Tak dneska snad konečně potěším všechny ty, kteří nedočkavě vyhlížejí na mém blogýsku první zprávy z druhého břehu Atlantiku :-)…Program tu máme opravdu nabitý – dnes oficiálně začaly třídenní promoce (nojo, žádní troškaři :D) a z dvouhodinové pauzy v programu už mi zbývá jen pár minut. Příspěvky asi budu průběžně doplňovat, abyste si mohli přečíst aspoň něco. Na psaní tu popravdě moc klidu nemám, protože mi tu věčně žvatlají rodičové se slovníkem, pokoušejíce se naučit pár nových anglických výrazů – všichni jsou tu totiž strašně komunikativní :D…
Ale abych začala pěkně popořádku – naše cesta se skládala ze čtyř dílčích úseků, z nichž ten poslední – sedmihodinový let přes Atlantik – byl už celkem otravný a ikdyž jsem měla plný batoh čtiva, neměla jsem chuť ho ani vytahovat. Z Km jsme vyráželi s bratránkem v neděli v 7 ráno a naše první cesta vedla do Veselí k tetě a strýcovi, kteří nás měli vést na letiště do Vídně. Během jízdy nám teta – zkušená to cestovatelka – líčila, že nejlepším způsobem, jak přežít dlouhý let, je vybrakovat palubní bar :D. Její radu jsme si vzali k srdci především v poslední etapě naší cesty 8-)…Před půl 12 už jsme stáli na vídeňském letišti a hledali ten správný terminál. Na létání je otravné hlavně to všudypřítomné dlouhé čekání – na otevření odbavovacího okýnka, na samotné odbavení, na čekování příručních zavazadel, na nástup do letadla…Co nás ale přecejen naladilo bylo krásné počasí, které nás ve Vídni přivítalo a které jsme si doma v ČR už pěkně dlouho neužili. Brašule nás varoval, že v US nás čekají 28mi stupňová vedra, alespoň podle předpovědi, takže jsme se měli ještě na co těšit :D.
Let z Vídně na londýnské Heathrow byl úžasný. Odlétali jsme o čtvrt na 3 za nádherného jasného počasí, takže jsme si z výšky mohli prohlédnout celé Německo, pobřeží Severního moře a hlavně Londýn, Tower bridge, arénu ve Wembley O:-), Windsorský zámek…byla jsem z toho vážně unešená a když nás při výstupu z letadla udeřil horký letní vzduch, hříšně jsem si pomyslela, že bych se nejradši vykašlala na celou Ameriku a zůstala tady :D… Na Heathrow nás čekal náročný úkol přemístit se z jednoho terminálu na jiný, umístěný na úplně opačném konci letiště. Z toho přesunu jsme původně měli dost obavy, ale nakonec tam bylo všechno tak perfektně označené, že se nešlo nikde ztratit. V Londýně už na nás padla trochu únava, ale především hlad, protože co se týče jídla, tak nás v prvním letadle tak trochu ojebali 😀 – podle mě teda dvě čokoládové tyčinky na dvě a půl hodiny letu nejsou žádné občerstvení 😀 ! Po půl 8 večer už jsme se odlepovali z půdy britských ostrovů a čekala nás asi nejnáročnější část cesty, ta, z které jsem měla největší strach. Abych zodpověděla dotaz v Terčině komentáři – samozřejmě, že jsem se bála, při startu i při přistání jsem v ruce drtila chudáka želvu Božku, div nevypustila duši :-)…ale na druhou stranu to byl i tak trochu příjemný adrenalin a věřte mi, že v polovině Atlantiku už ani tak nemyslíte na to, že jste v letadle a pod vámi jen oceán, jako spíš na to, že se chcete už konečně projít někam dál než jen v uličce mezi sedadly nebo si dát aspoň nohu za krk :D, MP3ku už nemůžete ani poslouchat, z vysílaných filmů jste zhnusení a vašim nejoblíbenějším programem se stává kanál 13, kde vysílají na mapě vaše letadýlko, kterak se hlemýždí rychlostí pohybuje přes Atlantik do vaší vysněné destinace…ano, ten sedmihodinový let byla opravdu neuvěřitelná pruda a už se vůbec bráchovi nedivím, že jezdívá tak málo domů 😀 !!! S jídlem jsme se nicméně měli tentokrát o hodně líp. Nabušení letušáci pořád chodili okolo a vyptávali se, co si budeme přát, takže jsem ani neměla moc šancí to zalomit. Poslední hodina ve vzduchu už byla opravdu nekonečná. Let každopádně proběhl v poklidu, jediné turbulence nás zastihly nad zálivem svatého Vavřince a to už jsme byli od Bostonu coby kamenem.
