Rubrika: Toulky

Soutěska Wasserlochklamm je prý jednou z nejúchvatnějších hříček přírody v Rakousku. Přesto se na ni v průvodcích na internetu docela zapomíná a kdybychom na její návštěvu nedostali tip od naší „domácí“, asi bychom se ochudili o vůbec nejkrásnější zážitek naší dovolené. Vodopády najdete kousek od údolí, kterým se vine průzračná modrozelená voda řeky Salzy.

Zaparkovat můžete ve vesnici Palfau přímo u restaurace a pokladny. Tím se dostáváme k další výhodě cestování po sezóně 🙂 – Wasserlochklamm je oficiálně přístupný pouze do října. Když jsme přijeli my, pokladna už byla zavřená, nicméně turniket se dá celkem bez problému přelézt a vzhledem k tomu, že směrem od vodopádu se trousily skupinky lidí, usoudili jsme, že to můžeme risknout a následovat jejich příkladu ;-). Odpoledne se nám opět hezky vyčasilo a vysvitlo sluníčko, i když to na fotkách asi není moc poznat (v soutěsce bylo poměrně šero). Turistická značka vás nejprve chvíli vede po břehu Salzy, poté zabočí do lesa a přivede vás k potůčku, u něhož už začínáte stoupat soutěskou vzhůru k vodopádům.

Lávky, které vedou nad vodopády, jsou poměrně dobře schůdné, nicméně kvůli vlhkosti, která se zde drží, to občas docela klouže, a tak je opatrnost na místě. Pohled na valící se proudy vody je však fascinující. Na tomto místě poznáte pravou tvář vodního živlu, která vyvolává respekt.

Pokud budete mít dostatek sil, můžete vystoupat až docela nahoru k místu, kde voda vyvěrá ze skály. Výhled odsud není až tak fascinující, jak by se po náročném výstupu mohlo zdát, ale za pěkného počasí vás určitě nezklame. Někde u pramene by se měla nacházet odbočka na turistickou stezku, která vás lesem dovede zpátky na břeh Salzy, nám se ji však najít nepodařilo, a tak jsme se na parkoviště vraceli stejnou cestou. Opět nás zastihla tma, tentokrát v mnohem horším terénu než předchozího dne, a sestup po kluzkých dřevěných trámech nebyl moc příjemný.

Za namáhavý den jsme se však odměnili velmi záhy :-). Na zpáteční cestě do Lunzu jsme se zastavili v nedalekých solných lázních v Göstlingu. Po šesté hodině večer nabízí zvýhodněné vstupné na 3 hodiny, které vás vyjde do 10 euro. A hlavně se tam parádně zrelaxujete a vyřádíte :-). V areálu se nachází 3 bazény – 2 vnitřní (sportovní a relaxační) a 1 venkovní, který se nám líbil nejvíc. Byl parádně vyhřátý, zajímavě nasvícený a nabízel spoustu atrakcí v podobě podvodních trysek, masážních lehátek nebo sedaček. Nejvíc se nám ovšem líbil „kolotoč“ – kruhový bazének, do něhož byly vpouštěny proudy vody, které vás nutily točit se v bazénku pořád dokola a skoro se odsud nedalo odejít. Vždycky jsem tam dostala strašný záchvat smíchu :D. Po vodním řádění už nás čekala poslední noc v Lunzu a na druhý den přesun do Vídně.

Plán na následující den byl dlouho nejasný. Nakonec jsme se ale rozhodli pokořit alespoň jeden z místních vrcholů a prohlédnout si ta překrásná panoramata. Našim cílem se stal Hochkar – nachází se zde největší lyžařské středisko v Dolním Rakousku, v tuto dobu pochopitelně ještě opuštěné. Hned na úvod nás čekal pořádný výšlap. Vrcholek se dá zdolat opět různými cestami – my jsme si zvolili tu zcela přímočarou, přímo po sjezdovce (a že to nebyl žádný kopeček pro děti, to asi nemusím vysvětlovat). Výstup byl skutečně poměrně náročný, a tak nám přišlo vhod odpočívadlo v půli cesty, kde jsme doplnili energii tyčinkou a na chvíli si odpočinuli. Zde nás překvapil jakýsi rakouský páreček, který se znenadání vynořil přímo za našimi zády (pod převisem vedla ferrata) :-). Alespoň jsme je mohli hned zneužít a nechali si od nich vyrobit společné foto :-).

