V knihovně mě posledně zaujala polévková „Kuchařka ze Svatojánu“ a rozhodla jsem se, že si zase rozšířím svůj (po karanténě již poměrně obsáhlý) polévkový repertoár a některé recepty otestuju. A protože se teď v létě všichni zahradníci rádi zbavují cuketových přebytků, bylo nasnadě, s čím začít :-)…
2 lžíce oleje
1 pórek
500 g cukety
oregano nebo jiné oblíbené koření
750 ml zeleninového vývaru
200 g uzeného tofu + lžíce oleje na osmažení
Na dvou lžících oleje osmahneme pokrájený pórek, přidáme na kostičky nakrájenou cuketu a okořeníme oblíbeným kořením. Zalijeme zeleninovým vývarem a vaříme 30 minut. Poté rozmixujeme ponorným mixérem. Na talíři ozdobíme dozlatova opečeným uzeným tofu.
Tenhle famózní recept mám opět z blogu My cooking diary. Objevila jsem ho teprve teď během léta, ale už se stačil zařadit mezi mé stálice, které točím prakticky každý týden, když nemám čas moc vyvařovat. Geniální na něm totiž je, že je hotový opravdu během chviličky, ale přitom to je plnohodnotné, syté a zdravé jídlo. Win-win 🙂
1 malá šalotka 40 g (jemně mletých) ovesných vloček 250 ml zeleninového vývaru 25 g strouhaného parmazánu 40 g mraženého hrášku 5 středních sušených rajčat naložených v oleji 1 vejce (já někdy nahrazuju kousky pečeného lososa) čerstvá pažitka olivový olej sůl a čerstvě mletý pepř
Uvedené suroviny jsou na jednu porci, takže já vždycky vše násobím dvěma… Na pánvi rozpálíme olej a opečeme na něm najemno nakrájenou šalotku. Vsypeme ovesné vločky a zalijeme vývarem. Jakmile se vývar vstřebá do vloček, přidáme hrášek, nakrájená sušená rajčata a většinu parmazánu (trochu můžeme nechat na ozdobení). Zde přichází na řadu můj tuning. Jeden den v týdnu zpravidla obědváme lososa. Pokud mám zrovna z předchozího dne nějaké přebytky, nakrájím maso na kousky a vmíchám do rizota. Určitě tento upgrade také vyzkoušejte ;-)! Pak už jen chviličku povaříme, dochutíme solí a pepřem a můžeme podávat. Pokud lososa nemám, servíruju s volským okem.
Už se mi do rukou opravdu dlouho nedostal žádný „motivační“ titul z žánru seberozvoje. Bojovnice za lásku se v tomto směru nachází tak trochu na pomezí, jedná se totiž o autobiografii, v níž je ale víc než dost prostoru věnováno myšlenkovým pochodům a pocitům hlavní postavy, která bojuje se sebepřijetím a prochází manželskou krizí.
Co jsem dnes prožila? Ten den byl dlouhý jako celý život. Byl ze všeho nejlepší i ze všeho nejhorší. Byla jsem osamělá, a přitom jsem nezůstala ani na okamžik sama. Smrtelně jsem se nudila a současně mě to úplně drtilo. Byla jsem přesycená doteky – zoufale jsem toužila, aby mě miminko nechalo na pokoji, ale jakmile jsem ho odložila, hned jsem zatoužila znovu čichat jeho milou vůni. Tenhle den ode mě žádal víc, než kolik jsem toho schopná fyzicky i emocionálně obsáhnout, a přitom vůbec nezaměstnal můj mozek.
Hned na úvod jeden hezký citát, kterým Glennon – sama matka tří dětí – trefně glosuje atmosféru života na mateřské (A to je v USA mnohem kratší než tady u nás – chce se mi na to odpovědět :-))…) Ale teď už k samotné knize.
