Den první: Za Grónskem doleva

Tak dneska snad konečně potěším všechny ty, kteří nedočkavě vyhlížejí na mém blogýsku první zprávy z druhého břehu Atlantiku :-)…Program tu máme opravdu nabitý – dnes oficiálně začaly třídenní promoce (nojo, žádní troškaři :D) a z dvouhodinové pauzy v programu už mi zbývá jen pár minut. Příspěvky asi budu průběžně doplňovat, abyste si mohli přečíst aspoň něco. Na psaní tu popravdě moc klidu nemám, protože mi tu věčně žvatlají rodičové se slovníkem, pokoušejíce se naučit pár nových anglických výrazů – všichni jsou tu totiž strašně komunikativní :D…

Ale abych začala pěkně popořádku – naše cesta se skládala ze čtyř dílčích úseků, z nichž ten poslední – sedmihodinový let přes Atlantik – byl už celkem otravný a ikdyž jsem měla plný batoh čtiva, neměla jsem chuť ho ani vytahovat. Z Km jsme vyráželi s bratránkem v neděli v 7 ráno a naše první cesta vedla do Veselí k tetě a strýcovi, kteří nás měli vést na letiště do Vídně. Během jízdy nám teta – zkušená to cestovatelka – líčila, že nejlepším způsobem, jak přežít dlouhý let, je vybrakovat palubní bar :D. Její radu jsme si vzali k srdci především v poslední etapě naší cesty 8-)…Před půl 12 už jsme stáli na vídeňském letišti a hledali ten správný terminál. Na létání je otravné hlavně to všudypřítomné dlouhé čekání – na otevření odbavovacího okýnka, na samotné odbavení, na čekování příručních zavazadel, na nástup do letadla…Co nás ale přecejen naladilo bylo krásné počasí, které nás ve Vídni přivítalo a které jsme si doma v ČR už pěkně dlouho neužili. Brašule nás varoval, že v US nás čekají 28mi stupňová vedra, alespoň podle předpovědi, takže jsme se měli ještě na co těšit :D.

Let z Vídně na londýnské Heathrow byl úžasný. Odlétali jsme o čtvrt na 3 za nádherného jasného počasí, takže jsme si z výšky mohli prohlédnout celé Německo, pobřeží Severního moře a hlavně Londýn, Tower bridge, arénu ve Wembley O:-), Windsorský zámek…byla jsem z toho vážně unešená a když nás při výstupu z letadla udeřil horký letní vzduch, hříšně jsem si pomyslela, že bych se nejradši vykašlala na celou Ameriku a zůstala tady :D… Na Heathrow nás čekal náročný úkol přemístit se z jednoho terminálu na jiný, umístěný na úplně opačném konci letiště. Z toho přesunu jsme původně měli dost obavy, ale nakonec tam bylo všechno tak perfektně označené, že se nešlo nikde ztratit. V Londýně už na nás padla trochu únava, ale především hlad, protože co se týče jídla, tak nás v prvním letadle tak trochu ojebali 😀 – podle mě teda dvě čokoládové tyčinky na dvě a půl hodiny letu nejsou žádné občerstvení 😀 ! Po půl 8 večer už jsme se odlepovali z půdy britských ostrovů a čekala nás asi nejnáročnější část cesty, ta, z které jsem měla největší strach. Abych zodpověděla dotaz v Terčině komentáři – samozřejmě, že jsem se bála, při startu i při přistání jsem v ruce drtila chudáka želvu Božku, div nevypustila duši :-)…ale na druhou stranu to byl i tak trochu příjemný adrenalin a věřte mi, že v polovině Atlantiku už ani tak nemyslíte na to, že jste v letadle a pod vámi jen oceán, jako spíš na to, že se chcete už konečně projít někam dál než jen v uličce mezi sedadly nebo si dát aspoň nohu za krk :D, MP3ku už nemůžete ani poslouchat, z vysílaných filmů jste zhnusení a vašim nejoblíbenějším programem se stává kanál 13, kde vysílají na mapě vaše letadýlko, kterak se hlemýždí rychlostí pohybuje přes Atlantik do vaší vysněné destinace…ano, ten sedmihodinový let byla opravdu neuvěřitelná pruda a už se vůbec bráchovi nedivím, že jezdívá tak málo domů 😀 !!! S jídlem jsme se nicméně měli tentokrát o hodně líp. Nabušení letušáci pořád chodili okolo a vyptávali se, co si budeme přát, takže jsem ani neměla moc šancí to zalomit. Poslední hodina ve vzduchu už byla opravdu nekonečná. Let každopádně proběhl v poklidu, jediné turbulence nás zastihly nad zálivem svatého Vavřince a to už jsme byli od Bostonu coby kamenem.

