Blog Janie Milíčové

Popravdě řečeno… do Versailles jsme jeli tak trochu z povinnosti :D. Moc se nám tam nechtělo, protože je to přece „jenom zámek“, ale když nám všichni doma tvrdili, že tam prostě musíme, rozhodli jsme se v neděli vyrazit, „ať to máme z krku“. No a co myslíte? Vyklubal se z toho ten nejkrásnější výlet a jedna z nejhezčích vzpomínek na Francii, kterou jsme si přivezli domů. Jestli budete mít někdy možnost a počasí bude přát, neváhejte jako my – Versailles je mnohem víc než „jenom zámek“ :-)…

Přestože jsme tedy výlet nijak zvlášť neplánovali, nevědomky jsme si vybrali pro návštěvu královského sídla ten nejlepší možný den. Jednak nám počasí naposledy dopřálo tropické teploty a bezmráčkové azůro na nebi, ale především – byla neděle a trefili jsme se tak do dne, kdy ve Versailles za doprovodu hudby uvádí do chodu fontány v zámeckém parku. Je to show, za kterou se platí (Versailles se tak staly spolu s Eiffelovkou jedinými dvěma atrakcemi, u kterých jsme platili vstupné), ale rozhodně to stojí zato.

Nejprve jsme se ale samozřejmě museli do Versailles nějak dopravit, protože zámek se nachází asi 20km od Paříže a je možné se tam dostat speciálními RER vlaky. Poté, co jsme si nakoupili v Monoprixu svačinku na cestu (překvapilo mě, že v neděli i takhle velký supermarket zavírá už v jednu odpoledne :-O), vydali jsme se na zastávku metra. Cestou jsme se prošli přes pravý nefalšovaný francouzský trh plný všeho možného. Exotické ovoce, ryby, sýry, maso, mořské plody a saláty – opravdu pokušení pro naše mlsné chuťové pohárky :D! Samozřejmě se tu ale dá nakoupit i všelicos jiné – přes oblečení až po věci do domácnosti. Všude tlačenice, vůně jídla a francouzské babičky s nákupníma taškama na kolečkách :-).

V metru jsme se nejprve pokoušeli přeptat paní na informacích, jaký lístek si máme koupit – ta však mluvila pouze francouzsky a odkázala nás na automat opodál. Nakonec jsme to tedy zvládli i bez její pomoci 8-), ale je to ostuda, že na informacích v metru zaměstnávají člověka, co neumí anglicky. Nebyli jsme si jistí, jestli si lístek na RER můžeme cvaknout už teď v metru, nakonec jsme se ale rozhodli to vyzkoušet, protože jsme si říkali, že RER vlaky jsou asi na metro nějak napojené a už pak přes žádný turniket nepůjdeme. K našemu zděšení nás však ještě na RER přestupu jeden turniket čekal. Každopádně to dopadlo tak, že když jsme do něj naše již cvaklé lístky vložili, turniket je zblajznul a normálně nás pustil dál. Doteď nechápu, jak je to možný a na jakém principu to celé funguje. Tak či tak jsme se dostali na nástupiště RER – mimochodem je to tam dost mizerně značené a nebyli jsme si do poslední chvíle jistí, jestli nás onen vlak skutečně zaveze tam, kam potřebujeme :D. Neřídili jsme se žádným jízdním řádem – vlaky do Versailles jezdily co půl hodina, takže jsme ani nemuseli dlouho čekat. Zpočátku jsme jeli pod zemí a až posléze vagon vyjel nahoru a my jsme tak znovu spatřili Eiffelovku i nábřeží s mini Sochou svobody :-). Cesta utekla velice rychle a za chvíli už jsme byli vrženi do příšerné tlačenice, protože Versailles se toho dne rozhodla navštívit snad celá Paříž.

