Rubrika: Z knihovničky

„Slyšte svého starého rabína, přátelé, pravda je jedna: člověk musí dojít až na okraj propasti, jinak mu křídla nenarostou!“

Mám za sebou poměrně hektický týden plný skvělých zážitků i zklamání. Jsem rozladěná z toho, že jsem chtěla psát diplomku svým stylem a jinak a stvořit něco originálnějšího, než těch deset šablonovitých prací, co bylo napsáno přede mnou. Bohužel se zdá, že i já se budu muset držet šablony … Proto si jdu užít tvůrčí svobodu alespoň sem na blog a hodlám strávit hezký odpočinkový víkend bez právnické literatury !

„Jidáš sklonil hlavu a za chvíli se zeptal: „Kdybys ty měl zradit svého Učitele, udělal bys to?“ Ježíš zůstal dlouhou chvíli zamyšlený a konečně řekl: “ Ne. Bojím se, že bych to nemohl udělat. Proto se Bůh nade mnou slitoval a dal mi ten lehčí úkol: být ukřižován.“

Moje první setkání s Kazantzakisem…vlastně jsem Poslední pokušení původně nechtěla číst. Měla jsem v plánu podívat se na zfilmovanou verzi, kterou natočil Martin Scorsese. Jenže v komentářích na ČSFD jsem se setkala s názorem, že knížka je prostě (jak už to tak často bývá) LEPŠÍ. Vytanula mi na mysli taky matná vzpomínka na Kateřinu, která nám Poslední pokušení doporučovala na gymplu – no a bylo rozhodnuto, při příští návštěvě knihovny jsem se vrhnula po regálu s Kazantzakisem…

„Ach, ubožáku, Bůh není v klášterech. Bůh je v příbytcích lidí! Kde je muž a žena, tam je Bůh. Kde jsou děti, starosti, vaření, hádky a smiřování, tam je Bůh. Neposlouchej kleštěnce. Pomlouvají to, co nemohou mít. Skutečný Bůh je ten, o kterém mluvím já, domácký, a ne klášterní. K tomu se modli. Ten druhý je pro kleštěnce a pro lenochy.“

Abych byla upřímná, od knížky, kterou římskokatolická církev umístila na index a kvůli které byl Nikos Kazantzakis exkomunikován z řecké pravoslavné církve, jsem čekala trochu větší odvaz :D…Vpodstatě se jedná o „trochu jinou“ verzi Nového Zákona, který je určitě dobré před čtením Kazantzakise alespoň trochu znát. Knížka má poměrně zdlouhavý a rozvláčný rozjezd a zpočátku jsem se skutečně docela nudila a říkala jsem si, že Poslední pokušení asi nebude nic pro mě. Bohužel to ale bylo spolu s časákem Svět potravin a turistickým průvodcem jediné čtivo, které jsem si vzala s sebou na dovču do Krkonoš, takže mi nezbylo nic jiného než zatnout zuby a prolouskat se nudnými pasážemi až k jádru věci :D!

„Jsem vinen…jsem vinen, sestro…já tě zachráním…bečíš uboze a nepodíváš se pravdě do očí jako muž! Toužíš po mém těle, a nemáš odvahu si to přiznat a staráš se o mou duši, a tu chceš zachránit! Jakou duši, snílku? Duší ženy je její tělo, a ty to víš. Víš to, ale neodvažuješ se vzít tu duši do náručí a políbit ji. Polib ji a zachráníš ji. Hnusíš se mi a lituji tě!“
…
Nemohla už dále, rozplakala se. Rozzuřeně si utírala slzy, ale tekly dál, rozmazávaly jí líčidla a stékaly po prostěradle. Mladíkovi se sevřelo srdce. Ach, kdyby se nebál Boha, chytil by Magdalénu do náručí, utřel jí slzy, pohladil by ji po vlasech, utěšil ji a odvedl pryč. Opravdu, tohle musí udělat, jestli je muž a chce ji zachránit. Ne se postit a modlit v klášterech. Co jí je po tom? Jak ji mohou zachránit kláštery a modlitby? Měl by ji vzít tady z téhle postele a odejít s ní. V odlehlé vsi by mohli pracovat a žít jako muž a žena, mít děti, trpět a radovat se jako lidé…Tohle je jediná možnost, jak ženu zachránit a spolu s ní zachránit i muže. Jiné cesty není.“

