Měsíc: Říjen 2011

Ano, konečně tu máme tu dlouho očekávanou analytickou recenzi na Turínského koně :D… A popravdě – byl to děs, nekoukejte na to! Možná z mojí recenze budete mít jiný pocit, ale jistě chápete, že jsem tam nemohla napsat, že jsem půlku filmu prospala a tu druhou strávila myšlenkami na tisíc dalších věcí :D… K artovým filmům mám rozhodně spíš pozitivní vztah, ale tohle jednoduše nebyl můj šálek čaje. Už jen ta hudba vám vystačí na pořádnou depku a vzhledem k momentálnímu ročnímu období, kdy je prakticky celý den tma, vám můžu doporučit milion lepších filmů, z kterých si nebudete chtít hodit mašli 🙂 … Stanovený rozsah (9000 znaků) jsem tentokrát nesplnila, ale když jsem se včera dívala do odevzdávárny, zjistila jsem, že se to nepovedlo skoro nikomu – i tak za to ale asi budou nějaký body dolů.

Ponurá poetika pod kopyty Turínského koně

Máloco člověka vyčerpá tolik, jako sledování nejnovějšího (a údajně také definitivně posledního) snímku výrazného maďarského režiséra Bély Tarra, který nás zavádí do nehostinné pustiny bičované větrem, na místo připomínající předpeklí – na místo, kde by se nikdo z nás nechtěl ocitnout sám. Tarr nabízí divákovi bezmála dvouapůlhodinovou podívanou bez výrazného děje, z které přesto chvílemi až mrazí. Ukazuje totiž lidskou nicotnost ve své nejsyrovější podobě…

Útěky ze stereotypu

Maďarský režisér a scénárista Béla Tarr nikdy nepatřil mezi nejvýraznější osobnosti evropského filmu, jeho snímky se ubíraly svou vlastní cestou nepodobajíce se ničemu z okolní produkce. Často bývá označován za režiséra, který nadále rozvíjí odkaz Andreje Tarkovského. Tarr začínal natáčením amatérských snímků. Krátkometrážní film Hotel Magnezit (1978) mu získal pozornost filmových studií Bély Balázse, které mu pomohly natočit jeho oficiální debut, dokumentaristicky laděný film Rodinné ohniště (1979) o problémech mladé rodiny na sídlišti v Budapešti. Později na svých filmech hojně spolupracoval se spisovatelem László Krasznahorkaiem. Turínský kůň je dle Tarrova vyjádření jeho posledním, desátým snímkem.

