Rubrika: Z knihovničky

„Všichni manželé si myslí, že jsou bohové. Jen kdyby jejich partnerky nebyly ateistky…“

Pokud nechcete vyděsit svého muže, raději si tuto knihu nepokládejte příliš okatě na noční stolek. Alespoň můj milý se na ni tvářil dost podezřívavě :D… A to docela oprávněně, protože tento román si přímo libuje v drsném černém humoru, jízlivostech a narážkách na muže. Nutno říct, že je to ale děsná prča a u některých hlášek budete přímo brečet smíchy :D! Vypravěčkou příběhu je uštvaná pracující matka Cassie a hlavním tématem jsou samozřejmě milostné trable její a jejích dvou kamarádek. Postranní zápletku pak představuje příběh Cassiiny přítelkyně Jazz, která je obviněna z vraždy svého manžela. Řekla bych, že knížku nejvíc ocení žena po čtyřicítce – pro nás mladší ročníky nicméně může být jakýmsi varováním, do jakých situací bychom se nikdy nechtěly dostat 8-). A jestli Jazz skutečně zabila svého muže? Hmm, myslím, že to nebudu prozrazovat… Na závěr k pobavení jeden citát pro nás knihomoly :D.

„Chlapi jsou jako knihy. Je jich taková spousta a času je tak hrozně málo!“

P.S. Boucháme šampáňo a slavíme jubilejní třístý příspěvek na tomto blogu 🙂 !!!

Březen – za kamna vlezem. A budem si tam číst, co vy na to :-)?

Robin S. Sharma – Mudrc, surfař a byznysmenka

Tak jsem zase zatoužila po troše toho životního optimismu a pozitivní filosofie. V této knize se vám dostane obojího – někdy až příliš plnými doušky. Když se na to všechno ale nedíváte tak úplně nekriticky, je možné si z příběhu něco málo odnést. Přestože děj je zcela nepodstatný, alespoň trochu jej nastíním. Jack Valentino jen zázrakem přežije vážnou dopravní nehodu. V nemocnici, kde se zotavuje, se setkává se svým otcem, který jej v dětství opustil. Otec mu zprostředkuje setkání se třemi osobami, jakýmisi „vůdci“, kteří by Jackovi měli pomoct naučit ho žít tak, aby jeho život byl šťastnější a naplněnější.

„Nakupování většího počtu knih, než člověk dokáže přečíst, není ničím menším než vzepnutím duše k nekonečnu, a tato vášeň je tím jediným, co nás povyšuje nad zvěř, která hyne.“ ( A. Edward Norton)

Dá se říct, že se (tak, jako tomu u těchto typů knížek často bývá) opět nejedná o žádné veliké a objevné myšlenky. To ale samozřejmě neznamená, že vám Mudrc, surfař a byznysmenka nemá co nabídnout. Nemusíte se vším souhlasit, ale nad spoustou teorií se dá minimálně zamyslet. Pokud se trochu zajímáte o osobní management (aneb instantní návod na život, jak náš oblíbený právnický předmět kdysi pojmenoval Peca 8-)), tato knížka určitě stojí za přečtení ;-). Myslím, že následující úryvek skrývá mnoho pravdy…

„Ale co je to vlastně úspěch? Podle mě je úspěch jen a jen to, když žijeme svůj život podle vlastní pravdy a podle vlastních zásad. Úspěch znamená vyznávat hodnoty, které promlouvají k tomu nejlepšímu v nás bez ohledu na vnější tlak společnosti. Úspěch znamená žít svůj život jako tvořivý proces a uvědomovat si, co je pro tebe nejdůležitější – ne to, co je nejdůležitější pro někoho jiného.“

Já to doufejme ňák zmáknu

Ke knížce Já to doufejme ňák zmáknu jsem přišla jako slepý k houslím na návštěvě na Plevíně. Protože je knížka takzvaně putovní, mám za úkol poslat ji dál – případní zájemci nechť se mi tedy hlásí v komentářích :-)! Jedná se o sbírku 60 slohových prací neapolských dětí, kterou připravil k vydání jejich učitel Marcello D’Orta. Děti se snaží vypořádat s různými tématy – někdy úsměvně, někdy až s poněkud drsným podtextem reality nejchudšího italského jihu. Každopádně se u jejich vyprávění docela nasmějete – někdy je fajn odložit dospělácké brejle a koukat na svět zase dětskýma očima.

