Rubrika: Z knihovničky

Zdeněk Křížek, Ivan Crha – Jak psát reklamní text

Jak jsem avizovala minulý měsíc, po roce bez zkoušek a bez učebnic mi studium začalo chybět, a tak jsem se rozhodla začít vzdělávat v tom, co mě teď aktuálně tak nějak živí. Do knihovny jsem šla úplně naslepo a rozhodla se vybrat impulzivně to, co mě na první pohled zaujme. V tomto případě to určitě nebylo šlápnutí vedle. Příručka je napsaná velmi čtivě a přehledně a obsahuje jak zajímavé teoretické informace, tak praktická cvičení (která jsem, přiznám se, moc poctivě nedělala :D…). Záběr knížky je poměrně široký a seznámí vás mimo jiné i se základy marketingu, trochou psychologie i poznatky z oblasti reklamy a PR. Musím říct, že mě tato „učebnice“ v mnoha ohledech inspirovala, povzbudila do práce, ale i sebrala pár iluzí :-). Tak či tak ji všem, kteří se zajímají o textařinu, moc doporučuju! Autoři dělají čest svému povolání a napsali opravdu čtivé dílko.

J. Hanzelka, M. Zikmund – Afrika snů a skutečnosti 1

Cestopisy jsou moje láska a navíc konečně začíná léto a s ním i cestovatelská sezóna. O důvod víc proč se zasnít a začíst do dobrodružného vyprávění klasiků českého cestopisu. Sérii o Africe jsem dostala od pratety a jedná se o vydání z roku 1955. Předmluva  se tedy hemží superlativy, kterak Hanzelka a Zikmund šířili ve světě slávu naší země a přispěli k boji za mír :D. Je fakt, že u některých pasáží popisujících kapitalistické mocnosti jako vykořisťovatele afrického obyvatelstva, jsem si nebyla jistá, jestli je tam včlenili pánové dobrovolně nebo ne :D. Když ale opomenu těch pár odstavců poplatných režimu, Afrika snů a skutečnosti je báječným a napínavým vyprávěním, které se ve své době muselo stát bestsellerem. Když se autoři vydali na vlastní nebezpečí s Tatrou do súdánské pouště, ani jsem nedýchala :-)! Knížka je doplněna krásnými ilustracemi i fotografiemi, které Hanzelka se Zikmundem pořídili na své cestě africkým kontinentem. Co vám mám vykládat? Už se nemůžu dočkat, až si přečtu druhý díl!

Raymond A. Moody, jr. – Život po životě

„…Nemůžeme pochopit tento život, dokud nezahlédneme kousek toho, co leží za ním…“

Moodyho Život po životě čtu už poněkolikáté. Stejně jako řada jeho dalších knih se i tato stala krátce po vydání světovým bestsellerem. U nás knížka poprvé vyšla ještě v samizdatu. Americký lékař a spisovatel věnoval své dílo poněkud neobvyklému  tématu „smrti“ a zážitků s ní spjatých. Vyzpovídal celou řadu lidí, kteří zažili tzv. near-death experience (jinými slovy přežili klinickou smrt) a došel k pozoruhodnému zjištění – zkušenosti této pestré škály různých lidí vykazovaly nápadně podobné znaky a vesměs naznačovaly možnost, že smrtí všechno nekončí. Moody vás nebude přesvědčovat o tom, že posmrtný život skutečně existuje, nicméně vás donutí o spoustě věcí alespoň přemýšlet a připustit si je. Pokud máte rádi filosofické debaty na téma „co bude po smrti“ nebo vás prostě jen fascinují „neuvěřitelné“ příběhy, určitě si Moodyho bestseller také přečtěte.

