Rubrika: (Ne)kulturní zážitky

Tak nějak nevím, jestli to tu ještě někdo čte 😀 … ale v zásadě je to jedno, protože blog je moje malá radost, ke které se teď uchyluju čím dál raději – protože si tu můžu psát co chci a jak chci a nemusím se vůbec trápit otázkama, kdo je můj cílový čtenář a kam mám do textu nenápadně včlenit reklamu :D. Ano, blog se teď pro mě stal skutečně osvobozujícím místem.

Minule jsem psala o kulturních zážitcích měsíce dubna, teď tedy ve zkratce o těch méně kulturních :D. Za párty měsíce bych rozhodně označila Míšovu kolaudačku, proloženou vzpomínáním u starých fotek, traumatizujícími historkami z minulosti, trochou voyerství a skupinovými orgiemi :D. Z toho myslím dost jasně vyplývá, že většina fotek je nepublikovatelných a nechcete je vidět 😀 …

Tradiční jarní piknik jsme kvůli vrtkavému počasí letos uskutečnili až na prvního máje (není to tedy „dubnová“ akce, ale nechtělo se mi kvůli ní zakládat nový příspěvek). Účast byla překvapivě veliká, i když ne všichni vydrželi až do úplného konce. Počasí však přálo, pogrilovali jsme si, pokecali, zahráli si hry a na závěr vypustili do vesmíru tři lampiony :-). Fotky z akce najdete na fejsbuku.

Krom toho jsme během uplynulého měsíce podnikli ještě nakupovací výlet do Trenčína, poprvé jsme navštívili Strání (mimochodem krásný kraj plný srnek a dobrých lidí :-)) a já tam potkala vzdálené příbuzné paní, ke které se jezdívám stříhat (doteď z toho mám Vánoce :D!), poprvé se nám také stalo, že jsme se vypravili do kina a bylo vyprodáno (Šmejdi = Art plný důchodců) a podnikli jsme i tour de pub na přehradě :D. Zkrátka to bylo strašně nabité a doufám, že květen bude o něco klidnější měsíc, abych se stihla trochu zregenerovat. Miluju státní svátky uprostřed týdne :-)!

A na závěr jedna malá dubnová posedlost – úžasná Adele :-)!

 

Duben byl po všech směrech nabitý měsíc – nová práce, nové zážitky a do toho také spousta kulturních i méně kulturních akcí 🙂 …

K těm kulturnějším rozhodně patřily dva koncerty, kterých jsme se zúčastnili v rámci brněnského Jazz Festu. Jednalo se prakticky o koncerty čtyři, protože na každém večeru vystoupila dvě seskupení. Úplně nejvíc ze všeho jsem se těšila na Dana Bártu a Robert Balzar Trio. A má očekávání samozřejmě nebyla zklamána – to nejlepší se tentokrát neschovávalo na konec, ale vychutnali jsme si je hned na začátku. Dan Bárta je prostě fenomenální a kombinace jeho vystupování, skvělého hlasu a výborného výběru skladeb vytvořila z tohoto koncertu jedinečný zážitek. Jen škoda, že takové okamžiky vždycky strašně rychle utečou :).

Po krátké přestávce (během které jsme si ani nestihli vypít víno :D!), následovalo vystoupení Gustav Brom Bigbandu a zpěvačky Roberty Gambarini. Roberta Gambarini spolupracuje s největšími jazzovými hvězdami v Evropě i za oceánem a vystupuje s malými kapelami i bigbandy. Na festivalu se představila ve společnosti bigbandu Gustava Broma, jenž se před několika měsíci stal oficiálním orchestrem Českého rozhlasu. Přestože i toto vystoupení bylo výborné, tolik mě neoslovilo. Jednak mi úplně nesednul bigband po komornějším výstupu Bárty a Robert Balzar Tria, a navíc vybrané skladby zněly tak podobně, až mi splynuly v jednu jedinou dlouhou :D…

Co mi na večeru jako takovém docela vadilo, byly kulisy – koncert se totiž odehrával v prostorách Janáčkova divadla, což mi k jazzu tak úplně nesedí. Samozřejmě chápu, že o toto vystoupení musel být obrovský zájem, a proto bylo potřeba je zrealizovat v nějakém větším prostoru. Alespoň jsem tedy (já, barbar) konečně poznala další z brněnských divadel :D.

