Blog Janie Milíčové

Jsou knížky, na které musí být nálada, abyste je pořádně docenili. Grandhotel k nim patří. Jeho podtitul „román nad mraky“ docela trefně vystihuje, že člověk se musí při čtení zkusit podívat na život a na všechno, co přináší, trochu jinak…z výšky…

„Někdy mám pocit, že právě tady přímo nad námi nebe krvácí. Ale možná to je jen západ slunce…“

Hlavní postavou románu je třicetiletý samotář Fleischman, pro většinu lidí zaostalý exot pohybující se ve světě mraků a tlakových výší, ve svém nitru ale opuštěný a nepochopený snílek hledající cestu ven ze svého rodného města, ve kterém se cítí uvězněn. Právě Fleischmanův netypický pohled na život vnáší do příběhu jakousi zvláštní, někdy smutnou, jindy komickou poetiku. Fleischman jakoukoliv životní situaci dokáže pohotově vyhodnotit a přitovnat k jediné oblasti, které skutečně rozumí – a sice k počasí :-). Jeho životu dává řád meteorologický graf a postupem času i Franz, starý sudetský Němec, který jezdí do Liberce pohřbívat své spolužáky. Při pozorování oblohy z Grandhotelu na Ještědu Fleischman konečně zjišťuje, že jediná cesta, kterou může z Liberce uniknout a zvítězit tak sám nad sebou, vede skrz mraky. Fleischmanův plán ale lehce nabourává servírka Ilja, která se jednoho dne objevuje v hotelové recepci…

„Jestli je to tak, pak láska je něco jako blesk. Protože každý blesk, který se spouští z nebe a je vidět, má svého bratra, který vidět není, neviditelný protiblesk, který mu v ten samý okamžik vyjíždí ze země  naproti. A když se ty dva blesky setkají, tak to zajiskří. Zasvítí. A pak to taky pěkně bouchne.“

Podle námětu knihy vznikl scénář pro film Davida Ondříčka Grandhotel, a tak možná řada z vás ví, jestli se Fleischmanovi nakonec podaří vznést „nad mraky“ nebo ne. Podle mě ale filmový Grandhotel kvalit knížky ani zdaleka nedosahuje, protože některé myšlenky a pocity se zkrátka na plátno převádějí jen těžko. Ty nejkrásnější jsem pro vás vybrala jako úryvky…

„…lidé jsou jako mraky…taky se tak proplítaj…ztrácej…opouštěj…nacházej…“

Grandhotel jsem četla už dvakrát. Fotky z tohoto článku vznikaly v létě, kdy se mi Rudišova knížka dostala do rukou poprvé a já zjistila, že má v sobě ukrytou jakousi zvláštní, ale příjemnou nostalgii, která člověka přiměje pozvednout oči vzhůru a fascinovaně koukat na nebe. Možná to pro vás bude dobrý důvod, abyste po ní taky sáhli a nechali se unést někam vysoko nad mraky…

Ano, přiznávám, i já jsem tomuto švédskému fenoménu nakonec podlehla a Larsson si našel své čestné místo v mojí knihovničce…Na ostatních zpřátelených blozích už bylo o Miléniu napsáno víc než dost, proto bych se jako obvykle zaměřila spíš než na vylíčení děje na mé drobné osobní postřehy z četby. Hned na úvod musím říct, že jsem Larssonovu detektivku nevnímala jako dílo, od kterého se nedá odejít. Naopak jsem měla v plánu nezhltnout ji za den, ale pěkně si ji vychutnat, což se mi i povedlo – vpodstatě mě knížka přibila do křesla až tehdy, když započal „hon“ na hlavníhu hrdinu – novináře Mikaela – a teprve v tu chvíli mi přišlo, že příběh konečně dostal ten správný spád. Knížku jsem většinou odkládala při nástupu zbytečných popisných pasáží, ve kterých se nic podstatného nedělo. Na druhou stranu si myslím, že je přecejen dobré přečíst knihu v kratším časovém úseku, aby člověk mezitím nepozapomněl důležité souvislosti. Jako ne příliš pozorný čtenář jsem rovněž ocenila báječné schémátko části rodokmenu klanu Vangerových, ke kterému jsem se zpočátku často vracela, protože jinak bych se v tom množství postav totálně ztrácela.

Co se týče násilných a sexuálních scén, tak ty mi při čtení nijak nevadily, spíš mě šokoval celkový přístup hlavních hrdinů k těmto věcem – především pak celá škála milostných trojúhelníků a fakt, že si to tam Mikael rozdával s kdekým na potkání a nikomu to nepřišlo divné :D. Myslím, že při čtení této knihy jsem pochopila skutečný význam spojení „švédská trojka“ :D…

I přes tuto lehkou vlnu pohoršení však Larssonovi musíme přičíst k dobru, že se pokusil odvážně upozornit na mnohé nešvary naší moderní doby – ať už se jedná o brutální činy páchané na ženách, počítačové pirátství, nebezpečný vliv médií ale i konflikt morálky a osobních zájmů…

No a za co musím rozhodně Larssonovi a jeho bestselleru přidat body, je tloušťka knihy – já zkrátka miluju bichle a dlouho jsem hledala knihu, do které by takhle krásně pasovala sbírka brašulových záložek z Harvard Book Store – a jistě už správně tušíte, že tahle (530 stran!!!) je ta pravá :D…

P.S. Při čtení jsem se naladila na „severskou“ vlnu, takže příště asi sáhnu po Dětech z Bullerbynu :D…

„…pak všechny vlny usnou pod víčky,
která se zavřou,
když je chceš políbit…“

(Šly dvě a dvě)

Vím, že už je tady té poezie docela dost, ale asi mám zrovna své poetické období O:-)… Dnes to ale bude na dlouhou dobu poslední Seifert, slibuju. Chtěla jsem jen ve zkratce napsat něco málo o sbírce, z které pochází všechny verše, kterými vás tu poslední čas zahlcuji. Výbor Venuší dát hlavu do dlaní je ukázkou toho nejlepšího ze Seifertovy lyrické milostné poezie. Je to poloha, kterou mám u něj nejradši a která mu nejspíš i nejlépe sluší. Sbírka zaujme krom obsahové stránky určitě také vtipně řešeným obalem s Venuší a především rozkošnými retro-kolážemi Martina Radimeckého.