Tereza Boučková – Když milujete muže

To jsem vám takhle jednou přišla z práce, uvařila si čaj a že si budu chvilku číst… začetla jsem se tak, až jsem se najednou přistihla, že jsem na poslední stránce. Už dlouho se  mi nestalo, že bych  nějakou knížku zhltla takhle na posezení. Útlé dílko obsahuje dvě krátké novely (Křepelice a Když milujete muže). Společnou linií obou novel je příběh ženy, která se obětuje pro muže, ale její oběť nakonec nikdo neocení. Když milujete muže je vzorovým příkladem toho, jak se i na malé ploše textu dá vybudovat mimořádně silný a sugestivní příběh. Opět tleskám Tereze Boučkové a těším se na shledání u další její knížky :-)!

Harald Martin – Paul McCartney

Knížky o Beatles nikdy nezestárnou. A co mě obzvlášť těší – je jich tolik, že určitě budu mít co číst do konce života :D! Dílko německého novináře Haralda Martina nazvané přímočaře Paul McCartney je z roku 2002, takže není úplně aktuální. Pokud chcete získat nějakou ucelenější představu o Paulovi, tak tu vám tahle knížka moc neposkytne – autor skáče z jednoho tématu na druhé, což působí dost chaoticky. Mně osobně to nijak nepohoršuje, protože jsem toho načetla tolik, že bych sama mohla psát Beatles paměti :D, takže vyhledávám spíš ty zajímavosti, o kterých se jinde nepíše. Opomenu-li fakt, že dílko občas sklouzává k bulváru, obsahuje řadu zajímavých informací zejména o Paulově hudebním vývoji po Beatles, projektu Anthology a sólové tvorbě posledních let.

Sidney Keyes – Krutý slunovrat

A na závěr trocha poezie, kterou jsem dostala od Pavči k Vánocům. Touto útlou sbírečkou jsem si nedávno krátila cestu z KM do Brna. Krutý slunovrat obsahuje verše anglického básníka, jehož tvorba je poznamenána válečnými událostmi a vědomím, že pro vítězství je třeba přinášet oběti, a který ve smyslu tohoto vědomí dobrovolně nastupuje vojenskou službu a v r. 1943 umírá jako voják v tuniské poušti.

Na nočním stolku se mi za poslední dobu opět nakupilo spoustu čtiva. Čtu teď téměř každý den – někdy se ráno vzbudím už v 7 a dokud mi nezazvoní budík, rochním se v posteli s knížkou. Po delším čase jsem si vypůjčila z knihovny také nějakou naučnou literaturu. Ale o té to dneska nebude…

Caroline Sandersonová – Adele

Poslední dobou jsem si Adele opravdu zamilovala, není tedy divu, že se její jméno objevuje i mezi květnovým počtením. Jako správného fanouška mě zajímal její příběh a to, jak se ke zpěvu dostala nebo co se stalo inspirací pro její písničky. Biografií bych toto poměrně útlé dílko asi nenazvala, ale určitě se z knížky dozvíte hodně informací ze zpěvaččina života, které by vás mohly zajímat. Doufám, že Adele toho na hudebním poli ještě hodně dokáže a bude o ní napsána řada obsáhlejších knih, které si s chutí přečtu :-).

Hana Bořkovcová – Cizí holka

Opět jsem zalovila do dětské knihovničky 😀 – poslední dobou potřebuje můj mozek evidentně hodně odpočívat. Hana Bořkovcová je autorkou celé řady knížek pro děti. Cizí holka je příběhem desetileté Kačky, která se po krátkém pobytu v dětském domově dostává „na zkoušku“ do nové rodiny. Krom této hlavní zápletky se v závěru knihy objevuje také detektivní motiv (poněkud překombinovaný – na můj vkus). Hana Bořkovcová má zajímavý styl vyprávění, i když se pořád nemůžu nějak rozhodnout, jestli se mi líbí nebo ne. Co se mi však nelíbí určitě, jsou ilustrace v knížce (made by Lubomír Anlauf), které se podle mě do knihy pro děti vůbec nehodí a odpuzují dokonce i mě – a to jsem dospělá :D! Pokud se vám nechce číst, možná se vám někde podaří sehnat filmovou verzi z roku 1984 s poměrně hvězdným obsazením.