Opravdu netuším, co církev na téhle knížce tak pohoršilo. To, že Ježíš projevil svou lidskost a zatoužil po něčem tak prostém a přirozeném, po čem v koutku duše touží každý z nás? Pobouřil církev popis Kristova vnitřního boje, boje těla a ducha? Vždyť teprve vedle výpovědi o štěstí prostého života může dostatečně vyniknout síla Ježíšovy dobrovolné oběti. Myslím, že to už by si víc pobouření zasloužil muzikál Jesus Christ Superstar :D…ikdyž scéna Lazarovy vraždy mě teda docela šokla :D… V závěru knížky mi pak přišlo, že některé postavy už jsou trochu moc překroucené, pořád ale za účelem učinit ten nadpřirozený příběh uvěřitelnějším a přístupnějším čtenářům. Kazantzakis neudělal nic jiného, než to, že vdechnul všem postavám lidskost. A protože lidé jsou chybující a hřešící, ne každému se pak takovéto nastavení zrcadla muselo líbit. I přes pozvolný rozjezd mě Poslední pokušení nakonec dostalo a především v posledních kapitolách děj nabral nečekané obrátky. Asi to není knížka pro každého, každopádně pokud jste aspoň trochu filosofující typ, v knihovničce se vám tahle klasika rozhodně neztratí …

Tuhle knížku jsem původně vybrala jako oddechovou četbu pro mamku do nemocnice (taky vaše mamka tak ráda nakupuje :D??), nakonec jsem se ale rozhodla také si ji přečíst a musím přiznat, že už dlouho jsem se tak nenasmála. Těžko říct, zda to bylo aktuálním rozpoložením nebo chmurným počasím za oknem, ale příběh naivňoučké Rebeccy s chorobnou zálibou v nakupování mi skutečně zlepšil náladu o sto procent. Nevím jak vy, ale já čtu na podzim vždycky hroznej brak (loni to byli Ptáci v trní) – padající listí a ranní mlha mě prostě deptá a je potřeba ten životní pesimismus vykompenzovat něčím veselým, růžovým a happyendovým :D. Odpusťte tedy mou malou brakovou glosu – třeba vám nebo někomu z vašich blízkých příjde vhod, až na vás taky padne podzimní depka :-)…

 

Nick Hornby je dalším z mých literárních objevů tohoto léta. Ještě nevím, jestli ho zařadím mezi své oblíbené autory, ale hodlám na tomto zjištění pracovat :-)…V jeho prospěch hraje fakt, že pochází ze Spojeného království a na jeho stylu psaní je to vidět – ironie, sarkasmus i další aspekty pověstného britského humoru Hornbymu rozhodně nejsou cizí. Koneckonců už samotný námět jeho knihy Dlouhá cesta dolů může vyvolat pousmání jedině u podobně laděných jedinců – posuďte sami…

Je mrazivá silvestrovská noc a na střeše londýnského mrakodrapu Topper’s House se schází čtyři zcela rozdílní lidé… přesto se však najde jedna věc, která je spojuje. Každý z nich hledá východisko ze svých životních problémů a všichni do jednoho se rozhodli právě dnes v noci se vším skoncovat a spáchat sebevraždu… Osudovost tohoto podivuhodného setkání čtveřici přiměje na chvíli ještě své rozhodnutí zvážit a nechat postupně ostatní nahlédnout do nitra svých problémů.

Prvním ze čtveřice je Martin, upadající televizní hvězda zmítaná skandály propíranými v bulvárním tisku a názorná ukázka toho, jak se člověku může během chvilky zhroutit celý svět. Stárnoucí svobodná matka Maureen se rozhodne ukončit svůj život především kvůli tomu, že se stále nedokáže srovnat s těžkým mentálním postižením svého syna Mattyho. Ač je nábožensky založená, příjde jí její situace natolik bezvýchodná, že se raději rozhodne spáchat sebevraždu. To bláznivá puberťačka Jess o skutečných životních problémech ještě nemá ani páru. Zhýčkaná a rebelující dcerka vysokého politika chce teatrálním gestem „vyřešit“ své trable s láskou. Posledním nešťastníkem je muzikant JJ, kterému jeho vlastní problémy příjdou v kontextu večera na Topper’s House tak směšné, že si raději vymyslí, že trpí vážnou a nevyléčitelnou chorobou .