Následující dvě vystoupení už se naštěstí konala v Alterně, mnohem příjemnějším lokále (obzvlášť od těch dob, co rozšířili zdejší nabídku piva 8-)). I tady mě více oslovil první vystupující, kterým byl Miloš Suchomel Groove Sextet. Jednak na mě opět příjemně zapůsobil výstup saxofonisty, ale zaujal mě také styl jejich hudby, v němž se projevuje inspirace nejen jazzem, ale také funkem či pop music. Středem pozornosti se stal rovněž jejich talentovaný mlaďoučký bubeník, kterému jsme marně tipovali věk :D.

Definitivní tečkou za naší kulturní akci i za Jazz Festem jako takovým, se stalo vystoupení Charette – Štveráček – Šoltis Super Tria. Newyorský varhaník Brian Charette má v Česku druhý domov a jeho Super Trio je jednou ze zásadních sestav, které tu dal dohromady. Jejich skladby byly více experimentální a začala na mě také trochu doléhat únava, takže jsem při koncertě chvilkama trochu pospávala :D. Celkově mi ale přišel večer velmi vyvedený a atmosféra skvělá. (V Alterně mají sice podstatně tvrdší židličky než v Janáčkově divadle, ale trocha nepohodlí je v tomto případě bohatě vykompenzována silnějším hudebním zážitkem :D!)

O těch méně kulturních dubnových akcích zase někdy příště ;-)….

„Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem,
dobrou noc, má milá, chci ti dát.“

Minulý čtvrtek jsme se zase po delší době rozhodli vyrazit za kulturou. Peťka mi dala tip na jazzový večer v kavárně Trojka, kde bude hrát Combo Reného Šindelky, a protože jsem už nějaký kulturní oddech potřebovala jako sůl, rozhodla jsem se připojit.

Překvapením večera pro mě bylo to, když mi Peťka řekla, že s Combem normálně bubnuje Ori, ale dnes večer zrovna nemohl, protože je s kapelou na šňůře. S ním je to prý ještě mnohem lepší, což je skvělá zpráva, protože já byla ohromně nadšená i tak!

Kapela nás svým repertoárem i vzezřením přenesla někam do swingových časů třicátých let. A my se nechali unášet velice ochotně :-). Hlas charismatické zpěvačka Genevieve Dubské a spousta osvědčených hitů včetně Fever nebo Route 66 nás příjemně provedly celým večerem. O dokonalou romantickou tečku na závěr se pak postaraly Kainarovy verše.

Pro ty, kteří se neúčastnili, přináším alespoň malou ochutnávku.

A něco na dobrou noc :)…

A pak že o Vánocích se neplní přání! Mně se v jediném týdnu splnilo už druhé – po koncertě sourozenců Ulrychových to byla včerejší návštěva brněnské vily Tugendhat.

Lístky jsme si rezervovali asi před dvěma měsíci přes internet a i tak to byl docela oříšek – víkendové termíny jsou dlouho dopředu vyprodány, takže jsme nakonec vzali zavděk i všedním dnem. Vzhledem k tomu, že vila prošla rozsáhlou rekonstrukcí a otevřela se veřejnosti teprve letos na jaře, dalo se předpokládat, že zájem bude obrovský, ale něco takového jsem přecejen nečekala.

