Stejně jako loni, i toto jaro jsme navštívili filmový festival Jeden svět s podtitulem „Prasknětě své bubliny“. Jaké projekce nás letos zaujaly a s jakými dojmy jsme odcházeli z kina?
Danielův svět
Hned na úvod jsme zvolili mimořádně kontroverzní téma – vypravěčem a zároveň hlavní postavou dokumentu je student Daniel, který se vyznává ze své pedofilní orientace a lásky k malému chlapci. Na první pohled vede celkem normální studentský život – dá se ale vůbec žít s vidinou toho, že s největší pravděpodobností nikdy nebudete mít klasický partnerský a rodinný vztah se vším, co k tomu patří? K jakým perspektivám se lidé z pedofilní komunity upínají? Na tyto a mnohé další otázky, které vás napadnou, se pokouší tento dokument odpovědět. Za sebe můžu říct, že jsem po jeho shlédnutí odhodila některé předsudky, které o pedofilech ve společnosti panují. Jediné, co jsem nebyla schopná lidsky pochopit bylo Danielovo přiznání své orientace vůči rodičům dítěte, do něhož je zamilovaný – a to, že rodiče mu přesto nezabránili se s jejich dítětem vídat. Tady se docela silně projevily moje dosud utlumené mateřské pudy. Jinak si ovšem myslím, že tento dokument naše společnost plná předsudků potřebovala jako sůl a je jen dobře, že někdo dokázal o tématu pedofilie promluvit tak otevřeným způsobem. Po projekci jsme se zúčastnili také diskuze se zástupcem České pedofilní komunity a jak trefně prohlásil kdosi z publika, bylo fakt hustý „vidět na vlastní oči opravdového živého pedofila“…
Stále spolu
Pokud předchozí snímek vyvolal rozjitřené emoce, tak tedy popravdě ani nevím, jak bych se vyjádřila k dokumentu Stále spolu. Při jeho sledování vám bude neodbytně vířit hlavou otázka, co vede vysokoškolsky vzdělané lidi spolu s jejich devíti dětmi k alternativnímu živoření na šumavských stráních, k opuštěnému životu bez jakýchkoliv výdobytků moderní doby… Já osobně jsem v mnoha situacích jen třeštila oči na plátno a vůbec nechápala… Aby bylo jasno, považuju se za maximálně tolerantního člověka a nikomu jeho životní filosofii neberu. Co mě ale celou dobu sledování projekce strašně žralo, byla ta bezmoc devíti dětí, které si tuhle naoko „svobodnou“ cestu nevybraly – jejich rodiče rozhodli za ně a řekla bych, že v mnoha případech tím zabili jejich talent. Na kameru se sice tvářily, že jsou s tímhle způsobem života spokojení a do budoucna ho měnit nehodlají, ale jejich tragický verbální projev a to, že se za celou dobu skoro ani neusmály, mě moc nepřesvědčilo o tom, že se takhle skutečně cítí šťastné. A to ani nemluvím o tom, že jejich otec – nekorunováná hlava rodiny – se prezentoval jako šílený panovačný despota, kterému se prostě neodporuje. Jestli někde končí hranice mé tolerance, pak je to přesně v průběhu tohoto snímku.
Bojovníci ze severu
Závěrečná projekce mě bohužel zklamala – jednak se promítalo v kavárně Trojka, což je dle mého názoru možná super prostor pro koncerty, nicméně na promítání je naprosto nevhodný. Film byl navíc v originálním znění s anglickými titulky, takže pohodlné dohlédnutí na nevelké plátno bylo pro dobrý zážitek z filmu stěžejní. Nesedlo mi ale bohužel ani zpracování tématu. Příběhy mladých evropanů, kteří se přidávají k radikálním islamistickým skupinám, nepřinesly nic překvapivého.
Jaké snímky na Jednom světě letos oslovily vás?