Srpnová kosmetika

S menším zpožděním, ale přece… Zamáčknětě slzu, poslední kosmetický příspěvek na hodně dlouhou dobu ;-)!

Denní hydratační ochranný krém, L’Oreal

Sadu denního a nočního krému z řady Triple Active jsem dostala loni od Péti k svátku. Denní krém je určený pro hydrataci a ochranu suché a citlivé pleti. Obsahuje glycerol, vitamín E a UV filtr. Celkové složení je poměrně obsáhlé a bohužel ne zrovna přírodní, přesto mi krém přijde fajn. Na pleti je hrozně příjemný, výborně hydratuje a pleť je po něm taková osvěžená a vyživená :-). Bohužel se mi na některých místech tváře, jako na spáncích, na čele či pod očima, drolí pod make-upem, za což mu strhávám nějaké body. Na můj vkus má také trochu výraznější nasládlou parfemaci, ale není to nic tragického. Nedá se říct, že by pro mě byl tento kousek zrovna krémem roku, ale pokud hledáte pro svou pleť výživu a hydrataci a make-up používáte spíš výjimečně, můžu jeho vyzkoušení doporučit.

lednova_kosmetika_1Cukrový peeling „Chocomania“, The Body Shop

Při koupeli s tímto peelingem se zcela jistě v jednu chvíli dostaví nutkání skočit si do kuchyně pro lžičku a obsah kulatého kelímku přemístit rovnou do vašeho žaludku. Ta božská sladce kakaová vůně!! A konzistence ala Nutella, která vaši chuť na tento výrobek ještě zvýší… Jen na to myslím a musím si běžet pro něco sladkého. Peeling je celkem jemný a navíc se cukrová zrníčka při kontaktu s mokrou pokožkou postupně rozpouští, takže zůstává jen úžasně hlaďoučká a jemná pokožka. Naprosto skvělý výrobek, který i v 50 ml balení vydrží celou věčnost!

cervnova_kosmetika_2

Hydratační gel na den a noc, Yves Rocher

Tento krém jsem pořídila v YR akci s 50% slevou a i tak mi přišel celkem drahý, stál cca 170 Kč. Obvykle si vystačím s naprosto obyčejnými drogérkovými krémy, ale tentokrát jsem asi měla chuť pleti trochu přilepšit, takže jsem se rozhodla ho vyzkoušet. Krém slibuje 24 h intenzivní hydrataci pleti a měl by vyhovovat jak normální, tak smíšené pleti. Obsahuje výtažky z javorové mízy a z bio modré agáve, více než 85% složení je přírodního původu. Neobsahuje barviva, minerální oleje ani parabeny, zato jsem ve složení objevila silikon a PEG. Co se týče účinků na pleti, krém je příjemný, ne moc hutný, takže se výborně vstřebává a není potřeba ho na pleť dávat moc – vystačí tedy na opravdu dlouhou dobu. S hydratačním účinky jsem moc spokojená a dobře mi sednul i jako podklad pod make-up. Jediné, co se mi moc nelíbí, je parfemace – je taková chemická, nic moc přírodního. Suma sumárum: ráda jsem vyzkoušela, nemám moc co vytknout, ale přesto tam „nepřeskočila jiskra“ a podruhé už bych asi radši sáhla pro změnu po něčem přírodnějším.

unorova_kosmetika_8

Oční stín, L’Oreal Color Infaillible (odstín 004 Forever Pink)

Kdo čtete DROGu pravidelně, určitě víte, že tyto stíny od L’Orealu mám strašně ráda. Proto jsem se rozhodla pořídit si nějaký nový odstín. Nakonec volba padla na tuto starorůžovou barvičku a upřímně řečeno nevím, jestli to byla volba úplně šťastná, protože k těm mým zrzavým vlasům mi to ve výsledku nějak nejde. Obecně je růžová k zeleným očím vždycky fajn kombinace – navíc v té krabičce zas tak úplně růžový stín nevypadá – je to něco mezi růžovou, béžovou a zlatou. Na víčku ale ta růžová prostě převládá. I tak mám ale tyhle stíny moc ráda – jsou krásně pigmentované, zářivé… malinko víc práší, ale to jim odpustíte. Kdyby o ně měl někdo z mých věrných čtenářů zájem, ráda podaruju ;-).

prosincova_kosmetika_6

Lak na nehty, NYC (odstín 235 Fine Red Wine)

