Možnosti postihu léčitelství v ČR

Z nevysvětlitelných důvodů mě to i po třetím roce stráveném na půdě právnické fakulty stále táhne do oblasti, kam jsem vždycky chtěla směřovat a tak nějak mě dodneška neopustila jistota, že se v ní jednoho dne budu pohybovat a že mě bude živit…Stará historka o sázce s bráchou je už sice dost provařená:D, ale kdyby někdo přecejen nevěděl, maturovala jsem z chemie a biologie a měla jsem namířeno do zdravotnictví. Dnes už sice pracuju ve službách dámy s váhami a mečem, ale každý semestr se povinně účastním nějakého „neprávnického“ předmětu, který mě udržuje v iluzi, že sny jsou od toho, aby se plnily :-)…

Tohle jaro padla volba na předmět „České a evropské zdravotnické právo“. Zkouškové už se naplno rozjelo a tak není moc času na spisování – pokud se teda zrovna nejedná o spisování do školy jako v případě kolokviální práce výše uvedeného předmětu. Z balíku témat jsem si dlouho nemohla vybrat. Měla jsem asi deset kandidátů a nakonec to vyhrálo léčitelství. Pro mě osobně je to dost zajímavá oblast, takže jsem se rozhodla podělit se se svými výsledky na blogu. Vítám komentáře :-)…

Možnosti postihu léčitelství v ČR

Léčitelství, jak je všeobecně známo, se řadí mezi odvětví alternativní medicíny a v době civilizačních chorob je pozitivně přijímáno a hojně vyhledáváno snad už celou třetinou populace.[1] Často nabízí nevyléčitelně nemocným poslední kapku naděje na uzdravení. V rozšířenější formě lze definovat alternativní medicínu jako souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současné době, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů vědecké medicíny. Postupy alternativní medicíny jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil.[2] Podle Listiny má každý člověk právo na ochranu zdraví[3], přičemž volba způsobu léčení je ponechána zcela v jeho rukou a je jen čistě na jeho rozhodnutí, zda se svěří do péče lékaře či léčitele. Přesto může právě aktivita lidových léčitelů představovat vážný právnický problém.

První možnou kolizi představuje ochrana spotřebitele. Zatímco v běžném zdravotnictví má nemocný garantovanou jistou úroveň poskytované péče[4], případně právo na náhradu škody plynoucí z péče nedostačující či nevhodné, oblast alternativní medicíny tak silnou zárukou nedisponuje. Způsobů, kterými lze toto řešit, se nabízí hned několik – především by bylo potřeba stanovit určité požadavky na osoby, které chtějí léčitelství provozovat. Žadatel by například měl dokázat alespoň základní znalost anatomie lidského těla, první pomoci atd. To by ale zřejmě nemuselo být dostačující – vždyť ani vystudovaní lékaři si po celý život nevystačí se znalostmi, které získali na vysoké škole, protože medicína je oblast vědy, která se neustále rozvíjí. Stát by navíc mohl zajistit kontrolu nad tím, zda postupy používané léčiteli na pacientech nejsou vyloženě zdraví škodlivé.

Další sporný názor, který se v souvislosti s „boji“ mezi léčiteli a lékaři často ozývá, se týká trestní odpovědnosti. Lékaři nesou za své jednání krom morální a etické odpovědnosti také zcela konkrétní odpovědnost právní. Léčitelům, jejichž definici naše legislativa nezná, v tomto směru prakticky žádný postih nehrozí, pokud tedy pacientovi nepodají zrovna vyslovený jed. Jejich činnost krom konkrétních praktik může spočívat spíše v jakýchsi radách a doporučeních – kupříkladu ohledně životního stylu – která lze jen stěží dokazovat. Žádné normy, podle kterých léčitelé pracují, neexistují a tím pádem se od nich ani nemohou odchýlit. Je proto velmi těžké prokázat, že se dopustili chybného postupu. Postihování léčitelů a jejich alternativních metod je v mnoha ohledech sporné už proto, vezmeme-li v úvahu třeba odvětví bylinkářství, které se zabývá tradiční lidovou medicínou a pracuje se zákonitě účinnými látkami. A koneckonců i v ordinacích praktických lékařů se pacient občas může setkat s alternativním přístupem.

Je velice obtížné hledat onu hranici mezi tím, co je jen poskytnutí rady a co už zdravotní péče. Léčitelství je tak složitým problémem, že jej úspěšně nevyřešil snad žádný stát na světě. Česká republika se už o zákonnou úpravu tohoto vážného zdravotnického problému pokusila, ale schválené znění zákonů je diskutabilní a návrhy nových zákonů byly vždy odmítnuty. O přesnou analýzu léčitelství a metod alternativní medicíny se náš stát nezajímá, neprobíhá žádný průzkum rozsahu činnosti léčitelů a úspěšnosti jejich péče, a nebyla navržena a zorganizována ani jediná studie o účinnosti jejich metod.[5]