Glennon prakticky od dětství prochází šílenými zkušenostmi – nejprve bulimie, později alkoholismus, dobrovolný potrat… Celá úvodní část knihy, kde popisuje tyto zážitky, je dost těžce stravitelným soustem. Musím říct, že jsem vlastně ani moc nepochopila, jak mohla do něčeho takového spadnout, protože z jejího popisu měla báječné rodinné zázemí. Celkově pro mne byla Glennon tak neuchopitelnou postavou, že ani nedokážu říct, že bych jí na její cestě k „osvobození“ nějak zvlášť fandila.
Kdo mně ale vrtal hlavou mnohem víc, byla postava jejího manžela Craiga, který se v knize několikrát projevil jako někdo, koho by každá soudná žena měla poslat do háje, po odhalení jeho nevěry ale zase začal z vyprávění Glennon působit jako muž snů… Moc nevím, co si o jeho charakteru myslet a naprosto se mi nechce věřit, že by někdo mohl projít takovým morálním „prozřením“. Možná jsem moc skeptik 🙂
Tak či tak mě tato kniha bohužel úplně neoslovila. Nějak nesouzním s tím, že se konkrétní manželský příběh dvou konkrétních lidí zobecňuje na nějaké stereotypní pravdy o mužích a ženách. Já čekala od Bojovnice za lásku něco hlubšího – tohle bylo na mě až moc „americké“, a to včetně poněkud kýčovitého happy endu…
Minulý týden jsme měli takový malý „baby“ slučák a zcela neplánovaně se mi na něj podařilo dokonce i napéct, když O. nečekaně usnul po cestě ze cvičeníčka. Sedla jsem hned ke Googlu s myšlenkou na pixlu borůvek, co jsem cestou koupila, a vyskočil na mě recept na borůvkové muffiny podle Kitchenette. A protože byly vážně famózní, tady máte recept.
1 velké šťastné vejce
1 hrnek podmáslí (použila jsem náš domácí kefír)
125 g másla, rozpuštěného a vychladlého
Vanilka (špetka mleté vanilky, kousek z lusku, nebo vanilkový extrakt)
3/4 hrnku třtinového cukru
kůra z jednoho bio citrónu (4 lžičky)
1 hrnek hladké mouky (pšeničné nebo špaldové)
1 hrnek pšeničné nebo špaldové celozrnné mouky (neměla jsem, použila jsem obyč)
Předehřejeme si troubu na 175°C (horní a dolní ohřev) a připravíme si vymazanou formu na 12 muffinů. Ve střední míse smícháme vejce, kefír, rozpuštěné máslo, vanilku, citrónovou kůru, semínka a cukr. Ve druhé míse připravíme směs mouky, prášku do pečiva, soli. Tuto moučnou směs přidáme do kefírové, nasypeme na vrch borůvky a pomocí vařečky lehce a krátce promícháme. Naplníme formičky a pečeme, dokud lehce nezezlátnou na povrchu, přibližně 30 minut. Otestujeme špejlí, píchnutím do středu muffinu – špejle musí vyjít čistá.
Na první pohled by se dalo říct, že všechno to zajímavé, co normálně do této rubriky dávám, už je obsaženo v článku o našich výletech mimo civilizaci. Že jsme krom toho nic jiného nezažili. Nebylo kde. Svět se smrsknul na těch našich pár bezpečných metrů čtverečních, kde jsme spolu byli přes dva měsíce „zavření“. Někdy nám to všem lezlo na mozek, ale jindy jsem se až sama divila, jak hladce některé věci běžely a co všechno jsme spolu za těch několik týdnů dokázali. Proto v rámci psychohygieny jen malé shrnutí, jak dobře jsme se – navzdory všemu – tohle jaro měli 🙂
Byli jsme víc než kdy dřív spolu. Byli jsme POŘÁD spolu 🙂 Kolikrát jsem jen za ty dva roky nadávala, jak jsem tu celé dny na O. sama, jak by O. prospělo, kdyby trávil víc času s tátou. A vesmír vyslyšel mé prosby.