Termíny jsou rychle vyprodané i z toho důvodu, že jedné skupinové prohlídky se může účastnit maximálně 15 lidí. Důvody jsou ale celkem pochopitelné – vila Tugendhat není žádné muzeum, je to dům. Kdybych byla paní Tugendhatovou, párty pro 15 lidí by mi i v tak velkorysém prostoru přišla až až :D. Navíc pokojíčky v horním vstupním podlaží (ložnice pána a paní domu, jejich dětí a vychovatelky) jsou překvapivě malé, takže jsme měli co dělat, abychom se tam všichni vměstnali.

Nevím honem, kde začít, takže začnu asi tím, co mě nejvíc okouzlilo. Jednak to byl výhled – Tugendhatovi si pro svou vilu nemohli vybrat lepší místo. Z okna měli celé historické centrum Brna jako na dlani. My jsme navíc zažili pohled na město zasypané sněhem, což se v Brně přecejen tak často nepoštěstí. Jak jsem již zmínila, místnosti v horním patře jsou poměrně malé a jednoduše zařízené. I proto musí každého tak okouzlit slavný skleněný pokoj, který naprosto předčil všechny moje představy. Hlavní ideou celého domu je zachování volně plynoucího prostoru, proto zde nenajdete klasické příčky k oddělení jednotlivých částí hlavní obytné zóny domu, ale slavnou oblou stěnu z makasarského ebenu a asi nejslavnější původní dochovaný kousek vily – onyxovou stěnu.

Někteří z vás to možná budou vědět, nicméně pro mě to byl šok :D. Pohřešovaná ebenová stěna byla teprve před dvěma lety objevena v naší menze na právnické fakultě (gestapo stěnu použilo na výzdobu svého baru, který zde měli za války). Dnes už by bylo prakticky nemožné vyrobit repliku, neboť tak mohutné stromy se takřka nevyskytují. Onyxová stěna byla zachráněna podobně zajímavým způsobem – sama prozřetelnost panu Tugendhatovi našeptala, aby ji nechal před svým útěkem do Švýcarska zazdít.

Dalším slavným a zajímavým prvkem této místnosti jsou okna, která se dají spustit dolů, čímž se pokoj propojí se zahradou. Přestože by se v tuto roční dobu stahovat neměla, aby se udržela ve vile konstantní teplota, pan průvodce byl tak hodný a jedno nám na chvilku ukázal „v akci“. Po návštěvě kuchyně a spíže jsme se pak odebrali do suterénu na poslední část prohlídky – technické zázemí vily. I v tomto směru byla vila Tugendhat ve své době unikátní – zejména co se týče důmyslného systému teplovzdušného vytápění a chlazení.

Protože sníh nám nedovolil navštívit rozlehlou zahradu, naše prohlídka končila v suterénu u několika vitrín se zajímavostmi o rodině Tugendhatových a architektovi vily. Ve vile jsme strávili neuvěřitelné dvě hodiny a uteklo to jako voda. Výklad byl opravdu zajímavý a dozvěděla jsem se všechno, co jsem si po přečtení románu Skleněný pokoj přála vědět. Pokud jste vilu ještě nenavštívili, určitě se tam také vypravte. Náročná rekonstrukce vrátila vile Tugendhat její dřívější slávu a lesk. Běžte se o tom přesvědčit na vlastní oči ;-).

Sourozenci Ulrychovi jsou spíš lokálním fenoménem a ke škodě nás všech tak ankety o skupinu roku vyhrává Kabát, uff… Brňáci ale svoje Javory milují, což dokazuje i fakt, že jejich koncert v Divadle Bolka Polívky, na který jsem měla původně políčeno, byl brzo beznadějně vyprodaný. Naštěstí jsem vymyslela náhradní plán – vyrazit na vánoční trhy na brněnské výstaviště, kde měli Ulrychovi v rámci doprovodného programu vystoupit. Spojili jsme tak příjemné s užitečným a vydali se ještě spolu s Míšou, který nás navštívil v rámci nasávání brněnské předvánoční atmosféry, pokoupit nějaké ty dárky.

