Mám teď takové období, že buď nečtu vůbec, nebo se naopak do nějaké knížky úplně ponořím a nedokážu se od ní odtrhnout, dokud nenalistuju poslední stranu. A přesně to byl i případ románu Pod sněhem, který jsem přečetla během jediného mrazivého víkendu.
Jméno Petry Soukupové se tu v literární rubrice objevilo už před nějakou dobou a Pod sněhem má k jejímu románu K moři, o němž jsem tu psala někdy loni na jaře, v určitém směru hodně blízko. Opět je to příběh o ne zrovna idylických rodinných vztazích, které se vyhrotí v okamžiku, kdy se spolu rodinní příslušníci octnou na místě, z něhož nemohou nikam utéct. V tomto případě se jedná o oslavu otcových narozenin, na níž se sjedou jeho tři dcery. Každá si v sobě řeší své vlastní frustrace, staré křivdy a nenaplněné ideály a snaží se samy před sebou omlouvat své „zpackané“ životy. Oslava se záhy zvrtne v depresivní přehlídku nefungujících rodinných vztahů a to mladé ženy ještě zdaleka netuší, jaké „překvapení“ si pro ně přichystali jejich rodiče…
Petra Soukupová má mimořádný talent dokonale vylíčit na malém prostoru charaktery jednotlivých postav tak, aby přitom působily uvěřitelně a dokonce se v nich čtenář chvílemi dokázal i poznat. Ta autentičnost se mi strašně líbila už v její knize K moři a i zde ji vnímám jako hlavní plus. Veselé čtení ovšem moc nečekejte, Pod sněhem na vás padne jako těžká deka. Není to rozhodně knížka, ke které bych se chtěla vracet. Po dočtení ve mně příběh ještě nějaký čas rezonoval a díky autorčinu stylu vyprávění jsem se s postavami ztotožnila natolik, že mě jejich osudy zasáhly skoro až v osobní rovině. Život ale není vždycky jen růžový, a tak mi nezbývá, než Pod sněhem doporučit – věřím, že na vás svou originalitou zpracování i dramatičností příběhu udělá stejný dojem…
Po zážitky nabitém dnu stráveném na nejjižnějším cípu Bali jsme se rozhodli následující den pojmout víc odpočinkově. Po snídaní jsme si udělali hezkou procházku k proslulé pláži v Kutě, o které se ve všech průvodcích píše jako o té nejlepší pláži na Bali. Na každém rohu tu narazíte na surfařské školy nebo prodavače kokosů. Mě ale jako obvykle nejvíc nadchlo sbírání mušliček 🙂
Okolo poledne jsme se vydali zpátky do hotýlku sbalit si věci, protože už jsme měli domluvený odvoz do Ubudu. Přes Peťového kolegu z práce jsme dostali ještě doma v Čechách kontakt na taxikáře Antoka. O Antokovi zde neslyšíte naposledy – jeho služeb jsme využili hlavně ke konci dovolené, kdy jsme se potřebovali přesunout z Bali na Jávu. Upřít se mu nedá, že na něho byl stoprocentní spoleh a na čemkoliv jsme se domluvili, to platilo. Jinak mi ovšem Antok k srdci moc nepřirostl. Navzdory všem našim očekáváním ohledně obyvatel Indonésie na nás působil dost rezervovaně a hlavně jsme s ním museli neúnavně smlouvat, jinak by z nás sedřel kůži 😀
Cesta do Ubudu nám hezky utekla a než jsme se nadáli, už jsme vystupovali před hotýlkem Gana Villa, který se měl na následující týden stát našim novým domovem. Gana Villa je místo jako stvořené pro líbánky! Krásná zelená zahrada s venkovní restaurací a moderními bungalowy, venkovní bazén, welcome drink a hlavně mimořádně milý personál – to všechno nás okamžitě naplnilo jistotou, že v Ubudu se nám bude hodně líbit 🙂
Ubud je vyhlášeným kulturním centrem Bali a díky své poloze také dobrým výchozím bodem pro řadu výletů. Nabízí neuvěřitelné množství dobrých restaurací a obchůdků s všemožnými výrobky regionálních řemeslníků, se suvenýry či oblečením. O tom, že Ubud je město, z nehož se turistům nechce odjíždět, svědčí i početná komunita zde žijících cizinců. Je to zkrátka po všech směrech zajímavé místo a my už se nemohli dočkat, až začneme s jeho objevováním.