Přestože lyžařské středisko zatím nebylo v provozu, trocha toho sněhu už na vrcholcích a dokonce i okolo turistické stezky ležela.

Na alpskou zvěř jsme za celý náš pobyt moc štěstí neměli, ale na jedno rozkošné zvířátko jsme přece jen narazili. Nyní přichází čas na malý kvíz. Kdopak z vás najde dotyčného drobečka na následující fotce :-)???

Tak jo, nebudu vás napínat – je to tato krásná lasička (kterou jsme nicméně překřtili na „sněžnou kunu“ :D…). Foto je z internetu – nám se bohužel nepodařilo dostat se do takové blízkosti. Lasička navíc zdrhala jako o život :-).

V tuto chvíli už jsme měli vrcholek na dohled a nejhorší stoupání bylo za námi. Po cca 1,5 hodině drápání vzhůru jsme Hochkar (1808 m) konečně dobyli a byli odměnění překrásným výhledem na zasněžené kopce!

Zanechali jsme zápis v turistické knize, naobědvali se a pomalu se vydali na sestup. Ten den nás ještě čekala návštěva nedalekých kaskádovitých vodopádů, ale protože by to bylo ještě na delší povídání, necháme si to zase na příště :).

Hned na první den jsme si naplánovali docela velkou túru po rakouském přírodním parku Ötscher-Tormäuer, který je pro svou překrásnou krajinu přirovnáván k americkému Grand Canyonu. Jedná se o největší přírodní park Dolního Rakouska. Za výchozí bod jsme si zvolili Erlaufboden, kde se dá pohodlně zaparkovat a rovnou zaplout do přírody. Trasa se dá ale samozřejmě jít z různých stran.

Původně jsme měli v plánu ujít okruh okolo vrcholku Ötscher, nakonec jsme to ale z časových důvodů přehodnotili, abychom se nemuseli vracet za tmy (což se nám stejně tak úplně nepodařilo :D). Cesta kaňonem totiž není zas tak úplně bezpečná – často vede po dřevěných mostech, které nejsou jištěny žádným zábradlím. Pokud vám tedy nedělají dobře výšky, raději moc nekoukejte dolů, kde si cestu klestí říčka Erlauf. Její voda je však tak neuvěřitelně průzračná, že se nedá tou krásou nepokochat (raději z nějakého bezpečnějšího zpevněného místa ;-)).

Přestože ráno v Lunzu bylo ošklivě mlhavé, už po cestě se neuvěřitelně vyčasilo a bylo víc než jisté, že nám bude dopřán další krásný slunečný den.

Naší první větší zastávkou se stal vodopád Lassingfall. Je potřeba sejít (respektive vystoupat) k němu z původní cesty, ale zacházka trvá ani ne hodinu a pokud máte dost času, určitě stojí za vidění. Můžu však prozradit, že na žluté turistické trase vás čekají ještě mnohem hezčí vodopády.

Po další cca hodině chůze narazíte na výletní hostinec Ötscherhias. Ten už byl v tuto roční dobu pochopitelně zavřený, ale aspoň nám nikdo nebránil vytáhnout si naše domácí obložené bagety a na jeho terase nerušeně poobědvat :-).

Cesta nás zavedla až k překrásnému vodopádu Mirafall, který byl skutečným zlatým hřebem naší túry. Na fotce bohužel vůbec nevynikne, ale pohled na něj doslova bere dech. Nachází se přímo vedle turistické stezky, takže můžete dojít až docela blízko k němu a nerušeně se kochat.