Spotřebovávali jsme s mnohem větším rozmyslem – s tím, jak nebylo možné některé věci sehnat online a okamžitě, jak jsme byli zvyklí, pozorovala jsem sama na sobě, že mnohem míň plýtvám jídlem. Prošlou věc, kterou bych jindy bez rozmyslu hodila do koše, jsem teď vždycky sama zhodnotila bez ohledu na datum na obalu. S tím souvisí i to, že jídlo a vaření jsme víc plánovali a protože to bylo maximálně v mé režii, jedli jsme zdravěji. Míň masa, víc trvanlivých věcí jako luštěniny nebo rýže. Víc jsme si vážili čerstvého ovoce a zeleniny a pečiva, které se najednou stalo nedostatkovým zbožím.
Začala jsem po nekonečně dlouhé době zase pravidelně cvičit – jógu. Dokonce se mi tu a tam stane, že si jdu zacvičit hned ráno po probuzení – do té doby pro mě naprosté sci-fi :D! Předsevzetí jsem si dala tedy už na začátku března, ještě než nastala karanténa, ale právě aktuální situace pro mě asi byla dobrým impulsem k tomu vytrvat. Cvičení je jeden z mých návyků, který zatím úspěšně přežívá i po karanténě, tak snad to vydrží 🙂
Myslím, že významný pokles výdajů pocítil asi každý z nás. Tím, že jsem vařila doma pro všechny, dost jsme ušetřili. Žádné restaurace, žádná kafíčka, žádné impulzivní nákupy ve slevách. Obstarávali jsme si online jen to opravdu nejnutnější a myslím, že tahleta pauza od konzumního života nám taky docela prospěla.
Návrat k přírodě. Tahle slova ve mně rezonují, když přemýšlím nad významem toho všeho. Jak nám tak „obyčejná“ věc, jako procházka v lese, vždycky zlepšila náladu. Jak bylo krásný sundat si v přírodě roušku a vdechovat jaro. A dokonce jsem začala na balkoně pěstovat rajčata :-D!
Vděčnost. Za to, že jsme „zamlada“ měli možnost bez strachu procestovat tolik míst. Za to, že jsem před dvěma lety mohla mít u porodu svého muže. Za to, že jsem nerodila dítě do světa plného strachu a otazníků, co bude dál. (Teď, s odstupem pár týdnů, když už je všechno zase relativně „v pořádku“ to zní možná až moc hystericky, ale vzpomeňte si na atmosféru koncem března.) Za to, že dnes, tady a teď, jsme zdraví. Naši zaměstnavatelé se vzniklou krizí s největší pravděpodobností protlučou a nemusíme se tak bát o práci ani řešit akutní existenciální nouzi. Vděčnost za to, že se máme.
Receptů na úpravu hovězího masa už jsem vyzkoušela několik, ale nikdy mě výsledek neuchvátil natolik, abych měla chuť se k receptu ještě někdy vrátit. Tohle je historicky první opravdu povedený výsledek, který nám všem moc chutnal a nestydím se doporučit tento postup dál.
0,5 kg libového hovězího masa
1 lžíce rostlinného oleje
2 lžíce másla
1 nakrájená cibule
2 lžíce hladké mouky
1 lžička soli
čerstvě namletý pepř
1 bobkový list
1 lžička drceného tymiánu
1 lžička majoránky
2 hrnky hovězího vývaru nebo vody
6 středních brambor
3 cibule
4 mrkve
2 petržele
2 plechovky rajčat
1 hrnek (mraženého) hrášku
čerstvě nasekanápetrželka
Maso nakrájíme na kostičky. Ve velké pánvi/hrnci rozpálíme olej se lžící másla a osmažíme kostičky masa. Důležité je, aby se maso zatáhlo. Maso osmahlé dohněda odložíme stranou a do pánve přidáme další lžíci másla, na kterém osmahneme cibulku dozlatova. Pak přidáme hladkou mouku a osmažíme jíšku. Když je jíška světle hnědá, přidáme předem připravené maso, koření a zalijeme vývarem nebo vodou. Promícháme a vaříme na mírném ohni, než maso změkne, asi 1,5 hodiny. Poté přidáme oškrábané brambory překrojené na poloviny, mrkev a petržel na delší proužky a cibule vcelku, jen je lehce nařízneme u kořene do tvaru písmene X. Přidáme také pokrájená sterilovaná rajčata i s omáčkou. Přikryjeme pokličkou a dusíme na mírném ohni, než je zelenina měkká, asi 40 minut. Přidáme hrášek a vaříme posledních 5 minut. Posypeme čerstvě nasekanou petrželkou a podáváme.