Snímek Turínský kůň je uveden rekapitulací historky o filosofovi Friedrichu Nietzchem, který byl prý roku 1889 svědkem toho, jak vozka týrá svého koně, který odmítal jít dál. Nietzche týrané zvíře objal a záhy ztratil vědomí i rozum. Filosofův příběh nicméně není pro děj filmu nijak zvlášť podstatný. Důležitější roli zde hraje právě onen kůň, který tvrdohlavě odmítá pokračovat v cestě, a jeho majitelé, kteří se naopak ubírají stále dál, přestože už dávno nemají kam. Hlavní postavy vozky Ohlsdorfera a jeho dcery ztvárnili János Derszi a Erika Bóková. Ti dva spolu žijí na nehostinné samotě odříznutí od jakéhokoliv kontaktu s jinou lidskou tváří. Jejich život plyne pomalu a stereotypně v rytmu nejzákladnějších pochodů – pozorujeme, jak ráno vstávají, jdou pro vodu, vaří brambory, perou prádlo, sekají dřevo, starají se o koně…Film je rozčleněn do šesti „kapitol“, potažmo dnů, které divák prožívá na tomto opuštěném místě spolu s nimi. Během těchto dní se řada scén znovu opakuje (opět jsou k večeři brambory, opět se jde pro vodu), což ještě více zdůrazňuje otupující stereotyp vévodící životům vozky a jeho dcery. Postupně se tak divák může vžít do jednotvárnosti panující na tomto bezútěšném místě a v duchu si začít klást otázky, co vlastně ty dva přimělo žít zde, v této pustině? Proč setrvávají stále na jednom místě, když jsou tam očividně oba velmi nešťastní? Tarr se ve svém díle dotýká problému, který ani v dnešní době není zcela ojedinělý – lidé občas ztrácejí sílu pohnout se z místa (ať už ze strachu či z nechuti ke změnám), přestože právě „útěk“ bývá jediným možným řešením, jak se dostat ze situace, která jim nepřináší nic dobrého, ba právě naopak nevyhnutelně ústí v tragédii. Stejný pocit máme i při sledování Turínského koně. Ohlsdorfer a jeho dcera jsou ztrhaní a usoužení těžkou prací, v jejich tvářích se zračí jen prázdnota a rezignace. Z jejich počínání je zřejmé, že život je netěší a už jen čekají, až to všechno skončí. Za celou dobu nezpozorujeme ani náznak úsměvu. Pod jednou střechou spolu žijí dva lidé, kteří by si měli být blízcí, a přitom spolu sotva ztratí slovo. Jestli mezi nimi někdy bylo nějaké pouto, život na této samotě je zřejmě definitivně zpřetrhal. Scény, v nichž dcera obléká otce, který má ochrnutou jednu ruku, nevyvolávají pocit dojetí, ale spíše úzkosti z toho, s jakou automatičností si dcera počíná. V jejím chování není vidět ani kapka citu. Vlastně se zdá, že ani jeden není schopen projevit své city – prostě z nich už dávno vyprchaly…

Ubíjející rutinu domácích prací za celou dobu prolomí pouze dvě návštěvy – soused filosofující nad stavem současného světa – postava přinášející ve svém monologu nástin nevyhnutelnosti konce – a tlupa kočovníků hledající vodu. Drožka s cikány symbolizuje opačný protipól Ohlsdorfera a jeho dcery – na rozdíl od těch dvou se kočovníci alespoň snaží uprchnout někam pryč a najít za obzorem jakékoliv východisko. Jediný pokus o útěk obou hlavních hrdinů z pustoty jejich nuzné chatrče vzbuzuje v divákovi pocity naděje, nicméně přesto končí rezignovaným návratem dokládajícím, že pohnout se z místa není vždy tak jednoduché, jak si představujeme. Cosi nevyhnutelného Ohlsdorfera i jeho dceru přimělo vrátit se zpět a ze setrvačnosti dožít své životy ve stejné temnotě a vnitřní prázdnotě jako doposud…nebo snad zjistili, že skutečně nemají kam uprchnout? Tarr je ke svým postavám krutý a nesmlouvavý a neponechává jim už ani poslední jiskřičku naděje, že se v jejich životě něco změní. Postavy se snaží vzepřít svému osudu, ale nemají jakoukoliv šanci. Vozka i jeho dcera jsou odkázaní vláčet dál svůj úděl a vyčkávat konce v temnotě a tichu čtyř stěn…

Černobílá deprese

Co je na Turínském koni rozhodně potřeba vyzdvihnout, je mistrovská kamera Freda Kelemena. Už úvodní scéna diváka spolehlivě pohltí a vtáhne, natolik je působivá. Záběr na unavené zvíře razící si cestu valící se mlhou dává tušit, že se před námi začíná odehrávat silný, ale depresivní příběh. Poté, co vozka s koněm konečně dorazí domů, seznamujeme se s hlavním dějištěm celého filmu – stavením na opuštěné samotě, kde je pánem a stálým společníkem pouze prudký vichr a poletující listí. Fakt, že je snímek černobílý, činí toto místo na pohled ještě mnohem odpudivějším a ponurejším. Rovněž mimořádně sugestivní scéna, ve které jde dcera ke studni pro vodu a silný vichr jí cuchá dlouhé vlasy, se může zařadit k těm, na které divák po shlédnutí snímku jen tak nezapomene. Jak lépe vyjádřit malost člověka lopotícího se v místě, kde má vždycky navrch přírodní živel?  Až hororově pak může působit záběr, ve kterém se dcera prázdným pohledem dívá z okna a lze jen těžko odhadnout, co vlastně pozoruje či jaké myšlenky se jí při tom honí hlavou.