Lovec střelil na ptáka – I. sborník (2011-2012)

Z historicky čtvrtého autorského čtení „Lovec střelil na ptáka“, které jsem o Velikonocích navštívila, jsem si odnesla sborník, shrnující výstupy z uplynulých „půlročníků“ a čtení na akci Studio Kroměříž. Na sborníku se podílela celá řada autorů, kteří se odvážili k výstupu :D. Nevím, do jaké míry se hodí recenzovat tuto tvorbu, každopádně určitě můžu říct, že mě oslovila především poezie – (snažím se být nezaujatá, ale…) obzvlášť ta Mitchova. Na milostnou tvorbu má bezesporu nadání :D! Próza mi, snad jen s výjimkou dvou příspěvků Jana Blštáka, přišla celkem o ničem. Autorské čtení jsem navštívila poprvé a akce jako taková se mi opravdu líbila. Věřím, že se její tradice v Kroměříži uchytí a určitě na ni ráda zase někdy zavítám.

Nazvala-li jsem březen měsícem knihy, pro dubnovou četbu by se možná hodil podtitul „měsíc braku“ :D. Nedá se nic dělat – vyčerpána lavinou dojmů z nové práce, sahala jsem ve volných chvilkách po velmi nenáročných knihách.

Agatha Christie – Zapomenutá vražda

Začneme zase po delší době jednou Agátou. Zapomenutá vražda je titulem, který Agáta napsala na počátku druhé světové války a uložila do trezoru ve své bance s tím, aby byl vydán až po její smrti – a tak se také stalo. Jedná se tak o definitivně poslední případ slečny Marplové :-). Hlavními hrdiny příběhu jsou mladí novomanželé Reedovi, kteří se čerstvě přistěhují do malého přímořského letoviska v jižní Anglii, kde si zakoupí dům. Mladá paní se však od počátku nemůže zbavit dojmu, že v domě již kdysi byla… a stala se zde svědkem vraždy. Vzhledem k tomu, že od té doby uplynulo téměř dvacet let, „vyšetřování“ je komplikované a stop velmi málo. Podezřelých se nakonec vyrojí celá řada, samozřejmě je všechny zavrhnu a myslím si na někoho jiného, abych v závěru zjistila, že vraždu spáchala úplně jiná osoba, od které proklatá Agáta bravurně odvedla pozornost. Achjo, zase mě dostala :D!!!

Iva Hercíková – Trest

Trest jsem si rozečetla během Velikonoc v KM, kdy jsem měla chuť na něco oddechového, ale knihovna byla bohužel zavřená, a tak nic vhodnějšího, než tituly z domácí knihovničky, nebylo v dosahu. Jedná se o pokračování slavného románku Pět holek na krku. Jeho děj si sice už příliš nepamatuju, ale vzhledem k tomu, že knížky na sebe navazují spíš volně, to nepředstavuje až tak velkou překážku. Na těchto starých retro románcích mám ráda hlavně uhlazený jazyk :D. Co mě na knížce naopak štvalo byla absence sympatických postav. Vyloženě mě vytáčelo, jak se hlavní hrdinka Nataša neustále podceňuje a trápí z mého pohledu úplně zbytečnýma věcma. Nejvíc hrotila to, jak se musí pořád před svým okolím přetvařovat. Dál jsem vůbec nechápala, proč se vůbec baví s těma dalšíma čtyřma holkama, když to jsou hrozně závistivé a nepřející kravky, které jí neustále dělají nějaké nepříjemnosti :D. Na odreagování super věc, pokud od toho moc nečekáte ;-)…