Po společně strávené noci tato skupinka lidí tak nějak cítí, že by se přecejen ještě neměli rozcházet, že by měli zůstat v kontaktu, protože jejich cesty se pravděpodobně nestřetly jen tak náhodou. Jak se ukáže, není to tak úplně šťastný nápad, protože odlišné zkušenosti i pohledy na život jednotlivých postav často ústí v nevyhnutelné konflikty i tragikomické situace. Co je ale hlavní, nakonec ani jeden ze čtveřice svůj původní záměr „skočit“ nedokončí. Lidé, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli sblížit, se společně pomalu vydávají na „dlouhou cestu dolů“, která jim možná nepomůže vyřešit všechny jejich problémy, ale naučí je novému pohledu na život…který vlastně nemusí být zas až tak špatný, když člověk najde pár maličkostí, z kterých je možné se radovat…

 

Po několika dnech nabitých akcemi, školou i povinnostmi jsme konečně mohli strávit pohodový a poklidný víkend plný dobrého jídla, večerního sledování filmů/seriálů a dohánění restů. Začala jsem znovu cvičit, protože moje krční páteř to prostě vyžaduje :(, a když už jsme teda u těch restů, řekla jsem si, že bych zase mohla trochu zapracovat i na blogu. Pořád tu mám z léta nachystané nějaké literární příspěvky a samozřejmě se mi do toho vůbec nechce – tak to asi zfouknu jen tak ve stručnosti :-)…

Anna Elliotová patří k trojici pozdních románů Jane Austenové (byl vydán posmrtně, r. 1818 pod názvem Persuasion). Pro mě osobně je to jeden z jejích slabších románů. Velký podíl na tom má především množství postav, ve kterých jsem se už od začátku dost ztrácela. Ústřední milostná dvojice je navíc čtenáři představena hned na počátku příběhu a celou knihu se vpodstatě jen čeká na to, jestli Anna příjde konečně k rozumu a zda jí kapitán Wentworth odpustí :/… Anna Elliotová, jak již vyplývá z názvu knihy, je tedy hlavní hrdinkou celého příběhu. Je to samostatná a hrdá bytost, která přesto v mládí podlehla domluvám starší přítelkyně, varující ji před sňatkem z lásky. Léta běží a Anna se se svým bývalým snoubencem setkává znovu tváří v tvář. Přes její pevné přesvědčení se její city ke kapitánu Wentworthovi vůbec nezměnily. U jejího milého už to samozřejmě zas tak jisté není… Anna za tu dobu zmoudřela a už nechce nikoho nechat stát jejímu štěstí v cestě. Nebudu tu psát o strastech, které musí hlavní hrdinka vytrpět, aby znovu získala to, o co svou vlastní pošetilostí kdysi přišla…stejně všichni dobře víme, jak to dopadne :D!

Pro fanoušky Austenové je tento román samozřejmě nutností, ale mně – toužící po vkusné prázdninové romanci – se tentokrát do vkusu opravdu moc netrefil. Tak zase příští léto, no :-)…

 

Jsou knížky, na které musí být nálada, abyste je pořádně docenili. Grandhotel k nim patří. Jeho podtitul „román nad mraky“ docela trefně vystihuje, že člověk se musí při čtení zkusit podívat na život a na všechno, co přináší, trochu jinak…z výšky…

„Někdy mám pocit, že právě tady přímo nad námi nebe krvácí. Ale možná to je jen západ slunce…“

Hlavní postavou románu je třicetiletý samotář Fleischman, pro většinu lidí zaostalý exot pohybující se ve světě mraků a tlakových výší, ve svém nitru ale opuštěný a nepochopený snílek hledající cestu ven ze svého rodného města, ve kterém se cítí uvězněn. Právě Fleischmanův netypický pohled na život vnáší do příběhu jakousi zvláštní, někdy smutnou, jindy komickou poetiku. Fleischman jakoukoliv životní situaci dokáže pohotově vyhodnotit a přitovnat k jediné oblasti, které skutečně rozumí – a sice k počasí :-). Jeho životu dává řád meteorologický graf a postupem času i Franz, starý sudetský Němec, který jezdí do Liberce pohřbívat své spolužáky. Při pozorování oblohy z Grandhotelu na Ještědu Fleischman konečně zjišťuje, že jediná cesta, kterou může z Liberce uniknout a zvítězit tak sám nad sebou, vede skrz mraky. Fleischmanův plán ale lehce nabourává servírka Ilja, která se jednoho dne objevuje v hotelové recepci…