Základní zdravotnický zákon, „Zákon o péči o zdraví lidu“ z roku 1966, který byl mnohokrát novelizován, se v současném znění o léčitelích nezmiňuje. Mimo jiné se v něm uvádí, že „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“.[6] Ve větě chybí slovo „jen“, takže větu lze chápat pouze jako konstatování faktu. Léčitelé tedy podle tohoto zákona nejsou výslovně ze zdravotnické činnosti vyloučeni. Léčitelství měl řešit Zákon o živnostenském podnikání č. 455/1991, ve kterém bylo léčitelství přechodně zařazeno mezi tzv. „volné živnosti“, které „opravňují k činnosti, pro jejichž provozování tento zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti“[7]. Zákon  byl však novelizován a léčitelství bylo ze zákona vyřazeno. Podle dnes platného znění činnost přírodních léčitelů mezi volné živnosti nepatří. (Formulace není srozumitelná, protože termín „přírodní“ léčitel není běžný a nikdo také léčitele nedělí na přírodní a nepřírodní.) Léčitelé jsou samozřejmě s dnešní situací nespokojeni a řeší ji tak, že pracují buď nelegálně, bez jakéhokoli oprávnění, nebo získali živnost např. na psychologickou pomoc, poradenství, masáže atd., pod jejíž rouškou diagnostikují a léčí.[8]

O samotném přínosu alternativní medicíny je těžké se přít. Diskusních fór zabývajících se těmito polemikami je na internetu požehnaně a názory se různí. Alternativní medicíně bývá často vyčítáno riziko zanedbání řádné vědecké léčby. Přečetla jsem několik příběhů lidí, kteří zemřeli jen proto, že uvěřili léčitelům a odmítli klasickou léčbu, stejně jako těch, kteří místo klasické léčby zvolili alternativní a přesto se zcela uzdravili. Můj názor je takový, že pokud alternativní medicína a přístup lidových léčitelů pomáhá nezanedbatelnému množství pacientů, je rozhodně žádoucí ji udržet v povědomí společnosti. Koneckonců vedle sebe klasická medicína a léčitelství existovaly od pradávna a obojí má společné kořeny v letitých lidských zkušenostech. Už proto by byla škoda léčitelství zcela zavrhnout. Vždyť profesionální péče nemusí nutně být pro pacienta vždy tou nejlepší.


[1] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[2] Zpravodaj Sysifos 2/98, [citováno 13.5.2010]. Dostupný z: http://www.sisyfos.cz/sisyfos/zpravodaj/sis10_05.htm

[3] Listina základních práv a svobod

[4] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[5] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[6] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[7] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

[8] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 15.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

Pangasius se zeleninovou omáčkou

Posledním receptem, kterým vás dnes hodlám obštastnit (za chvíli musím už zase vyrazit na seminář ze správy, kde bývám často a s nevalnými úspěchy vyvolávána :D…), bude konečně taky nějaká rybka. Doma je děláváme často, ale tady jsem se k nim zatím nějak nemohla rozhoupat. Včera na mě padla deprese podpořená vstáváním na 8, psím počasím a faktem, že sotva jsem vytáhla paty z domu, dalo se do deště. Naštěstí to mám do školy coby kamenem a první hodina mezinárodního práva se dá vpoklidu prospat u hrnku čaje, takže zatímco si Tom vedle mě aktivně zapisoval, já čučela z okna a přemýšlela, co si uvařím k obědu, abych se z té trop nálady vyhoupla aspoň na neutrál. Na trestním právu, během diskuze nad tím, jak odklidit mrtvolu, mě to konečně napadlo 😀 !!! A tak se s vámi podělím o tento výborný recept:

  • filety Pangasia
  • žampiony
  • rajčátka
  • citron
  • koření na ryby
  • cibulka, česnek

Pangasia osolíme (podle mě ale není potřeba, protože koření je slané dost), okořeníme a pokapeme citronovou šťávou a v teflonové pánvi z obou stran opečeme. Na oleji zpěníme cibulku a přidáme česnekové plátky, pokrájené žampiony a dusíme. Přidáme oloupaná rajčátka (nemusí být, mně se je loupat nechtělo, měla jsem hlad :D), pokrájená na plátky – můžeme použít čerstvá nebo z plechovky. Vše podusíme doměkka a podáváme k hotové rybě, můžeme případně ještě okořenit. Jako příloha se hodí brambory, s těma se mi ale nechtělo loupat, tak jsem si uvařila jen rýži a bylo to taky výborné 🙂 !!!

Zdravý studentský salát

Špatné svědomí z proklatě nezdravých halušek, co jsme si uvařili minule, můžeme zahánět tímto dietním salátem, který vám možná zachutná natolik, že si ho začnete připravovat i normálně ;-)…

  • směs salátů z Billy 🙂 (prodávají tam několik různých namixovaných druhů, já zvolila salát De Luxe:D)
  • zelenina dle vlastního výběru (rajčátka, salátová okurka, olivy, paprika…zkrátka co má kdo rád)
  • tvrdý sýr (můj tip: blaťácké zlato O:-)…)
  • zálivka na salát Knorr (vyrábějí různé druhy, já jsem zatím ozkoušela zálivku „Italskou“ a „Bylinkovou“ – ta první mi chutnala víc)
  • olivový olej

Zeleninu opereme, nakrájíme a hodíme do salátové misky, přidáme nakrájený sýr a celý salát přelijeme zálivkou, kterou si připravíme ze sáčku Knorr, jehož obsah smícháme se třemi lžícemi vody a třemi lžícemi oleje, nejlépe olivového. A je hotovo 🙂 !