Abychom se správně naladili, načali jsme se ještě doma flaškou medoviny :D. V aktuálním mrazivém počasí nám zahřátí přišlo víc než vhod – ještě že to na BVV nemáme moc daleko :D! Trhy jako takové nás příliš nenadchnuly. Celý pavilon G1 se podobal jedné velké vietnamské tržnici, takže všude spousta oblečení, ponožek, hraček a Helmutů z WS teleshoppingu – ne že by mě to teda příliš překvapilo :D. Zato v Fku na nás hned dýchla vánoční atmosféra spolu s Kájou Gottem linoucím se z reproduktorů. Tady už jsme našli vytoužené stánky s rukodělnými výrobky a strýcovi jsem tu pořídila do kuchyně rozkošné „česnekové drbátko“ (rozuměj lis na česnek) O:-)!

Vraťme se ale k hlavnímu programu dne. Asi třičtvrtěhodinku před začátkem koncertu jsme se vydali chytit si nějaké pěkné místečko s dobrým výhledem a dobře jsme udělali, protože hlediště se brzo zaplnilo do posledního místa. A to ještě samozřejmě zbytek davu postával všude okolo. Byli jsme nadšení, že Javory vystoupí v sestavě s cimbálem a už jsme se nemohli dočkat, jestli zahrají i naše srdcovky nebo se omezí čistě na vánoční repertoár.

Samozřejmě zazněla spousta vánočních písniček – z mých oblíbených třeba Krásný sen, ale nechyběl ani návrat k bigbítovým kořenům (Nechoď do kláštera a moje milovaná On na mě zapomíná). Upřímně mě docela překvapilo, že Ulrychovi nakonec zahráli tolik starých dobrých hitovek od Ideálu až po Jízdu králů. I tak mi hodně ne tak notoricky známých songů chybělo, jenže to víte – to bychom tam museli sedět ještě do zítřka :D. Potěšily mě i dvě písničky ze zbrusu nové desky Bratr sestry. Ke konci se Péťa konečně dočkal i svého oblíbeného Zvonu (celou dobu tajně doufal, že ho budou hrát :-)), který byl podle mě i naprostým vrcholem vystoupení. Ale jak jistě všichni tušíte, kdyby nezazněly na závěr Javory, nemohli bychom jít spokojeně domů, a tak jsem se dočkala i já :-).

Na naší hudební scéně není prostě nikdo, kdo by mohl konkurovat hlasu Hany Ulrychové. I po těch letech zní úplně stejně jako ze starých nahrávek a když se do toho opře, je to tak silný zážitek, že vám běhá mráz po zádech. To Petru Ulrychovi už to možná tolik nezpívá, zato je z celé skupiny jednoznačně nejcharizmatičtější :-). A samozřejmě složil všechny ty nádherné písničky, že. Když navíc uvážíme, že spolu oba sourozenci brzy oslaví 135. narozeniny, je to prostě neuvěřitelný výkon.

Suma sumárum to byl naprosto jedinečný koncert. V divadle nebo pod širým nebem by měl sice asi lepší atmosféru, ale i tak jsem strašně ráda, že jsme šli a já si konečně splnila velký sen. Vždyť Ulrychovi už téměř pět let pravidelně rotují mojí MP3kou a za tu dobu se mi ještě neoposlouchali. Javory můžu slyšet postopadesáté a pokaždé mi při nich bude běhat mráz po zádech. Ve své Modlitbě naprosto dokonale zhudebnili verše největšího moravského básníka Jana Skácela. Na albu Bílá místa nezní z úst Hany Ulrychové „pravda a láska vítězí“ jako hloupá fráze. A texty z desky Meč a přeslice jsou dnes stejně aktuální jako tenkrát za hlubokého totáče. Housle a mříž a Ať dál klidně spí hovoří za vše. Potřebujete ještě nějaký další důvod proč Javory a jejich písně milovat? Já ne :-)…