„Jestli je to tak, pak láska je něco jako blesk. Protože každý blesk, který se spouští z nebe a je vidět, má svého bratra, který vidět není, neviditelný protiblesk, který mu v ten samý okamžik vyjíždí ze země  naproti. A když se ty dva blesky setkají, tak to zajiskří. Zasvítí. A pak to taky pěkně bouchne.“

Podle námětu knihy vznikl scénář pro film Davida Ondříčka Grandhotel, a tak možná řada z vás ví, jestli se Fleischmanovi nakonec podaří vznést „nad mraky“ nebo ne. Podle mě ale filmový Grandhotel kvalit knížky ani zdaleka nedosahuje, protože některé myšlenky a pocity se zkrátka na plátno převádějí jen těžko. Ty nejkrásnější jsem pro vás vybrala jako úryvky…

„…lidé jsou jako mraky…taky se tak proplítaj…ztrácej…opouštěj…nacházej…“

Grandhotel jsem četla už dvakrát. Fotky z tohoto článku vznikaly v létě, kdy se mi Rudišova knížka dostala do rukou poprvé a já zjistila, že má v sobě ukrytou jakousi zvláštní, ale příjemnou nostalgii, která člověka přiměje pozvednout oči vzhůru a fascinovaně koukat na nebe. Možná to pro vás bude dobrý důvod, abyste po ní taky sáhli a nechali se unést někam vysoko nad mraky…

Ano, přiznávám, i já jsem tomuto švédskému fenoménu nakonec podlehla a Larsson si našel své čestné místo v mojí knihovničce…Na ostatních zpřátelených blozích už bylo o Miléniu napsáno víc než dost, proto bych se jako obvykle zaměřila spíš než na vylíčení děje na mé drobné osobní postřehy z četby. Hned na úvod musím říct, že jsem Larssonovu detektivku nevnímala jako dílo, od kterého se nedá odejít. Naopak jsem měla v plánu nezhltnout ji za den, ale pěkně si ji vychutnat, což se mi i povedlo – vpodstatě mě knížka přibila do křesla až tehdy, když započal „hon“ na hlavníhu hrdinu – novináře Mikaela – a teprve v tu chvíli mi přišlo, že příběh konečně dostal ten správný spád. Knížku jsem většinou odkládala při nástupu zbytečných popisných pasáží, ve kterých se nic podstatného nedělo. Na druhou stranu si myslím, že je přecejen dobré přečíst knihu v kratším časovém úseku, aby člověk mezitím nepozapomněl důležité souvislosti. Jako ne příliš pozorný čtenář jsem rovněž ocenila báječné schémátko části rodokmenu klanu Vangerových, ke kterému jsem se zpočátku často vracela, protože jinak bych se v tom množství postav totálně ztrácela.

Co se týče násilných a sexuálních scén, tak ty mi při čtení nijak nevadily, spíš mě šokoval celkový přístup hlavních hrdinů k těmto věcem – především pak celá škála milostných trojúhelníků a fakt, že si to tam Mikael rozdával s kdekým na potkání a nikomu to nepřišlo divné :D. Myslím, že při čtení této knihy jsem pochopila skutečný význam spojení „švédská trojka“ :D…

I přes tuto lehkou vlnu pohoršení však Larssonovi musíme přičíst k dobru, že se pokusil odvážně upozornit na mnohé nešvary naší moderní doby – ať už se jedná o brutální činy páchané na ženách, počítačové pirátství, nebezpečný vliv médií ale i konflikt morálky a osobních zájmů…

No a za co musím rozhodně Larssonovi a jeho bestselleru přidat body, je tloušťka knihy – já zkrátka miluju bichle a dlouho jsem hledala knihu, do které by takhle krásně pasovala sbírka brašulových záložek z Harvard Book Store – a jistě už správně tušíte, že tahle (530 stran!!!) je ta pravá :D…

P.S. Při čtení jsem se naladila na „severskou“ vlnu, takže příště asi sáhnu po Dětech z Bullerbynu :D…

„…pak všechny vlny usnou pod víčky,
která se zavřou,
když je chceš políbit…“

(Šly dvě a dvě)

Vím, že už je tady té poezie docela dost, ale asi mám zrovna své poetické období O:-)… Dnes to ale bude na dlouhou dobu poslední Seifert, slibuju. Chtěla jsem jen ve zkratce napsat něco málo o sbírce, z které pochází všechny verše, kterými vás tu poslední čas zahlcuji. Výbor Venuší dát hlavu do dlaní je ukázkou toho nejlepšího ze Seifertovy lyrické milostné poezie. Je to poloha, kterou mám u něj nejradši a která mu nejspíš i nejlépe sluší. Sbírka zaujme krom obsahové stránky určitě také vtipně řešeným obalem s Venuší a především rozkošnými retro-kolážemi Martina Radimeckého.