Lak z dlouhotrvající řady NYC mě upoutal hlavně svou krásnou vínovou barvičkou, která podle mě k mému barevnému typu a zrzavým vlasům krásně ladí. Pěkně kryje už v jedné vrstvě, což u laků nebývá zrovna samozřejmost. Dále slibuje výdrž po dobu až deseti dní, čemuž tedy rozhodně nevěřte. Kdyby se mi podařilo tak hezký odstín sehnat u nějaké jiné značky s lepší trvanlivostí, určitě neváhám. Tahle klasická barva se bude nosit vždycky. Na druhou stranu cena NYC laků se pohybuje do 50 Kč a za ty peníze jsou víc než fajn.

prosincova_kosmetika_10

Srpen v obrazech

S pořízením „chytrého“ telefonu mě napadlo dělit se s vámi každý měsíc o hezké okamžiky uplynulých týdnů, které se mi podařilo zachytit fotoaparátem. Hlavní impuls byl asi ten, že mi přes všechny snahy a plány letošní rok připadá tak nějak „marnej“ – od jeho samého začátku mě provází stresy jak v práci, tak v soukromí, a protože jsem člověk, co nesnáší změny a kotrmelce, ta dlouhodobá zátěž už se na mě začíná podepisovat. A tak vítám každou možnost, jak si připomenout, že zas tak marný ten můj život určitě není. I když se v posledních měsících nevyvíjí úplně tím směrem, kterým bych si přála…

srpen_v_obraze_1Tahle krásná kytka mě čekala na můj narozeninový den, který jsem sice zcela neplánovaně strávila skoro celý v práci, ale večerní „rande“ s Péťou v Monte Bu bylo krásnou náplastí a závěrem dne. Moje nejkrásnější narozeninová oslava za poslední roky :-)!

srpen_v_obraze_2Ale kohopak to tady máme? Vítané zpestření závěru pracovního týdne – Jančino štěňátko Bodíka, kterého jsme s Ondrou dostali na dvě hodiny na hlídání. Po nezbytném venčení jsme usoudili, že k navazování vztahů s cizími lidmi není lepší prostředník než pes. Nechali bysme si ho i na dýl, kdyby nám netrhal obložení v kanclu a neokusoval věšák :D…

srpen_v_obraze_4Naše ptačí svatební oznámení letěla na všechny světové strany… Brzy mi došlo, že jsme to s těmi sty kusy možná maličko přepískli, ale co už. Nechcete taky jedno :-D?

srpen_v_obraze_3Není naše, aby bylo jasno :-D! Dvojnásobná teta se strýcem si přijeli pochovat sotva týdenní neteř Baruš a dovezli jí prasátko Knorriga – hračku, kterou musí mít povinně v posteli každé dítě (ehm, i dospělý…).

Tak zase za měsíc!

Robert Fulghum – Poprask v sýrové uličce

Přiznávám, že na nového Roberta Fulghuma jsem byla nesmírně zvědavá. A když má člověk velká očekávání, občas se zkrátka dostaví zklamání… Bohužel musím říct, že v tomto případě jsem malinko zklamaná skutečně byla.

Tím nechci hned na úvod Poprask v sýrové uličce zhanět – v knize stále najdete toho starého dobrého Fulghuma a jeho historky, při kterých vás zahřeje u srdce. Zároveň ale místy získáte pocit, že něco podobného už jste od něj četli, že té sentimentality je v útlém svazku knížky trochu moc a že už se možná vůbec tak nějak… vyčerpal. Kniha má stejný „vyprávěcí“ koncept, na který jste ve Fulghumových knížkách zvyklí, i milý humor, s nímž se autor dívá na svět. Opět v ní najdete neobyčejně obyčejné příběhy všedního dne – a přesto zde něco tak úplně nefunguje. Už pilotní povídka, která dala název celé knize, je jakousi předzvěstí toho, že Poprask v sýrové uličce je jen slabým odvarem Fulghumových předcházejících knih.

Jediné, v čem tato kniha vyčnívá nad svými předchůdci, je grafická stránka, kterou nakladatelství Argo Fulghumovy knížky značně vylepšilo. Poprask v sýrové uličce krásně doplňují ilustrace Kateřiny Sechovcové. Sympatické je také to, že autor sestavil ze svých textů knížku speciálně pro české čtenáře. Tak či tak je toho, co tato dlouho očekávaná sbírka povídek a esejů nabízí, pro mě osobně nějak málo. Možná jsem ji jen zrovna nečetla ve správném rozpoložení. Možná by stálo za to se k ní po čase vrátit. Ale tady a teď to rozhodně nevidím na literární událost tohoto roku… bohužel.

poprask_v_syrove_ulicce
Čerstvě vybalená knížka 🙂

Za poskytnutí knihy ke zrecenzování děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz

Červencová kosmetika

Měsíc se s měsícem sešel a jeden z posledních článků s mými kosmetickými mini-recenzemi je opět tu.