Neméně důležitou práci zde odvádí rovněž pohřební hudba Víga Mihályho, která ještě více prohlubuje atmosféru absolutní bezmoci a zmaru. Jednoduchý, dokola se opakující motiv, vzbuzuje stupňující se pocit hrůzy, zejména v závěrečných scénách, kdy čekáme nevyhnutelné tragické vyústění. Pokud děj filmu právě nepodbarvuje hudba, důležitou zvukovou kulisu zde vytváří až hororové kvílení větru. Spolu s Vígem má své neodmyslitelné místo v tvůrčím týmu rovněž spisovatel a spoluscénárista László Krasznahorkai a Tarrova životní partnerka Ágnes Hranitzky, která kromě střihu zastává od Muže z Londýna i pozici druhé režisérky.

Mistrovská apokalypsa

Vražedných 146 minut je ale přecejen příliš mnoho na to, aby divák udržel po celou dobu promítání pozornost. Některé scény působí až natahovaně a jejich absence by rozhodně celkovému vyznění filmu nijak neuškodila. Tarrův styl je nicméně postaven na dlouhých a nepřerušovaných záběrech, které dokáží vyjádřit mnohem více než slova, kterými Tarr tentokrát skutečně šetří. Po shlédnutí snímku se vyčerpaného diváka může zmocnit pocit, že si těch šest dnů s postavami skutečně „odžil“, což také vypovídá o profesní genialitě režiséra.

Turínský kůň je dost možná Tarrovým nejpesimističtějším dílem. Zobrazuje život v celé své tíze – život jako břemeno, které se dá jen těžko unést, a přesto člověka i přes ono absurdní vyznění něco pořád žene „dál“. Marnost, v níž jsou uzamčeny hlavní postavy snímku, se postupně přenáší z filmového plátna i na diváka. Tarr nám ukazuje svět, který je plný beznaděje, rezignace a úpadku – svět, ve kterém zemřel Bůh a následovat může už jen apokalypsa. Těžko říct, zda tímto snímkem svérázný maďarský režisér skutečně ukončí svou filmařskou kariéru. Pokud je tomu ale opravdu tak, nabídnul divákům na rozloučenou skutečně mistrovskou, byť ničivou závěť. Ne každý se se snímkem vyrovná hned po prvním shlédnutí. Turínský kůň je dílem, jehož genialitu a hloubku je člověk schopen ocenit teprve s odstupem času. Ale stojí za to si na tento okamžik počkat.

Turínský kůň
Drama, Maďarsko/Švýcarsko, 2011
Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Hrají: János Derzsi, Erika Bók

Tento týden jsem se za bijákem musela trmácet až do Olympie, ale vůbec toho nelituju, protože se mi tak nějak hezky trefil do vkusu. Opět jsem si užila poloprázdného sálu a vůbec se mi to chození do biografu o samotě začíná docela líbit :-)… Na programu bylo české rodinné drama Rodina je základ státu a recenze se tentokrát psala do internetového deníku typu aktualne.cz. Zase jsem se musela trochu potýkat s rozsahem, ale nakonec se mi po menších úpravách snad podařilo vtěsnat tam všechno, co jsem chtěla. A jestli se náhodou někdo těšíte na další recenzi, tak se netěšte, protože to bude Turínský kůň a už dvakrát jsem u toho usnula 8-)…

Rodina je základ státu: nová česká road-movie nebo tvrdá realita?