Losos je taková oblíbená stálice v našem jídelníčku, která se objevuje na našem stole prakticky každý týden. Peču ho ale stále na ten samý způsob, a tak jsem si řekla, že by bylo fajn vyzkoušet nějaký nový recept – a taky zužitkovat ten kopr ze Zelňáku…
100ml bílého jogurtu (řeckého typu)
2 lžíce (Dijonské) hořčice – já dala pro jistotu obyč, kvůli O.
2 lžíce nasekaného kopru + k podávání
2 lžíce nasekané hladkolisté petrželky
sůl, pepř
filet z lososa
klínky citronu k podávání
Troubu předehřejeme na 200°C. Jogurt smícháme s hořčicí, koprem a petrželkou, dochutíme solí a pepřem. Lososa položíme na plech vyložený pečicím papírem a potřeme ho ochuceným jogurtem. Pečeme asi 15-20 minut. Podáváme ozdobené snítkami kopru a s klínky citronu. Jako přílohu jsme zvolili batátové pyré.
Tento recept mám z mého oblíbeného blogu My cooking diary a protože quinou jsem si v poslední době v našem jídelníčku opravdu zamilovala, ukládám si ho sem, aby neupadl v zapomnění. Vynechala jsem pouze původně použité chilli, aby si se mnou mohl dát oběd i Oli.
500 g nových brambor
400 ml kokosového mléka
400 g cizrny v plechovce
400 g krájených rajčat v plechovce
200 g quinoi
100 g baby špenátu
cca 300 ml vroucí vody
3 stroužky česneku
1 lžička mletého koriandru
1 lžička mletého chilli
1 lžička sušeného chilli
1 lžička mletého zázvoru
2 lžičky mleté kurkumy
sůl a čerstvě mletý pepř
čerstvý koriandr
Omyjeme brambory a dáme je i se slupkou vařit do osolené vody doměkka (cca 30 minut). Poté brambory rozkrojíme napůl a spolu s prolisovaným česnekem a vším kořením je lehce orestujeme ve větším hrnci/pánvi. Přidáme kokosové mléko, rajčata, quinou a zalejeme vroucí vodou. Promícháme, osolíme, opepříme a necháme cca 30 minut vařit (dokud není quinoa hotová). Na posledních 5 minut přidáme do směsi špenát a propláchnutou cizrnu. Jakmile špenát změkne, je hotovo. Podáváme posypané čerstvým koriandrem.
Tolik jsem se těšila, až zase začne výletní sezona a my budeme s Olim vyrážet někam do přírody a poznávat nová místa! A pak přišla karanténa a naše každodenní procházky se smrskly na les, co máme za barákem. Díkybohu za něj! Ale o to víc jsem vyhlížela každý víkend, kdy jsme sbalili batůžky, svačiny, vzali auto a vyrazili pryč z města. Ideálně tam, kde člověk nepotká živou duši, kde jsme mohli sundat roušky a z plných plic se nadechnout jara. Proto dnes přináším shrnutí našich nejhezčích výletů „mimo civilizaci“…
Skatulova cesta
Pohodová půldenní procházka lesní cestou, která začíná na okraji Babic nad Svitavou, je ideální spíš pro sportovní kočárky, ale nakonec jsme ani my s našim Moonem neměli problém. Velký kus cesty Olí i ťapkal sám, házel kamínky, sbíral klacíky a zaujatě poslouchal, jak ťuká datel 🙂 Na Skatulově cestě jsme nepotkali za celou dobu téměř nikoho a zvuky jarem se probouzejícího lesa byly doslova balzám na duši. Až teprve na rozcestí, kde se Skatulova cesta střetává s okruhem Okolo Býčí skály, začal provoz zvolna houstnout. Tam jsme si u krmelce snědli svačinky a vydali se zpátky do Babic 🙂
Údolí Rakoveckého potoka
Tato trasa byla už o poznání frekventovanější, ale zase vedla celou dobu podél vody (potoka Rakovce), což naše dítě, které aktuálně našlo zalíbení v házení kamínků, velmi ocenilo. Tentokrát jsme šli pěšky bez kočáru, čemuž jsme i museli přizpůsobit délku trasy. Vyrazili jsme z Ořešína, údajně nejmenší městské části, která byla k Brnu připojena v roce 1971. Po cestě jsme míjeli několik vodních tůní sloužících jako protipovodňová zařízení. Celá trasa, která končí v Mokré Hoře, má cca 3 km – my měli auto zaparkované v Ořešíně, takže jsme to u jedné z tůní pak otočili a šli opět stejnou cestou zpátky.