Tělové máslo Chocomania, The Body Shop

Jestli existuje kosmetický ráj, voní jako tohle tělové máslo! A všechny ostatní kosmetické výrobky, které si říkají „másla“, by se od tohoto mohly učit – zejména co se týče konzistence. Tohle je ta pravá, na první pohled tuhá, ale při doteku s pokožkou se krásně rozpouštějící hmota, která úžasně hydratuje a kůži na dlouho zjemní i provoní. Složení mě na začátku dost navnadilo – znělo to jako příroda sama. Pak se sem tam objevil nějaký PEG či silikon, ale tomuto výrobku jsem to schopná odpustit. Jestli se vám zdá, že je těch superlativů nějak moc, vězte, že tohle máslo je prostě dokonalé!

cervnova_kosmetika_1

Sprchový gel „Ostružina“, Yves Rocher

Tento sprcháč byl dárek k nákupu a mám z něj celkem neutrální pocity. Lahvička hezká, složení ne až tak přírodní, jak by člověk podle prezentace téhle značky očekával, ovšem to mě nepřekvapuje, ale hlavně – strašně sladká parfemace. Chápu, že se má jednat o ovocnou vůni, ale tohle už je na mě prostě moc velká slaďárna. No a poslední minusový bod uděluji za hrozně nepraktické a široké dávkovací hrdlo, které způsobuje, že člověk vypotřebuju produktu víc, než ve skutečnosti potřebuje. Ale to je přece to, o co kosmetickým firmám jde, že 8-). Za mě teda tento výrobek spíš ne-e a pokud bych mu ještě dala šanci, tak leda s jinou parfemací.

breznova_kosmetika_7

Regenerační šampon, Schwarzkopf

Tenhle šampon jsem si neplánovaně přivezla z Taiwanu, protože se prodával v double-packu spolu s kondicionérem, který jsem nutně potřebovala na rozčesání svého dredu (a který bohužel stejně nezabral :-D). Viděla jsem ho pak později i v českých drogeriích. Jedná se o regenerační šampon s tekutým keratinem na poškozené vlasy, což by mi teoreticky mohlo vyhovovat, když mám teď vlasy dost polámané a dehydratované. No, že by dokázal nějaké zázraky, to si rozhodně nemyslím. Naopak jsem pojala podezření, jestli vlasy náhodou dokonce spíš nevysušuje, protože od té doby, co jsem ho začala používat, se mi míň mastily a obvykle jim v pohodě stačila frekvence mytí tak jednou za 4 dny. Šampon má docela zajímavou nasládle kořeněnou parfemaci, jinak se však podle mě nijak nevymyká ostatním drogérkovým šamponům.

unorova_kosmetika_6

Obnovující maska na vlasy, Toni&Guy

Po všech mých vlasových patáliích spojených s pobytem na Taiwanu jsem se definitivně rozhodla, že moje vlasy si zaslouží mnohem lepší péči, než jakou jsem je doposud zahrnovala. Dlouho jsem hřešila na to, že byly krásně zdravé, a nechávala jsem je žít svým vlastním životem, takže jsem teď najednou nevěděla, jak se o ně starat a jaké výrobky používat. Prvním krokem bylo pořídit jim nějakou výživnou masku. Po vyhlášené britské značce Toni&Guy jsem pošihlávala už delší čas, ale nelíbilo se mi složení jejich výrobků. Pak jsem ale zaslechla chválu na jejich obnovující masku na vlasy a v kombinaci se slevovým kuponkem z DM to už pak byla jasná volba. Maska by měla pronikat hluboko do poškozených vlasů, napravovat je a dodávat ztracenou vlhkost – podle popisku přesně něco pro mě. Složení bohužel opravdu není žádná sláva – silikony ani PEGy nechybí. Tentokrát však pro mě byl mnohem důležitější výsledný efekt – a ten mě tedy příjemně překvapil. Masku jsem používala přibližně 2x týdně při mytí vlasů. Malé množství jsem vetřela do délek, nechala 3-5 minut působit a poté opláchla. Vlasy byly na dotek okamžitě mnohem hebčí a i po vysušení vypadaly mnohem zdravěji. Trochu jsem se bála, aby pak nebyly mastné, neplihly nebo se nenarovnávaly, ale opak byl pravdou – naopak se mi kolikrát zdálo, že se mi po masce vlasy vlní ještě víc. A hlavně se mi po cca 14 dnech pravidelného používání přestaly tolik cuchat a dredovatět! Za mě tedy maska splnila všechna má očekávání a investice (cca 230 Kč po slevě) se vyplatila. Balení o objemu 200 ml mi vydrželo i při pravidelném používání celou věčnost! Pokud máte rádi voňavé masky, tak tato vás možná trochu zklame – parfemace není nijak výrazná. Mně připomíná takové ty klasické závěrečné péče, které se přikládají k barvám na vlasy. Kvůli vůni jsem si ji ale samozřejmě nekupovala, takže ani tato drobná vada na kráse mě neodradí od jejího používání.