Z příletu naši byli dost nervózní,protože na tom ani jeden z nich s angličtinou není kdovíjak dobře a museli se při pohovoru na letišti spolehnout na mě, což dost podkopalo jejich rodičovskou autoritu :D, neboť jsem se jejich strachu nepokrytě vysmívala a těšila se, že si konečně s někým pořádně pokecám anglicky. Na pasové kontrole jsme zjistili, že nemáme vyplněné všechny dotazníky, které nám rozdávali v letadle. Instruktážní video, co nám na palubě pouštěli, jsem proklimbala, a rodičové mu samozřejmě nerozuměli :D, takže jsme se na řadu dostali až jako poslední a úřednice se chtěla trochu vybavovat :D…každopádně jsme bez problémů prošli, zkontrolovaly se otisky, vyzvedli jsme batožinu a to už nás brácha čekal v hale a sháněl taxík :-)…

Během 15ti minutové jízdy jsme si naplánovali celý program našeho amerického pobytu 😀 a to už jsme stáli na Broadwayi a brácha nás vedl k bytu, který pro nás pronajal. Mamka byla unešená z krásných stylových baráčků v ulici, ovšem nadšení záhy opadlo, když jsme vešli dovnitř :D. Ještě předtím nás u dveří přivítala sousedovic krvelačná bestie, nejspíš pes, ikdyž dost možná prase :D. Už to mě mělo varovat a něco mi připomenout…žeby Chrlice 😀 ??? Pokojík o deseti metrech čtverečních s matracema místo postelí je podle všeho americkým (nejen) studentským standardem a o tom, že se tady pravděpodobně nikdy neuklízelo ani nevětralo radši nemluvím. Nicméně právě díky chrlické zkušenosti jsem se v novém prostředí poměrně rychle aklimatizovala a smířila se s faktem, že hadr, co se válí po podlaze, je vyfouklá matrace, na které budu v budoucích 12ti dnech spát :D…o poznání víc konsternovaní ovšem byli naši. Ve snaze trochu je rozveselit jsem se rozvěrně vyhoupla na stůl a se slovy „Není to sice zrovna hotel Ritz…“se milý stůl během několika vteřin zřítil k zemi :D. Brácha se snažil zachraňovat stolní lampu, ale nemohl ji vytrhnout ze zásuvky, já držela uraženou nohu, naši lamentovali…no prostě groteska k popukání 😀 😀 😀 !!!!! Hnedka jsem se zaradovala, že mi tuhle dobrodružnou story nikdo nebude věřit. Hehe, a pak si člověk řekne – Amerika :D…Nicméně nakonec jsme se s Lukem shodli, že můžem být rádi, že se stůl zhroutil hned a nespadl mi na hlavu, protože jsem pod ním měla spát :D…

Kuchyň ani koupelna už výsledný dojem nezlepšila. Vana místního typu se u nás vyráběla snad ještě za Rakouska-Uherska a předpotopní závěs a záchodová mísa, která se s váma hýbe :D, už jen dokreslili celkovou atmosféru :D. Co se týče kuchyně, shodli jsme se na tom, že není radno se tu čehokoliv dotýkat :D…Jak se ovšem říká, ráno je moudřejší večera, a my jsme díky časovému posunu byli na nohou už téměř 24 hodin. No a tak jsem si nafoukla tu svou děsivou matraci a otevřela si spacák, co mi brácha sehnal od nějakého kamaráda (vduchu jsem doufala, že se umývá aspoň jednou denně 8-)…), vyprovodila Luka ke dveřím a zalehla…a vduchu si říkala, že tohleto mi teda rozhodně nikdo doma nebude věřit :D…

Fialový týden na právnické fakultě

Když nad tím tak přemýšlím, zas až tak moc okamžiků, kdy bych si připadala opravdu hrdá na to, že se řadím mezi budoucí právnickou elitu národa (rozuměj studenta PrF MUNI :D), zatím v mém životě nenastalo…Možná počáteční euforie z přijetí, pár výjimečných přednášek s pár výjimečnými lidmi, vydařené zkoušky…než mi opadly růžové brýle a já se začala na náš ústav koukat především jako na spolek individualistů. Asi nebude tak úplně náhoda, že spolužáci, které považuju za své opravdové přátele, studují zároveň s právy obory na jiných fakultách nebo právnická fakulta není v jejich studentském životě první štací :D…Pokud má jednoduše člověk srovnání (což jakožto permanentní špión především na půdě FSS už za těch pár semestrů mám :D), jen těžko může k atmosféře na PrF přihlížet nekriticky.

Co mě ale opravdu příjemně překvapilo byla vlna studentské iniciativy, která se svorně zvedla vůči obvinění vedoucího katedry občanského práva Josefa Fialy z plagiátorství. Během pár dnů se díky společenské síti Facebook vytvořila skupina „Stojím za profesorem Josefem Fialou“ na podporu zmíněného profesora, zorganizovala se podpisová akce a celotýdenní „happening“, během kterého studenti na znamení podpory nosili fialové stužky nebo jiné kusy oděvu (F)fialové barvy :-)…Najednou zkrátka všichni táhli za jeden provaz a věřte mi, že to u právníků nebývá zrovna častý stav :D.

K samotné mediální kampani se snad ani nemá cenu vyjadřovat. Kdo někdy profesora Fialu zažil jako vyučujícího, asi ani na okamžik nezapochyboval, že celá aféra je směšná a vykonstruovaná ve vhodnou chvíli, kdy zrovna probíhá výběrové řízení na vedoucího katedry občanského práva. A to říkám zcela upřímně, přestože moje první setkání s panem profesorem bylo přinejmenším děsivé 😀 …vzpomínám si jako včera, jaký jsme od něj se Zdeňkou dostaly kartáč za to, že jsme po polední pauze přišly pozdě na jeho přednášku (ne zcela neoprávněný, beztak jsme byly venku před fakultou kouřit :D…). Fiala je prostě jedinečná osobnost naší fakulty a zhruba 1200 podpisů, které se do dnešního dne podařilo na jeho podporu nasbírat, jsou toho myslím jasným důkazem. Koneckonců neznám moc jiných vyučujících, kteří vás na přednášce zamykají v posluchárně :D…abyste nemohli dovnitř ani ven :D…

Toho, kdo by si chtěl přečíst o celé kauze něco víc, odkazuji na studentský portál Masarykovy univerzity, Lemur: http://www.lemur-mu.cz/index.php/univerzita/34-dni-na-univerzite/282-rigorozni-prace-diplomova-prace-a-reprint . Dozvíte se zde spoustu informací o tom, jak byla celá kauza rozpoutána, jak probíhalo zasedání Akademického senátu, jak vznikla akce „Fialový týden“ a také jak se k celé záležitosti postavil sám Josef Fiala na zasedání Vědecké rady Právnické fakulty.

