„Můj pane, člověk nikdy neví, kam jde, věřte mi to…“ (Jakub)
Dala jsem Kunderovi ještě jednu šanci :D…Tentokrát jsem to zkusila z jiného soudku – s divadelní hrou, úspěšnou dramatizací Diderotova Jakuba Fatalisty, která je jediným autorovým dramatickým textem, patřícím k dílům, která „má bez výhrad rád a chce vydávat“. Hlavními postavami jsou Pán a jeho sluha Jakub. Ti si na svých cestách krátí dlouhou chvíli povídáním o svých životních trampotách. Jejich vzpomínky se díky autorovi pro čtenáře knihy i pro diváka v divadle přesouvají o úroveň výše v tom smyslu, že se odehrávají na vyvýšeném pódiu, kam oba vypravěči přechází, aby sehráli úlohu ve svých představách.
Variaci na téma románu Denise Diderota Jakub fatalista Kundera napsal někdy v roce 1971, ještě v Čechách, kdy po srpnové okupaci upadl v nemilost, podle vlastních slov s nejasnou představou, že by ji nějaké české divadlo mohlo hrát pod cizím jménem. Stalo se tak až po jeho emigraci do Francie, v roce 1975, kdy se textu ujal Kunderův přítel Evald Schorm, pod jehož jménem byl Jakub a jeho pán inscenován v ústeckém divadle. Později autor hru přeložil do francouzštiny a v roce 1981 v Paříži vydal. Hra se začala hrát a stala se slavnou. Od katastrofálního představení v Bruselu však Kundera další provozování hry zakázal a od té doby dovoluje Jakuba a jeho pána inscenovat pouze výjimečně a to většinou amatérským nebo chudým divadlům.
Na divadelních prknech jsem Kunderu přecejen vzala na milost, ikdyž stále trvám na tom, co jsem na jeho účet prohlásila u Směšných lásek :D. Jinak jsem ale byla hrou celkem příjemně překvapená a všem vřele doporučuju pro její aktuálnost. Nejvíc ovšem tleskám Jakubovi, za úsměvný a zatraceně pravdivý výrok :)…:
„Zbytečná pravda, to je ta nejblbější věc, co znám.“
Po Cempírkově románu na cesty jsem chtěla sáhnout už dávno. Četla jsem několik příznivých recenzí, ve kterých byla Rafinerie prezentována jako kniha navazující na kerouackovskou tradici beletrie psané „na cestě“. Navíc se tento román na pultech knihkupectví prodával s přiloženým papírovým štítkem hlásajícím Rudišovým jménem, že “ s touto knihou budete chtít jezdit vlakem“. To už je slušná návnada pro čtenáře hledajícího nějaké příjemné počtení na prázdniny. Musím říct, že jsem díky těmto přehnaným očekáváním prostě musela být nakonec Rafinerií zklamána, ikdyž jistou podobnost s Kerouackem upřít nelze. Kde jsou ty časy, kdy v mé krosně zabalené na Jablůnku zaujímali své čestné místo „Dharmoví tuláci“. Kdepak, jestli s někým budete opravdu chtít jezdit (nejen) vlakem tak, abyste si to užili, bude to navěky Kerouack !
A jak Rafinerii vidí a shrnuje sám autor ? Příběh sleduje cestu třech pouličních muzikantů – dvou kluků a jedné, tak trochu tajemné, dívky. Prostředím, kde se děj odehrává, je několik evropských států, hrdinové se po nich přesunují pomocí padělaných vlakových jízdenek, hrají na náměstích, po barech a nočních ulicích a zažívají různé příhody. Pro každého z hrdinů je přitom hraní na ulici trochu jiným způsobem seberealizace. Saxofonista Michal si zkrátka hraním jen vydělává peníze na zábavný život. Kytarista – a fotograf Pierre se chce především vymanit z poručnictví svého kariéristického otce a norská dívka Agnes nachází díky této „škole ulice“ ztracené sebevědomí a z ošklivého káčátka se stává zajímavou a inspirující bytostí. Název Rafinerie odkazuje na pařížskou stavbu Centre Georges Pompidou, před kterou mladí přátelé často hrají na vyhlášeném uměleckém náměstíčku. Pařížané oné technokratické stavbě přezdívají slangově Rafinerie, odtud je i název knihy.
Cempírkův debut popisuje prostředí života pouličních umělců cestujících Evropou od města k městu a slibuje vygradovaný nečekaný závěr…já vám teda nevím, vygradovaný závěr si představuju docela jinak 8-). Když nějakou dobu budete jezdit po Evropě na falešnou jízdenku, dá se očekávat, že vás jednoho dne chytí. A když „omylem“ zastavíte rychlík, dá se čekat, že z toho bude pěknej průser :D…Takže nějak zvlášť překvapená a dojatá jsem ze zakončení příběhu nebyla. Co naplat, nechci Rafinerii přehnaně hanět, čtivá byla, to zas jó, ale pravdou zůstává, že po přečtení knížky by ve vás mělo alespoň něco málo zůstat. V tomto případě ovšem ve mně zůstal jen pocit radosti, že už to mám konečně za sebou :D…
„Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější…“
Tak dotřetice Robert Fulghum :)…Já vím, že už jsem s těma ódama na Fulghuma otravná :D, i tentokrát vypráví o tom, co už všichni dávno dobře víme, ale dělá to tak okouzlujícím způsobem, že mu prostě nejde odolat. Ještě v něčem je však tahleta knížka přecejen jiná a mimořádná; vznikla zcela neplánovaně, když na Fulghumovu nenápadnou výzvu v knize Ach jo, o které jste na mém blogu už možná četli, zareagovalo neuvěřitelné množství čtenářů: „Kdybychom spolu mluvili v jedné místnosti, nastala by teď chvíle pro vaše milostné minipříběhy. Jestli nějaký pěkný máte, napište to a pošlete mi ho.“ A co se nestalo, Fulghumova schránka se zaplnila dopisy a on ze všech těch neuvěřitelných love-stories poskládal knížku, o které vám teď chci vyprávět.
„Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží.“
Většinu knížky tvoří historky, které přišly Fulghumovi poštou, ovšem takový příval dopisů vzbudil jeho zvědavost, a proto začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi nebo na to nemají čas. Navštěvoval kavárny, bistra, hospody i ulice Seattlu a snažil se přimět kolemjdoucí, aby se zastavili a povyprávěli mu o své lásce…
„Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme. A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.“
Abych byla upřímná, pokud nejste aspoň trochu zamilovaní, tak tu knížku radši ani neotvírejte – možná by té lásky mohlo na vás být nepřiměřeně velké množství najednou a její kouzlo by vyprchalo. Pokud ale vedle sebe (nejlépe přímo při čtení, jak doporučuje Fulghum :D) budete mít někoho, koho milujete (a u téhle knížky vám možná dojde, že slovo láska se dá pojmout velmi široce), budete se smát, dojímat i kroutit nevěřícně hlavou. A možná i brečet. Hodně. Za sebe říkám: tohle je jednoznačně Fulghumovo nejlepší dílo ! Paradox ovšem je, že jeho autorem není ani Fulghum, ani jeho čtenáři. Bude to znít jako klišé, ale uznejte sami – Opravdovou lásku napsal sám život ;-)…
„Také jste si všimli, jakou úlohu v těch příbězích hrají neskutečné náhody a taky pekelné štěstí ? Rozhodně to tedy platí o mém vlastním příběhu. Já se se svou ženou seznámil před více než pětadvaceti lety v jedné zahradě v Japonsku. Myslíme si, že naše šance spočívaly asi tak ve třiceti vteřinách a nikdy jindy už by se nám pak cesty skřížit nijak nemohly…“
Stejně jako Robert Fulghum, i vy budete v pauzách mezi jednotlivými příběhy pravděpodobně tiše žasnout, jaké neuvěřitelné náhody někdy lidi svádí dohromady… Jaké maličkosti rozhodují o setkání s někým, kdo vás ovlivní po zbytek života. Jeden večer. Jeden náhlý nápad udělat něco jinak než obvykle. Změna plánu. Jeden pohled. Jeden panák…dobře, ten většinou nebývá jen jeden :D…A stačí tak málo, často pouze pár sekund, aby se ti dva minuli a k setkání nikdy nedošlo. Pro cyniky podotýkám, že ne každá love story skončí happy endem – pro milovníky dobrých konců ovšem dodávám, že happy endy v této knize samozřejmě převažují :-)…
P.S. Při čtení mě mockrát napadlo, co by tak asi Fulghum řekl na mou lovestory :D…Na poslední stránce se (představte si!) zmiňuje o tom, že už nashromáždil dostatek materiálů pro pokračování Opravdové lásky. Ale že přesto vyzývá čtenáře, aby příběhy posílali dál, pokud budou krátké, pravdivé a jiné. Řekla bych, že všechny tři podmínky bych byla schopná splnit :D…jen nevím, jestli bych zvládla ten překlad do angličtiny. Tak si Fulghum asi nepočte :D…a anyway, on by mi tu storku stejně určitě neuvěřil 😀 !
Na závěr by bylo jistě dobré zmínit, že veškerý čistý zisk z knížky šel na konto organizace Prostor pro lidskost. Smekáme a tleskáme 🙂 !!!
„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…“
Tuto kultovní knihu, která se skutečně neodehrává v obilném poli, jak jsem se mylně domnívala :D, jsem si s sebou zabalila do batohu, aby mi zpříjemňovala týdenní putování po Itálii (o kterém se tu snad brzy také něco málo dočtete)…Hrdina se mi na první pohled jevil jako rozmazlený nevyrovnaný spratek, kterému není nic dobrý a všechno a všechny nenávidí, snad jen s výjimkou své malé sestřičky Phoebe. Jak už to tak ale bývá, pravda je o něco složitější…Možná, že v každém z nás byl v určitém věku kousek Holdena Caufielda, vypravěče celého příběhu. Každý se někdy choval jako rebel, měl problémy s autoritama, nedařilo se mu ve škole a především zažíval pocit deziluze a hledání sebe samotného. Holden tíhne ke své malé sestřičce především proto, že ona jediná mu nepřipadá falešná, protože je ještě dítě. Nachází u ní přesně to, co pro něj postrádá svět dospělých, řízený hlavně přetvářkou a necitelností.
„…Propánakrále, přece nepřestaneš mít někoho ráda jenom proto, že umřel – zvlášť když byl minimálně tisíckrát milejší než všechny lidi, co znáš a co jsou naživu…“
Nevím proč, ale celou dobu jsme tak nějak čekala, že ta kniha prostě musí vyústit v nějakou tragédii a když se tomu tak nestalo, byla jsem překvapená a popravdě i trochu zklamaná :D. Není jednoduché vyjádřit, o čem přesně „Kdo chytá v žitě“ vlastně je. Samozřejmě se to dá shrnout i jednou větou – sedmnáctiletý vyvrhel byl vyhozen z další střední školy, bojí se to říct rodičům, a tak se poflakuje po New Yorku a v hlavě si promítá uplynulé události jeho života. Když se ale na celý příběh podíváme z jiné strany, uvidíme velice silné a taky velice smutné vyprávění o nejistotě skrývané za dospěláckými žvásty, o hledání a nenacházení, o touze zůstat dítětem a nikdy nedospět…
Pro nás fanoušky to není žádná novinka, ale někoho by mohlo třeba překvapit, že knížkou „Kdo chytá v žitě“ byl přímo posedlý Mark Chapman, nechvalně proslulý tím, že zavraždil Johna Lennona. V okamžiku vraždy měl prý tuto knihu dokonce u sebe v kapse…Pro zájemce jsem objevila opravdu hodně zajímavý link, kde se o okolnostech vraždy můžete dozvědět něco víc: http://www.johnlennon.cz/Article82.html Nicméně doufám, že ani tento fakt vás od „Žita“ neodradí a s chutí si ho přečtete, rozhodně stojí za to ! Pár dnů nato pak možná budete na tuto knížku trochu intenzivněji myslet…ale pokud nejste blázni, nemělo by se nic stát :D…
Minulé úterý mi konečně začaly prázdniny o:-) !!! Tedy abych byla přesná, začaly vlastně už o den dřív – v pondělí, kdy jsem si celá v eufórii odnášela z naší městské knihovny domů plnou náruč hodnotné literatury, s kterou jsem se ještě to odpoledne vylepila na lehátku v zahradě a se špatným svědomím (měla jsem se učit na zkoušku z MPS, která mě čekala následující den 8-)…) otevřela jednu z nich – Škvoreckého knížku detektivních příběhů. V televizi právě dobíhá její originální zpracování režiséra Dušana Kleina a vždycky, když se reprízuje, se na ně s oblibou koukám, ikdyž už předem dobře vím, kdo je vrahem (viděla jsem to nejmíň stokrát, přiznávám O:-)…). Vzhledem k mé oblibě televizního zpracování Hříchů pro pátera Knoxe jsem si řekla, že je celkem ostuda, že jsem ještě nečetla knižní předlohu, a protože jsem navíc ještě nečetla ani žádného Škvoreckého, rozhodla jsem se to napravit a zabít dvě mouchy jednou ranou :-).
Cyklus detektivních povídek Hříchy pro pátera Knoxe, který vyšel poprvé roku 1973 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, začal psát Josef Škvorecký v šedesátých letech, veden snahou vytvořit nový, dosud nevyzkoušený model detektivních příběhů. Ústřední hrdinkou je zpěvačka Eva Adamová, které se podařilo přechytračit strážce železné opony a odjet „reprezentovat československou kulturu“ do světa, tzn. do barů a nočních podniků v různých městech západní Evropy a Spojených států. Na každé štaci ji čeká detektivní zápletka, kterou s pomocí důvtipu, mimořádného postřehu i kombinačních schopností vždy hravě vyřeší. Čtenář jí může s řešením pomoci, především si však může zahrát zábavnou hru s Ronaldem Arbuthnotem Knoxem, autorem pozoruhodného Desatera, které shrnuje zákony detektivního žánru, a v jednotlivých příbězích odhalit, které z „přikázání“ autor právě zde porušil:
Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
Pachatelem nesmí být sám detektiv.
Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři.
Duchem chudý přítel detektivův, jeho watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.
Filmové zpracování se knižní předlohy velice věrně drželo, takže jsem s řešením detektivních zápletek většinou neměla moc velký problém, protože jsem si příběhy vcelku pamatovala, ale přesto mě knížka hodně bavila a krátila jsem si jí čas před spaním během několika dnů, které jsem trávila na prázdninách v Příbrami :-). Škoda, že povídek bylo jen deset, uvítala bych pokračování :-). Jinak se ovšem Hříchům nedá nic vytknout; snad jen to, že vrahem ani jednou nebyl zahradník :D…
Péťa už mě dlouho uhání s napsáním příspěvku o výborné akci, která se uskutečnila ve středu po Velikonocích v Lužáneckém parku, takže jsem se dneska konečně hecla a dokud článek nedokončím, nesmím jít na kutě :D. Při té příležitosti jsem si zde vytvořila novou speciální rubriku, kterou jsem měla v plánu už dávno, ale musím přiznat, že jsem zrovna v této oblasti docela flákač. Přestože bych svůj studentský „kulturní“ život rozhodně neoznačila za chudý, zkrátka se nikdy po žádném koncertě či jiné společenské akci už nerozhoupu k nějakému zrekapitulování či krátké recenzi. Proto bych zde chtěla slavnostně slíbit, že se v tomto směru pokusím polepšit 🙂 ! Dnes nás tedy čeká ohlédnutí za zážitkem spadajícím spíše do té „nekulturní“ kategorie :D…
A teď už k samotné akci. Piknik plný soutěží, her, zábavy a samozřejmě také nějakého toho alkoholu jsme plánovali dlouho dopředu. Přestože pár skalních aktérů nedorazilo a dalo přednost studijním či jiným aktivitám, vypadalo to nakonec i tak na poměrně hojnou účast. Sraz jsme stanovili na třetí hodinu odpolední a doufali jsme, že předpověď počasí nás nezradí. V tomto směru jsme nakonec byli trochu zklamaní, protože přecejen nebylo takové hic, jaké jsme si představovali, a několik vrstev k zateplení bylo nutností, ale byli jsme rádi, že piknik nemusíme rušit ani hledat útočiště před deštěm. My s Péťou jsme dorazili do Lužánek asi kolem čtvrté a byli jsme tam vpodstatě mezi prvními, což se nám zas tak často nestává :D. Vyzbrojeni jsme byli dekou, vodárkou, spoustou jídla, pití a hlavně dvoulitrovkou Pálavy, kterou nám dali okoštovat ve vinotéce za právnickou fakultou (doporučuju :D) a byla to zkrátka jasná volba…přestože jsem po svém Velikonočním excesu u Šárky chtěla nejmíň měsíc abstinovat 8-), ale usoudila jsem, že to je tak dobré, že v tom ani nemůže být alkohol 😀 ! Osazenstvo pikniku se v průběhu odpoledne a večera dost prostřídalo, takže vlastně ani nedokážu říct, kolik se nás celkem sešlo. Každopádně zdravé jádro zůstalo až do pozdních nočních hodin :D…Dokud počasí a sluníčko ještě trochu přálo, bavili jsme se především hraním oblíbené hry Twister 😀 a dalšími sportovními aktivitami, které samozřejmě bylo nutné prokládat doplňováním tekutin a posezením u vodárky. Než jsme ale stačili přistoupit k soutěžím o diplomy a hodnotné ceny, spousta účastníků se rozutekla věnovat se studijním či jiným povinnostem, takže ve výsledku zbyla pouhá hrstka sedmi statečných, kteří se nebáli pustit se do soutěžních disciplín…ikdyž některé jsme museli trochu přemlouvat, že, Panny :D…
Twister - oblíbená zábava
Po chvilce organizačních zmatků jsme utvořili tyto týmy:
Péťa + já = Dravci
Zuzejk + Lucka (která nás ale po první disciplíně opustila) = Ladies
Franta + Panny = Gentlemans
Víťa + Krihi = Team
Soutěžilo se ve třech disciplínách. Tou první byl hod létajícím talířem na krabičku od tabáku :D. Po prvním zkušebním nácviku jsme se do toho obuli a náš dravý tým všechny suverénně převálcoval 😀 ! Zbytek týmů si ale také nevedl špatně. Druhá soutěžní disciplína vyvolala žhavou diskuzi. Za úkol jsme totiž měli obléct si na piknik co nejvíc pruhovaných kusů oblečení, za které získáme bonusové body. Když nastalo sčítání, ukázalo se, že je potřeba vymezit si termíny a nezaměňovat pruhy s kostkama :D…I přes toto počáteční nedorozumění jsme se ale nakonec dopátrali pruhů na všelijakých kusech oděvů a Krihi to všechno nezapomněl se zájmem dokumentovat 😀 !
Každý pruh se počítá !
Poslední třetí disciplína spočívala v tom pinkat si ve dvojicích míčem po co nejdelší čas, aniž by míč spadl na zem. Docela jsme ji s Jestřábem projeli :D…Jak si jednotlivé týmy během soutěžního klání vedly si můžete prohlédnout v této bodové tabulce:
Dravci
Ladies
Gentlemans
Team
Hod diskem
4
1
3
2
Sčítání pruhů
3
4
2
2
Házení míčem
1
3
2
4
Celkem
8
8
7
8
Jak vidíte, většina z nás se umístila na krásném prvním místě :D…a tak jsme vypsali diplomy, rozdali ceny v podobě populárního Tesco – piva 😀 a medaile z Fidorky a pustili se do likvidování alkoholových zásob, protože s nastávající nocí se dost nepříjemně ochladilo a bylo potřeba se zahřát. To zapříčinilo, že Pavča, další účastník pikniku, nás zastihla už v dosti pokročilém stádiu kantáre :D…Ten týden totiž zrovna absolvovala svou první knihovnickou praxi, takže se za náma nestihla dostat dřív. Naštěstí jsme ji přizvali k naší flašce Pálavy a tak nás brzy dohnala :D. Posledním zúčastněným byl Žánek, který už to studium asi nemohl vydržet a přišel se za náma do Lužánek podívat. Poté, co jsme se stihli, posilněni lahodným mokem, trochu hudebně projevit :D, zvolili jsme strategický přesun do hospody, neboť došel alkohol. Při dobývání do poslední použitelné flašky vína si Panny zrakvil ruku tak moc, že slabší povahy se zděšeně odvracely nad tím množstvím krve :O ! Naštěstí jsme měli po ruce náplasti, takže jsme Pannymu mohli poskytnout první pomoc. Bolest už ale nebylo čím utlumit, a tak jsme se vydali na cestu do Zelených dveří, kde jsme se nadlábli, doplnili tekutiny, nafotili pár usvědčujících snímků, zasvětlili Žána do „Krvavých zad“ a dali řeč. Sešlost jsme, padajíce únavou, rozpustili asi okolo druhé ráno :-)…
Suma sumárum to byla vydařená akce, ikdyž nám počasí mohlo přát trochu víc, ale hlavně byla škoda, že spousta lidí odešla z pikniku předčasně a nepočkala si na naše skvělé soutěže O:-)…Nezbývá než doufat, že se do příštích Velikonoc polepší a napraví si reputaci. Pikniku zdar 😀 !
Co jiného zvolit na úvod posledního jedenáctého dne v Massachusetts a zároveň na závěr celého zaoceánského dobrodružství, než starou dobrou pecku od starých dobrých Bee Gees ;-)…nebo od Vaška Neckáře, chcete-li :-)…
Ráno je našim prvním úkolem sbalit se, což při velikosti našeho pokoje není zrovna nejjednodušší. Skáčeme tam přes sebe navzájem a teprve když se mi podaří odtlačit mou matraci do chodby, dá se tam jakžtakž pohybovat.
Dopoledne ještě prolítáme pár obchodů se suvenýry. Strýcovi do KM vezeme univerzitní tričko :-), strýcovi do Veselí knížku o Bostonu a babičce hrníček s nápisem Harvard Grandma 😀 a nějakou kosmetiku. Po úspěšných nákupech si zajdeme naposledy i s Lukem na oběd do asijské restaurace, kde se mi podaří omylem sníst chilli papričku – brašule, který se baví mým hysterickým výlevem a hašením hrdla, si bez rozpaků druhou papričku strčí do pusy a s ledovým klidem praví, že to „není žádná hrůza“ :D…Poslední zmrzlina v Cambridge, poslední nákup v Harvard shopu (pravé bostonské panáky, kdo by odolal :D…) a už je čas vrátit se na privát. Brácha nám jede vytisknout letenky a za hodinu pro nás přijíždí taxík…
Cesta přes Atlantik tentokrát probíhá překvapivě příjemně. Letíme po větru a tudíž o hodinu méně než opačným směrem. První dvě hodiny se úspěšně bavím čtením, pak se roznáší večeře a pak už se to začíná trochu vléct – přepínám postupně ze Simpsonů, Přátel a Sexu ve městě na svůj nejoblíbenější kanál – pohybující se letadýlko :D. Nakonec mi zhasnou světlo, a tak se se sluchátkama na uších rozhodnu pokusit se zdřímnout. Spíš jen tak poklimbávám, ale únava už na mě pomalu doléhá. Probudí mě opět až snídaně v podobě přeslazeného brusinkového mufina a to už do naší cílové destinace zbývá necelá hodinka.
V 5 ráno naše letadlo přistává na londýnském Heathrow…konečně stojím na půdě evropského kontinentu. Pro přílet jsme si snad ani nemohli vybrat hezčí čas. Britské ostrovy se právě probouzejí do nového dne a nad Londýnem začíná svítat :-)…Přestože se mi únavou z dlouhého letu zavírají oči, jsem i touhle tváří Anglie opět unešená. A hlavně si připadám už tak blízko domova ! Na Heathrow čekáme na další spoj 5 hodin (stávkující British Airways opět nezklamali 8-)…). Zatímco naši nakupují v duty free čokoládu pro babičku, snažím se luštit sudoku, nicméně po několika minutách tupého čučení do mřížky se natáhnu přes několik sedaček, přetáhnu přes hlavu kapuci a podřimuju. Poté, co se naši vrátí, zajdeme si všichni sednout do kavárny, kde udělám největší chybu svého života a dám si před letem velký kelímek kávy, abych překonala únavu. Tlak mi stoupne tak, že jsem fakt přesvědčená, že to se mnou tam nahoře sekne. Přestože už nás čekají jen dvě hodinky ve vzduchu, ta první je tím největším utrpením za celou dovolenou :D. Je mi tak blbě, že jenom skučím do palestíny a ani nemám sílu vyndat Božku z kabelky. Uleví se mi, až když se odvážím trochu se projít po letadle. Pak nakonec vytáhnu i MP3ku a nechám se ukolébat českým folkem – a než se naděju, už se hlásí, že za chvíli budeme přistávat na vídeňském letišti.
Tam už na nás čekají teta se strýcem a vezou nás k nim do Veselí. Cestu víceméně proklimbám na zadním sedadle, vzpamatuju se až u nich, kdy odmítnu pozvání na kafe (další dávka kofeinu už by mě opravdu musela zabít), strýc se mi směje, že se sám s vysokým tlakem léčí, a už mi nalívá panáka vodky. Napřed se cukám, ale nakonec usuzuju, že fakt, že jsme se všichni v pořádku živí a zdraví vrátili domů, se musí spláchnout něčím tvrdším. A tak ho tam kopu 😀 a vytahuju noťas, aby se strýc mohl podívat na fotky…
O nějaké čtyři hodiny později už sedíme i s Boženkou samy v kupé vlaku směřujícího do Brna. Máme za sebou celý den cestování ve vzduchu, po silnici i po kolejích. Jediné, co nás ještě pořád udržuje na nohou/v krunýři je osoba, která na nás čeká na hlaváku pod hodinama :-)…A tak koukáme z okna, jak okolo ubíhá krajina (trochu nám v ní chybí ty mrakodrapy :D) a říkáme si, jak je zatraceně fajn být po všech těch dobrodružstvích zase doma :-)…
Ani nevím, jestli je vůbec potřeba k dnešku něco extra vyprávět – strávíme ho totiž celkem obligátním způsobem, jak už to tak na dovolené poslední den chodí – nakupováním drobností a suvenýrů pro nás a pro rodinu. Z postele se ještě celí vyčerpaní z prachu a špíny velkoměsta (už vím, kde musel vzniknout tento slovní obrat :D) vybatolíme až kolem 11, takže si dáme sraz ve městě s Lukem a rovnou se vydáme do místní restaurace na pizzu. Než nám ji přinesou, dopíšu zbytek pohlednic, které jsem ještě nestihla, a předám je Lukovi k odeslání – na poště je totiž dlouhatánská fronta a otevřené jen jedno okýnko. Čekat se mi tam opravdu nechce, tudíž pokud vám pohled nedojde včas nebo vůbec, víte, na koho se obrátit s výčitkami 😀 !!!
Odpoledne se naposledy vydáme do Bostonu za řekou. Už se mi opravdu nehorázně stýská a těším se domů, a tak je jedinou možností, jak si spravit náladu, pořádné nakupování :D. Musím říct, že na naše poměry je tu obecně dost draho a netýká se to jen oblečení, ale především jídla. Radši si ale odtrhnu od úst, než abych si z Amériky nedovezla žádný hadřík :D. Proto neomylně zamířím do vyhlídnuté Anthropologie, kde za krásnou sukni a ještě krásnější svetřík vysolím tak nehorázné peníze, za které bych se doma v ČR oblíkla od hlavy až k patě – no ale té radosti z toho 😀 !! Při zkoušení v kabince si připadám jako princezna, naberu si plnou náruč hadříků a nechám se obskakovat prodavačkou, která mě oslovuje jménem 😀 a pořád se zajímá, jestli něco nepotřebuju nebo nechci přinést. V koutku oka zamáčknu slzu nad krásnýma šatičkama na figuríně, ale nechci si je radši ani zkoušet – co kdyby mi třeba padly 😀 ??
Pak se vydáme ještě do obchoďáku Macy’s poblíž Park street, kde má prozměnu pár hadříku vyhlídnutých mamka. Zkoušení jí trvá tak dlouho, že z nudy procházím mezi regály s oblečením a musím si dávat sakra pozor, abych se tu neztratila :D…Oblečení mi tu přijde celkem nudný (oddíl se společenskýma šatičkama obcházím velikým obloukem, už nemám nárok :D…), většinou jsou stejně šité na objemnější tvary a jediné S tričko, které si vyzkouším, bych mohla použít klidně jako noční košili :D…Co mi ale padne do oka je regál s posledními kusy botiček – je mezi nimi i několik Conversek, které jsem si původně z USA chtěla přivézt, ale během chození po obchodech jsem postupně zjistila, že tu stojí skoro stejně jako u nás a vzory jsou vpodstatě úplně totožné. V New Yorku jsem našla nejlevnější za 30 dolarů, ale slušné barvy měly dost přebrané velikosti. Tady mi do oka padnou hned dvoje a obě mají velikost 4 :-). Rozhoduju se mezi růžovýma a černýma, které mají pogumovaný barevný potisk – nakonec mi příjdou hleďavější ty růžové ( a budou mi ladit k deštníku :D…ano žena si důvod vždycky najde :D)…a neberte to za ty prachy 😀 !!!
Večer nás ještě naposledy příjde na privát navštívit Luk. Domlouváme se, v kolik zítra vyrazíme na letiště a kdy nám doveze kufr s jeho věcma a oblek, který budeme brát domů. Navzdory celodennímu běhání po obchodech nejsem vůbec unavená a trvá mi dlouho, než se mi podaří usnout – už se zkrátka zase ozývá cestovní horečka. A úplně ze všeho nejvíc si přeju, aby už bylo zítra a já stála oběma nohama na evropském kontinentě :o)…
Tak jdu zas potěšit všechny ty, kteří nedočkavě čekají na report z návštěvy americké metropole :-)…ráno nemůžu vůbec dospat, jak se strašně těším, až se zas vydáme do ulic špinavého New Yorku :D. Brašule zpod peřiny bručí, že jsem se v noci moc roztahovala 😀 – máme totiž na pokoji jen dvě manželské postele a kdovíjak prostorné nejsou – no ale aspoň jsem poprvé a naposled za naši dovolenou měla pod hlavou při spaní něco lepšího, než složený ručník, že 8-). Za sebe musím říct, že jsem se vyspala fakt dobře a jsem plná elánu k objevování dalších newyorských zákoutí :-)…
Jako první tedy vyrazíme na Sochu svobody. Vylezeme z metra a brašule už nám ji ukazuje mezi stromy. Málem bych ji přehlídla :D, zdá se totiž opravdu docela maličká. Myslela jsem, že je mnohem blíž pobřeží. Když příjdeme až na břeh moře, jdeme se s ní hned vyfotit, ale nevím nevím, jestli bude můj zoom stačit a slavná Statue of Liberty nebude na fotkách vypadat jako blecha :D. Naši se sklátí na lavičku do stínu (dneska opět 32 stupňů Celsia :O!) a my se jdeme s bráchou projít po nábřeží – Luk mi ukazuje, kde už začíná New Jersey. O tom jsem si zase myslela, že leží mnohem dál, ale vlastně je to kousek :-)…
Svobodaaa !!!
Když se dostatečně pokocháme mořem, vydáme se na asi půlhodinovou cestu metrem přímo do srdce Central Parku. Hledám si na mapě, jak se odsud nejlíp dostat k Dakotě – tak trochu totiž počítám s tím, že ji půjdu hledat sama, neboť nikdo z rodiny asi mé nadšení pro věc sdílet nebude. Překvapí ale brašule, který se ke mně přidá, a jsem za to moc ráda – bez něj bych se z Central Parku nikdy nevymotala. Dokonce jeho znalosti sahají až tam, že před Dakotou zastřelili Johna Lennona (podezírám ho, že si tuto informaci přečetl na tabuli v parku, zatímco jsem fotila 8-)…). Podaří se nám krosnout Central Park z východní strany na západní – to trvá suma sumárum zhruba 15 minut, Lužánky hadr, no 😀 – pak nás čeká asi další 15ti minutová štreka, než se dostaneme k té správné západní street…a to už spatřím špičatou budovu, kterou jsem dodneška znala jen z fotek, na vlastní oči…
Dakota House
Stojíme před Dakotou. Před velikou černou bránou, kde byla zastřelena jedna z největších hudebních ikon všech dob. Není to zrovna ta nejzásadnější turistická atrakce New Yorku, ale pro mě má Dakota mezi všemi památkami, které jsme tu navštívili, naprosto výjimečné místo…Brácha přemýšlí, jak bysme se vlomili dovnitř :D, ale usuzuju, že to asi nepůjde. Tak mě před branou alespoň vyfotí a pak ještě přeběhne na druhou stranu ulice, že mě vezme s celým domem. Jeho snažení se musím upřímně smát, protože fotku děláme asi na deset pokusů – jednou mu zrovna při mačkání spouště přes cestu přejede taxík, pak prozměnu po mém chodníku cyklista, za ním maminka s kočárkem :D…Nakonec se s tím nějak popere a Dakotu máme zvěčněnou. Je to mimořádný zážitek…
Na ceduli v Central Parku jsem se při cestě k Dakotě dočetla, že tu někde poblíž nechali Lennonovi rok po jeho smrti vybudovat pomník. Když už jsme došli až sem, samozřejmě ho chci vidět na vlastní oči. Památné místo je pojmenováno stylově podle jedné z nejslavnějších Johnových písniček – totiž Strawberry Fields. Směrovou ceduli spatřím záhy a to už se před námi vyloupne maličké prostranství s kruhovým pomníkem. Je vytvořený jako taková dlažba přímo na zemi s nápisem Imagine uprostřed a s dvěma zapálenými svíčkami. Trochu bezbožně si říkám: „A to je všechno ?“ Když ale jeden z přítomných návštěvníků začne vybrnkávat na kytaru melodii Imagine, pochopím, že kouzlo Jahodových polí spočívá v něčem docela jiném…pomník nemá kruhový tvar jen tak náhodou. Jestli americké filmy nelžou (a po deseti dnech pobytu tady si začínám říkat, že asi opravdu NE :D…), tak se tady lidé většinou v rodinném kruhu modlí. A sem, na toto místo, přichází fanoušci z celého světa, aby vzdali společně hold jednomu z nejlepších muzikantů všech dob. Fanoušci, které spojuje krom stejného hudebního vkusu taky spojení tohoto kruhového pomníku. Je mi tak líto, že tu nestojím s někým uvědomělejším, než je Luk (nic ve zlém samozřejmě 😀 !), a myslím na holky, s kterýma jsem prožila roky beatlemánie a dalších společných hudebních šílenství :-)…
Imagine...
Na zpáteční cestě po Central Parku se mi moc nechce mluvit. Tenhle zážitek už asi nic jen tak nepřekoná…Proplétáme se s Lukem krásnými rozkvetlými zákoutími a já dokumentuju a dokumentuju :-). Hledám místa, která jsou alespoň trochu podobná těm, kde se proháněl na koni fešák Berger při natáčení Vlasů (ach 🙂 !!!). Central Park je ale opravdu veliký, a tak není divu, že v něm brzo zabloudíme 😀 – jako na zavolanou se ale před námi vyloupne vyhlídka, takže na ni s bráchou vylezeme a čekáme, kde spatříme světýlko – totiž hřiště na baseball, náš záchytný bod, kde jsme zanechali staříky :D. Zjišťujeme, že už jsme blízko, ale já sotva popadám dech, takže si na vyhlídce uděláme pár fotek modelkovského ražení :D. Pózujeme s brašulou u zábradlí, za námi zeleň Central Parku, v pozadí mrakodrapy New Yorku, na nebi azúro – no nádhera 😀 !
Central Park
Poté, co se šťastně shledáme s rodiči, brašule se od nás odtrhuje a jako příznivce současného umění se vytratí kamsi do muzea. My pomalu pokračujeme pěšky po Madison street až k místu, kde nás má večer naložit náš bus. Poté, co mineme řadu luxusních obchodů, dostaneme se k finančně příznivější tržnici s drobnými kýči a ano, neodolám – tričko s Lennonem zkrátka musím mít :D…Po obligátní zastávce ve Starbucks se vydáme opět na cestu a k Madison Square Garden, odkud odjíždí náš autobus a kde máme sraz s Lukem, dojdeme celkem s předstihem /jak se záhy ukáže, naprosto zbytečným/, ale už jsme z toho celodenního cárání dost utahaní, takže mám energii jen na obíhání slavné arény a focení krotkých vrabců na chodníku :D…Autobus má skoro hodinové zpoždění, se zaměstnanci dopravního podniku není řeč, na „zastávce“ to navíc strašně smrdí, takže poslední dojmy z NY nejsou zrovna růžové :D…
Nicméně zážitků máme i tak na kontě víc než dost a když už sedím konečně v buse se sluchátkama na uších a cpu se spokojeně sendvičem, co mi brácha koupil na cestu, říkám si, že ten výlet stál zato. New York je sice špinavé a zaplivané město a dva dny v něm mi bohatě stačily, na druhou stranu jsem ale navštívila spoustu míst, která stála za vidění a na která budu dlouho vzpomínat. Navzdory zpoždění, které nabereme v NY, dorazíme do Bostonu na čas – no, aspoň něco tady funguje tak jak má :D…
Titulek dnešnímu článku propůjčila jedna písnička slavné kapely Bee Gees a to jednak proto, že byla tím prvním, co jsem ve sluchátkách slyšela, když jsme autobusem vjížděli na půdu Manhattanu…a zadruhé proto, že noci na Broadwayi jsou nám asi souzeny. Krom toho, že se tak jmenuje bostonská ulice, na které máme privát, tady v NY se ubytujeme v China Town v ulici, která je hned za rohem oné pravé a nefalšované slavné Broadwaye 🙂 !!! Cesta autobusem uteče celkem rychle a příjemně, trvá něco přes 4 hodiny, ale v buse je samozřejmě klimatizace, wifina a co mě překvapí – TICHO :O (nojo, nejedeme žádnou rozhrkanou karosou a o stavu místních dálnic by si naše D1 taky mohla nechat jenom zdát :D…) Ohulím si MP3ku s Bee Gees na max a vychutnávám první pohled na americkou metropoli…takže neslyším bráchu, který do mě dloubá, abych počítala ulice, že za chvíli už začíná Central Park, a směje se, že mluví do pařezu :D…Bus nás vyplivne neznámo kde, prostě jen tak, někde uprostřed Manhattanu, nikde široko daleko žádné nádraží :D. Vydáme se tedy na metro, brácha prozkoumá mapku, co si doma vytiskl, a zavelí…to, co mají v New Yorském metru už se snad ani nedá nazvat klimatizací – to je normální regulerní chladnička :O. Jsem zatraceně ráda, že mám na sobě svetr a ještě palestinu, stejně se klepu a doufám, že už brzo budem vystupovat. Venku je zas oproti tomu neuvěřitelné hic – teda tady ty lidi musí být permanentně nachlazení :O…
To už jsme naštěstí na té „naší“ zastávce – Canal street, která si se svým názvem opravdu nezadá, jak s bráchou pobaveně glosujeme :D…smrad je ale podle mě obecně new yorský problém :D…Po výstupu z metra se brácha musí zorientovat, chvíli zkoumá mapku a pak nás vede spletitýmu ulicemi China Town k našemu hotelu. Hotýlek vypadá velmi slušně, ale bohužel jsme tu o 3 hodiny dřív, takže nás ještě nemůžou ubytovat. Naštěstí si můžeme alespoň nechat batožinu na recepci, takže se vzápětí vydáváme prozkoumávat „newyorský svéráz“ (Lukův výraz 8-)…rozuměj China Town).
Newyorský svéráz v China Town 😀
Po cestě nám vytrávilo, takže naše první kroky směřují k nějakému tomu kusu žvance. Z všudypřítomného pachu rybiny na ulicích mě teda rychle přechází chuť :D, ale brašule nás suverenně vede uličkama a já s nadšením fotím ten velkoměstský „svéráz“ :D, ocitáme se totiž opravdu v jiném, zatraceně fotogenickém světě. Všude je rušno a přeplněno, všude se něco prodává nebo nabízí. Zastavíme se u jedné restaurace, která má na dveřích vyvěšený jídelníček, ale brácha nás hned odtáhne, protože tu prý mají „podezřele levno“ :D. Nakonec už nás omrzí hledání a přemůže hlad, a tak se usadíme v první slušně vyhlížející restauraci na rohu ulice s úmyslem ochutnat pravou nefalšovanou Čínu :D. Tak trochu čekám, že mi z toho bude blbě, nicméně si na svém kuřeti v sladkokyselé omáčce dost pochutnávám. Naši si dají nějaké nudle a mořské potvory a Luk „výživný“ bambus :D, užíráme si navzájem z talířů a musím říct, že nic není vyloženě zlé. Porce jsou ale opravdu poctivé a máme problém se s nima poprat. Abychom vytrávili, vydáme se na procházku po jižním Manhattanu – Luk nám chce ukázat new yorskou radnici a soudy a pak se jdeme podívat na Ground Zero. Tam vpodstatě zatím není nic moc k vidění; místa, kde stála dvojčata, už jsou oplocená a momentálně je tam staveniště, ale můžeme si aspoň prohlédnout plán, na kterém vidíme, co tu jednoho dne vyroste.
Newyorská radnice
To už se nacházíme jenom kousíček od Wall Street. Vyfotíme taťku u NY Stock Exchange a pokračujeme směrem k Brooklynskému mostu, odkud nám brašule slibuje krásný výhled na Manhattan. Nevybereme si pravda zrovna nejlepší chvíli, jsou zrovna 4 hodiny odpoledne, čili pěkná výheň a ty všudypřítomné davy lidí všude okolo…v tomhle městě bych teda fakt moc dlouho nevydržela :D. Když už jsme tu, udělám pár fotek s mrakodrapy, a pak se rozhodneme jít se ubytovat na hotel a hodit si sprchu, protože jsme celí zpocení a utahaní. Cestou ještě přibalíme ledový čaj ve Starbucks a prolezeme několik malých obchůdků na Broadwayi a poté zamíříme rovnou do hotelu.
Z hotelového pokoje ve 13.patře máme krásný výhled na město. Hnedka se s rozběhem vrhnu na měkoučkou postel (teda až poté, co vypnu všudypřítomnou klimatizaci 8-)…) a užívám si lehárko. Brašule se mě vyptává, jestli už jsem ochutnala ten „čaj s kuličkama“ – vůbec nevím, o čem to mluví. Prý je to teď v Americe velkej hit a musím to vyzkoušet. Než se naši stihnou osprchovat, skočí někam dolů do ulice pro jeden exponát. Ucucnu si a vzápětí kuličky znechuceně vyplivuju – něco tak odpornýho jsem už dlouho nejedla. Čaj je teda celkem ucházející, ale to, čemu brácha říká „kuličky“ by stejně dobře mohl být kousek povařené školní pryže 😀 s příchutí lékořice. Tfujtajbl, je mi z toho šoufl ještě půl hodiny :D.
Asi za hodinu se vyhrabeme z hotelu zpátky na ulici, ale už se nám nechce trmácet až dolů k Soše svobody. Rozhodneme se nechat si tento program na zítra a teď večer se vypravit na jih Central parku a odtud prolézt až k Broadwayi nejslavnější nákupní třídu v New Yorku – pátou avenue :-). Každé jméno, které ve světě luxusu něco znamená, tady má svůj krámek, takže je to tady samý Gucci, Tiffany a Prada :D. Brašule nám zasvěceně ukazuje, kde se tu dají koupit pravé diamanty :D…Míjíme také nejznámější mrakodrap Empire State Building, před kterým se srocuje dloooouhatánská fronta. No, tenhle zážitek si teda protentokrát asi odpustíme :-). Vracíme se na metro přes uměleckou čtvrť Greenwich village, kde si koupíme něco k pití a vydáme se zpátky do hotelu. Pro dnešek už jsme toho viděli celkem dost a je potřeba, nechat si něco i na zítra.
Nights on Broadway
Naši hnedka na hotelu odpadávají :D, brácha si jde ještě číst a já píšu pohledy a blog. Než se odeberu taky do hajan, vygůglím si adresu místa, které přecejen musím vidět, když už jsem tady v NY…Dakota house na 72. západní ulici…