unorova_kosmetika_12

Červencová knihovnička

Tento měsíc jsem přečetla sice jen dva tituly, zato se v obou případech jednalo o velice silné příběhy na základě skutečných událostí. Příště tu zase najdete něco veselého k pohlazení po duši, slibuju.

Katherine Boo – Krásné zítřky

Dokumentárně-beletristická kniha s podtitulem „Život, smrt a naděje v indickém slumu“ přináší přesně ten typ příběhu, který vás zasáhne svou syrovostí, s jakou vykresluje pro nás jen stěží představitelnou každodenní realitu jednoho z nejchudších míst na světě. Krom absence takových „samozřejmostí“, jako je čistá voda či dostupné léky, musí obyvatelé slumu v Annávádí neustále bojovat s všudypřítomnou korupcí a nespravedlností. Když si uvědomíme, v jakém nadbytku si tady v Evropě žijeme, je pro nás skoro až nepochopitelné to neutuchající snažení obyvatel Annávádí vzepřít se osudu a zajistit pro sebe i pro své děti lepší život. A pak se v knize začnete dočítat o prohnilosti celého indického státního systému a ve vzduchu najednou visí otázka, zda má tohle snažení vlastně vůbec nějaký smysl… Krásné zítřky čtenáře zasáhnou tím více, když se na konci dozví, že autorka, která prožila dlouhý čas v Indii, své vyprávění založila na skutečných osudech reálných postav.

cervencova_knihovnicka_1

Romana Křenková – Peřiny a chléb

Tato kniha je pro změnu z českých luhů a hájů a čtenáře vrací v čase do dob minulého režimu, kdy o přijetí na vysokou školu nerozhodovaly studijní předpoklady, ale kádrový profil, a kdy nepohodlné osoby žily pod neustálým dohledem StB. Autorka v knize vzpomíná na celý svůj dosavadní život. Vrací se do dětství, které prožívala na začátku 60. let, a později i do období tuhé normalizace, kdy zatkli jejího manžela. Děj se nezastavuje ani sametovou revolucí, pokračuje až do současnosti a ani na ni nenahlíží autorka růžovými brýlemi, ale naopak vyjadřuje svou deziluzi nad polistopadovým vývojem, převlékáním kabátů a celkovou atmosférou ve společnosti. Kniha nevelkého rozsahu překvapivě neotřelou formou vypráví příběh, jakých už se čtenářům dostalo do rukou mnoho, a přesto je v něm cosi jedinečného. Peřiny a chléb vynikají především krásným poetickým jazykem, v současné české literatuře zcela unikátním, a také faktem, že se jedná o autorčin románový debut. Z této nenápadné knížky se pro mě vyklubalo jedno z největších literárních překvapení za poslední dobu.

cervencova_knihovnicka_2

Na skok v Praze

Opět jedna z akcí, od níž už uběhlo pár měsíců, ale nedá mi to nezavzpomínat a nepodělit se. K posledním Vánocům jsme s Péťou dostali vstupenky na muzikál Mýdlový princ, který se hraje v Praze v divadle Broadway, a tak nás hned napadlo, že bychom si mohli udělat v hlavním městě hezký víkend, protože do Prahy vždycky jezdíme spíš pracovně a za povinnostma než za zábavou.

Výlet do Prahy jsme spojili s návštěvou Káti a Vaška v Pečkách, odkud je to do Prahy cca hodinka vlakem. Vyrazili jsme hned ráno a představení nám začínalo až někdy ve dvě hodiny, takže jsme měli relativně dost času na procházku okolo Staromáku i na plánovaný oběd v restauraci Pasta Fresca v Celetné. Loni dostal Péťa v práci k narozeninám poukaz do sítě restaurací Ambiente a my jsme se rozhodli vyzkoušet právě Pastu, která se zaměřuje na italskou kuchyni a navíc se nachází hned kousek od divadla.