Stanislav Rudolf – Údolí krásných žab

O třídu béčkovější autor dívčích románků je Stanislav Rudolf. (Muž, píšící četbu pro puberťačky, je podle mě docela zvláštní úkaz – napadlo vás to někdy :-)?) Údolí krásných žab nicméně patří k tomu lepšímu, co kdy napsal. V tomto případě jazyk chválit nemůžu – Rudolf se slangovějšími výrazy asi snaží přiblížit věku svých hrdinů a potenciálních čtenářů, leč občas to působí spíš trapně :D. Na druhou stranu, zápletka je docela zajímavá. Knížka byla i zfilmovaná (najdete ji na youtube) a spousta lidí si v komentářích na ČSFD pochvalovala, jak díky tomuto filmu zavzpomínali na časy, kdy jezdívali na pionýrské tábory :D. Já tuhle nostalgii sice necítím, ale film mi přišel povedený a hlavní hrdinka v něm působila mnohem sympatičtěji, než v knize :-).

Tento březen je nebývale „čtivý“ měsíc. Nevím, jestli je to tím počasím nebo mě zkrátka moje stará dobrá vášeň opět pohltila, ale tak či tak to pomalu ani nestíhám všechno zapisovat. Takže dneska jen tak v rychlosti a stručnosti.

Leonardův kabinet

Tématem třináctého svazku edice Česká povídka jsou záhady, tajemství a nečekané zvraty. Do souboru krátkých povídek přispěli svou troškou autoři Petr Šabach, Jiří Hájíček, Věra Nosková, Jiří Kratochvíl, Veronika Huťková, Anna Cermanová a David Jan Žák. Na rovinu musím říct, že se mi tento výběr ani trochu nelíbil – některé příběhy se zpočátku tváří nadějně, ale pak se napětí něčím totálně zabije. Často je děj snadno předvídatelný a to povídkám punc tajemna taky zrovna nedodá. A co se týče nečekaných zvratů, tak těch jsem se nedočkala ani jednou. Autoři by si měli vzít za příklad Roalda Dahla, skutečného mistra v oboru :-)! Jinak musím říct, že mám tyto povídkové soubory docela ráda, ale v tomto případě zkrátka asi nebylo zvoleno příliš šťastné téma.

Jana Šrámková – Hruškadóttir

Tip na tuto krátkou novelu mi přineslo sledování pátečního pořadu Všechnopárty, jehož hostem byla právě autorka knihy Jana Šrámková. Hruškadóttir je její prozaickou prvotinou a vypráví trochu zamotaný příběh plaché studentky Veroniky, která se „adoptuje“ do rodiny své kamarádky, aby s ní posléze prožila její soukromou tragédii. Netradiční název naráží na islandské specifikum, kdy dívka nepoužívá příjmení, ale je označována jménem svého otce s dovětkem dóttir, tedy dcera. Veronika svého otce nikdy nepoznala a jediné, co jí po něm zbylo, je hruška zasazená na zahradě jejich chalupy. Příběh o hledání a ztrácení je kratičký a přesto zanechává hluboký dojem. Nechybí v něm ani milostná linie, i když ta zde podle mě nehraje prim. Mnohem zajímavějším tématem novely je rodina a její způsob, jak se vyrovnat se ztrátou těch nejbližších a také myšlenka, že i ve fungující rodině si stejně všichni nějakým způsobem ubližují. Pokud vás poněkud pesimistické vyznění neodradí, Hruškudóttir vám doporučuju – na tak málo rozsáhlé dílo je to skutečně silný zážitek. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2009.

Jan Zvelebil – Na vandru s Reflexem

K „Vandrům“ se neustále vracím – jednak je to jeden z mých nejoblíbenějších žánrů a příběhy jsou navíc tak pestré a různorodé, že se u nich člověk ani chvilku nenudí – a to ani při druhém nebo třetím čtení, věřte mi :-). V prvním díle vás Jan Zvelebil provede Anglií, Austrálií, Brazílií, Indií, Izraelem, Japonskem, Mexikem, USA a Tanzanií. Poučí vás, ve kterých zemích se vám nevyplatí dělat načerno a v jednom příběhu se dokonce podíváte i do vězení :O. Víc snad ani nemá cenu dodávat, „Vandry“ jsou moje velká knižní láska a všem doporučuji se do nich také zamilovat :-)!!!

