Autor: Jana

Jó, léto… Tohle léto jsem si rozečetla naprosto nesmyslné množství knih (což normálně vůbec nedělám), tak jsem docela ráda, že jsem se aspoň u některých dobrala zdárného konce a že tu vůbec mám dneska o čem psát 🙂

Eduard Štorch – Lovci mamutů

Kniha, k jejíž četbě mě inspirovala návštěva tajuplné jeskyně Pekárna, do níž autor zasadil část děje svého slavného díla. Docela mě překvapuje, že Lovci mamutů jsou vnímání jako kniha pro děti, protože přiznejme si – život v pravěku nebyl zrovna peříčko a Štorch se nevyhýbá ani několika drsnějším scénám. Na druhou stranu myslím, že pro dnešní děti s neomezenými možnostmi už Lovci mamutů asi budou postrádat onen punc dobrodružství, který v této knize nacházely starší generace. Každopádně jako vzdělávací materiál, který by jim mohl přiblížit, jak se v pravěkých dobách lidem žilo, Lovci mamutů určitě poslouží lépe, než ledasjaká učebnice dějepisu.

Eduard Bass – Cirkus Humberto

„Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný,“ řekl Karas dojat.
„Taky jsem na to myslel,“ odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, „ale ono to bude tak: každý člověk si vytváří svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil.“

Další pokořenou klasikou tohoto léta se pro mě stalo toto kultovní dílo o lidech z maringotek, které mě koneckonců inspirovalo i ke zhlédnutí stejnojmenného seriálu, který jsem viděla naposledy jako dítě. Ten je velmi zdařilý, hvězdně obsazený a knihy se drží věrně, takže pokud se vám zrovna nechce číst, je to určitě dobrá alternativa. Byť může román svým rozsahem (cca 500 stran) nahnat leckterému čtenáři hrůzu, nemusíte se bát, že by vás děj nestrhnul. Pouze v části, kde vedení cirkusu přebírá Vašek Karas a je tam více popisných pasáží, mi přišlo, že kniha trochu ztrácí dech, ale závěr už měl opět to správné tempo. Román překvapí autorovou mimořádnou znalostí cirkusového prostředí, s níž vylíčil hořko-sladký život lidí v manéži. Pro mě vyzníval Cirkus Humberto trochu melancholicky – snad je to i tou smutnou dobou, v níž vznikal, každopádně je to určitě jedna z těch českých klasik, které stojí za to si alespoň jednou za život přečíst.

J. Canfield, M. V. Hansen, A. Newmarková – Myslete pozitivně

„Musíme být ochotni zbavit se představ o životě, který jsme si naplánovali, abychom mohli žít život, který na nás čeká.“
Joseph Campbell

Kniha z edice Slepičí polévka pro duši, která vskutku dělá čest svému názvu, nese podtitul 101 skutečných příběhů o tom, jakou sílu má pozitivní postoj a můžete si být jisti, že vás opravdu pozitivně naladí a vleje vám do žil trochu toho optimismu. Sama jsem ji četla v různých více či méně nelehkých etapách své mateřské a opravdu mě mnohdy příkladem skutečných lidí dokázala pohladit po duši a dodat potřebnou motivaci nebo sílu podívat se na svou situaci z jiné perspektivy.

Po delší době tu mám zase literární okénko, kterým vás nechám nahlédnout do mé jarní knihovny – tak příjemné počtení 😉

Jan Hnízdil – Zaříkávač nemocí

Příběhy z praxe jednoho z našich nejznámějších lékařů celostní medicíny mi chvilkami (byť s psychosomatikou hluboce sympatizuji) přišly už moc přitažené za vlasy a autorův postoj až přehnaně vyhraněný. Každopádně otázku, jak dalece se mýlím či ne, by mohli zodpovědět pouze samotní pacienti, kterým v této knize bohužel není věnován dostatek prostoru.

Guy de Maupassant – Kulička

Tuto knihu z edice „Světovky“ jsem kdysi dávno (v maturitním ročníku?) ukořistila v kroměřížském antikvariátu a s radostí jsem ji teď oprášila (vlastně doslova :D), protože dobré klasiky není nikdy dost. Svazek obsahuje 3 krátké, ale o to silnější povídky, z nichž ta nejznámější, o charakterní prostitutce Kuličce, dala název celému souboru.