Na závěr samozřejmě nesmím zapomenout zmínit, že to bude právě pan profesor Fiala, komu již za pár týdnů stanu tváří v tvář u zkoušky z občanského práva a bude jen v jeho rukou, zda mě tento semestr nevyhodí ze školy…proto mu ve dnech budoucích přeji dobrý spánek, pevné nervy a hlavně slitování :D…

Možnosti postihu léčitelství v ČR

Z nevysvětlitelných důvodů mě to i po třetím roce stráveném na půdě právnické fakulty stále táhne do oblasti, kam jsem vždycky chtěla směřovat a tak nějak mě dodneška neopustila jistota, že se v ní jednoho dne budu pohybovat a že mě bude živit…Stará historka o sázce s bráchou je už sice dost provařená:D, ale kdyby někdo přecejen nevěděl, maturovala jsem z chemie a biologie a měla jsem namířeno do zdravotnictví. Dnes už sice pracuju ve službách dámy s váhami a mečem, ale každý semestr se povinně účastním nějakého „neprávnického“ předmětu, který mě udržuje v iluzi, že sny jsou od toho, aby se plnily :-)…

Tohle jaro padla volba na předmět „České a evropské zdravotnické právo“. Zkouškové už se naplno rozjelo a tak není moc času na spisování – pokud se teda zrovna nejedná o spisování do školy jako v případě kolokviální práce výše uvedeného předmětu. Z balíku témat jsem si dlouho nemohla vybrat. Měla jsem asi deset kandidátů a nakonec to vyhrálo léčitelství. Pro mě osobně je to dost zajímavá oblast, takže jsem se rozhodla podělit se se svými výsledky na blogu. Vítám komentáře :-)…

Možnosti postihu léčitelství v ČR

Léčitelství, jak je všeobecně známo, se řadí mezi odvětví alternativní medicíny a v době civilizačních chorob je pozitivně přijímáno a hojně vyhledáváno snad už celou třetinou populace.[1] Často nabízí nevyléčitelně nemocným poslední kapku naděje na uzdravení. V rozšířenější formě lze definovat alternativní medicínu jako souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současné době, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů vědecké medicíny. Postupy alternativní medicíny jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil.[2] Podle Listiny má každý člověk právo na ochranu zdraví[3], přičemž volba způsobu léčení je ponechána zcela v jeho rukou a je jen čistě na jeho rozhodnutí, zda se svěří do péče lékaře či léčitele. Přesto může právě aktivita lidových léčitelů představovat vážný právnický problém.

První možnou kolizi představuje ochrana spotřebitele. Zatímco v běžném zdravotnictví má nemocný garantovanou jistou úroveň poskytované péče[4], případně právo na náhradu škody plynoucí z péče nedostačující či nevhodné, oblast alternativní medicíny tak silnou zárukou nedisponuje. Způsobů, kterými lze toto řešit, se nabízí hned několik – především by bylo potřeba stanovit určité požadavky na osoby, které chtějí léčitelství provozovat. Žadatel by například měl dokázat alespoň základní znalost anatomie lidského těla, první pomoci atd. To by ale zřejmě nemuselo být dostačující – vždyť ani vystudovaní lékaři si po celý život nevystačí se znalostmi, které získali na vysoké škole, protože medicína je oblast vědy, která se neustále rozvíjí. Stát by navíc mohl zajistit kontrolu nad tím, zda postupy používané léčiteli na pacientech nejsou vyloženě zdraví škodlivé.

Další sporný názor, který se v souvislosti s „boji“ mezi léčiteli a lékaři často ozývá, se týká trestní odpovědnosti. Lékaři nesou za své jednání krom morální a etické odpovědnosti také zcela konkrétní odpovědnost právní. Léčitelům, jejichž definici naše legislativa nezná, v tomto směru prakticky žádný postih nehrozí, pokud tedy pacientovi nepodají zrovna vyslovený jed. Jejich činnost krom konkrétních praktik může spočívat spíše v jakýchsi radách a doporučeních – kupříkladu ohledně životního stylu – která lze jen stěží dokazovat. Žádné normy, podle kterých léčitelé pracují, neexistují a tím pádem se od nich ani nemohou odchýlit. Je proto velmi těžké prokázat, že se dopustili chybného postupu. Postihování léčitelů a jejich alternativních metod je v mnoha ohledech sporné už proto, vezmeme-li v úvahu třeba odvětví bylinkářství, které se zabývá tradiční lidovou medicínou a pracuje se zákonitě účinnými látkami. A koneckonců i v ordinacích praktických lékařů se pacient občas může setkat s alternativním přístupem.