Hledání ztracených dveří aneb story z magistrátu

Nějaký ten pátek právnické praxe už mám úspěšně za sebou, a tak si můžu dovolit konstatovat, že běhání po úřadech je občas strašná legrace, někdy otravná povinnost a tu a tam taky boj o život (a o nervy :D…). Historky z poslední kategorie zpravidla bývají nejvýživnější a hlavně nezapomenutelné a na mém osobním žebříčku v tomto směru zatím suverénně kraluje story z brněnského magistrátu…

Do tohoto pekelného podniku jsem byla vyslána s úkolem zachránit jakémusi klientovi řidičák odmazáním bodů a potřebovala jsem na to razítko od odboru dopravy. Když jsem slyšela, že půjdu na magistrát, hned jsem se zaradovala, protože od něj bydlím coby kamenem a ještě jsem se těšila, jak si stihnu skočit vedle do Billy na nákup a na oběd. Leč mise se ukázala poněkud složitější…Hned u dveří jsem se rozhodla, že zamířím na informace, protože jsem tu ještě nikdy nebyla a koneckonců od čeho tam ten člověk stojí, že…No to jsem si ovšem moc nepomohla. Týpek na informacích toho nevěděl o moc víc jak já, a preventivně mě poslal k okýnkům, kde se vydávají řidičáky. Rozhodla jsem se tedy jeho radu ignorovat a pustit se do pátrání odboru dopravy na vlastní pěst. Chvilky mého bezradného postávání u dveří využil jakýsi dědula, pravděpodobně vrátný (ale těžko říct; o funkcích zaměstnanců magistrátu už si myslím své 8-)…), aby ke mně přistoupil s hodnotnou informací, že si musím nechat vyjet papírek s pořadovým číslem. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že já si pro řidičák opravdu nejdu. Vypadalo to, že dědula pochopil, co mi schází, a pravil, že mi ukáže cestu. Vyšel se mnou do chodby a vyslal mě po schodišti o dvě patra výš, kde prý najdu podatelnu. Má radost ale byla předčasná. Odbor, na který mě dědula poslal, totiž neměl s dopravou nic společného…jednalo se o odbor územního plánování a rozvoje 8-)…Uhm, nicméně alespoň tam byly poměrně ochotné slečny, které mě nasměrovaly tím správným směrem – dát se doprava, projít kolem záchodů, pak po schodišti ještě o patro výš…Cedule odkazující na odbor dopravy jsem míjela asi každé tři kroky, takže jejich podatelnu naštěstí nešlo přehlédnout, nicméně už jsem téhle mise měla plné zuby a nemohla jsem se dočkat, až mi na papíře konečně přistane to správné razítko. Na podatelně odboru dopravy mi nicméně opravdu došel dech…za dveřma dvě můry, které očividně neměly do čeho píchnout, mi na mou žádost opáčily, že ony tohleto nedělají, že s tím musím jinam, za  nějakým panem XY, dveře dvěstěcosi a následovala dlouhá instruktáž, jak se na to klíčové místo dostat, u které jsem přestávala registrovat asi po dvou větách…kam že to mám jít ? Doprava, po schodišti o patro níž, projít do protější budovy, pak po schodišti o patro výš, projít okolo záchodů a dát se doleva…nebo to bylo jinak ??? Asi nemusím zdůrazňovat, že následovalo nejméně dvacetiminutové bloudění po chodbách brněnského magistrátu, který jsem v tu chvíli proklínala do horoucích pekel…Snažila jsem se zorientovat alespoň podle čísla dveří, jenže na magistrátě očividně číslují podle úplně jiných pravidel než všude jinde :D…zatoulala jsem se tak do zákoutí, kam se pravděpodobně obyčejný smrtelník jen tak nedostane, a nakonec jsem své vysněné dveře našla spíš náhodou či přičiněním nějaké vyšší síly :D…zaklepala jsem tedy na kancelář pana XY se svou žádostí a ten mě s úsměvem poslal o dveře dál, on se tím prý nezabývá. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se ani nevzmohla na odpověď. Kocourkov hadr !!! Ve vedlejších dveřích jsem skutečně získala potřebné razítko (euforie, kterou to ve mě vyvolalo, mi připomněla hru „Úředníci“, kterou jsme vždycky zbožňovali a hrávali s dětma na táboře v Jabloni :D…) a celá šťastná se pustila po nejbližším schodišti dolů, kde jsem ovšem narazila pouze na jakýsi únikový východ, ale žádné z dveří nebyly odemčené, takže jsem se musela pěkně vrátit po schodišti nahoru a mé bloudění pokračovalo 😀 – pusťte mě veeeeen ! Naštěstí netrvalo dlouho, protože jsem z okna zahlédla budovu své alma mater a to už jsem z magistrátu zdrhala terasou :D…

Z celého zážitku jsem byla tak vytočená, že jsem si při nákupu v Bille v košíku zapomněla zaplacenou debrecínku :_( a aby toho neštěstí nebylo málo, zjistila jsem, že nám v ulici zrušili pizzu do okýnka – zkrátka den blbec 🙁 !!!