Satchin Panda – Cirkadiánní kód

Konečně jsem dočetla další z mých knižních vánočních dárků, a sice tento bestseller (nejen) o důležitosti správného svícení v našich domovech a o tom, jak vystavování se světlu a tmě má dalekosáhlý vliv na naše zdraví a fungování našeho těla. O zdravé svícení se u nás doma zajímáme už nějaký čas, pořídili jsme si do ložnice zatemňovací roletu, před spaním se snažím svítit zásadně červeným světlem a občas si od Péti půjčím jeho červené brýle a můžu říct, že toto všechno určitě přispívá k lepší kvalitě mého spánku (plus samozřejmě i to, že už v noci většinou nemusím vstávat k Olímu :)). Byla jsem zvědavá, zda mi v tomto směru kniha předá nějaké další nečekané informace. První část knihy, která se věnuje právě roli světla a tmy v návaznosti na chování našeho těla, mi rozhodně přišla informačně nejvíce přínosná. Cirkadiánní kód však není pouze o svícení – dalším krokem na cestě za lepším zdravím je přizpůsobení příjmu jídla našim vnitřním hodinám. Satchin Panda doporučuje stravování v osmihodinovém okně, což mi přijde jako naprosté sci-fi a pro mě je kolikrát problém vlézt se aspoň do těch dvanácti, když už nic jiného. Netvrdím, že bych to nechtěla někdy vyzkoušet, ale zdá se mi to už příliš omezující a jak všichni víme, co je omezující, to většinou nebývá ani dlouhodobě udržitelné. Druhá polovina knihy, zaobírající se souvislostí cirkadiánního kódu a různých civilizačních chorob, už mi pak přišla poměrně „vědecká“ a méně záživná, ale také jsem ji přelouskala. Suma sumárum bych Cirkadiánní kód doporučila k přečtení jak tomu, kdo by chtěl zlepšit kvalitu svého spánku, tak i každému, kdo se nad souvislostí světelné hygieny a zdraví ještě třeba ani nezamyslel. Kniha obsahuje ucelený přehled vědecky podložených informací a myslím, že není nikdo, kdo by v tomto směru nemohl alespoň něco málo vylepšit a udělat tak ve výsledku i něco pro své zdraví 🙂

Jane Austenová – Pýcha a předsudek

Pýcha a předsudek je moje srdcová záležitost a nepřestává mě fascinovat, jak čtivé a nestárnoucí tohle dílo je. Toto vydání z 60.let, které mám od pratety, si navíc v knihovničce hýčkám i tak trochu z nostalgie. (Mimochodem datum tohoto vydání je patrné i na doslovu, který psal evidentně někdo, kdo anglické literatuře skutečně rozuměl a není to takové to typické průvodní slovo knih, plné kritiky buržoazie :D, které za socíku obvykle vycházely.) Po letech jsem si tedy příběh sester Bennetových s chutí přečetla znovu, zase se beznadějně zamilovala do pana Darcyho a užila si trochu té nekýčovité romantiky. Hvězdně obsazený film z roku 2005, zdařilý neméně, musel pochopitelně následovat.

Uff… tak na tento román jsem se opravdu těšila, byť musím přiznat, že tak těžké sousto jsem nečekala. Po naprosto famózní Haně byla laťka nastavená vysoko, nicméně Tiché roky mě jen utvrdily v přesvědčení, že Aleně Mornštajnové patří místo na výsluní současných českých autorů zcela právem.

Román Tiché roky v sobě nenese tak silné historické téma jako Hana – naopak se jedná o intimní rodinné drama, vyprávěné na přeskáčku dvěma hlavními postavami, do sebe uzavřenou Bohdanou a jejím nepřístupným otcem, přesvědčeným komunistou Svatoplukem. Postupně čtenář rozkrývá tragické tajemství jejich rodinné minulosti. Zhruba od poloviny knihy, kdy se odehraje rozhodující dějový zvrat, se román stává prakticky neodložitelným, příběh vás pohltí a pak už nemůžete jinak, než s očima dokořán sledovat, zda se vztahy v rodině Žákových vyvinou nějakým příznivějším směrem nebo zůstanou stejně bezútěšné jako doposud.

Právě ta tíha a bezvýchodnost neuspokojivých rodinný vztahů mě po celou dobu dost deprimovala. Od této knihy rozhodně neočekávejte oddechovou četbu, u které by mohla hlava „vypnout“. Při čtení mě zpočátku rušilo, že na mě příběh nepůsobil dostatečně věrohodně (trochu v rozporu s tímto tvrzením: trvalo mi opravdu dlouho, než mi došlo, že hlavní hrdinka skutečně nemluví), ale od poloviny knihy už mi to vlastně nepřišlo nijak podstatné. Tiché roky byly strhující až do poslední stránky. Přesto musím říct, že z konce jsem byla malinko rozpačitá, že byl na mne možná až příliš otevřený a některé věci by si asi zasloužily dovyprávět. Výsledný dojem z knihy mi to ale každopádně nepokazilo.

Suma sumárum – po tak mimořádném literárním počinu, jakým byla Hana, musí zákonitě každý další román Aleny Mornštajnové vyvolat dojem, že to „není úplně ono“, jakkoli je výborný. Bravurní je jednoznačně propracované vykreslení jednotlivých postav, kdy žádná z nich nepůsobí černobíle, stejně jako zdůraznění síly a důležitosti mezilidské komunikace. Tiché roky rozhodně stojí za přečtení! Ale přesto se přiznám, že mně osobně bude (hlavně kvůli té celkové pochmurné atmosféře) stačit přečtení jen jedno…