Tak toto byla opět jedna z těch neodložitelných knih, které vás pohltí natolik, že s nimi nějaký čas prostě žijete a pořád vám leží v hlavě, až dokud je nedočtete. Poupátka jsou ve spoustě směrech odvážným a originálním počinem. Nejlépe však knihu asi charakterizuje slovo „zneklidňující“, kterým je román otitulován už na přebale. Téma, o němž Poupátkapojednávají, je samo o sobě dost temné, ale z toho, jak o něm smýšlí a vypráví hlavní hrdinka příběhu – jedenáctiletá Františka – vám chvílemi bude doslova běhat mráz po zádech.
Františka žije v úplné, byť ne zcela dobře fungující rodině. Nedostatek rodičovské lásky a pozornosti si kompenzuje seberealizací v dramatickém kroužku, který vede poněkud svérázným způsobem charismatický Mirek. Postupně vyplouvá najevo jeho manipulativní a predátorská povaha, kterou si krůček po krůčku své svěřenkyně obmotává kolem prstu, aby se na nich posléze mohl dopouštět sexuálního násilí.
Co knize dodává ještě větší autenticitu je fakt, že je částečně autobiografická a vychází ze skutečné kauzy sexuálního zneužívání v dramatickém souboru v jižních Čechách, který autorka v 90. letech navštěvovala. To, o čem v knize píše, tak do jisté míry sama prožila ona nebo její kamarádky z kroužku.
Musím přiznat, že byť se jedná o tak těžké téma, kniha je místy i velice vtipná, obzvlášť v pasážích odehrávajících se mimo dramaťák, kdy se hlavní hrdinka pohybuje mezi svými vrstevníky, je prostě jen sama sebou a nechává čtenáři nahlédnout do svých myšlenek. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí se Hana Lehečková dokázala vcítit do jedenáctileté holky. Někteří v recenzích autorce vyčítají příliš mnoho vulgarismů, nicméně mně to tedy přišlo celkem autentické – já si o slovníku současné mládeže nedělám příliš iluze 😀
Byť vám při čtení nebude zrovna lehko, Poupátka se čtou vyloženě sama. I v pasážích, kde se zdánlivě nic zajímavého neděje, má kniha spád a v závěru, kdy čtenář tuší ve vzduchu dramatické finále, už ho žene kupředu i obrovská zvědavost, kam celý příběh nakonec vyústí. Věřím, že poměrně otevřený konec řadu čtenářů asi příliš nepotěší, ale mně osobně k románu jako celku prostě sednul.
Myslím, že autorka si zaslouží obrovské uznání – jednak za to, že dokázala vyjít ven se svědectvím o něčem tak závažném, čím si sama prošla, a pak také za to, jak dokázala svou traumatizující zkušenost přetavit v opravdu mimořádné literární dílo. Poupátka jsou románem, který by určitě neměl uniknout vaší pozornosti!
Po delší době si jdu na blog uložit zase jeden nový recept, který už se stihnul stát během pár týdnů stálicí v našem domácím jídelníčku. Přiznám se, že bramborové noky jsem nikdy úplně nemusela, ale když jsem na blogu Milluji.cz objevila tento recept, okamžitě jsem dostala chuť ho vyzkoušet. A výsledek byl opět naprosto famózní. Snad si taky pochutnáte 🙂
500g bramborových noků
125g čerstvého špenátu
1 stroužek česneku
200g smetany ke šlehání
100g žervé
100g mozzarely
65g strouhaného parmezánu
1 polévková lžíce olivového oleje
sůl, pepř
Troubu předehřejeme na 200°C. Mezitím si na olivovém oleji orestujeme nadrobno nakrájený česnek, přidáme špenát, smetanu a necháme cca 5 minut vařit. Poté ke směsi přidáme žervé a vše rozmixujeme. Zapékací mísu vymažeme máslem, vložíme noky, zalijeme omáčkou a posypeme natrhanou mozzarelou a polovinou parmezánu. Vše promícháme. Nakonec nahoru nasypeme zbytek parmezánu a necháme 20 minut zapéct.
Vítám vás na blogu v novém roce 2022! Přelom starého a nového roku vybízí k bilancování a vzpomínání, já mám ale dnes chuť zůstat spíš u toho druhého a ohlédnout se za poslední sérií našich loňských výletů. A že jich dohromady bylo!