Kaprálův mlýn
Tuto procházku hodnotíme jako jeden z vůbec nejhezčích karanténových výletů. Kaprálův mlýn leží v malebném údolí potoka Říčky v nejjižní části Moravského krasu. Jedná se o původně vodní mlýn a zároveň skautskou základnu a středisko ekologické výchovy. K mlýnu se dostanete po asfaltce, která odbočuje z hlavní spojnice Brno – Ochoz asi 1 km před obcí. U silnice se dá bez problémů zaparkovat auto. Dolů do údolí k mlýnu je to také asi 1 km – ze silnice sem vede žlutá turistická značka. Celou cestu to je pěkně z kopečka, takže na zpáteční výšlap si připravte svaly 😉 Od mlýna jsme pak ještě pokračovali překrásnou krajinou k vývěru Říčky, kde se nachází malá jeskyně – a pak stejnou cestou zase zpátky.
Údolí říčky Bobravy
Dalším úžasným překvapením pro nás byl výlet na Bobravu. Bobrava je nevelká říčka o délce pouhých 35 km, která pramení na východním okraji Českomoravské vrchoviny poblíž dálničního odpočívadla Devět křížů. Autem jsme dojeli do Radostic, kde jsme zaparkovali a pěšky se vydali k Radostickému mlýnu a dále pokračovali po cyklostezce podél říčky až k našemu cíli, kterým byl Spálený mlýn a klenutý kamenný most, pocházející údajně z 18. století, který je nejznámějším symbolem bobravského údolí. Na toto krásné a klidné místo se určitě ještě někdy rádi vrátíme.
Zpětně si říkám, že jsme naše jarní víkendy využili opravdu na maximum (možná líp, než kdyby žádné karantény nebylo) a ty klidné procházky v přírodě bychom si měli ordinovat častěji. Co vy? Prozradíte v komentářích nějaká vaše „tajná“ místa mimo civilizaci :-)?
Minulý týden se nám život vrátil zdánlivě do normálu. Péťa začal zase chodit do kanceláře a já se po více než dvou měsících vypravila do centra. Jako první jsem samozřejmě vyrazila na Zelňák pro proviant, kde jsem od jedné sympatické babičky koupila čerstvý kopr a hned si vzpomněla na tenhle polévkový recept z časopisu Marianne, který jsem měla v plánu už dlouho vyzkoušet.
olivový olej
2 oloupané cukety
1 větší cibule
2 větší brambory
50g opraných a okapaných biojáhel
sůl a čerstvě mletý pepř
1,5l vody
3 lžíce umeocta
velká hrst čerstvého kopru
Očistíme si veškerou zeleninu a nakrájíme na větší kusy. Jáhly propereme a necháme okapat v cedníku. Na olivovém oleji na mírném ohni pomalu opékáme osolenou zeleninu cca 5-10 minut, přidáme jáhly a za stálého míchání je mírně osmahneme. Poté zalejeme horkou vodou a vaříme asi 15-20 minut, dokud nejsou zelenina a jáhly měkké. Rozmixujeme ponorným mixérem do hladkého krému, dochutíme umeoctem, kouskem másla, koprem, solí a pepřem. Můžeme přidat také na zjemnění trochu smetany. Servírujeme s vajíčkem natvrdo nebo s kostičkami opečeného tofu.