Chtěli jsme se co nejdříve dostat do parku, tam si někde ve stínu roztáhnout deku a v klidu se kochat. Podle plánku, který jsme dostali u vstupu, tu měla být nějaká prostranství vyhrazená přímo pro piknik. Když jsme ale k jednomu takovému došli, zjistili jsme, že je to jen řada dřevěných stolků a židliček bez trávy a piknikovat je tu asi jinak zakázané :(. Uchýlili jsme se tedy nakonec lehce zklamáni do stínu na příjemně chladnou kamennou lavičku a dali si sváču u Neptunovy fontány. Péťa se tam skamarádil s „holoubátkem“ (víte, byl to racek, ale to holoubátko už jsme mu neodpárali :D) a chvilku jsme se bavili tím, že jsme mu házeli zbytky včerejší bagety.

Po odpočinku jsme se pomalu vydali zpátky k první fontáně, protože už se blížila půl čtvrtá a s ní i zahájení programu. Fontány jsou krásné i samy o sobě, ale za chodu to byla prostě nádhera a myslím, že ani fotky to nedokážou pořádně popsat.

Zámecký park je skutečně obrovský a my stihli projít jen jeho malý zlomek, přestože jsme ve Versailles strávili celý den. Na Velký a Malý Trianon, stejně jako na „farmu“ Marie-Antoinetty se vůbec nedostalo. Byli jsme rádi, že jsme si vůbec stihli projít ta nejzajímavější zákoutí – a že nám některá opravdu vyrazila dech…

Když už jsme skutečně nemohli dál, vyšli jsme ven z placeného parku a dostali jsme se k rybníku, na jehož březích už si klidně můžete rozložit deku a válet se na trávě dle libosti. Po vzoru ostatních jsme tak také učinili :-). Navzdory spoustě dětí pobíhajících a řádících všude okolo to Péťa tvrdě zalomil a já si četla svůj oblíbený časopis Svět potravin ;-). Když už byl čas pomalu zvednout kotvy, vydali jsme se ještě do nedalekého lesíka pro kešku, ale bohužel jsme ten den nebyli úspěšní :(. Při zpáteční cestě jsme pak prostě nasedli do prvního vlaku, který jsme viděli stát na peróně a díkybohu nás odvezl tam, kam jsme potřebovali. S nějakým značením se tu opět nikdo neobtěžoval :D…

Tak doufám, že se vám dnešní výlet ve Versailles líbil. Zítra nás čeká Vítězný oblouk, Champs Elysée a Mona Lisa. A samozřejmě taky nějaké ty francouzské dobroty, ale na ty se mi teď na noc radši nechce moc myslet :D…

…aneb co už se do minulého článku nevešlo :). Posilněni vynikajícím obědem jsme se pomalu odkulili k naší poslední zastávce – centru moderního umění, nazvaném po někdejším francouzském prezidentovi Georgesi Pompidouovi (taky vám to jméno příjde tak legrační :D?). Tato obrovská budova neukrývá jen muzeum moderního umění, ale také kinosály či knihovnu, a je tak oblíbeným místem především francouzské mládeže. O nevšedním vzhledu celé budovy jste jistě již slyšeli, a tak se nebudu opakovat a přidám pouze několik fotek.

Nás pochopitelně krom budovy jako takové (na projektu se prý podílel i český architekt Jan Kaplický) zajímala především expozice s díly předních umělců 20.století. Ne že bychom byli nějací velcí znalci či milovníci umění, ale expozice je tak velká a pestrá, že musí zaujmout skutečně každého. A navíc se pyšní jmény, která zná i takový barbar, jako jsem třeba já :D…

S focením vevnitř opět nebyl vůbec žádný problém. Naopak se securiťákům tentokrát moc nelíbila velikost našeho batohu a trvali na tom, že ho nesmíme nést na zádech, ale obráceně na břiše. Moc jsme to nepobrali, protože v muzeu jsme viděli spoustu lidí, kteří měli batoh srovnatelné velikosti a nesli ho normálně. Sotva jsme zašli za roh, přendali jsme si batoh zase zpátky na záda a nikdo nic nehrotil 8-)…