Za Mirafallem jsme si spočítali, že přechod okolo Ötscheru už bohužel asi nestíháme. Rozhodli jsme se tedy, že to otočíme a vydáme se zpátky do Erlaufbodenu. Bylo to rozhodně moudré rozhodnutí, protože i tak nás čekala ještě docela dlouhá cesta zpět a bylo víc než jisté, že nás na ní zastihne tma. Naštěstí jsme s sebou měli čelovku, ale ani ta není samospasitelná a nevím jak vy, ale já si v nočních procházkách v kaňonu nijak zvlášť nelibuju. Když jsme před sebou uprostřed hluboké tmy zahlédli červené světýlko, krve by se ve mně nedořezal. Když přijdete blíž a zjistíte, že je to svíčka u pomníčku nějakýho týpka, který se tu zabil, taky vám to zrovna nepřidá 8-). Naštěstí jsme zvládli zpáteční cestu v rekordním tempu a o půl 6 už jsme seděli v bezpečí auta :-). (Ještě jsem si předtím stačila vylovit v říčce červený kámen domů na výstavku.)

Vzhledem k tomu, že ještě nebylo tak pozdě a nacházeli jsme se pouhých pár kilometrů od významného poutního místa Mariazellu, rozhodli jsme se, že se tam zajedeme podívat. Bazilika je skutečně nepřehlédnutelná – dnešní podoba chrámu pochází z doby mohutné přestavby v barokním slohu, která probíhala v letech 1644-1683.

V Mariazellu jsme putování také zakončili – tou dobou už jsme za sebou koneckonců měli dobrých 15km. Pak už nás čekala pouze cesta domů, těstovinový salát na večeři, lahev vína a spoustu dílu HIMYMU :-)…

Vy, co mě znáte a víte, jak si potrpím na teplo, asi správně tušíte, že (pod)zimní dovolená není zrovna můj styl. Voucher do Rakouska jsme zakoupili na Slevomatu už na konci léta, ale jak to tak bývá, než jsme se stačili rozhoupat, všechny slušné termíny byly rozebrané a nám nezbylo nic jiného, než si rezervovat ten na přelomu října a listopadu. Radost jsme z toho zprvu moc neměli, ale nakonec se ukázalo, že vyrazit na dovolenou po sezoně má hned několik výhod. A v případě, že vyjde počasí, už vůbec není důvod se rmoutit :-)!

Ale začnu pěkně popořadě. Směr Lunz am See jsme nabrali 31. října – se zpožděním, jako obvykle, ale o to natěšenější :D. Navíc nám na cestu krásně svítilo sluníčko, což nás plnilo optimismem, že by to s tím počasím nemuselo být zas tak špatné. Dálniční známku jsme si nezakoupili, ale rakouské silnice jsou přecejen trochu jiné kafe :D, takže cesta byla rychlá a příjemná. Několikrát jsme také zastavovali, abychom si vyfotili krásné rakouské vinice zabarvené do podzimu.

„Brousek“ (naše navigace) nás zavedl na scestí (rozuměj pochybnou lesní cestu pochybné kvality) pouze jednou – následně jsem si na ceduli přečetla, že o týden později se na této trase pojede rallye, což vysvětluje mnohé :D. V tom lese ovšem bylo tak krásně, že jsme to Brouskovi rázem odpustili.

Další velkou zastávku jsme udělali v Kremsu, městečku našeho partnerského gymnázia BORG 8-). Krems se mi na první pohled moc líbil – zastavili a nasvačili jsme se přímo na břehu Dunaje. (Mimochodem – kdyby vás to někoho zajímalo – v Kunsthalle právě vystavuje Yoko Ono ;-)…)

Následující trasa probíhala skutečně malebnou krajinou – po levé straně Dunaj, po pravé vinice a před námi už se začaly zvolna vlnit Alpy. Nakonec jsme přejeli na protější břeh řeky a než jsme se nadáli, už jsme byli v Lunzu. Penzionek, ve kterém jsme byli ubytovaní, vlastní Češi, což bylo fajn hlavně kvůli tomu, že jsme se jich mohli bez obav poptat na všechno, co nás zajímalo. Nechali jsme si do mapy zakreslit zajímavosti, které bychom neměli minout, a hned po zabydlení jsme se vypravili k místnímu Lunzer See na obhlídku a na kešku. Ta byla důmyslně ukryta v blízkosti tohoto zajímavého mlýnku.

