Václav Hrabě – Blues

„Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa…“
(Zavři oči)

To, co sem dnes hodlám napsat, bude bezpochyby jeden z mých největších blogových výlevů :D…a to proto, že ho věnuji našemu největšímu českému básníkovi. V poslední době už poezii moc nečtu, ale podlehla jsem melancholii pochmurného deštivého večera a vůbec dnů minulých a především náhlé vlně nostalgie, která se mě zmocnila, když jsem v krabici po včerejším stěhování našla dnes ráno obal básnické sbírky s příznačným názvem „Blues“…Má záliba v úryvcích je nyní konfrontována s opravdu složitou situací – jakou báseň, jaký verš vybrat, když jsou všechny tak dokonalé, když se ke všem váže nějaká souvislost a vzpomínka ? Těžko říct, co je v poezii Václava Hraběte tak silného, ale když ji čtu, cítím v sobě euforii, kterou ve mně zcela běžně vyvolává třeba hudba, ale u žádného jiného básníka mě ještě nepotkala v takové míře. Možná je to tím, že Hrabětova tvorba je právě hudbou silně inspirovaná a ovlivněná. V každé básni je něco, co mi mluví přímo z duše, a i témata, která Hrabě vybírá, jsou mi blízká. Velmi často se v jeho básních objevuje motiv noci a svítání, podzimu, jazzu a blues a pochopitelně motiv ze všech nejčastější a nejtypičtější – láska…

„…Pro jednu bláznivou holku, kvůli které jsem se naučil hrát džez, toulat se po nocích, nebýt spokojený, nemít klid…“
(Prolog)

Už si moc dobře nevzpomínám, jak se Václav Hrabě objevil v mém životě. Zato vám můžu alespoň přiblížit, jakým způsobem pronikl do života české beatnické scény. Koncem padesátých let, ve zlaté době Reduty, přišel tento příbramský rodák do Prahy. Nekonformní svět mladých lidí po vlně free jazzu zasáhla na počátku 60. let beat generation . Corso, Ferlinghetti, Kerouac a především Ginsberg ovlivnili mnoho mladých generací a brzy se objevila beatnická poezie i u nás. Hrabětovy verše jsou pro tu dobu nejcharakterističtější…

„…Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta…“

(Podzim)

Hrabě ve svých básních vyzdvihuje důležitost smyslových prožitků a prostých radostí ze života. Dává důraz na opravdovost a po vzoru beatniků odmítá jakékoliv životní jistoty, podle známého hesla žije pouze pro dnešek a nemyslí na zítřek. Proto možná ani nepřekvapí způsob, jakým Václav Hrabě odešel z tohoto světa – na sklonku zimy roku 1965 umírá v Praze nešťastnou náhodou na otravu plynem.

„…A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let…“
(Ospalé něžnosti)

Notoricky známou milostnou báseň s názvem „Variace na renesanční téma“ asi není potřeba moc představovat. Zná ji i ten, kdo poezii příliš neholduje, protože byla zhudebněna Vladimírem Mišíkem a jeho skupinou ETC, a tak si myslím, že by tu mezi úryvky neměla chybět…

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

„…Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem…“
(Ty)

Co dodat na závěr ? Jméno Václava Hraběte se tu na blogu jistě neobjevuje naposled. Jeho literární dílo je kvůli předčasné tragické smrti poněkud skromné a i to málo mám už pevně vtisklé v paměti. Přesto se k jeho básním ráda vracím, ačkoliv nejsem ten typ, co by četl oblíbené knížky pořád dokola. Svou blogovou poctu mé osobní básnické hvězdě 🙂 zakončím dílkem s poměrně příznačným názvem. Hluboce se skláním před autorem následujících řádků, které mi mluví z duše…

Báseň skoro na rozloučenou

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět
klasiky

Můžu tě ztratit
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku
Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všechno co nelze vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod

nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně

Kubánská specialita

Když jsem psala sem na blog úvodník o mě a o tom, co mám ráda, opomenula jsem něco, na co skutečně nedám dopustit. Je to pořad Pod pokličkou, který vysílá Česká televize a který si s oblibou pouštím z i-vysílání na dobrou noc. Karel s Maruš jsou moje uspávací stálice a ikdyž je mi zrovna mizerně, jejich glosy a hláška „Drž pec!“ mi spolehlivě zvednou náladu :D…