Rychle jsme se osvěžili v bazénu a vyrazili nejprve najít něco dobrého na zub a hned poté na první obhlídku města. Po cestě do centra jsme narazili na nepřehlédnutelný warung Enak, který doporučovali v průvodci, tak jsme se tu zastavili na polévku s mořskými plody, která sice byla pekelně pálivá, ale přesto strašně dobrá.
Na Monkey Forest Road jsme poprvé narazili na obyvatele zdejšího lesa – opice. O těch ale více až příště – procházku fascinující i trochu strašidelnou Lesní svatyní posvátných opic jsme si naplánovali hned na následující den. Pokračovali jsme tedy po hlavní třídě až do samotného srdce Ubudu, kde stojí Ubudský palác. Místní královská rodina zde stále žije a je významnou součástí ubudského života – pomáha např. financovat kulturní a náboženské události. V prostředí královského paláce se navíc každý večer konají tradiční taneční představení. Procházku po Ubudu jsme zakončili večeří v italské restauraci, kde jsme si pochutnali na tofu s tempehem a rybce s rýží a zeleninou.
Na zpáteční cestě do hotelu jsme se ještě zastavili v půjčovně a zajistili si na náš pobyt v Ubudu nové přibližovadlo. Naši Hondu jsme zkušeně usmlouvali na 200 000 rupií na 5 dnů. Jako profíci :-D! Nutno dodat, že pěší pohyb po Ubudu se tu a tam stával adrenalinovou záležitostí. Chodníky tu sice občas i jsou, ale jejich kvalita je nevalná. Hned první večer jsem málem zahučela do díry – nebýt Péti, který mě pohotově zachytil, asi bych tam skončila celá, takhle to schytal jenom podřenej nárt.
Poslední zajímavostí o Ubudu, o kterou se s vámi dnes podělím, je fakt, že Ubud se stal kulisou děje známé knihy Jíst, meditovat, milovat. Sama jsem ji nečetla, takže její kvality nemůžu soudit, co je ale nezpochybnitelné je to, že kniha k popularitě Ubudu značnou měrou přispěla a dodnes sem kvůli ní přijíždí spousta jejích fanoušků. My jsme si Ubud zamilovali od první chvíle i bez knížky. A všeho, co nám nabízel, jsme užívali plnými doušky. O tom víc zase příště 🙂
Bali bylo prvním místem v Asii, kde se začalo sufrovat, a dodnes nabízí desítky vyhlášených surfařských oblastí. A právě do jedné z nich jsme se rozhodli vypravit během našeho druhého výletu z výchozího bodu Legianu.
Naše cesta tentokrát vedla na poloostrov Bukit – nejjižnější cíp Bali – až do oblasti Ulu Watu, nejslavnějšího surfařského zlomu s proslulými vlnami. Po zaparkování naší káry na parkovišti se nám naskytnul pohled na dramatický útes, od něhož vedou schody dolů k legendárnímu příboji. Při sestupu dolů k pláži jsme míjeli spousty lákavě vyhlížejících kavárniček a warungů a samozřejmě také celou řadu surfařských obchůdků a půjčoven. Na surfaře tu narazíte opravdu na každém kroku (a je to hezká podívaná :)). A co teprve ty výhledy na moře!
Sestoupali jsme po kamenných schodech až k „tajné“ pláži Blue Point Beach, která leží v romantické zátoce mezi útesy, a nemohli se dočkat, až se konečně vrhneme do vln. Takhle teplé moře jsem ještě nikdy nikde nezažila. Zároveň jsem ale měla i obrovský respekt z gigantických vln, které nás svou silou vytrvale vytlačovaly zpátky na břeh. Spíš jsme se teda jen tak cachtali při pobřeží, než že bychom si šli zaplavat.
Po nějaké době nás hlad vyhnal do jednoho z místních stylových warungů s překrásným výhledem na moře a surfaře prohánějící se v jeho vlnách. K této fascinující podívané jsme si objednali polévku s mořskými plody a směs mořských plodů s rýží a posilněni a odpočatí jsme pak pokračovali k chrámu Pura Luhur Ulu Watu.