Z příletu naši byli dost nervózní,protože na tom ani jeden z nich s angličtinou není kdovíjak dobře a museli se při pohovoru na letišti spolehnout na mě, což dost podkopalo jejich rodičovskou autoritu :D, neboť jsem se jejich strachu nepokrytě vysmívala a těšila se, že si konečně s někým pořádně pokecám anglicky. Na pasové kontrole jsme zjistili, že nemáme vyplněné všechny dotazníky, které nám rozdávali v letadle. Instruktážní video, co nám na palubě pouštěli, jsem proklimbala, a rodičové mu samozřejmě nerozuměli :D, takže jsme se na řadu dostali až jako poslední a úřednice se chtěla trochu vybavovat :D…každopádně jsme bez problémů prošli, zkontrolovaly se otisky, vyzvedli jsme batožinu a to už nás brácha čekal v hale a sháněl taxík :-)…
Během 15ti minutové jízdy jsme si naplánovali celý program našeho amerického pobytu 😀 a to už jsme stáli na Broadwayi a brácha nás vedl k bytu, který pro nás pronajal. Mamka byla unešená z krásných stylových baráčků v ulici, ovšem nadšení záhy opadlo, když jsme vešli dovnitř :D. Ještě předtím nás u dveří přivítala sousedovic krvelačná bestie, nejspíš pes, ikdyž dost možná prase :D. Už to mě mělo varovat a něco mi připomenout…žeby Chrlice 😀 ??? Pokojík o deseti metrech čtverečních s matracema místo postelí je podle všeho americkým (nejen) studentským standardem a o tom, že se tady pravděpodobně nikdy neuklízelo ani nevětralo radši nemluvím. Nicméně právě díky chrlické zkušenosti jsem se v novém prostředí poměrně rychle aklimatizovala a smířila se s faktem, že hadr, co se válí po podlaze, je vyfouklá matrace, na které budu v budoucích 12ti dnech spát :D…o poznání víc konsternovaní ovšem byli naši. Ve snaze trochu je rozveselit jsem se rozvěrně vyhoupla na stůl a se slovy „Není to sice zrovna hotel Ritz…“se milý stůl během několika vteřin zřítil k zemi :D. Brácha se snažil zachraňovat stolní lampu, ale nemohl ji vytrhnout ze zásuvky, já držela uraženou nohu, naši lamentovali…no prostě groteska k popukání 😀 😀 😀 !!!!! Hnedka jsem se zaradovala, že mi tuhle dobrodružnou story nikdo nebude věřit. Hehe, a pak si člověk řekne – Amerika :D…Nicméně nakonec jsme se s Lukem shodli, že můžem být rádi, že se stůl zhroutil hned a nespadl mi na hlavu, protože jsem pod ním měla spát :D…
Kuchyň ani koupelna už výsledný dojem nezlepšila. Vana místního typu se u nás vyráběla snad ještě za Rakouska-Uherska a předpotopní závěs a záchodová mísa, která se s váma hýbe :D, už jen dokreslili celkovou atmosféru :D. Co se týče kuchyně, shodli jsme se na tom, že není radno se tu čehokoliv dotýkat :D…Jak se ovšem říká, ráno je moudřejší večera, a my jsme díky časovému posunu byli na nohou už téměř 24 hodin. No a tak jsem si nafoukla tu svou děsivou matraci a otevřela si spacák, co mi brácha sehnal od nějakého kamaráda (vduchu jsem doufala, že se umývá aspoň jednou denně 8-)…), vyprovodila Luka ke dveřím a zalehla…a vduchu si říkala, že tohleto mi teda rozhodně nikdo doma nebude věřit :D…