Je velice obtížné hledat onu hranici mezi tím, co je jen poskytnutí rady a co už zdravotní péče. Léčitelství je tak složitým problémem, že jej úspěšně nevyřešil snad žádný stát na světě. Česká republika se už o zákonnou úpravu tohoto vážného zdravotnického problému pokusila, ale schválené znění zákonů je diskutabilní a návrhy nových zákonů byly vždy odmítnuty. O přesnou analýzu léčitelství a metod alternativní medicíny se náš stát nezajímá, neprobíhá žádný průzkum rozsahu činnosti léčitelů a úspěšnosti jejich péče, a nebyla navržena a zorganizována ani jediná studie o účinnosti jejich metod.[5]

Základní zdravotnický zákon, „Zákon o péči o zdraví lidu“ z roku 1966, který byl mnohokrát novelizován, se v současném znění o léčitelích nezmiňuje. Mimo jiné se v něm uvádí, že „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“.[6] Ve větě chybí slovo „jen“, takže větu lze chápat pouze jako konstatování faktu. Léčitelé tedy podle tohoto zákona nejsou výslovně ze zdravotnické činnosti vyloučeni. Léčitelství měl řešit Zákon o živnostenském podnikání č. 455/1991, ve kterém bylo léčitelství přechodně zařazeno mezi tzv. „volné živnosti“, které „opravňují k činnosti, pro jejichž provozování tento zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti“[7]. Zákon  byl však novelizován a léčitelství bylo ze zákona vyřazeno. Podle dnes platného znění činnost přírodních léčitelů mezi volné živnosti nepatří. (Formulace není srozumitelná, protože termín „přírodní“ léčitel není běžný a nikdo také léčitele nedělí na přírodní a nepřírodní.) Léčitelé jsou samozřejmě s dnešní situací nespokojeni a řeší ji tak, že pracují buď nelegálně, bez jakéhokoli oprávnění, nebo získali živnost např. na psychologickou pomoc, poradenství, masáže atd., pod jejíž rouškou diagnostikují a léčí.[8]

O samotném přínosu alternativní medicíny je těžké se přít. Diskusních fór zabývajících se těmito polemikami je na internetu požehnaně a názory se různí. Alternativní medicíně bývá často vyčítáno riziko zanedbání řádné vědecké léčby. Přečetla jsem několik příběhů lidí, kteří zemřeli jen proto, že uvěřili léčitelům a odmítli klasickou léčbu, stejně jako těch, kteří místo klasické léčby zvolili alternativní a přesto se zcela uzdravili. Můj názor je takový, že pokud alternativní medicína a přístup lidových léčitelů pomáhá nezanedbatelnému množství pacientů, je rozhodně žádoucí ji udržet v povědomí společnosti. Koneckonců vedle sebe klasická medicína a léčitelství existovaly od pradávna a obojí má společné kořeny v letitých lidských zkušenostech. Už proto by byla škoda léčitelství zcela zavrhnout. Vždyť profesionální péče nemusí nutně být pro pacienta vždy tou nejlepší.


[1] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[2] Zpravodaj Sysifos 2/98, [citováno 13.5.2010]. Dostupný z: http://www.sisyfos.cz/sisyfos/zpravodaj/sis10_05.htm

[3] Listina základních práv a svobod

[4] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[5] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[6] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[7] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

[8] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 15.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

Pangasius se zeleninovou omáčkou

Posledním receptem, kterým vás dnes hodlám obštastnit (za chvíli musím už zase vyrazit na seminář ze správy, kde bývám často a s nevalnými úspěchy vyvolávána :D…), bude konečně taky nějaká rybka. Doma je děláváme často, ale tady jsem se k nim zatím nějak nemohla rozhoupat. Včera na mě padla deprese podpořená vstáváním na 8, psím počasím a faktem, že sotva jsem vytáhla paty z domu, dalo se do deště. Naštěstí to mám do školy coby kamenem a první hodina mezinárodního práva se dá vpoklidu prospat u hrnku čaje, takže zatímco si Tom vedle mě aktivně zapisoval, já čučela z okna a přemýšlela, co si uvařím k obědu, abych se z té trop nálady vyhoupla aspoň na neutrál. Na trestním právu, během diskuze nad tím, jak odklidit mrtvolu, mě to konečně napadlo 😀 !!! A tak se s vámi podělím o tento výborný recept:

  • filety Pangasia
  • žampiony
  • rajčátka
  • citron
  • koření na ryby
  • cibulka, česnek

Pangasia osolíme (podle mě ale není potřeba, protože koření je slané dost), okořeníme a pokapeme citronovou šťávou a v teflonové pánvi z obou stran opečeme. Na oleji zpěníme cibulku a přidáme česnekové plátky, pokrájené žampiony a dusíme. Přidáme oloupaná rajčátka (nemusí být, mně se je loupat nechtělo, měla jsem hlad :D), pokrájená na plátky – můžeme použít čerstvá nebo z plechovky. Vše podusíme doměkka a podáváme k hotové rybě, můžeme případně ještě okořenit. Jako příloha se hodí brambory, s těma se mi ale nechtělo loupat, tak jsem si uvařila jen rýži a bylo to taky výborné 🙂 !!!