Výstava v Klubu modelářů železnic, Mosilana
Na tuhle výstavu asi jen tak nezapomeneme – navštívili jsme ji totiž o volebním víkendu v podvečer, kdy už probíhalo sčítání hlasů. Zatímco Oli tedy běhal od mašinky k mašince a místní šotouši byli ve svém živlu, my s Péťou jsme na mobilu sledovali nervydrásající volební drama s dobrým koncem 😀 Ale zpátky k věci – výstava byla opravdu úžasná, modely jsou propracované do těch nejmenších detailů (včetně cinkajících přejezdů nebo sinchronizace vlakové a autobusové dopravy 🙂 a asi nemusím zdůrazňovat, že O. byl z toho všeho v sedmém nebi. Však jsme taky odcházeli až po zavíračce.
Lamacentrum Hády
Lom Hády je naší oblíbenou výletní destinací, ale v Lamacentru jsme se byli s Olíkem podívat poprvé až teď. Krom stáda lam se tu děti můžou setkat i s dalšími zvířátky – králíky, kozami či ovečkami. My jsme si při vstupu koupili i krmení, aby byl zážitek ještě veselejší 🙂 Prohlídka v lamím výběhu je poměrně krátká, takže jsme ji v pohodě zvládli absolvovat i s neposedným O. V areálu najdete i další vyžití pro děti, třeba bosonohý chodníček či vodní prvky, které ale na podzim už nebyly v provozu. Menší nevýhodou je, že se nedá dojet autem až k Lamacentru. My nechali auto nahoře na Klajdovce a udělali si procházku lomem, což je obzvlášť během zlaté hodinky krásný zážitek.
Velké Bílovice
Naše podzimní výletování by nebylo kompletní bez alespoň jednoho výjezdu do vinařské oblasti 🙂 Tentokrát volba padla na Velké Bílovice, které mají co nabídnout malým i velkým výletníkům. My jsme naše putování zahájili u místního rozsáhlého hřiště a sportoviště (odrážedla s sebou!) – najdete tu báječnou pumptrackovou dráhu (i pro mrňata), skvělou jízdní dráhu pro malé cyklisty či bruslaře, minigolf, skatepark i klasické dětské hřiště. Až se O. dostatečně vyřádil, vydali jsme se k dalšímu povinnému zastavení – a sice ke známé kapli na Hradišťku, k níž vede malebná cesta mezi vinicemi a výhledy přímo od kapličky jsou dechberoucí neméně – obzvlášť v záři ospalého, podzimního zapadajícího slunce.
Zukalův rybník
Tohle nenápadné místo leží mezi Mariánským údolím a obcí Podolí u Brna. Naleznete zde výletní hospůdku s vybaveným dětským hřištěm, Zukalův mlýn se spoustou zvířátek i malebnou stezku vhodnou pro malé cyklisty. Nevím, jestli to bylo tím krásným podzimním dnem, ale nás tohle místo svým klidem okouzlilo a rádi sem zase někdy zavítáme.
Výstava Óóó Indiáni, Pavilon Anthropos
Na závěr tady mám jeden tip na výstavu, která bude probíhat ještě několik měsíců, a tak ji třeba také stihnete. Výstava si klade za cíl představit historii a kulturu původních obyvatel Severní Ameriky – zejména významných indiánských národů a kmenů z hlediska různých kulturních okruhů, rozmanitosti prostředí a dalších životních zvyklostí. Zatím s O. na výstavy moc nechodíme, přecejen on není ten typ, který by vydržel procházet se mezi exponáty a poslouchat můj výklad. Byl to tedy trochu punk vzít ho sem, nicméně musím říct, že díky spoustě interaktivních prvků to docela šlo a byť jsem si osobně nepřečetla z panelů skoro nic, strávili jsme na výstavě dobrou hodinu a bylo to moc fajn. Mohli jsme si třeba vyzkoušet postavit totem, podívat se, jak to vypadá uvnitř iglů či si zahrát na indiánské hudební nástroje a domů jsme si odnesli ilustrovanou brožurku s těmi nejzajímavějšími informacemi o jednotlivých kmenech.
Že by přece jen trocha toho bilancování na závěr :-)? Byl to nabitý rok. Místy náročný a intenzivní. A mám pocit, že kolem mě jen tak profrčel, jako bych seděla v rychlíku. Naštěstí jsem ale měla vedle sebe ty nejlepší spolupasažéry 🙂 Už teď se těším, co nového spolu letos zase zažijeme.