Ivan Martin Jirous – Magorova mystická růže

Soubor Magorova mystická růže představuje výběr Jirousových básní z let 1981-1987, v nichž autor vykresluje portréty svých přátel – v drtivé většině vězněných komunistickým režimem. Vím, že to byla těžká doba, ale toto její ztvárnění mě bohužel moc neoslovilo. Na druhou stranu nemám moc čtenářských zkušeností s českým undergroundem, takže do budoucna určitě ještě zkusím nějakou jinou sbírku. Na závěr už jen zbývá dodat, že k seznámení s Jirousovou tvorbou mě motivoval rozhovor s jedním z našich projektových „hrdinů“ – konkrétně s panem učitelem z brněnského Gymnázia Matyáše Lercha. K literárním tipům češtinářů nikdy nezůstávám hluchá :-)…

Blues o třech stech vlaků a stříbrném kornetu

Slituj se nade mnou
Že mám dvě oči v hlavě
Dvě smutný noty
Utržený z blues
Slituj se nade mnou
Že v sobě mám svou duši
A v duši že mám kornet stříbrný

Pod oknem za noc nejmíň tři sta vlaků
Vůz k vozu počítám
Jak jedou přese mne
Vůz k vozu počítám –
Začne se rozednívat
A rozednívá se
Abych tě mohl vidět

Vařím si v bílém hrnku hořký čaj
Ta malá ručka
Plynových plamínků
Mi sahá po srdci
Pak zamknu Odejdu

A vím, že neodcházím
A že jsem nezamkl
A malou horkou ruku
Plynových plamínků
Tu cítím přes den v srdci

Mohu já za to Copak můžu za to
Že v očích koutky máš –
A že máš ústa A že máš dvě nohy
A že tvá záda Velké naplnění
A že na tvých ňadrech třeba Saul byl sám –
A že tvá malá
Strašně horká ruka –

Miláčku Za noc
Nejmíň tři sta vlaků
Vůz k vozu počítám
A všechny přese mne
Miláčku Přijď
Přijď ke mně
– svítat

Proč se tu dnes objevuje Josef Kainar, to pochopíte z jednoho z následujících článků (až se mi do něj podaří nahrát video 8-)). Zatím se můžete potěšit mým oblíbeným kouskem z výboru „Bledej gentleman“, který soustřeďuje Kainarovy volné „překlady“ jazzových šlágrů, vlastní písňové texty i básně z celého období jeho života. Výbor představuje tu část básníkovy tvorby, která vznikala na základě autorova osudového opojení světem jazzu a blues.

Projekt Hrdinou už pomalu míří do finiše, a tak teď blog bohužel dost zanedbávám. Kupí se mi tu spoustu článků i nápadů, ale nestíhám je zpracovávat. O čtenářské postřehy vás ovšem nechci ochudit, a tak je opět spojím do jednoho delšího příspěvku. Jaké knížky se mi tedy v lednu povalovaly po nočním stolku?

Maria Nurowská – Setkání v Paříži

Maria Nurowská patří v současnosti k nejoblíbenějším a nejpřekládanějším polským spisovatelkám. Její román Setkání v Paříži vypráví o Julii, profesorce literatury žijící ve Varšavě, která se rozhodne přijmout nabídku přednášet studentům polonistiky na Sorbonně. V hotelu, kde se ubytuje, se seznámí s mladým ruským historikem Alexandrem. Příběh by se mohl vyvíjet jako klasická lovestory; mezi hlavními hrdiny je však nezanedbatelný věkový rozdíl a ten není zdaleka jedinou věcí, která ty dva od sebe vzdaluje.

