Tentokrát malinko hojnější, protože jsme trávili skoro celý červen u prarodičů, a tak bylo toho času na čtení o něco víc než obvykle.
Petra Hřebíková – Mateřství jako z reklamy (na Lexaurin)
No, asi už jste se smířili s tím, že tu a tam se v literární rubrice něco na mateřskou notu objeví. Budiž však vám i mně útěchou, že se jedná o tragikomické čtivo, jako v tomto případě glosy Petry Hřebíkové, která v nich – věrna svému pseudonymu – uhodila hřebíček na hlavičku. Věřte, že každá máma se občas potřebuje utvrdit v tom, že existuje někdo, kdo je na tom minimálně stejně blbě jako ona. Nebo i hůř 😀 A kapitolu o chození s dětmi do restaurace bych tesala do kamene :D!!
Jaroslav Kmenta – Boss Babiš
Kniha z o poznání vážnějšího soudku. Kmentova rozsáhlá reportáž zaměřená na jednoho z nejmocnějších mužů této země přináší celou řadu dosud nepublikovaných informací o Babišově podnikatelském zrodu či jeho napojení na politickou scénu. Samozřejmě v knize nechybí ani mediálně provařené kauzy typu „Čapí hnízdo“ či nákup Mafry, Kmenta ovšem vytahuje na světlo i mnoho jiných, neméně pobuřujících odhalení. Za tím vším je bezesporu obrovská spousta mravenčí práce, nad níž nezbývá než smeknout. Ač je těch informací na jednu publikaci možná až příliš a čtenář se musí celou dobu pečlivě soustředit, aby mu neutekly všechny souvislosti (což se mi, přiznávám, ne vždy dařilo), jedno je jisté – Kmenta odvedl skvělou novinářskou práci. Kéž by otevřela oči všem, kteří Babišovi a jeho hnutí skočili v uplynulých volbách na lep…
Martin Moravec, Gabriela Koukalová – JINÁ
Jeden čas byla tato biografie asi nejpopulárnější české biatlonistky skloňována ve všech médiích. Vzpomínám si, jak jsem seděla (ještě s obřím těhotenským pupkem) u našich, koukala na zahájení olympiády a listovala novinama, kde se nemluvilo o ničem jiném, než že na ní Gabriela Koukalová bude chybět. Když vyšla tato kniha, vyvolalo to možná ještě větší pozdvižení. A teď už chápu proč. Že svět vrcholového sportu není procházka růžovou zahradou, o tom asi nikdo nepochybuje. Pokud je nicméně pravda vše, co se v knize píše, realita je ještě o poznání děsivější. A to nemluvím jen o tlaku na váhu sportovců, o němž se v médiích psalo nejvíce, ale i o intrikách a vztazích v zákulisí biatlonu. Jak může někdo tak obrovský nápor přežít a ještě vyhrávat zlaté medaile, to je mi záhadou. Každopádně jsem tuto drtivě upřímnou zpověď zhltla téměř na posezení a nestačila jsem se divit, co všechno se může skrývat za úspěchem a popularitou naší biatlonové jedničky…
Občas mám černé svědomí z toho, že nejsem vůbec důsledná v zapisování do Olího vzpomínkové knížky. Ty nejdůležitější milníky většinou zaznamenám, ale je toho tolik, co už zmizelo v nenávratnu… A protože mám dneska trochu času a Olí měl zrovna včera 15 měsíců, řekla jsem si, že tady uchovám aspoň pár aktuálních postřehů.
Olí ve svých 15 měsících nosí velikost 86-92.
Už dva měsíce zdárně ťapá po svých. V prostředí, kde to zná, se nebojím nechat ho běhat samotného. Na chodníku nebo jiném tvrdším povrchu mám pořád tendenci ho „jistit“, protože už máme za sebou i pár ošklivých pádů.
Vyleze sám na gauč a sleze sám z postele.
Zhruba ve stejné době, kdy začal chodit, nám začal také spávat celou noc v kuse. Máloco mámě na mateřské zkvalitní život tolik, jako dosažení tohoto milníku :D!
Ke spánku ho ukládáme stále okolo 8. hodiny a probouzí se většinou mezi 6. a 7. ráno.