Po delší době tu mám opět něco ze žánru napínavých thrillerů. Jméno Chevy Stevens se tu na blogu neobjevuje prvně – někteří si možná vzpomenout na mou starší recenzi ke knize Nenechám tě odejít, kterou mě dosud neznámá autorka příjemně překvapila. Přestože tento žánr moc často nevyhledávám, když přišla nabídka na recenzi další knihy od této spisovatelky, byla jsem zvědavá, zda Temné cestynabídnou stejně mrazivý čtenářský zážitek…
Hlavní motiv knihy je inspirován skutečnou událostí, respektive silnicí v kanadské Britské Kolumbii, kde od 70. let docházelo k vraždám nebo zmizením žen a většina těchto případů zůstala dodnes nevyřešena. Už jen z toho samotného faktu člověku docela běhá mráz po zádech. Hlavní hrdinkou románu je svérázná teenagerka Hailey, který po smrti svých rodičů žije u příbuzných v Cold Creek a je pod neustálou šikanou svého strýce, místního policisty Vaughna. Postupně se situace vyhrotí natolik, že se Hailey rozhodne utéct do kanadské divočiny, kde hodlá nějakou dobu žít – mezi lidmi ale vzbudí dojem, že se stala novou obětí silničního vraha.
Druhá dějová linie sleduje příběh Beth, jejíž sestra byla v Cold Creek skutečně zavražděna. Beth se vydává do městečka, aby vypátrala sestřina vraha. Při tom se setkává s Hailey a jejich cesty a osudy se postupně proplétají, až vyústí v napínavé finále, během něhož jde oběma dívkám o život.
Temné cesty mi na rozdíl od Nenechám tě odejít připadaly spíš jako čtení pro teenagery. Charakterizovala bych je jako „jednodušší“ a méně propracované – byť mrazivé byly obě knihy srovnatelně. Román vás svým napínavým dějem rozhodně strhne a donutí k přemítání, kdo je pravým pachatelem všech těch vražd. Body dolů ovšem dávám za to, že ten příběh prostě nebyl úplně uvěřitelný. Postavy místy jednaly dost nelogicky a nepravděpodobně a navíc mi ani jedna z nich nebyla nijak zvlášť sympatická. Obzvlášť Beth a její nulový smysl pro zodpovědnost mě doslova vytáčel 😀
Myslím, že Chevy Stevens má bezpochyby talent pro vystavění napínavé zápletky, jen to zpracování mě v tomto případě nepřesvědčilo úplně na 100%, jako tomu bylo v případě knihy Nenechám tě odejít. Temné cesty jsou pro mě sice čtivým, ale stále jen lehce nadprůměrným thrillerem, který si asi klidně můžete nechat ujít.
Přestože letos před Vánocema jsem s časem na štíru víc než kdy dřív, konečně u nás doma došlo i na vánoční perníčky. Asi nějaký lepší time management nebo co 😀 Recept mám ale samozřejmě na ty, co se nemusí nechat odležet a jsou hned měkký. Není čas ztrácet čas 😀
500g hladké mouky
1 balíček prášku do perníku
3 lžíce kakaa
50g čokolády na vaření
140g másla (můžete i o něco víc, aby se těsto netrhalo a perníčky při pečení nepopraskaly)
120g moučkového cukru
2 velká vejce
3 lžíce medu
bílková poleva
Mouku prosejeme společně s kakaem a práškem do perníku. Čokoládu najemno nastrouháme. Máslo ušleháme s cukrem, přidáme vejce, med a čokoládu. Smícháme se sypkými surovinami a vypracujeme hladké těsto. Troubu předehřejeme na 190°C, plech vyložíme pečicím papírem. Těsto rozválíme na plát vysoký 5mm a vykrajujeme z něj perníčky. Pečeme ve vyhřáté troubě asi 6-8 minut. Upečené perníčky ještě horké potřeme mlékem (budou se pak hezky lesknout) a necháme vychladnout. Na druhý den ozdobíme bílkovou polevou. Tu jsem připravila umixováním následujících surovin:
1 bílek
200g cukru moučka
1 polévková lžíce citronové šťávy
Chuťově jsou perníčky vynikající a opravdu krásně měkoučké. Příště ještě zkusím trochu líp vychytat to těsto. A taky vylepšit techniku zdobení perníčků 😀 Tak šťastné a veselé!!!