Jak jsem již napsala, k vidění je toho skutečně spousta a nedá se to všechno naráz vstřebat a vychutnat. Pokud vás dostihne únava, můžete expozici na chvíli opustit a usadit se na venkovní terase, odkud je krásný výhled na Paříž…

Ještě lepší výhled si užijete, pokud vyjedete po eskalátorech do úplně posledního patra, kde se nachází restaurace a další expozice. Toto místo jsme si nechali na úplný závěr, abychom si odsud mohli vyfotit slunce zapadající nad Paříží :-)…

No a to už byl nejvyšší čas Centrum Pompidou opustit, aby nám nezavřeli Monoprix a my si mohli na večer koupit ještě víno a něco k jídlu. Okolí Pompidou mi popravdě moc k srdci nepřirostlo – strašně to tam všude smrdí a fascinuje mě, jak se na plácku před vstupem do budovy válí mladí Francouzi klidně jen tak na zemi – kolikrát si ani tu deku nebo bundu pod sebe nenastelou. Krom toho se tam po setmění začínají trousit podivná individua. Poté, co nám tam jeden černoch začal nabízet hašiš, jsme se radši rychle dekovali pryč :D…

Doma jsme si ještě užili dobrodružství s lahví vína, která se ne a ne otevřít. Málem jsme na tom zlomili vývrtku. Nakonec jsme se museli k vytouženému vínečku korkem doslova prodlabat a takto znehodnocené ho pak filtrovat přes papírové ubrousky, kterých jsme naštěstí měli dostatečnou zásobu :D. Za popíjení lahodného „destilovaného“ vína jsme pak plánovali následující den, který jsme se rozhodli strávit ve Versailles. O tom ale zase někdy příště ;-)…

Na třetí den jsme si naplánovali návštěvu slavného chrámu Notre Dame a umělecké odpoledne v moderním centru Pompidou. Málem však pro nás celý den začal tragickou ztrátou :O. Na úvod vyprávění opět několik málo slov k pařížskému metru: Přestože z něj mám spíše pozitivní pocity, alespoň co se týče značení a celkově dobré orientace, samozřejmě bych našla i několik mínusů. Především je znát, že některé vlakové soupravy už hodně pamatují – jsou zastaralé, špinavé a nevzbuzují zkrátka moc důvěru. Jako větší problém bych však označila to, že metro jezdí dokonce i na můj vkus strašně rychle a na zastávkách bývá opravdu málo času na vystoupení, což bylo občas trochu stresující, zvlášť pokud byl vagón přeplněný lidmi. Přesně to se nám stalo i na zastávce Cité, kde jsme vystupovali toho dne. Doteď to nechápu, protože si vždycky kontrolujeme, jestli máme všechny věci, ale stalo se nám, že jsme při výstupu nechali na sedačce foťák, který jsme měli položený mezi sebou. Doslova na poslední chvíli, kdy už se zavíraly dveře vagónu, ho za námi vyhodila na perón dvojice Asiatek (aspoň myslím, všechno se to totiž semlelo strašně rychle). Byli jsme z toho všeho naprosto v šoku – jednak ochromeni zděšením, že jsme málem přišli o foťák, ale hlavně štěstím bez sebe, že to nakonec dobře dopadlo. Škoda, že jsme těm dobrým lidem ani nestihli poděkovat. Nejsem si úplně jistá, jestli by se nám něco takového stalo třeba v pražském metru…

Pořád ještě dost v šoku jsme se přemístili k první památce, Sainte-Chapelle, kde nás sice čekalo vystání poměrně dlouhé fronty, ale ten zážitek vevnitř stál rozhodně zato a pro mě osobně byla Sainte-Chapelle jedním z nejzajímavějších míst, která jsme v Paříži navštívili. Ve spodní kapli se nachází nejstarší nástěnná malba, jakou můžete v Paříži vidět. Horní kaple je zase unikátní svými překrásnými vitrážemi s výjevy z Bible.