Podobnou, ikdyž už méně napínavou story, jsem zažila tento týden na městském soudě, který se nedávno přestěhoval z Rooseveltovy do nového justičního areálu na Polní. Když jsem tam byla poprvé, idealisticky jsem si říkala, že nějak takhle si představuju své budoucí pracoviště :D…Na městský soud jsem byla tentokrát vyslána s rozsudkem a žádostí na vyznačení právní moci. Mé první kroky opět směřovaly na informace…a dlužno říct, že jsem tam opět pohořela :D. Ikdyž ne na první pohled…milá paní mě suverénně nasměrovala do druhého patra, sdělila mi i přesné číslo dveří a pravila, že mám jet modrým výtahem. Instrukce zněly tak přesvědčivě, že jsem neměla důvod ji neposlechnout. Vydala jsem se tedy výtahem do druhého patra, ale ať jsem hledala jak jsem chtěla, dveře s mým vyvoleným číslem nikde. Podle klasického číslování měly ležet někde v prosklené oblasti vyhrazené pouze personálu, ale po zážitku na magistrátě už jsem byla poučená, že na úřadech se dveře číslují všelijak 8-)…vydala jsem se tedy dolů na podatelnu, že se tam pro jistotu přeptám ještě jednou – třeba jsem se přeslechla. Na podatelně mě ale bohužel odkázali přesně na ty samé dveře, jako pani od informací…No, co naplat. Rozhodla jsem se, že se do druhého patra vypravím ještě jednou, třeba jsem něco přehlídla. Bohužel ani na druhý pohled nebylo mé pátrání po ztracených dveřích úspěšné. Nicméně se mi u záchodů podařilo odchytit nějakou paní z personálu a rozhodla jsem se ji požádat o pomoc. Paní napřed vypadala, že moc neví, ale nakonec mi prozradila, že areál není kolem dokola průchozí, čili se musím vrátit zpátky do přízemí a zkusit bílý výtah – podatelna, kterou hledám, by měla být přímo naproti. A skutečně 😀 ! Jak málo stačí k tomu, aby byl člověk dokonale zmaten…a aby pak našel ty správné dveře :D…

Z obou historek plyne jisté poučení – nevěřte lidem na informacích…tedy alespoň jim nevěřte zcela slepě 😀 ! A hlavně neztrácejte naději…ikdyž to vypadá, že zrovna ty vaše dveře se propadly někam do země o:)…

Vercors – Nepřirozená zvířata

„Všechna naše neštěstí pocházejí z toho, že lidé nevědí, co jsou, a nemohou se dohodnout o tom, čím být chtějí…“

…a právě otázka po definici lidského tvora je tou klíčovou v díle francouzského spisovatele Jeana Brullera, který si zvolil pseudonym Vercors. O obsahu jeho utopického a filosofického románu „Nepřirozená zvířata“ se zde asi ani nebudu moc zmiňovat, protože je skvěle shrnut na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/ Naznačím alespoň, že stěžejní zápletkou je úžasný objev dosud neznámých bytostí s vysokou inteligencí, které žijí v ostrovních pralesích, a přispěji sem spíš úryvky, které mě při čtení zaujaly a přišly mi inspirující.

„Nutno přiznat, že se nikdy neptáme, co vlastně dělá člověka člověkem. Stačí nám, že jsme: fakt, že jsme, je jaksi tak samozřejmý, že nepotřebuje definice…“


Prozradím ještě alespoň tolik, že celá kniha začíná vraždou a to ne jen tak ledajakou. Tento násilný čin se totiž záhy dostane před ctihodný soudní dvůr, kde vyvolá diskuzi nejen o původu zavražděného, ale také o tom, co vlastně činí člověka člověkem a kde vede ta pomyslná hranice mezi lidstvem a zvířaty.

A mimoto – pro právníky je knížka zajímavá ještě z jednoho hlediska – vykresluje povahu soudního procesu v zemi, kde vládne common law ;)…

„Co nám dovoluje soudit ? Oč se opíráme ? Jak definovat základní pojem viny ? A ten nesmysl: když duševní méněcennost oslabí odpovědnost provinilce, omlouvá zčásti jeho čin a my ho soudíme méně tvrdě. Ale proč ho omlouvá ? Protože je méně schopen odolávat svým pudům; dopustí se tudíž zločinu znovu. Bylo by tedy naopak třeba jemu více než komukoliv jinému vzít možnost škodit; uložit mu tvrdší a delší trest než tomu, kdo nemá omluvy: protože ten druhý najde potom ve svém rozumu a vzpomínce na přivozený trest sílu, aby se přemohl. Ale cit nám říká, že by to nebylo ani lidské ani spravedlivé. Tak obecné dobro a spravedlnost stojí nesmiřitelně proti sobě…“

Jiří Weil – Život s hvězdou

„Nemohl jsem dlouho usnout a marně jsem se pokoušel číst. Bylo mi všechno protivné a hnusné v bytě, i vlhké kolo, které se nyní v létě zmenšilo. A pak jsem zhasil světlo, vytáhl zatemnění a plakal pro Tomáše z lítosti, vzteku a bezmoci…“

Už z názvu knížky a úvodní úkazky je asi jasné, že dneska do literární rubriky nepřispěju ničím z veselého soudku. To ale vůbec neznamená, že si tohle mimořádné dílo nezaslouží pozornost čtenářů. Vždycky když čtu nebo slyším někde něco o holocaustu za druhé světové války, kroutím hlavou nad tím, že je něco takového vůbec možné. Přesto mě toto téma hodně zajímá a myslím, že lidé by o něm měli vědět co nejvíc, a četba je vhodný způsob, jak si rozšířit obzory.