Tento významný chrám je usazen na jihozápadním cípu poloostrova na kolmém srázu, který spadá přímo do ustavičného příboje. Do chrámu bohužel mohou vstoupit pouze hinduisté, nicméně pro turisty toto místo nabízí spoustu jiných atrakcí. Tou první, před kterou je třeba mít se na pozoru, jsou všudypřítomné opice, které se zde volně pohybují a sami jsme byli svědky toho, že turistům neváhají ukradnout sluneční brýle z hlavy nebo třeba láhev na pití z batohu.
V Ulu Watu se na nás nalepil místní „průvodce“, který vycítil příležitost k přivýdělku. Nechali jsme si od něj udělat pár fotek a povyprávět něco o místních opicích. Nicméně poté, co nám sdělil, kolik od nás bude chtít peněz, pokud nám bude dělat doprovod až nahoru k chrámu, jsme se ho razantně zbavili. A za peníze, co jsme mu za jeho služby dali, nám ani nepoděkoval a zmizel! Pak že jsou všichni na Bali pozitivní a milí! Dál jsme tedy pokračovali sami a užívali si překrásný výhled na nekonečný příboj Indického oceánu.
Při západu slunce se v areálu chrámu pořádá představení tradičního tance kecak, který jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít. Zakoupili jsme si tedy lístky a vydali se do amfiteátru, abychom ukořistili nějaká dobrá místa. Představení s kulisou oceánu a zapadajícího slunce mělo úžasnou atmosféru, ale přiznám se, že hlavně v první polovině jsem tam trochu pospávala – nějak na mě asi dolehl časový posun a vstřebávání všech nových zážitků.
Tanec kecak předvádí sbor mužů a chlapců, sedících v soustředných kruzích a během zpěvu několika slabik, napodobujících tlupu opic, upadají do transu. Je to jediná hudba, jež doprovází ztvárnění hinduistického eposu Rámájana, slavného milostného příběhu o princi Rámovi a princezně Sítě. K představení dostanete prospekt s převyprávěným dějem, aby vám něco neuniklo 🙂
Po kecaku, který trval asi dvě hodiny, už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky do Kuty. Na zpáteční cestě jsme se ale ještě chtěli zastavit na večeři ve vyhlášené oblasti zálivu Jimbaran. Zdejší pláž s bílým pískem lemuje řada warungů připravujících čerstvé plody moře a různé rybí speciality. Stoly jsou rozestavěné přímo na pláži a tak můžete za světla svíček a šumění moře vychutnávat ryby na sto způsobů. Je to romantika jak blázen, ale zároveň má Jimbaran takovou poklidnou a nekýčovitou atmosféru, na hony vzdálenou živé a turistické Kutě.
Na večeři jsme se pěkně rozšoupli, ale bylo to vynikající do posledního sousta. Zvolili jsme si menu pro dva, které zahrnovalo od každého něco – mušle, královské krevety, rybu, chobotnici a humra, který byl naší gastro premiérou. K tomu všemu ohromná porce rýže, která mi na Bali moc chutnala, úžasné čerstvé džusy a ovoce jako dezert. Zpětně to hodnotím jako jeden z vůbec nejlepších gurmánských zážitků na této dovolené.
Odcházeli jsme sytí a spokojení – lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát :-). Ještě honem vyráchat nožky v moři a pak už jen nakopnout mašinu a vydat se na cestu zpátky do Kuty, kde nás čekala poslední noc před našim přesunem do Ubudu…
S prvním článkem rekapitulujícím naši svatební cestu jsem si dala celkem načas, já vím. Zažili jsme toho tolik, že bylo třeba to napřed trochu vstřebat. Jako obvykle to bude na několik pokračování a těšit se můžete na krásné fotky, které Péťa postupně upravuje (je jich přes tisíc!).
Po předchozí vynikající zkušenosti s Emirates jsme se rozhodli letět do dálek opět s nimi a znovu musím potvrdit, že jejich servis je prostě bezkonkurenční. Kvůli asi čtyřhodinové pauze na přestup, kterou jsme měli v Dubaji, jsme od nich dokonce dostali vouchery na občerstvení v několika letištních fast foodech, čehož jsme rádi využili. Letenky jsme si koupili pouze do Jakarty – vyšlo to mnohem levněji, než přímo do balijského centra Denpasaru a z Jakarty už nebyl problém sehnat let s nějakou místní společností za pár kaček. My si zvolili Air Asia a byla to celkem fajn volba, ikdyž měl náš let z Jakarty asi hodinové zpoždění. Ale doletěli jsme ve zdraví a to je hlavní :-)!