„…Láska je modlitba vyslyšená v tuto chvíli,
svět ztrácí se pod očima jako obraz v kině.
Sevři mne k sobě, anděl sám sebe svírá křídly,
rozkoší oči zavíráme a neslyšíme…“

(Večerní světla)

„…Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší…“

(Na břehu řeky Svratky)

Je to báječné být zase doma – opalovat se na zahradě obklopená hromadou knížek, grilovat, poslouchat staré desky a vařit s babi švestkové knedlíky – proto ta trocha patosu na úvod :D…A já vlastně ani nemám potřebu říkat cokoliv navíc. Je skvělé vracet se tam, kde mě vždycky s láskou čekají dva koše nevyžehleného prádla – a všichni určitě víte, jak zbožňuju žehlení O:-) !!!

Vyběhly kočky vikýřem
a noc je barví na zeleno.
Marně jsem hledal nové jméno
pro to, co nazývají snem.

Pro přelud věcí nebo chvil,
jenž skutečnost tvou vždycky přeční
a pak se sotva uskuteční,
abys ho za ni vyměnil.

Pro to, co jenom ševelí
a potrhá se při nárazu,
jak by to bylo z lehkých gázů,
vznášejících se nad čely.

Co nahrne krev do tváří
a o čem přemýšlejí dívky,
sotva se schoulí do přikrývky
a počnou šeptat polštáři.

Pro to, co zříš, když do dlaní
dáš hlavu, co však nezaslechne
tvé ucho, když si někdo vzdechne
jen pokradmu, jen v ústraní.

Pro něčí oči posléze,
které jsem spatřil na madoně.
Vždyť od té doby blouzním pro ně,
koktaje verše o něze.

Bdít, bdít a bdít jen pro bolest,
vždyť usnout nikdo neporučí.
Spí město? Spí. Jez dole hučí,
rýžuje bledé zlato hvězd.

(Jaroslav Seifert)

…aneb první narozeninová knížka (od Zdenči) :-). Tu druhou, kterou jsem dostala od Péti, mám zatím zavřenou v knihovně a mám dovoleno k ní pouze čichat 😀 – oficiálně se do ní smím začíst, až udělám zkoušku z pozemku 8-). Povídky o mužích jsem ale měla přečtené raz dva, během jednoho krásného slunečného odpoledne v parku u výstaviště.

Jedná se o soubor krátkých vyprávění současných více či méně známých českých spisovatelů mužského pohlaví – jmenovitě Michala Viewegha, Petra Šabacha, Jaroslava Rudiše, Martina Reinera, Edgara Dutky, Ladislava Pecháčka, Igora Malijevského a Jana Němce. Mám-li to shrnout, příjde mi, že celkové vyznění knihy mužskému plemenu příliš nelichotí 😎 … Muži z jednotlivých příběhů vychází jako sobecká (Biomanželka) povrchní (Štěstí ve hře) stvoření, trosky utápějící své životní prohry v alkoholu (Mistři světa) a oplzlíci (Diamantová svatba). To ale nic nemění na tom, že knížka je ideálním zpestřením letního povalování u vody, a nudit se u ní určitě nebudete. Jako nejlepší povídku sbírky hodnotím Rudišovy Mistry světa, kteří jsou opravdu ze života a upřímně jsem se u nich nasmála, ikdyž mají trochu předvídatelný závěr. Zajímavým překvapením pro mě byla povídka Martina Reinera, který pro mě byl dosud neznámým autorem, ale jeho styl vyprávění i povídka samotná (přestože vyznívá ze všech příběhů nejvíc pesimisticky) mě hodně zaujaly a rozhodně bych si od něj ráda ještě něco přečetla. Ostatní povídky bych taky určitě doporučila k přečtení, jen Vieweghův úryvek z Biomanželky a koneckonců Viewegh samotný mě tak nějak nebere. Každopádně se Zdenči výběr titulu (jako obvykle) vydařil a ještě jednou za něj děkuji :-)…

Nu, tenhle literární rest už je opravdu staršího data. Ale usoudila jsem, že si zaslouží svůj vlastní článek, protože Žert je zřejmě jediná knížka od Kundery, ve které mě postavy nevytáčí k nepříčetnosti :D. Výjimečně jsem ochotná pochopit pohnutky a skutky hlavních hrdinů a výjimečně připouštím, že se opravdu jedná o tragikomedii. Hlavní postava Ludvíka Jahna je plná rozporů, plná lásky i nenávisti, a přesto tak lidská a pochopitelná, když uvážíme, v jaké době se příběh odehrává. V jiné knížce bych Ludvíkovo pátrání po logice zákonitostí jeho vlastního života asi odsoudila, ale tady je v něm skryta jasná touha osvětlit příčiny svých životních příkoří a ukázat si prstem na viníka. Těžko ale hledat logiku v dobách, které jsou pro nás dnes samy nelogické a nepochopitelné. Pokud si chcete něco přečíst od Kundery, čtěte Žert – vyprávění o nespravedlnostech a křivdách, o vývoji charakterů i ztrátě iluzí, touze po pomstě i odpuštění a především o tom, že v totalitním režimu nic jako „nevinný žert“ prostě neexistuje…