Pán prstenů je fenoménem, kterému jsem dlouho úspěšně odolávala. Až jsem jednoho hezkého jarního dne (bylo to tak před rokem, stydím se) dostala jeden výtisk od Terezky – aby mi s ním lépe utíkalo studium na státnice. Jak už to tak bývá, do knížky jsem se začetla teprve v létě po státnicích. Pak zase nějaký čas ležela ladem a vzpomněla jsem si na ni až na podzim. Dobrou půlku knížky jsem přelouskala ve vlaku na cestě za našim ostravským „hrdinou“. Na zpáteční cestě jsem prožívala muka, jestli Gandalf přežije nebo ne :D! Pak přišly Vánoce a já na Pána prstenů opět zapomněla. Až teď jsem měla přes týden v KM trochu víc času a konečně se mi podařilo prokousat se až na poslední stránku. Tak taková já jsem čtenářka!

Z knížky mám trochu rozporuplné pocity. Sami vidíte, že pro mě bylo obtížné se začíst – hlavně zpočátku mi příběh připadal strašně rozvláčný a pomalu se rozjíždějící. Zkrátka málo akce. Když jsem pak ovšem do děje nějakým způsobem „spadla“, bylo stejně těžké se odtrhnout (pokud nešlo zrovna o nějakou pasáž, kde se nic extra zajímavého nedělo). První díl slavné trilogie mě tedy zatím tak úplně nepřesvědčil, že jsem dělala chybu, když jsem se mu doteď vyhýbala. Ale tak či tak je mi teď líto, že nemám po ruce pokračování a nemůžu se podívat, jak to bude s Frodem, prstenem a spolem dál :D…

„Všichni manželé si myslí, že jsou bohové. Jen kdyby jejich partnerky nebyly ateistky…“

Pokud nechcete vyděsit svého muže, raději si tuto knihu nepokládejte příliš okatě na noční stolek. Alespoň můj milý se na ni tvářil dost podezřívavě :D… A to docela oprávněně, protože tento román si přímo libuje v drsném černém humoru, jízlivostech a narážkách na muže. Nutno říct, že je to ale děsná prča a u některých hlášek budete přímo brečet smíchy :D! Vypravěčkou příběhu je uštvaná pracující matka Cassie a hlavním tématem jsou samozřejmě milostné trable její a jejích dvou kamarádek. Postranní zápletku pak představuje příběh Cassiiny přítelkyně Jazz, která je obviněna z vraždy svého manžela. Řekla bych, že knížku nejvíc ocení žena po čtyřicítce – pro nás mladší ročníky nicméně může být jakýmsi varováním, do jakých situací bychom se nikdy nechtěly dostat 8-). A jestli Jazz skutečně zabila svého muže? Hmm, myslím, že to nebudu prozrazovat… Na závěr k pobavení jeden citát pro nás knihomoly :D.

„Chlapi jsou jako knihy. Je jich taková spousta a času je tak hrozně málo!“

P.S. Boucháme šampáňo a slavíme jubilejní třístý příspěvek na tomto blogu 🙂 !!!

Březen – za kamna vlezem. A budem si tam číst, co vy na to :-)?