Ač jsem si plánovala, že touhle dobou už dávno kojit nebudu, opak je pravdou. Spíš než jakékoliv jiné důvody je to moje lenost a pohodlnost, co mi brání přestat.
Olí je stále báječný jedlík. Miluje všechno možné ovoce, speciálně banány je schopný jíst fakt ve velkém. Nepohrdne ani zeleninou, ať už jako přílohu (rajčata, salátovou okurku) nebo i hlavní chod (zeleninová pyré). Maso se u nás doma moc nevaří, naštěstí se ale o jeho přísun starají prarodiče. Pečivo se mu taky snažím necpat každý den, ale má ho rád, stejně jako mléčné výrobky (bílý jogurt, cottage cheese, čerstvý sýr i náš domácí kefír).
U žádné hračky moc dlouho nevydrží. Obecně má radši ty mluvící a blikající, které bych mu v životě nekoupila (a tak je máme různě povypůjčované :D), ale vyhraje si i s klasikami typu vkládačka tvarů nebo navlékání kroužků na tyčku. Duplo ho baví spíš rozkládat a komíny z kostek bořit 😀 Hodně si ale oblíbil Péťův hudební set (obzvlášť rád buší do tamburíny). Jo a miluje knížky!!!
Období kramaření v šuplících a skříních už ho celkem opouští, ale pračka, myčka a sušička jsou stálice. Miluje je tak moc, že už jsem se je naučila vypojovat ze zásuvky, jinak by nám doma asi jely nonstop 😎
Slovní zásobu zatím Olí moc pestrou nemá. Spoustu věcí označuje slovem „BE“ (většinou tak volá na psy), „MAM“ používá, když po mě něco chce a slovem „BA“ označuje balon, bác a spoustu dalších věcí. „TATA“ říká velmi často, leč nahodile. Umí ale krásné „PAAA“ a „MŇAM“ – to by mu šlo :D. Každopádně jsem překvapená tím, že spoustě slov rozumí, ačkoliv je ještě neumí vyslovit.
Rád si ťuká svým hrnečkem „na zdraví“ a když mu po jídle zůstane prázdný talíř, roztomile rozkládá rukou, že už „néni“ 😀
Venku ho fascinují především pejsci a zvířata obecně, na nebi ukazuje letadla a letící ptáky.
Nejšťastnější je ve společnosti dětí. A obecně je velice společenský. Nebojí se ani cizích lidí – často se takhle s někým dává „do řeči“, což přináší spoustu komických situací 😀
Umí se už vztekat tak, že bych někdy vyletěla z kůže, ale stejně je to pořád moje malé roztomilé miminko <3
Toto jaro přineslo do mé literární rubriky pouhé dva tituly, ale i tak věřím, že vám třeba budou inspirací při balení čtiva na dovolenou 🙂
Erik Tabery – Opuštěná společnost
Čím jsem starší, tím víc mě zajímá naše minulost. Právě v ní je třeba hledat odpovědi na řadu otázek, které nás pálí v současnosti. I to je důvod, proč je tato Taberyho esej v mých očích tak důležitým počinem. A mimo jiné shrnuje všechny důvody, proč jsem před rokem při prezidentských volbách nevhodila do urny hlasovací lístek našemu aktuálnímu prezidentovi…
Když prezident mluví vulgárně, je to stejné zneuctění státu, jako když někdo zapálí ústavu.
Erik Tabery v této skvělé analýze vývoje naší společnosti od první republiky až po současné dny přichází se spoustou trefných postřehů i důležitých politických souvislostí, které náš vývoj směrovaly. Sám autor ji velmi přiléhavě označil za „rozmluvu s minulostí o naší budoucnosti“. A já myslím, že abychom se vyvarovali starých chyb, není od věci čas od času pozvání na takovou rozmluvu přijmout. Lidé, čtěte…
Paul Auster – Collected prose
Některé knížky syslím ve své knihovně roky, než se mi je podaří přečíst. To je i případ tohoto souboru tvorby amerického autora židovského původu, Paula Austera, kterou jsem dostala od bráchy… ehm, k osmnáctinám (což je, přiznejme si, už hodně dávno 🙂 Bohužel mám u knih v angličtině ten problém, že je pro mě obtížnější se do nich začíst, a tak i tato dlouho čekala na svou chvíli. Austerova angličtina je naštěstí velice dobře „čitelná“ a jeho styl psaní poměrně čtivý. Soubor „Collected prose“ obsahuje nejen několik jeho autobiografických děl (z nichž mě zaujala především pilotní Invention of solitude, odhalující temnou rodinnou historii), kritických esejí či článků vytvořených k nejrůznějším příležitostem, ale také za mě asi nejzdařilejší kapitolu True stories, obsahující pestrou mozaiku drobných příběhů z každodenního života, v jejichž zachycení podle mě tkví hlavní Austerův talent.