„…Láska je modlitba vyslyšená v tuto chvíli,
svět ztrácí se pod očima jako obraz v kině.
Sevři mne k sobě, anděl sám sebe svírá křídly,
rozkoší oči zavíráme a neslyšíme…“

(Večerní světla)

„…Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší…“

(Na břehu řeky Svratky)

Je to báječné být zase doma – opalovat se na zahradě obklopená hromadou knížek, grilovat, poslouchat staré desky a vařit s babi švestkové knedlíky – proto ta trocha patosu na úvod :D…A já vlastně ani nemám potřebu říkat cokoliv navíc. Je skvělé vracet se tam, kde mě vždycky s láskou čekají dva koše nevyžehleného prádla – a všichni určitě víte, jak zbožňuju žehlení O:-) !!!

Vyběhly kočky vikýřem
a noc je barví na zeleno.
Marně jsem hledal nové jméno
pro to, co nazývají snem.

Pro přelud věcí nebo chvil,
jenž skutečnost tvou vždycky přeční
a pak se sotva uskuteční,
abys ho za ni vyměnil.

Pro to, co jenom ševelí
a potrhá se při nárazu,
jak by to bylo z lehkých gázů,
vznášejících se nad čely.

Co nahrne krev do tváří
a o čem přemýšlejí dívky,
sotva se schoulí do přikrývky
a počnou šeptat polštáři.

Pro to, co zříš, když do dlaní
dáš hlavu, co však nezaslechne
tvé ucho, když si někdo vzdechne
jen pokradmu, jen v ústraní.

Pro něčí oči posléze,
které jsem spatřil na madoně.
Vždyť od té doby blouzním pro ně,
koktaje verše o něze.

Bdít, bdít a bdít jen pro bolest,
vždyť usnout nikdo neporučí.
Spí město? Spí. Jez dole hučí,
rýžuje bledé zlato hvězd.

(Jaroslav Seifert)

…aneb první narozeninová knížka (od Zdenči) :-). Tu druhou, kterou jsem dostala od Péti, mám zatím zavřenou v knihovně a mám dovoleno k ní pouze čichat – oficiálně se do ní smím začíst, až udělám zkoušku z pozemku 8-). Povídky o mužích jsem ale měla přečtené raz dva, během jednoho krásného slunečného odpoledne v parku u výstaviště.

Jedná se o soubor krátkých vyprávění současných více či méně známých českých spisovatelů mužského pohlaví – jmenovitě Michala Viewegha, Petra Šabacha, Jaroslava Rudiše, Martina Reinera, Edgara Dutky, Ladislava Pecháčka, Igora Malijevského a Jana Němce. Mám-li to shrnout, příjde mi, že celkové vyznění knihy mužskému plemenu příliš nelichotí … Muži z jednotlivých příběhů vychází jako sobecká (Biomanželka) povrchní (Štěstí ve hře) stvoření, trosky utápějící své životní prohry v alkoholu (Mistři světa) a oplzlíci (Diamantová svatba). To ale nic nemění na tom, že knížka je ideálním zpestřením letního povalování u vody, a nudit se u ní určitě nebudete. Jako nejlepší povídku sbírky hodnotím Rudišovy Mistry světa, kteří jsou opravdu ze života a upřímně jsem se u nich nasmála, ikdyž mají trochu předvídatelný závěr. Zajímavým překvapením pro mě byla povídka Martina Reinera, který pro mě byl dosud neznámým autorem, ale jeho styl vyprávění i povídka samotná (přestože vyznívá ze všech příběhů nejvíc pesimisticky) mě hodně zaujaly a rozhodně bych si od něj ráda ještě něco přečetla. Ostatní povídky bych taky určitě doporučila k přečtení, jen Vieweghův úryvek z Biomanželky a koneckonců Viewegh samotný mě tak nějak nebere. Každopádně se Zdenči výběr titulu (jako obvykle) vydařil a ještě jednou za něj děkuji :-)…