Měsíc se s měsícem sešel a my vyrazili na další porci nedělního jazzu – tentokrát na věhlasného Rudyho Linku! A bylo to tak skvělé, že se to prostě vůbec nedá popsat slovy – Rudyho zkrátka musíte vidět a slyšet na vlastní oči a uši. Až bude mít někde poblíž koncert, rozhodně si ho nenechte ujít. A pro jistotu si rezervujte vstupenky dopředu, jako my ;-). V Alterně totiž bylo i tentokrát natřískáno. Poučeni minulou zkušeností dorazili jsme tentokrát se zhruba hodinovým předstihem a Žánek s Nezdař už nám zahřívali místa na baru :-).

Na rozdíl od minulého jazzu mi Rudy Linka přišel mnohem poslouchatelnější a celkově jsem si ho po hudební stránce víc užila. A když přidal jako poslední song na rozloučenou úžasnou předělávku For No One od Beatles, získal si mě definitivně :-)!! Báječní byli i jeho spoluhráči. Navíc je Rudy nejen skvělý hudebník, ale i vypravěč, který své vystoupení tu a tam proloží nějakou tou veselou historkou či vtipnou průpovídkou ;-). Prostě parádní koncert po všech směrech.

Nu a na závěr poslední malá perlička z večera. Nevěřili byste, jaké asociace může v mužích vyvolat nevinná holčičí debata o silikonových košíčcích… Aby bylo jasno, bavily jsme se s Nezdař o pečení muffinů :D!

Pro zájemce Rudy Linka coby host v Show Jana Krause:

Skolila mě rýmička, a tak jsem se rozhodla dneska ulehnout, abych byla fit na zítřejší rozhovor. Ne že bych neměla co na práci, ale z postele se toho krom vyřizování emailů mnoho dělat nedá, a tak chci tenhle čas využít alespoň k dopsání několika blogových restů, co se mi tu nakupily.

Začneme tedy jedním kulturním zážitkem. Řekla bych, že na koncertě jsem byla naposled tak někdy před rokem, což je strašně ostudné a musím s tím něco začít dělat! Každopádně jsem se rozhodla nadělit si letos k Vánocům jeden hudební sen a jestli to klapne, můžete tu očekávat vééélkou a zcela zaujatou recenzi :D. Podvečer státního svátku jsme se rozhodli strávit v klubu Alterna a navštívit jeden ze série jazzových koncertů. Přestože jsme přišli (na naše poměry :D) docela s předstihem, místnost už byla téměř zaplněná a byli jsme rádi, že se nám podařilo ukořistit ještě celkem slušná místa. Na druhou polovinu koncertu jsme si pak ale šli stejně stoupnout k báru, odkud jsme měli na celou kapelu mnohem lepší výhled. Nakonec se nás překvapivě sešel velice hojný počet a dalším příjemným překvapením bylo to, že v Alterně rozšířili nabídku piv, takže už jsme nemuseli ucucávat hnusné Starobrno. Celkově se mi ten večer spolu s poklidnou atmosférou koncertu strašně moc líbil a snad ho zase brzy zopakujeme.

A teď už něco málo o hlavních hvězdách večera: „Originální formace Robert Balzar Trio vznikla v roce 1996, kdy se dal dohromady kontrabasista Robert Balzar, klavírista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček. Nabízí moderní jazz, vedený virtuosním kontrabasem, barvený nádherným klavírem a podporovaný skvěle padnoucími, synkopickými bicími, které místy přebírají hlavní roli. Na albech spolupracovali například s kytaristou Johnem Abercrombiem nebo Danem Bártou.“

Letos se uskutečnil již 12. festival studentských filmů na fakultě informatiky MU, na kterém studenti každoročně představují svou tvorbu, která vznikla v rámci několika volitelných předmětů. Všechny etapy tvorby filmu – od námětu přes scénář až po produkci – jsou zcela v rukou studentů a jejich úsilí hodnotí téměř tisícovka diváků, které festival rok co rok přiláká do budovy fakulty informatiky. Ani my jsme si letos festival nenechali ujít. Přestože v předchozích ročnících se mi filmy asi líbily malinko víc, našla jsem si pár favoritů, které stojí za zhlédnutí.