Těch pár týdnů opět uteklo jako voda a najednou tu máme zase konec podzimu. Dnes to tedy bude o knížkách, které mi tohle jinak dost neoblíbené a letos vyloženě divoké roční období ve volných chvilkách zpříjemňovaly. A taky o mém prvním nákupu na Reknihách 🙂
James Clear – Atomové návyky
My všichni čelíme nesmírně silnému tlaku, abychom se podřídili normám své skupiny. Odměna za to, že nás druzí přijmou mezi sebe, je obvykle větší než odměna za to, že vyhrajeme spor, oslníme svým intelektem nebo nalezneme pravdu. Ve většině případů se budeme raději mýlit s davem, než mít pravdu o samotě.
Další „Melvilovka“, kterou jsem dostala k loňským Vánocům od Péti, byly mnohými opěvované Atomové návyky. V kostce je to kniha o tom, jak za pomoci drobných každodenních návyků krůček po krůčku postupně dosahovat svých vysněných cílů (nebo se naopak zbavovat svých zlozvyků). Nechci říct, že by kniha nebyla zajímavá, ale zkrátka ve mně nevyvolala takovou tu očekávanou reakci zkusit ji aplikovat v praxi. Dostatečně mě neinspirovala. Možná to bylo i tím, že na věci, které bych aktuálně ráda na sobě změnila, se mi autorovy tipy úplně nepodařilo naroubovat. Tím ovšem netvrdím, že na vás bude kniha působit stejně a že by nestála za přečtení. Jen mě bohužel v aktuální životní etapě tak nějak minula.
Katarzyna Surmiak-Domańska – Ku-klux-klan (Tady bydlí láska)
S touto knihou jsem si odbyla hned dvě premiéry – jednak je to moje první „Absyntovka“ – publikace z vydavatelství světové reportážní literatury – a také jsem si ji vybrala v rámci své první objednávky z knižního „second-handu“ Reknihy, což je projekt, kterému z celého srdce fandím. Díky Reknihám se mi podařilo prodat spoustu knih (především středoškolských učebnic), které mi měsíce marně visely na Bazoši a už jsem ani nevěřila, že by je někdo mohl chtít.
Téma rasismu ve Spojených státech mi přišlo zajímavé tím spíš, že jsem především jeho historickými souvislostmi poměrně nepolíbená a tato kniha, byť není vyprávěná úplně chronologicky, což by pochopení problematiky dost napomohlo, mi přinesla v tomto směru spoustu nových informací a „aha“ momentů. Na začátku je čtenář vhozen do současné reality amerického Ku-klux-klanu (už jen fakt, že toto hnutí v USA stále funguje, pro mě byl poměrně šokující), aby postupně zabředával do americké historie, kde na začátku stojí brutální chování bílých k otrokům z Afriky a na konci jsou soudní procesy, v nichž prokazatelně dochází k rasismu „naruby“. Netvrdila bych rozhodně, že po přečtení knihy přehodnotíte na Ku-klux-klan v jeho aktuální podobě názor, ale minimálně dojdete k poznání, že nic není černobílé (což je v kontextu této problematiky docela vtipný slovní obrat 😎 a že rasismus je v USA stále obrovským (dost možná čím dál větším) problémem, s nímž se bude zákonitě potýkat ještě několik dalších generací Američanů. A že „Bible Belt“ je v jistém smyslu naprosto bizarním krajem, který my průměrní Středoevropané asi nemáme vůbec šanci pochopit. Klobouk dolů před reportéry, kteří se nám jej pokouší aspoň trochu přiblížit.
Jodi Picoultová – Velké maličkosti
Aniž by to byl záměr, hlavním tématem druhé knihy, kterou jsem si na Reknihách vybrala je… rovněž rasismus v Americe. Tentokrát mistrně zpracovaný – tak, jak to Jodi Picoult umí – do čtivé beletrie. Příběh je vyprávěn z pohledu hned 3 hlavních hrdinů – zkušené afroamerické zdravotní sestry Ruth, která je obviněna ze smrti novorozence, amerického fašisty Turka, o jehož mrtvého syna se zde jedná a konečně právničky Kennedy, která dostane Ruthinu obhajobu na starosti. Od první do poslední stránky strhující příběh bude vaše nervy napínat k prasknutí. Milovníci soudních dramat si zde rovněž přijdou na své, protože významnou část knihy tvoří líčení soudního procesu (nepřestává mě fascinovat, jak moc se od procesu podle kontinentálního práva, jak ho známe my, liší). Téma rasismu je v knize zpracováno sice možná trochu teatrálně, ale rozhodně se nejedná o pohled černobílý. Pokud hledáte v knihách něco víc, než jen prvoplánový příběh, s Velkými maličkostmi určitě nešlápnete vedle. V mojí hlavě rezonovaly ještě dlouho.