Naše další kroky vedly do sousední Conciergerie, někdejšího vězení, kde byla vězněna třeba Marie Antoinetta. Conciergerie není ničím zajímavé místo, a pokud budete mít v Paříži málo času, neuděláte chybu, když je vynecháte.

Po procházce okolo ostrova jsme se konečně dostali až k chrámu Notre-Dame, který mě opět překvapil svou velikostí. Na fotkách všechny památky vypadají mnohem menší :-)! Fronta byla sice dlouhatánská, ale hýbala se rychle, takže než jsem stačila vykoumat, jestli je tu nějaké vstupné (a stejně jako u baziliky Sacre Coeur není, bo je to kostel, že :)), už jsme byli skoro vevnitř.

I Notre-Dame má působivý interiér a jeho atmosféru nenaruší ani davy turistů. Chrám je zkrátka tak veliký, že se v něm všichni rovnoměrně rozptýlí :-). Pod vlivem ranních událostí jsme se rozhodli zapálit svíčku pro naše neznámé přátele, kteří nám zachránili foťák :-)…

Poté, co jsme si prohlédli interiér a usoudili jsme , že frontu na věž se nám stát opravdu nechce, obešli jsme si pěkně celý chrám kolem dokola a poslechli si jednu z všudypřítomných pouličních kapel. Na hudebníky tady můžete natrefit opravdu kdekoliv – krom osvědčených turisty vyhledávaných památek třebas i v metru nebo přímo v RER vlaku ;-).

Po poslední sérii povinných fotek před chrámem jsme opustili ostrov Ile-de-la-Cité a vydali se najít si nějaké příjemné místo, kde bychom se mohli naobědvat. Nakonec jsme zvolili jeden podnik nedaleko centra Pompidou a rozhodli se vyzkoušet jejich polední menu neboli formuli. Zpočátku jsme úplně nepobrali, z kterých pokrmů z jídelníčku si vlastně můžeme vybrat. Teprve když nám začal číšník cosi vysvětlovat, všimla jsem si, že u některých jídel je v jídelním lístku hvězdička a to jsou právě ta, z kterých je možné si zvolit. Nakonec jsme si s Péťou objednali jako hlavní chod zeleninový salát s rybkou a 2 zákusky – já čokoládovou pěnu a Péťa nějakou kokosovou buchtu. Ty zákusky byly vyloženě obrovské a vynikající, takže si dokážete představit, že jsem byla v sedmém nebi O:-). Seděli jsme opět venku před kavárnou (hrozně se nám to zalíbilo) a pozorovali kolemjdoucí či kolemjedoucí Francouze a Francouzky. Všechny ty zvěsti o tom, jak jsou Francouzi elegantní, jsou naprostá pravda. Hrozně se mi líbili místní důchodci – babičky se třeba sotva vlečou, ale můžete vzít jed na to, že i tak budou mít sladěné boty s kabelkou :D. V neděli dopoledne jsme zase viděli partu dědečků, jak hrají v parku petanque – jednoduše kouzelné! Sladké jsou taky francouzské děti – zatímco my běhali zamlada v teplákách a vytahaném tričku, tady si malí chlapečci i na hřiště chodí hrát v košili a hezkých kalhotách a holčičky v šatech. Možná je to nepraktické, ale vypadá to tak strašně krásně :-)! Taky si myslíte, že svět by byl hned hezčí, kdyby všichni muži častěji nosili oblek? Pak vězte, že i pouhá potěcha oka je dobrým důvodem, proč jet do Paříže… 😉

Chtěla jsem do tohoto článku zahrnout i vyprávění o návštěvě centra Pompidou, ale vidím, že když se rozvykládám, jsem k nezastavení, a tak to asi necháme zase na příště, ať vás moc neunavím :-).