U Života s hvězdou jsem tou hlavou kroutila často. Čím dál víc. „Přežívání“ bývalého bankovního úředníka Josefa Roubíčka, hlavní postavy knížky, v Protektorátě,  je natolik absurdní, že se dnešnímu čtenáři zdá jen stěží uvěřitelné, kam až tenkrát mohlo zajít lidské ponížení. Román Život s hvězdou je Weilovým autobiografickým dílem. Autor, stejně jako hlavní hrdina jeho románu Josef Roubíček, je Žid, který odmítl nastoupit do transportu a válku prožil v úkrytech. Weil se nejdříve vyhnul perzekuci tzv. smíšeným sňatkem roku 1942, v listopadu téhož roku fingoval sebevraždu a poté se až do konce války ukrýval.

Román vyvolávající atmosféru tísně, strachu a samoty vychází z reálií protektorátní Prahy. Josef Roubíček je postavou společensky nenápadnou, pro níž se citová osamělost (byl vychován strýcem a tetou bez vytvoření opravdových citových vazeb, žije bez rodiny) mění stupňováním rasistických zákonů v izolaci, zesilovanou hmotným strádáním. Své osamění přijímá jako nutnost, vyhýbá se okolnímu světu, poškozuje zařízení svého příbytku, aby po předpokládaném nástupu do transportu zanechal zabavovatelům jen bezcenné trosky. Reálný svět mu postupně splývá se sny a vzpomínkami, kontakt s lidmi z valné části suplují imaginární rozhovory (nejčastěji s dávnou láskou Růženou) a péče o kocoura Tomáše, kterého v závěru knihy zastřelí jeden z protektorátních mocných…

„Jsou to věci,“ řekl jsem, „mrtvé věci, nemohou mluvit. A nemohou vám nic vyčítat, nemůžete přece za to, že vám přidělili tuto práci.“
„A to zase ne, to se náramně mýlíte. Ty věci křičí, povídám vám, vyčítají mi, že pomáhám jim. Ti koně jsou nevinní, nemohou se ozvat, ale já bych tuhle práci neměl dělat, měl bych s ní praštit, měl bych se dát raději zabít než vozit hračky, které vyrvali dětem z rukou.“
„Jsou ještě horší věci, ke kterým nás nutí. Nedávno řekl u nás na hřbitově nějaký člověk, že člověk je mocný, že je možno ho donutit ke všemu, ale koně že nikdo nedonutí. A vidíte, i koně donutili, nač byste si dělal výčitky.“

Závěrem bych chtěla poděkovat Terči, která mě k Životu s hvězdou přivedla (její dojmy z četby si můžete přečíst na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/page/2 ) a knížku mi zapůjčila…v mojí kabelce pak přežila jednu z nejvypitějších nocí za poslední dobu (tímto zdravím náš jablůnkovský tým 8-)…) a když jsem ji na druhý den po „obědě“ ještě v draku vytáhla z tašky a začetla se, vůbec jsem se nemohla odtrhnout. Ve Weilově románu je cosi tak naléhavého, že vás to spolehlivě vytáhne i z té nejtěžší kocoviny. Na internetu jsem se setkala s názory, že se knížka čte špatně. Je pravda, že ani já jsem si ji zrovna nenechávala na dobrou noc místo večerníčku. To ale nic nemění na faktu, že se jedná o mimořádné dílo české literatury, o kterém se v učebnicích moc nemluví. A mělo by…

Karel Čapek – Hordubal

„…Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích…“

Tentokrát jsem z knihovničky vylovila po delším čase zase něco objemnějšího, co se bude na přednáškách z Moderních právních dějin hůře ukrývat pod lavicí :-)…ale čert to vem ! Čapkův jazyk mám ráda a už jsem od něj přečetla ledacos včetně divadelních her. Hned první část všeobecně známé trilogie mě zaujala – především tím, že mi skoro ani nepřišla jako od Čapka a jeho typický rukopis jsem poznala až v druhé knize, kde se začíná vyšetřovat Hordubalova vražda. Možná to bylo proto, že první kniha se odehrává v poněkud „nečapkovských“ kulisách – na venkově, který by mnohem víc zapadnul do děl českého realismu, na který jsem tu pěla ódy nedávno :-). Co rozhodně stojí za zmínku je fakt, že celý příběh se opírá o skutečnou událost – podnětem a inspirací k napsaní tohoto románu byl Čapkovi referát Bedřicha Golombka „Podkarpatská tragedie“ o projednávání případu zavraždění Juraje Hardubeje:

„Do malé vesnice Bardova u Mukačeva přijel loni v létě automobil a z něhož k úžasu celé vesnice vystoupil Jiří Hordubej, který se vracel po osmi letech z Ameriky. Poslal své ženě již mnoho peněz, teď ještě nějaké přivážel, štěstí mu přálo. Přivezl si své věci v kufrech, které celá vesnice obdivovala, jenom jeho žena nejevila o to všecko velkého zájmu, protože, jak se Jiří Hordubej také brzy dozvěděl, zahazovala se za jeho nepřítomnosti s čeledíny a zvláště s 23letým Vasilem Maňákem, kterému zasnoubila svou 11letou dceru Hafii. Hordubej po nějakém čase udělal doma pořádek, zrušil zasnoubení své dcery a Maňáka vyhodil.
Ale tím se věc neskončila. Polana Hordubejová o jedenáct let starší než její milenec se s Maňákem ještě několikrát sešla a potom vyhledal Maňák svého švagra na poli a slíbil mu pár volů, zabije-li Hordubeje. Švagr na to řekl, že by takovou věc neudělal ani za sto párů volů. Maňák se proto odhodlal k činu sám a provedl jej v noci na 27. října 1931. Podle všeho mu Hordubejová otevřela dveře chýše, Maňák pak buď sám nebo společně se svou milou probodl Hordubejovi srdce dlouhou košíkářskou jehlou. Potom vyřízl diamantem v okně tabule, aby se zdálo, že tudy pachatel vnikl. Aby vražda vypadala skutečně jako loupežná, odnesl také peníze, dohromady jich Hordubej měl asi 45.000 Kč. Četníci, kteří vraždu vyšetřovali, zjistili hned,že pachatel vnikl do chýše dveřmi a nikoliv oknem, brzy potom zatkli Maňáka, který houževnatě zapíral, ale přiznal se k zločinu, když byla nalezena v žumpě jehla, kterou byla vražda provedena. Tvrdila ovšem, že vraždu spáchal sám a že mu nikdo nepomáhal. Když viděl, že nikdo nevěří, že by byl do domku vnikl oknem, řekl, že do něho vnikl s půdy poklopem ve stropě, ale ani to se nezdálo podobné pravdě, protože poklop byl na půdě zasypán kukuřicí.
Při porotním přelíčení v Užhorodě, kde se odpovídal zároveň se svou milou, proti níž svědčily mnohé indicie, napřed popíral, ale pak se přiznal a znovu tvrdil, že vraždu provedl sám. Svědci vylíčili, jak žena svému muži špatně vařila, jak s ním nemluvila a odbývala ho, svědčily také děti Hordubejové proti své matce a porota uznala oba obžalované vinnými. Maňáka pro zločin vraždy, Hordubejovou, která až do konce přelíčení všechno popírala, pro napomáhání při tomto zločinu. Soud odsoudil Maňáka doživotně do káznice a Hordubejovou na dvanáct let.

Proti tomuto rozsudku podali zmateční stížnosti Hordubejová i její obhájce a obhájce Vasila Maňáka. Nejvyšší soud se jimi zabýval dnes za předsednictví rady nejvyššího soudu Čabrada. Na návrh zástupce generální prokuratury dra Stivara nejvyšší soud zmateční stížnosti zčásti odmítl, zčásti zamítl. Tím je rozsudek nad oběma pravoplatný.“

Čapek se tohoto skutečného příběhu, až na několik menších úprav (např. mírně pozměněná jména), pevně držel. Z mého právnického pohledu z oboru 😉 jsem byla nejvíc nadšená knihou třetí, která líčí soudní proces s Hordubalovými vrahy, jenž se před očima čtenáře mění v boží soud. Za pozornost rozhodně stojí obhajoba advokátů obou vrahů, která na celý příběh nabízí rázem jiný náhled. (Jó, to by si měli přečíst všichni, co na nás právníky hází špínu, že se přiživujem na cizím neštěstí :D…!) V souladu s filosfií celé Čapkovy trilogie i Hordubalův příběh je prostoupen myšlenkou, že nic není jen černé nebo bílé, že vždy záleží na úhlu pohledu a univerzální pravda neexistuje.

„…Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem; snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož to s námi nemyslí zle. Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji – nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme…“


František Hrubín – Romance pro křídlovku

Jaro už je letos zřejmě definitivně tady – nemůžu spát a sáhla jsem po poezii :D…Nutno říct, že po této Hrubínově lyrickoepické klasice to nebylo poprvé v mém životě, ale tenkráte k tomu nejspíš došlo v rozpoložení typu „kámen“, tudíž se mnou srdceryvná story o děvčeti od kolotočů nijak zvlášť nehnula a ani jsem nečekala, že se k ní ještě někdy vrátím.  Dnes je ale krásná noc a poezie holt zvítězila nad zbytky mého cynismu…O:)

„Bdím. Musím bdít.
Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
A letmý dotek tvých úst je věčný slib.
Musím bdít.
I kdybych jednou po létech
měl najít u naší řeky cizí břeh,
cítím, že tady už nyní s námi je
všechno, čím láska navěky nás oba přežije,
kdybych to jednou hledal a nenašel,
skalám v řece to budu rvát z tvrdých čel,
protáhnu ruku i zmrzlou závějí
a zas ucítím tvůj stisk, a ještě silněji !“