na_skok_v_praze_1

A můžu říct, že to byl fakt prima zážitek. Já si dala polévku minestrone a lasagne s neapolským ragů, které jsou v jídelním lístku doporučované coby „Hvězda Ambiente“. Můžu říct, že tak dobré maso jsem v životě nejedla! A to jsem teda na maso zatraceně náročná :-D! Navíc se ta porce skoro ani nedala sníst, takže jsem byla ráda, že si Péťa objednal jen malý tataráček z mušlí svatého Jakuba (taky moc dobrý), takže jsme se o jídlo hezky podělili. Obsluha byla moc milá a ke každému jídlu mi přišla nastrouhat čerstvý parmazán :-). Ceny tu pravda nejsou nejnižší, takže voucher přišel vhod, ale i tak můžu tuto restauraci moc doporučit a na ty lasagne si tam rozhodně někdy zajděte!

na_skok_v_praze_2

Po dobrém obědě jsme měli ještě pořád dost času, a tak Péťa zatoužil po své pravidelné dávce kávy. Naslepo jsme zamířili do Grand Café Orient, stylové kubistické kavárny umístěné v 1. patře domu U Černé Matky Boží. Tady už, pravda, obsluha tak pozorná není (jenom na objednání jsme čekali snad 20 minut), ale zato ty prostory jsou prostě krásné a unikátní.

na_skok_v_praze_3

Pak už byl nejvyšší čas přemístit se do divadla na Mýdlového prince. Neckáře mám moc ráda, ale k představením poskládaným z hitů jednoho interpreta, se kterými se poslední dobou vyloženě roztrhl pytel, jsem mírně skeptická. Naštěstí je muzikál dostatečně zábavný na to, aby se člověk přenesl přes poněkud pochybnou zápletku 😀 A měli jsme určitě štěstí i na výborné alternace, které skutečně umí zpívat (viz Martin Písařík v hlavní roli – jinak ho prý alternuje Martin Dejdar a Sagvan Toffi 8-)… Představení jsme si tedy moc užili, nicméně jinak je divadlo Broadway skutečně tragická záležitost, alespoň co se prostoru týče. Při východu ven jsme uvízli v naprosto neprůchozím a hlavně nehýbajícím se davu, takže cesta ven nám trvala tak čtvrt hodiny. Jak má divadlo vyřešena bezpečnostní opatření, kdyby tam nedejbože někdy vznikl požár, je mi vážně záhadou. Nemluvě o tom, že kvůli naprosto nedostatečnému množství toalet návštěvníci divadla stráví celou přestávku ve frontě na záchod… Ale co už 🙂

Po divadle jsme si udělali procházku přes Karlův most, kde jsem nebyla už ani nepamatuju, a pokračovali dál po Kampě, kde se zrovna odehrával nějaký hudební festival v rámci pálení čarodějnic. A protože nám už od oběda docela vyhládlo a lákavě to tam vonělo, koupili jsme si grilovanou klobásu a hezky na stojáka ji tam zbodli 🙂

na_skok_v_praze_4

Po nábřeží jsme pak došli až k mostu Legií, chvíli koukali na šlapadla na Vltavě a nakonec jsme vyrazili do naší poslední zastávky – pěkně stylově do kavárny Slávie, kde dýchá historie a hraje pianista :-). Na kávičku, limonádu a na zákusky, které tu podávají v nečekaně nadměrných velikostech :-D.

na_skok_v_praze_6

A pak už byl nejvyšší čas sednout na vlak a vrátit se zpět do Peček, kde jsme prožili také většinu neděle.

na_skok_v_praze_5

Na zpáteční cestě do Brna jsme se pak ještě zastavili v nedaleké Kutné Hoře a prošli se historickým centrem, které mi trochu připomínalo Znojmo, až k působivému gotickému chrámu sv. Barbory. Škoda, že jsme neměli na návštěvu víc času. Centrum Kutné Hory se nám moc líbilo a určitě si sem ještě někdy zajedeme na delší výlet.

na_skok_v_praze_7

Myslím, že to byl dost vydařený a zážitky nabitý víkend, který by určitě stálo zato zopakovat. A na dlouhou dobu byl taky naším posledním výletovacím, než mi Péťa zmizel na měsíc do Ameriky.

na_skok_v_praze_8

Špenátovo-ricottové gnocchi s rajčatovou omáčkou

Poslední dobou v kuchyni moc neexperimentuju a sázím spíš na staré osvědčené recepty, takže se v této rubrice už dlouho neobjevil žádný příspěvek. Čas od času ale ráda opráším oba díly kuchařky od Dity P., vyberu si podle lákavých fotek a pustím se do díla… Když jsem tento recept zkoušela poprvé, zapomněla jsem do noků přimíchat špenát, ale musím říct, že bez něj byly možná ještě lepší než s ním 🙂