Hned na druhý den jsme si naplánovali atrakci, bez jejíž návštěvy bychom snad ani nemohli odjet domů. Pro mnohé je možná Eiffelovka pařížským klišé, ale věřte mi, že když ji člověk vidí na vlastní oči, je to docela silný zážitek. Za krásného slunečného rána jsme vyrazili na plácek nazvaný Trocadéro. Právě tady se před vámi objeví ten slavný obrázek, který znáte z pohlednic – Eiffelovka v celé své kráse. Hned na úvod mě překvapila její velikost, představovala jsem si ji tak poloviční.

Poté, co jsme se prošli okolo obrovské fontány, zamířili jsme pomalu dolů k Seině. U slavné věže už se šikovala dlouhatánská fronta, ale ta nás v tuhle chvíli moc nezajímala. V našich žaludcích se totiž ozval hlad a my se nejprve potřebovali na ten výšlap nahoru posilnit. Vzali jsme si s sebou deku i jídlo, které jsme nakoupili předchozí den cestou od Pantheonu, a udělali si královskou snídani přímo pod Eiffelovkou :-)!

Zde by se možná hodila malá gurmánská odbočka. Zpočátku jsme měli docela obavy, jak se tady v Paříži budeme stravovat, jak to tady bude s obchody a cenami jídla. Naštěstí hned první den jsme objevili síť obchodů Monoprix, ve kterých seženete naprosto všechno, od jídla a pití přes drogerii až po oblečení a kuchyňské potřeby. A ceny jsou někdy až překvapivě příznivé i pro našince. V Paříži se dá také narazit na supermarkety Carrefour, které jeden čas fungovaly i v České republice. Ty mi, co se týče cen, přišly možná ještě o něco málo levnější. Sortimentem se od Monoprixů nijak výrazně nelišily. Nejčastěji jsme si tam kupovali pečivo, obložené sendviče, paštiky, sušené šunky a samozřejmě francouzskou klasiku: víno, olivy a sýry :-). Všechny tyhle potraviny se daly sehnat i za pár euro v luxusní kvalitě, což platilo především pro sýry a víno. Za peníze, za které bychom u nás dostali sotva krabicák, jsme si v Paříži užili skutečně lahodný mok :-).

Ale vraťme se zpátky pod Eiffelovu věž… Po snídani jsme si plácek před Eiffelovkou obešli a pořídili několik fotek, a poté jsme se konečně odhodlali stoupnout si na konec řady, která nakonec nebyla zas až tak dlouhá, jak se zprvu zdálo. Určitě jsme v ní nečekali dýl než půl hodiny. Přes security jsme taky prošli bez problémů a to dokonce i se švýcarským nožem v batohu. Zakoupili jsme si vstupenky do druhého patra (pro mlaďochy do 24 let je to se slevou) a vydali se na ten výstup. Protože už se mezitím sluníčko vyšplhalo pěkně nahoru a začalo pálit, byla to celkem fuška. Poprvé za naši pařížskou dovolenou jsem ocenila, že s sebou táhnu malou vodu ve spreji a co pár kroků jsem se jí osvěžovala. Podruhé jsem ji docenila na výletě ve Versailles, kde jsme si užili skutečně tropický den, ale o tom se tu jistě ještě dočtete. Výstup nás tedy celkem vyčerpal, ale ten nádherný výhled za to skutečně stál…

Vůbec nemám představu, kolik času jsme strávili nahoře na Eiffelovce focením, kocháním a rozjímáním, které další části Paříže musíme navštívit. Dolů nás vyhnala teprve žízeň. Prošli jsme se Martovými poli, v jejichž zadní části zrovna probíhal jakýsi festival, a zamířili směrem k Invalidovně. V přilehlé uličce jsme brzy objevili obchod, takže jsme uhasili žízeň a vydali se vstříc slavné Napoleonské hrobce. Přišli jsme asi třičtvrtě hodiny před zavíračkou, a proto se tady naštěstí žádná fronta nekonala. Stejně jako u spousty dalších památek v Paříži, i do Napoleonské hrobky mají studenti z Evropské unie do 25ti let vstup zdarma. I díky této možnosti jsme se během našeho pobytu podívali na spoustu zajímavých míst, kam bychom třeba normálně kvůli vysokému vstupnému nezavítali (a byla by to škoda). Další věc, která mě na Paříži a jejích památkách příjemně překvapila, byla možnost focení kdekoliv v interiérech – dokonce i v muzejích. Tomu také vděčíme za nějakých 1500 fotek, které jsme si z francouzské metropole přivezli :-).