Zdravý studentský salát

Špatné svědomí z proklatě nezdravých halušek, co jsme si uvařili minule, můžeme zahánět tímto dietním salátem, který vám možná zachutná natolik, že si ho začnete připravovat i normálně ;-)…

  • směs salátů z Billy 🙂 (prodávají tam několik různých namixovaných druhů, já zvolila salát De Luxe:D)
  • zelenina dle vlastního výběru (rajčátka, salátová okurka, olivy, paprika…zkrátka co má kdo rád)
  • tvrdý sýr (můj tip: blaťácké zlato O:-)…)
  • zálivka na salát Knorr (vyrábějí různé druhy, já jsem zatím ozkoušela zálivku „Italskou“ a „Bylinkovou“ – ta první mi chutnala víc)
  • olivový olej

Zeleninu opereme, nakrájíme a hodíme do salátové misky, přidáme nakrájený sýr a celý salát přelijeme zálivkou, kterou si připravíme ze sáčku Knorr, jehož obsah smícháme se třemi lžícemi vody a třemi lžícemi oleje, nejlépe olivového. A je hotovo 🙂 !

Hledání ztracených dveří aneb story z magistrátu

Nějaký ten pátek právnické praxe už mám úspěšně za sebou, a tak si můžu dovolit konstatovat, že běhání po úřadech je občas strašná legrace, někdy otravná povinnost a tu a tam taky boj o život (a o nervy :D…). Historky z poslední kategorie zpravidla bývají nejvýživnější a hlavně nezapomenutelné a na mém osobním žebříčku v tomto směru zatím suverénně kraluje story z brněnského magistrátu…

Do tohoto pekelného podniku jsem byla vyslána s úkolem zachránit jakémusi klientovi řidičák odmazáním bodů a potřebovala jsem na to razítko od odboru dopravy. Když jsem slyšela, že půjdu na magistrát, hned jsem se zaradovala, protože od něj bydlím coby kamenem a ještě jsem se těšila, jak si stihnu skočit vedle do Billy na nákup a na oběd. Leč mise se ukázala poněkud složitější…Hned u dveří jsem se rozhodla, že zamířím na informace, protože jsem tu ještě nikdy nebyla a koneckonců od čeho tam ten člověk stojí, že…No to jsem si ovšem moc nepomohla. Týpek na informacích toho nevěděl o moc víc jak já, a preventivně mě poslal k okýnkům, kde se vydávají řidičáky. Rozhodla jsem se tedy jeho radu ignorovat a pustit se do pátrání odboru dopravy na vlastní pěst. Chvilky mého bezradného postávání u dveří využil jakýsi dědula, pravděpodobně vrátný (ale těžko říct; o funkcích zaměstnanců magistrátu už si myslím své 8-)…), aby ke mně přistoupil s hodnotnou informací, že si musím nechat vyjet papírek s pořadovým číslem. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že já si pro řidičák opravdu nejdu. Vypadalo to, že dědula pochopil, co mi schází, a pravil, že mi ukáže cestu. Vyšel se mnou do chodby a vyslal mě po schodišti o dvě patra výš, kde prý najdu podatelnu. Má radost ale byla předčasná. Odbor, na který mě dědula poslal, totiž neměl s dopravou nic společného…jednalo se o odbor územního plánování a rozvoje 8-)…Uhm, nicméně alespoň tam byly poměrně ochotné slečny, které mě nasměrovaly tím správným směrem – dát se doprava, projít kolem záchodů, pak po schodišti ještě o patro výš…Cedule odkazující na odbor dopravy jsem míjela asi každé tři kroky, takže jejich podatelnu naštěstí nešlo přehlédnout, nicméně už jsem téhle mise měla plné zuby a nemohla jsem se dočkat, až mi na papíře konečně přistane to správné razítko. Na podatelně odboru dopravy mi nicméně opravdu došel dech…za dveřma dvě můry, které očividně neměly do čeho píchnout, mi na mou žádost opáčily, že ony tohleto nedělají, že s tím musím jinam, za  nějakým panem XY, dveře dvěstěcosi a následovala dlouhá instruktáž, jak se na to klíčové místo dostat, u které jsem přestávala registrovat asi po dvou větách…kam že to mám jít ? Doprava, po schodišti o patro níž, projít do protější budovy, pak po schodišti o patro výš, projít okolo záchodů a dát se doleva…nebo to bylo jinak ??? Asi nemusím zdůrazňovat, že následovalo nejméně dvacetiminutové bloudění po chodbách brněnského magistrátu, který jsem v tu chvíli proklínala do horoucích pekel…Snažila jsem se zorientovat alespoň podle čísla dveří, jenže na magistrátě očividně číslují podle úplně jiných pravidel než všude jinde :D…zatoulala jsem se tak do zákoutí, kam se pravděpodobně obyčejný smrtelník jen tak nedostane, a nakonec jsem své vysněné dveře našla spíš náhodou či přičiněním nějaké vyšší síly :D…zaklepala jsem tedy na kancelář pana XY se svou žádostí a ten mě s úsměvem poslal o dveře dál, on se tím prý nezabývá. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se ani nevzmohla na odpověď. Kocourkov hadr !!! Ve vedlejších dveřích jsem skutečně získala potřebné razítko (euforie, kterou to ve mě vyvolalo, mi připomněla hru „Úředníci“, kterou jsme vždycky zbožňovali a hrávali s dětma na táboře v Jabloni :D…) a celá šťastná se pustila po nejbližším schodišti dolů, kde jsem ovšem narazila pouze na jakýsi únikový východ, ale žádné z dveří nebyly odemčené, takže jsem se musela pěkně vrátit po schodišti nahoru a mé bloudění pokračovalo 😀 – pusťte mě veeeeen ! Naštěstí netrvalo dlouho, protože jsem z okna zahlédla budovu své alma mater a to už jsem z magistrátu zdrhala terasou :D…

Z celého zážitku jsem byla tak vytočená, že jsem si při nákupu v Bille v košíku zapomněla zaplacenou debrecínku :_( a aby toho neštěstí nebylo málo, zjistila jsem, že nám v ulici zrušili pizzu do okýnka – zkrátka den blbec 🙁 !!!

