit panenky 😀 – kniha stojí skoro 900, přitom se nejedná o žádnou bichli, spíše kabelkový formát. Byť je svým obsahem opravdu velmi hutná, jak si ještě povíme, ta cena za mě není moc ospravedlnitelná – přecejen by mělo být v zájmu všech, aby se dostala mezi co nejvíc čtenářů, a ta cena ji prostě činí pro spoustu z nich nedostupnou. Na ReKnihách jsem ji ale neobjevila a opravdu jsem po ní moc toužila. Krom té cenovky už totiž přijdou jen samá superlativa. Jednak mi přijde tento literární počin tak moc důležitý! Přestože témata, která přináší, už se ve společnosti nějakou dobu otevírají, pořád to není dost. Gender pay gap, neviditelná práce, stigmatizace žen bezdětných, ale zároveň i sociální vyloučenost matek s dětmi… co stránka, to pravda, kterou konečně někdo komplexně pojmenoval, podložil studiemi a zformuloval tak, jak já bych nikdy nedokázala. Už teď jsem si jistá, že tuhle knížku budu číst ještě mockrát. A vnucovat ji všem. Všem, kteří si myslí, že feminismus je sprosté slovo, že ženy v naší společnosti už dnes žádnou diskriminaci nezažívají a hlavně že musí tiše a úkorně všechno zvládat a na nic si nestěžovat.

Daniel Prokop – Slepé skvrny

Z podobného ranku je rovněž tato sociologická sonda do české společnosti, byť se zaobírá mnohem širším spektrem aktuálních společenských problémů a výzev současného Česka i světa. Přiznám se, že Prokopův jazyk je pro mne trochu komplikovanější a celou první kapitolu jsem bojovala s nutkáním knihu odložit a vrátit zpátky do knihovny. Nakonec jsem ale vytrvala, byť kniha místy vyžadovala hodně soustředění a asi i obecnější vhled do problematiky, kterým jsem ne vždy disponovala. Slepé skvrny jsou každopádně v mnoha ohledech oči otevírající a k zamyšlení nutící publikací, zaobírající se tématy jako je chudoba či vzdělávací systém, problematikou menšin i populismem. Pro všechny zaseknuté ve své sociální bublině to může být skvělá příležitost, jak si rozšířit obzory a podívat se na některé současné společenské problémy z jiné perspektivy.

Ufff, tohle teda bylo… Na první pohled docela nenápadná a poměrně útlá kniha, autorova prvotina, a hned takhle silné kafe! Musím říct, že jsem od Srpnů neměla žádná velká očekávání, doporučení na tento titul jsem jen tak letmo zaregistrovala na jednom literárním IG profilu, ale rozhodně kolem něj neběžel nějaký obří hype. A ono je to tak zatraceně dobrý, zatraceně silný a bolavý.

Už jen to téma, které si Jakub Stanjura vybral, je na české poměry poměrně neotřelé. Gaslighting – tedy způsob psychické manipulace, jejíž podstatou je systematické zpochybňování vnímání reality cílové oběti, která si postupem času sama nemůže být jistá, co je realita a co výplod její fantazie, je něco, o čem se ve společnosti podle mě až tolik nemluví, ale přesto se to zcela jistě děje. Stejně jako hlavní hrdince knihy – Daniele, kterou čtenář sleduje po dobu několika za sebou jdoucích srpnů.

Tento koncept mě na knize mimochodem velmi bavil – vracet se k postavám vždy po uplynutí jednoho roku a pozorovat, co se v jejich životě za tu dobu proměnilo. Samozřejmě to přináší i jistá negativa, jako to, že není možné ponořit se s hlavní hrdinkou úplně do hloubky, více se do ní nacítit, ale ve výsledku je to vlastně asi dobře, protože i tak je ta kniha velmi sugestivní a zničující a já sama jsem ji musela před poslední kapitolou odložit, protože už toho na mě bylo prostě najednou příliš.  

Co musím opravdu ocenit je to, jak skvěle se autor mužského pohlaví dokázal vcítit do hlavní ženské hrdinky, jak uvěřitelné bylo její jednání. Přesto jsem do poslední chvíle doufala, že se v Daniele na konci něco zlomí – přece jen mi od začátku příběhu přišla jako docela silná osobnost na to, aby se nechala takto semlít a stala se z ní totální o sobě pochybující troska… Na druhou stranu ji sledujeme v období mezi 17 a 24 lety, kdy je člověk ještě celkem tvárný a asi i více ovlivnitelný svým okolím. A vlastně to i celé koresponduje se zrádností gaslightingu – tedy, že obětí takové manipulace se může stát prakticky každý, i ten, který je přesvědčen o tom, že „jemu by se to nikdy nestalo“.

Co víc dodat? Jsem ze Srpnů opravdu příjemně překvapená, ač to bylo těžké literární sousto. Design obálky propojený s příběhem je už jen taková třešnička na dortu. Myslím, že ve mně bude kniha ještě nějakou chvíli doznívat. Že mi ze vzpomínky na ni bude ještě chvíli úzko. Ale nemůžu jinak, než ji doporučit.