Tenhle článek se chystám sepsat už tak strašně dlouho! Co bych to byla za knihomola, kdybych si nezakládala na domácí knihovničce našeho nejmenšího a pravidelně do ní nepřispívala novými kousky? Olí naštěstí mé nadšení pro věc zdědil a u knížek vydrží sedět skutečně dlouho (což je u našeho jinak neustále aktivního dítěte věc naprosto nevídaná). A já už taky za ty cca dva roky, co ho knihy skutečně zajímají, tak nějak vypozorovala jeho vkus a dokážu odhadnout, co se bude líbit číst nejen mně, ale taky hlavně jemu. A o našich literárních „pokladech“ to dnes bude 🙂
Na úvod bych ještě chtěla zmínit, že skutečně nepatřím k těm rodičům, u kterých se knihy prohlíží jen „v rukavičkách“. Oli má ke knihám prakticky odjakživa volný přístup, může si je kdykoliv brát a listovat s nimi, čehož hojně využívá. Často s námi také knihy někam cestují a vždycky míváme minimálně jednu v kapsáři v autě pro případ náhlého čekání. Samozřejmě pak podle toho ty knížky i občas vypadají, už teď ale vidím, že v něm tenhle přístup opravdu probudil zájem o čtení – na rozdíl od dětí v našem okolí, které si knížky smí prohlížet jen s rodiči. Určitě ho nenechávám knížky ničit, ale když musím občas nějakou stránku přelepit, nijak mě to nevzrušuje. U nás platí přímá úměra – čím je knížka ohmatanější, tím víc ji Oli miluje :-D!
Stephen Hawking Leonardo da Vinci Albert Einstein
Naše oblíbená trojice, kterou odstartovala teta Terezka, od níž jsme dostali první díl o vědci Stephenu Hawkingovi a pak jsme Olimu ke druhým narozeninám dokoupili další dva díly. Knihy zábavnou a inspirující formou vypráví čtenáři o životě tří světově proslulých vědců a seznamují je s objevy, kterými se proslavili. Nebyla jsem si zpočátku jistá, jak moc taková knížka malé dítě zaujme, ale kombinace velkých obrázků s minimem textu zafungovala báječně a Oli si všechny 3 knihy zamiloval ještě dávno před nástupem jeho období fascinace vesmírem 🙂
R is for Railway Šmalcova abeceda
Když se před třetími narozeninami začal Oli zajímat o písmenka, měla jsem hned jasno v tom, jakou knihou jeho zájem podpořím. Šmalcova abeceda je literárním skvostem, který si musí zamilovat dítě i dospělý. Každá dvoustrana je věnována jednomu písmenu. Pro menší děti je zde vždy vtipná básnička, pro starší pak hádanka či úkol a k tomu krásná ilustrace, na níž můžete hledat předměty začínající na dané písmenko. Verš „Babi! V bazénu jsou krabi!“ už u nás doma dočista zlidověl 😀 Máme ji už přes půl roku a stále nás ohromně baví a nalézáme v ní při každém čtení něco nového.
Druhé leporelko přivezl Olimu Péťa z konference v Coloradu, když mu byl sotva rok, takže v té době ho ještě tolik nezaujalo – na učení písmenek je ale také bezva, jen tedy pochopitelně vychází z anglické abecedy 🙂 Celá kniha je na téma velké průmyslové revoluce, čemuž odpovídají i půvabné ilustrace. Časem si ji O. zamiloval a rád si nechával vyprávět o všem, co se na obrázcích odehrává.
Barvy
Naše zamilovaná, kterou Oli dostal k druhým Vánocům a naučil se díky ní krásně poznávat barvy. Otvírací okénka s krátkými texty a líbivé, ale nekýčovité ilustrace, jsou zárukou úspěchu, a přestože dneska už u nás pro svou jednoduchost není tolik v kurzu, kolem těch dvou let to byla jedna z našich suverénně nejoblíbenějších knížek. (Což je na ní poměrně znát – už je hojně poslepovaná 🙂 Stejné oblibě se těšila i kniha té samé autorky na téma čísla, o níž jste se tu mohli dočíst v samostatné recenzi.