Jan Jícha – Nejlepší stop je za svítání

„Správná cesta nemá konec, jen návrat…“

Ten, kdo čte můj blogýsek pozorně, už možná zaznamenal, že jméno Jana Jíchy se zde neobjevuje poprvé. Hned u jednoho z mých prvních příspěvků o dovolené na Holičkách je zmiňován jako náš cestovatelský guru :D…co si pod tímto titulem představit 😀 ?? Na osvětlení musím říct, že jeho knížku „Nejlepší stop je za svítání“ jsem Terce nadělila kdysi dávno k Vánocům, protože jsme se toho roku nadšeně chystaly na naši první prázdninovou dámskou jízdu bez rodičů a tato knížka, kterou sám autor jako cestopis neoznačuje :-), nás měla tak nějak inspirovat. Terka ji přibalila na dovolenou do batohu, a tak s námi „Jícha“, jak jsme toto literární dílo začaly pracovně označovat :), projel jižní Čechy a podíval se s námi na všelijaká místa – třeba do Jindřichova Hradce. Tímto ale příběh ani zdaleka nekončí. Po našich báječných pomaturitních prázdninách jsme nastoupily na výšku a jedna z nás měla to štěstí, že se o nějaký ten pátek později s „pravým“ Jíchou setkala tváří v tvář :D. Tou šťastnou byla Terka, kterou na stopu přivedla naše bývalá třídní profesorka ze střední, nyní vyučující na pražském Keplerově gymnáziu, která se Terce zmínila o svém kolegovi z práce, jenž byl čirou náhodou nositelem stejného jména. Když ještě vyzvěděla, že je i literárně činný, už to bylo trochu moc náhod najednou. Pár měsíců zpátky byla pak Terka třídní pozvána na adventní koncert do Toulcova dvora, kde konečně náš dávný idol spatřila na vlastní oči a hned mi nadšeně smskovala dojmy :D. Zpětně jsem se dozvěděla, že jen o dva dny později Jícha koncertoval i v naší moravské metropoli a to přímo za rohem od mého privátu :O !!! Jó, dějou se věci na tom světě…

Minulý týden se mi knížka dostala do rukou znovu a vlastně spíš omylem – přinesl mi ji totiž do hospody Lájen, který měl „Jíchu“ od Terky už asi dva roky vypůjčeného, ale spletl se a myslel, že ta knížka je ve skutečnosti moje. Na druhý den ráno, kdy jsem se nestačila divit, že „Jícha“ přežil včerejší noc a cestu z Desertu :D, jsem si řekla, že když už ke mně zase po dlouhé době doputoval, přečtu si ho podruhé. Autor byl za mlada asi velký dobrodruh a jeho vyprávění je toho jasným důkazem. Radí čtenáři, jak se dá cestovat bez koruny v kapse, jaká místa navštívit, co s sebou na cesty nevláčet a jak to vůbec všechno ve zdraví přežít. Je to opravdu ta nejlepší možná knížka, jakou s sebou můžete vzít na letní prázdninovou jízdu 🙂 ! Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký úryvek z „Jíchy“ vybrat, nakonec jsem zvolila pasáž o poutnické holi, u které jsem se asi nejvíc zasmála a třeba pro někoho bude i informačně přínosná :D…

K holi se dá přijít různými způsoby. Mastňáci ji kupují za cenu od tří (klacek) do devíti (se šňůrkou) eur. Lze si ji také vyřezat z některého stromu, najít ve škarpě nebo zapomenutou u kostela, sámošky nebo baru, či čmajznout jinému poutníkovi, který déle spí. K čemu hůl slouží ? Upřímně řečeno, je úplně k ničemu. Nepohání kupředu ani nebrzdí z kopce, nedá se s ní bránit proti vlkům ani lupičům, protože obojí už dávno vymřelo, zabírá minimálně jednu ruku, na asfaltu je hlučná a musí se na ni pořád myslet, protože se ráda zapomíná, ale pak nepřijde jako pes, nýbrž tam zůstane jako přejetý pes. Tak co s ní ? I já jsm šel Camino s holí, takže vím, co to je za práci udělat ji užitečnou.