Paul Auster je autor, který pozornosti českého čtenáře k jeho škodě dosud uniká, proto po něm rozhodně neváhejte sáhnout – nemálo jeho knih už bylo přeloženo i do češtiny!
Představuji vám svůj nový nejoblíbenější zapékaný recept 🙂 Kombinace jednoduchých ingrediencí zde funguje naprosto skvěle a vzhledem k tomu, že jsme si v poslední době s Péťou oblíbili výrobu domácího kefíru, je víc než jasné, čím tuhle zapečenou dobrotu zapíjet. Recept pochází z jednoho archivního čísla Albert magazínu.
250g slaniny v celku, nakrájené na kostičky
1 kg nových brambor
30g másla
300g brynzy
250ml smetany na šlehání
3 vejce
sůl a čerstvě namletý pepř
kefír a čerstvé bylinky k podávání
Na středním plameni osmahneme slaninu. Mezitím si uvaříme brambory ve slupce (asi 10 minut), poté necháme trochu vychladnout a nakrájíme na plátky.
Troubu předehřejeme na 180°C. Částí másla vymažeme zapékací mísu, do které vyskládáme vrstvu brambor, potřeme je brynzou, kterou jsme si předtím prošlehali s trochou smetany, a posypeme částí vypražené slaniny. Ve stejném duchu vrstvíme tak dlouho, dokud nám stačí suroviny. Skončit bychom měli vrstvou brambor.
Mísu vložíme do trouby, necháme 10 minut zapéct, poté vše rovnoměrně zalejeme smetanou prošlehanou s vejci, posypeme špetkou soli a pepřem, poklademe lupínky másla a ještě asi 25 minut zapékáme. Hotové brambory podáváme ozdobené čerstvými bylinkami (majoránka, pažitka…) s domácím kefírem 🙂
Po dlouhé době se mi do rukou dostalo něco skutečně mrazivého a zatraceně napínavého! Thriller Nenechám tě odejít, který mi zaslalo k recenzi knihkupectví Megaknihy.cz, sází na silné téma domácího násilí.
Hlavní hrdinka Lindsey v minulosti utekla spolu se svou dcerou Sophie od despotického manžela Andrewa. Po letech se opět postavila na vlastní nohy, vybudovala si nový domov, našla přítele… Život by běžel poklidně dál, kdyby se k ní nedonesla zpráva, že Andrew byl propuštěn z vězení a nezačaly se jí najednou dít děsivé věci. Vloupání do domu, otrávení psa, napadení přítele… po všech těchto zážitcích je víc než jasné, že Lindsey má ve svém okolí někoho, kdo se jí chystá ublížit. Je to však skutečně Andrew, kterého k Lindsey táhnou nevyřízené účty z minulosti, nebo za tím vším stojí někdo docela jiný?
Mrazivou přítomnost popisovanou samotnou Lindsey prokládají flashbacky do minulosti (v nichž líčí neméně hororové věci, kterých se na ní Andrew dopouštěl) a také kapitoly vyprávěné Lindseynou dospívající dcerou Sophií. Kniha má skvělý spád a její autorka mimořádný dar udržet čtenáře v napětí a nejistotě téměř až do finále, které celý příběh rozuzlí.
Mně osobně se podařilo pravdu odhalit jen pár stránek před Lindsey a možná mě závěr knihy svou nepravděpodobností i maličko zklamal, ale silný čtenářský zážitek mi to ani tak nepokazilo. Pokud hledáte knížku, která vám i v letních vedrech navodí husí kůži, Nenechám tě odejít je můj žhavý tip! Stupňující se napětí bez zbytečné omáčky okolo je zárukou, že vás kniha přibije do křesla, dokud nezjistíte, jak to celé dopadne.