Na letišti v Denpasaru nás vzali místní taxikáři útokem. Věděli jsme z různých zdrojů, že to nastane, ale stejně nás to svým způsobem šokovalo. Nezbývalo nic jiného, než se naučit velice rychle smlouvat :D. Cestu z letiště až na Legian – hlavní třídu v Kutě, poblíž které ležel náš první hotýlek – jsme usmlouvali na 90 000 rupií, což byla dost začátečnická cena, ale uvidíte sami, že časem jsme se ve smlouvání dost zlepšovali :D!
Náš hotýlek Mangga Bali Inn jsme našli celkem bez problémů. Jednalo se o typické místní ubytování v podobě jednoduchých bungalowů. Interiér velice prostý, ale bylo tam čisto a dokonce i klimatizace, což nám po náročné cestě naprosto stačilo ke štěstí. Ani jsme se moc nevybalovali a rovnou padli do postele.
Na druhý den už nás budilo sluníčko a vůně tropického vzduchu. Poprvé pod rovníkem! Teprve za bílého dne jsme se mohli pokochat krásnou zahradou, která bungalowy obklopovala a k našemu nadšení se vzadu v zahradě dokonce nacházel bazén. Na ubytování na Bali bylo fajn, že vždy v ceně zahrnovalo i snídani. Snídaně byly (stejně jako většina jídla na Bali, jak jsme časem zjistili) víceméně všude ve stejném repertoáru – toast, vajíčka, palačinka, ovoce a džus. Ale hlavně se tu podávaly pod velikánským slunečníkem přímo v rozkvetlé zahradě a to byla nádhera. Jestli si nějak představuju ideální začátek dovolené, tak přesně takhle :-)!
Po snídani vedly naše první kroky na Legian, hlavní třídu lemovanou desítkami hotelů, restaurací a surfařských obchůdků. Kuta a Legian jsou centry turismu na Bali a běloch tu samozřejmě pro místní představuje hlavní zdroj jejich obživy. Proto je třeba připravit se na neustále odhánění všelijakých pouličních prodejců, připravených nabídnout vám cokoliv. Abych byla upřímná, tohle je něco, co mě na Bali opravdu strašně štvalo a za celou dobu jsem si na to nezvykla. Přestože jsem viděla, jaká je na Bali chudoba, nedokázala jsem se smířit s představou, že pro většinu místních tu představujeme jen chodící peněženky.
Zatím ovšem byly naše peněženky prázdné :-D, krom malého obnosu, který jsme si směnili už na letišti v Jakartě – proto jsme rovnou zamířili do banky. Samozřejmě je celý Legian posetý směnárnami s podezřele výhodnými kurzy, ale to jsme riskovat raději nechtěli a navíc kurz v bance byl taky dost příznivý. Vybaveni balíkem rupií, požádali jsme našeho „domácího“, aby nám zajistil nějakou motorku, na které jsme se hodlali po Kutě a okolí dopravovat. Pan domácí nám skutečně sehnal lehce zrezlou modrou Yamahu – ale byl to náš první skůtr, a tak na něj vzpomínáme prostě s láskou :-).
Jestli je na Bali něco fakt levné, tak je to benzín. Za cca 40 Kč jsme natankovali plnou nádrž a vyrazili na náš první výlet – k mořskému chrámu Tanah Lot, který je nejnavštěvovanějším a nejfotografovanějším chrámem na Bali.
Více než třetina skály, na které chrám stojí, je prý umělá. Za odlivu se dá dojít až ke skalnímu ostrovu, dovnitř chrámu však mohou vstoupit pouze Balijci. Ovšem i z pobřeží je na chrám krásná podívaná – minimálně do okamžiku, než přijedou autobusy s davy turistů, dychtivých vyfotit si chrám při západu slunce :-D…
U chrámu nás zastihnul hlad, a tak jsme s chutí vyzkoušeli první místní restauraci. Péťa si poručil mie goreng – smažené nudle, které jsou prakticky národním jídlem. Já jsem si dala vaječnou omeletu se sladkokyselou omáčkou a první setkání s balijskou kuchyní jsem ohodnotila velmi kladně.