This is New York To je Hong Kong
Knihy Miroslava Šaška mám moc ráda a časem třeba naši knihovničku obohatím o další kousky z našich oblíbených destinací 🙂 Ta o Hong Kongu O. až tak nebere, ale New York, který dostal od tety Shirley, maminky Jennifer, k Vánocům, je opět jednou z našich suverénně nejčtenějších knížek. Oli ji většinou vyžaduje číst v angličtině, občas mu jen česky něco dovysvětlím nebo okomentuju, pokud ho něco víc zaujme. V některých oblastech už je sice knížka dost retro a neaktuální, koneckonců vyšla už v 60. letech, ale i to jí dodává jisté kouzlo a ty krásné ilustrace jsou stejně nestárnoucí 🙂
Můj svět (Otázky a odpovědi pro malé děti)
A nakonec jedna „edukační“ kniha plná okének s dětskými otázkami na rozličná témata, kterou dostal O. od tety k posledním narozeninám. Rozsah textu vs poměr obrázků je tak akorát pro tříleté dítě, ale zároveň knížka zábavnou formou předá i dost informací.
A tady to pro dnešek asi ukončím. Materiálu by bylo ještě dost, ale zkusím něco nechat i na příště 🙂 Věřím, že i tak mezi našimi tipy najdete dost inspirace – třeba pro nadcházející Vánoce 😉
Jestli TOHLE není největší hudební událost letošního roku, tak už vážně nevím co. Jako by se těch 40 let mezi Visitors a Voyage ani nestalo… Od včerejška na jejích vlnách pluju na Spotify a za sebe už mám jasnou favoritku tohohle alba. Co vy :-)?
Které jiné období přeje výletům tolik, jako léto? Ve spojení s rozvolňováním proticovidových opatření se možnosti toho, co podnikat, zase o něco rozšířily a naše prázdninové dny byly plné hezkých zpestření. Však jsme se taky rozhodli si tohle léto pořádně užít, než nám se zářím započne zase nová životní etapa a nové povinnosti…
Jízdaparním vláčkem u příležitosti 140. výročí trati Kroměříž – Zborovice
Tuhle událost jsem měla v hledáčku už pěkně dlouho a bylo mi jasné, že nás – respektive Oliho – nesmí minout. Přece jen parní mašinka Kroměříží nejezdí každý den 🙂 Dle mého očekávání byl O. nadšený, ale ještě větší ohlas než jízda parním Velkým Bejčkem u našeho malého šotouše sklidilo to, že ze Zdounek jsme se zpátky svezli modrým Regiosharkem a O. dostal od pana průvodčího dětskou jízdenku 🙂 V Kroměříži na nádraží pak probíhal ještě doprovodný program, bylo tam k prohlédnutí i svezení několik dalších historických i moderních mašinek a nakoukli jsme také do zdejšího malého železničního muzea.
Otevřená zahrada
Je to s podivem, ale do Otevřené zahrady, která už mi byla tolikrát ze všech stran doporučována a kterou máme téměř u nosu, jsem se s Olim vydala poprvé až tohle léto. A rozhodně jsme nebyli zklamaní – už jen zdejší vodní prvky (nezapomněla jsem přibalit s sebou plastový parníček 🙂 by vystačily na pořádnou dětskou spokojenost, ale když připočtu ještě ovečky a králíčky, hřiště a kavárnu se zmrzlinkou, úspěch byl prostě zaručen 🙂
Jeskyně Pekárna a Hostěnické propadání
… aneb takový ten výlet, kdy přemýšlíte, kam se schovat před všudypřítomným vedrem, a napadne vás – no jasně, jeskyně :D! Pravěká jeskyně Pekárna je jednou z nejznámějších jeskyní Moravského krasu a její prozkoumávání je vskutku dobrodružnou záležitostí (baterku s sebou!). Jedná se o významné archeologické naleziště – v minulém století se zde našly pravěké jeskynní malby i kosterní pozůstatky. K jeskyni vede několik cest – my jsme se nakonec rozhodli zaparkovat v Hostěnicích a vydat se po žluté značce kolem Hostěnického propadání, což je další zajímavý krasový jev v této lokalitě, kde Hostěnický potok mizí ve vápencovém komíně a jeho voda se propadá do Ochozské jeskyně.