Nebojte se do knihovny

První jarní den

Třetí snímek, který mě zaujal, jsem bohužel nenašla na youtube :(, tak snad vám bude stačit aspoň tato malá ochutnávka. Filmy oceňuje odborná porota i diváci, ale ani jeden z mých favoritů první místo nezískal. „Knihovna“ se ale tuším umístila v první trojce.

Po festivale jsme se vydali ještě posedět do jedné útulné čajovny za fakultou spolu s Péťou krásným, který mě nadchnul pro kuskus a inspiroval k přečtení další knížky od Paola Coelha. Ale o tom zase někdy příště :-)…

Brněnská muzejní noc byla mou poslední malou předstátnicovou kratochvílí. Letos jsme se nejvíc těšili na nově zrekonstruovanou hvězdárnu a planetárium, vydali jsme se tedy najisto rovnou na Kraví horu. Fronta, která se táhla kolem celého areálu, nás bohužel odradila hned zkraje, takže jsme si koupili jen pivko a poseděli v parčíku na úžasných kravích lavičkách. Odtud také pochází jediné fotky, které jsme za celý večer pořídili :D…

Naše další kroky vedly do Domu umění města Brna, který byl dostatečně alternativní na to, aby tam po sobě nešlapaly davy lidí, ale zároveň alternativní až moc na to, abychom si z výstavy odnesli nějaký hlubší dojem 😀 . Do třetice jsme tedy vsadili na Palác šlechtičen, kde jsme měli sraz s Žánkem a Zuzejkem. Vevnitř sice bylo opět příšerně narváno, ale program nás zaujal. Nejprve jsme shlédli ukázku židovských tanců a pak jsme se šli podívat, jaké výstavy Palác šlechtičen nabízí. Výstava Život na brněnské ulici byla vytvořena z fotografií studentů Filosofické fakulty, které zachycovaly brněnské pouliční umělce. Druhá expozice s názvem V utrpení a boji/brněnští Židé v osudových momentech XX. století přilákala spoustu návštěvníků, takže jsme neměli čas (a popravdě ani chuť) prodírat se těmi davy, abychom si mohli všechno pečlivě projít a přečíst. Rozhodně se ale jednalo o nejzajímavější výstavu, kterou nám letos Muzejní noc nabídnula. V prvním patře se pak nacházel noční ateliér VOŠ restaurátorské Brno, který jsme si také prošli, a pak už jsme se vydali k poslední noční zastávce, kterou bylo nádvoří Domu pánů z Kunštátu. Zde se konal Artjarmark, kde mladí výtvarníci prodávali své ruční práce, originální šperky i netradiční dárky. Bylo tu opravdu na co koukat, takový „oživlý“ Fler :D. Naštěstí jsem usoudila, že už mám doma spoustu náušnic i bižu a stejně to nestíhám všecko unosit, takže jsem odolala pokušení :D. Nazávěr už jsme si jen zašli posedět do hospody vedle Trojky a pak se vydali pěšky domů.

Co se týče programu, tak letos byla Muzejní noc trochu slabší a navíc v některých muzejích vybírali vstupné (ikdyž spíš symbolické). Hvězdárna nám tedy protentokrát nevyšla, ale nemusíme smutnit – v kapesním průvodci jsme letos objevili několik slevových kupónu do brněnských muzejí a mezi nimi také 1+1 vstupenku zdarma na jakýkoliv astronomický pořad v planetáriu, takže o ten zážitek nakonec nepřijdeme :-).