Po obědě už jsme se vydali na zpáteční cestu zpět do Legianu. Měli jsme totiž ještě v plánu okusit trochu toho nočního života v proslulém Apache reggae baru. Hodili jsme se do gala a vyrazli nejprve na véču do warungu Totemo, kde jsme si pochutnali na salátu s krevetami a ananasem a na tuňákovi v kokosové omáčce. A k tomu samozřejmě místní pivo Bintang, které je až překvapivě dobré! Jinak jsme ovšem do Totema rádi chodili i na místní džusy z čerstvého ovoce, které byly naprosto bezkonkurenční.
A pak už hurá do Apache! Jestli mě atmosféra hlavní třídy Legianu s opilými australskými surfaři a hlučnými podniky nijak nenadchla, Apache mě svou atmosférou naopak naprosto pohltil.
Přestože bar byl prakticky poloprázdný (přišli jsme tam relativně brzo), místní kapela tam rozjela takovou reggae party, během které se sřídaly nesmrtelné hity od Boba, UB40 a dalších reggae legend, že jsem nestačila zírat. Tady a teď, za rytmů reggae, na parketě ve světle červených, žlutých a zelených reflektorů, započala naše dobrodružná dovolená…
Vítám vás na svém blogu v novém roce 2017! A čím jiným to tady „otevřít“ než knižní recenzí :)?
Jako věrná divačka pořadu Herbář, který běží pravidelně každý podzim na České televizi, jsem se tentokrát rozhodla vybrat k recenzi první vydanou kuchařku nazvanou příznačně Vaříme podle Herbáře. V knize ovšem nenajdete pouze recepty. Zajímavým bonusem je několik stran věnovaných různým bylinám a rostlinám, doporučením pro jejich sběr i popisům léčivých účinků. V úvodu se také dočtete o historii bylinářství a pro úplné začátečníky je zde k dispozici také seznam pojmů v bylinářství používaných.
Recepty tu ale samozřejmě hrají prim. Spousta z nich je velice snadná, postavená především na čerstvých a lokálních surovinách a jednoduchých chutích. Některé jsou ovšem pro změnu až moc pracné a přiznejme si, že na lisování šťáv přes pláténko nemá moderní žena prostě čas :-). Káča s Lindou si taky dost libují ve vaření s hlívou ustřičnou, což je pro mě kvůli mé alergii rovněž zapovězené území. Najdete zde ale třeba také kapitolu věnovanou výrobě přírodní kosmetiky či léčivých sirupů a mastí.
Celkově se mi koncept knihy i myšlenka návratu k přírodě nejen v kuchyni moc líbí a už se moc těším, až nějaké recepty vyzkouším (zatím kvůli mému marodění a Vánocům nebyl moc prostor) – fotky totiž vypadají více než lákavě!
Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.
Co k němu dodat? Asi se nezařadí k nejlepším rokům mýho života. Z nejrůznějších důvodů bolel a jistým způsobem bolí pořád. Ale ať už byl ten letošní rok jakýkoliv, jsem ráda, že ten jedinej den, na kterým záleželo ze všech nejvíc, se nám vyvedl tak, jako by se opravdu najednou celý vesmír spojil a všechno špatný mi chtěl vynahradit. A za tenhle jedinej den to stálo. Proto chci na sklonku roku 2016 hlavně poděkovat všem, kteří ho pro nás udělali tak speciální. Terezce – za její krásný čtení při obřadu a její svatební dárky, který pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu. Bráchovi – za jeho přípitkovej proslov a za to, že se tak rád ujal role mého svědka. Jardovi – za fotky, o kterých jsem s jistotou věděla, že budou překrásný, ještě předtím, než vůbec vznikly. Míšovi – za skvělou zábavnou vložku, protože na organizaci těchhle věcí jsme už neměli sílu ani čas. Ilonce – za to, že mi nevnucovala žádné drdoly a vykouzlila mi účes, ve kterém jsem se poprvé v životě cítila jako bohyně. Ondrovi – za překrásný svatební oznámení (ale hlavně a nejvíc za jeho psychickou podporu po celej rok). Celé naší báječné rodině, která se tak ochotně zapojila do všech příprav od zajišťování cukroví, vína i slivovice, střelení kance na guláš :-), zapůjčení hudební aparatury, výroby dekorací a vůbec za jejich lásku a podporu a nejvíc za skvělou atmosféru, kterou pro nás svou přítomností vytvořili. A především mému teď již manželovi, který to se mnou letos taky neměl zrovna nejlehčí, ale přesto si mě vzal a já jsem tak ráda, že kráčí po mém boku právě on!