Ještě nikdy jsem ale nezkoušela s Maruš vařit. Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas nějaký z jejích na Karlovi testovaných receptů vyzkoušet, a tak jsem se vydala na nákup do Tesca…

  • kuřecí řízky
  • 1 banán
  • 400 ml kokosového mléka (v drogerii DM seženete v bio-kvalitě 🙂 )
  • chilli paprička (tu jsem v Tescu zaboha nemohla sehnat, tak jsem vzala alespoň chilli koření a stačilo :D…)
  • 3 rajčata
  • rýže
  • 3 lžíce strouhaného kokosu
  • 4 lžíce kari
  • olej, sůl, pepř
  • půl svazku jarní cibulky

Vítejte na Kubě 🙂 ! Bude to dnes vaření z trochu jiného soudku, ale myslím, že k jídlu to bude a navíc to na jídelní stůl zavane trochu exotiky ;-)…Maso omejeme a nakrájíme na kostičky. Jarní cibulku nakrájíme na plátky a rajčata na menší dílky. V hrnci rozehřejeme olej, opečeme na něm maso a přidáme cibulku, rajčata a chilli. Vše podusíme, osolíme a opepříme. Poté přidáme kari, kokosové mléko a dusíme dalších 40 minut. Mezitím si uvaříme rýži, oloupeme banán, nakrájíme ho na kolečka a nakonec přidáme do hrnce k celé masové směsi. Do hotové rýže přidáme strouhaný kokos, promícháme a můžeme servírovat 🙂 !

Tato kubánská specialita byla opravdu zajímavým zpestřením našeho prázdninového jídelníčku a ikdyž byla trochu ostřejšího ražení, myslím, že jsme si na ní pochutnali a určitě se k ní někdy zase vrátíme, až budeme mít chuť na něco exotického O:-)…Doporučuju vyzkoušet !

Zelňačka s klobásou

Zdá se, že poslední dobou jen vařím, ale jíst se musí holt pořád, že :D…mám nachystaně 3 nové články a všechny jsou z rubriky „Studentská kuchařka“. Přes semestr na nějaké vyvařování není moc času, tak se snažím experimentovat na kulinářském poli alespoň o prázdninách. První z receptů tedy není zrovna velkým experimentem, navíc jsem ho už kdysi zkoušela a nedopadl úplně zle. Pravděpodobně to bude ale na mém blogu polévková premiéra, tak doufám, že příznivce tohoto chodu konečně potěším.

  • kyselé zelí
  • klobása (doporučuju koupit tak 2-3 maďarské ;-)…)
  • cibule, česnek
  • paprika sladká i pálivá
  • 2 lžíce polohrubé mouky
  • 2 dcl smetany nebo mléka
  • 4 brambory
  • sůl, kmín

Na zelňačce není nic složitého. Na trošce oleje zpěníme cibuli a česnek nakrájený na proužky. Přihodíme pokrájenou klobásu,trochu ji opečeme a necháme „okulit “ zelí. (Pokud je vám tento výraz stejně neznámý jako byl mě, můžu vám prozradit, že na serveru recepty.cz jsem se dočetla, že tím je míněno něco v tom smyslu, že zelí se jen trochu prohřeje, aby se jeho chuť spojila s chutí klobásy…tož asi tak :D…) Poté zalijeme asi 1 litrem vody a vaříme necelou půlhodinku. Mezitím si oloupeme brambory, nakrájíme na kostičky a vaříme zvlášť v kastrolku se solí a kmínem.Uvařené brambory i s vodou, ve které se vařily, vlejeme do uvařeného zelí.  Brambory se vaří zvlášť z toho důvodu, že s kyselým zelím by se údajně do měkka neuvařily. Do mléka nebo smetany rokvedláme mouku a zavaříme do polévky. Okořeníme a můžeme přidat i kostku bujónu.

Doporučuju nedávat ani na velký hrnec celou skleničku zelí, polévka je pak opravdu hodně hustá :-)…no ale proti gustu :D…Nám chutnala moc a na konzistenci jsme vůbec nehleděli, takže se řiďte citem a chutí. Bon apetit !