„Kdybys odešla, už bych navždycky zůstal sám.“

Román je místy docela dojemný, zejména v pasážích líčících Juliino tragické dětství. V těch chvílích se čtenáři doslova chce tu malou holčičku obejmout a ukonejšit. Celkově knížka působí spíše pochmurným dojmem a určitě nevyvolá očekávání, že by mohla skončit happy endem. Zda je to mylná představa, to samozřejmě nebudu prozrazovat :-). Přestože kulisy příběhu nehrají tu nejdůležitější roli, jsem ráda, že jsem Paříž navštívila a mohla se tak při čtení procházet ve vzpomínkách některými místy společně s hrdiny. Celkově musím říct, že Setkání v Paříži se mi opravdu líbilo. Nejedná se o hloupý román, má zajímavý příběh i svou hloubku a občas pro mě bylo opravdu těžké odtrhnout se od čtení. Vzhledem k tomu, že jsem si však knížku četla zásadně před spaním, párkrát mě zkrátka přemohla únava :-).

Ben Mezrich – Miliardáři z Facebooku

Ať chceme či ne, Facebook se stal fenoménem naší generace. Nejednalo se přitom o nijak revoluční nápad (Zuckerberg mi to odpusť 😎 !) – kdo neměl profil na Lide.cz, ať hodí kamenem. A přiznejme si to na rovinu – všichni jsme tomu dříve či později podlehli. Řekla bych, že dnes už je to všeobecné šílenství díkybohu pryč, ale přesto – jaké stránky načítáte jako jedny z prvních, když zapínáte počítač? Číst si příběh o prapočátcích nejslavnější sociální sítě na světě je bezmála stejně vzrušující, jako procházet se v Bostonu místy, kde se celá ta myšlenka před nějakými deseti lety zrodila.

Ben Mezrich vypráví dramatický příběh, na jehož začátku stálo přátelství dvou outsiderů a na konci Facebook, který obletěl celý svět jako virus. Jak autor knihy trefně poznamenal – Facebook měl lidi spojovat, ale jeho úspěch nakonec oba dva zakladatele nenávratně rozdělil. Na závěr snad už jen dodám, že Ben Mezrich je absolventem Harvardu a má na svém kontě zhruba desítku knih. Jeho Miliardáři z Facebooku se stali literární předlohou pro film The Social Network, který je také velmi povedený. Pokud se vám nechce číst a přesto by Vás příběh Facebooku zajímal, je tento film určitě skvělou alternativou.

Tereza Boučková – Rok kohouta

Posledním knižním tipem, který vám dnes představím, je poměrně slavný román Terezy Boučkové, která je známá především jako dcera spisovatele a disidenta Pavla Kohouta, nicméně doteď jsem netušila, že taky skvěle píše. Před pár lety jsem viděla film Smradi, ke kterému vytvořila scénář, takže jakousi zkušenost, byť ne přímo čtenářskou, přece jen mám. Co pro mě ovšem bylo novinkou je fakt, že její tvorba je z velké části založena na osobních zkušenostech s výchovou dvou adoptivních synů romského původu. V tomto směru je Rok kohouta autobiografickou výpovědí ženy, která je zničená z toho, že se jí rodina, největší hodnota, kterou roky budovala, rozpadá pod rukama a ona tomu nemůže zabránit. Román je čtivý, upřímný a sugestivní. Čtenář se snadno vžije do role vypravěčky a všechny pády, bezmoc i sebetrýznící myšlenky prožívá spolu s ní. Při tom všem však příběh nepůsobí jako tragédie – autorka si zachovává jakýsi nadhled a sebeironii, díky níž má v románu své místo i humor, byť někdy trochu drsný.

Osobně hodnotím Rok kohouta jako jednu z nejlepších knih za poslední dobu a Tereza Boučková je pro mě ohromným literárním objevem. Určitě se pokusím sehnat i její starší prózy. Pokud by Vás zajímal její životní příběh, doporučuji shlédnout 13. komnatu na ČT1.

A co vy, máte pro mě nějaké tipy na zajímavé knížky? Ne že bych zrovna neměla co dělat, ale… 😀

Příběh, který úspěšně zfilmoval Roman Polanski, a který asi není potřeba příliš představovat. Málokdo však nejspíš ví, že tato literární předloha vznikla záhy po skončení války – talentovaný pianista židovského původu sepsal své válečné zážitky již v roce 1946. Kvůli polským stalinistům však byla jeho kniha brzy stažena z oběhu a znovu mohla vyjít teprve v 90. letech.