Ale jde to: Poutnickou hůl si můžete přehazovat z ruky do ruky a zpět. Lze s ní ťukat v rytmu nějaké písničky nebo vysílat morseovku (ťuky a škráby). Pro intelektuály se nabízí ťukat holí do země na každý krok, jehož pořadové číslo je prvočíslo (na 1., 3., 5., 7., 11. atd.), nebo ťukat po vzestupném počtu kroků (po 1., pak po dalším 2. atd.). Dá se s ní cvičit taekwon-do, když vedle vás nikdo nejde, hlavně žádný Korejec, protože by se vám smál. Můžete s ní ťukat před sebou vlevo a vpravo a mít při tom zavřené oči, jako že jste slepec. Nebo jí mávat ze strany na stranu za sebou a odhánět tak malé čoklíky (proti velkým psům nepomůže, protože velcí španělští psi se na nikoho nevrhají, nýbrž ponejvíce spí). S holí je možné cvičit jako mažoretka, želva ninja nebo Jan Železný, vrhat ji kupředu na způsob oštěpu a zase sbírat, skákat s ní o tyči a klusat na ní obkročmo jako na koni. Je vhodná k psaní šipek do měkkého podkladu (písek, štěrk) pro další poutníky, a legrace je rovněž kreslit zavádějící šipky nesprávným směrem nebo nazpátek. Další možností je psát holí do rozteklého asfaltu. Není-li na cestě asfalt, nebo v zimě, když je tuhý, poslouží stejně dobře čerstvé kraví lejno, těch je dostatek vždy a všude. Je-li hůl zahnutá, můžou se s ní trhat fíky a přitahovat vysoké větve či sousedovo pivo. Poutníci, jejichž motivem k pouti není pouze víra v existenci apoštolova hrobu, mohou využít hole na způsob čínských nosičů vody – na jeden konec se zavěsí vlastní ruksak, na druhý zavazadlo nějaké sličné poutnice, a hned je ruka v rukávě. Dávní poutnící nosili prý na holi tykev s vodou, ale to je blbost, musela se jim hrozně bimbat; sám jsem na ní zkoušel nést jenom čepici a musím říct, že lítala jak hadr na holi. Hůl se dá vyřezávat a může se s ní provozovat vandalství i dobré skutky, sekat kopřivy, rozmačkávat slimáky a podrážet nohy babičkám, otvírat popelnice, když je před nimi kaktus, rozmlátit ten kaktus, ukazovat cestu na mapě a odnést zabitá antilopa. Hůl je prostě k nezaplacení.

Hůl musí být na konci pouti zespodu pořádně otřískaná. Jdete-li jen malou část trasy, bouchejte pořádně do země, ať se vám taky roztřepí (na některých dlážděných cestách se při bouchání ozývá  dutý zvuk, což znamená, že pod dlažkou je poklad, anebo že to dělal nějaký fušér).

Moje hůl, to byl oholený zahnutý klacek se sukem, našel jsem ji u silnice, kde už to asi předchozího majitele přestalo bavit a odjel stopem (pozor, s holí nejde stopovat!). Nesla vyřezaný monogram MG, což odpovídá jak Michailu Gorbačovovi, tak Mahátmá Gándhímu. Ať tak nebo tak mám teď doma hezky vzácný kousek dříví a moji pozůstalí ho mohou vydražit a do smrti nesáhnout na práci.

Pokud vás osobnost našeho cestovatelského guru zaujala, doporučím vám ještě jeho webové stránky, kde se o něm můžete dozvědět něco víc…a na příští dovolenou ho stejně jako my přibalit do batohu ;-)…

http://www.honzajicha.cz/

Masové kuličky ala IKEA

Včera jsem se na poli kulinářském zase jednou vyznamenala, neboť jsem se odhodlala k něčemu lepšímu než k věčným (ale vděčným :D) těstovinám na stotisící způsob a připravila opravdovou pochoutku 😉 ! Předpokládám, že většina návštěvníků IKEI už někdy ochutnala jejich švédské masové kuličky s brusinkama, takže není potřeba toto jídlo nějak sáhodlouze představovat. Za sebe můžu říct, že bych se po nich mohla utlouct :D. Nedávno jsem při brouzdání na jednom dámském diskuzním fóru objevila švédský recept na jejich přípravu, a protože mi nepřišel nějak zvlášť složitý, rozhodla jsem se, že se do toho pustím.

Suroviny:

  • 400g mletého masa
  • půlka cibule
  • trochu mlíka
  • 5 lžic strouhanky
  • sůl a pepř na dochucení
  • 1 vajíčko
  • olej nebo máslo na smažení
  • mouka
  • brambory
  • zeleninový bujón
  • smetana na vaření
  • a samozřejmě nesmí chybět brusinkový kompot

A teď jak na to: Strouhanka se namočí do mléka a nechá se nasáknout, až vznikne jakási kaše. Mleté maso se smíchá s najemno nakrájenou cibulkou, strouhankovou kaší a vajíčkem a dochutí solí a pepřem. Z hmoty pak tvarujeme kuličky, které by se měly dělat na másle, ale vzhledem k tomu, že se máslo strašně rychle přepaluje, smažila jsem na něm až poslední várku kuliček, kdy už bylo jisté, že z té večeře něco přecejen bude :D…Na rozpálenou pánvičku tedy nasypeme kuličky vytvarované ze směsi a kutálíme :-), aby zhnědly hezky ze všech stran. Omáčku pak vytvoříme naprosto jednoduše – do výpeku z kuliček přidáme trochu mouky a uděláme jíšku, do které pak přilejeme trochu vývaru z brambor. Brambory jsem poprvé vařila v zeleninovém  bio bujónu, které se prodávají v drogérii DM, a nelze než doporučit – krásně provoněl celou kuchyňku :-). Omáčku rozmícháme a podle chuti nakonec přilijeme smetanu na vaření – já tam vylila celý kelímek, takže pak byla omáčka sladší, ale pokud chcete docílit autentičtější chuti ala IKEA a dát víc vyniknout masitému tónu :D, přidejte jí tam jen trochu. Co při servírování rozhodně nesmí chybět, je brusinkový kompot !!! A dobrota je na světě :-)…