Modelový svět na Josefské
Tohle sice není výlet úplně do daleka, ale myslím, že chybět by tu tento tip rozhodně neměl. Snad omluvíte lehkou monotematičnost, ale mašinky se prostě staly neoddělitelnou součástí našich životů 😀 a Modelový svět jedním z našich nejoblíbenějších letních cílů. Výhodou je, že vstupenka je celodenní, takže když vás přepadne hlad, můžete návštěvu proložit třeba dobrým obědem a pak se sem zase vrátit. Najdete tu sice jen dvě místnosti, ale všichni milovníci vláčků se tu zabaví na hooodně dlouho.
Dinopark a ZOO park Vyškov
Oli nepatří k takovým těm dětem s fascinací dinosaury, které znají všechny ty nevyslovitelné názvy a dokážou je od sebe na první pohled rozeznat, nicméně párkrát jsme teď na dinosaury v různém kontextu narazili a O. se našeho nápadu na výlet do Dinoparku okamžitě chytnul, tak jsme se rozhodli vyrazit. Výhodou je, že vstupenka do Dinoparku (na náš vkus poměrně drahá) v sobě již zahrnuje i vstupné do ZOO, takže máte vlastně dvě atrakce v jednom. Vyškovská ZOO není nijak velká, hravě ji za hodinu projdete, takže se dítě mezitím neunaví. Zaměřená je spíše na domácí zvířata, ale najdete tu i pár exotických – velbloudy, opičky, lemury či divokého psa Dingo. Velkou výhodou je, že zvířátka si můžete prohlédnout opravdu zblízka a v části zvané „Babiččin statek“ se můžete mezi ovečkami či kozami přímo procházet, nakrmit si je či pohladit. Mně tato vychvalovaná atrakce zas tolik nenadchla, bylo to tu na mě moc „rohaté“ a smrduté :D, ale věřím, že jsou děti, které blízký kontakt se zvířátky uvítají.
Zajímavým zpestřením (obzvlášť pro Oliho) byl fakt, že Dinopark je od ZOO parku vzdálen asi 15 minut a tudíž zde pro návštěvníky jezdí vláček „Dinoexpress“, který Vás skrz centrum Vyškova dopraví až za brány Dinoparku. Vláček jezdí cca každých 20 minut. Dinopark je rovněž rozlohou poměrně malý, ale na každém rohu tu máte hřiště či nějakou jinou tematickou atrakci (které ve výsledku naše dítě bavily víc než samotní dinosauři – typické :D), takže na jeho kompletní projití bych doporučila vyhradit minimálně 2 hodiny. Někteří dinosauři jsou pohybliví a vydávají zvuky, což je docela sranda 😀 Celkově hodnotím tento výlet do druhohor kladně 🙂
Kamenný vrch a „Lanáček“
Kamenný vrch se pro nás stal jedním z objevů tohoto léta a rádi se sem vracíme i teď na podzim. Mezi paneláky tu najdete úžasnou oázu zeleně, hřiště pro všechny věkové kategorie, pump trackovou dráhu a hlavně parádní lanový park pro děti – „Lanáček“. Dráha je určena pro děti od 3 let, což je asi celkem adekvátní, protože mladší děti by mohly mít s některými překážkami problém a rodičům je dovoleno vše pozorovat pouze ze země, na samotnou lanovou dráhu vstupovat nesmí. Vstupné pro děti nad 90cm činí 90 Kč a platí na celý den – tzn. můžete kdykoliv během dne odejít a pak se opět vrátit, což je super. Krom opičí dráhy je tu také houpačka, obrovská trampolína a posezení pro rodiče. V areálu najdete i fajn kavárničku, kam si můžete zajít třeba pro sladkou tečku.
Biotop Oslavany
Pokud jste stejně jako my otrávení z přecpaných brněnských koupališť a nevadí vám zajet si za osvěžením o kousek dál, určitě můžeme doporučit biotop v Oslavanech, který nás naprosto nadchnul. I v parném víkendovém dni tam rozhodně nebyla hlava na hlavě, voda byla krásně čistá a hlavně je koupaliště super pro malé děti. Najdete tu jak brouzdaliště, tak vodní prvky na hraní (lodičky s sebou) a v hlavním bazéně je bójkami krásně vyznačená část, kam ještě děti dosáhnou a kde už začíná hloubka. Vedle biotopu se navíc nachází naprosto parádní hřiště s tobogánovou skluzavkou a dalšími originálními prvky, které jen tak někde na hřišti neuvidíte. Za nás velká spokojenost a určitě jsme tu nebyli naposledy.