Podobnou, ikdyž už méně napínavou story, jsem zažila tento týden na městském soudě, který se nedávno přestěhoval z Rooseveltovy do nového justičního areálu na Polní. Když jsem tam byla poprvé, idealisticky jsem si říkala, že nějak takhle si představuju své budoucí pracoviště :D…Na městský soud jsem byla tentokrát vyslána s rozsudkem a žádostí na vyznačení právní moci. Mé první kroky opět směřovaly na informace…a dlužno říct, že jsem tam opět pohořela :D. Ikdyž ne na první pohled…milá paní mě suverénně nasměrovala do druhého patra, sdělila mi i přesné číslo dveří a pravila, že mám jet modrým výtahem. Instrukce zněly tak přesvědčivě, že jsem neměla důvod ji neposlechnout. Vydala jsem se tedy výtahem do druhého patra, ale ať jsem hledala jak jsem chtěla, dveře s mým vyvoleným číslem nikde. Podle klasického číslování měly ležet někde v prosklené oblasti vyhrazené pouze personálu, ale po zážitku na magistrátě už jsem byla poučená, že na úřadech se dveře číslují všelijak 8-)…vydala jsem se tedy dolů na podatelnu, že se tam pro jistotu přeptám ještě jednou – třeba jsem se přeslechla. Na podatelně mě ale bohužel odkázali přesně na ty samé dveře, jako pani od informací…No, co naplat. Rozhodla jsem se, že se do druhého patra vypravím ještě jednou, třeba jsem něco přehlídla. Bohužel ani na druhý pohled nebylo mé pátrání po ztracených dveřích úspěšné. Nicméně se mi u záchodů podařilo odchytit nějakou paní z personálu a rozhodla jsem se ji požádat o pomoc. Paní napřed vypadala, že moc neví, ale nakonec mi prozradila, že areál není kolem dokola průchozí, čili se musím vrátit zpátky do přízemí a zkusit bílý výtah – podatelna, kterou hledám, by měla být přímo naproti. A skutečně 😀 ! Jak málo stačí k tomu, aby byl člověk dokonale zmaten…a aby pak našel ty správné dveře :D…

Z obou historek plyne jisté poučení – nevěřte lidem na informacích…tedy alespoň jim nevěřte zcela slepě 😀 ! A hlavně neztrácejte naději…ikdyž to vypadá, že zrovna ty vaše dveře se propadly někam do země o:)…

Vercors – Nepřirozená zvířata

„Všechna naše neštěstí pocházejí z toho, že lidé nevědí, co jsou, a nemohou se dohodnout o tom, čím být chtějí…“

…a právě otázka po definici lidského tvora je tou klíčovou v díle francouzského spisovatele Jeana Brullera, který si zvolil pseudonym Vercors. O obsahu jeho utopického a filosofického románu „Nepřirozená zvířata“ se zde asi ani nebudu moc zmiňovat, protože je skvěle shrnut na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/ Naznačím alespoň, že stěžejní zápletkou je úžasný objev dosud neznámých bytostí s vysokou inteligencí, které žijí v ostrovních pralesích, a přispěji sem spíš úryvky, které mě při čtení zaujaly a přišly mi inspirující.

„Nutno přiznat, že se nikdy neptáme, co vlastně dělá člověka člověkem. Stačí nám, že jsme: fakt, že jsme, je jaksi tak samozřejmý, že nepotřebuje definice…“


Prozradím ještě alespoň tolik, že celá kniha začíná vraždou a to ne jen tak ledajakou. Tento násilný čin se totiž záhy dostane před ctihodný soudní dvůr, kde vyvolá diskuzi nejen o původu zavražděného, ale také o tom, co vlastně činí člověka člověkem a kde vede ta pomyslná hranice mezi lidstvem a zvířaty.

A mimoto – pro právníky je knížka zajímavá ještě z jednoho hlediska – vykresluje povahu soudního procesu v zemi, kde vládne common law ;)…

„Co nám dovoluje soudit ? Oč se opíráme ? Jak definovat základní pojem viny ? A ten nesmysl: když duševní méněcennost oslabí odpovědnost provinilce, omlouvá zčásti jeho čin a my ho soudíme méně tvrdě. Ale proč ho omlouvá ? Protože je méně schopen odolávat svým pudům; dopustí se tudíž zločinu znovu. Bylo by tedy naopak třeba jemu více než komukoliv jinému vzít možnost škodit; uložit mu tvrdší a delší trest než tomu, kdo nemá omluvy: protože ten druhý najde potom ve svém rozumu a vzpomínce na přivozený trest sílu, aby se přemohl. Ale cit nám říká, že by to nebylo ani lidské ani spravedlivé. Tak obecné dobro a spravedlnost stojí nesmiřitelně proti sobě…“