Překvapivé je, že Szpilman píše své vzpomínky poměrně střízlivým popisným jazykem, bez větších emocí – jako by se jeho vyprávění týkalo úplně jiného člověka. Myslím, že kdybych neviděla film, kniha by na mě nepůsobila tolik brutálně – tím, že jsem si však při jejím čtení vybavovala příslušné scény Polanského filmu, který byl mimochodem natočen velmi věrně, prožívala jsem celý děj mnohem intenzivněji. V knize na druhou stranu mnohem více vynikne, kolikrát Szpilman o vlásek unikl smrti. O to větším zázrakem je fakt, že celou tu hrůzu nakonec přežil.

Nepochybuju, že Pianistu jste všichni viděli. Patří k mým nejoblíbenějším filmům s tematikou druhé světové války – zejména proto, že Szpilmanův příběh má dobrý konec. Ze stejného důvodu můžu doporučit i knihu – já osobně ji četla už dvakrát a určitě bych si pro ni udělala i místo v knihovničce :-).

Když nevíte co by… čtěte! Sychravé počasí za oknem, horký čaj v hrnku a stoh knížek kupící se na nočním stolku – to je jedna z nejlepších kombinací, které znám :-)! Na následujících řádcích Vám přináším malou ukázku toho, co zpříjemňovalo lenivé (pod)zimní chvilky mně.

Sophie Kinsella – Dokážete udržet tajemství?

Jméno této britské novinářky a spisovatelky se zde neobjevuje poprvé a ujišťuju vás, že ani naposled. Její styl vyprávění a sebe-ironické hrdinky jejích příběhů jsem si prostě zamilovala a pokud potřebuju knížku, u které vypnu, příjemně si odpočinu a ještě se od srdce zasměju, momentálně neznám žádnou lepší volbu. K Vánocům se máš na co těšit, mami :D… Emma Corriganová je smůlou pronásledovaná mladá žena, která zoufale touží po úspěchu a profesním postupu, aby se vyrovnala své úžasné sestřenici Kerry, s níž ji rodiče neustále srovnávají. Setkáváme se s ní na důležité obchodní schůzce s klientem, která však dopadne katastrofou. Zdrcená Emma se vrací zpět do Londýna letadlem – události, které následují, jí nakonec nadobro změní život, z čehož plyne poučení pro všechny ostatní smolaře – i ten nejvíc podělanej den se může zvrhnout v happy end ;-). Samozřejmě i na Emmu čeká štěstí v podobě jednoho mužného muže, který jí zkříží cestu, zrovna když to nejmíň čeká. Abyste se taky pobavili, následuje úryvek scény, kdy se mezi nimi schyluje k první vášnivé scéně…

„Jak vůbec můžu něčemu takovému konkurovat? Jak? Byl to nešťastný nápad. Cožpak můžu někdy dosáhnout kvalit prezidentky firmy Origin Software? Stačí si ji představit: dlouhé nohy, prádlo za 400 dolarů, dokonalé opálené tělo… v ruce možná bičík… a někde stranou její úchvatná bisexuální přítelkyně, která je připravená vstoupit na scénu a celý výjev náležitě okořenit… Tak dost. To už zavání pomatením smyslů. Budu v pohodě. Určitě budu v pohodě. Bude to jako na baletní zkoušce – jakmile nastoupíte na plac, na nervozitu zapomenete. Tohle nám vštěpovala do hlavy moje stará učitelka baletu. „Když dokážete držet kolena krásně vytočená do stran a zachováte si úsměv na tváři, půjde vám to úžasně.“ Což podle mě platí i v tomto případě.“ 😀

Miloš Urban – Pole a palisáda

Dalším literárním příspěvkem je ne příliš rozsáhlá autorská verze pověsti o kněžně Libuši, která vznikla pro mezinárodní projekt Mýty iniciovaný britským nakladatelstvím Canongate, v němž vycházejí moderně převyprávěné mýty od autorů z celého světa. Příběh je po dějové stránce klasický – tak, jak ho známe ze školních lavic – ale přesto dostává v moderním hávu nevšední podobu a hlavně je skutečně čtivý. Žánrově to sice není úplně můj šálek čaje, ale musím říct, že jsem byla tímto převyprávěním notoricky známé české pověsti nakonec docela příjemně překvapená :-)…

Simon Mawer – Jidášovo evangelium

Ani Simon Mawer už není na tomto blogu neznámou, jak jste si jistě všimli. Také od něj bych si ráda přečetla, co nejvíc jen kroměřížská knihovna dovolí… což je teď trochu problematické, protože jeho knížky se v poslední době těší veliké čtenářské oblibě a i na tuto už čeká rezervačka. Na druhou stranu to můžeme brát jako jistou záruku kvality ;-).