Tak jsem se zase po delší době rozhodla zavzpomínat na naši dovolenou v Americe, konkrétně na návštěvu Washingtonu, kde jsme strávili necelé 4 dny. Můžu říct, že ze všech tří měst, která jsem zatím v USA viděla, mě právě Washington okouzlil nejvíc. Svou čistotou, relativním klidem, zelení i typickou „barevnou“ architekturou.
Pro přesun z NYC do Washingtonu jsme zvolili Bolt bus, který odjíždí z newyorské Penn station, a cesta s ním utekla rychle a příjemně. Vyklopil nás na nádraží Union station, a dál už jsme pokračovali pěšky do naší Airbnb ubikace. Dorazili jsme už vpodvečer, ale i tak jsme neodolali alespoň malé procházce po okolí a stihli jsme si prohlédnout okolí Capitolu, ještě než se přiřítila bouřka 🙂
Na druhý den nás čekal asi nejparnější den naší dovolené, na který jsme (ne příliš strategicky 🙂 naplánovali procházku po Mallu – hlavní třídě s nejvýznamnějším památkami, kde se před sluncem není moc kam schovat. Cestu jsme zahájili u budovy Nejvyššího správního soudu, pokračovali znovu ke Capitolu, minuli budovy muzejí, o nichž tu ještě bude řeč, Washington’s monument, známý z řady amerických filmů, a památník obětem II. světové války a nakonec završili naše putování u pompézního Lincoln’s memorial, který vás možná překvapí svou velikostí.
Po této vyčerpávající štrapáci bylo nutné doplnit energii na obědě a poté jsme samozřejmě museli vyrazit ještě nakouknout k Bílému domu, kde toho času úřadoval Donald Trump 😎 Poslední zajímavou budovou, kterou jsme po cestě zpět domů míjeli, byla centrála FBI, kterou Péťa neomylně poznal z filmů 😀
Následující den jsme prakticky celý věnovali návštěvě Air and Space Museum, které je skutečně rozsáhlé a fascinující. Najdete tu nejrůznější informace a artefakty ohledně létání do vesmíru, „Space Race“ – soupeření mezi USA a SSSR, kdo dobude vesmír jako první či zajímavosti z historie letectví. Můžete si zde prohlédnout reálný kokpit, letoun bratří Wrightů, letadla z II. světové války i vesmírné raketoplány.
Péťa byl nadšený z modelu lodi Enterprise ze Star Treku. Já zase z kousku měsíce, na nějž si můžete dokonce i sáhnout :-)! A takových a podobných perliček (nejen) pro vesmírné fanoušky zde naleznete desítky – třeba skafandr Jurije Gagarina či kosmonautů NASA 🙂
Náš poslední celý den ve Washingtonu jsme zasvětili návštěvě historické čtvrti Georgetown, kam jsme se přesouvali metrem. Georgetown je oblast se svéráznou architekturou ve federálním stylu. Naleznete zde jednu z nejlepších amerických vysokých škol, Georgetown university, kam jsme se zrovna nachomýtli k ceremoniálu promocí 🙂
Washington se může pochlubit celou řadou zajímavých historických budov. Jednou z nich je třeba Old Stone House – nejstarší nezměněná budova v DC pocházející z roku 1765, která je také poslední předrevoluční koloniální budovou Washingtonu na původním základě. Část prostor je volně přístupná. Nás vevnitř zaujalo měřítko, kde se můžete podívat, kolik měřila třeba průměrná americká žena v 18. století (zhruba tolik jako já :D) či se můžete poměřit s některým z amerických prezidentů.
Dalším architektonicky zajímavým místem, které jsme navštívili, bylo sídlo ve federálním stylu Tudor Place, hřbitovní kaple Oak Hill s přilehlým hřbitovem či Dumbarton House. Na krásné a reprezentativní budovy tu ale narazíte prakticky na každém kroku. Zdejší typická architektura je prostě mimořádně fotogenickou pastvou pro oči.
A zde už naše procházka Washingtonem končí. Příště se můžete těšit zase na Boston, který se stal dalším bodem na našem pomyslném bucket listu 😉