A plány do novýho roku? Ty letošní stresy a zklamání nechat daleko za sebou a vykašlat se na věci, který nemají hlubší smysl. Neničit si zdraví kvůli práci ani kvůli lidem, který za to nestojí. Nenechat si ze života zmizet ty, kteří za to stojí. Ale mým hlavním plánem nadále zůstává nic neplánovat :-). A nechat se překvapit tím, co život sám přinese… Tak šťastný nový rok!
Jako obvykle jsem měla s intenzitou článků v této rubrice velké oči, a tak je najednou čtvrt roku pryč a podzim téměř za námi. Dělo se toho dost a řada akcí si rozhodně zaslouží samostatný článek. Dnes tedy jen několik malých podzimních střípků…
Září, to byla jedna velká párty :D. Tou úplně první, na které jsme se s Péťou ocitli zcela neplánovaně, byla oslava sestřenčiných padesátin na Starém pivovaře. Krom skvělé kapely, na kterou si všichni mladí i staří zařádili, se nám moc líbil zábavný program… a dokonce přišel i kouzelník! Během své show vyčaroval dvě holoubátka (doteď vůbec nechápu, jak to udělal), která nechal následně kolovat v publiku. Tato fotka byla pořízena těsně předtím, než se mi holoubátko vykakalo na nohu :-D. Zkrátka super akce, na kterou moc rádi vzpomínáme!
Září – to znamená taky začátek školy. Ačkoliv jsem doufala, že tohle se mě už nikdy týkat nebude, nakonec jsem letos po dlouhé době do školních lavic usedla znovu. Po prvním zkouškovém si povíme, zda to byl omyl či ne :-D…
Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat z naší svatby a už jsme seděli na další akci – tentokrát to byly křtiny Maruš a Baruš. Povšimněte si prosím vystajlované dekorace – kočárkových jmenovek na stůl a jedlých miminek :-D!
Dostali jsme celou krabici překrásných svatebních gratulací. Největší překvapení na nás ale čekalo až po návratu ze svatební cesty – tak tak jsme si stihli na poště balíček vyzvednout. Bylo v něm tohle krásný handmade blahopřání. Od Moniky. Děkujeme 🙂
O letošní dovolené byl konečně chvilkama čas i energie na trochu té hodnotné literatury – nevídané :)!
Pavol Rankov – Matky
Když listuju zpátky literární rubrikou, říkám si, že tato knížka patří určitě mezi to nejlepší, co mi v tomto ruce přišlo pod ruku. Tím spíš, že pochází ze slovenských luhů a hájů. Hlavní hrdinkou příběhu je Slovenka Zuzana, která na sklonku války prožije románek a následně otěhotní s ruským partyzánem. Po osvobození je na základě křivého obvinění z jeho udání Němcům poslána do ruského gulagu, kterému velí fanatická důstojnice. Kniha líčí dramatické události sedmi let, které Zuzana v gulagu stráví. Navzdory naprosto otřesným podmínkám se jí zde podaří (mnohdy dílem šťastné náhody) donosit a následně i porodit zdravé dítě. Jaký bude jeho další osud nemůžu prozrazovat. Matky mají i pár slabších momentů – to když se do Zuzanina příběhu chvilkami promítá dle mého názoru zcela zbytečná dějová linie ze současnosti, v níž vystupuje studentka Lucia, která o Zuzaniných osudech píše diplomovou práci a do toho řeší svá vlastní vztahová dilemata. Všechno je ale odpuštěno, jakmile se kniha začne chýlit k závěru, který popisuje Zuzanin návrat z gulagu, a totálně vás odbourá silnou pointou…
Ladislav Zibura – 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Druhý titul je o poznání méně tragický a určitě vaší pozornosti také neunikl. Ladislav Zibura je blázen v tom dobrém slova smyslu, který našel zalíbení v pěším putování a navíc má ten dar, že o svých zážitcích z cest dovede poutavě psát. A protože to není typický dobrodruh, cestuje po rozpálené Turecké krajině bez mapy i bez orientačního smyslu, což ho leckdy zavádí do kuriózních situací.