Špagety se čtyřmi druhy sýra

No a aby toho nebylo málo, přispěju ještě receptem z dnešního vydatného oběda. Inspirací mi opět byla příloha „Vaříme se sýrem“. Nevýhodou je, že nějakou dobu poté nebudete chtít sýr ani vidět :D…

  • špagety
  • čerstvá bazalka
  • 250 ml smetany
  • 1 lžička balzamikového octa
  • 50 g šunky
  • různé druhy sýrů (já použila nivu, blaťácké zlato a náš kroměřížský, ale záleží, jaké máte chutě :-)…)
  • mletý pepř
  • nastrouhaný eidam na posypání

Špagety uvaříme a scedíme. Smetanu vlijeme do hrnce a postupně v ní na mírném ohni rozpustíme všechny druhy sýra. Vzniklou omáčku ochutíme pepřem a balzamikovým octem. Šunku nakrájíme najemno a opečeme. Hotovou omáčku vmícháme do špaget, jednotlivé porce posypeme šunkou, bazalkou a strouhaným eidamem. Můžeme ještě přidat čerstvá rajčátka a pro nás milovníky pytlík oliv :-)…

Varianta s anglickou slaninou a čerstvým salátem :)
Varianta s anglickou slaninou a čerstvým salátem 🙂

Paulo Coelho – POUTNÍK; Mágův deník

Moje druhé setkání s jedním z nejpopulárnějších autorů současnosti způsobil příspěvek na Pavčině blogu, který věnovala knize Ďábel a slečna Chantal: http://pavca.8bit.cz/paulo-coelho-dabel-a-slecna-chantal/#comments. Recenze mě zaujala a inspirovala, proto jsem tedy při výpravě do knihovny za prázdninovou četbou regál s Coelhem nemohla vynechat. Naslepo jsem sáhla po díle s názvem Poutník a teprve později jsem se dozvěděla, že se mi vlastně do rukou dostala autorova prvotina. Četla jsem ji s přestávkami asi 14 dnů, přestože se jedná o velmi tenkou knihu, a mám z ní trochu rozporuplné pocity. Především moc nevím, kam bych Poutníka vlastně zařadila. Asi někam na pomezí cestopisu a fantasy :D, což, jak jistě mnozí víte, je oblast, kde nemám naprosto žádnou čtenářskou zkušenost, takže je to jen takový můj výkřik do tmy. Z tohoto důvodu jsem byla z knížky místy trochu rozpačitá. Čekala jsem spíš realistické vyprávění s filosofickými pasážemi a dostalo se mi na můj vkus příliš mnoho nadpřirozena. Abyste si tedy udělali přesnější představu, o čem kniha pojednává: Coelho podrobně líčí svou pěší pouť do galicijského Santiaga de Compostela a hodnotí získané duchovní zkušenosti. Po stopách středověkých poutníků se pod vedením učitele a přítele Petra vypravil, aby našel meč, který mu byl při slavnostním rituálu jednoho esoterického řádu pro přílišnou pýchu a posedlost zázraky odepřen a ukryt kdesi na svatojakubské cestě. Během náročných zkoušek, s jejichž pomocí poutník jednotlivé úseky cesty za ztraceným mečem zdolává, se vyvíjí i složitý vztah učedníka a mistra.

Čtenáři knihu hodně přirovnávají k pravděpodobně nejslavnějšímu dílu Paula Coelha – k Alchymistovi. V tomto směru nemůžu soudit, natolik jsem si zatím obzory nerozšířila. Každopádně musím říct, že Poutník, ačkoliv tak úplně nebyl mým šálkem čaje, byl zábavný a vlastně i napínavý od začátku až do konce. První polovina knihy tedy víc odsýpala, v té druhé už jsem se místy trochu nudila a byla zvědavá, jestli ten meč nakonec najde nebo ne. Hodně zajímavé mi přišly pasáže o praktikách RAM; říkala jsem si, že některé by nebylo špatné se naučit a zařadit do každodenního života :-)…

Myslím, že Coelho je autor, který si zaslouží být objevován, takže touto knihou jsem s ním rozhodně neskončila. Poutník, coby jeho prvotina, je považován za mimořádně upřímné dílo, ale budu doufat, že i ta ostatní stojí za přečtení.

České Hrady.cz: Rožmberk nad Vltavou 30.- 31.7.

Naše letošní vodácká výprava byla završena vskutku kulturně ! Rozhodli jsme se poctít svou návštěvou hudební festival České hrady a navrátit se při našem putování do míst oblíbeného rožmberského jezu. Původně jsme chtěli navštívit pouze páteční program (nezastírám, že hlavním lákadlem pro dívčí část posádky byl fešný Tomáš Klus O:-)…), pak se nám ale podařilo velmi levně sehnat vstupenky na oba dva dny a musím říct, že to opravdu stálo zato ! Akce nicméně nezačala nijak slavně. Po vylodění v Boršově jsme museli absolvovat cestu busem až do Rožmberka celí promrzlí, hladoví a mokří. Nevěřila jsem, že ještě někdy zažiju pocit teplých nohou :P…Když jsme navíc na místě zjistili, že stanové městečko a festivalový areál od sebe dělí několik kiláků a vražedný kopec, nebyl to vskutku dobrý start. Sotva jsem však do sebe nalila jedny Krušovice a rožmberské fotbalové hřiště zaplnil ten nepopsatelně úžasný hlas a hudba Tomáše Kluse, všechna příkoří byla rázem odpuštěna a začal se rozjíždět jeden z nejlepších koncertů, ne-li ten úplně nejlepší, který jsem kdy navštívila. Byla jsem fascinovaná tím, jak pohotově a vtipně dokáže Klus improvizovat a sázet jeden veršík za druhým na lidi v publiku. Snad krom „Strojvůdce“ nechyběla žádná z mých nejmilejších – zazněla roztančená „Panenka“, naprosto dokonalá reggae úprava „Pocitů“, „LeHomole“, kterou jsme si zpívali cestou z krumlovského Horor baru 😀 a nakonec si dívky v předních řadách vydupaly i „tu našu“ – „Marii“, kultovní píseň a hymnu našeho privátního soužití s Pepou, díky jejímuž textu jsme si na Nových Sadech užily mnoho veselí :D. Odcházela jsem maximálně spokojená, možná jen s lehce negativním pocitem, že ikdyž byl koncert poměrně dlouhý, Kluse jsem pořád ještě neměla dost. Příští brněnskou návštěvu tohoto mimořádného (nejen) hudebního talentu si rozhodně nechci nechat ujít !!!

Dalším velkým lákadlem na Českých hradech pro nás byl koncert bratrů Ebenových. Ani ti naše očekávání nezklamali. Bohužel jsme kvůli stavění stanů nestihli včas doběhnout dolů na prvních pár písniček včetně „Folklorečku“ (pořadatelé by vážně zasloužili pár facek 🙁 !!!), ale myslím, že pak už jsme opravdu stačili vyslechnout to nejlepší. Mě osobně nejvíc potěšily dva songy z alba „Já na tom dělám“ – a to „Nikdo to nebere“ a především úžasné „Vidíš vidíš“ – pro Ivu Bittovou mám těžkou slabost, ikdyž jsem si tam její hlas musela domýšlet :-)…A to, jak Marek Eben v závěru představoval kapelu, bych všem přála zažít :D! Páteční večer jsem šla zkrátka spát s pocitem, že tenhle zážitek se bude zítra ostatním kapelám jen těžko překonávat, protože to nejlepší z Českých hradů už muselo zaznít…

Sobota nicméně na maraton mimořádných hudebních zážitků bravurně navázala koncertem kapely Kryštof. Musím říct, že tuhle kapelu zrovna moc nevyhledávám, protože mi všechny její písničky příjdou dost stejné, ikdyž jistá originální poetika se jejich textům upřít nedá. Koncert byl ale pozoruhodný v tom, že byl celý odehrán akusticky a zjistila jsem při něm, že všechny ty písničky kupodivu dobře znám :D! Z mých srdcovek Kryštofové zahráli oba songy z Bobulí, ale totálně mě odbourali až přídavkem – „Zrcadlení“ má opravdu moc povedený text a hodně mě dojalo o:-)…No a samozřejmě  jsme si v městě hučícího jezu museli zahvízdat o tom, jak je to super „chytit si svoji vlnku a s ní se prát“. K dokonalosti zkrátka nechybělo opět vůbec nic, takže Kryštofové se pro mě zařadili vedle Ebenů a Kluse k největším hvězdám festivalu 🙂 ! Vytkla bych snad jedině to, že hráli zbytečně brzo a v publiku byli všichni (včetně mě) poněkud ospalí – na druhou stranu se to ale docela hezky doplňovalo s celkovou akustickou atmosférou :D…

Prvním lehkým hudebním zklamáním pro mě na Hradech byl Xindl X. Jeho koncert jsem navštívila už počtvrté a bohužel musím říct, že je to pořád o tom samém. Snad jen krom dvou či tří nových písniček omílá pořád dokola ty stejné songy z prvního alba a ikdyž jsou super, tak mi věřtě, že počtvrté už to opravdu moc nebaví :(…Z koncertu jsme se proto vytratili ukojit hlad nechutně předraženýma haluškama z festivalového stánku a nakonec jsme se i s Pavčou vydali do rožmberské sámošky na pečivo a pořádný kus salámu s pívem, tudíž jsme propásli koncert Support Lesbians, ale to nás ani moc nemrzelo, neboť už jsme byli skvěle naspídovaní a přiopilí na Sto zvířat :-). Ta jsem si opět užila na max, ačkoliv koncert byl včetně repertoáru a keců okolo naprosto stejný, jako ten na Žízníkově. U skáčka to ale nevadí, protože se tam stejně jdeme vyblbnout a když si k tomu můžem zazpívat „hlavně nešlap na kanál“, „ty vole, na základní škole“ a že „nikdy nic nebylo“, odcházíme naprosto šťastní a spokojení, že ano :D…

Hopsáním jsem vyčerpala všechnu energii, a tak jsem se při následujícím vystoupení UDG válela na trávě jako lemra  a těžce sbírala síly. Ke konci jsem se zvetila s předzvěstí známějších songů. „Hvězdáře“, na kterého jsem se těšila nejvíc, ale k mému zklamání kapela odehrála v poněkud chcíplém tempu a omlouvala to včerejší bujarou oslavou narozenin…no, budiž jim to odpuštěno :D…

Po UDG nás s Péťou únava definitivně přemohla, a proto jsme se vydali na břeh Vltavy, kde jsme tvrdě vytuhli na trávníku na dětském hřišti přímo naproti hradu. Tam jsme úspěšně prospali celý koncert kapely Toxique. Do areálu jsme se vrátili až v 8 večer na Anetu Langerovou. Ani tu jsme nestihli úplně od začátku, ale celkem se mi napoprvé naživo líbila. Teď je mi líto, že jsem si předtím její písničky líp nenaposlouchala, protože pořádně znám jen její první album, každopádně i z něho zaznělo celkem dost songů. A z těch novějších mě potěšilo třeba „Vysoké napětí“. Závěr koncertu byl hodně vydařený a dávám si za úkol naposlouchat i ostatní Anetina alba.

Pak už jsme se přemístili bahýnkem, které se během podvečera v areálu vytvořilo, na výstup bratrů zo Slovenska 😀 – kapely Horkýže Slíže. Ty jsem viděla už loni na Hrachovce a ani letos jsem jim teda tak úplně nepřišla na chuť, ikdyž za časů slovenské hitparády Sedmička a jejich klipu „Vlak“ jsem jim hodně fandila :D. Ale na „L a G“ song jsem si teda zablbnula taky 8-)…

Divoké paření zbytek party poněkud odrovnalo, a tak si šli na výstup králů večera (alespoň pro mě to teda králové večera byli :-)) sednout dozadu, což myslím byla veliká chyba, protože na Monkey Bussines je hřích sedět. My s Péťou jsme si je nenechali ujít z první ruky a prodrali jsme se masou těl a bahna až ke kotli. Matěj Ruppert byl opět skvělý a opět šplhal po ocelové konstrukci stage jako na loňském Majálese v Brně, no prostě skvělá show :D…během Monkey Bussines ale padlo naše poslední propašované pívo a ta předchozí se začala ozývat, takže jsem část koncertu strávila zdlouhavou cestou na ToiToiky, kde jsem potkala Pavču, snažící se opít svým rumem sousedovic „Karla“ odvedle ze stanu :D…

Na koncert Vypsané Fixy jsme s Péťou nezůstávali, ale šli jsme se ohřát do Rožmberka do naší oblíbené hospody Kocábka :D, abysme načerpali síly na závěrečné vystoupení Wohnoutů. Já už teda na Wohnouty byla dost mrtvá; je škoda, že nevystupovali alespoň před Fixou, to bych se byla bývala vzmohla aspoň na skákání, protože mi byla celkem zima :D…Ale i tak to bylo fajn zakončení tohoto vydařeného festivalu, který bych příští rok neváhala navštívit znovu – pokud v Rožmberku teda do příště vyretušujou ten trapas se stanovým městečkem a placeným parkovištěm 8-)…

Milan Kundera – Jakub a jeho pán (Pocta Denisi Diderotovi)

„Můj pane, člověk nikdy neví, kam jde, věřte mi to“ (Jakub)

Dala jsem Kunderovi ještě jednu šanci :D…Tentokrát jsem to zkusila z jiného soudku – s divadelní hrou, úspěšnou dramatizací Diderotova Jakuba Fatalisty, která je jediným autorovým dramatickým textem, patřícím k dílům, která „má bez výhrad rád a chce vydávat“. Hlavními postavami jsou Pán a jeho sluha Jakub. Ti si na svých cestách krátí dlouhou chvíli povídáním o svých životních trampotách. Jejich vzpomínky se díky autorovi pro čtenáře knihy i pro diváka v divadle přesouvají o úroveň výše v tom smyslu, že se odehrávají na vyvýšeném pódiu, kam oba vypravěči přechází, aby sehráli úlohu ve svých představách.

Variaci na téma románu Denise Diderota Jakub fatalista Kundera napsal někdy v roce 1971, ještě v Čechách, kdy po srpnové okupaci upadl v nemilost, podle vlastních slov s nejasnou představou, že by ji nějaké české divadlo mohlo hrát pod cizím jménem. Stalo se tak až po jeho emigraci do Francie, v roce 1975, kdy se textu ujal Kunderův přítel Evald Schorm, pod jehož jménem byl Jakub a jeho pán inscenován v ústeckém divadle. Později autor hru přeložil do francouzštiny a v roce 1981 v Paříži vydal. Hra se začala hrát a stala se slavnou. Od katastrofálního představení v Bruselu však Kundera další provozování hry zakázal a od té doby dovoluje Jakuba a jeho pána inscenovat pouze výjimečně a to většinou amatérským nebo chudým divadlům.

Na divadelních prknech jsem Kunderu přecejen vzala na milost, ikdyž stále trvám na tom, co jsem na jeho účet prohlásila u Směšných lásek :D. Jinak jsem ale byla hrou celkem příjemně překvapená a všem vřele doporučuju pro její aktuálnost. Nejvíc ovšem tleskám Jakubovi, za úsměvný a zatraceně pravdivý výrok :)…:

„Zbytečná pravda, to je ta nejblbější věc, co znám.“

Jan Cempírek – Rafinerie

Po Cempírkově románu na cesty jsem chtěla sáhnout už dávno. Četla jsem několik příznivých recenzí, ve kterých byla Rafinerie prezentována jako kniha navazující na kerouackovskou tradici beletrie psané „na cestě“. Navíc se tento román na pultech knihkupectví prodával s přiloženým papírovým štítkem hlásajícím Rudišovým jménem, že “ s touto knihou budete chtít jezdit vlakem“. To už je slušná návnada pro čtenáře hledajícího nějaké příjemné počtení na prázdniny. Musím říct, že jsem díky těmto přehnaným očekáváním prostě musela být nakonec Rafinerií zklamána, ikdyž jistou podobnost s Kerouackem upřít nelze. Kde jsou ty časy, kdy v mé krosně zabalené na Jablůnku zaujímali své čestné místo „Dharmoví tuláci“. Kdepak, jestli s někým budete opravdu chtít jezdit (nejen) vlakem tak, abyste si to užili, bude to navěky Kerouack !

A jak Rafinerii vidí a shrnuje sám autor ? Příběh sleduje cestu třech pouličních muzikantů – dvou kluků a jedné, tak trochu tajemné, dívky. Prostředím, kde se děj odehrává, je několik evropských států, hrdinové se po nich přesunují pomocí padělaných vlakových jízdenek, hrají na náměstích, po barech a nočních ulicích a zažívají různé příhody. Pro každého z hrdinů je přitom hraní na ulici trochu jiným způsobem seberealizace. Saxofonista Michal si zkrátka hraním jen vydělává peníze na zábavný život. Kytarista – a fotograf Pierre se chce především vymanit z poručnictví svého kariéristického otce a norská dívka Agnes nachází díky této „škole ulice“ ztracené sebevědomí a z ošklivého káčátka se stává zajímavou a inspirující bytostí. Název Rafinerie odkazuje na pařížskou stavbu Centre Georges Pompidou, před kterou mladí přátelé často hrají na vyhlášeném uměleckém náměstíčku. Pařížané oné technokratické stavbě přezdívají slangově Rafinerie, odtud je i název knihy.

Cempírkův debut popisuje prostředí života pouličních umělců cestujících Evropou od města k městu a slibuje vygradovaný nečekaný závěr…já vám teda nevím, vygradovaný závěr si představuju docela jinak 8-). Když nějakou dobu budete jezdit po Evropě na falešnou jízdenku, dá se očekávat, že vás jednoho dne chytí. A když „omylem“ zastavíte rychlík, dá se čekat, že z toho bude pěknej průser :D…Takže nějak zvlášť překvapená a dojatá jsem ze zakončení příběhu nebyla. Co naplat, nechci Rafinerii přehnaně hanět, čtivá byla, to zas jó, ale pravdou zůstává, že po přečtení knížky by ve vás mělo alespoň něco málo zůstat. V tomto případě ovšem ve mně zůstal jen pocit radosti, že už to mám konečně za sebou :D…


Robert Fulghum – Opravdová láska

„Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější…“

Tak dotřetice Robert Fulghum :)…Já vím, že už jsem s těma ódama na Fulghuma otravná :D, i tentokrát vypráví o tom, co už všichni dávno dobře víme, ale dělá to tak okouzlujícím způsobem, že mu prostě nejde odolat. Ještě v něčem je však tahleta knížka přecejen jiná a mimořádná; vznikla zcela neplánovaně, když na Fulghumovu nenápadnou výzvu v knize Ach jo, o které jste na mém blogu už možná četli, zareagovalo neuvěřitelné množství čtenářů: „Kdybychom spolu mluvili v jedné místnosti, nastala by teď chvíle pro vaše milostné minipříběhy. Jestli nějaký pěkný máte, napište to a pošlete mi ho.“ A co se nestalo, Fulghumova schránka se zaplnila dopisy a on ze všech těch neuvěřitelných love-stories poskládal knížku, o které vám teď chci vyprávět.

„Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží.“

Většinu knížky tvoří historky, které přišly Fulghumovi poštou, ovšem takový příval dopisů vzbudil jeho zvědavost, a proto začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi nebo na to nemají čas. Navštěvoval kavárny, bistra, hospody i ulice Seattlu a snažil se přimět kolemjdoucí, aby se zastavili a povyprávěli mu o své lásce…

„Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme. A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.“

Abych byla upřímná, pokud nejste aspoň trochu zamilovaní, tak tu knížku radši ani neotvírejte – možná by té lásky mohlo na vás být nepřiměřeně velké množství najednou a její kouzlo by vyprchalo. Pokud ale vedle sebe (nejlépe přímo při čtení, jak doporučuje Fulghum :D) budete mít někoho, koho milujete (a u téhle knížky vám možná dojde, že slovo láska se dá pojmout velmi široce), budete se smát, dojímat i kroutit nevěřícně hlavou. A možná i brečet. Hodně. Za sebe říkám: tohle je jednoznačně Fulghumovo nejlepší dílo ! Paradox ovšem je, že jeho autorem není ani Fulghum, ani jeho čtenáři. Bude to znít jako klišé, ale uznejte sami – Opravdovou lásku napsal sám život ;-)…

„Také jste si všimli, jakou úlohu v těch příbězích hrají neskutečné náhody a taky pekelné štěstí ? Rozhodně to tedy platí o mém vlastním příběhu. Já se se svou ženou seznámil před více než pětadvaceti lety v jedné zahradě v Japonsku. Myslíme si, že naše šance spočívaly asi tak ve třiceti vteřinách a nikdy jindy už by se nám pak cesty skřížit nijak nemohly…“

Stejně jako Robert Fulghum, i vy budete v pauzách mezi jednotlivými příběhy pravděpodobně tiše žasnout, jaké neuvěřitelné náhody někdy lidi svádí dohromady… Jaké maličkosti rozhodují o setkání s někým, kdo vás ovlivní po zbytek života. Jeden večer. Jeden náhlý nápad udělat něco jinak než obvykle. Změna plánu. Jeden pohled. Jeden panák…dobře, ten většinou nebývá jen jeden :D…A stačí tak málo, často pouze pár sekund, aby se ti dva minuli a k setkání nikdy nedošlo. Pro cyniky podotýkám, že ne každá love story skončí happy endem – pro milovníky dobrých konců ovšem dodávám, že happy endy v této knize samozřejmě převažují :-)…

P.S. Při čtení mě mockrát napadlo, co by tak asi Fulghum řekl na mou lovestory :D…Na poslední stránce se (představte si!) zmiňuje o tom, že už nashromáždil dostatek materiálů pro pokračování Opravdové lásky. Ale že přesto vyzývá čtenáře, aby příběhy posílali dál, pokud budou krátké, pravdivé a jiné. Řekla bych, že všechny tři podmínky bych byla schopná splnit :D…jen nevím, jestli bych zvládla ten překlad do angličtiny. Tak si Fulghum asi nepočte :D…a anyway, on by mi tu storku stejně určitě neuvěřil 😀 !

Na závěr by bylo jistě dobré zmínit, že veškerý čistý zisk z knížky šel na konto organizace Prostor pro lidskost. Smekáme a tleskáme 🙂 !!!

J.D. Salinger – Kdo chytá v žitě

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…“

Tuto kultovní knihu, která se skutečně neodehrává v obilném poli, jak jsem se mylně domnívala :D, jsem si s sebou zabalila do batohu, aby mi zpříjemňovala týdenní putování po Itálii (o kterém se tu snad brzy také něco málo dočtete)…Hrdina se mi na první pohled jevil jako rozmazlený nevyrovnaný spratek, kterému není nic dobrý a všechno a všechny nenávidí, snad jen s výjimkou své malé sestřičky Phoebe. Jak už to tak ale bývá, pravda je o něco složitější…Možná, že v každém z nás byl v určitém věku kousek Holdena Caufielda, vypravěče celého příběhu. Každý se někdy choval jako rebel, měl problémy s autoritama, nedařilo se mu ve škole a především zažíval pocit deziluze a hledání sebe samotného. Holden tíhne ke své malé sestřičce především proto, že ona jediná mu nepřipadá falešná, protože je ještě dítě. Nachází u ní přesně to, co pro něj postrádá svět dospělých, řízený hlavně přetvářkou a necitelností.

„…Propánakrále, přece nepřestaneš mít někoho ráda jenom proto, že umřel – zvlášť když byl minimálně tisíckrát milejší než všechny lidi, co znáš a co jsou naživu…“

Nevím proč, ale celou dobu jsme tak nějak čekala, že ta kniha prostě musí vyústit v nějakou tragédii a když se tomu tak nestalo, byla jsem překvapená a popravdě i trochu zklamaná :D. Není jednoduché vyjádřit, o čem přesně „Kdo chytá v žitě“ vlastně je. Samozřejmě se to dá shrnout i jednou větou – sedmnáctiletý vyvrhel byl vyhozen z další střední školy, bojí se to říct rodičům, a tak se poflakuje po New Yorku a v hlavě si promítá uplynulé události jeho života. Když se ale na celý příběh podíváme z jiné strany, uvidíme velice silné a taky velice smutné vyprávění o nejistotě skrývané za dospěláckými žvásty, o hledání a nenacházení, o touze zůstat dítětem a nikdy nedospět…

Pro nás fanoušky to není žádná novinka, ale někoho by mohlo třeba překvapit, že knížkou „Kdo chytá v žitě“ byl přímo posedlý Mark Chapman, nechvalně proslulý tím, že zavraždil Johna Lennona. V okamžiku vraždy měl prý tuto knihu dokonce u sebe v kapse…Pro zájemce jsem objevila opravdu hodně zajímavý link, kde se o okolnostech vraždy můžete dozvědět něco víc: http://www.johnlennon.cz/Article82.html Nicméně doufám, že ani tento fakt vás od „Žita“ neodradí a s chutí si ho přečtete, rozhodně stojí za to ! Pár dnů nato pak možná budete na tuto knížku trochu intenzivněji myslet…ale pokud nejste blázni, nemělo by se nic stát :D…