Robin S. Sharma – Mudrc, surfař a byznysmenka

Tak jsem zase zatoužila po troše toho životního optimismu a pozitivní filosofie. V této knize se vám dostane obojího – někdy až příliš plnými doušky. Když se na to všechno ale nedíváte tak úplně nekriticky, je možné si z příběhu něco málo odnést. Přestože děj je zcela nepodstatný, alespoň trochu jej nastíním. Jack Valentino jen zázrakem přežije vážnou dopravní nehodu. V nemocnici, kde se zotavuje, se setkává se svým otcem, který jej v dětství opustil. Otec mu zprostředkuje setkání se třemi osobami, jakýmisi „vůdci“, kteří by Jackovi měli pomoct naučit ho žít tak, aby jeho život byl šťastnější a naplněnější.

„Nakupování většího počtu knih, než člověk dokáže přečíst, není ničím menším než vzepnutím duše k nekonečnu, a tato vášeň je tím jediným, co nás povyšuje nad zvěř, která hyne.“ ( A. Edward Norton)

Dá se říct, že se (tak, jako tomu u těchto typů knížek často bývá) opět nejedná o žádné veliké a objevné myšlenky. To ale samozřejmě neznamená, že vám Mudrc, surfař a byznysmenka nemá co nabídnout. Nemusíte se vším souhlasit, ale nad spoustou teorií se dá minimálně zamyslet. Pokud se trochu zajímáte o osobní management (aneb instantní návod na život, jak náš oblíbený právnický předmět kdysi pojmenoval Peca 8-)), tato knížka určitě stojí za přečtení ;-). Myslím, že následující úryvek skrývá mnoho pravdy…

„Ale co je to vlastně úspěch? Podle mě je úspěch jen a jen to, když žijeme svůj život podle vlastní pravdy a podle vlastních zásad. Úspěch znamená vyznávat hodnoty, které promlouvají k tomu nejlepšímu v nás bez ohledu na vnější tlak společnosti. Úspěch znamená žít svůj život jako tvořivý proces a uvědomovat si, co je pro tebe nejdůležitější – ne to, co je nejdůležitější pro někoho jiného.“

Já to doufejme ňák zmáknu

Ke knížce Já to doufejme ňák zmáknu jsem přišla jako slepý k houslím na návštěvě na Plevíně. Protože je knížka takzvaně putovní, mám za úkol poslat ji dál – případní zájemci nechť se mi tedy hlásí v komentářích :-)! Jedná se o sbírku 60 slohových prací neapolských dětí, kterou připravil k vydání jejich učitel Marcello D’Orta. Děti se snaží vypořádat s různými tématy – někdy úsměvně, někdy až s poněkud drsným podtextem reality nejchudšího italského jihu. Každopádně se u jejich vyprávění docela nasmějete – někdy je fajn odložit dospělácké brejle a koukat na svět zase dětskýma očima.

Ivan Martin Jirous – Magorova mystická růže

Soubor Magorova mystická růže představuje výběr Jirousových básní z let 1981-1987, v nichž autor vykresluje portréty svých přátel – v drtivé většině vězněných komunistickým režimem. Vím, že to byla těžká doba, ale toto její ztvárnění mě bohužel moc neoslovilo. Na druhou stranu nemám moc čtenářských zkušeností s českým undergroundem, takže do budoucna určitě ještě zkusím nějakou jinou sbírku. Na závěr už jen zbývá dodat, že k seznámení s Jirousovou tvorbou mě motivoval rozhovor s jedním z našich projektových „hrdinů“ – konkrétně s panem učitelem z brněnského Gymnázia Matyáše Lercha. K literárním tipům češtinářů nikdy nezůstávám hluchá :-)…

Blues o třech stech vlaků a stříbrném kornetu

Slituj se nade mnou
Že mám dvě oči v hlavě
Dvě smutný noty
Utržený z blues
Slituj se nade mnou
Že v sobě mám svou duši
A v duši že mám kornet stříbrný

Pod oknem za noc nejmíň tři sta vlaků
Vůz k vozu počítám
Jak jedou přese mne
Vůz k vozu počítám –
Začne se rozednívat
A rozednívá se
Abych tě mohl vidět

Vařím si v bílém hrnku hořký čaj
Ta malá ručka
Plynových plamínků
Mi sahá po srdci
Pak zamknu Odejdu