Snad ani není ostuda nesnažit se změnit k lepšímu životy ostatních, ale rozhodně je ostuda promarnit ten svůj.
Můžu říct, že lepší četbu jsem si do Indonésie snad vzít ani nemohla. Vždycky, když mi zrovna bylo špatně z požití kdovíčeho nebo jsem seděla v pochybné rybářské bárce houpající se na proslulých vlnách okolo Bali bez záchranné vesty nebo jsem zmoklá až na kost sestupovala z vrcholu sopky Ijen (jen počkejte na ty zážitky :D!), myšlenka na Ladislavovy všudypřítomné puchýře a izraelskou krajinu plnou obrovských pavouků ve mně vykřesala poslední špetky síly, abych to všechno přežila. Kniha je doplněna kreslenými vtipy, u kterých jsem kolikrát brečela smíchy. Aktuálně už se na pultech knihkupectví objevuje Ziburova nová knížka o cestě po Číně a Nepálu a já prosebně mrkám na Ježíška 😉
Někdy je fajn místo vymýšlení složitých receptů vzít pár surovin a zjistit, že to ve výsledku vlastně úplně stačí 🙂
1-2 chilli papričky
2-3 stroužky česneku
4 lžíce olivového oleje
1 plechovka drcených rajčat
400g špaget
sůl
hrst čerstvé bazalky
4 lžíce strouhaného parmazánu
Chilli papričky podélně rozřízneme, vydlabeme z nich semínka a odřízneme stopku. Nadrobno nakrájíme. Česnek oloupeme a nasekáme. Na pánvi rozehřejeme olej, orestujeme na něm krátce česnek s nasekanými papričkami, přidáme drcená rajčata a směs společně prohříváme na mírném plameni asi 10-15 minut. Hotovou rajčatovou směs promícháme s uvařenými špagetami a podáváme ozdobené bazalkou a sýrem.
Se značným zpožděním, ale přece, Péťa konečně zpracoval fotky z naší červnové minidovolené. A tak tu dnes budeme vzpomínat na léto, na prázdniny a na staré „svobodné“ časy :-D…
Vzhledem k všelijakým událostem, které nás koncem roku s Péťou čekaly, jsme toto léto dovolenou docela šetřili. O naše tradiční toulky po krásách Čech a Moravy jsme se ale ochudit nechtěli, a tak jsme i letos vyrazili na malý prodloužený víkend – tentokrát do Beskyd.
Našli jsme si hezký hotýlek v Horní Bečvě, která se ukázala být strategickým výchozím bodem pro naše další výlety. První den našeho pobytu jsme navštívili skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, který nabízí hned 3 turistické okruhy. Pro začátek jsme se rozhodli zvolit „Dřevěné městečko“, jehož areál prezentuje charakter malého venkovského městečka v období 19. a na počátku 20. století.
Fojtství z Velkých Karlovic
Najdete tu jak originální přenesené stavby, tak i kopie objektů včetně expozic, které návštěvníky seznamují s podobou tehdejšího bydlení i každodenního života. Jedná se o nejstarší areál rožnovského Valašského muzea v přírodě, které bylo otevřeno v roce 1925. V „městečku“ nechybí budova radnice, poštovna, hospoda, tradiční hospodářské stavby či kostel.
Kostel sv. Anny
Okolo kostela sv. Anny se rozprostírá symbolický hřbitov, v jehož areálu je umístěn tzv. Valašský Slavín s hroby významných rodáků i lidí spojených s historií skanzenu.
Jan Karafiát
Ve Skanzenu jsme zůstali skoro až do zavíračky. Pak už jsme si jen koupili na večer poctivý valašský frgál a vyrazili čerpat síly do nového dne.