Dlouhá léta si jen tak poklidně žil se svou rodinkou v luxusní vile kousek za Prahou. Jednoho dne mu ale začíná jít po krku policie, která zjistila, že peníze, za které si vilku postavil, nebyly tak úplně poctivě vydělané. Rozhodne se tedy tu svou rodinu vzít a místo na Bahamy s ní zamíří na dovolenou na Slovácko. A možná tomu vduchu nebude říkat dovolená, ale útěk…

Robertu Sedláčkovi, který se ujal režie nového dramatu Rodina je základ státu, se podařilo umně převést na filmové plátno nejeden palčivý problém dnešní doby – ať už se jedná o korupcí prožraná „vyšší místa“, pocity odcizení v nejužším rodinném kruhu či hledání odpovědí na otázku, co vlastně činí člověka v životě šťastným. Dílko, které se na první pohled tváří velmi nenápadně, v sobě ukrývá varovně vztyčený prst, který nás bez přehnaného moralizování nutí k zamyšlení nad svými vlastními činy i svědomím.

Libor (Igor Chmela), bývalý učitel dějepisu, který se shodou okolností stal významným bankovním manažerem, se zaplete do nelegálních machinací s penězi klientů, protože se mu zdá, že „by to mohlo vyjít“. A ono to nějaký čas skutečně vychází. Libor zařídí pro svou rodinku luxusní život, nicméně idylka netrvá věčně. Ve chvíli, kdy Libor cítí, že podvod se provalil a už není úniku, vezme svou dosud nic netušící manželku Ivu (Eva Vrbková) a děti na dovolenou po jižní Moravě, aby si s nimi užil posledních pár klidných dní a připravil je na fakt, že se brzy ocitne za mřížemi.

Libor se po celou dobu tváří jako poněkud rozporuplná bytost. Ze scén, které tráví se svou rodinou, je znát, že ve svém jádru není zlý. Vystupuje jako vzdělaný člověk, z kterého udělaly amorálního alibistu teprve příležitosti, ke kterým se během svého kariérního růstu přichomýtl, a touha zabezpečit rodině „hezký život“. Iva působí nejen jako sebejistá a spokojená žena, ale především jako milující manželka. Tím více může překvapit, že nemá ani tušení o Liborových potížích, což z Ivy ve výsledku činí těžko uvěřitelnou postavu a slabší bod celého snímku.

Důležitý náboj filmu dodává především pasáž odehrávající se ve Strážnici na návštěvě u starých kamarádů ze studií. Manželé Lenka (Simona Babčáková) a Jura (Jiří Vyorálek) představují zajímavý protipól. Ona vduchu sní o lepší kariéře, ale bojí se nových začátků a ze všeho nejvíc touží po nalezení vnitřního klidu. On má pocit, že se v maloměstě, kde si s nikým pořádně nepromluví, zahrabal a přiznává si, že sebou celý život jen nechává orat. Jeho stěžejním mottem je dělat všechno pro to, aby „byl doma klid“. Setkání obou manželských párů je zajímavou konfrontací dvou světů a čtyř různých pohledů na život i na podobu štěstí. Když pak máme na chvíli možnost nahlédnout hlouběji do nitra jednotlivých postav, zjišťujeme, že se vlastně ani o jednom z nich nedá s jistotou prohlásit, že by byl skutečně šťastný. Potvrzuje to především upřímná výpověď obou otců opíjejících se v kumbále pálenkou nenápadně „ukrytou“ v kanystru…

Na druhou stranu však Robert Sedláček projevuje talent vylíčit i závažné okamžiky, které život přináší, s notnou dávkou (černého) humoru – vzpomeňme na kozu promenádující se ve vypjatém okamžiku mezi Jurou a Liborem, kteří v kumbále filosofují o nevěře a jiných veskrze závažných tématech, nebo na bázlivého policistu zatýkajícího v závěrečné scéně Libora téměř s omluvou a provinilým výrazem ve tváři. O tom, že film je třeba brát i s trochou nadhledu, svědčí také vtipně pojaté reklamní plakáty, které teprve v kulisách multikina, kde na diváka ze všech stran svítí zelený „únikový východ“, dostávají ten správný význam.