Nevýhodou podzimní dovolené je fakt, že dny jsou krátké a brzy se stmívá. Přestože jsme dělali, co jsme mohli, vraceli jsme se bez výjimky každý den za tmy. Co se tedy rozhodně vyplatí přibalit si s sebou do batohu, je baterka ;-).

Hodně jsme ocenili vlastní kuchyňku na pokoji – mohli jsme si tak večer vždycky uvařit něco teplého a horký čaj s citronem taky přišel vhod. První den jsme šli spát velice brzo, abychom načerpali síly na následující velkou túru po rakouském Grand Canyonu. O té vám povyprávím zase příště :-).

Vzpomínka na poslední horký víkend v Mikulově…

„…Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší…“

A malý bonus na závěr ;-)…

Protože se dneska ne a ne rozhoupat k nějaké smysluplné činnosti, rozhodla jsem se v krátkosti a prostřednictvím několika fotek zavzpomínat na hezký výlet, který jsme jednu červencovou neděli podnikli spolu s Nezdař, její kamarádkou Monikou, Frantou a Lukášem. (Povšimněte si, jak se nám podařilo vytvořit genderově vyvážený tým :D!)

Babí lom je údajně jedním z nejkrásnějších turistických cílů v okolí Brna. Z železniční stanice Česká, kam se během pár minut pohodlně dopravíte vlakem, se vydáte do obce Lelekovice. Zde můžete, stejně jako my, udělat první nezbytnou zastávku v hospůdce na růžku a doplnit tekutiny :D…

Z Lelekovic pak můžete pokračovat po červené turistické značce vzhůru do lesů – až k rozhledně Babí Lom. Na této trase mě zaujaly místní růžově zabarvené kameny – jeden jsem si odnesla domů na památku.

Pokud vám nedělají dobře výšky, výšlap na rozhlednu si dobře rozmyslete. Tak nebezpečně nízké zábradlí, jaké mají tady, jsem snad ještě na žádné rozhledně neviděla. Na druhou stranu, za chvíli si na to zvyknete a ten nádherný výhled prostě stojí zato…

Pokud budete mít štěstí jako my, potkáte v rozhledně „bublinového dědu“. Je to týpek, který si míchá svoji vlastní bublifukovou směs a vyrábí pak ultra pevné a trvanlivé bubliny. Jedna prý uletěla 2km a pak teprve praskla :O. Děda umí s bublinama všelijaké další fígle, tvoří z nich různé útvary nebo vám třeba zahraje „bublinové divadlo“ :-). Kluci z něj vymámili recept na tu super bublifukovou směs, která sestává z cca 6ti přesných ingrediencí přesného poměru a teploty. Tož kdybyste někdo měli zájem :-)…

Po bublinovém intermezzu naše cesta pokračovala po hřebenu z červených devonských slepenců (proto to narůžovělé kamení všude) až k dalšímu cíli naší cesty – lelkovadlu. Jedná se o dřevěný útvar, který tu nechal zřídit svazek obcí Ponávka. Kdo se pod lelkovadlem projde, zbaví se všech lelků a přestane prokrastinovat. Je doporučeno tento rituál opakovat alespoň jednou do roka. Leč mám takový dojem, že na nás to nemělo úplně stoprocentní účinek :D…

Po cestě jsme samozřejmě ulovili spoustu kešek, z nichž nejkurioznější byla ta poslední, která se nacházela v lesíčku kousek od lelkovadla. V podezřelém pařezu jsme objevili jednu opravdu rozkošnou ropuchu (domnívali jsme se, že je to princ, který hlídá kešku… nikdo se ji ovšem neodvážil políbit :D).