Jiří Weil – Život s hvězdou

„Nemohl jsem dlouho usnout a marně jsem se pokoušel číst. Bylo mi všechno protivné a hnusné v bytě, i vlhké kolo, které se nyní v létě zmenšilo. A pak jsem zhasil světlo, vytáhl zatemnění a plakal pro Tomáše z lítosti, vzteku a bezmoci…“

Už z názvu knížky a úvodní úkazky je asi jasné, že dneska do literární rubriky nepřispěju ničím z veselého soudku. To ale vůbec neznamená, že si tohle mimořádné dílo nezaslouží pozornost čtenářů. Vždycky když čtu nebo slyším někde něco o holocaustu za druhé světové války, kroutím hlavou nad tím, že je něco takového vůbec možné. Přesto mě toto téma hodně zajímá a myslím, že lidé by o něm měli vědět co nejvíc, a četba je vhodný způsob, jak si rozšířit obzory.

U Života s hvězdou jsem tou hlavou kroutila často. Čím dál víc. „Přežívání“ bývalého bankovního úředníka Josefa Roubíčka, hlavní postavy knížky, v Protektorátě,  je natolik absurdní, že se dnešnímu čtenáři zdá jen stěží uvěřitelné, kam až tenkrát mohlo zajít lidské ponížení. Román Život s hvězdou je Weilovým autobiografickým dílem. Autor, stejně jako hlavní hrdina jeho románu Josef Roubíček, je Žid, který odmítl nastoupit do transportu a válku prožil v úkrytech. Weil se nejdříve vyhnul perzekuci tzv. smíšeným sňatkem roku 1942, v listopadu téhož roku fingoval sebevraždu a poté se až do konce války ukrýval.

Román vyvolávající atmosféru tísně, strachu a samoty vychází z reálií protektorátní Prahy. Josef Roubíček je postavou společensky nenápadnou, pro níž se citová osamělost (byl vychován strýcem a tetou bez vytvoření opravdových citových vazeb, žije bez rodiny) mění stupňováním rasistických zákonů v izolaci, zesilovanou hmotným strádáním. Své osamění přijímá jako nutnost, vyhýbá se okolnímu světu, poškozuje zařízení svého příbytku, aby po předpokládaném nástupu do transportu zanechal zabavovatelům jen bezcenné trosky. Reálný svět mu postupně splývá se sny a vzpomínkami, kontakt s lidmi z valné části suplují imaginární rozhovory (nejčastěji s dávnou láskou Růženou) a péče o kocoura Tomáše, kterého v závěru knihy zastřelí jeden z protektorátních mocných…

„Jsou to věci,“ řekl jsem, „mrtvé věci, nemohou mluvit. A nemohou vám nic vyčítat, nemůžete přece za to, že vám přidělili tuto práci.“
„A to zase ne, to se náramně mýlíte. Ty věci křičí, povídám vám, vyčítají mi, že pomáhám jim. Ti koně jsou nevinní, nemohou se ozvat, ale já bych tuhle práci neměl dělat, měl bych s ní praštit, měl bych se dát raději zabít než vozit hračky, které vyrvali dětem z rukou.“
„Jsou ještě horší věci, ke kterým nás nutí. Nedávno řekl u nás na hřbitově nějaký člověk, že člověk je mocný, že je možno ho donutit ke všemu, ale koně že nikdo nedonutí. A vidíte, i koně donutili, nač byste si dělal výčitky.“

Závěrem bych chtěla poděkovat Terči, která mě k Životu s hvězdou přivedla (její dojmy z četby si můžete přečíst na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/page/2 ) a knížku mi zapůjčila…v mojí kabelce pak přežila jednu z nejvypitějších nocí za poslední dobu (tímto zdravím náš jablůnkovský tým 8-)…) a když jsem ji na druhý den po „obědě“ ještě v draku vytáhla z tašky a začetla se, vůbec jsem se nemohla odtrhnout. Ve Weilově románu je cosi tak naléhavého, že vás to spolehlivě vytáhne i z té nejtěžší kocoviny. Na internetu jsem se setkala s názory, že se knížka čte špatně. Je pravda, že ani já jsem si ji zrovna nenechávala na dobrou noc místo večerníčku. To ale nic nemění na faktu, že se jedná o mimořádné dílo české literatury, o kterém se v učebnicích moc nemluví. A mělo by…

Karel Čapek – Hordubal

„…Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích…“

Tentokrát jsem z knihovničky vylovila po delším čase zase něco objemnějšího, co se bude na přednáškách z Moderních právních dějin hůře ukrývat pod lavicí :-)…ale čert to vem ! Čapkův jazyk mám ráda a už jsem od něj přečetla ledacos včetně divadelních her. Hned první část všeobecně známé trilogie mě zaujala – především tím, že mi skoro ani nepřišla jako od Čapka a jeho typický rukopis jsem poznala až v druhé knize, kde se začíná vyšetřovat Hordubalova vražda. Možná to bylo proto, že první kniha se odehrává v poněkud „nečapkovských“ kulisách – na venkově, který by mnohem víc zapadnul do děl českého realismu, na který jsem tu pěla ódy nedávno :-). Co rozhodně stojí za zmínku je fakt, že celý příběh se opírá o skutečnou událost – podnětem a inspirací k napsaní tohoto románu byl Čapkovi referát Bedřicha Golombka „Podkarpatská tragedie“ o projednávání případu zavraždění Juraje Hardubeje:

„Do malé vesnice Bardova u Mukačeva přijel loni v létě automobil a z něhož k úžasu celé vesnice vystoupil Jiří Hordubej, který se vracel po osmi letech z Ameriky. Poslal své ženě již mnoho peněz, teď ještě nějaké přivážel, štěstí mu přálo. Přivezl si své věci v kufrech, které celá vesnice obdivovala, jenom jeho žena nejevila o to všecko velkého zájmu, protože, jak se Jiří Hordubej také brzy dozvěděl, zahazovala se za jeho nepřítomnosti s čeledíny a zvláště s 23letým Vasilem Maňákem, kterému zasnoubila svou 11letou dceru Hafii. Hordubej po nějakém čase udělal doma pořádek, zrušil zasnoubení své dcery a Maňáka vyhodil.
Ale tím se věc neskončila. Polana Hordubejová o jedenáct let starší než její milenec se s Maňákem ještě několikrát sešla a potom vyhledal Maňák svého švagra na poli a slíbil mu pár volů, zabije-li Hordubeje. Švagr na to řekl, že by takovou věc neudělal ani za sto párů volů. Maňák se proto odhodlal k činu sám a provedl jej v noci na 27. října 1931. Podle všeho mu Hordubejová otevřela dveře chýše, Maňák pak buď sám nebo společně se svou milou probodl Hordubejovi srdce dlouhou košíkářskou jehlou. Potom vyřízl diamantem v okně tabule, aby se zdálo, že tudy pachatel vnikl. Aby vražda vypadala skutečně jako loupežná, odnesl také peníze, dohromady jich Hordubej měl asi 45.000 Kč. Četníci, kteří vraždu vyšetřovali, zjistili hned,že pachatel vnikl do chýše dveřmi a nikoliv oknem, brzy potom zatkli Maňáka, který houževnatě zapíral, ale přiznal se k zločinu, když byla nalezena v žumpě jehla, kterou byla vražda provedena. Tvrdila ovšem, že vraždu spáchal sám a že mu nikdo nepomáhal. Když viděl, že nikdo nevěří, že by byl do domku vnikl oknem, řekl, že do něho vnikl s půdy poklopem ve stropě, ale ani to se nezdálo podobné pravdě, protože poklop byl na půdě zasypán kukuřicí.
Při porotním přelíčení v Užhorodě, kde se odpovídal zároveň se svou milou, proti níž svědčily mnohé indicie, napřed popíral, ale pak se přiznal a znovu tvrdil, že vraždu provedl sám. Svědci vylíčili, jak žena svému muži špatně vařila, jak s ním nemluvila a odbývala ho, svědčily také děti Hordubejové proti své matce a porota uznala oba obžalované vinnými. Maňáka pro zločin vraždy, Hordubejovou, která až do konce přelíčení všechno popírala, pro napomáhání při tomto zločinu. Soud odsoudil Maňáka doživotně do káznice a Hordubejovou na dvanáct let.

Proti tomuto rozsudku podali zmateční stížnosti Hordubejová i její obhájce a obhájce Vasila Maňáka. Nejvyšší soud se jimi zabýval dnes za předsednictví rady nejvyššího soudu Čabrada. Na návrh zástupce generální prokuratury dra Stivara nejvyšší soud zmateční stížnosti zčásti odmítl, zčásti zamítl. Tím je rozsudek nad oběma pravoplatný.“

Čapek se tohoto skutečného příběhu, až na několik menších úprav (např. mírně pozměněná jména), pevně držel. Z mého právnického pohledu z oboru 😉 jsem byla nejvíc nadšená knihou třetí, která líčí soudní proces s Hordubalovými vrahy, jenž se před očima čtenáře mění v boží soud. Za pozornost rozhodně stojí obhajoba advokátů obou vrahů, která na celý příběh nabízí rázem jiný náhled. (Jó, to by si měli přečíst všichni, co na nás právníky hází špínu, že se přiživujem na cizím neštěstí :D…!) V souladu s filosfií celé Čapkovy trilogie i Hordubalův příběh je prostoupen myšlenkou, že nic není jen černé nebo bílé, že vždy záleží na úhlu pohledu a univerzální pravda neexistuje.

„…Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem; snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož to s námi nemyslí zle. Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji – nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme…“


František Hrubín – Romance pro křídlovku

Jaro už je letos zřejmě definitivně tady – nemůžu spát a sáhla jsem po poezii :D…Nutno říct, že po této Hrubínově lyrickoepické klasice to nebylo poprvé v mém životě, ale tenkráte k tomu nejspíš došlo v rozpoložení typu „kámen“, tudíž se mnou srdceryvná story o děvčeti od kolotočů nijak zvlášť nehnula a ani jsem nečekala, že se k ní ještě někdy vrátím.  Dnes je ale krásná noc a poezie holt zvítězila nad zbytky mého cynismu…O:)

„Bdím. Musím bdít.
Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
A letmý dotek tvých úst je věčný slib.
Musím bdít.
I kdybych jednou po létech
měl najít u naší řeky cizí břeh,
cítím, že tady už nyní s námi je
všechno, čím láska navěky nás oba přežije,
kdybych to jednou hledal a nenašel,
skalám v řece to budu rvát z tvrdých čel,
protáhnu ruku i zmrzlou závějí
a zas ucítím tvůj stisk, a ještě silněji !“