  • 200 g čerstvých špenátových listů
  • 140 g ricotty
  • 85 g hladké mouky
  • 2 vejce, mírně prošlehaná
  • 100 g parmazánu, nastrouhaného
  • 2 lžíce olivového oleje
  • 1 stroužek česneku, nakrájený na tenké plátky
  • 400 g konzerva rajčat
  • špetka cukru
  • 2 hrsti lístků čerstvé bazalky
  • sůl a čerstvě mletý pepř
  • 125 g mozzarelly, natrhané

Špenát umyjeme studenou vodou, dáme do hrnce jen s vodou, která ulpěla na listech, osolíme, přiklopíme a na mírném plameni vaříme asi 5 minut. Poté špenát scedíme a až vychladne, vymačkáme z něj většinu tekutiny a nakrájíme nahrubo.

Ve velké míse smícháme špenát, ricottu, mouku, vejce, parmazán a sůl. Namočenýma rukama tvoříme oválné noky, které poté dáme na půl hodiny chladit do lednice.

Na rajčatovou omáčku v hlubší pánvi rozehřejeme olivový olej a na středním plameni lehce osmahneme česnek. Přidáme rajčata, špetku cukru, bazalku a špetku soli a za občasného míchání vaříme asi 10 minut, dokud omáčka nezhoustne.

Noky hážeme do vroucí osolené vody a vaříme tak dlouho, dokud nevyplavou na povrch (ideálně ještě o něco déle). Podáváme polité rajčatovou omáčkou a ozdobené mozzarellou, čerstvou bazalkou a pepřem.

noky

Červnová kosmetika

Literárního příspěvku za uplynulý měsíc se tu bohužel tentokrát opět nedočkáte a nedočkáte se ani žádné výmluvy, neb žádnou nemám :D. Zato se můžete už teď těšit na krátký report z naší mini-dovolené v Beskydech, který chystám. A pro zájemce dnes již tradičně přináším pár svých kosmetických recenzí, které jsem na blogu dosud nepublikovala.

Osvěžující tělové mléko s vůní malin a citronové trávy, Balea

Přestože si u kosmetiky úplně nelibuju v sladkých ovocných parfemacích, rozhodla jsem se vyzkoušet toto malinové tělové mléko od Baley. Jako letní výrobek získalo v mých očích víc bodů, protože se jedná o lehkou emulzi, která pokožku příjemně ochladí a lehce provoní. Na zimu bych ovšem uvítala spíš nějaký hutnější výživný krém. Složení se mi zdálo nezávadné. Na vyzkoušení mi tělové mléko špatné nepřišlo a používala jsem ho ráda, ale s cenově srovnatelnými výrobky od Bione prohrává na plné čáře.

unorova_kosmetika_10

Lak na nehty, H&M (odstín Orange)

Tohoto rozkošného oranžového drobečka jsem dostala od Nezdař k narozeninám. No nemáte chuť udělat na něj „ťuťuťu“ :D?! Na fotce asi tak úplně nevynikne jeho velikost, ale ujišťuju vás, že vidět ho v reálu, tak se neudržíte :D! Balení je fakt roztomilé a lak je jako dělaný na léto. Už ta jeho barva zapadajícího slunce jej prostě předurčuje k letní manikúře. Obsahuje taky drobné třpytky, které hážou krásné odlesky. Sama bych si tento lak určitě nevybrala – v mém lakovacím arzenálu nenajdete ani jeden jediný třpytivý kousek, protože si potrpím spíš na matné barvy. Ale teď jsem tak ráda, že tohohle drobečka mám! S výdrží je na tom tak nějak průměrně – vydrží mi hezký a neporušený cca 3 dny, poté se začne na koncích odlupovat.

rijnova_spotreba_1

Oční linky v peru, Catrice (odstín 010 Black)

S očním linkama pořád celkem bojuju. A pravdou je, že poslední dobou moc poctivě ani netrénuju. Aktuálně se v mé koupelně usadily tyto oční linky od Catrice, které podle mě pro (věčného) začátečníka, jako jsem já, nejsou moc vhodné. Hrot pera je poměrně tlustý, takže se mi s ním nedaří vykreslit precizní tenoučkou linku – většinou tak skončím u mnohem výraznějšího líčení, než jsem měla původně v úmyslu. Jinak pero maluje celkem hezky – barva je intenzivní a linky na oku úspěšně vydrží po celý den. Jen je potřeba dávat si pozor na obtiskávání na víčku, protože linky dlouho zasychají.