Tahle zima byla pro nás všechny dost náročným obdobím – hlavně z toho důvodu, že nás zastihla ve fázi, kdy Olík začal aktivně lozit, stavět se, zkrátka objevovat svět na vlastní pěst. Oč snadnější by bylo trávit s ním teď celé dny venku, než ho doma věčně odhánět od nebezpečných předmětů a situací! Do toho moje otravná angína jen pár dnů před Vánocemi a tradiční lednová deprese… Ale aby se neřeklo, přineslo nám tohle temné období i pár highlightů, které stojí za zaznamenání 🙂
Především jsme do naší rodiny oficiálně přivítali Jennifer spolu s jejími rodiči, kteří v prosinci vůbec poprvé navštívili Českou republiku. Strávili jsme spolu jen pár dnů, ale věřím, že si místní předvánoční atmosféru užili a jednou se za nimi třeba vypravíme do Číny 🙂
Naše první Vánoce ve třech. Nebyly ve všem perfektní, ale byli jsme spolu – já i mí dva nejmilejší dárečci 🙂
Samozřejmě jsem i zimě navzdory vyrážela s Olím na naše oblíbené dlouhé procházky…
…které byly o to radostnější, když jsem v povánočních výprodejích ulovila nejteplejší boty svého života! Jak by řekl táta Šebek: „Ty jsou, co?“ 😀
Byť v kuchyni stále vyznávám rychlovky hotové do pár minut, když mám o víkendu čas, ráda otestuju nějaký „slavnostnější“ recept. Tak jsem z jednoho staršího čísla Albert magazínu vytáhla návod na tohle kuře, které nám zachutnalo natolik, že ho asi zařadíme mezi naše kulinářské stálice.
1 velká cibule, přepůlená, tence pokrájená
85 g krémového smetanového sýra
200 g nasekaného listového špenátu (mraženého)
muškátový oříšek, sůl, pepř
4 kuřecí prsní řízky
4 větvičky cherry rajčat
550 g brambor, tence pokrájených na plátky
4 stroužky česneku, na plátky
olivy bez pecky
1 lžíce olivového oleje
Troubu předehřejeme na 200°C a plech vyložíme pečicím papírem. Cibulu dáme do mísy a přelijeme ji vroucí vodou, aby byla potopená. Necháme stát 15 minut. Mezitím smícháme sýr, špenát, větší špetku muškátového oříšku a hodně pepře v míse. Pak směsí zakryjeme vršky osoleného kuřecího masa a navrch posadíme po větvičce cherry rajčat.
Scedíme nakrájenou cibuli, důkladně ji osušíme a promícháme ji opatrně s plátky brambor, česnekem, olivami, olejem a pepřem. Ze směsi vytvoříme na pečicím papíře čtyři „ostrovy“, lehce je přimáčkneme a dáme na 25 minut péct. Poté na každý ostrov dáme po jednom kuřecím řízku a pečeme dalších 20-30 minut.
Po dlooouhatánské pauze jsem tu zase s novým receptem. V poslední době se moje vaření omezilo na velmi skromný repertoár cca desítky jídel, která točím pořád dokola. Na experimenty není čas, potřebuju uvařit rychlostí blesku v době Olího dopoledního spánku. A právě tohle kritérium jednoduchosti splňuje nový recept z DM magazínu, s jehož přípravou se bez problému vlezete do 30 minut.
Lilek omyjeme a nakrájíme na tenké plátky. Osolíme, necháme 20 minut odležet a poté osušíme. Opečeme na pánvi z obou stran. Troubu předehřejeme na 200°C.
Kuskus uvaříme podle návodu, poté do něj vmícháme rajčatový protlak. Rajčata nakrájíme na plátky, cibuli na kroužky.
Do pekáčku vkládáme střídavě lilek, kuskus, nakrájená rajčata a cibulové kroužky. Zeleninu můžeme ještě posypat grilovacím kořením či oblíbenými bylinkami. Na závěr zasypeme strouhaným parmezánem a pečeme přibližně 15 minut.
