Karel Čapek – Hordubal

„…Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích…“

Tentokrát jsem z knihovničky vylovila po delším čase zase něco objemnějšího, co se bude na přednáškách z Moderních právních dějin hůře ukrývat pod lavicí :-)…ale čert to vem ! Čapkův jazyk mám ráda a už jsem od něj přečetla ledacos včetně divadelních her. Hned první část všeobecně známé trilogie mě zaujala – především tím, že mi skoro ani nepřišla jako od Čapka a jeho typický rukopis jsem poznala až v druhé knize, kde se začíná vyšetřovat Hordubalova vražda. Možná to bylo proto, že první kniha se odehrává v poněkud „nečapkovských“ kulisách – na venkově, který by mnohem víc zapadnul do děl českého realismu, na který jsem tu pěla ódy nedávno :-). Co rozhodně stojí za zmínku je fakt, že celý příběh se opírá o skutečnou událost – podnětem a inspirací k napsaní tohoto románu byl Čapkovi referát Bedřicha Golombka „Podkarpatská tragedie“ o projednávání případu zavraždění Juraje Hardubeje:

„Do malé vesnice Bardova u Mukačeva přijel loni v létě automobil a z něhož k úžasu celé vesnice vystoupil Jiří Hordubej, který se vracel po osmi letech z Ameriky. Poslal své ženě již mnoho peněz, teď ještě nějaké přivážel, štěstí mu přálo. Přivezl si své věci v kufrech, které celá vesnice obdivovala, jenom jeho žena nejevila o to všecko velkého zájmu, protože, jak se Jiří Hordubej také brzy dozvěděl, zahazovala se za jeho nepřítomnosti s čeledíny a zvláště s 23letým Vasilem Maňákem, kterému zasnoubila svou 11letou dceru Hafii. Hordubej po nějakém čase udělal doma pořádek, zrušil zasnoubení své dcery a Maňáka vyhodil.
Ale tím se věc neskončila. Polana Hordubejová o jedenáct let starší než její milenec se s Maňákem ještě několikrát sešla a potom vyhledal Maňák svého švagra na poli a slíbil mu pár volů, zabije-li Hordubeje. Švagr na to řekl, že by takovou věc neudělal ani za sto párů volů. Maňák se proto odhodlal k činu sám a provedl jej v noci na 27. října 1931. Podle všeho mu Hordubejová otevřela dveře chýše, Maňák pak buď sám nebo společně se svou milou probodl Hordubejovi srdce dlouhou košíkářskou jehlou. Potom vyřízl diamantem v okně tabule, aby se zdálo, že tudy pachatel vnikl. Aby vražda vypadala skutečně jako loupežná, odnesl také peníze, dohromady jich Hordubej měl asi 45.000 Kč. Četníci, kteří vraždu vyšetřovali, zjistili hned,že pachatel vnikl do chýše dveřmi a nikoliv oknem, brzy potom zatkli Maňáka, který houževnatě zapíral, ale přiznal se k zločinu, když byla nalezena v žumpě jehla, kterou byla vražda provedena. Tvrdila ovšem, že vraždu spáchal sám a že mu nikdo nepomáhal. Když viděl, že nikdo nevěří, že by byl do domku vnikl oknem, řekl, že do něho vnikl s půdy poklopem ve stropě, ale ani to se nezdálo podobné pravdě, protože poklop byl na půdě zasypán kukuřicí.
Při porotním přelíčení v Užhorodě, kde se odpovídal zároveň se svou milou, proti níž svědčily mnohé indicie, napřed popíral, ale pak se přiznal a znovu tvrdil, že vraždu provedl sám. Svědci vylíčili, jak žena svému muži špatně vařila, jak s ním nemluvila a odbývala ho, svědčily také děti Hordubejové proti své matce a porota uznala oba obžalované vinnými. Maňáka pro zločin vraždy, Hordubejovou, která až do konce přelíčení všechno popírala, pro napomáhání při tomto zločinu. Soud odsoudil Maňáka doživotně do káznice a Hordubejovou na dvanáct let.

Proti tomuto rozsudku podali zmateční stížnosti Hordubejová i její obhájce a obhájce Vasila Maňáka. Nejvyšší soud se jimi zabýval dnes za předsednictví rady nejvyššího soudu Čabrada. Na návrh zástupce generální prokuratury dra Stivara nejvyšší soud zmateční stížnosti zčásti odmítl, zčásti zamítl. Tím je rozsudek nad oběma pravoplatný.“

Čapek se tohoto skutečného příběhu, až na několik menších úprav (např. mírně pozměněná jména), pevně držel. Z mého právnického pohledu z oboru 😉 jsem byla nejvíc nadšená knihou třetí, která líčí soudní proces s Hordubalovými vrahy, jenž se před očima čtenáře mění v boží soud. Za pozornost rozhodně stojí obhajoba advokátů obou vrahů, která na celý příběh nabízí rázem jiný náhled. (Jó, to by si měli přečíst všichni, co na nás právníky hází špínu, že se přiživujem na cizím neštěstí :D…!) V souladu s filosfií celé Čapkovy trilogie i Hordubalův příběh je prostoupen myšlenkou, že nic není jen černé nebo bílé, že vždy záleží na úhlu pohledu a univerzální pravda neexistuje.

„…Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem; snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož to s námi nemyslí zle. Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji – nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme…“


2 komentáře u „Karel Čapek – Hordubal“

  1. No to jsem ani netušila, že Hordubal je taková právnická kniha 😀 To by se ti určitě líbily i Nepřirozený zvířata (bylo to vlastně trochu čapkovský, když nad tím teď tak přemýšlím…). Dodám.
    Odkud jsi prosimtě vyhrabala ten referát Bedřicha Golombka? 😀 😀 😀

  2. Právnická tak z poloviny, ale hodně mě to bavilo O:-)…a hlavně jsem vůbec netušila, že to bylo napsané podle skutečné události. To jsem si přečetla až vzadu ve vysvětlivkách, kde taky byl otištěný onen referát s názvem „Podkarpatská tragédie“ :-)…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *