Autor: Jana

Náš poslední den a noc v Ubudu! Uteklo to tak rychle… Od začátku jsme věděli, že s Ubudem se nám bude těžko loučit. Čekal nás ještě poslední velký výlet hloub do vnitrozemí Bali – k vulkánu Gunung Batur ležícímu v centrálním pohoří.

Vyrazili jsme co nejdříve po snídani, protože ještě ten večer jsme museli vrátit naši vypůjčenou motorku. Po cestě jsme opět míjeli rýžové terasy v oblasti Tegalalang. Tentokrát jsme využili denního světla a udělali si tu první velkou přestávku. Zelená rýžová pole představují jednu z vůbec nejkrásnějších scenérií na Bali. Voda neustále protéká z jednoho políčka na druhé, a tak tento typicky balijský systém zaručuje, že každému se dostane podíl vody.

Podél silnice vinoucí se nad terasami bylo rozeseto několik obchůdků. Ne že bychom těch suvenýrů za včerejší den neměli ještě dost :-D. To by ovšem jeden z těch obchodů nemohl být zaměřený na rasta zboží. Takhle jsme dovnitř samozřejmě museli vlézt a Péťa si tam nakonec vybral pletenou čepici v rasta barvách. Nadšený svým úlovkem se několik minut pokoušel sympatickou bábinku, která v obchodě prodávala, naučit českou frázi „Péťa má krásný kulíšek.“ 😀

Poté už jsme pokračovali v cestě až k našemu cíli. Gunung Batur je vlastně sopkou, v jejímž kráteru se nachází ještě jedna sopka a jezero Danau Batur. Za jasného dne je z okraje sopky fantastický pohled do kráteru a my měli na počasí opět ohromné štěstí.

Co je na téhle oblasti Bali nicméně dost ubíjející jsou zástupy mimořádně vtěrných prodejců korálků, ovoce a všelijakých cetek, na něž tu narazíte na každém kroku. V žádné jiné části Bali mi to nepřišlo tak otravné jako právě tady. Proto jsme si honem koupili maracuju a pár banánů na svačinu a dekovali se pryč – dolů do kráteru.

Díky sopečné aktivitě je zdejší půda mimořádně úrodná, takže silnice je lemována plantážemi zelí, cibule nebo třeba chilli papriček. Odvrácenou stranou života v sopce je nicméně fakt, že nikdy nevíte, kdy se probudí k aktivitě. K poslední velké erupci tu došlo v 60. letech a následky sopečného výbuchu jsou místy ještě dobře patrné. Po cestě jsme míjeli hromady lávového kamení a projížděli jsme také jakýmsi „městem duchů“, které tvořily opuštěné ruiny domů, z nichž tu zůstaly už jen kamenné základy.

Krajina kolem jezera se postupem času stávala stále opuštěnější, a tak jsme se rozhodli, že motorku otočíme a zkusíme najít nějaký warung, kde bychom si mohli dát oběd. Nakonec jsme naslepo zamířili na sympatickou zahrádku. Zřejmě jsme byli prvními a možná i jedinými turisty, kteří sem dnes zabloudili. Protože v průvodci doporučovali dát si v oblasti Danau Batur čerstvou rybu vylovenou přímo z jezera, rovnou jsme se obsluhující Balijky zeptali, zda nám může připravit nějakou „fish“. Odpovědí nám byla naprosto vynikající ryba podávaná s rýži, sójovou omáčkou, cibulí a česnekem. Na první pohled totálně jednoduché, ale o to úžasnější jídlo jsme slupli s ohromnou chutí a já ho ještě zapila lahví Coca Coly na svůj věčně rozbouřený žaludek. Ani po třech dnech na Loperonu se nedalo hovořit o nějakém zlepšení a během dne se u mě střídaly stavy, kdy mi bylo líp a měla jsem chuť k jídlu, se stavy, kdy mi bylo prostě jen šoufl.

Naší poslední zastávkou v oblasti Gunung Batur se stal zdejší chrám. Zde jsme se dopustili omylu. Po zaparkování motorky k nám hned přiběhla nějaká balijská bábi s tím, že nám prodá lístky do „Batur temple“. Viděli jsme, že vstup je skutečně zpoplatněn, tak jsme si od ní vstupenky koupili, abychom od ní měli pokoj, protože už se na nás vrhala, aby nám prodala ještě sarong. Argument, že máme svoje vlastní sarongy, ji totiž od jejího úsilí rozhodně neodradil. Když jsme vešli do chrámu, zjistili jsme, že v něm není vlastně nic zajímavého. Jestli ono to nebude tím, že se nacházíme ve špatném chrámu…:-D

A skutečně! Bába nám prodala lístky a poslala nás do chrámu Pura Tuluk Biyu Batur, ale ten „pravý“ Batur temple – celým jménem Pura Ulun Danu Batur – se nachází o kousek dál. I do něj se platilo vstupné, a dokonce ještě dražší. Viděli jsme ale, že u vchodu nikdo nehlídá, tak jsme se vydali dovnitř. Lístek jsme si koneckonců v dobré víře koupili :-D. A představte si, že vevnitř jsme potkali naši babku podvodnici, která ještě měla tu drzost zeptat se nás, jestli jsme zaplatili vstupné. Tak jsme řekli, že jo, a ona na to, jestli by mohla vidět naše vstupenky. To nás teda pěkně nakrklo a rozhodli jsme se ji ignorovat. Milá babka zmizela, ale jen proto, aby nás mohla běžet zatepla nabonzovat hlídači chrámu. U něj už jsme to s lístkama bohužel neukecali, byť jsme se to snažili uhrát na to, jak nás babka sprostě podvedla, a osobně nás vyprovodil z chrámu ven – což byl fakt pech, protože tenhle chrám byl mnohem zajímavější než Pura Tuluk Biyu Batur.

Totálně znechucení babčinou vychytralostí i protivnými nadháněči všude kolem jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky do našeho milého Ubudu, protože tady už nechceme být ani minutu. Náladu jsme si zlepšili hned v Tegalalang, kde jsme si zase udělali zastávku na rýžových terasách, pozdravili naši rasta prodavačku a hlavně si odsud odvezli ten největší suvenýr ze všech – obrovské plátno s obrazem balijské krajiny, které nám dnes visí v ložnici nad postelí. Než se tam ovšem dostalo, dost toho s námi zažilo. A to ani nemluvím o průtrži mračen na Gili, kterou, jak jsme si mysleli, zabalené pouze v roli papíru nemůže přežít. O tom tu ale ještě bude časem řeč 🙂

V Ubudu jsme si pak prošli několik obchůdků s krásnými vyřezávanými maskami, dřevěnými sochami a dalším tradičním uměním a říkala jsem si, kdyby to tak viděl strýc. Navíc tu všechno tohle zboží ani nebylo nijak drahé. Ještě že v bytě nemáme tolik místa (sochy i kusy nábytku z masivního tropického dřeva se dají do Evropy celkem bez problémů poslat lodí)!

Den jsme zakončili večeří v úžasné thajské restauraci Siam. Můj žaludek měl jednu ze svých světlých chvilek, takže jsem se rozhodla využít příležitosti a dopřát mu lahodné pad thai s krevetama. Péťa si poručil poměrně pálivé, ale prý taky výborné vepřové s rýží a sea food omáčkou.

Po večeři už jsme měli nejvyšší čas zavézt motorku, která nám věrně sloužila po celý pobyt v Ubudu, zpátky do půjčovny a začít balit kufry. Už zítra znovu uvidíme moře!

Po náročném výletování v horách jsme se rozhodli vzít si následující den k srdci radu z průvodce „Bali do kapsy“, v němž se píše, že zlatým hřebem pobytu v Ubudu může být mimo jiné „jednoduché nicnedělání“. A přesně tomu jsme se dnes rozhodli věnovat :-)!

Jako každé ráno jsme posnídali v klidné zahradě naší ubikace za zvuků místní relaxační hudby. Snídaně v Ubudu byly rozhodně jedny z nejlepších, které jsme na naší svatební cestě zažili a navíc nám je vždy servírovaly roztomilé Balijky, kterým jsme přišli stejně exotičtí jako ony nám :-D.

Po snídani jsme se vrhli do bazénu, který jsme měli hned naproti vchodu do našeho bungalowu. Péťa se rozhodnul otestovat šnorchl a vypůjčený podvodní foťák. Užívali jsme si, že je krásný slunečný den, bazén máme sami pro sebe a prostě si jen můžeme vychutnávat tu pravou dovolenkovou pohodičku.

Dopoledne jsme strávili blbnutím v bazénu a kolem poledne jsme sedli na motorku a vyrazili ke královskému paláci, kde jsme si chtěli dát něco dobrého k obědu. Péťa vygůglil doporučení na zajímavý warung Boga Sari, a tak jsme se tam vydali. Warung vypadal trochu jako galerie, ale zároveň jsme si připadali, jako bychom přišli na oběd k někomu domů :-D. Jídlo bylo jedním slovem vynikající. Rozhodli jsme se vyzkoušet sea food curry s rýží a thai sea food salad, a protože nám tentokrát zbylo místo ještě i na dezert, objednali jsme si grilovaný banán s vanilkovou zmrzlinou a melounem, který naše hodování završil.

Po obědě jsme se šli ještě projít ke královskému paláci. Palác je postaven v čistě balijském stylu, má několik ozdobných prvků a řezeb, ale nejedná se o žádné velkolepé sídlo.

Naše další kroky vedly do nedaleké tržnice, v jejíchž uličkách jsme se ztratili po zbytek dne. Za hojného smlouvání jsme zde nakoupili spoustu krásných suvenýrů – „100% pravou“ cibetkovou kávu, hudební nástroj z kokosu, tunu vonných tyčinek, několik tradičních masek vyřezávaných ze dřeva a hromadu levného oblečení.

Docela se vyplatilo, že jsme na tržnici zůstali až do zavíračky – ke konci dne už byli prodejci mnohdy ochotní prodat nám zboží za lepší peníz než přes den. Péťa divoce smlouval (mně se smlouvací styl nakupování příčí a hlavně mi v tom naprosto chybí inspirace), a tak jsme si museli v jednom stánku koupit ještě nákupní tašku, abysme to vůbec všechno odnesli domů :D.

Po cestě na hotýlek jsme se ještě stavili v Coco marketu, kolem kterého jsme každý den jezdili, abychom si tam koupili něco na večeři, a zjistili jsme, že je to také skvělé místo k nákupu suvenýrů! Vonné tyčinky tu měli ještě levnější než na tržnici a pravosti místní kávy luwak bych tu věřila mnohem spíš než u pochybných prodejců venku. Pro milovníky drogerie podotýkám, že jsem tu také objevila poměrně rozsáhlý sortiment místní kosmetiky, který mě nenechal chladnou 😉

Volný den nás příjemně zrelaxoval (ovšem nenechte se zmást, po nákupech jsme se vraceli totálně vyčerpaní) a připravil na další z náročnějších výletů – přímo do kráteru sopky Gunung Batur…

Jak už jsem zmínila v některém z předchozích příspěvků, Ubud je skvělým strategickým místem, protože se z něj dá podnikat řada výletů k zajímavým památkám. Během našeho pobytu jsme si naplánovali dva náročnější výlety do vzdálenější horské oblasti a jeden z nich připadnul právě na dnešní den. Moje zažívání se bohužel stále nechtělo umoudřit, ale Péťa už se na výlet moc těšil, takže jsem se pokusila nějak dát dohromady a hned po snídani jsme vyrazili na cestu.

Našim cílem se stal působivý chrám Pura Ulun Danu Bratan vybudovaný na jezeře. Chrám leží v často mlžné horské krajině a dbajíce rad z průvodce jsme se připravovali na chladnější podnebí. Vyráželi jsme nicméně za krásného slunečného počasí. Během stoupání do hor se před námi často otevřely úchvatné výhledy na svěže zelenou krajinu s obrysem posvátné hory Gunung Agung na pozadí.

Na jedné takové krásné vyhlídce nám Péťa zastavil, protože se mu chtělo na záchod. Sešel tedy ze silnice dolů na jakousi louku a za chvilku na mě volal, že na něj mává pán z domku opodál, abychom šli za ním. Váhavě jsem se vydala dolů a čekala, co z toho bude. Tentokrát se obyvatelé Bali ukázali v tom přívětivějším světle – Péťa jim počůral pole a oni nás ještě pozvou na kus řeči :-D!

V malém domečku bydlel pán středního věku, jeho žena a jejich postižená holčička. Očividně byli dost chudí, i když jejich domeček vypadal moc pěkně a navíc na tak krásném místě – s výhledem do údolí a přímo na Gunung Agung. Pán uměl trochu anglicky, a tak jsme z jeho vyprávění pochopili, že je dotuje nějaká holandská rodina, která jim zaplatila ten dům i nějakou zdravotní péči pro jejich holčičku, kterou by si jinak nemohli dovolit.

Nakonec nám každému přinesl voňavý lusk pravé vanilky – vlastní výpěstek :-). Říkali jsme si, že bychom se mu rádi nějak odvděčili a zároveň přispěli na léčbu té holčičky, která z naší návštěvy byla evidentně nadšená. Vanilka by navíc byla i krásným suvenýrem pro příbuzné, a tak jsme se pána zeptali, jestli bychom si od něj mohli vzít těch lusků víc, že mu za ně samozřejmě zaplatíme. Nakonec jsme odjížděli s celým sáčkem omamně voňavé vanilky, která se opravdu stala jedním z vůbec nejlepších jedlých dárků, a hlavně konečně zase s pozitivním pocitem z místních lidí :-).

To už jsme byli nedaleko našeho cíle. I přes strmě stoupající cestu teplota vzduchu zůstávala stále příjemná a hlavně jsme měli ohromné štěstí, že dnes se Pura Ulun Danu Bratan do mlhy rozhodně nehalil!

Tento hinduisticko-budhistický chrám byl založen v 17. století. Je zasvěcen Dewi Danu, bohyni vod, stojí na malých ostrůvcích a je tedy zcela obklopen vodou. Chrám je cílem poutí a konají se u něj obřady, jež mají zemědělcům na celém Bali zajistit dostatek vody.

Umístění na vodě dělá z chrámu opravdu unikátní záležitost a asi bych ho označila za vůbec nejkrásnější chrám, který jsme na Bali navštívili. Nevím, zda to bylo tím, že jsme sem zavítali v neděli, nebo se jedná prostě o tak populární místo, ale park, který chrám obklopuje, byl toho dne plný turistů. A poprvé jsme zde zažili onu kuriozní situaci, která se nicméně během naší dovolené ještě několikrát opakovala – houfy dětí nás žádaly o společnou fotografii. Na dračku jsem šla tentokrát hlavně já – za obzvlášť rafinovanou považuji skupinku roztomilých indonéských holčiček, které si na mě počíhaly před dámskými záchodky a pak se na mě sesypaly jako paparazzi na Angelinu Jolie. Doteď se tomu musím smát :-D!

Přestože mi bylo střídavě blbě, jíst se musí, a tak jsme po obhlídce chrámu zavítali do sympatické restaurace, ležící přímo v parku nedaleko jezera. Za super cenu jsme tu mohli využít akce „all you can eat“ a nabrat si všeho, čeho hrdlo ráčilo. Moje hrdlo by toho času dalo nevímco za suchej rohlík s jogurtem, ale statečně jsem si nabrala poctivou porci silného vývaru, který mému žaludku udělal tak dobře, že jsem se odvážila záhy otestovat i další pokrmy z nabídky, kterou tvořily především nudle, zelenina, kuřecí satay, rýže, arašídová omáčka – no zkrátka místní klasika.

Po obědě jsme měli ještě dost času na návštěvu nedaleké Balijské botanické zahrady. Zahrada byla založena v roce 1959 a rozkládá se na ploše více než 154 hektarů na dolních svazích hory Gunung Pohen. Roste zde rozsáhlá sbírka stromů a květin a na rozdíl od turisty obléhaného Pura Ulun Danu Bratan představuje hotovou oázu klidu.

U pokladny jsme nafasovali mapku a pak už se jen procházeli v udržovaných sklenících nebo venkovních areálech s gigantickými cypřiši a kapradinami, barevnými orchidejemi nebo různými sukulenty. V zahradě se nám moc líbilo a strávili jsme zde celý zbytek odpoledne.

Po návratu zpátky do Ubudu jsme si ještě vyrazili na večeři do nedalekého warungu. Protože mně už všudypřítomná rýže, nudle, tofu i arašídová omáčka, po které jsem se ještě nedávno mohla utlouct, začaly pomalu lézt krkem, objednala jsem si trapně evropský řecký salát a indické lassi na zklidnění žaludku, zatímco Péťa si pochutnal na nasi campur, což je typický balijský pokrm z rýže, který se warung od warungu liší, ale nejčastěji ho tvoří kombinace různých druhů masa, zeleniny, tofu a ochucených rýžových krekrů.

První týden naší dovolené se oficiálně chýlil k závěru. Ale nebyl důvod ke smutku – celé dva další ještě ležely před námi. A my už se nemohli dočkat, jaké zážitky nám přinesou :)!

Sobota byla asi prvním dnem, kdy jsem si uvědomila, že s mým zažíváním něco není tak úplně v pořádku. Nepřikládala jsem tomu ale zatím moc velkou důležitost, slupla jsem Loperon a utěšovala se tím, že jsem vyčerpaná spíš z našeho nabitého programu než z nějakých svých zdravotních trablů.

Tentokrát jsme chtěli náš den pojmout zase trošku oddechověji. Po snídani jsme vyrazili do Gunung Kawi, kde se nachází jedna z největších a nejvýznamnějších památek na Bali – deset svatyní vytesaných do skalní stěny. Každá z nich je údajně památníkem člena balijské šlechty z 11. století.

Gunung Kawi leží v údolí mezi terasovými rýžovými poli a schází se k němu dlouhým schodištěm, které je lemováno stánky s výrobky všeho druhu. Po cestě dolů jsme se tu osvěžili čerstvou kokosovou šťávou a při návratu zpět k naší zaparkované motorce jsme tu pro změnu nakoupili Péťovi novou košili s tradičním potiskem a mně černé šatičky (usmlouváno na 60 000 rupií za kus :-)).

Nedaleko chrámu Kawi se nachází Tirta Empul – oblíbený posvátný pramen, objevený v roce 962, o němž se věří, že má posvátnou moc. Pramen probublává do velkého, průzračně čistého jezírka u chrámu, odkud chrliči prýští do (o poznání méně průzračného 😎 koupacího bazénu.

Chrám Pura Tirta Empul, stojící vedle pramenů, je jedním z nejdůležitějších chrámů na Bali. O jeho oblíbenosti svědčí i početné davy návštěvníků, které do chrámu proudí. Setkali jsme se tu s mladým párem z Německa, se kterým jsme evidentně měli podobný plán cesty – předchozí den jsme se s nimi totiž potkali v Goa Gajah a dopoledne v Kawi. Bylo jen otázkou času, kdy se naše cesty znovu střetnou :-D.

V chrámu zrovna probíhala ceremonie a jako u většiny hinduistických svatyní na Bali, i tady jsme měli do vnitřních prostor coby turisté vstup zakázán. Nakonec se nám nicméně dovnitř podařilo zcela náhodně zabloudit, když jsme se šli projít okolo chrámu. Mimochodem jsme tu také zahlédli scénu, kterou bych radši z paměti vymazala. U hinduistických chrámů se celkem běžně setkáte s výjevy, jak balijské ženy připravují různé pokrmy a další druhy obětin. Takže zatímco opodál Pura Tirta Empul se na rožni opékalo sele, za zdmi chrámu jsme byli svědky toho, jak skupina balijců kuchá nádhernou velikou karetu…

Přestože karety jsou chráněné, na Bali je jejich maso tradiční a velmi oblíbenou pochoutkou. Bali prý bohužel patří mezi nejkrvavější jatka karet obrovských na světě. Ačkoliv situace už se oproti dřívějšku, kdy se odhadovalo, že ročně je na Bali zabito více než 30 000 karet, údajně lepší, nelegální obchod zde stále funguje.

Půlka dne se přehoupla jako nic a byl zase čas na trochu toho odpočinku. Bohužel jsme se ocitli v oblasti, kde nebylo moc možností se najíst a vzhledem ke svým nevolnostem jsem si nechtěla dávat cokoliv pochybné kvality ze stánku. Naštěstí jsme na kopci nad chrámem našli celkem sympatický warung, kde jsme si dali mie goreng a tofu se zeleninou. Porce byly sice na náš vkus trochu malé, ale spokojili jsme se s tím a odpočatí jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Bali je celkem proslulé produkcí tzv. cibetkové kávy, která se vyrábí z kávových zrn, která prošla zažívacím traktem cibetky, nebo spíše kočky luwak, která je cibetce podobná a dala místní kávě název – kopi luwak.

My jsme za cibetkami vyrazili na kávové plantáže Satria. Hned po zaparkování motorky se tam na nás opět nalepil nějaký „průvodce“, a protože jsme měli obavy, že nás za své služby bude chtít zkasírovat, rovnou jsme mu na férovku řekli, že se tu chceme procházet radši sami. Kluk se ale nedal odradit a začal nám vyprávět o místních plantážích a chovu cibetek, tak jsme ho váhavě následovali. Nakonec se ukázalo, že to (výjimečně) nebyla žádná léčka na turisty, ale skutečně tu mladí balijci provádí výklad a nabízí degustaci kávy (ovšem ne té cibetkové) a čaje pro návštěvníky zdarma. Samozřejmě se čeká, že si tu cibetkovou kávu koupíte, ale s tím záměrem jsme sem stejně jeli.

Šálek pravé (údajně :-)) cibetkové kávy vás vyjde na 50 000 rupií. Za ten zážitek to určitě stojí, nicméně jinak musím říct, že chuťově není cibetková káva rozhodně ničím mimořádným. A hlavně mi bylo cibetek, chovaných v klecích, docela líto :(.

Než jsme dopili kávu, začalo se pomalu smrákat, a tak byl nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky do Ubudu. Po cestě jsme projížděli kolem krásných rýžových teras Tegalalang, ale protože už bylo šero a nemohli jsme si je pořádně prohlédnout, rozhodli jsme se, že se sem ještě některý den vrátíme.

Protože to ani tentokrát nebylo tak úplně odpočinkové, i když jsem byla ráda, že jsme viděli tolik zajímavých míst, na večer jsme si naplánovali sladkou a skutečně relaxační odměnu. Ubud je vyhlášený svými spa a masážními salony, a tak jsme náš den zakončili ve spa Widjane párovou masáží zad za neuvěřitelných 110 000 rupií za hodinu. Za tyhle peníze bych si v Čechách dopřávala masáž každý týden :-)!!! Masáž byla naprosto skvělá a dokonale mě zrelaxovala. Prvních deset minut jsem pravda strávila v křeči z potlačovaného smíchu – ne snad proto, že by mě masáž tolik lechtala. Otvorem v masážním lehátku jsem však zahlédla růžově nalakované nehty na nohách své masérky a vzpomněla jsem si na díl Přátel, ve kterém se Phoebe při masáži Monicy vydává za švédskou masérku Ikeu :-D…

Večer už mi nicméně zase bylo špatně, a tak mou večeři suplovalo pouze chlazené pivo Bintang. Stále jsem věřila v léčivou sílu Loperonu a litr domácí slivovice propašované v kufru. Jak jsem byla naivní!

Náš druhý den v Ubudu započal královskou snídaní – oproti celkem chudé nabídce v Kutě jsme v našem hotýlku Gana Villa měli na výběr dokonce ze tří variant snídaňového menu, které vždy zahrnovalo nějaké sladké pečivo, vajíčka, toasty na sladko nebo palačinky a džusy z čerstvého ovoce. Zkrátka ideální start nového dne.

Po snidani jsme hned nakopli naši mašinu a vyrazili směr Lesní svatyně posvátných opic. V této husté džungli stojí tři posvátné chrámy a zároveň je i domovem početné tlupy balijských makaků, kteří jsou vždy připraveni ukrást turistům jídlo nebo rovnou celou tašku (toho jsme byli také svědky).

Na ceduli u hlavního vstupu jsme si přečetli řadu varování a rozhodli jsme se mít se před opicemi raději na pozoru. Ve svatyni jich žijí stovky a narážíte na ně skutečně na každém kroku. Moje největší obava samozřejmě byla, aby mi neskočila některá na záda a neukradla něco důležitého z batohu.

Džunglí jsme došli až k zajímavému chrámu Pura Dalem Agung, u něhož byla koncentrace turistů i opic velmi vysoká. Záhy jsme pochopili, proč asi. Před chrámem se pohybovalo několik prodavačů malých banánů, které jste si mohli za pár rupií koupit a opičky jimi nakrmit. Krmení dravé zvěře jsme si samozřejmě nenechali ujít ani my 😀

V džungli jsme strávili docela dost času, ale protože jsme měli ten den naplánováno ještě několik dalších míst, která bychom chtěli navštívit, po poledni byl nejvyšší čas na přesun. Naší další zastávkou se stala tzv. „Sloní jeskyně“ Goa Gajah, ležící asi 2 km jihovýchodně od Ubudu. Starobylá jeskyně je nazvaná podle sochy Šivova syna Ganéši – božstva se sloní hlavou – která se nachází uvnitř. Naleznete zde také nejstarší kamenné řezby na Bali, údajně pocházející z 11. století.

Jeskyni objevili holandští archeologové v roce 1923. Je vytesaná do skalní stěny a vchází se do ní rozměrnými ústy démona. V nádvoří před jeskyní jsou dvě obdélníkové nádrže, do kterých voda přitéká z chrličů, jež drží šest ženských postav.

Pro vstup do chrámu je nezbytný sarong. Většinou bývá u vchodu k zapůjčení, ale na Bali prodávají tolik krásných pestrobarevných vzorů, že by byla škoda neodvézt si domů nějaký jako suvenýr. Proto jsme si v jednom stánku u parkoviště před vstupem do Goa Gajah každý jeden vybrali – já krásně zelený s motivem pávů a Péťa modro-zlatý. Usmlouvali jsme je na 130 000 rupií, což nám přišlo jako celkem výhodná cena za tak univerzální kus látky :-).

Protože už jsme byli v odpoledním vedru celkem zmožení a zatoužili jsme po nějakém osvěžení, vydali jsme se z Goa Gajah zpátky do našeho hotelu, kde jsme natáhli plavky a rovnou skočili do bazénu, kde jsme si relaxovali až dokud nás nevyhnal hlad. Zjistili jsme, že jsme mezi všemi těmi zážitky úplně zapomněli na oběd a vydali jsme se to napravit.

Péťa vygůglil nedaleký warung Laba Laba, který nás příjemně překvapil sympatickým personálem i mimořádně dobrou kuchyní. Péťa zvolil balijskou klasiku nasi goreng (smaženou rýži) a já krevetky ve sladkokyselé omáčce a opět jsme si moc pochutnali. Den ale ještě stále nebyl u konce – naplánovali jsme si strávit podvečer v Campuanské oblasti a pozorovat západ slunce mezi rýžovými poli.

Míst k pěším procházkám kolem rýžových teras je v Ubudu a okolí řada, ne vždy jsou ale cesty dobře značené. Při našem bloudění na motorce nás odchytil nějaký domorodec a nabídnul nám, že nám ukáže skvělé místo bez davů turistů. Celkem váhavě jsme se ho odhodlali následovat – mou důvěru si získal hlavně tím, že měl na nohou žabky značky Baťa 😀

Skutečně nás zavedl k odlehlému políčku, ale jak se záhy ukázalo, jeho zájmy nebyly tak zcela nezištné. Jeho nadšení jsme tedy utnuli hned zkraje a sdělili mu, že o jeho doprovod nemáme zájem, protože nemáme u sebe peníze (což byla skoro pravda – směněná hotovost už nám pomalu ale jistě docházela). Týpek to vzal celkem sportovně, rozloučil se s námi a vzdálil se pryč a my se jen modlili, aby nám nepropíchnul pneumatiky u naší Hondy zaparkované v keřích opodál.

Brzy se ukázalo, že domorodec nám sice dobře poradil místo, kde o turistu skutečně nezakopneme, ale krásné výhledy nikde. Na chvilku jsme zalitovali, že jsme jeho služby průvodce odmítli, ale protože jsme měli do západu slunce stále ještě dost času, obkroužili jsme políčka, doplnili jsme zásoby pitné vody v obchůdku u silnice a vydali se zpět k naší motorce. Všechny pneumatiky měla naštěstí v pořádku :-), a tak jsme mohli vesele vyrazit k dalším rýžovým polím a terasám Sambahan.

Zde už se nám otevřely ty pravé výhledy ze svěže zelených balijských pohlednic. Palmy, zapadající slunce, vycházející měsíc a šedomodré siluety sopek na pozadí… Idylu narušovala jen má schíza z kokosových palem lemujících chodníček mezi poli, kterou trpím od té doby, co mi někdo řekl, že je větší pravděpodobnost, že mi na hlavu spadne kokosový ořech, než že mě v moři napadne žralok 😀

Procházku jsme si zpestřili posezením v sympatické kavárně s výhledem na rýžové terasy, kde si Péťa dopřál svou pravidelnou dávku kávy a já zázvorový drink. Mezitím nám sluníčko zapadlo a já už se viděla na pokoji u láhve chlazeného Bintangu, ale Péťa ještě stále překypoval energií a naléhal, že by si přál vidět nějaké tradiční balijské představení, která se každý večer hrají u Ubudského královského paláce.

Nechala jsem se tedy přemluvit a vydali jsme se zpátky do centra, kde jsme si koupili vstupenky na klasické tance legong a barong, předváděné doporučovaným tanečním souborem Sadha Budaya a doprovázené hudebním vystoupením tradičního balijského gamelanového orchestru.

Krásné tanečnice legongu prý stráví roky učením na minutu přesně sestavených pohybů všech částí těla, od očí po prsty na nohou. Každý pohyb má svůj význam. Vystoupení jsou potěchou pro uši i pro oči a zaujmou vás nejen precizními sehranými pohyby tanečnic, ale také typickými barevnými kostýmy, kterým vévodí postava baronga – mytické bytosti v podobě napůl lva a napůl psa.

Představení trvalo asi hodinu a půl a po něm už nám opravdu nezbyla energie na nic víc, než rychlou večeři ve warungu. A pak už honem zpátky na hotýlek, vstřebávat zážitky a čerpat síly na další nabitý den…