Tento formát mě už kdysi dávno zaujal na několika sledovaných blozích. A tak jsem se jedno pondělí, jen tak pro zpestření jinak všedního dne, rozhodla zaznamenat také naše běžné aktivity – „minutu po minutě“… Pro někoho to možná bude nudné čtení, ale pokud vás zajímá, jak vypadá takový obyčejný den na mateřské, čtěte směle dál…
5:55 Olík se budí. Péťa k němu vstává a přebaluje ho, zatímco já se loučím s vidinou delšího spánku. Náš den začíná. Jako každé ráno si beru Olího k sobě, kojím ho a pomalu se probouzím.
6:20 Ve snaze oddálit nevyhnutelné – totiž opuštění vyhřáté postele – jako obvykle nanosím Olímu do postele různé hračky.
6:45 Olí už je v posteli k neudržení. Vstávám s ním a nechám ho chvilku hrabošit po ložnici. Otvírá Péťovu prádelní skříň a rabuje ponožky, natahuje se po zácloně nebo vytahuje z proutěného koše časopisy. Že přitom nadělá spoustu bince asi nemusím zmiňovat, že.
7:00 Jdu si do koupelny vyčistit zuby. Olí jde poslušně se mnou a mezitím si hraje s pračkou. Je dneska nějaký nešikovný, takže dvakrát za sebou upadne a já ho musím utěšovat. Z pyžama se stihnu převlíct jen tak napůl, Olího hlad je silnější 😀
7:15 Jdeme společně do kuchyně, chystám čaj a snídani. Olí mezitím kramaří v přebalovací tašce, což ho poslední dobou velmi baví, hraje si s magnetkama na lednici a následně jde rabovat do kuchyňských šuplíků, což také patří k našemu každodennímu koloritu 😀
7:25 Snídaně je hotová. Olí dostane rozmašírovaný banán, já chleba s chorizem. Dala bych si k němu i nějakou zeleninu a celkově ráda vymýšlím kreativnější snídaně, když O. dovolí – to dnes ale bohužel není ten případ, takže rychle ke stolu.
7:45 Jsme po jídle a jdeme si hrát. Oblíbenou zábavou je teď aktuálně stavění komínů z kostek a hlavně honění se kolem našeho konferenčního stolku 😀
8:15 Jdu si uvařit další čaj. Olí hned běží za mnou. Péťa právě vstává.
8:30 Kojím Olího. Uvědomuju si, že pro něj na dnešek nemám žádný oběd, tak honem vytahuju hotovou porci z mrazáku. Olí rejdí po bytě.
9:10 Péťa odchází do práce. O. svačí přesnídávku od Hippu (kterou jsem důvěrně překřtila na „hipíka“ :D). Pak je čas na přebalování. Po akci dávám Olího na chvíli do postýlky, odkud mě rád pozoruje, jak stelu postele. Chvíli si ještě hrajeme, ale O. už je evidentně unavený, tak s ním jdu do postele, nakojím ho a během chvilky je tuhej.
10:15 Olí spinká. Já jdu žehlit a nahodit trochu make-upu, protože po obědě půjdeme ven.
10:50 O. se budí. Ještě ho zkouším na chvilku uspat a jdu dožehlit zbývající prádlo a ohřát si cibulačku, co mi zbyla z víkendu. Stihnu se najíst a dokonce i vytáhnout čisté nádobí z myčky a naládovat do ní zase to špinavé. Olí spí dneska nezvykle dlouho, takže to teď bude vypadat, že mám doma těžkou pohodu, ale věřte, že to tak rozhodně není každý den 😀
12:30 Po 2,5 hodině Olí konečně vstává a jdeme se spolu naobědvat. Moje menu tvoří zbytky z víkendu a Olí má rozmraženou domácí zeleninku.