„Myslel jsem, že je láska nesobecká.“
„A právě v tom se mýlíš, ubohý pošetilý blázne. Láska je nejsobečtější věc na světě. Právě proto církev stále ještě požaduje celibát.“

Hlavní postavou románu je římskokatolický kněz Leo Newman, který zrovna prochází osobní krizí víry a zaplétá se do vztahu s vdanou ženou. Možná si řeknete, že je to trochu otřepané téma, nicméně jistou dávku originality tomuto příběhu dodává to, že se v něm proplétají tři dějové linie. V té první pozorujeme Leův románek vyprávěný er-formou, ve druhé se Leo ve vzpomínkách vrací ke své matce a seznamuje čtenáře pro změnu s jejím příběhem, neméně spletitým, odehrávajícím se v kulisách druhé světové války. Třetí rovina je pak psaná ich-formou a v ní sledujeme, jak se Leův život vyvíjel poté, co byl exkomunikován a stal se učitelem. Upřímně řečeno mi prolínání všech tří příběhů přišlo po celou dobu strašně nepřehledné a matoucí a docela mi zkazilo celkový dojem z knihy. Na rozdíl od Skleněného pokoje, kde byly všechny příběhy postupně rozpleteny a dovyprávěny, tady mi po přečtení knihy zbyla řada nezodpovězených otázek.

Kniha má i jistý duchovní rozměr, i když podle mě je upozaděn milostným příběhem. Hlavní roli zde v tomto smyslu hraje svitek, starší než všechna evangelia, nalezený poblíž Jeruzaléma. Pokud by se dokázalo, že je pravý, znamenalo by to přehodnocení počátků křesťanství i zpochybnění zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Mám-li to shrnout, Jidášovo evangelium mě docela zklamalo. Téma bylo hodně zajímavé, ale zpracováním mi kniha prostě nesedla. To mě ale rozhodně neodrazuje od čtení dalších Mawerových děl. Od začátku mi bylo jasné, že Skleněný pokoj se bude strašně těžce překonávat :-)….

V literární rubrice je zase mrtvo a zdá se, že tento stav ještě nějaký čas potrvá, protože v poslední době pročítám častěji než knihu spíš svou mailovou schránku 8-). Nedávno se mi ale podařilo přelouskat toto zajímavé povídání o Paříži, které jsem si s sebou naivně vzala na dovolenou a nakonec na nějaké čtení samozřejmě nebyl vůbec čas. Zpětně si myslím, že je mnohem lepší si tuto knížku přečíst až na zpáteční cestě, kdy většinu míst, o kterých vypráví, už znáte z vlastní zkušenosti. Rozdělena je do 10 tematických kapitol (pařížské ulice, mosty, náměstí, divadla, parky, kostely, hřbitovy, kavárny, ateliéry a metro), z nichž se dozvíte spoustu zajímavostí, které v obyčejném průvodci nenajdete. Nicméně na můj vkus se občas zabíhá do příliš velkých podrobností, zejména co se týče pařížské historie – ikdyž chápu, že nadšenec to naopak přivítá. Možná vůbec nejvíc mě zaujala kapitola poslední, ve které se vypráví o tom, jak vznikalo pařížské metro a s jakými úskalími se při jeho stavbě museli Pařížané potýkat. Jiří Žák napsal o Paříží ještě další dvě pokračování – a pokud máte cestu do Brna, ve Vaňkovce u Dobrovského mají druhý díl zrovna v akci asi za pade – no nekupte to ;-)!