zarijova_kosmetika_4

Čistící pleťová voda pro suchou a citlivou pleť, Cien

Tak tento výrobek mě o svých kvalitách bohužel tak úplně nepřesvědčil. Začnu balením: na první pohled designově hezké a hlavně má dnes tak velmi moderní pumpičkový systém… ten je ovšem, jak jsem brzy zjistila, pěkně na houby! Voda vám stříká nejen na přiložený odličovací tamponek, ale taky všude okolo. Připouštím, že jsem na tyhle věci trochu levá, takže tento způsob dávkování zkrátka asi nebude nic pro mě. Na cestování to ovšem může být fajn, protože z balení vám rozhodně pleťovka nemá šanci vytéct. Co se týče výrobku jako takového, jedná se o celkem normální pleťovou vodu, která nenadchne ani neurazí. Mám pocit, že pokožka po ní zůstává trochu ulepená a ne zcela dokonale vyčištěná. Složení je celkem ok, až na přítomnost jednoho PEGu, a výrobek je bez alkoholu. Co říct závěrem? Asi to, že kvalita v tomto případě odpovídá ceně a přestože se nejedná o žádný propadák, určitě tuto pleťovou vodu nezařadím mezi produkty, které nutně potřebujete vyzkoušet.

listopadova_kosmetika_5

Mendy v Brně

Od naší cesty na Taiwan už uplynulo více než půl roku, ale stále mi tu na blogu visí jeden rest, a sice zmínka o tom, že krátce před naším odjezdem se v České republice objevila na malou chvíli Mendy. Brno navštívila v rámci své dovolené, kdy cestovala za přítelem Julienem do Paříže, a strávila s námi jeden říjnový víkend.

mendy_v_brne_1
My všichni u brněnské dominanty 😀

Přestože v Brně Mendy strávila celý rok svého života, vzpomínky už vybledly, a tak jsme ji i s Julienem, pro něhož to byla první návštěva Brna, vzali na naše oblíbená místa jako Petrov, Špilberk, Svoboďák, letohrádek Mitrovských nebo do Kamenné kolonie, kam povinně vláčíme všechny naše hosty :-D.

mendy_v_brne_2
A počasí nám přálo.

Návštěva řady míst ovšem byla premiérová i pro nás – třeba výstup na věž katedrály sv. Petra a Pavla nebo do tajemných špilberských kasemat. Na Špilberku se také zrovna konala zajímavá výstava „Žít pivo“ o historii pivovarnictví v Brně, kterou jsme si nemohli nechat ujít.

mendy_v_brne_5
Kolik lidí se vejde do jedné budky?

A samozřejmě nesměla chybět ani gastronomická vložka! Halušky ve Skanzenu, velkolepý oběd v Potrefené huse, nejlepší domácí wafle v Kafecu, pečená žebra ve Starobrněnském pivovaru nebo čajový dýchánek v Utopii :-).

mendy_v_brne_3
Na jídle jsme se fakt nešidili 😉

Zkrátka a dobře to byl zážitky nabitý víkend, který nám opět připomněl, že Brno je fajn město, zvlášť když ho můžete znovu „objevovat“ s fajn lidma 🙂

mendy_v_brne_4
Na blbosti nás užije 🙂

Loučení s Hong Kongem

Tři týdny utekly jako voda a před námi byl poslední den naší dovolené. Zbývalo nám už jen navštívit několik místních památek, které jsme během dne stráveného s Phyllis nestihli, utratit zbývající dolary za poslední suvenýry, a pak už jen sbalit kufry a hurá domů do Evropy…

louceni_s_hongkongem_1

Hned po ránu jsme se vydali pěšky z našeho bytu na pobřeží Tsim Sha Tsui, kde jsme nasedli na trajekt Star Ferry a nechali se převézt na ostrov Hong Kong. Plavba na trajektu stojí neuvěřitelné 2 hongkongské dolary a v Hong Kongu má svou tradici – vždyť první trajekt na této trase vyplul již v roce 1888! Plavba trvá asi deset minut a lodě vyjíždějí prakticky jedna za druhou.

louceni_s_hongkongem_2

Na druhém břehu jsme se opět prošli okolo finančního srdce Hong Kongu a pokračovali do čtvrti Soho, kde měl Péťa vytipované nějaké restaurace, kde bychom si mohli dát oběd. Díky řadě pouličních stánků se zde také hojně chodí za nákupy. Skončili jsme opět u jídla v podobě „dim sum“, které bylo naprosto vynikající a podávalo se s lahodným čajem.