13:05 Jsme po obědě, venku prší 🙁
14:15 Zdá se, že za oknem se konečně vyjasnilo, takže hned vyrážíme ven. Namířím si to k výstavišti, našemu oblíbenému vycházkovému cíli, ale než tam dorazíme, začne zase poprchávat. Napadne mě naskočit na trolej do Bohunic a projít se pěšky zpátky domů po cyklostezce – určitě nebude pršet dlouho. Od nápadu k činu je jen krok a za chvíli jsme v kampusu. Protože je pořád škaredě, jdu nakoupit do DMka nějaké drobnosti. V prodejně potkáme „zoubkovou vílu“, která mi dá pro Olího aktuálních 6 zubů kartáček a pastu. Tiše pomlčím, že zuby jsme zatím ještě vůbec čistit nezačali a zubaře pro něj ještě nemám ani vybraného, a zapluju mezi regály 😀 Venku se mezitím spustí brutální vichřice a vzduchem poletuje něco mezi kroupama a sněhem. Raduju se, že jsem pod střechou, a jdu ještě prohrabošit oddělení oblečení do Tesca. Samozřejmě nakupuju pro Olího, ne pro sebe :D. Vyberu mu ve slevách prima komplet bodýčka a tepláčků, a protože mezitím venku vysvitne slunce, honem zaplatím a frčíme ven. Procházíme se kolem nových budov, které v kampusu v poslední době vyrostly, ale nakonec usoudím, že je čas zamířit na cyklostezku. Než se k ni ovšem dostanu, aprílové počasí se přižene zpět a s ním i vánice s dešťo-sněho-kroupama.
15:30 Jak už to tak bývá, dítě v tom nejhorším počasí poklidně usíná. Typické! Zpruzená a celá mokrá vlezu pod nejbližší krytou zastávku a čekám na trolej. Plán s příjemnou procházkou přírodou padá.
16:00 Stojíme zase před domem, Olí spí, slunce svítí, a tak vytahuju z kočárku Nový prostor a jdu si číst, zatímco pomalu kroužím kolem bloku.
16:45 Zima mě vyžene domů. Olí se tváří, že by ještě spal, ale na chodbě potkáváme sousedku a hlasy ho vzbudí. Nevadí, stejně už je čas na svačinu.
17:30 Po jídle si voláme s dědou přes WhatsUp.
18:00 Péťa se vrací z práce. Dostávám világoš za to, že Olí dopoledne urval ventil na topení 😎 Pouklízím všechny rozkrámované věci, které Olí porůznu roztrousil po bytě a kochám se dnešním úspěšným nákupem 😀
19:00 Koupeme společně Olího. Poté následuje kaše na dobrou noc a čtení pohádky, které se pokoušíme včlenit mezi jeho pravidelné uspávací rutiny, leč zatím neúspěšně. O. už je unavený a řve, takže rezignuju a jdu ho nakojit.
20:00 Olí spí, jdu se navečeřet.
20:30 Jediný čas dne, který na sebe s Péťou máme. Dneska ho trávíme zařazováním nové várky našich společných fotek, které každoročně Péťa vyvolává k našemu výročí, do alba. Prohlížíme si je, vzpomínáme…
20:50 Jdu spáchat večerní hygienu a pak se sklátím do postele 😀
Je za námi. Ten dost možná nejnáročnější rok našeho dosavadního společného života. Za ten rok jsem se nesčetněkrát pokoušela dát dohromady aspoň jeden článek, ve kterém bych popsala, co život na mateřské obnáší. Vypsala se ze svých aktuálních frustrací. Vyplodila nějakou nekýčovitou ódu na téma, jak jsem vlastně i přes to všechno hrozně šťastná. Jenže časem jsem zjistila, že zformulovat tu směs pocitů, okamžiků a paradoxů do vět, je asi prostě mimo moje síly.
V posledních dnech často vzpomínám na počáteční dny toho šíleného mateřského kolotoče. A přemítám, kam jsem se od té doby posunula. V práci jsem se nikdy nikam nehnala. Byla jsem ten nejmíň ambiciozní člověk široko daleko. Ale na mateřské se ze mě (zcela nechtěně) stal tak trochu workoholik 😀 Někdy bych možná ráda vrátila čas, dala si nohy nahoru a hodinu jen tak koukala do prázdna. Nebo se vyspala třeba dvanáct hodin v kuse! Jenže dítě si žádá celého člověka 😀 A i když jsem za ten rok určitě udělala spoustu chyb a ledacos bych s dnešním odstupem dělala jinak (to by ovšem bylo na úplně jiný článek), vím, že jsem Olímu věnovala maximum svého času, své energie, své lásky… Nikdy o tom nejspíš nebudu schopná psát, ale navždy si to budu pamatovat.
Je 30. března, tři minuty po osmé. Pro tuhle chvíli jsem ta nejsilnější žena na celé zeměkouli. Přivedla jsem na tenhle svět to nejcennější. Nový život. Olího.