Po asfaltové cestě jsme se pak vrátili zpátky do Lelekovic, odkud jsme náš výšlap zahájili. Po opětovném doplnění tekutin v našem oblíbeném podniku se kruh uzavřel a vyrazili jsme zpátky na železniční stanici do České. Tam jsme zjistili, že domnělý čas odjezdu našeho vlaku je vskutku jen domnělý – někdo ho prostě naslepo plácnul a tato myšlenka se ve skupince uchytila jako fakt. Takto vidíte, jak vznikají drby :D! Volnou hodinu do odjezdu dalšího spoje jsme proto strávili v příjemné hospůdce v České a těšili se, jak si zajdeme po příjezdu do Brna na super večeři. To už je ale zase trochu jiná story :D…

S menším zpožděním přináším rychlý report o tom, jak jsme se měli v Tatrách. Již tradičně obrázkovou formou, neb fotky poví víc než tisíc slov :D…

Bydleli jsme v malé vesničce s názvem Pavčina Lehota – coby kamenem od Liptovského Mikuláše. Což o to, krajinka pěkná, ale jinak to byla pěkná díra s jediným obchodem, který byl ještě ke všemu v době našeho pobytu z důvodu dovolené zavřený :D. Největší zdejší atrakcí se pro nás stala rozkošná dřevěná rozhledna, kde jsme dokonce i našli kešku! A ten výhled stál samozřejmě zato.

Co by to bylo za výpravu na Slovensko, kdybychom aspoň jednou neochutnali halušky O:-)!!!

Po večerech jsme se bavili rozličnými způsoby – osobně vyhlašuju za nejlepší atrakci proslulé pexeso s Kájou Gottem aneb kdo najde dvojici, musí zapět příslušnou písničku :D. Na tuto disciplínu je potřeba odhadnout správnou hladinku alkoholu – aby odpadnul stud zpívat, ale zároveň zůstala dostatečně bystrá mysl na hledání dvojic.

Jeden Péťa našel Liptovského Mikuláše a druhý zase smajlíka v paprice :D. Všichni společně jsme pak skypovali Míšovi do Paříže. Taky jsme točili vlastní verzi Harlem shaku, ale to asi nechcete vidět 😀 …

Byli jsme taky s Péťou K. na výletě v Jeskyni svobody, ale fotky mám jen z mobilu. Zavzpomínala jsem i na staré dobré středoškolské časy, kdy jsme se do Lipťáku jezdili družit se sborem v rámci přátelství našich gymnázií. A to je tak nějak vše, co si teď povzpomínám. Zbývá už jen dodat, že počasí bylo parádní a tato akce se připojila k houfu milých vzpomínek na Tatry, které jsem za těch několik let nastřádala :-).

Pro ty, které ani nevlídné počasí neodradí od toulání, tu dnes mám tip na malý výlet. Jak jistě víte, nedaleko Brna se roku 1805 odehrála slavná bitva. Slavkov není jediné místo, kde se můžete setkat s památkami připomínajícími tuto událost. Cílem naší cesty byl Pracký kopec, tyčící se nad obcí Prace (opravdu Prace, nikdo jim tu čárku nad a neumazal :D). Pracký kopec byl centrem slavkovského bojiště a ruské bitevní linie. Nyní zde stojí secesní Mohyla míru s hrobkou vojáků a s kaplí.

Nedaleko Mohyly míru se nachází muzeum s expozicí o napoleonských válkách v českých zemích, kterou jsme také navštívili. Expozice je výjimečná tím, že je interaktivní – skládá se v podstatě ze čtyř místností a v každé je stručně, ale přitom zábavnou formou, shrnut nějaký důležitý moment – od zahájení bitvy až po uzavření příměří na slavkovském zámku. Můžu tedy ujistit i ty z vás, kteří dějepisu a válkám příliš neholdujete, že se vám výstava bude moc líbit :-)! Navíc se zde dozvíte spoustu zajímavostí – třeba jak vznikla Alpa-Francovka ;-)…

Pracký kopec navíc nabízí krásný výhled do okolí, takže pokud se sem zrovna nechystáte na každoroční stylizovanou rekonstrukci bitvy, v létě se sem určitě taky vyplatí zajet.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili také přímo ve Slavkově, ale fotit už se nám nechtělo – byť je to tam moc hezké! Zámek je evidentně čerstvě opravený a na jaře musí být v přilehlém parku skutečně krásně. Snad si sem příští rok uděláme alespoň malý cyklovýlet.

No, a tím asi letošní toulání skutečně definitivně končí :-(. Vždyť i ten krásně barevný podzim už je skoro pryč…