louceni_s_hongkongem_3

Po obědě jsme se rozhodli vyjet na tzv. Peak, což je nejvyšší bod ostrova Hong Kong, odkud je za jasného dne úžasný výhled na město. Právěm je to jedna z povinných atrakcí, kterou doporučují ve všech turistických průvodcích. Říká se, že neudělat si v Hong Kongu výlet na Peak je jako navštívit Paříž a nevystoupat na Eiffelovku :-).

louceni_s_hongkongem_6

Na Peak se dostanete zubačkou Peak Tram, která bohužel nemá moc velkou kapacitu, takže se na ni stojí dlouhé fronty. Jakmile se vydá na svou příkrou trasu směrem vzhůru, pochopíte, proč jsou místa na stání kapacitně omezena :-). Naštěstí jsme vychytali docela dobrý čas a nemuseli na Peak Tram čekat zas tak dlouho.

Na vrcholku stojí sedmipatrová budova Peak Tower ve tvaru kovadliny, v níž jsou obchody, restaurace, obchody s oblečením pro turisty a vyhlídková terasa, která byla v době naší návštěvy z neznámého důvodu částečně uzavřena, takže se nás na malé ploše mačkalo mraky. Péťa si každopádně vychytal hezké místo pro foťák a pořídil i hezké snímky pomalu se rozsvěcujícího Hong Kongu.

louceni_s_hongkongem_5

Peak byl prestižním rezidenčním místem už od okamžiku, kdy sem v 19. století přijeli Britové. Dnes je to nejdražší čtvrť v Hong Kongu. Ceny nemovitostí zde dosahují závratných výšek a zároveň zde v tomto směru najdete také druhou nejdražší ulici na zeměkouli – ta úplně nejdražší je prý monacká Ave Princess Grace.

louceni_s_hongkongem_4

Když jsme se dostatečně pokochali, čekalo nás docela šokující zjištění v podobě šíleně dlouhé fronty na zubačku zpátky dolů. Ale protože už byla tma a cesta zubačkou nám pořád přišla jako nejrychlejší varianta, holt jsme se postavili na konec řady a čekali a čekali.

Jakmile jsme se dostali z Peaku dolů a poté metrem zpátky do Cowloonu, naše poslední kroky vedly na Temple Street, stejně jako prvního večera, kde jsme si na tržišti koupili ještě nějaké drobné suvenýry na památku. Byli jsme poučení, že na těchto tržištích se zuřivě smlouvá, a tak jsme se tím řídili. Takhle jsem třeba pro strýce vyhandlovala roztomilou Buddhovu hlavičku ze dřeva za pouhé 3 HK dolary – no nekupte to! Pořídili jsme si také jeden obrázek Hong Kongu do sbírky, kovovou sošku Buddhy a Péťa turistické tričko :-).

louceni_s_hongkongem_11

Na zastávce metra jsme se ještě na chviličku sešli s Phyllis, poděkovali jsme jí ještě jednou za všechno a rozloučili jsme se. Kdoví, kdy se zase uvidíme…?

A pak už nás čekalo jen balení, které nebralo konce. Důkladné obalování všech suvenýrů do kousků oblečení a vyhazování nepotřebného – takhle jsem třeba nechala v Hong Kongu své rozpadlé tenisky :-).

louceni_s_hongkongem_10

Let do Taipeie utekl jako nic, a protože jsme měli na přestup dost času, přišlo konečně na řadu také psaní pohledů. Překvapilo nás, jak jsou na Taiwanu levné poštovní známky! Tohle vědět dřív, tak posíláme pohledy asi častěji a ve větším objemu :-).

louceni_s_hongkongem_9

Zpáteční let do Dubaje zpočátku nebyl tak klidný, jak bych si přála, takže spíš než víno a dobré jídlo, co Emirates podávali, mě uklidnila až jejich bohatá filmotéka. S Pretty Woman mi to uteklo skutečně mnohem líp :-).

V Dubaji nás zastihl krásný východ slunce. Naposledy jsme se potěšili letními teplotami, než se vrátíme do sychravého českého listopadu, a vyrazili na poslední etapu naší cesty…

louceni_s_hongkongem_8

A to už je konec naší pohádky. V Asii se nám strašně líbilo. A už teď víme jistě, že se tam chceme vrátit. Přestože je to tak strašně daleko. Přestože je tam kolikrát potíž domluvit se i s angličtinou. Okouzlila nás místní kultura, kuchyně, architektura i vstřícní lidé, mezi nimiž jsme coby Evropani často vzbuzovali rozruch a zájem. Každý den přinášel spoustu nových zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat. Snad jste si prostřednictvím mých článků tenhle výlet užili spolu s námi 🙂