Zdobný interiér Invalidovny určitě stojí za vidění. Mně osobně se líbil mnohem víc, než třeba strohý a ponurý Pantheon – ikdyž ten je zase hezčí zvenčí :-). K návštěvě nás nalákal také přilehlý park, odkud nás však záhy vyhnal četník, protože se areál večer zamyká. Do setmění zbývalo pořád ještě dost času, a tak jsme se zatoulali do jedné malebné uličky, kde jsme se rozhodli zjistit, co mají Francouzi pořád na tom vysedávání před kavárnami. No a jakým lepším způsobem to zjistit, než si před tu kavárnu s kávičkou sednou taky, že :-). Ulice byla plná malých obchůdků, pekárniček, kaváren a restaurací, květinářství, jídel všeho druhu a člověk nevěděl, kam se dřív podívat. Kolem neustále proudily davy lidí, a proto jsme byli rádi, že na nás zbyl jeden z posledních volných stolků před kavárnou, odkud jsme tento ruch mohli pozorovat a zároveň se stát jeho součástí. Venkovní stolky jsou ve francouzských kavárnách hrozně mrňavé, takže se vám na ně vejde akorát tak ta káva a karafa s vodou. Sousedi vedle nás si objednali i jídlo a museli jsme jim nabídnout, ať si jeden talíř odloží k nám, protože by se jim to tam všechno prostě nevešlo :D. Přestože mini kafe nás stálo každého zhruba 3 eura, francouzské kavárny jsou zážitkem, který by bylo škoda nechat si ujít – neopakovatelná atmosféra je v ceně :D…

U kafíčka jsme seděli asi hodinu, a poté už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky k Eiffelovce, abychom si ji mohli vyfotit rozsvícenou. Opět jsme zakempili v Martových polích na dece, povečeřeli jsme v podobném stylu jako ráno, a to už se pomalu blížila celá a my zvědavě čekali, cože se tedy bude dít. No, každou celou se děje zhruba to, že se Eiffelovka rozzáří jako disko-koule. Mně osobně se ve tmě líbila víc bez těch blikajících efektů, ale turisti si na tu show asi potrpí :D…

Po tomto představení jsme se pomalu vraceli kolem Seiny zpátky ke Trocadéru, kde náš den původně začínal. A ano, je to prostě nejlepší místo k pozorování i focení Eiffelovky, ať už v noci či ve dne :-)…

Věřím, že po tomto článku už jistě musíte mít Eiffelovky plné zuby :D, ale my vůbec nelitovali, že jsme u této památky strávili prakticky celý den. Chtěli jsme si ji zkrátka užít. Naše další dny už pak samozřejmě nebyly tolik „jednotvárné“, ale o tom si tu budete moct přečíst zase někdy jindy… 🙂

Vím, že někteří už na tento příspěvek netrpělivě čekáte a já se stále neměla k činu. Dovolila jsem si vytvořit na blogu novou rubriku, speciálně věnovanou Francii. Stejně jako v případě mé zaoceánské cesty mám pocit, že si to tato země zaslouží. A jistě ani nemusím dodávat, že fotek i zážitků jsme si odsud přivezli celou řadu, takže vás čeká hodně článků na pokračování :-)…

Cestu do Francie jsme si vysnili už dávno, původně jako odměnu za Péťovy inženýrské státnice, které se ale nakonec odehrály až koncem léta, a tak jsme Francii museli o rok odložit. Když jsem úspěšně odstátnicovala i já, prázdninovým plánem jsme si pořád nebyli úplně jistí. Brašule, kterému práce nedovolila přiletět na moje promoce, mi jako odškodné nabídnul prázdninový azyl v americké metropoli, ale všechno se to semlelo moc narychlo a my si nebyli jistí, jestli bychom to zvládli dobře naplánovat. Nakonec to okolnosti tak nějak všechno rozhodnuly za nás a my dali přecejen přednost našemu původnímu plánu – prázdninám v Paříži. Hodně nás navnadily také zážitky z BlogHýsku :-).