Mým dalším příspěvkem do čtenářské rubriky bude krátká novela Snídaně u Tiffanyho. O tom, že se skutečně jedná o dílko nevelkého rozsahu, svědčí i fakt, že jsem dobrou půlku knížky stihla přečíst v čekárně u zubaře :D. Možná i tento negativní start zapříčinil, že se mi novela nijak zvlášť nelíbila. Pokud navíc znáte stejnojmenný film s božskou Audrey Hepburn, jistě mi dáte za pravdu, že takový výkon se jen těžko překonává. Filmová Snídaně u Tiffanyho je zábavná a má spád, který jsem já osobně v knížce postrádala.

Vypravěčem příběhu je mladý spisovatel, který se přistěhuje do New Yorku, kde potkává Holly Golightlyovou, mladou a ambiciózní ženu lehčích mravů, která, byť působí naivně, je dostatečně vychytralá, aby díky svým půvabům vždy dosáhla toho, co si zrovna zamane. Literární Holly není moc sympatická postava, v jejím chování se však odráží neradostné dětství, které prožila jako sirotek protloukáním se spolu se svým bratrem Fredem po americkém venkově. Příběh je tak krátký, že se bojím prozradit cokoliv z děje, abych neprokecla pointu 😎 .

Nejvíc mě na knížce každopádně zklamal závěr, který se od toho filmového podstatně liší. Samozřejmě pokud netrváte na happy endu, možná se vám líbit bude. Nicméně já a 99 ochránců zvířat ze 100 dáváme přednost šťastnému konci se šťastným kocourem :D…

Ve snaze dostát svému předsevzetí a číst víc odnesla jsem si z knihovny plnou náruč knih menšího formátu. Dva roky spolu jsem objevila mezi novinkami a přibrala spíš do počtu, neboť ani tato kniha se neřadí mezi nejtlustší. Čekala jsem spíš bulvár, neboť půlka knihy je tvořena sloupky Alex Doležalové pro časopis Style, v nichž popisuje peripetie prvních dvou let společného soužití se svým (teď už ex) manželem JXD, proslulým jako redaktor Reflexu a milovník marihuany. Druhou půlku knihy pak tvoří reakce JXD na tyto sloupky a jeho postřehy na dané téma, což vytváří zajímavou konfrontaci mužského a ženského pohledu na věc.

Po první poměrně naturalistické kapitole, psané Alex, jsem měla nutkání knihu znechuceně odložit, neboť některé věci vědět prostě opravdu nepotřebuju 8-)… Nakonec jsem se rozhodla, že tomu dám ještě šanci, a další kapitoly už mě tolik nepobouřily. Ne všechny se nutně točí kolem manželství a sexu, leckdy zabíhají i k jiným (vážnějším a zajímavějším) tématům, aktuálnímu dění ve společnosti, aby nakonec skončily u pradávného střetu světů mužů a žen. A pravda je, že některé postřehy JXD o ženském smýšlení mě fakt pobavily a trefily hřebíček na hlavičku. Nevím, čím to je, že v psaném projevu se působí tak inteligentně, ale když ho člověk vidí někde v televizi, radši přepíná :D…

No nic, no. Dva roky spolu asi nebude knížkou, kterou byste si nutně museli přečíst, ale jako doplněk k poslednímu slunečnému dopoledni na balkoně nebyla úplně špatná. Jinak pokud trochu čtete Reflex (nebo bulvár :D), asi už víte, že o moc dýl než ty dva roky jim to manželství nevydrželo (čemuž se po přečtení jejich knihy ani moc nedivím)…

Jak se tak dívám do historie této rubriky, musím s politováním konstatovat, že přes prázdniny jsem ji docela zanedbávala a dohromady toho moc nepřečetla. Snad se to teď s podzimními plískanicemi zase změní k lepšímu. Věřím, že dnes si to vyžehlím něčím opravdu mimořádným. O románu Skleněný pokoj už jste určitě slyšeli – jeden čas se o něm v tisku hodně psalo a sama jsem po něm v knihkupectví už několikrát pošilhávala. Nakonec se mi podařilo ulovit jej v knihovně, ale knížka se mi tak líbila, že si ji možná přecejen nakonec koupím.