A vím, že neodcházím
A že jsem nezamkl
A malou horkou ruku
Plynových plamínků
Tu cítím přes den v srdci

Mohu já za to Copak můžu za to
Že v očích koutky máš –
A že máš ústa A že máš dvě nohy
A že tvá záda Velké naplnění
A že na tvých ňadrech třeba Saul byl sám –
A že tvá malá
Strašně horká ruka –

Miláčku Za noc
Nejmíň tři sta vlaků
Vůz k vozu počítám
A všechny přese mne
Miláčku Přijď
Přijď ke mně
– svítat

Proč se tu dnes objevuje Josef Kainar, to pochopíte z jednoho z následujících článků (až se mi do něj podaří nahrát video 8-)). Zatím se můžete potěšit mým oblíbeným kouskem z výboru „Bledej gentleman“, který soustřeďuje Kainarovy volné „překlady“ jazzových šlágrů, vlastní písňové texty i básně z celého období jeho života. Výbor představuje tu část básníkovy tvorby, která vznikala na základě autorova osudového opojení světem jazzu a blues.

Projekt Hrdinou už pomalu míří do finiše, a tak teď blog bohužel dost zanedbávám. Kupí se mi tu spoustu článků i nápadů, ale nestíhám je zpracovávat. O čtenářské postřehy vás ovšem nechci ochudit, a tak je opět spojím do jednoho delšího příspěvku. Jaké knížky se mi tedy v lednu povalovaly po nočním stolku?

Maria Nurowská – Setkání v Paříži

Maria Nurowská patří v současnosti k nejoblíbenějším a nejpřekládanějším polským spisovatelkám. Její román Setkání v Paříži vypráví o Julii, profesorce literatury žijící ve Varšavě, která se rozhodne přijmout nabídku přednášet studentům polonistiky na Sorbonně. V hotelu, kde se ubytuje, se seznámí s mladým ruským historikem Alexandrem. Příběh by se mohl vyvíjet jako klasická lovestory; mezi hlavními hrdiny je však nezanedbatelný věkový rozdíl a ten není zdaleka jedinou věcí, která ty dva od sebe vzdaluje.

„Kdybys odešla, už bych navždycky zůstal sám.“

Román je místy docela dojemný, zejména v pasážích líčících Juliino tragické dětství. V těch chvílích se čtenáři doslova chce tu malou holčičku obejmout a ukonejšit. Celkově knížka působí spíše pochmurným dojmem a určitě nevyvolá očekávání, že by mohla skončit happy endem. Zda je to mylná představa, to samozřejmě nebudu prozrazovat :-). Přestože kulisy příběhu nehrají tu nejdůležitější roli, jsem ráda, že jsem Paříž navštívila a mohla se tak při čtení procházet ve vzpomínkách některými místy společně s hrdiny. Celkově musím říct, že Setkání v Paříži se mi opravdu líbilo. Nejedná se o hloupý román, má zajímavý příběh i svou hloubku a občas pro mě bylo opravdu těžké odtrhnout se od čtení. Vzhledem k tomu, že jsem si však knížku četla zásadně před spaním, párkrát mě zkrátka přemohla únava :-).

Ben Mezrich – Miliardáři z Facebooku

Ať chceme či ne, Facebook se stal fenoménem naší generace. Nejednalo se přitom o nijak revoluční nápad (Zuckerberg mi to odpusť 😎 !) – kdo neměl profil na Lide.cz, ať hodí kamenem. A přiznejme si to na rovinu – všichni jsme tomu dříve či později podlehli. Řekla bych, že dnes už je to všeobecné šílenství díkybohu pryč, ale přesto – jaké stránky načítáte jako jedny z prvních, když zapínáte počítač? Číst si příběh o prapočátcích nejslavnější sociální sítě na světě je bezmála stejně vzrušující, jako procházet se v Bostonu místy, kde se celá ta myšlenka před nějakými deseti lety zrodila.