Přesto všechno byla Paříž svým způsobem „hurá-akcí“. Jízdenky na bus jsme si kupovali pouhé 3 dny před odjezdem, ubytování rezervovali jen o něco málo dříve a program vymýšleli prakticky za pochodu – za pomoci dvou spíše archaických průvodců zapůjčených v kroměřížské knihovně :D. A možná i díky tomu se vlastně všechno tak báječně vyvedlo :-)…

Nemůžu ovšem nezmínit, že samotný den odjezdu pro nás nezačal příliš slavně. V naší čtvrti probíhalo toho dne blokové čištění, kdy musí všechna auta z ulice až do odpoledne zmizet. My na to samozřejmě v tom zmatku kolem zařizování zapomněli a auto nám odtáhli. Místo balení tedy Péťa musel jet ještě to dopoledne až kamsi do Lískovce auto vyzvednout. Naštěstí jsme i přes tuto komplikaci všechno stihli, protože autobus do Prahy nám odjížděl až o půl 8 večer. Měla jsem docela obavy z tak dlouhé cesty busem – přecejen 14 hodin je 14 hodin. Nakonec ale musím říct, že to nebylo tak zlé, jak jsem si představovala. Jeli jsme sice tou nejstarší Student Agency herkou, kde nejsou tak pohodlné sedačky a Fun and Relax už vůbec ne :D. Přes noc se mi ale podařilo i párkrát usnout, což se mi na cestách moc nestává, takže i díky tomu ty nekonečné hodiny nakonec docela utíkaly. Cestu mi zpříjemnilo i několik dalších věcí, které jsem si moudře přibalila do kabelky. Pokud už jste někdy jeli se Student Agency delší trasu, jistě mi dáte za pravdu, že v SA busech je strašná zima, kterou má na svědomí permanentní klimatizace. V horkých letních dnech jistě příjemná věc, leč v noci jistota rýmy/bolesti v krku. Bez šátku bych proto do busu nesedla. Další věc, která se mi v noci moooc hodila, byly vlněné návleky na nohy. Prostě každá vrstva oblečení navíc bodla. Po ranní zastávce kdesi u německých hranic už začalo svítat, a krom občasného poklimbávání mi vzrušení z toho, že už se blížíme k našemu cíli, nedalo usnout.

Předpokládaný příjezd do Paříže byl stanoven na 13:05. Autobus nás vyplivnul u nádraží Gare de L’Este a my jsme se vydali hledat vlez do metra. Naštěstí nám z této zastávky měla jet přímá linka až k našemu hotelu. Poté, co jsme nalezli metro, následovala další zkouška inteligence v podobě zakoupení lístků u automatu. Zpočátku nad námi automat vyhrával 2:0, brzy jsem ale u kolegy vedle odkoukala, že automat nemá dotykovou obrazovku, nýbrž dotykový válec :D. Po nastavení anglického jazyka už pak všechno bylo jednoduché :-). Dále jsme se zasekli u turniketů, které nefungují na klasickém českém principu, že vložíte lístek jen tak „napůl“, aby se procvaknul. Francouzský turniket vám lístek při vložení „sežere“ a vyplivne vám ho na jiném místě. No, chvilku nám trvalo, než jsme to pobrali :D. Jinak ovšem zpětně musím francouzské metro pochválit, a to především za kvalitní značení. Nikdy jsme nikde nemuseli bloudit a hledat cestu v mnohdy spletitých podzemních uličkách. Kdykoliv jsme se dostali na rozcestí a nevěděli kudy dál, objevila se cedule, která napověděla. Mapy metra jsou navíc také na každém kroku.