Film Rodina je základ státu můžeme bez rozpaků zařadit mezi zajímavé a upřímné počiny reagující na aktuální „krizové“ období – ať už hovoříme o krizi ekonomické, krizi společnosti či krizi důvěry uvnitř úzkého rodinného kruhu. Jedním ze smutných poselství, které si z kina po zhlédnutí snímku můžeme odnést, je fakt, že někteří lidé v naší zemi si už dávno zvykli na to, že finanční kriminalita, zpronevěra a tunelování bank je veskrze normálním jevem. A že na tom vlastně není nic až tak špatného, pokud své činy zaštítíme dotčeným výkřikem „Dělal jsem to přece všechno pro rodinu!“…

Při tvoření druhého úkolu do semináře filmové kritiky jsem byla nucena vcítit se do role skutečného novináře a vyzkoušet si psaní v časové tísni :D. Proto výsledek není takový, jaký jsem si přála, a nejsem s ním tak úplně spokojená. Na hodnocení nicméně stále čekám, tak uvidíme, jak to dopadne. Alois Nebel je film, který se dost těžko interpretuje. Pokud čekáte trhák, jaký z něj předčasně udělala média, budete zklamaní. Pokud ale hledáte příběh, ve kterém důležitější než dialogy je to, co je psáno mezi řádky…myslím, že pak zklamaní určitě nebudete. Snad vám moje recenze, která byla tentokrát určena do intelektuálního plátku typu Respekt, poskytne aspoň malé vodítko, až se budete rozhodovat, zda na Aloise Nebela jít či nejít :-)…

…a z mlhy se vynořil Nebel

Na česká filmová plátna právě vstupuje dlouho očekávaný snímek, který se (nejen) svou vizuální stránkou vymyká všemu, co se v poslední době v našich luzích a hájích natočilo. Spisovatel Jaroslav Rudiš a výtvarník Jaromír 99 přetavili svůj komiks s názvem Alois Nebel ve stejnojmenný film, který se pravděpodobně nestane diváckým hitem, nicméně pozornost, která je mu v médiích věnována, si právem zaslouží.

Lépe si tvůrci vstup snímku do českých kin načasovat snad ani nemohli. Ponurá železniční stanice Bílý Potok zahalená v oblacích mlhy, přízračná černobílá stylizace i posmutnělá postavička jesenického nádražáka Aloise stíhaného traumaty z minulosti – to všechno dohromady dokonale zapadá do sychravé podzimní nálady… V kulisách nevlídných severomoravských hor se velice pozvolna začíná vyprávění plné jakési zvláštní poetiky, chvílemi komické, chvílemi tragické, ale bezesporu velmi působivé…

Píše se podzim roku 1989 a Alois Nebel (Miroslav Krobot) slouží jako výpravčí železniční stanice Bílý Potok v severomoravském pohraničí. Nebel je mlčenlivým snílkem se zálibou v jízdních řádech a často ho přepadají podivné halucinace, ve kterých se mu zjevují obrazy z jeho minulosti. V nich se znovu setkává s Němkou Dorothe (Tereza Voříšková), která mu v dětství nahradila zesnulou maminku a stala se po válce obětí násilného odsunu. Sny a halucinace nakonec Nebela připraví o místo, vydá se tedy do Prahy, kde se po neúspěšném ucházení o nové zaměstnání seznamuje s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková), s kterou jej krom vzájemných sympatií spojuje také osamělost a jakási zahloubanost v sebe samého. Druhou linií příběhu diváka provází rovněž poněkud svérázná postava Němého (Karel Roden), který se vrací do pohraničí pomstít svou matku. Jeho a Nebelovy cesty se podivuhodným způsobem protínají, proplétají a zase rozchází, aby se nakonec jednoho bouřlivého večera, který je vyvrcholením celého příběhu, rozdělily nadobro.