Ben Mezrich vypráví dramatický příběh, na jehož začátku stálo přátelství dvou outsiderů a na konci Facebook, který obletěl celý svět jako virus. Jak autor knihy trefně poznamenal – Facebook měl lidi spojovat, ale jeho úspěch nakonec oba dva zakladatele nenávratně rozdělil. Na závěr snad už jen dodám, že Ben Mezrich je absolventem Harvardu a má na svém kontě zhruba desítku knih. Jeho Miliardáři z Facebooku se stali literární předlohou pro film The Social Network, který je také velmi povedený. Pokud se vám nechce číst a přesto by Vás příběh Facebooku zajímal, je tento film určitě skvělou alternativou.

Tereza Boučková – Rok kohouta

Posledním knižním tipem, který vám dnes představím, je poměrně slavný román Terezy Boučkové, která je známá především jako dcera spisovatele a disidenta Pavla Kohouta, nicméně doteď jsem netušila, že taky skvěle píše. Před pár lety jsem viděla film Smradi, ke kterému vytvořila scénář, takže jakousi zkušenost, byť ne přímo čtenářskou, přece jen mám. Co pro mě ovšem bylo novinkou je fakt, že její tvorba je z velké části založena na osobních zkušenostech s výchovou dvou adoptivních synů romského původu. V tomto směru je Rok kohouta autobiografickou výpovědí ženy, která je zničená z toho, že se jí rodina, největší hodnota, kterou roky budovala, rozpadá pod rukama a ona tomu nemůže zabránit. Román je čtivý, upřímný a sugestivní. Čtenář se snadno vžije do role vypravěčky a všechny pády, bezmoc i sebetrýznící myšlenky prožívá spolu s ní. Při tom všem však příběh nepůsobí jako tragédie – autorka si zachovává jakýsi nadhled a sebeironii, díky níž má v románu své místo i humor, byť někdy trochu drsný.

Osobně hodnotím Rok kohouta jako jednu z nejlepších knih za poslední dobu a Tereza Boučková je pro mě ohromným literárním objevem. Určitě se pokusím sehnat i její starší prózy. Pokud by Vás zajímal její životní příběh, doporučuji shlédnout 13. komnatu na ČT1.

A co vy, máte pro mě nějaké tipy na zajímavé knížky? Ne že bych zrovna neměla co dělat, ale… 😀

Příběh, který úspěšně zfilmoval Roman Polanski, a který asi není potřeba příliš představovat. Málokdo však nejspíš ví, že tato literární předloha vznikla záhy po skončení války – talentovaný pianista židovského původu sepsal své válečné zážitky již v roce 1946. Kvůli polským stalinistům však byla jeho kniha brzy stažena z oběhu a znovu mohla vyjít teprve v 90. letech.

Překvapivé je, že Szpilman píše své vzpomínky poměrně střízlivým popisným jazykem, bez větších emocí – jako by se jeho vyprávění týkalo úplně jiného člověka. Myslím, že kdybych neviděla film, kniha by na mě nepůsobila tolik brutálně – tím, že jsem si však při jejím čtení vybavovala příslušné scény Polanského filmu, který byl mimochodem natočen velmi věrně, prožívala jsem celý děj mnohem intenzivněji. V knize na druhou stranu mnohem více vynikne, kolikrát Szpilman o vlásek unikl smrti. O to větším zázrakem je fakt, že celou tu hrůzu nakonec přežil.

Nepochybuju, že Pianistu jste všichni viděli. Patří k mým nejoblíbenějším filmům s tematikou druhé světové války – zejména proto, že Szpilmanův příběh má dobrý konec. Ze stejného důvodu můžu doporučit i knihu – já osobně ji četla už dvakrát a určitě bych si pro ni udělala i místo v knihovničce :-).