Bezproblémové bylo rovněž hledání našeho hotelu Formule 1 Porte de Châtillon. Od konečné metra jsme šli ještě asi 10 minut pěšky a brzy jsme stáli na místě. Měli jsme trochu obavy, jestli na recepci vůbec někoho zastihneme a budeme se moct hned ubytovat. Hotely řetězce Formule 1 jsou totiž pověstné tím, že recepce fungují pouze v určitý časový interval během dne. Pokud se do tohoto intervalu netrefíte, dostanete se dovnitř na číslo kreditní karty, kterou jste ubytování zaplatili. My jsme však měli platit až na místě, takže jsme se báli, že budeme muset čekat někde před hotelem až do 5ti, než se recepce otevře. Měli jsme ale to štěstí, že naše Formule byla opravdu veliká a recepce tam fungovala prakticky nepřetržitě. Nebyl problém domluvit se s personálem angličtinou, zaplatili jsme, obdrželi kód od našeho pokoje a mohli se jít hned ubytovat.

Číselné kódy mi přijdou jako docela dobrý a praktický vynález už proto, že s sebou nemusíte tahat klíče. Na druhou stranu si dokážu představit, že pro společensky unaveného turistu může být v takhle velké Formuli problém trefit i správný pokoj, natož pak správný šestimístný číselný kód :D. My si náš kód naštěstí rychle zapamatovali a pro jistotu si ho ještě uložili jako číslo do mobilu – kdyby náhodou :D.

Zpětně hodnotím bydlení ve Formuli opravdu maximálně pozitivně. Pokoje poměrně prostorné a světlé, žádný ruch, každý den úklid a (pokud máte štěstí na správný pokoj) výhled na hřbitov v sousedství jako bonus – ach, jak francouzské :D! Za ty peníze v Paříži prostě nic lepšího neseženete. Snad jediným negativem jsou společné sprchy a toalety na chodbě. Ty nejsou ani rozdělené podle pohlaví, což by mi až tak nevadilo, ale hlavně je dost vopruz courat se rozespalá v pyžamu v noci na záchod a ještě v polospánku pak vyťukávat vstupní kód od vašeho pokoje. Navíc se jedná o takové ty záchody ve formě buněk, které se po použití samy spláchnou, zamknou a umyjí. Mojí noční můrou tedy samozřejmě bylo, aby mě někdy záchod nezamknul a nezahrnul do všeobecného úklidu :D. Sprchy fungovaly na tom samém principu. Co se týče čistoty těchto společných prostor, občas to taky nebyla žádná hitparáda, ale na druhou stranu jsme na hotelu netrávili zas tak moc času, aby mi to nějak vadilo. Zvyknout se dá na všechno, pokud jste ochotní trochu slevit ze svých hygienických nároků.

Přestože jsme byli po cestě docela znavení, Paříž nás lákala, a tak jsme se jen převlékli, vyčistili si zuby a vyrazili na průzkum. Po slavném bulváru Saint-Michel 🙂 jsme došli až k překrásným Lucemburským zahradám a budově senátu. Tohle půvabné místo si mě získalo hned na první pohled a vůbec se nedivím, že sem Pařížané chodí tak rádi odpočívat. Nikdo tu nikam nespěchá, všichni sedí na židličkách rozestavěných okolo fontány, čtou si nebo se jen tak sluní. Ani my jsme neodolali a udělali si tu přestávku k načerpání nových sil :-).

Naše další kroky vedly k nedalekým budovám Sorbonny a hlavně Pantheonu. Ten už byl sice zavřený, ale i zvenčí nám měl co nabídnout. Tady nás však přecejen zastihla únava z celodenního cestování, a rozhodli jsme se nechat další objevování Paříže na zítra. I tak nás ještě čekala dlouhá cesta domů a shánění večeře. Protože i mě už dnes přemáhá únava, nechám si další zážitky z Francie zase na jindy. Jestli se mě bude povídavá držet i nadále, vidím to na několikadílný román :D…