Román je zajímavý především z toho pohledu, že se britský romanopisec Simon Mawer při jeho psaní inspiroval skutečným osudem brněnské vily Tugendhat. Ostudně přiznávám, že jsem tam ještě pořád nebyla a že to určitě v brzké době hodlám napravit. V románu můžeme sledovat hned několik propletených lidských příběhů, jejich kulisou ale po celou dobu zůstává vila, v knize označovaná jako Vila Landauer, která je tichým svědkem nejen pohnutých osudů hlavních hrdinů, ale také několika významných historických mezníků v českých dějinách.

Na svou dobu výstřední funkcionalistická stavba je původně postavena pro židovsko-křesťanský pár, manžele Liesel a Viktora Landauerovy. Dominantou celé vily je okázalý skleněný pokoj se slavnou onyxovou stěnou, jehož krystalická dokonalost uchvátí každého, kdo do něj vstoupí. Mladí manželé se však ze svého nového domova neradují příliš dlouho. Z obavy před sílící hrozbou nacismu jsou nuceni uprchnout spolu se svými dětmi nejprve do Švýcarska a poté až do Ameriky. Vila však na svém místě setrvává dál a stává se postupně majetkem nacistů, kteří v něm zřídí středisko pro pochybný výzkum zaměřený na lidské rasy, po roce 1948 se vila dostává do rukou komunistů a jistý čas slouží jako rehabilitační centrum pro děti. Nakonec se vila coby muzeum otevírá široké veřejnosti.

Na knize se mi líbilo, jak Simon Mawer všechny příběhy, které načne, také dovypráví. Nezůstane jediná nezodpovězená otázka. Snad i díky tomu závěrečný happy end nepůsobí nepatřičně, ale je prostě jen přirozeným vyvrcholením a opětovným protnutím několika životních osudů. Přijde mi, že Skleněný pokoj je kniha, která si přímo říká o zfilmování a pokud by se toho někdo schopný ujal, určitě by to byl trhák ;-)!

A pak se ty dvě postavy na nástupišti daly do pohybu. Strhlo se to nečekaně, byl to rychlý a divoký tanec. Viktor udělal rychlý pohyb a důstojník cosi vykřikl. Přiběhl voják, shodil pušku z ramene a držel ji před sebou. Pak po kratičké hádce udeřil Viktora pažbou. Viktor zavrávoral. Liesel vykřikla. Ottilie začala ječet. Voják postupoval kupředu a postrkováním pušky tlačil Viktora zpátky ke schůdkům vagónu. O chvíli později se Viktor objevil v kupé, obličej i ruce od krve.
„Cos to udělal?“ rozkřikla se na něj Liesel. „Cos to proboha udělal?“
Viktor ztěžka dosedl na sedadlo a vrtěl hlavou ze strany na stranu. Jako by odpověď na její otázku byla stejně obtížně pochopitelná jako důvod, proč zadrželi Katalin. Jen vrtěl hlavou a prsty si přejížděl po otékající zhmožděnině na tváři, kam dopadla pažba pušky.
„Ty jsi zodpovědný za nás!“ křičela Liesel. „Máš povinnosti ke své rodině! Co s námi ksakru bude, když tebe odvedou?“

Přečtení románu musí nutně v každém vyvolat zcela přirozenou otázku: „A jak to bylo doopravdy?“ Sama se teď pouštím do bádání a přestože autor tvrdí, že krom vily si všechno, včetně osudů Landauerových, vymyslel, jisté podobnosti s realitou bychom našli. Viktor Landauer je Žid, Tugendhatovi byli oba Židé. Landauerovi postavili dům ve stejnou dobu a odešli ze země¨se svými dětmi ve stejnou dobu a ze stejných důvodů jako Tugendhatovi. Navíc i některé postavy, které se knihou mihnou, skutečně existovaly. To je třeba případ hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové.

Ať už je pravda jakákoliv, vila Tugendhat se stala svědkem mnoha významných historických okamžiků našich dějin – v roce 1992 v ní byla třeba také podepsána smlouva o rozdělení československého státu. Není proto divu, že se tato stavba stala zdrojem inspirace pro román Skleněný pokoj, který vám můžu jen doporučit. Určitě je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla a zanechala ve mně tolik dojmů, že nad ní budu ještě hodně dlouho přemýšlet…