Scénář svého tvůrce opravdu nezapře – a nemluvím pouze o pro Rudiše tak typickém náznakovém vykreslení charakteru jednotlivých postav. Při sledování Aloise Nebela si nelze nevybavit jakousi paralelu s jiným Rudišovým „hrdinou“, a sice outsiderem Fleischmanem z jeho románu (a stejnojmenného filmu) Grandhotel. Fleischman se svou fanatickou zálibou v počasí a grafech není tak zcela nepodobný Nebelovi, který je naopak tělem i duší oddán životu na dráze. Podobnou shodu najdeme i při podrobném zkoumání jmen obou postav – Fleischman je skálopevně přesvědčený, že to, jak se jmenujeme, není náhoda, a že si každý člověk nese ve svém jméně něco o sobě. Nejspíš tedy nebude náhodou ani to, že německé slovíčko „Nebel“ se do češtiny překládá jako „mlha“. Které jiné jméno by mohlo tak dokonale vystihnout postavu obestřenou hustým závojem tajemna – postavu, která nechává řadu svých tajemství z minulosti pečlivě ukrytu pod povrchem?

Příběh se táhne a rozvíjí velmi pomalu, některé nitky a souvislosti mezi jednotlivými postavami se i pozornému divákovi pospojují až v úplném závěru filmu. Můžeme se nicméně shodnout na tom, že podstatnější roli než děj jako takový zde sehrává celková atmosféra melancholie, osamělosti a prázdnoty, která snímkem prostupuje pozvolna – jako mlha. Je potřeba si uvědomit, že se před námi odehrává příběh vyprávěný spíše než slovy obrazem. Působivá scéna, ve které Alois Nebel utahuje kapající kohoutek, nepotřebuje naprosto žádný komentář. Některé momenty filmu zase dokonale dokresluje sugestivní hudba, kterou má na svědomí kapela Umakart ve spolupráci se skupinou Priessnitz.

Aloisi Nebelovi bychom mohli vytýkat spoustu věcí, já to ale dnes dělat nebudu, protože jsem přesvědčená, že stěžovat si na zmatenost děje a plochost postav, jako to udělala řada jiných po zhlédnutí tohoto snímku, by znamenalo přiznat si, že jsem přijala roli ve skupině konzumentů, kteří si už dávno odvykli při sledování filmů zapojovat svou vlastní fantazii a představivost. Alois Nebel rozhodně není snímek, ke kterému se divák usadí a nechá si vyprávět příběh od začátku až do konce. Je potřeba se na sledování správně naladit, zapojit všechny své smysly a nechat se zcela pohltit atmosférou, která v člověku vyvolává střídavě strach, úžas i dojetí. Filmy, které vyžadují spolupráci a dávají divákovi možnost vlastního zapojení, u nás nevznikají každý den! Proto se také v kritice snímku omezím především na jednu věc, a sice jeho délku – 87 minut je žalostně málo na to, aby se divák stačil nabažit unikátní atmosféry a animovaného prostředí vytvářeného technologií rotoskopie, která kombinuje hraný a kreslený film, přičemž tvůrci nejprve natáčí klasický hraný film s herci a poté scény po jednotlivých filmových okénkách překreslují a animují. Samozřejmě není ani dost dobře možné, aby se ve vyměřeném čase mohly všechny postavy dostatečně projevit, v tom případě je ale zase poskytnut divákovi dostatečný prostor pro jeho vlastní domněnky a fantazii.

Ať už na Aloisi Nebelovi oceňujeme cokoliv, je to právě jeho pocitovost, důraz na drobné detaily, kterých si běžně v životě nevšímáme, a originální vizuální stránka, která tento unikátní počin řadí k nejzajímavějším domácím snímkům poslední doby a byla by škoda zatracovat ho jen (nebo právě) proto, že se vymyká průměru. Věřím, že Alois Nebel je dílo, které pod listím letošního podzimu rozhodně nezapadne…