Na pátek jsme si naplánovali povinnou beskydskou túru – výšlap na Radhošť. Dobrá zpráva je, že auto se dá zaparkovat na Pustevnách, odkud vede k vrcholu 4 km dlouhá hřebenová trasa, takže vystoupat až nahoru ke kapličce odsud zvládne i méně fyzicky zdatný jedinec ;-).
Cesta vzhůru
Pustevny – horské sídlo s dřevěnými secesními stavbami lidového architekta Dušana Jurkoviče – se bohužel zatím stále zotavují z požáru, který zde vypukl a způsobil obrovské škody v březnu 2014. Teprve nyní se rozbíhá rekonstrukce a počítám, že ještě nějakou chvíli potrvá, než toto místo získá zpět svůj původní ráz.
Pustevny
Při stoupání na Radhošť není možné jen tak minout proslulou sochu pohanského boha Radegasta a nedat si u vedle stojícího stánku jedno pívo na osvěžení :-).
Život je hořký 🙂
K Radegastovi jsem se poprvé vydrápala už jako dítě, ale výstup ke kapličce Cyrila a Metoděje byl pro mě turistickou premiérou. Kolem poledne už začalo sluníčko docela slušně připékat, ale měli jsme radost, že nám vyšlo tak krásné počasí, a ta panoramata za to stála!
Krása…
Navíc jsme se mohli v krizových chvilkách osvěžit čerstvýma borůvkama, které rostly všude široko daleko. Před posledním cílovým stoupáním jsme si pak dali jako motivaci pořádný kus langoše :-).
Poslední posilnění před zdoláním vrcholu
A to už jsme byli v cíli – na vrcholku Radhoště, kde stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1896 a také sousoší těchto věrozvěstů.
Cyril s Metodějem
Sobotu jsme zahájili dalším, i když o poznání méně náročným, výstupem – a sice na Jurkovičovu rozhlednu. Pokud si vzpomínáte na mé články z projektu „Hrdinou může být každý“, asi se vám vybaví, že otevření této rozhledny před pár lety bylo lehce kontroverzní záležitostí. Rozhledna stojící na Karlově kopci je tak nízká, že se kvůli ní bohužel muselo hojně kácet, aby se zbavila své nálepky „Jurkovičova hvězdárna“ ;-)… Dnes už je z rozhledny krásný výhled do okolí, a tak usuzuji, že místní aktivisté ve svém boji asi nebyli příliš úspěšní :(.
Jurkovičova rozhledna
Po sestupu dolů jsme se opět vrátili do rožnovského skanzenu, tentokrát do areálu „Mlýnská dolina“, kde právě probíhaly Sklářské slavnosti. Mlýnská dolina je nejmladší částí skanzenu, která byla otevřena v roce 1982. Najdete zde dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon – mlýn, pilu či hamr. Krom ukázek tradičních řemesel v areálu ten den probíhal také kulturní program v podobě lidových tanečních vystoupení a koncertů.
Mlýnská dolina
Ze skanzenu jsme vyrazili rovnou do informačního centra, kde jsme si nechali poradit, jaká místa bychom mohli tady v Rožnově nebo okolí ještě navštívit a nad obědem jsme vymysleli plán. Nakonec jsme se rozhodli přesunout do Frenštátu pod Radhoštěm a vydat se na doporučenou 3 kilometry dlouhou naučnou stezku „Beskydské nebe“, která vede okolo známých skokanských můstků i korunami stromů 🙂
Areál Jiřího Rašky ve Frenštátě
Poslední den naší dovolené počasí bohužel už úplně nepřálo, takže jsme z Horní Bečvy odjížděli za deště a náš původní plán na túru na vrch Soláň jsme pozměnili na výlet do Valašského Meziříčí. Z města jako takového jsme ale byli docela zklamaní. Nejvíc nás dojalo to, že bylo prakticky nemožné najít tu nějakou slušně vypadající a zároveň v neděli otevřenou restauraci, kde bychom se mohli naobědvat. Naše rozhořčení naštěstí utlumila koupě frgálů – nejlepšího lokálního suvenýru, který se nikdy nepřejí :).
A to už byl pomalu čas vydat se na cestu domů. V Beskydech je krásně. Tolik let jsem tam nebyla, že jsem na to úplně zapomněla. Asi budeme do hor vyrážet častěji :)…
